Obchodní akademie a Vyšší odborná škola sociální, Ostrava ... II.pdf1.2 Vývoj rodiny a...

Obchodní akademie a Vyšší odborná škola sociální, Ostrava-Mariánské Hory, příspěvková organizace

SOCIÁLNÍ POLITIKA II

Studijní opora pro kombinovanou formu studia

Mgr. Michaela Holaňová Mgr. Soňa Kociánová

Mgr. Karla Končeková Kvardová Mgr. Vendula Schystalová

Ostrava 2012

Investice do budoucnosti

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

2

Sociální politika II - Mgr. Michaela Holaňová, Mgr. Soňa Kociánová, Mgr. Karla Končeková Kvardová, Mgr. Vendula Schystalová

Sociální politika II Studijní opora pro kombinovanou formu studia Vzdělávací program: Sociální práce Obor vzdělání: 75-32-N/Sociální práce a sociální pedagogika Autor/ka: Mgr. Michaela Holaňová, Mgr. Soňa Kociánová, Mgr. Karla Končeková Kvardová, Mgr. Ven-dula Schystalová Recenzenti: rok vydání: 2012 © OA a VOŠS, Ostrava-Mariánské Hory, příspěvková organizace ISBN

3


OBSAH MODULU SOCIÁLNÍ POLITIKA II 1 RODINNÁ POLITIKA ............................................................................................................................ 7

1.1 Definice, cíle a systémy rodinné politiky ........................................................................... 8 1.2 Vývoj rodiny a rodinné politiky ve světě ........................................................................... 9

1.2.1 Proměny podoby rodin a rodinného chování ................................................................................ 9 1.2.2 Vývoj rodinné politiky ................................................................................................................. 9

1.3 Rodinná politika u nás ...................................................................................................... 10 1.4 Transformace rodinné politiky v České republice ......................................................... 10 1.5 Nástroje podpory rodin .................................................................................................... 13

1.5.1 Finanční podpora rodin .............................................................................................................. 13 1.5.2 Aktivity k podpoře rodiny .......................................................................................................... 14 1.5.3 Slučitelnost profesních a rodinných rolí ..................................................................................... 14

1.6 Neúplné rodiny .................................................................................................................. 16 1.6.1 Typy neúplných rodin ................................................................................................................ 17 1.6.2 Nejčastější problémy neúplných rodin ....................................................................................... 17 1.6.3 Podpora neúplných rodin ............................................................................................................ 18

1.7 Náhradní rodinná výchova ............................................................................................... 19

2 VZDĚLÁVACÍ POLITIKA .................................................................................................................. 22 2.1 Vymezení a funkce vzdělání ............................................................................................. 23 2.2 Obsah, cíle a základní principy vzdělávací politiky ....................................................... 24 2.3 Reforma vzdělávací politiky ............................................................................................. 27

2.3.1 Hlavní rysy vzdělávací soustavy v ČR před rokem 1989 ........................................................... 27 2.3.2 Reforma a změny ve vzdělávací politice po roce 1989 .............................................................. 28 2.3.3 Financování vzdělávací politiky ................................................................................................. 30

2.4 Vybraná ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání .................................................................................... 33 2.5 Vybraná ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních ............................................................................................ 37 2.6 Srovnatelné vzdělání v Evropě jako podmínka sociální rovnosti a volného pohybu .. 41

3 BYTOVÁ POLITIKA ............................................................................................................................ 44 3.1 Bydlení a bytová politika .................................................................................................. 45 3.2 Modely bytových systémů ................................................................................................. 47 3.3 Nástroje bytové politiky .................................................................................................... 48 3.4 Vývoj a transformace bytové politiky ............................................................................. 49 3.5 Podpora bydlení občanů s nízkými příjmy ..................................................................... 49 3.6 Sociální bydlení v ČR a EU .............................................................................................. 51

3.6.1 Sociální bydlení v Evropě .......................................................................................................... 51 3.6.2 Sociální bydlení v ČR................................................................................................................. 53

4 POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI .......................................................................................................... 56 4.1 Vymezení nezaměstnanosti a její druhy .......................................................................... 57 4.2 Vliv nezaměstnanosti na člověka a společnost ................................................................ 58 4.3 Trh práce ............................................................................................................................ 59 4.4 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti .......................................................................... 60

4.4.1 Činnost Krajských poboček úřadu práce v politice zaměstnanosti ............................................ 61 4.4.2 Zabezpečení občanů v nezaměstnanosti ..................................................................................... 67 4.4.3 Aktivní politika zaměstnanosti a její nástroje ............................................................................ 69

4


4.5 Politika zaměstnanosti v EU ............................................................................................. 73

5 ZDRAVOTNÍ POLITIKA..................................................................................................................... 77 5.1 Zdraví a zdravotní politika ............................................................................................... 78

5.1.1 Obecně ........................................................................................................................................ 78 5.1.2 Definice zdraví ........................................................................................................................... 78 5.1.3 Zdravotní politika ....................................................................................................................... 78

5.2 Koncepce zdravotní politiky v ČR ................................................................................... 78 5.3 Úloha státu v systému zdravotní péče ............................................................................. 81 5.4 Financování zdravotní péče .............................................................................................. 82 5.5 Veřejné zdravotní pojištění .............................................................................................. 82

5.5.1 Právní úprava .............................................................................................................................. 83 5.5.2 Účast na pojištění ....................................................................................................................... 83 5.5.3 Zdravotní pojišťovny .................................................................................................................. 83 5.5.4 Plátci pojistného ......................................................................................................................... 84 5.5.5 Výše pojistného .......................................................................................................................... 84 5.5.6 Členění zdravotní péče ............................................................................................................... 84 5.5.7 Regulační poplatky ..................................................................................................................... 85

5.6 Nepříznivý zdravotní stav jako sociální událost ............................................................. 87 5.6.1 Nemoc jako nedostatek příjmů ................................................................................................... 87 5.6.2 Invalidní důchody ....................................................................................................................... 88 5.6.3 Dávky pro osoby se zdravotním pojištěním ............................................................................... 89 5.6.4 Státní sociální podpora ............................................................................................................... 94 5.6.5 Zaměstnávání osob se zdravotním postižením ........................................................................... 95

5.7 Mezinárodní rámec pro poskytování zdravotní péče (EU a zdravotní péče) .............. 96

6 REGIONÁLNÍ POLITIKA ................................................................................................................... 99 6.1 Základní pojmy ................................................................................................................. 99 6.2 Zásady regionální politiky České republiky ................................................................. 101 6.3 Strategie regionálního rozvoje ....................................................................................... 102 6.4 Hlavní faktory regionálního rozvoje ............................................................................. 105 6.5 Regionální struktura České republiky .......................................................................... 105

5


ÚVODEM MODULU SOCIÁLNÍ POLITIKA II

Modul Sociální politika II je určen především pro studenty 2. ročníku kombinované formy studia na Vyšší odborné škole sociální v Ostravě. Může však posloužit i studentům 2. ročníku dálkového a denního studia.

Tento modul navazuje na modul Sociální politika I. Předpokládá se, že studenti již mají zá-kladní znalosti o pojetí a cílech sociální politiky u nás, o principech, funkcích a nástrojích sociální politiky, že znají náš systém sociálního zabezpečení, chápou podstatu a funkce soci-álního státu a orientují se v sociální politice a sociálním zabezpečení Evropské unie. Dále se předpokládá, že studenti znají problematiku vybraných sociálních událostí jako je chudoba, sociální vyloučení, sociální dezintegrace, marginalizace, stárnutí a stáří. Studenti mají také disponovat znalostmi ze sociální ochrany menšin, etnik a migrantů a ze sociálně právní ochrany dětí. Jelikož řada témat je v textu vysvětlována a interpretována spíše problémově, předpokládá se také samostatný a přemýšlivý postoj studentů při studiu tohoto textu.

Předkládaný text je určen pro samostudium. Na začátku každé kapitoly najdete rychlý náhled do dané problematiky, cíle kapitoly, klíčová slova a čas potřebný ke studiu. Doporučený čas je pouze orientační. V závěru každé kapitoly si zopakujte vše podstatné prostřednictvím shr-nutí kapitoly a pojmů k zapamatování. Pojmy slouží ke kontrole toho, co jste se naučili a mů-žete je také využít při závěrečném opakování.

Vzhledem k tomu, že sociálně politická opatření v České republice (systém dávek, podpor a služeb) se poměrně často mění, je nutné sledovat aktuální odbornou literaturu, právní normy a nařízení.

Úvod

6


CÍL MODULU SOCIÁLNÍ POLITIKA II Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto MODULU

Budete umět:

• Definovat podstatu a význam jednotlivých oblastí sociální politiky, tzn. rodinné politiky, vzdělávací politiky, bytové politiky, politiky zaměstnanosti, zdravotní politiky a regio-nální politiky.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o koncepci sociální politiky, o sociálních dávkách a službách pro různé skupiny občanů.

Získáte

Budete schopni:

• Na podkladě teoretických znalostí doporučit jednotlivcům i rodinám vhodné způsoby ře-šení jejich sociálních situací.

• Aktuálně reagovat na změny v sociální politice státu.

Budete schopni

PRŮVODCE STUDIEM 1

Předkládaný text je obecněji pojatým výkladem sociálně politických problémů, souvislostí a trendů. Zároveň poskytuje aktuální poznatky o současných sociálně politických opatřeních v České republice. Přesto je nutné studium tohoto textu doplnit studiem aktuální odborné literatury a nově přijatých zákonů, nařízení a vyhlášek.

1 RODINNÁ POLITIKA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY RODINNÁ POLITIKA

Rodinná politika je jednou z dílčích oblastí sociální politiky státu. V jednotlivých zemích sleduje různé cíle a adekvátně k nim používá různé nástroje. I v rámci Evropské Unie je ro-dinná politika v kompetenci jednotlivých států, její obsah není na nadnárodní úrovni přesně vymezen.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY RODINNÁ POLITIKA

Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY

Budete umět:

• Popsat proměny rodin a rodinného chování.

• Vysvětlit podstatu a význam rodinné politiky.

• Aplikovat tři pilíře sociální politiky na rodiny s dětmi a neúplné rodiny.

• Porovnat typy náhradní rodinné výchovy.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o systému sociálních dávek a služeb poskytovaných v České republice.

Získáte

Budete schopni:

• Aplikovat získané teoretické znalosti při řešení praktických problémů.

• Řešit tíživé sociální situace rodin s dětmi, resp. neúplných rodin s dětmi.

Budete schopni

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU

Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY jsou 2 hodiny.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY RODINNÁ POLITIKA

Rodina, rodinná politika, transformace rodinné politiky, 3 pilíře sociální politiky, Národní koncepce podpory rodin s dětmi, neúplná rodina, náhradní rodinná výchova.

Klíčová slova

Rodina, jako nejstarší a základní sociální jednotka společnosti, je ve většině států předmětem zvláštní podpory prostřednictvím opatření rodinné politiky, která je nedílnou součástí sociální politiky státu. Tato podpora se obvykle realizuje právními, ekonomickými a sociálními opat-řeními. Nejvýznamnější podporu mají zpravidla rodiny, v nichž žijí ekonomicky závislé děti.

V moderní rodinné politice je rodina chápána jako soubor společně bydlících a hospodařících manželů nebo partnerů s dítětem nebo dětmi, případně jednoho z rodičů s dítětem nebo dětmi. Rodina plní významné společenské funkce, a to funkci biologickou, ekonomickou, výchov-

8

Sociální politika II - Mgr. Michaela Holaňová

nou (socializační), ochrannou a emocionální.

1.1 Definice, cíle a systémy rodinné politiky Doposud nebyla zformulovaná jednotná definice rodinné politiky, nelze tedy jednoznačně říci, co je jejím obsahem. V nejširším slova smyslu definuje rodinnou politiku Mezinárodní asociace sociálního za-bezpečení (IVSS): „Rodinná politika je souhrn praktických opatření, která jsou zaměřena na rodinnou jednotku.“ Tato opatření na podporu rodiny mohou mít různé cíle, motivace a zamě-ření. Německý specialista H. Lampert uvádí následující definici: „Rodinná politika zahrnuje sou-bor opatření a zařízení, se kterými nositelé této politiky sledují cíl chránit a podporovat rodinu jako instituci, která plní pro společnost nepostradatelné funkce.“ Z této definice se zprostřed-kovaně také dovídáme, co je cílem rodinné politiky a co je to rodina. Podle S. Prestona by „rodinná politika měla manželským dvojicím poskytovat prostředky k tomu, aby mohla vytvořit rodinu s takovým počtem dětí, jaký si sama přeje.“ Ve většině evropských zemí je v současnosti rodinná politika chápána jako „podpora posky-tovaná rodinám s dětmi v rámci systému sociální politiky.“ Tato definice vystihuje taktéž situaci u nás. V rámci našeho systému sociální politiky rozlišujeme 3 pilíře sociální ochrany obyvatel. Druhým pilířem je státní sociální podpora, jejímž objektem jsou především rodiny s dětmi. Také v 1. a 3. pilíři najdeme dávky a služby pro rodiny s dětmi. Cíle rodinné politiky se vztahují na rodinu jako celek, ale také na jednotlivé skupiny rodin, které mají určité potřeby nebo trpí zvláštním zatížením. Rodinná politika se v jednotlivých státech zaobírá různými cíli a adekvátně k nim používá různých nástrojů (přímá peněžitá po-moc, nepřímá finanční pomoc – dotace státu na pobyt a stravování dětí v mateřských školách, dotace na školní stravování, bezplatné poskytování školních učebnic a pomůcek; slevy v dopravě, slevy na daních a jiné výhody). Hlavním cílem rodinné politiky v moderních státech je zmírňování narůstajících nákladů ro-din při výchově a opatrování mladé generace. Důležitým cílem rodinné politiky je posílení společenské vážnosti rodin a manželství, ochrana svobodného a všestranného rozvoje indivi-dua v jeho rodině a zlepšování životních podmínek pro optimální vývoj dětí. V zásadě lze vyvodit, že všechny cíle rodinné politiky směřují k dobře fungující a prosperující rodině. Podle příbuznosti cílů a nástrojů můžeme vymezit 3 modelové systémy rodinné politiky:

1) klasický liberální systém Je shodný s Titmussovým reziduálním sociálním státem. Předpokládá zodpovědnost občana za jeho rozhodnutí (člověk si musí pomoci sám) a garantuje státní podporu pouze rodinám s nejnižšími příjmy, které se nacházejí v pásmu chudoby. Role státu je výrazně doplněna akti-vitami nestátních subjektů.

2) sociálně demokratický tržní systém Je shodný s Titmussovým pracovně-výkonovým sociálním státem. Vychází z předpokladu, že sociální potřeby rodiny by měly být primárně uspokojeny na základě pracovních výkonů a zásluh. Státní podpora se pak poskytuje na základě testování příjmů, a to i rodinám v určitém pásmu nad hranicí životního minima (např. přídavek na dítě, sociální příplatek). Vedle vý-

Definice rodinné politiky

Cíle rodin-né politiky

Systémy rodinné politiky

9


znamné role státu je zde dostatečný prostor i pro působení nestátních subjektů.

3) univerzalistický systém Je shodný s Titmussovým institucionálně-redistributivním sociálním státem. Státní podpora se poskytuje téměř všem rodinám, a to bez ohledu na to, zda jsou v hmotné nouzi. Předpokládá značný rozsah redistribuce (všem rozdává i bere). Stát má dominantní úlohu, potlačuje až omezuje nestátní subjekty v podpoře rodin.

V jednotlivých státech se uvedené systémy kombinují, neexistují v čisté podobě, rozhodující pro stanovení typu rodinné politiky daného státu je převládající charakteristika. Většina ev-ropských ekonomicky vyspělých států akceptuje sociálně tržní orientaci.

1.2 Vývoj rodiny a rodinné politiky ve světě

1.2.1 Proměny podoby rodin a rodinného chování

Z hlediska celého vývoje rodiny byla po dlouhá předcházející staletí rodina stabilní, ob-vykle tří i vícegenerační a především ekonomickou jednotkou. Rodina byla chápána jako nerozlučitelný svazek muže a ženy, jehož smyslem je plození dětí, které byly především eko-nomickým přínosem rodiny. Funkce rodiny se v čase nijak podstatně neměnily. Počet naroze-ných dětí byl velmi vysoký, byl však doprovázen vysokou dětskou úmrtností. V rodině exis-tovala nerovnost mezi muži a ženami.

Podobu rodiny a rodinného chování ovlivnily v 19. století procesy industrializace a s ní spo-jené urbanizace, které byly doprovázeny silnými migračními pohyby za prací do měst. Tyto procesy přinesly postupný rozpad vícegeneračního soužití v rodinách, snižování počtu dětí a zvyšování rozvodovosti.

Po roce 1945 se stabilizovalo reprodukční chování, kdy mladí lidé obvykle před založením rodiny uzavřeli sňatek a až po něm došlo k narození dítěte. Snižoval se věk při uzavírání sňat-ku a při prvním porodu pod 25 let, v rodinách se zpravidla rodilo více dětí, poměrně četné byly rodiny se třemi a více dětmi.

Od konce 60. let se mladá generace bránila stereotypu tradičního začátku zakládání rodin, preferovala delší etapu vzdělávání a získávání zkušeností (včetně osamostatnění se od rodičů) a zajištění pozic na trhu práce. V průběhu dalších desetiletí se tento trend všeobecně uplatnil, a tak mladí lidé odkládají založení rodiny a narození dětí. Nejplodnější věk ženy se posouvá ke 30 letům, úhrnná plodnost se dostává pod kritickou záchovnou hodnotu, neboť výrazně ubývá narozených dětí. Ve středoevropských zemích byl pokles plodnosti pod záchovnou hranici dočasně odvrácen přijetím propopulačních opatření v 70. letech 20. století.

V posledních letech se prosazuje tendence vytváření partnerských svazků bez uzavření man-želství, narůstá podíl dětí narozených mimo manželství i podíl lidí, kteří žijí sami. Oslabuje se ekonomická role rodiny ve prospěch párovosti. Tyto trendy postupně moderní rodinná politi-ka fakticky akceptovala.

Tradiční rodina

Vlivy in-dustrializa-

ce

Vlivy de-mokratiza-

ce

1.2.2 Vývoj rodinné politiky

Ve druhé polovině 20. století moderní sociální politika přinesla širokým vrstvám obyvatel-stva, uspořádaného především v rodiny, na jedné straně relativní blahobyt i dobré životní

Pojetí evropské

10


podmínky, ale na straně druhé takový ekonomický rozvoj, který je spojen se zvýšenou migra-cí obyvatelstva a také s fenoménem dlouhodobé nezaměstnanosti. Dalším významným fakto-rem, který ovlivnil obsah rodinné politiky, byla narůstající demokratizace společnosti, která byla doprovázena tlakem na zrovnoprávnění žen a mužů v rodině a na posilování práv dítěte.

Poněkud jiný byl vývoj podoby rodiny a rodinné politiky v zemích střední a východní Evro-py, tedy v zemích bývalého socialistického bloku s centrálně plánovaným systémem řízení, kde se deformace a tlaky v politické a ekonomické oblasti promítly i do formování rodinné politiky.

rodinné politiky

1.3 Rodinná politika u nás

Moderní rodinná politika by měla vyloučit přímé zásahy státu do rodin, znamená to tedy, že stát by neměl mít možnost zasahovat do jejich fungování. Tato podmínka ale u nás v minulém režimu nebyla naplňována, stát naopak zasahoval do formování rodinného chování, do podo-by rodin i do plnění jejich funkcí.

Vznikala unifikovaná podoba rodiny, kdy rodina byla pouhým objektem státní sociální poli-tiky, byla závislá na státních rozhodnutích a na státem určeném přerozdělování. Stát zabez-pečoval institucionální péči o děti od nejnižšího věku, čímž oslaboval výchovnou funkci rodi-ny. Docházelo k rozpadům vícegeneračních soužití rodin a k rozvoji společenské pomoci rodinám s dětmi – tato opatření měla oslabit ekonomickou funkci rodiny, ta však naopak síli-la, protože převážná část nákladů na zaopatření dětí zůstávala podstatnou částí rodinných rozpočtů. Vzhledem k tomu, že pro minulý režim byla typická nedostatečná nabídka zboží a služeb, musely rodiny tento nedostatek vlastními silami suplovat (např. tím, že maminky dě-tem pletly svetry, kamaše, čepice, rukavice, šily oblečení, háčkovaly halenky a ubrusy, šily a pletly oblečky na panenky, vyráběly dětem hračky – hadrové panenky, maňásky, plyšáky atd. Také se pěstovaly různé druhy zeleniny a ovoce na zahrádkách, protože v obchodech byl velmi omezený sortiment – mandarinky a banány jen na vánoce.).

Vzhledem k tomu, že monopolně státem uplatňovaná opatření rodinné politiky byla nea-dresná a nesystémová, vzhledem k tomu, že se rodiny neúčastnily na řešení svých sociálních situací, docházelo k vzájemnému odcizení rodiny a státu => proto nutně muselo dojít k transformaci rodinné politiky.

Zvláštnosti rodinné politiky

v Česko-slovensku

1.4 Transformace rodinné politiky v České republice Transformace rodinné politiky v ČR započala po listopadu 1989. Byla součástí transformace sociální sféry, která provázela transformaci v ekonomice (proces přeměny od centrálně pláno-vané k tržní ekonomice). Transformace v rodinné politice se orientovala od univerzalistického k sociálně tržnímu systému státní podpory rodin a od plošného k adresnému způsobu posky-tování státních dávek (např. přídavek na dítě). Znamená to, že příjemce dávky musí sám po-žádat o příspěvek a při splnění podmínek je mu dávka poskytnuta (u některých dávek dochází také k testování příjmů rodin). Úloha státu v sociální politice se díky transformaci zásadně změnila, došlo k odklonu od státního paternalismu k participaci. Než došlo k systémové změně obsahu rodinné politiky, bylo provedeno několik opatření: • byla vytvořena záchranná sociální síť, která měla tlumit nepříznivé dopady ekonomické

reformy, • přechodně byla zavedena nová dávka „státní vyrovnávací příspěvek“ jako kompenzace

k rychle rostoucím životním nákladům (na období od 1.7.1990 do 31.12.1991),

Počátek transfor-

mace

Přijatá opatření

11


• v rámci nové daňové soustavy byla od roku 1993 zavedena jednotná odpočitatelná roční částka na dítě ze základu daně u jednoho z rodičů,

• nově byla definována kritéria přídavků na děti (už nebyl rozhodující počet dětí v rodině, ale věk dětí a příjem rodiny).

Bylo přijato několik důležitých zákonů: • zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu (dnes už neplatí, byl nahrazen novým záko-

nem č. 110/2006 S., o životním a existenčním minimu), • zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (dnes už neplatí, byl nahrazen novým záko-

nem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi), • zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, • zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, • zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. V rámci nové koncepce rodinné politiky stát vytvořil podmínky k tomu, aby co nejvíce so-ciálních potřeb občanů mohlo být zabezpečeno vlastními silami (především pracovním pří-jmem, pojištěním apod.). Stát svou podporou zasahuje pouze tam, kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami a na přijatelné úrovni a tam, kde má stát zájem stimulovat, podporovat, popřípadě chránit občany. V novém systému rodinné politiky má životní úroveň občanů a rodin vycházet především z pracovních příjmů a dávek nemocenského a důchodového pojištění, sociální redistribuce nemá deformovat, ale pouze účelně korigovat sociální stratifikaci (rozvrstvení) a má motivo-vat ke zvyšování příjmů a tím snižovat závislost občanů a rodin na sociálních příjmech, které nemají působit demotivačně. Výsledkem transformace rodinné politiky je nová koncepce rodinné politiky, která stojí na 3 pilířích sociální ochrany obyvatel. 3 pilíře sociální politiky (sociální ochrany obyvatel)

1. Sociální pojištění a) důchodové pojištění (zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění)

• starobní důchod • invalidní důchod (pro invaliditu 1., 2. a 3. stupně) • vdovský důchod • vdovecký důchod • sirotčí důchod

b) nemocenské pojištění ( zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění)

• nemocenské • ošetřovné • peněžitá pomoc v mateřství • vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

c) státní politika zaměstnanosti (zák. č. 465/2004 Sb., o zaměstnanosti) • podpora v nezaměstnanosti • podpora při rekvalifikaci

2. Státní sociální podpora (zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře)

a) dávky poskytované v závislosti na výši příjmu • přídavek na dítě • příspěvek na bydlení • porodné

Pojetí současné

rodinné politiky

v ČR

Systém státního

sociálního zabezpeče-

ní

12


b) ostatní dávky • rodičovský příspěvek • dávky pěstounské péče (příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměna pěs-

touna, odměna pěstouna ve zvláštních případech, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla)

• pohřebné 3. Sociální pomoc a péče

a) dávky pomoci v hmotné nouzi (zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nou-

zi a zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) • příspěvek na živobytí • doplatek na bydlení • mimořádná okamžitá pomoc

b) příspěvek na péči (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách)

c) dávky pro osoby se zdravotním postižením (zákon č. 329/2011 Sb., o posky-

tování dávek osobám se zdravotním postižením) • příspěvek na mobilitu • příspěvek na zvláštní pomůcku • výpůjčka zvláštní pomůcky • průkaz osoby se zdravotním postižením (tzv. sociální karty) + výhody

- průkaz TP (osoba závislá ve stupni I) - průkaz ZTP (osoba závislá ve st. II) - průkaz ZTP/P (závislá ve st. III, IV)

d) sociální služby (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách)

• sociální poradenství - základní sociální poradenství - odborné sociální poradenství

• služby sociální péče - osobní asistence - pečovatelská služba - tísňová péče - průvodcovské a předčitatelské služby - podpora samostatného bydlení - odlehčovací služby - centra denních služeb - denní stacionáře - týdenní stacionáře - domovy pro osoby se zdravotním postižením - domovy pro seniory - domovy se zvláštním režimem - chráněné bydlení - sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové

péče

• služby sociální prevence - raná péče - telefonická krizová pomoc - tlumočnické služby - azylové domy

13


- domy na půl cesty - kontaktní centra - krizová pomoc - nízkoprahová denní centra - nízkoprahová zařízení pro děti a mládež - noclehárny - služby následné péče - sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi - sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním po-

stižením - sociálně terapeutické dílny - terapeutické komunity - terénní programy - sociální rehabilitace

Vytvoření nového systému sociálního zabezpečení znamenalo přehodnocení dosavadního pojetí státních dávek, případně stanovení nových pro dosud neřešené sociální situace.

1.5 Nástroje podpory rodin V roce 2005 byla přijata Národní koncepce rodinné politiky, kterou v roce 2009 vláda aktua-lizovala v podobě Národní koncepce podpory rodin s dětmi. Ta je ve srovnání s koncepcí z roku 2005 nově strukturována a v souladu s programovým prohlášením a s cíli vlády zamě-řena z hlediska potřeb rodin s dětmi na klíčové oblasti jejich podpory, tj. na:

1) podporu vytváření vhodných socioekonomických podmínek pro fungování rodin za-měřující se na : a) finanční zajištění rodiny,

b) služby péče o děti, c) slučitelnost práce a rodiny;

2) podporu zkvalitňování rodinných vztahů a posilování rodičovských kompetencí; 3) podporu rodin se specifickými potřebami; 4) podporu zapojení krajů a obcí do rodinné politiky.

1.5.1 Finanční podpora rodin

Finanční pomoc rodinám se odehrává ve dvou hlavních oblastech, a to v oblasti systému soci-álního zabezpečení (přímá podpora rodin) a v oblasti daňových opatření (nepřímá podpora rodin). Přímo jsou rodiny finančně podporovány ze systému státního sociálního zabezpečení, tj. ze systému sociálního pojištění (důchodové pojištění a nemocenské pojištění), státní soci-ální podpory a sociální pomoci a péče (pomoc v hmotné nouzi, dávky sociální péče pro osoby se zdravotním postižením).

Nepřímo jsou rodiny finančně podporovány prostřednictvím daňového zvýhodnění na vyži-vované dítě žijící s poplatníkem v domácnosti (poskytované formou slevy na dani, formou daňového bonusu, případně kombinací obou forem) a odpočtem na manžela či manželku žijí-cí/ho s poplatníkem v domácnosti (sleva na dani).

Novelou zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů se od 1. 1. 2005 "daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s poplatníkem v domácnosti" odčítá ve stanovené výši přímo od vypočtené daně a nebo v jednotlivých kalendářních měsících u zaměstnanců od vypočtené zálohy na daň. Daňová úleva spočívá v tom, že vypočtená daň (u zaměstnance měsíční záloha na daň) se sníží o stanovenou částku daňového zvýhodnění (sle-vu na dani). V případě, že je u poplatníka s nižšími příjmy vypočtená daň nižší, než částka daňového zvýhodnění (slevy na dani), má poplatník nárok na vyplacení daňového bonusu (tj.

Přímá podpora

rodin

Nepřímá podpora

rodin

14


nevyužité částky daňového zvýhodnění). Aby poplatník daňového bonusu dosáhl, musí být ekonomicky aktivní, tj. poplatník může daňový bonus uplatnit pouze v případě, že má ve zda-ňovacím období zdanitelné příjmy alespoň ve výši šestinásobku minimální mzdy, nebo při zdanění měsíční mzdy alespoň ve výši poloviny minimální mzdy.

1.5.2 Aktivity k podpoře rodiny

Z pohledu rodinné politiky lze rozlišit tři typy aktivit zaměřených na podporu rodiny:

A. Sociální služby, které jsou zaměřeny na pomoc a podporu jednotlivým členům rodiny a/nebo rodině jako celku nacházejícím se v nepříznivé sociální situaci za účelem pre-vence sociálního vyloučení. Základními druhy sociálních služeb jsou:

o sociální poradenství (např. manželské a rodinné poradenství, poradny pro se-niory, poradny pro osoby se zdravotním postižením, poradny pro oběti trest-ných činů a domácího násilí),

o služby sociální péče (např. osobní asistence, pečovatelská služba, odlehčova-cí služby, centra denních služeb),

o služby sociální prevence (raná péče, telefonická krizová pomoc, azylové do-my, domy na půl cesty, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, terén-ní programy).

B. Služby na podporu fungující rodiny, které mají preventivní a podpůrný charakter. Jejich účelem je usnadňovat a posilovat partnerské a manželské soužití a rodičovství, podporovat rodiny v péči o děti a při harmonizaci práce a rodiny. V této skupině lze rozlišit: 1. Komerčně poskytované služby na podporu fungující rodiny:

o hlídání dětí do tří let věku a nad tři roky věku nerodičovskou osobou, o pomoc s vedením domácnosti (údržba domácnosti, rodinné zásobování), o volnočasové a vzdělávací aktivity pro děti (uvedené komerční služby jsou

provozovány v režimu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání).

2. Nekomerčně poskytované služby na podporu fungující rodiny: o mateřská centra, o poskytování volnočasových aktivit pro děti nebo pro rodiny s dětmi (např.

centra pro rodinu, družiny), o podpora v oblasti slučitelnosti profesních a rodinných rolí (zejména přednáš-

ková činnost a poradenství), o podpora a výchova k harmonickému partnerství, manželství a odpovědnému

rodičovství (zejména přednášková činnost a kurzy), o ostatní druhy aktivit k podpoře fungující rodiny.

C. Činnosti poskytované v rámci sociálně-právní ochrany dětí: o preventivní činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí, o poradenská činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí, o činnost v rámci sociálně-právní ochrany dětí v náhradní rodinné péči, o práce s dětmi vyžadující zvýšenou pozornost v rámci sociálně-právní ochrany

dětí, o zřizování zařízení sociálně-právní ochrany dětí.

Sociální služby

Služby na podporu fungující

rodiny

Činnosti v rámci

sociálně-právní

ochrany dětí

1.5.3 Slučitelnost profesních a rodinných rolí

Cílem je umožnit rodičům lepší slučitelnost jejich rodičovské a profesní role v případě, že Slučitel-nost práce

15


nechtějí rezignovat ani na své rodičovství a ani na svou profesní realizaci. Při vytváření pod-mínek k realizaci lepší slučitelnosti profesních a rodinných rolí je však nutné nejen vyvážené zohlednění zájmů rodičů ale rovněž i dětí. Předpokladem lepší slučitelnosti profesních a ro-dinných rolí je zejména existence opatření pracovněprávní povahy a existence finančně a teritoriálně dostupných služeb péče o děti (zejména do tří let jejich věku, předškolního a mladšího školního věku dítěte).

V souvislosti s těhotenstvím, porodem a následnou péčí o dítě existuje v České republice řada opatření směřujících ke zvýšené ochraně a zvýhodnění žen-matek a mužů-otců v pracovněprávních vztazích. Zaměstnankyni (matce) náleží v souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě mateřská dovolená po dobu 28 týdnů; porodila-li zároveň dvě nebo více dětí, náleží jí mateřská dovolená po dobu 37 týdnů. Mateřskou dovolenou zaměstnankyně nastupu-je zpravidla od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, nejdříve však od počátku osmého týdne před tímto dnem.

K prohloubení péče o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni a zaměstnanci (otci) na jejich žádost rodičovskou dovolenou. Rodičovská dovolená se poskytuje matce dítě-te po skončení mateřské dovolené a otci od narození dítěte, a to v rozsahu, o jaký o ni po-žádají, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku tří let. V době, kdy zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou, může zaměstnanec čerpat rodičovskou dovolenou, tzn. že rodi-čovskou dovolenou mohou zaměstnankyně i zaměstnanec čerpat současně. Za situace, kdy oba rodiče čerpají rodičovskou dovolenou současně, hmotné zabezpečení nebo dávky však přísluší jen jednomu z nich.

Zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance/zaměstnankyně v práci po dobu ošetřování dítěte mladšího než deset let nebo jiného člena domácnosti a po dobu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovné-ho zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je, nebo jestliže osoba, jež jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo jí byla nařízena karanténa (karanténní opatření), popřípadě se podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pra-covní dobu zaměstnance/zaměstnankyně. Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci/ zaměstnankyni náhrada mzdy nebo platu, ale má nárok na dávku nemocenského pojištění - ošetřovné. Ne-může-li zaměstnankyně/zaměstnanec konat práci z důležitých důvodů týkajících se její/jeho osoby (doprovod rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, doprovod dítěte do škol-ského poradenského zařízení, narození dítěte, pohřeb rodinného příslušníka, svatba), poskytne jí/mu zaměstnavatel pracovní volno v rozsahu a za podmínek stanovených v zákoně.

Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců/zaměstnankyň do směn též k potřebám zaměstnankyň/zaměstnanců pečujících o děti. Požádá-li zaměstnankyně/ za-městnanec pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná zaměstnankyně o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu (pružná pracovní doba, práce konaná doma) stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět jejich žádosti, nebrání-li tomu váž-né provozní důvody. Zaměstnavatel nesmí zaměstnávat těhotné ženy a ženy, které pečují o dítě mladší než jeden rok, prací přesčas. V zájmu lepšího využívání pracovní doby a uspo-kojování osobních potřeb zaměstnanců/zaměstnankyň může zaměstnavatel uplatňovat pruž-nou pracovní dobu. V pracovní smlouvě lze sjednat, že pracovník nebude konat pro zaměst-navatele práci na pracovišti zaměstnavatele, ale za podmínek stanovených v pracovní smlouvě doma v pracovní době, kterou si zaměstnanec sám rozvrhne.

Těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku osmi let a osamělé zaměstnankyně/zaměstnanci pečující o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let a za-městnanci/zaměstnankyně, kteří prokáží, že převážně sami dlouhodobě soustavně pečují o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem; přeložit je může zaměstnavatel jen na jejich žádost.

Ženy nesmějí být zaměstnávány pracemi, které ohrožují jejich mateřství, přičemž Minis-

a rodiny

Mateřská dovolená

Rodičovská dovolená

Pracovní volno

Úprava pracovní

doby

Pracovní cesta a

přeložení

Zákazy některých

16


terstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou práce a pracoviště, které jsou zakázány ženám, které kojí, těhotným ženám a matkám do konce devátého měsíce po porodu.

Výpovědí může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, zaměst-nankyní na mateřské nebo rodičovské dovolené a se zaměstnancem na rodičovské dovolené jen zcela výjimečně v případech uvedených v zákoně.

Lepší slučitelnost profesních a rodinných rolí podporují také služby péče pro děti. Služby péče pro děti do tří let věku nejsou v České republice příliš rozvinuté. Z výzkumu VÚPSV provedeném v roce 2004 lze vysledovat, že nabídka teritoriálně a místně dostupných služeb péče o děti mladší tří let věku neodpovídá poptávce rodičů, o čemž svědčí i fakt, že mateřské školky navštěvuje až 25 % dětí mladších 3 let. Otázka zabezpečení péče o děti do 3 let věku v ČR je přitom předmětem poměrně časté mezinárodní kritiky. V ČR lze rozlišit tři typy slu-žeb péče o děti do tří let věku. Prvním typem jsou zdravotnická zařízení typu jesle (v průběhu 90. letech došlo k významného poklesu počtu těchto zařízení z 1043 v roce 1991 na 49 zaří-zení v roce 2007), druhým pak soukromá zařízení provozovaná v režimu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Třetí skupinu tvoří služby typu "baby-sitting."

Péče o děti starší 3 let je v ČR zabezpečena prostřednictvím husté sítě finančně dostupných mateřských škol, které jsou hojně využívány, nicméně k lepší slučitelnosti profesních a rodin-ných rolí by napomohlo větší přizpůsobení těchto služeb potřebám rodin s dětmi (např. pro-blematika otevíracích hodin nebo podmínky přijímání dětí do zařízení). Mateřské školy mo-hou být zřizovány státem, obcí, krajem, svazkem obcí, ale i církevními právnickými či jinými právnickými osobami. Může se také jednat o službu typu „baby-sitting“ podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání.

K službám péče o děti mladšího školního věku patří zejména školní družiny a kluby, které rovněž napomáhají zejména rodičům dětí mladšího školního věku skloubit práci a rodinu. Lze sem vřadit i služby poskytované v režimu volné živnosti "Mimoškolní výchova a vzdělávání" dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Obsahová náplň oboru živnosti je specifikována zejména jako výchova dětí nad tři roky věku v předškolních zařízeních, výuka v soukromých školách a zařízeních sloužících odbornému vzdělávání, pokud tato nejsou zařa-zena do sítě škol, školských a předškolních zařízení. Jiná mimoškolní výchova a vzdělávání, doučování žáků a studentů, výchovně vzdělávací činnost na dětských táborech a jiných zota-vovacích akcích, zejména vedení těchto akcí, zajišťování výchovných, relaxačních a vzdělá-vacích programů pro účastníky těchto akcí, dohled nad dětmi a podobně.

prací

Rozvázání pracovního

poměru

Služby péče pro

děti do tří let

Služby péče pro

děti před-školního

roku

Služby péče o děti

mladšího školního

věku

1.6 Neúplné rodiny

V obecném společenském povědomí byla zejména v minulosti neúplná rodina chápána jako anomálie, jako rodina s častými problémy, což znesnadňovalo její šance stát se plnohodnot-nou alternativou rodinného soužití. Dnes česká společnost tolerantně přijímá neúplné rodiny s nezaopatřenými dětmi s vědomím, že jejich situace je po hmotné stránce i v otázkách výcho-vy dětí náročnější a zranitelnější než v rodinách úplných. V současnosti dochází k postupné-mu nárůstu těchto rodin. Mimo manželství se v r. 2009 narodilo 38,8 % dětí. V naprosté vět-šině případů jsou živiteli neúplných rodin ženy/matky. I s ohledem na vyšší míru nezaměstna-nosti žen-samoživitelek čelí právě tyto neúplné rodiny ve zvýšené míře riziku chudoby a soci-álnímu vyloučení.

Finanční zatížení velké části neúplných rodin je vysoké a děti v těchto rodinách zažívají pů-sobení méně stabilního rodinného prostředí, ve kterém mohou být více ohroženy patologic-kými jevy apod. Ačkoliv nelze s obecnou platností konstatovat, že je psychosociální vývoj dětí vyrůstajících v neúplné rodině těmito skutečnostmi negativně poznamenán, nástroje, kte-rými stát napomáhá zvyšovat obvykle nedostatečnou životní úroveň neúplných rodin, nejsou

Neúplná rodina

v minulosti a dnes

17


systémově a účinně koncipovány.

V ČR je v současné době až 400.000 dětí odkázáno na pobírání „výživného“ od převážně nepečujícího rodiče, přičemž velká část z nich je nedostává, případně je nedostává v plné výši a vymahatelnost výživného je velmi problematická.

Velkým problémem jsou tzv. účelově nesezdaná soužití. Nejčastěji se jedná o nesezdané soužití partnerů s nezaopatřeným dítětem (dětmi), kteří spolu fakticky sdílejí a společně hradí náklady na společnou domácnost, avšak pro účely vzniku nároku na dávky sociálního zabez-pečení simulují neúplnou rodinu. Tuto situaci je vzhledem ke zneužívání systému sociálních dávek nutné řešit.

Účelově nesezdaná

soužití

1.6.1 Typy neúplných rodin Typologie neúplných rodin vychází z toho, kdo stojí v čele rodiny: 1) svobodná matka nebo svobodný otec 2) rozvedená matka nebo rozvedený otec

- míra rozvodovosti v ČR v r. 2008 byla 50 %, v r. 2009 47 % - průměrná délka manželství rozvedených v r. 2009 byla 12,5 let (jedna pětina je

ukončena do 5 let od uzavření sňatku, další pětina od 5 do 10 let od sňatku) 3) ovdovělá matka nebo ovdovělý otec 4) osamělá matka nebo osamělý otec

- jsou osamělí z jiných vážných důvodů, např. jeden z rodičů je ve vazbě nebo ve výkonu trestu, nebo jde o manželství oddělená z bytových důvodů, nebo tzv. mrtvá manželství, kdy jeden z rodičů opustí rodinu, ale nedojde k rozvodu

U všech typů rodin převládá žena (žena stojí v čele v 85 – 90 %, muž v 10 – 15 %). Neúplná rodina vzniká z různých důvodů: 1) nevytvoření rodiny (rodina nikdy nebyla úplná, nikdy se nerozdělila), příp. rozhodnutí

ženy přivést na svět dítě bez uvedení otce 2) rozvod 3) úmrtí 4) jiný vážný důvod (vazba, vězení, byt atd.)

Příčiny vzniku neúplných rodin odpovídají uvedené klasifikaci neúplných rodin.

Typy neú-plných

rodin

Příčiny vzniku

1.6.2 Nejčastější problémy neúplných rodin

K nejčastějším problémům v neúplných rodinách patří zejména problémy výchovné, finanční, bytové a zdravotní. Neúplné rodiny přinášejí také větší zatížení městským či obecním úřadům (sociálním odborům), soudům, azylovým domům, krizovým centrům pro rodinu a děti, man-želským poradnám, pedagogicko-psychologickým poradnám, občanským poradnám, mediač-ním centrům, Fondu ohrožených dětí apod.

Neúplná rodina svobodné matky je často důsledkem časného nebo neuváženého sexuálního chování, což vedlo k předčasnému či nechtěnému těhotenství, kdy partner nebyl ochoten vstoupit do manželství. Svobodná matka má většinou bytové problémy (žije u rodičů), dále finanční problémy, problémy s otcovstvím a přiznáním výživného, výchovné problémy (schá-zí mužský prvek – odraz v citovém a duševním vývoji dítěte, ve školních výsledcích apod.), může mít problémy při hledání nového partnera (problém nový partner a dítě, které se cítí ochuzeno o přízeň rodiče), problémy s rodiči i okolím (větší odsouzení hlavně na vesnicích),

Nejčastější problémy

Problema-tika svo-bodných

matek

18


zdravotní problémy (zvýšené nároky v domácnosti, přetíženost, stres) atd.

Svobodný otec má často problémy s domácností (úklid, vaření, nákupy), ale i se zaměstnáním (problém najít vhodné zaměstnání – na ranní směny, s pružnou pracovní dobou, s chápajícími nadřízenými a spolupracovníky, většinou bez možnosti budovat si kariéru). Většinou odpadají finanční problémy, mohou se však objevit problémy výchovné. Svobodný otec se zpravidla nemůže plně věnovat svým zájmům, účastnit se společenského života apod.

Rozvod má nejméně příznivý dopad na děti, děti jsou často svědky rodinné krize. Po rozpadu manželství se mění vztahy a vazby k rodině rodiče, který s dítětem nežije. Děti z rozvedených rodin se však s druhým rodičem stýkají častěji než děti svobodných rodičů (setkání probíhá většinou 2x měsíčně). Vliv na frekvenci styků má např. věk dítěte (čím je starší, tím méně problémů), doba uplynulá po rozvodu (čím déle po rozvodu, tím méně problémů), vztahy rodičů, příčina rozvodu (nejobtížněji probíhá styk v rodinách, které se rozvedly z důvodu nevěry) atd. Velmi nebezpečné je navádění dětí proti druhému rodiči (škodí to všem, hlavně dětem). Také zde nastávají problémy ekonomické, zdravotní, výchovné (děti mohou být drzé, mohou se zhoršit ve škole, sklouznout na šiknou plochu – party, drogy, gamblerství), bytové (po rozvodu žijí ve společné domácnosti), problémy s okolím, rodiči apod. V neúplných rodi-nách ovdovělých rodičů je situace nejlepší. Pokud rodina plnila své funkce, problémy větši-nou nenastanou. Ekonomické problémy většinou odpadají (rodina pobírá pozůstalostní dů-chody). Výchovné problémy bývají menšího rázu (závisí na osobnosti dítěte, přimkne se k matce/otci). Bytové problémy mohou nastat v případě, že rodina žije ve služebním bytě zemřelého. Objevují se však zdravotní a duševní problémy dítěte i rodiče (prožili velkou ztrá-tu, u dětí občas koktání) a problémy s hledáním nového partnera (srovnávání s dřívějším part-nerem).

V neúplných rodinách ovdovělých rodičů je situace nejlepší. Pokud rodina plnila své funkce, problémy většinou nenastanou. Ekonomické problémy většinou odpadají (rodina pobírá pozů-stalostní důchody). Výchovné problémy bývají menšího rázu (závisí na osobnosti dítěte, při-mkne se k matce/otci). Bytové problémy mohou nastat v případě, že rodina žije ve služebním bytě zemřelého. Objevují se však zdravotní a duševní problémy dítěte i rodiče (prožili velkou ztrátu, u dětí občas koktání) a problémy s hledáním nového partnera (srovnávání s dřívějším partnerem).

Problema-tika svo-bodných

otců

Problema-tika rozve-

dených rodičů

Problema-tika ovdo-

vělých rodičů

1.6.3 Podpora neúplných rodin

V České republice neexistuje speciální podpora neúplných rodin. Přesto můžeme v jednotlivých pilířích sociální ochrany obyvatel najít dávky či příspěvky, které se s jistým zvýhodněním poskytují neúplným rodinám.

Z dávek nemocenského pojištění se ošetřovné poskytuje osamělému zaměstnanci, který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku 16 kalendářních dnů (ostatním zaměstnancům 9 kalendářních dnů). Z dávek důchodového pojištění náleží pozůstalé rodině vdovský, vdovecký a sirotčí důchod. Neúplným rodinám také vzniká častěji nárok na přídavek na dítě, porodné a příspěvek na bydlení, na dávky po-moci v hmotné nouzi a na sociální služby (základní a odborné sociální poradenství, azylové domy, krizová pomoc, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi).

Dávky a služby pro

neúplné rodiny

19


1.7 Náhradní rodinná výchova

Hlavním posláním náhradní rodinné výchovy je nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí. Rozlišujeme tyto typy náhradní rodinné výchovy: - osvojení - pěstounská péče - svěření dítěte do péče jiného občana - poručenství. Osvojení je zakotveno v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině. O osvojení rozhoduje soud. Dítě může osvojit manželská dvojice (má přednost), manžel(ka) rodiče dítěte, i osamělá osoba. Mezi osvojiteli a osvojencem vzniká takový poměr jako mezi pokrevními rodiči a dětmi (osvojitelé mají k dítěti stejná práva a povinnosti jako vlastní rodiče, musí pečovat o jeho zdraví, o tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupovat dítě, spravovat jeho jmění atd.). Rozlišujeme osvojení zrušitelné a nezrušitelné. Pro zrušitelné osvojení platí, že soud může osvojení zrušit z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele, přičemž se obnovují vztahy, práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou. Osvojenec získává opět své dřívější příjmení. Nezrušitelně lze osvojit jen dítě starší 1 roku. Mezinárodním osvojením rozumíme osvojení dětí do ciziny a z ciziny. Tato forma je mož-ným řešením v případě, že se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu. Meziná-rodní adopce je upravena Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, je za ni odpovědný Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Podmínky osvojení jsou specifikovány v zákoně o rodině. Osvojitelé musí zaručovat způso-bem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Osvojit lze jen nezletilé dítě. K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte (pokud je dítě schopno posoudit do-sah osvojení, je třeba i jeho souhlasu), souhlasu je třeba, i když je rodič dítěte nezletilý. Sou-hlasu rodičů osvojovaného dítěte není třeba, jestliže: • rodiče dali souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům (nejdříve 6 týdnů

po narození dítěte), • po dobu nejméně 6 měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě (pravidelně

dítě nenavštěvovali, neplnili vyživovací povinnost apod.), • po dobu nejméně 2 měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem. Před osvojením musí být dítě nejméně 3 měsíce v péči budoucích osvojitelů - na jejich nákla-dy (nevyžaduje se, pokud měli dítě alespoň 3 měsíce v pěstounské péči). Soud zjišťuje zdra-votní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení. Soud také zjišťuje zdravotní stav osvojence.

Pěstounská péče je upravena v zákoně o rodině a v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče, pokud není řádná výchova dítěte dlouhodobě za-bezpečena jejich rodiči a osvojení ani ústavní výchova nejsou vhodné. Pěstounská péče vzni-ká rozhodnutím soudu a zaniká dosažením zletilosti dítěte, úmrtím dítěte nebo pěstouna i rozhodnutím soudu. Pěstoun má při výchově dítěte práva a povinnosti rodičů (právo zastupo-vat má jen v běžných věcech, v ostatních rozhoduje zákonný zástupce dítěte). Dítě je povinno pomáhat dle svých schopností v domácnosti pěstouna. Zákon o státní sociální podpoře zajiš-ťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu pěstounům (dávky pěstoun-ské péče – viz. zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Vykonává-li pěstoun pěs-tounskou péči v zařízeních pro výkon pěstounské péče, dostává odměnu pěstouna ve výši

Typy ná-hradní

rodinné výchovy

Osvojení

Typy osvo-jení

Mezinárod-ní osvojení

Podmínky osvojení

Pěstounská péče

20


5,5násobku částky životního minima jednotlivce při péči o 1-3 děti + 0,5násobek na každé další dítě + 0,26násobek při péči o zdravotně postižené dítě nebo o dítě, které vyžaduje mimo-řádnou individuální péči (viz. § 46 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí).

Rozlišujeme pěstounskou péči individuální a skupinovou. Individuální pěstounská péče probíhá v běžném rodinném prostředí pěstounů. Skupinová pěstounská péče probíhá v zařízeních pro výkon PP, což jsou velké pěstounské rodiny a SOS dětské vesničky, kde pěstounskou péči vykonává sama matka-pěstounka. Při vedení domácnosti a výchově dětí jí pomáhá žena, které se říká teta. Matka-pěstounka s alespoň 4 nezletilými dětmi bydlí v samostatném domečku (plnoletí smějí vesničku jen navštěvovat). 10 – 12 rodinných domků tvoří vesničku. U nás se nachází v Chvalčově (u Kroměříže), v Doubí u Karlových Varů a v Brně-Medlánkách.

Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodi-če, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte. Soud také vymezí rozsah práv a povinností k dítěti.

Soud ustanoví dítěti poručníka, jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpo-vědnosti nebo jim byla pozastavena nebo nemají způsobilost k právním úkonům. Na vztahy poručníka a dítěte se přiměřeně vztahují práva a povinnosti rodičů a dětí (poručník dítě vy-chovává, zastupuje, spravuje jeho majetek, nevzniká vyživovací povinnost). Soud ustanoví poručníkem toho, koho doporučili rodiče, nedoporučí-li nikoho, tak někoho z příbuzných nebo osob blízkých dítěti či jeho rodině, popř. jinou fyzickou osobu nebo orgán sociálně právní ochrany. Poručník podléhá pravidelnému dozoru soudu (v podstatných věcech rozho-duje soud).

Vedle náhradní rodinné výchovy může být dítě umístěno v ústavní výchově nebo ochranné výchově. Náhradní rodinná péče má přednost před ústavní výchovou. Ústavní výchovu může nařídit občansko-právní soud, jestliže výchova dítěte je vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě (i bez předchozích výchovných opatření) nebo jestliže rodiče nemohou z jiných vážných důvodů výchovu dítěte zabezpečit. Soud může ús-tavní výchovu prodloužit až o 1 rok po dosažení zletilosti, pokud dítě nemá ukončené vzdělá-ní nebo je na útěku. Ochrannou výchovu uloží trestně-právní soud při trestné činnosti dítěte. Je zde přísnější režim, svěřence nelze propustit podmínečně domů.

Typy pěs-tounské

péče

Svěření dítěte do

péče jiného občana

Poručen-ství

Ústavní výchova a ochranná výchova

SHRNUTÍ KAPITOLY RODINNÁ POLITIKA

Rodina je primární jednotkou společnosti, která plní pro společnost nepostradatelné funkce. Podobu rodiny a rodinného chování ovlivnily procesy industrializace a demokratizace a osla-bování ekonomické role rodiny ve prospěch párovosti.

Rodina je předmětem rodinné politiky, která je jednou z dílčích oblastí sociální politiky státu. Cílem rodinné politiky je zmírňování narůstajících nákladů rodin souvisejících s přítomností dětí v rodině. Podle příbuznosti cílů a nástrojů rodinné politiky rozlišujeme liberální, sociál-ně-demokratický a univerzalistický systém rodinné politiky.

Před rokem 1989 byla rodinná politika u nás realizována jako společenská pomoc rodinám s dětmi, která byla unifikovaná, neadresná, monopolně uplatňovaná státem a její významnou část tvořily plošně poskytované státní dávky a nepřímé dotace v neprůhledných systémech, přičemž hladina státních dávek nerespektovala skutečnou úroveň životních nákladů.

Po roce 1989 došlo k transformaci stávajícího sociálního systému. Cílem bylo zajistit větší transparentnost celého systému a adresnost poskytovaných dávek. V roce 1995 byl přijat zá-kon o státní sociální podpoře, který představoval novou koncepci přímé podpory rodin. Tento

Shrnutí kapitoly

21


zákon umožnil ověření příjmových a majetkových poměrů rodin, což je nutnou podmínkou proto, aby státní sociální podpora byla přesně cílená a efektivnější tam, kde je jí nezbytně zapotřebí. Nepřímou podporou rodin je daňového zvýhodnění na vyživované dítě žijící s poplatníkem v domácnosti a odpočet na manžela či manželku.

Národní koncepce podpory rodin s dětmi z roku 2009 nabízí rodinám kromě přímé a nepřímé finanční podpory také služby péče o děti a opatření k realizaci lepší slučitelnosti profesních a rodinných rolí.

V polistopadovém období došlo také ke změnám v demografických charakteristikách rodin. Snižuje se počet narozených dětí, zvyšuje se průměrný věk prvorodiček, klesá sňatečnost, zvyšuje se rozvodovost a více než 1/3 dětí se rodí mimo manželství. Z těchto důvodů je velmi důležité věnovat pozornost neúplným rodinám.

Významnou část rodinné politiky představuje náhradní rodinná výchova. Dávky pěstounské péče se poskytují podle zákona o státní sociální podpoře pěstounům a dětem svěřeným do pěstounské péče, resp. poručníkům a dětem svěřeným do poručnictví.

K ZAPAMATOVÁNÍ 1

Rodina

Rodinná politika

Systémy rodinné politiky

Proměny rodin a rodinného chování

Vývoj rodinné politiky

Transformace rodinné politiky

3 pilíře sociální politiky

Nástroje podpory rodin

Neúplné rodiny

Náhradní rodinná výchova

DALŠÍ ZDROJE

KNAUSOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze sociální politiky. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palacké-ho v Olomouci, 2007. ISBN 80-244-1021-4.

KREBS, V. a kol. Sociální politika. 5. vyd. Praha : ASPI, 2010. ISBN 978-80-7357-585-4.

PŘIB, J. a kol. Mateřská a rodičovská dovolená. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0675-X.

TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-680-3.

2 VZDĚLÁVACÍ POLITIKA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY VZDĚLÁVACÍ POLITIKA

Vzdělání je významným faktorem, který formuje vztah lidí ke spotřebě a ta spoluutváří dife-renciaci v příjmech i v životní úrovni obyvatel, působí na použití důchodů, má vliv na charak-ter a strukturu hmotné spotřeby i služeb. Vzdělání se projevuje i v rovině volného času, který má tendenci se v nynějších podmínkách zvětšovat. Úroveň má vliv na způsob trávení volného času a projevuje se aktivním přístupem k jeho využití. Zvláštní význam má vzdělání pro vý-voj vědy. Investice do vzdělání jsou značně perspektivní a návratnost je velmi vysoká. Dnes stojí všechny vzdělávací soustavy ve všech zemích před náročným úkolem, a to zabezpečit vyhovující systémy odpovídající požadavkům společnosti založené na znalostech.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY VZDĚLÁVACÍ POLITIKA


Budete umět:

• Vysvětlit význam vzdělání a vzdělávání pro jedince a společnost.

• Definovat pojmy výchova, vzdělání, vzdělávání a kvalifikace.

• Popsat vzdělávací politiku, její cíle a principy.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o principech a podstatě reformy vzdělávací politiky.

• Představu o vztahu školské soustavy a trhu práce.

Získáte

Budete schopni:

• Orientovat se ve školském zákoně a v jeho vybraných ustanoveních.

• Popsat školská zařízení.

Budete schopni


Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 8 hodin.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY VZDĚLÁVACÍ POLITIKA

Výchova, vzdělávání, vzdělání, kvalifikace, funkce a význam vzdělání a vzdělávání, vzdělá-vací politika, obsah, cíle a principy vzdělávací politiky, reforma vzdělávacího systému, škol-ská soustava a trh práce, zásady vzdělávání, vzdělávací soustava, struktura českého školského systému, vyučovací jazyk, vzdělávání národnostních menšin, nadaných dětí a dětí se specific-kými potřebami, individuální vzdělávací plán, formy vzdělávání, vyučovací hodina, vyšší odborné vzdělávání, dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy, ústavní a ochranná výchova, předběžné opatření, srovnatelné vzdělání v Evropě.

Klíčová slova

23

Sociální politika II - Mgr. Vendula Schystalová

2.1 Vymezení a funkce vzdělání Základní pojmy

1) Výchova – cílevědomá, společensky determinovaná činnost, zaměřená na formování člověka. Jde tedy o formativní činnost zaměřenou na utváření osobnosti člověka, jeho morální a charakterové vlastnosti, na osvojování určitých způsobů a norem chování. Je důležitá z hlediska formování, rozvíjení a kultivace lidské i občanské kvality kaž-dého člověka jako jedinečné bytosti, čímž se předurčují kvality celé společnosti.

2) Vzdělávání – v něm převažuje především informativní aspekt. Jedinec získává a

osvojuje si soustavu poznatků a dovedností, a také metody jejich nabývání, které nás formují. Poznatky a dovednosti mají především a) funkční povahu – např. poznatky nutné k výkonu povolání, b) kultivační povahu – podílející se na formování lidské osobnosti věděním, poznáním…

3) Vzdělání – je pak výsledkem či efektem obou uvedených procesů. Nositelem je pou-

ze člověk, který získal určité vzdělání nebo společnost jako celek. Vzdělání nemá hmotnou podstatu, je jen vlastností člověka či společnosti.

4) Kvalifikace – je určována nejen výrobně technickými a ekonomicko organizačními podmínkami, ale také komplexem společenských a sociálních činitelů. Předpoklad pro výkon určitého druhu práce.Tímto pojmem se dostáváme do oblasti pracovních sil, jejich kvality a trhu práce. Jde tedy o schopnost vykonávat určitou práci, respekti-ve o souhrn schopností, které v určité době společnost pro výkon určitého povolání vyžaduje.

Základní prvky, které tvoří podstatu kvalifikace: - fyzická a smyslová způsobilost, - duševní způsobilost (inteligence, nadání, vlohy…) - teoretické vědomosti všeobecného i odborného charakteru, - praktické zkušenosti zahrnující zručnost, šikovnost, pohotovost… .

Relativnost pojmu plyne z toho, že nároky na kvalifikaci se v čase mění. Vzdělání je také nezbytnou součástí kvalifikace a je důležitým nástrojem sociální politiky v boji proti sociál-nímu vyloučení (Krebs a kol., 2010). Vzdělání ve společnosti plní celou řadu významných funkcí. Nejdůležitější jsou však dvě základní:

1) Preventivní – rozumí se jí, že vzdělání je „nástrojem“ toho, aby člověk získal zaměst-nání, zajistil svou životní existenci, svou rodinu, a nepožadoval pomoc od státu, aby byl schopen plnit i další role – v rodině, v obci, mezi přáteli, kolegy apod.

2) Nápravná – vzdělání je bráno jako lék již existujícího problému a jeho potřeba je po-ciťována ex post, tedy až když problém vznikl. např. problematika ohledně ekologie, vztah k životnímu prostředí, člověk může pomocí informací, které získal v průběhu vzdělání, problém napravit.

Z jiných úhlů můžeme funkce vzdělávání či vzdělání třídit také například na:

1) Socializační – vliv vzdělávání na formování člověka jako společenské bytosti, tj. jako pracovní síly a lidské osobnosti, člověk se učí normám společnosti.

Pojmy

Funkce vzdělávací

politiky

24


2) Kvalifikační – získávání kvalifikace 3) Profesionalizační – získávání profesionalizace 4) Produktivní 5) Ekonomické - vzdělaní jedinci budou produktivní, budou posilovat ekonomický

růst…Vzdělání by také mělo vytvářet vztah člověka k práci – aby chtěl pracovat, až projde vzdělávacím procesem (Potůček, 1995).

Důležitými funkcemi jsou také ekonomická a socio-kulturní

A) Ekonomická – je spojena s teorií o znalostech jako výrobním faktoru, vzdělání je zde tedy významným výrobním faktorem. Ekonomický růst je závislý na kvalitě pracov-ních sil. Vzdělání tak umožňuje vyšší růst produktivity práce a vyšší tvorbu hodnot.

B) Socio-kulturní – je to pestrá škála vztahů a vazeb mezi rozvojem vzdělání a řadou „mimoekonomických“ oblastí života společnosti. Má vliv na rodinný život, jeho sta-bilitu, výchovu dětí, kvalitu nové populace, ovlivňuje společenskou iniciativu, posto-je apod. Vzdělání ovlivňuje také trávení volného času – lidé s vyšší kvalifikací tráví volný čas aktivněji. Souvisí i s většími příjmy, které obvykle lidé s nižším vzděláním mají.

Význam vzdělání pro jedince a společnost Spočívá zejména v získávání znalostí a schopností pro výkon profese, dispozic pro další vzdě-lávání, sebevzdělávání a získávání nových vědeckých a odborných poznatků. Svými účinky se projevují nejen v oblasti ekonomické, ale i v utváření sociální struktury společnosti. Vzdě-lání významně ovlivňuje orientace osob a politicko morální profil jedince a celé společnosti. Dále ovlivňuje také kvalitu života, reaguje na současný život a budoucí život celé společnosti. Dnes se stává jedním z indikátorů vyspělosti země nebo národa. Musí se však brát v ohled základní prvky:

1) investice jsou orientovány na adekvátní vzdělání a ve vztahu k současnosti, a zejména budoucím podmínkám jsou v dané společnosti dostačující,

2) vzdělávací proces musí být racionálně řízen a prostředky na vzdělání musí být vyna-kládány efektivně,

3) tyto investice musí být produktivně využity, platí že kvantitativní aspekt není tak vý-znamný jako produktivita vzdělání, tedy kvalita (Krebs a kol., 2010).

2.2 Obsah, cíle a základní principy vzdělávací politiky Vzdělávací politice (dále jen „VP“) přísluší v každé společnosti významné postavení. To ply-ne z role VP, kterou je zabezpečování osobnostního rozvoje každého člověka a šíření všeo-becně kulturních hodnot. VP je také spojována s podněcováním ekonomického růstu a zajiš-ťováním úrovně zaměstnanosti. Nároky kladené na VP budoucnosti jsou spojovány s tím, že během nadcházejících let dojde k podstatné změně v zaměření společnosti. Vývoj směřuje ke společnosti založené na vědomostech a znalostech. Rozšiřování vzdělání se tedy nejčastěji dává do souvislostí s procesem industrializace. Fungování moderního průmyslu, obchodu, zemědělství a služeb je nemyslitelné bez efektivní komunikace a bez osob schopných vyko-návat specializovaná povolání vyžadující dlouhodobou přípravu. Profesionální příprava se tedy stává základní prioritou VP. Z tohoto je jasné určité přizpůsobení se vzdělávacích insti-tucí k nárokům trhu práce. Vzdělanostní potenciál se v různých značně liší, takže nároky na VP jsou zákonitě odlišné, avšak základní parametry jsou stejné!

Obsah vzdělávací

politiky

25


Vzdělávací politiku můžeme vymezit jako souhrn konkrétních činností a opatření, které zejména stát, ale i další subjekty ovlivňují celou vzdělávací oblast. VP tvoří součást sociální politiky v širším pojetí. Rozhodující, nikoli však monopolní, role ve VP připadá státu. Vzdě-lání je typický příklad netržního zboží, jehož efekty a vlastnosti ho předurčují k tomu, aby bylo převážně zabezpečeno ze státních zdrojů. Ovšem má pochopitelně i individuální užitky i pro jedince. Tato okolnost zakládá opodstatnění pro finanční spoluúčast při krytí nákladů na vzdělání. Od VP se očekává, že vyřeší celou řadu protichůdných problémů, jako např.. gramotnost, ekonomickou prosperitu, efektivnost, krize rodin, zmírňování chudoby a nezaměstnanosti, etnických sporů a konfliktů, závislostí apod. Souhrnně řečeno se od ní očekává, že každé společnosti pomůže překonat její současné problémy a zvládnout ty, které před ní staví bu-doucnost. VP připravuje jedince i společnost k řešení ekonomických, sociálních politických, etnických a jiných problémů. Vzdělávací politikou státu tedy rozumíme souhrn nedůležitějších legislativních opatřeních, hlavní principy jejího koncipování, metody praktického využití apod., které se pak projevují:

- v rozhodování o vzdělávacích institucích, - v přístupu ke vzdělání, - v obsahu a cílech vzdělání, - ve způsobech financování.

VP působí jak na instituce školské, tak i na instituce mimoškolské!! Cílem VP je zabezpečit rozvoj poznávací a duchovní kapacity populace, jejího poznatkového a dovednostního fondu a dále zabezpečit a rozvíjet morální i hodnotové orientace. Jedním z široce diskutovaných cílů VP a zároveň kritériem při posuzování vzdělávacích soustav je zajištění rovných přístupů ke vzdělání. (Krebs a kol., 2010) Při formulaci cílů VP je dobré mít na paměti, že investice do vzdělání se mohou zúročit až po desetiletích, a že kromě přípravy na povolání plní vzdělání řadu dalších cílů významných pro život jedince i komunit. Cílová populace Jsou jí především děti předškolního věku, děti školou povinné, dospívající mládež, ale také dospělí lidé připravující se na své povolání. S rychlou obměnou nároků trhu práce se tato populace rozšiřuje i o dospělé, kteří si potřebují doplnit své vzdělání a o jedince starší genera-ce (senioři) = celoživotní vzdělávání. (Potůček,1995) Pro každou VP jsou důležité základní principy z nichž vychází. Obvykle jsou většinou sou-časných moderních vzdělávacích politik za takové principy považovány čtyři základní. Tyto principy by měla VP svou činností naplňovat. Principy vzdělávací politiky (Krebs a kol., 2010) A) Princip celoživotního vzdělávání V dnešní společnosti poptávka po vzdělání velmi roste. To je dáno potřebami pra-covně profesního uplatnění, širokou a rozmanitou poptávkou po vzdělávacích aktivitách z hlediska obsahu, úrovně, délky, forem a podobně, a to v rámci školské soustavy i mimo ni.

Definice vzdělávací

politiky

Cíle a cílová

populace

Princip celoživot-

ního vzdě-lávání

26


Cílem je obnova, rozšíření, zdokonalení odborných kompetencí či profesní orientace. Poptáv-ka je také ovlivněna potřebami osobnostního rozvoje a rozvíjení sociálních vztahů, také sou-visí zejména s poptávkou po vzdělávání motivovanou rozvojem individuálních schopností a osobní seberealizací. Tyto potřeby se dotýkají mnohem širšího a rozmanitějšího okruhu osob ( z hlediska pohlaví, věku, zájmů, vzdělávacích aspirací apod.). Princip celoživotního vzdělávání je ovlivněn vědeckotechnickým pokrokem v přípravě teore-tické a praktické na výkon určité profese, a to znamená, že dosavadní vědomosti a dovednosti jsou překonávány velkým množstvím nově požadovaných znalostí, které předpokládají vyšší nebo jiný stupeň vědomostí a dovedností, případně jiných schopností. Na tyto fakta musí VP reagovat – reflektovat. Z toho vyplývá, že vzdělávání musí být celoživotním procesem. Kon-cept celoživotního vzdělávání je celosvětový, trvalý a ze strategického hlediska je základní podmínkou adaptability, prosperity ekonomiky a kulturního vývoje společnosti. B) Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání Právo na vzdělání a rovné šance jsou neodmyslitelným principem každé mo-derní demokratické společnosti a je vyjádřeno v mnoha právních dokumentech např. Charta lidských práv. Tento princip je nutno chápat jako vzdělávací šanci dostupnou všem, zejména základní vzdělání. Tuto šanci pak každý využije v souladu se svými individuálními zájmy, pílí, intelektem, vlohami apod. Princip současně znamená docílení velice rozmanitých vzdě-lávacích výsledků (efektů). Otázkou zůstává, jak rovný přístup ke vzdělání reálně zabezpečit. K zajištění rovnosti vzdělávacích šancí směřuje celá řada opatření VP, jako jsou například:

- zvyšování počtu studijních míst na školách, - rozmanitější studijní nabídku, - systém studijních podpor a půjček, - zakládání nových forem výuky, - větší diverzifikaci obsahu.

C) Princip individualizace a diferenciace vzdělání Tento princip vychází z původního poslání školy, jímž musí být individuální vzdělávání. To znamená, že vzdělávací proces je třeba přizpůsobit vzdělávaným. Smyslem je odstranit uniformitu a necitlivost k rozdílným schopnostem a možnostem jedinců a naopak nalézt, zmobilizovat a kultivovat co nejvíce lidí s přirozenými vlohami a rozmanitými dispo-zicemi, aby žádné individuální schopnosti a nadání nezůstaly ležet ladem. Ovšem vyhovět individuálním potřebám a aspiracím současně, vyžaduje mít k dispozici odpovídající spek-trum vzdělávacích cest, oborů, stupňů, forem, metod…. V moderních společnostech vzdělá-vající se stále zřetelněji formulují své nároky na vzdělávací zařízení a často nejsou schopni akceptovat to, co se jim nabízí. Vzdělávací zařízení pak mají tendenci fungovat jako zařízení pro poskytování vzdělávacích služeb. Pro tento princip je velmi důležitá diferenciace škol-ských subjektů (např. soukromé školy, církve, zaměstnavatelské instituce, obce, masmédia apod..). D) Princip internacionalizace ve vzdělávání To znamená, že vzdělání je připisován zvláštní význam – nadnárodní. Vzdělání umožňuje přispět ke zvládání nadnárodního multikulturního soužití, umožňuje zvládat mezi-lidské soužití jako takové a porozumění ras, náboženství, národností apod.. Důležitou sou-částí nadnárodních vzdělávacích soustav a činností jsou i evropské vzdělávací instituce, akti-vity zaměřené na vzdělávání a výchovu problémových jedinců, výměnné studijní programy, studijní cesty apod.

Kromě uvedených principů se ve vzdělávání uplatňuje celá řada dalších dílčích principů

Princip rovných

šancí

Princip individua-

lizace a diferenci-ace vzdě-

lání

Princip internaci-onalizace ve vzdělá-

vání

27


například – ústup od encyklopedičnosti a posílení všeobecnosti v obsazích vzdělání, integrace školní a mimoškolní výchovy a vzdělávání, participace sociální partnerů ve výchovně vzdě-lávacím procesu (žák, učitel, rodina, obec, vládní orgány, zaměstnavatelé, církve).

2.3 Reforma vzdělávací politiky

2.3.1 Hlavní rysy vzdělávací soustavy v ČR před rokem 1989 Hlavní rysy VP v ČR před rokem 1989 V minulých letech byl vývoj v této oblasti značně deformován. Byly opuštěny demokratické tradice jak v řízení, tak i ve vlastním fungování a došlo k masivní ideologizaci, která postihla vzdělání jako celek, ale hlavně obory společenskovědní. Ovšem je nutno říci, že v této době došlo ke značnému nárůstu vzdělanosti naší populace, byl totiž rozšířen přístup ke vzdělání. Úroveň obecné vzdělanosti doznala nesporný postup. Od vzdělávacích systémů vyspělých zemí jsme se však v mnoha ohledech vzdálili. Za hlavní projevy deformace jsou považovány tyto: Vzdělávací systém zůstával do jisté míry uzavřený nejen světu, ale i vůči potřebám

jednotlivce a společnosti. Unifikace celého systému omezovala hlavně právo na svo-bodný výběr vzdělání. Systém byl nadmíru centralizován rukou státu.

Stát měl ve VP výsadní monopol. Ostatní vzdělávací aktivity měly spíše ideologický

charakter a rozhodně neplnily funkci alternativního vzdělávání. Změny prováděné v systému ZŠ – tedy prodlužování a zkracování její délky, vedly

k jejímu rozkolísání a k problémům v soustavě středních škol i v sektoru zaměstna-nosti. (zkomplikovalo to rozhodování o budoucí profesní orientaci, zhoršila se kvalita základny pro SŠ, ZŠ byla unifikována a počítala jen s jediným učebním programem).

Pro SŠ byla typická institucionální roztříštěnost, často přílišná a neúčelně úzká speci-

alizace ztěžující využití znalostí a pracovního uplatnění. Kontakty s praxí byly málo funkční, zatížené formalismem.

Pro VŠ byla typická značná unifikace v koncepci výuky, délky, obsahu, formě i účas-

ti frekventantů, ve formě výuky i způsobu spolupráce s praxí. Hranice mezi SŠ a VŠ byly ostře vymezeny a neexistovalo nic mezi. K individuálním potřebám a zájmům se nikdy nepřihlíželo. Významným negativním jevem bylo oslabení vědeckotechnického výzkumu na vysokých školách. Věda byla vytěsněna do specializovaných ústavů (akademie věd, výzkumné resortní ústavy…)

Pro všechny školské systémy a jeho druhy a stupně platilo, že podcenily jazykovou

výuku a počítačovou gramotnost. Kladly velký důraz na samotné znalosti a poznatky a méně již na metody jejich nabývání a aplikace. Podcenily individualismus, partici-paci, komunikaci a tvořivost.

Koncept celoživotního vzdělávání byl aplikován se značným zjednodušením (tzn. Kurzy bez funkčního propojení na potřeby sféry zaměstnanosti).

Vzdělávací politika před ro-

kem 1989

28


2.3.2 Reforma a změny ve vzdělávací politice po roce 1989 Problémy, které byly a jsou nejvíce v reformě školství diskutovány v ČR:

- délka povinné školní docházky? - míra profesionalizace zprostředkované SŠ? - možnosti vysokoškolského studia, role VOŠ a nestátních VŠ? - role a možnosti alternativního školství? - role a možnosti nestátního školství? - otázka finanční spoluúčasti studentů na studijních programech?

Změny k nimž došlo v listopadu 1989 v orientaci na demokratické uspořádání společnosti s výkonnou tržní ekonomikou, se primárně odrážejí ve VP. Zásadní změna, reforma vzdělá-vacího systému znamená změnit prakticky vše – struktura, organizace, obsah, metody výuky, formy a přístupy ke vzdělávání, vnitřní klima vzdělávacích institucí. To vše v situaci značně materiální a technické zaostalosti, personálních problému, při značně omezených možnostech výraznějších finančních transferů ve prospěch školství a vzdělávání. Reforma je stoprocentně dlouhodobý proces, ale zároveň musí respektovat naše vzdělávací tradice, zvažovat momentální ekonomickou i společenskou situaci a respektovat očekávané požadavky. V moderních školských soustavách se objevují tyto trendy:

1. Je prodloužená povinná školní docházka pro všechny žáky do 15ti let i více, což od-daluje moment rozhodování o budoucím povolání.

2. Pro SŠ je zdůrazňována vyšší odbornost profilu, prohloubení jazykových schopností, rozšiřování specializace..

3. Pro VŠ je typická rozmanitost z hlediska koncepce, délky, náročnosti studia, z hlediska obsahu, forem, metod výuky, účasti frekventantů, způsob spoluúčasti praxí apod.

Již dnes známe základní rysy nových vzdělávacích soustav:

• Vzdělávací instituce musí být otevřené, tedy ty které jsou potřebné, musí poskyto-vat všeobecnou gramotnost značně přesahující to, co pod pojmem „gramotnost“ chápeme dnes.

• Vzdělávací systém musí být otevřen všem, jak již vysoce vzdělaným jedincům, tak i těm, kteří z nejrůznějších příčin neměli k vyšším stupňům vzdělání přístup.

• Vzdělávací systém se musí orientovat na vzdělávání jak ve smyslu získávání zna-lostí, tak i ve smyslu získávání dovedností.

• Žáky a studenty každého věku musí systém motivovat k učení a musí v nich umět probouzet vůli k soustavnému vzdělávání.

• Vzdělávání také nemůže být monopolizováno školami, ale musí pronikat celou spo-lečností.

Mezi nejhlavnější změny ve VP ČR se řadí

A) Změna v úloze státu a ostatních subjektů ve VP – ve VP byl odstraněn mono-

pol státu a začala fungovat řada nestátních subjektů, soukromých a církev-ních škol. Tím byla vytvořena širší a pestřejší nabídka vzdělávacích příleži-tostí. Role státu i jiných subjektů se zde dostává do zcela jiné roviny. Změny

Změny VP po roce

1989

Trendy ve školských

sousta-vách

Rysy nových

vzděláva-cích sou-

stav

Změny v úloze

státu ve VP

29


se odehrávaly v duchu myšlenek liberalizace. Byla odstraněna uniformita, ri-gidnost, změna v posílení decentralizace řízení škol apod.. Otevřel se prostor pro iniciativnost studentů a převzetí odpovědnosti za své vzdělání.

Tato překotná změna role přinesla také negace:

- vytváření pluralitního vzdělávacího systému bylo překotné a spontánní a to způsobilo určité nerovnováhy v jeho struktuře, například z hlediska stupňů škol, typů škol z hlediska zřizovatelů a jejich pravomocí. Jistá nerovnost se také objevuje mezi SOŠ a středním všeobecným školstvím. Další nerovnováha je VŠ versus zájem mladých.

V kompetenci státu by mnělo zůstat rozhodování o celostátních standardech, dozor nad dosa-hování kvality a efektivnosti vzdělávací práce. Dále by se měl stát věnovat způsobům a ná-strojům řízení škol, zdokonalování a rozšiřování informační základny o vzdělávání, systém hodnocení kvality apod. V neposlední řadě by stát měl podporovat a iniciovat výzkumné akti-vity ve sféře vzdělávání.

- součinnost státních a nestátních subjektů při vytváření participativního vzdělávacího systému je procesem, který není ujasněn. Tedy zejména otázka autonomie škol, sta-novování kurikula, jde-li o platy učitelů, normativní systém, je-li obsah maturit a zá-věrečných zkoušek v pravomoci škol.

Pozitivním, nikoli však bezproblémovým jevem je značný rozsah nestátních škol, které vý-razně přispěly k růstu vzdělávací nabídky. Zvláštní pozornost musí být věnována spoluúčasti podnikatelských subjektů na vzdělávání, zejména v odborném středoškolském, učňovském a vysokoškolském. Budoucí sociálně ekonomický systém bude vlastně vyžadovat, aby podniky vynakládaly určité úsilí a finanční zdroje na vzdělávání a kvalifikační přípravu svých zaměst-nanců. To by mohlo být ošetřeno třeba nižšími daněmi apod.

B) Zajištění spravedlivého přístupu ke vzdělávání – spravedlnost a kvalita představují pro budoucí VP dva stěžejní a nerozlučně propojené cíle. Perma-nentní změny ekonomiky i ve společnosti a jejím životě jsou trvalé a vynucu-jí si dostupnost vzdělávacích příležitostí a odborné přípravy pro všechny. Proměnlivost podmínek má sice pozitivní ekonomické důsledky, ale zároveň postihuje obyvatele životní nejistotou, zejména z hlediska uplatnění se na tr-hu práce. Otázka spravedlnosti a kvality musí být brána jako trvale otevřená příležitost ke kvalitnímu vzdělávání a odborné přípravě. Účast při počátečním vzdělávání je sice výhodou, ale z důvodu zastarávání znalostí není celoživot-ní zárukou.

Spravedlnost ve vzdělávání pro budoucnost předpokládá hlavně kvalitní vstup do celoživotní-ho vzdělávání, což je funkcí počátečního vzdělání a dostupné, kvalitní a relevantní učení v celoživotní perspektivě. Relevantní je ve trojím smyslu:

a) k potřebám kvalifikace a pracovním uplatnění, b) k rovným příležitostem, c) ve smyslu potřeby reakce na požadavky a individualitu vzdělávání.

Zvláštní důraz nutno položit na příležitosti ke vzdělávání a rekvalifikaci pro občany každého věku. To znamená zabezpečit:

Spravedli-vý přístup ke vzdělá-

ní

30


vzdělávání pro všechny, tedy věnovat se přednostně těm, jejichž přístup ke vzdělání je omezen. Ti si přinášejí horší dispozice pro vzdělávání ze svého domova a sociál-ního prostředí, často jsou soustředěni v oblastech, kde jsou vzdělávací příležitosti stí-ženy apod.

odstranění negramotnosti v ČR. Reforma počátečního i následného vzdělání musí vycházet jedna z druhé a zároveň na sebe navazovat, tedy být skloubeny. Vzdělávání nelze nechat výlučně jen na kompetenci trhu (na-bídky a poptávky po vzdělání a vzdělávání) neboť: výpověď trhu o potřebě vzdělávání je omezená neboť vypovídá o kvalifikaci ne o

vzdělání, výpověď trhu je vždy relativně krátkodobá, zatímco rozvoj vzdělání vyjadřuje dlou-

hodobé přístupy, vzdělání má i nadkvalifikační význam – má setrvačnost, vzdělávací systém není

schopen se přizpůsobit okamžitě. Ukazuje se, že pluralita subjektů ve vzdělávání a vyvolání konkurence mezi školami, není samo o sobě schopna zvýšit celkovou kvalitu vzdělávacího systému. Zabezpečení kvality nadále zůstává úkolem prvořadé důležitosti.

C) Změna ve financování a efektivnosti vynakládání zdrojů – viz financování (využívání různých zdrojů).

Participace sociálních partnerů

spolupráce rodičů, učitelů, obce, dříve byl tlak na rodiče větší (povinné třídní schůzky, dnes konzul-

tační hodiny pro rodiče, známky na internetu, když nejsou pro-blémy, škola kontakt nevyhledává),

povinná školní docházka prodloužena na 9 let, protože děti ve čtr-nácti letech ještě nevědí, co chtějí dál studovat,

snaha o co nejjednotnější systém SŠ – jednotné maturity, na VŠ naopak co nejrozmanitější koncepce oborů, dnes Bc. + Mgr., dříve jen Mgr. na pět let.

Změny ve financo-vání VP

2.3.3 Financování vzdělávací politiky Financování (Krebs a kol., 2010) Skutečnost, že vzdělávání musí bát chápáno jako kvalitní a všeobecně dostupná služba zna-mená, že nároky na celou vzdělávací oblast budou značné a soustavně porostou. I když role státu ve financování zůstane dominantní, je třeba vidět, že zátěž veřejných rozpočtů výdaji na vzdělání je a bude také velmi vysoká. Proto vedle využívání veřejných zdrojů financování

Možné způsoby financo-vání VP

31


musí být využívány také zdroje soukromé. Musí tedy dojít a také dochází k diverzifikaci , což je rozrůzňování finanční zdrojů. Ta má kořeny v současné finanční situaci, kdy není možné pokrýt veškeré náklady na školství pouze ze státního rozpočtu. Svou roli hraje nesporně fakt, že zejména vyšší stupně vzdělání přináší lidem individuální užitek,a že by mělo být sociálně spravedlivé, aby se lidé na svém vzdělání alespoň podíleli. Proto se při využívání alternativ-ních zdrojů financí zainteresovávají i firmy, obce církve, studenti a rodiny. Diverzifikace finančních zdrojů se postupně začala uplatňovat i v celém školství. V našem školství se otázka financování bude stále více obracet k nestátním formám, jako jsou napří-klad:

a) k praxi – k finanční spoluúčasti podniků a firem, které jsou zainteresovány například na výzkumu VŠ a na odborných kompetencích absolventů vyšších stupňů škol,

b) k vlastní hospodářské činnosti – která vychází ze zákona o VŠ, c) k soukromým institucím – k obcím, nadacím, mezinárodním fondům, d) k samotným studentům – což znamená zavedení školného, což je velmi diskutováno.

Pro financování vzdělávání v ČR jsou významné zejména tyto dvě skutečnosti!

1) Financování se musí systémově zaměřit na to, aby vynakládání limitovaných pro-středků ze státního rozpočtu bylo účelné a hospodárné. To bud vyžadovat korekci stávajícího tzv. normativního způsobu financování škol, které je podstatě oriento-váno na kvantitu. Dle tohoto se finanční prostředky přidělují na základě tzv. jednotky výkonu, tj. dle počtu žáků či studentů, a to ministerstvem školství z veřejných zdrojů. Samozřejmě, že jsou stanoveny normativy na žáka či studenta diferencovaně dle typu a oborů školy, stupňů apod.. Tento typ financování má své přednosti, jako jsou napří-klad přesně stanovená pravidla a způsoby přerozdělování zdrojů, podporuje demokra-tické přístupy v řízení škol. Znamená to však i to, že školy jsou zainteresovány na kvantitě, zatímco kvalita se normativní metodě vymyká. Proto by měl být tento po-stup doplněn i jinými normativními přístupy, jako například, že dotace by měla být závislá také na kvalitě studujících (na úspěšnosti a délce studia, na dispozicích pro další vzdělávání, na úspěšnosti na trhu práce…).

2) Financování se musí výrazněji zaměřit na diverzifikaci finančních zdrojů, tedy alter-

nativních zdrojů. Financování školství

• ze státního rozpočtu – téměř ve všech evropských zemích se to týká povinné školní docházky, ale rodiče mají možnost zaplatit i soukromou školu,

• stipendia – ze strany školy nebo státu, ale na středních školách stipendia nefungují a záleží také na sociální situaci studenta i na prospěchu,

• systém půjček, úvěrů na vzdělání - není tam ale žádné zvýhodnění, musí se to hned po ukončení studia splácet, jsou vysoké úroky – bylo by dobré tyto podmínky upravit (začít splácet až když si najdou první zaměstnání atd.),

• člověk už v dětství dostane určité peníze na vzdělání a sám se rozhodne • argument, proč zavést školné a předat odpovědnost studentům: když si něco pla-

tíme, víc nám na tom záleží, víc si kontrolujeme • proč financovat státem: investice do vzdělání je výhodná, protože vzdělaní absol-

venti státu později peníze vydělají

Financo-vání škol-

ství

32


Všeobecně lze však říci, že bude nutné se znovu zabývat i otázkou zavedení školného v terciálním sektoru vzdělávání. Pro školné mluví tři základní důvody:

- sociální spravedlnost, - vysoká hodnota na trhu práce (vyšší výdělky, adaptabilita, nižší nezaměstnanost,

vyšší společenská hodnota..), - školné rozšíří možnosti přístupu ke vzdělání (terciálnímu).

K hledání alternativních zdrojů patří i hledání grantů na výzkumy z jiných než veřejných zdrojů, hledání sponzorů, prodej některých služeb vzdělávacími institucemi, pronájem po-zemků a budov apod…Proto je třeba nejprve vytvořit vhodné právní prostředí, tedy změnit či upravit legislativu a zavést systém půjček. V praxi se vyskytují následující formy financování vzdělávání ze strany státu: vzdělání pro občana zdarma, školy jsou financovány ze státního rozpočtu, podpora studentů prostřednictvím stipendií, podpora studentů formou vzdělávacích úvěrů, podpora studentů formou půjček, které jsou spláceny vyššími daněmi z příjmu po do-

končení studia (Austrálie), forma, kdy občan dostane určitou částku prostředků a je jen na něm, zda a jakým

způsobem a na jaké školné jí uplatní (Kalifornie). (Potůček, 1995)

Školská soustava a trh práce Uplatnění se na trhu práce závisí zejména na dosaženém vzdělání a kvalifikaci. Vzájemné vztahy jsou zde dány tím, že vzdělání plní kvalifikační funkci, která se realizuje pomocí trhu práce a naopak trh práce tím, že deformuje kvalifikační nároky a poskytuje impulsy pro roz-voj školství. Trh je vlastně kritériem užitečnosti vzdělání. Znalostní ekonomika stále více vyžaduje jazykové dovednosti ovládání informačních a komunikačních technologií. Zejména VŠ, SŠ a SOU by měly nabízet takové vzdělávací programy, které by budoucím absolventům poskytovaly vyšší záruky pro uplatnění na trhu práce a minimalizovaly riziko jejich neza-městnanosti a neposlední řadě by vyšší vzdělání mělo být dostupné všemu obyvatelstvu. Pro udržování nabídky a poptávky, tedy jejich vzájemné rovnováhy, existují v tržním hospo-dářství určité regulační mechanismy. Mimo školskou soustavu, jsou významným faktorem umožňujícím dosažení pružnosti na straně nabídky práce i vzdělávacích aktivit mimoškolní organizace, jako jsou například – zaměstnavatelé, orgány státní správy, úřady práce apod.. Ovšem význam tržních vztahů pro školství a vzdělávání nelze přeceňovat, ale ani podceňovat. Trh totiž v sobě skrývá řadu nebezpečí hlavně pro to, že reaguje určitým způsobem a omeze-ně na potřebu kvalifikace a nikoli na vzdělání a trh má výrazná omezení z hlediska dlouhodo-bé výpovědi o potřebě vzdělání. Vzdělání = sociální status = vyšší privilegované postavení

Financo-vání

v praxi

Školská soustava a

trh práce

33


2.4 Vybraná ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání

Školský zákon upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělává-ní ve školách a školských zařízeních, dále stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výcho-va (dále jen "vzdělávání") uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Systém vzdělávacích programů Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") zpracovává Národní program vzdělávání, projednává jej s vybranými odborníky z vědy a praxe, s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působ-ností a s kraji. Následně jej pak předkládá vládě k projednání a Vláda předkládá Národní pro-gram vzdělávání Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ke schválení. Pro každý obor vzdělání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umě-lecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy, které vymezují po-vinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání. Ty jsou závazné pro tvorbu školních vzděláva-cích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů a také jsou závazným základem pro stanovení výše finančních prostředků. Vzdělávání v jednotlivé škole a školském zařízení se pak uskutečňuje podle tzv. školních vzdělávacích programů. Vzdělávání je založeno na zásadách: a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu

Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,

b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce, c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků

vzdělávání, d) bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů ČR nebo jiného členského

státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí, e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a

jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání, f) zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu a

vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod, g) hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto

zákonem a vzdělávacími programy, h) možnosti každého vzdělávat se po dobu celého života při vědomí spoluodpovědnosti za své

vzdělávání.“ (zákon č.561/2004 Sb.) Vzdělávací soustavu v ČR tvoří školy a školská zařízení. A) Školami jsou mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky.

Struktura českého školského systému

• Mateřské školy (MŠ) – tvoří pre primární stupeň vzdělávacího systému. MŠ zajišťují

Školský zákon

Zásady vzdělávání

Vzdělávací soustava

Struktura školského

systému

34


péči dětem ve věku od 3 do 6 let a organizačně se dělí na třídy. Nejdůležitější je rozvoj osobnosti dítěte, rozšiřování znalostí a dovedností, vytváření hygienických a sociálních návyků a komunikačních dovedností.

• Základní školy (ZŠ) – realizuje se zde povinná školní docházka, která spojuje primární a nižší sekundární úroveň vzdělávání. ZŠ se člení na I. stupeň = 1. – 5. třída; II. stupeň = 6. – 9. třída. Druhý stupeň lze absolvovat i ve víceletém (8, 6letém) gymnáziu. Základní škola poskytuje základní vzdělání a výchovu rozumovou, mravní, estetickou, pracovní, zdravotní, tělesnou; umožňuje i výchovu náboženskou.

• Speciální školy – poskytují pomocí specifických výchovných a vyučovacích metod, pro-středků a forem výchovu a vzdělávání žákům obtížně vychovatelným, mentálně, smyslo-vě nebo tělesně postiženým apod., kteří se nemohou vzdělávat v běžných školách.

• Gymnázia – poskytují úplné střední vzdělání a připravují žáky k vysokoškolskému stu-diu. Studium může být čtyřleté (vyšší sekundární), šestileté nebo osmileté (zahrnující nižší i vyšší sekundární), organizačně se dělí na třídy .

• Střední odborné školy (SOŠ) – poskytují žákům vzdělání ve čtyřletých studijních obo-rech pro výkon odborných profesí, které vyžadují kvalifikaci střední úrovně a organizač-ně se dělí na třídy. Specifickým typem SOŠ jsou konzervatoře (6 – 8leté studium, orga-nizačně členěné na oddělení, které je zakončeno absolutoriem).

• Střední odborná učiliště (SOU) – poskytují střední odborné vzdělání ve 2 a 3letých oborech (pro výkon běžných dělnických profesí), nebo úplné střední odborné vzdělání ve 4letých oborech (pro výkon náročných dělnických profesí a některých technických funk-cí).

• Vyšší odborné školy (VOŠ) – poskytují vyšší odborné vzdělání postsekundární úrovně. Studium trvá nejméně dva, nevýše tři roky zakončené absolutoriem a organizováno je do studijních skupin. Vyšší odborné školy pokrývají segment mezi středním odborným a vy-sokoškolským vzděláním. Absolvent vyšší odborné školy získává titul diplomovaný spe-cialista (zkratka DiS. uváděná za jménem).

• Vysoké školy (VŠ) tvoří terciární stupeň českého školství ve třech úrovních: o bakalářský studijní program (zpravidla 3leté), studium v tomto programu se

ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba Bakalářské práce se získáním titulu Bc.

o magisterský studijní program (zpravidla navazující na bakalářský 2letý), stu-dium v tomto programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž sou-částí je obhajoba diplomové práce se získáním titulu Mgr. Po získání titulu Mgr. lze vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku (titul Dr. v příslušné oblasti).

o doktorský studijní program (zaměřuje se na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost)s studium v doktorském studijním programu s titulem Ph.D.

Studium všech tří programů lze absolvovat v rámci prezenčního studia nebo studia distančního či v jejich kombinaci..

• Další vzdělávání – Vzdělávání dospělých - Vzdělávání dospělých zajišťují školy, pod-niky, neziskové organizace (nadace, církve apod.) nebo komerční vzdělávací instituce. Organizováno je při zaměstnání, dálkově nebo kombinovaně.

B) Školská zařízení poskytují služby a vzdělávání, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí, nebo zajišťuje ústavní a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči (dále jen "školské služby"). Druhy školských zařízení jsou - zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmové vzdělávání, školská účelová zaří-zení, školská výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního stravování, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školská zařízení pro preventivně vý-chovnou péči. Členění školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy

35


a školských zařízení pro preventivně výchovnou péči stanoví zákon č.109/2002 Sb. Formy vzdělávání Základní vzdělávání se uskutečňuje v denní formě vzdělávání (každý den v pětidenním vyu-čovacím týdnu v průběhu školního roku). Střední a vyšší odborné vzdělávání se uskutečňuje:

- v denní, - večerní (pravidelně několikrát v týdnu v rozsahu 10 až 18 hodin týdně v průběhu

školního roku zpravidla v odpoledních a večerních hodinách), - dálkové (studium spojené s konzultacemi v rozsahu 200 až 220 konzultačních hodin

ve školním roce), - distanční (samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím

informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi), - kombinované formě vzdělávání (je střídání denní a jiné formy vzdělávání stanovené

tímto zákonem), kdy vzdělání dosažené ve všech formách vzdělávání je rovnocenné. Délka dálkového, večerního, distančního nebo kombinovaného vzdělávání je nejvýše o 1 rok delší než doba vzdělávání v denní formě. Vyučovací hodina v základním, základním uměleckém, středním a vyšším odborném vzdě-lávání trvá 45 minut. Vyučovací hodina odborného výcviku a odborné praxe ve středním a vyšším odborném vzdělávání trvá 60 minut. Rámcový nebo akreditovaný vzdělávací program pro žáky se speciálními vzdělávacími potře-bami může stanovit odlišnou délku vyučovací hodiny. Vyučovacím jazykem je jazyk český a příslušníkům národnostních menšin se zajišťuje právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny. Ministerstvo může povolit vyučování některých předmětů v cizím jazyce a na vyšších odborných školách může být vyučovacím jazykem cizí jazyk. Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je dle zákona osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Blíže si vysvětlíme pojmy zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění nebo sociální znevý-hodnění. Výše zmíněným zdravotním postižením se míní mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. Zdravotním znevýhodněním je pak zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdra-votní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání. Sociálním znevýhodněním je myšleno:

a) rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patolo-gickými jevy,

b) nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo c) postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení

mezinárodní ochrany na území České republiky. Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a jsou přiměřené jejich mož-nostem. S tímto souvisí také vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní.

Formy vzdělávání

Speciální vzdělávací

potřeby

36


Tyto děti či studenti mají právo i na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení, dále pokud jsou zdravotně postižení mají právo bezplatně užívat při vzdělávání spe-ciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační učební pomůcky poskytované školou. Vyžaduje-li to povaha zdravotního postižení, zřizují se pro děti, žáky a studenty se zdravot-ním postižením školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy, oddělení nebo studijní skupi-ny s upravenými vzdělávacími programy. Ředitel mateřské školy, základní školy, základní školy speciální, střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy může ve třídě nebo studijní skupině, ve které se vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami, zřídit funkci asistenta pedagoga. Vzdělávání nadaných dětí, žáků a studentů Systém škol a školských zařízení vytvářejí také podmínky pro rozvoj nadání dětí, žáků a studentů, a to rozšířenou výukou některých předmětů nebo skupin předmětů. Dále je možné třídám se sportovním zaměřením nebo žákům a studentům vykonávajícím sportovní přípravu odlišně upravit organizaci vzdělávání. Mimořádně nadaného nezletilého žáka může ředitel školy na žádost zákonného zástupce a mimořádně nadaného zletilého žáka nebo studenta na jeho žádost přeřadit do vyššího ročníku bez absolvování předchozího ročníku. Podmínkou přeřazení je však vykonání zkoušek z učiva nebo části učiva ročníku, který žák nebo student nebude absolvovat. Vzdělávání příslušníků národnostních menšin Pro příslušníky národnostních menšin obec, kraj, popřípadě ministerstvo zajišťuje vzdělávání v jazyce národnostní menšiny v mateřských, základních a středních školách. V mateřské škole lze zřídit takovouto třídu pokud se ke vzdělávání v jazyce národnostní menšiny přihlásí nej-méně 8 dětí s příslušností k národnostní menšině, na základní škole pokud se přihlásí nejmé-ně 10 žáků a na střední škole v ročníku lze zřídit třídu, pokud se přihlásí nejméně 12 žáků. V takovýchto školách se vzděláváním v jazyce národnostní menšiny se vydávají vysvědčení, výuční listy, diplomy o absolutoriu dvojjazyčně, a to v jazyce českém a v jazyce národnostní menšiny. Individuální vzdělávací plán Ředitel školy může na základě písemného doporučení školského poradenského zařízení povo-lit nezletilému (zletilému žákovi či studentovi na jeho žádost) žákovi se speciálními vzdělá-vacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na žádost jeho zákonného zástupce vzdělá-vání podle individuálního vzdělávacího plánu. Ve středním vzdělávání nebo vyšším odbor-ném vzdělávání může ředitel školy povolit takovéto vzdělávání i z jiných závažných důvodů. Povinná školní docházka

Školní docházka je v ČR povinná po dobu devíti školních roků. V ČR je také omezení do kdy maximálně je povinná školní docházka možná, a to je do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku. Povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne šestého roku věku, pokud mu není povolen odklad.

Výše zmíněná školní docházka se vztahuje: na státní občany České republiky, na občany jiného členského státu Evropské unie, kteří na území České republiky po-

bývají déle než 90 dnů, na jiné cizince, kteří jsou oprávněni pobývat na území České republiky trvale nebo

přechodně po dobu delší než 90 dnů, na účastníky řízení o udělení mezinárodní ochrany.

„Zákonný zástupce je povinen přihlásit dítě k zápisu k povinné školní docházce, a to v době

Vzdělávaní nadaných

Vzdělávání etnik

Individu-ální vzdě-

lávací plán

Povinná školní

docházka

37


od 15. ledna do 15. února kalendářního roku, v němž má dítě zahájit povinnou školní docház-ku.“

Děti umístěné ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy nebo ve školském zařízení pro preventivně výchovnou péči plní povinnou školní docházku v zá-kladní škole zřízené při tomto školském zařízení popřípadě v základní škole zřízené obcí v níž má sídlo příslušné školské zařízení, či v jiné škole zřizované státem, krajem, obcí nebo svaz-kem obcí.

Odklad povinné školní docházky je stanoven není-li dítě po dovršení šestého roku věku tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé a požádá-li o to písemně zákonný zástupce dítěte do 31. května kalendářního roku, v němž má dítě zahájit povinnou školní docházku. Povinnou školní docházku tak odloží ředitel školy o jeden školní rok, ovšem za předpokladu, že žádost je doložena doporučujícím posouzením příslušného školského poradenského zařízení, nebo odborného lékaře. Začátek povinné školní docházky lze odložit maximálně do zahájení škol-ního roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku. Při zápisu do první třídy škola informuje rodiče o možnosti odkladu povinné školní docházky.

Ředitel školy může se souhlasem rodiče žákovi dodatečně v průběhu prvního pololetí školní-ho roku odložit začátek plnění povinné školní docházky na následující školní rok, pokud se u žáka projeví nedostatečná tělesná nebo duševní vyspělost k plnění této docházky.

Vyšší odborné vzdělávání

Cílem vyššího odborného vzdělávání je rozvíjení a prohlubování znalostí a dovedností stu-dentů získaných ve středním vzdělávání a poskytování všeobecného a odborného vzdělání a praktickou přípravu pro výkon náročných činností. Délka studia na vyšší odborné škole v denní formě je 3 roky včetně odborné praxe, u zdravotnických oborů vzdělání až 3,5 roku.

Na vyšší odbornou školu lze přijmout uchazeče, kteří získali střední vzdělání s maturitní zkouškou a kteří při přijímacím řízení splnili podmínky pro přijetí prokázáním vhodných schopností, vědomostí, zájmů a zdravotní způsobilosti. Studenti jsou hodnoceni z jednotlivých předmětů vždy na základě vykonané zkoušky, a to za příslušné období. Zkouš-ky je možné opakovat dvakrát. Do vyššího ročníku může postoupit pouze student, který úspěšně splnil podmínky stanovené akreditovaným vzdělávacím programem vždy pro pří-slušný ročník.

Studium na vyšší odborné škole se ukončuje absolutoriem, na jehož základě je vystaveno vysvědčení o absolutoriu a diplom absolventa vyšší odborné školy. Absolutorium se vykoná-vá ze zkoušky z odborných předmětů, zkoušky z cizího jazyka a obhajoby absolventské prá-ce, která může být zpracována a obhajována společně několika studenty, kdy je každý hodno-cen zvlášť. Absolvent vyšší odborné školy si uvádí za jménem titul "diplomovaný specialista" (zkráceně "DiS.").

Odklad povinné

školní docházky

Vyšší odborné

vzdělávání

2.5 Vybraná ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních

Zákon č. 109/2002 Sb. a jeho novela č. 383/2005 Sb. v základní preambuli stanoví, že škol-skými zařízeními jsou dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy v další diferenciaci. Školskými zařízeními pro plnění diagnostických úkolů při výkonu ústavní či ochranné výchovy a předběžného opatření jsou diagnostické ústavy. Uvedená školská zařízení poskytují péči jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu, dětem s nařízenou

Školská zařízení

38


ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a rovněž dětem, u nichž bylo nařízeno předběžné opatření. Zařízení poskytují péči rovněž dětem, které nejsou občany ČR a splňují podmínky dané zvláštním zákonem. Zařízení může též poskytovat plné přímé zaopatření zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do 26 let věku, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a zaříze-ním. Plným přímým zaopatřením je myšleno: stravování, ubytování, ošacení učební potřeby a pomůcky úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání úhrada nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení úhrada nákladů na dopravu do sídla školy

V rámci péče o děti jsou zajišťovány i specifické výchovné a vzdělávací potřeby, a to v odstupňovaném rozsahu pro děti: samostatné přiměřené věku samostatné vyžadující občasnou kontrolu vyžadující občasné vedení a stálou kontrolu nesamostatné vyžadující stálé vedení i kontrolu vyžadující soustavnou intenzívní individuální péči

Do zařízení jsou umisťovány i děti s mentálním, tělesným, smyslovým postižením, s vadami řeči, případně s více vadami, u nichž byla nařízena ústavní výchova, uložená ochranná vý-chova nebo nařízeno předběžné opatření, pokud stupeň zdravotního postižení neodpovídá jejich umístění do ústavu sociální péče nebo do specializovaného zdravotnického zařízení. Pro tyto děti zařízení zajistí vhodné podmínky úpravou denního režimu a vybavenosti, jejichž přiměřenost posoudí příslušný praktický lékař pro děti a dorost, s nímž zařízení uzavřelo smlouvu o poskytování zdravotní péče. Dále zajistí odpovídající vzdělávací, terapeutický a sociálně rehabilitační program nebo zabezpečí jejich týdenní pobyt v internátu školy podle typu jejich postižení a prostřednictvím příslušného zdravotnického zařízení i specializovanou zdravotní péči. Pro děti se závažnými poruchami chování, které z těchto důvodů nemohou plnit povinnou školní docházku v jiné škole, zřizovatel zařízení zřizuje školu s odpovídajícími vzdělávacími programy jako součást zařízení. Pro děti , které po dokončení povinné školní docházky pro závažné poruchy chování nemo-hou být zařazeny do jiné školy poskytující střední vzdělání, zřizovatel zařízení může jako součást zařízení zřídit školu poskytující střední nebo střední odborné vzdělání. Pro děti, jež nedosáhly základního vzdělání, zajistí ředitel zařízení příslušný vzdělávací pro-gram. Základní organizační jednotkou je: - rodinná skupina (v dětském domově a v dětském domově se školou) - výchovná skupina (v diagnostickém ústavu a ve výchovném ústavu) Sourozenci se zařazují do jedné rodinné skupiny (výjimečně i odděleně – především z vý-chovných, vzdělávacích či zdravotních důvodů).

Vysvětleme si základní pojmy

Ústavní výchova (dále jen „ÚV“)

Plné přímé zaopatření

Umísťo-vání dětí

39


Je to výchovné opatření nařizované soudem v občansko-právním řízení, končí dovršením 18 let věku (výjimečně je možno rozhodnutím soudu realizovat prodloužení do 19 let – využívá-no především u složitějších okolností a při dokončování profesní přípravy ve výchovných zařízeních). Podklady obvykle připravuje soudu orgán sociálně právní ochrany dětí a mládeže – návrh je podáván, jestliže jiná opatření nevedla k nápravě stavu, je-li zřejmé, že jiné způso-by řešení nejsou k dispozici (špatná rodina, patologie rodinného prostředí, ale i objektivní důvody – rodina nemůže plnit funkci či zanikla). Ústavní výchova nemá trestní charakter, vykonává se ve školských zařízeních (ale i v zaříze-ních jiného resortu, např. ministerstva práce a sociálních věcí apod.). Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí, která má přednost před výchovou ústavní. Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její důvo-dy nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší. Ochranná výchova (dále jen „OV“) Je ochranným opatřením ukládaným soudem, obvykle mládeži starší 15 let (výjimka je mož-ná). Nemá trestní charakter ani se nezaznamenává do trestního rejstříku. Časové trvání je shodné s výkonem ústavní výchovy, realizace probíhá rovněž ve školských zařízeních. Důvo-dem uložení ochranné výchovy jsou výrazné negativní způsoby jednání, výrazná antisociální dimenze projevu, činy, které by u dospělého byly kvalifikovány jako trestné. Předběžné opatření Je vydáváno soudem v případech nebezpečí z prodlení či při řešení nenadálé, akutní situace jedince – ocitne-li se bez jakékoliv péče, je-li ohrožen život či je vážně ohrožen či narušen jeho další vývoj. Avizaci provádí orgán sociálně právní ochrany dětí. Předběžné opatření má krátkodobé poslání, je následně soudem dořešeno – muže být zrušeno či soud nařídí ústavní výchovu.

Diagnostický ústav

Diagnostické ústavy (dále jen „DÚ“) se člení podle věku dětí na: (§ 4, odst. 2 vyhlášky č. 334/2003 Sb.) - Dětský diagnostický ústav (přijímány jsou děti, které nemají ukončenou povinnou školní docházku a Diagnostický ústav pro mládež (přijímány jsou do péče děti s ukončenou povinnou školní docházkou) V DÚ trvá délka pobytu maximálně 8 týdnů v rámci komplexního vyšetření. Při DÚ se dle potřeby zřizují MŠ, ZŠ, Speciální školy. DÚ si vede evidenci dětí a mládeže umísťovaných do zařízení ústavní výchovy a evidenci volných míst ve svém obvodu. Na základě výsledku komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení, umis-ťuje přijaté děti do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo do výchovných ústa-vu (s výjimkou dětí, které byly do diagnostického ústavu přijaty z důvodu preventivně vý-chovné péče). Diagnostický ústav plní tyto úkoly: diagnostické – vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických

činností, vzdělávací – zjišťuje se úroveň dosažených znalostí a dovedností, stanovují a realizu-

jí se specifické vzdělávací potřeby, terapeutické - které prostřednictvím pedagogických a psychologických činností smě-

řují k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte, výchovné a sociální – vztahující se k osobnosti dítěte, k jeho rodinné situaci a ne-

zbytné sociálně-právní ochraně dětí, podle potřeby je zprostředkováváno zdravotní vyšetření dítěte,

organizační – související s rozmísťováním dětí do návazných zařízení v územní ob-vodu DÚ vymezeném ministerstvem školství, popřípadě i mimo územní obvod, spo-

Ústavní výchova

Ochranná výchova

Předběžné opatření

Diagnos-tický ústav

Úkoly diagnos-

tického ústavu

40


lupracuje s orgánem sociálně právní ochrany dětí, koordinační – směřující k prohloubení a sjednocení odborných postupů ostatních

(návazných) zařízení, k ověřování jejich účelnosti a ke sjednocení součinnosti s orgá-ny státní správy a dalšími osobami, zabývajícími se péčí o děti.

Diagnostický ústav na základě výsledku diagnostických, vzdělávacích, terapeutických, vý-chovných a sociálních činností, které jsou součástí komplexního vyšetření, zpracovává kom-plexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb (program rozvoje osobnosti). Diagnostický ústav písemně sděluje orgánům sociálně právní ochrany dětí údaje o dětech vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče. Do dětského domova (DD), dětského domova se školou (DDš) či výchovného ústavu (VÚ) mohou být děti umístěny pouze diagnostickým ústavem. Komplexní diagnostická zpráva = obsahově se podílí psycholog, speciální pedagog –etoped, další pedagogičtí pracovníci, je zařazen popis sociální anamnézy, hodnocení schop-ností adaptace, úroveň sebehodnocení, charakteristika volních vlastností, společenských a pracovních návyků, vztah dítěte k rodině, autoritám, vrstevníkům. Dále obsahuje informace o znalostech a dovednostech dítěte, o jeho chování ve škole, o postavení dítěte ve skupině, o jeho zvláštnostech a o chování v zátěžových situacích či při zvládání konfliktů. Pozornost je věnována i oblasti zájmové orientace dítěte, nastíněna potřeba perspektivních přístupů. V návazném zařízení je zpracován program rozvoje osobnosti dítěte (podkladem je komplex-ní diagnostická zpráva diagnostického ústavu) – ve spolupráci s odborným pracovníkem DÚ, který nejméně 2 x ročně ověřuje věcnou správnost postupu funkce etopeda. Dětský domov Dětský domov (dále jen“DD“) pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb, plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Do DD jsou umisťovány děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Děti se vzdělávají ve školách, jež nejsou součástí DD. Do dětského domova mohou být umís-ťovány děti ve věku zpravidla od 3 do nejvýše 18 let (prodloužení ústavní výchovy je možné), umisťují se rovněž nezletilé matky spolu s jejich dětmi (podrobnosti viz vyhláška č. 334/2003 Sb.). Maximálně do 26 let věku, pro přípravu na budoucí povolání. Lze soudně umístění pro-dloužit do 19 let i kvůli školní docházce. Dětský domov se školou Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti:

a) s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování, nebo které pro svou přechodnou či trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči, b) s uloženou ochrannou výchovou, c) jsou-li nezletilými matkami – s nařízenou ÚV či uloženou OV - (spolu s jejich dětmi, které nemohou být vzdělávány ve škole, jež není součástí dětského domova se ško-

lou).

Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Pokud pominou důvody pro docházku dítěte do školy při DDš, lze dítěti umožnit plnění povinné školní docházky ve škole mimo zařízení. Nemůže-li se dítě po ukončení povinné školní docházky pro pokračující závažné poruchy chování vzdělávat ve střední škole mimo zařízení nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah, je přeřazeno do výchov-ného ústavu. Výchovný ústav

Diagnos-tická zprá-

va

Dětský domov

Dětský domov se

školou

41


Výchovný ústav (dále jen „VÚ“) pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní VÚ zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Výchovné ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, případně jako vý-chovný ústav nebo výchovná skupina pro děti, které vyžadují výchovně léčebnou péči nebo jsou nezletilými matkami (ÚV či OV). Do výchovného ústavu muže být umístěno i dítě mladší 15 let, má-li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dět-ském domově se školou. Výjimečně, v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let. Společná ustanovení pro zařízení: V zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou, jsou používány speciální stavebně technické prostředky k zabránění útěku. Podle rozhodnutí ředitele využí-vat (k ochraně majetku i pro bezpečnost zaměstnaných osob) využívat audiovizuální sys-témy: pro kontrolu okolí budovy či více budov na jednom ohraničeném pozemku, pro kontrolu vnitřních prostor zařízení, kam děti nemají přístup, pro kontrolu chodeb, místností určených pro zaměstnance a oddělené místnosti.

O umístění a využívání audiovizuální techniky musí být ředitelem předem informovány všechny děti umístěné v zařízení a všichni zaměstnanci. Pracovníci v zařízení nebo ve středisku: Pedagogickým pracovníkem zařízení či střediska muže být jen ten, kdo splňuje podmínky stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.(zákon o pedagogických pracovnících) a dále splňuje podmínku psychické způsobilosti. Psychická způsobilost se zjišťuje psychologickým vyšetřením a prokazuje se: a) před vznikem pracovně právního vztahu k zařízení či středisku b) za trvání pracovně právního vztahu, vznikne-li důvodná pochybnost, že pracovník danou

podmínku splňuje (ředitel nařídí takovému pracovníkovi, aby podstoupil psychologické vyšetření a určí k tomu přiměřenou lhůtu).

Výchovný ústav

Zaměst-nanci

v zařízeních

2.6 Srovnatelné vzdělání v Evropě jako podmínka sociální rovnosti a volného pohybu

Principem Evropské vzdělávací politiky je podpora národních systémů. Neusiluje o je-jich sjednocení, ale naopak zachovává regionální rozdíly. Na druhou stranu má ovšem za cíl vytvářet otevřený evropský vzdělávací prostor tím, že umožňuje vzájemnou komunikaci a spolupráci národních systémů a vzdělávacích institucí a usiluje o vzájemné uznávání dosaže-ného vzdělání všemi členskými státy. Mezi problémy společné mnoha zemím patří např. rozšíření vzdělávacích příležitostí, uplat-nění absolventů na trhu práce a vzdělávání dětí z rodin imigrantů, etnických menšin.

Tyto uvedené problémy pak určují vzdělávací priority, jako je rovnost vzdělávacích příležitos-tí, prodloužení povinné školní docházky, vyrovnání sociálních, kulturních a rasových rozdílů, důraz na celoživotní vzdělávání.

42


V současnosti se hodně hovoří o volném pohybu pracovníků v rámci všech členských zemí EU bez ohledu na to, ve které zemi pracovník získal kvalifikaci. To si ovšem vyžaduje to, aby kvalifikace získané v různých zemích měly srovnatelnou úroveň. Profesní kvalifikace získané vyučením a odborným školstvím jsou v kompetenci ES již od roku 1957 (Římská smlouva), ovšem vyšší vzdělání bylo vždy v kompetenci jednotlivých států. V roce 1992 Maastrichtskou smlouvou bylo dohodnuto, že EU má přispět k rozvoji vzdělání v Evropě a k jeho srovnatel-nosti, ale současně musí respektovat práva států stanovit si obsah výuky, její organizaci, kul-turní a jazykovou rozlišnost. V roce 1999 členské země EU přijaly Boloňskou deklaraci, kterou byl zahájen tzv. boloňský proces, jehož cílem bylo vtvořit oblast vyššího vzdělávání v Evropě se třemi prioritami: - zavedení tří cyklů vysokoškolského studia (bakalář, magistr, doktor), - záruky kvality vzdělání, - srovnatelné doby studia. V roce 2008 Evropský parlament a rada schválily Evropský rámec kvalifikací, který má za cíl srovnat národní systémy pro získání kvalifikace v dílčích zemích se společným evropským referenčním rámcem. To by mělo umožnit jednotlivci a zaměstnavatelům lepší porozumění a srovnání úrovní získané kvalifikace v jednotlivých zemích a srovnání různých vzdělanostních a kvalifikačních systémů. Referenční rámec rozlišuje osm stupňů vzdělání dle dosažených výstupů či výsledků, a to od základní školy až po doktorské vzdělání a každý stupeň pak kon-čí srovnatelným diplomem. V Evropě se dnes zavádí tzv. profesionální pas pro srovnatelnost informací o získané kvalifi-kaci ve všech zemích Evropy. Dále se v současnosti prosazují opatření směřující k podpoře prostupnosti mezi jednotlivými stupni terciárního vzdělávání, což znamená, že člověk který přerušil studium, bude moci pokračovat nebo na něj navázat v jakémkoli stádiu ve studijních programech doma či v zahraničí.

Sjednocené vzdělávací procesy mají zejména sociální aspekty, protože uplatnění jedince na evropském trhu práce bude stále více záviset na dosaženém vzdělání a kvalifikaci. Následné uplatnění na trhu práce je tak nástrojem boje proti sociálnímu vyloučení. Takovýto systém musí být otevřený všem a musí být pro něj vytvořeny sociální podmínky, což vyžaduje nákla-dy a služby. (Tomeš, 2010)

SHRNUTÍ KAPITOLY VZDĚLÁVACÍ POLITIKA

V této kapitole jsme si osvětlili zejména specifika vzdělávání v ČR, a to základní pojmy jako jsou vzdělání, vzdělávání, kvalifikace a výchova. Dále jsme si vysvětlili, že význam vzdělá-vání jednotlivců pro společnost tkví zejména v získávání znalostí a schopností pro výkon profese, dispozic pro další vzdělávání, sebevzdělávání a získávání nových vědeckých a od-borných poznatků. Vzdělávací politika má, tak jako v jiných zemích, významné postavení a je spojována s podněcováním ekonomického růstu a zajišťováním úrovně zaměstnanosti. Vzdě-lávací politiku můžeme vymezit jako souhrn konkrétních činností a opatření, které zejména stát, ale i další subjekty ovlivňují celou vzdělávací oblast. VP tvoří součást sociální politiky v širším pojetí. Od VP se očekává, že vyřeší celou řadu protichůdných problémů, jako např.. gramotnost, ekonomickou prosperitu, efektivnost, krize rodin, zmírňování chudoby a neza-městnanosti, etnických sporů a konfliktů, závislostí apod. Pro každou VP jsou důležité zá-kladní principy z nichž vychází. Obvykle jsou většinou současných moderních vzdělávacích politik za takové principy považovány čtyři základní, a to Princip celoživotního vzdělávání, Princip rovných šancí k přístupu ke vzdělávání, Princip individualizace a diferenciace vzdělá-ní a Princip internacionalizace ve vzdělávání. V další části této kapitoly jsme specifikovali

Shrnutí kapitoly

43


základní parametry reformy vzdělávací politiky, kdy zásadní změnou ve vzdělávacím systé-mu znamená změnit prakticky vše – struktura, organizace, obsah, metody výuky, formy a přístupy ke vzdělávání, vnitřní klima vzdělávacích institucí a zejména financování vzdělávání a celého vzdělávacího systému. Následně jsme si přiblížili vybraná ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, a to vymezení systému vzdělávacích programů, zásady vzdělávání, strukturu českého školského systému, formy vzdělávání, dále problematiku vzdělávání dětí, žáku a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, vzdělávání nadaných dětí, žáků a studentů a příslušníků národnost-ních menšin. Zmínili jsme se také o pojmech individuální studijní plán, povinná školní do-cházka a její odklad a stručně jsme popsali vyšší odborné vzdělávání. K problematice vzdělá-vací politiky bylo nutné se zastavit také u vybraných ustanoveních zákona č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školském zařízení, kde jsme nehlouběji věnovali zařízením, jako jsou dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné a diagnostické ús-tavy. Také jsme si definovali pojmy související s tuto problematikou, a to plné přímé zaopat-ření, ústavní a ochranná výchova a co to je předběžné opatření. V závěru této kapitoly jsme se krátce věnovali otázkám srovnatelného vzdělávání v Evropě, co by podmínky sociální rov-nosti a volného pohybu zejména pracovníků v rámci všech členských zemí EU bez ohledu na to, ve které zemi pracovník získal kvalifikaci.

K ZAPAMATOVÁNÍ 2

Výchova, vzdělávání, vzdělání a kvalifikace

Funkce a význam vzdělání a vzdělávání

Vzdělávací politika, její obsah a cíle

Principy vzdělávací politiky

Reforma vzdělávacího systému ČR

Zásady vzdělávání a vzdělávací soustava S

Školský zákona a vybraná ustanovení

Dětské domovy, dětské domovy se školou a diagnostické ústavy

Ústavní a ochranná výchova a předběžné opatření

Srovnatelné vzdělání v Evropě

DALŠÍ ZDROJE


POTŮČEK, M. Sociální politika. 1. vyd. Praha : Slon, 1995. ISBN 80-85850-01-X.

TOMEŠ, I., Úvod do teorie a metodologie sociální politik., Praha: Portál 2010, 1. vyd., 440str., ISBN: 978-80-7367-680-3.

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní ochranné výchovy ve školských zařízeních.

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdě-lávání.

44


3 BYTOVÁ POLITIKA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY BYTOVÁ POLITIKA

V úvodu této kapitoly si vysvětlíme pojmy vztahující se k bydlení, faktory ovlivňujíc bydlení a jaké jsou role státu, trhu s byty a jednotlivců v bytové politice. Dále si osvětlíme sociální aspekty bydlení, specifikujeme si cílovou populaci bytové politiky a její cíle a nastíníme si nástroje bytové politiky a dílčí modely bytových systémů. Podstatnou část této kapitoly věnu-jeme pomoci státu v bydlení občanům s nízkými příjmy a v neposlední řadě se budeme také věnovat tématu sociálního bydlení v EU a v ČR.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY BYTOVÁ POLITIKA


Budete umět:

• Definovat základní pojmy, jako je bydlení a obydlí.

• Charakterizovat faktory ovlivňující bydlení.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o bytové politice, jejich cílech, cílové populaci.

• Představu o vývoji a transformaci bytové politiky.

Získáte

Budete schopni:

• Specifikovat nástroje bytové politiky a modely bytových systémů.

• Objasnit pojem sociální bydlení a podporu bydlení občanů s nízkými příjmy.

• Pochopit význam sociálního bydlení v EU a ČR..

Budete schopni



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY BYTOVÁ POLITIKA

Bydlení, obydlí, faktory ovlivňující bydlení, bytová politika, cíle bytové politiky, cílová po-pulace, role v bytové politice, modely bytových systémů, administrativně přídělový systém, tržní systém, nástroje bytové politiky, vývoj bytové politiky, podpora občanů s nízkými pří-jmy, přídavek na bydlení, doplatek na bydlení, sociální bydlení.

Klíčová slova

45


3.1 Bydlení a bytová politika Bydlení patří mezi nejvýznamnější lidské potřeby a práva zejména proto, že vytváří základní podmínky pro celoživotní realizaci občana. Zajištění přiměřeného bydlení představuje pro většinu domácností nejvýznamnější životní investici a proto velmi závisí na bytové politice. Ve stupnici hodnot občana je bydlení v současné době na druhém místě hned za výživou. Obecně lze BYDLENÍ definovat jako soubor aktivit, jež souvisí s užíváním obydlí, které je chápáno jako prostor chráněný před nepříznivými vlivy přírody, nežádoucími kontakty s lidmi a negativními důsledky civilizace. Znaky obydlí: Členění: - oddělenost - obydlí pro domácnost - nezávislost - jiná obydlí - nedotknutelnost Obydlí pro domácnost jsou tvořeny především byt, které lze definovat jako místnosti nebo skupiny místností a jejich příslušenství určených k bydlení. Všechny byty ve státě tvoří tzv. bytový fond, který se skládá z bytů trvale nebo občas obydlených a z bytů, které nejsou z různých důvodů obydlené. Úroveň bydlení působí na fyzický a psychický stav občanů! V praxi se uvádí konkrétní dělení bydlení: Bydlení rodin (různých typů, jedno či dvou či třígenerační). Bydlení jednotlivců (bydlení spojené s prací , invalidů…). Bydlení osob sociálně slabých (svobodné matky, nezaměstnaní, uprchlíci…). Bydlení lidí aktuálně bez přístřeší (bezdomovci).

Bydlení se dále váže na:

Prostor pro rodinu a sexuální život, výchovu dětí apod… Prostor pro pasivní i aktivní odpočinek. Prostor pro skladování, přípravu a konzumaci jídel. Prostor pro osobní hygienu apod…

Ve vývoji bydlení se prosazují tendence, jejichž původ najdeme ve změnách funkcí obydlí. Vedle tradičních funkcí obydlí (ochrana před vlivy…), vzniká funkce ochrany před civilizací (hluk, znečištění). Funkce obydlí jako pracoviště se minimalizuje a všechny funkce se budou dále měnit dle pokroku. Změny funkcí bytu se projevují v těchto tendencích: zvětšování plochy bytů, vyšší technická vybavenost, větší členitost bytů (počet místností), vybavení obytného prostředí infrastrukturou a přírodním prostředím, vybavení bytů zařízeními, které šetří čas.

Faktory ovlivňující bydlení (Krebs a kol., 2010) Hlavními faktory, které intenzitu bydlení ovlivňují jsou zejména DEMOGRAFICKÉ (přírůs-tek cenzových domácností – rodiny), dále působí na bydlení také STAV BYTOVÉHO FON-DU, tj. struktura bytů dle územního rozložení, jejich velikosti, počtu místností, technické vybavenosti a dalších kvalitativních charakteristik. Nezanedbatelným faktorem je také VÝVOJ A ZMĚNY ŽIVOTNÍHO STYLU a ZMĚNY V ÚROVNI ŽIVOTNÍHO STANDARDU.

Specifika bydlení

Změny v bydlení

Faktory ovlivňující

bydlení

46


Sociální aspekty bydlení mají tyto dvě základní stránky:

- celkovou dostupnost bydlení, což vyžaduje to, aby bytový fond odpovídal svým roz-sahem, kvalitou a rozmístěním dle potřeb obyvatelstva,

- finanční dostupnost bydlení, což znamená, aby ceny bydlení odpovídaly finančním možnostem obyvatelstva (zejména sociálně slabším vrstvám obyvatelstva).

Cíle bytové politiky (Potůček, 1995) Cíle mají svůj aspekt kvantitativní a kvalitativní a také aspekt dostupnosti bydlení. Dle těchto aspektů se musí stanovovat cíle. Hlavní cíl bytové politiky státu spočívá ve vytváření vhodného právního, institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity všech aktérů na trhu s byty. K vedlejším cílům pak může patřit například zajištění vhodné distribuce existujícího bytového fondu, dále zvýšení bytového standartu prostřednictvím nové výstavby. Cíle nejsou oddělitelné od dalších sociálních politik a jejich cílů. Například bytová politika jde ruku v ruce zejména s rodinnou politikou. (Otázka jakou mají mladí lidé šanci si pořídit byt a založit tak rodinu). Cílovou populací je obyvatelstvo celého státu, regionů či obcí!!! Nicméně hlavní cílovou skupinou jsou domácnosti, které nemají dostatek vlastních prostředků, aby si zabezpečili ade-kvátní bydlení. Vedle této skupiny jsou také cílovými skupinami i domácnosti, které jsou znevýhodněny také mimoekonomicky. Tzn. staří lidé, neúplné rodiny, nezaměstnaní, osoby závislé a nepřizpůsobivé, cizinci a příslušníci minorit. U těchto skupin je nutné řešit otázku komplexně, tedy i z pohledu sociálního vyloučení. Bytová politika (dále jen „BP“) musí počítat s tím, že hospodaření s byty je vázáno na určitou lokalitu. Realizace BP patří díky všem věcným a finančním aspektům, které je provázejí, k nejnáročnějším úsekům SP moderního státu! BYTOVÁ POLITIKA neprojevuje také v podpoře různých forem vlastnictví například druž-stevního a soukromého. Zde se v posledních desetiletích prosazovala a prosazuje tendence převádět státní nebo obecní domy a byty do soukromých rukou, tzn. privatizovat bytový fond. Role v bytové politice

1) Role jednotlivce – jedinec se obvykle snaží zajistit si co nejlepší standard bydlení pro sebe a pro svou rodinu.

2) Role státu – ten může reagovat nejrůznějšími způsoby od nezúčastněného přístupu až po uplatňování různých kombinací přímých a nepřímých nástrojů.

3) Trh s byty – má významně regulační funkci a má své významné zvláštnosti např.: Segmentovanost – trh s byty je vždy trhem místním, vázaným na určitou lo-

kalitu či region. Vysoké pořizovací náklady – výstavba bytů představuje vysoké investice. Dlouhodobá spotřeba – jednou postavený byt má šanci být užíván desetiletí

a někdy i staletí.

Setrvačnost – nabídka na trhu s byty se může výrazněji měnit jen zvolna, a to v důsledku výše uvedených specifik.

Funkce státu v bytové politice Základní povinností státu je formulovat bytovou politiku a zajistit nezbytné nástroje pro její realizaci. V České republice je stát v oblasti bytové politiky reprezentován Parlamentem ČR, Ministerstvem pro místní rozvoj (sekce bytové politiky) a Ministerstvem financí. Funkcí státu

Cíle byto-vé politiky

Cílová populace

Bytová politika

47


je myšleno zejména tvorba technických, legislativních a finančních podmínek pro realizaci bytové politiky a formulace koncepce i cílů bytové politiky. Stát se ve své funkci může zú-častnit financování bytové výstavby, iniciovat vznik různých institucí a delegovat svoji pů-sobnost na nižší územní celky.

3.2 Modely bytových systémů Základním prvkem je rozdělování a přerozdělování bytů. Rozdělujeme dva základní modely: 1) administrativně přídělový 2) tržní Jsou to dva ideální modely, které v čisté podobě v současných společnostech neexistují. Pou-ze jeden systém může být dominující, druhý je spíše doplňující či podpůrný. 1) Administrativně přídělový systém Jde o přidělování bytů státními institucemi na základě kritérií, které jsou stanoveny práv-ními normami. Vychází z myšlenky, že pociťovaný deficit bytů může být odstraněn pouze jejich přidělováním dle soustavy právních norem a další výstavbou nových bytů. Neuspoko-jená poptávka se dorovná zvýšenou nabídkou. Uměle stanovení nižší ceny bytů mají snížit výdaje obyvatelstva, aby standardní bydlení bylo dostupné všem. !!! Ale neodpovídají-li ceny nákladům, jsou-li nižší, oslabuje se informační funkce a oslabuje se racionalita nakládání s byty. Nízké ceny současně snižují efektivnost výstav-by nových bytů!!! Dle výzkumů lze tvrdit, že rovnováha může nastat, bude-li počet bytů odpovídat počtu cen-zových domácností. Takže je-li něco příliš levné, pak je toho vždy nedostatek. Protože potře-ba je vždy omezená finančními možnostmi kupujících. Celá problematika je o to složitější, že deficit bytů je teritoriálně nerovnoměrně rozložený. V atraktivních místech nebude by-tová poptávka uspokojena nikdy! To by se dalo řešit pouze administrativní regulací pohybu obyvatelstva. Přídělovému systému je přisuzována také vlastnost sociální spravedlnosti = společnost je povinna zajistit standardní úroveň bydlení odpovídající možnostem. Není však ekonomicky dostupný všem vrstvám společnosti. Náklady na standardní byt se mohou pohybovat na úrovni celoživotních úspor rodin s průměrným příjmem. Přídělový systém nabízí přímočaré řešení, a to že nízké ceny za bydlení platí pouze ve stát-ních bytech. Tím dochází k trvalému zvýhodňování uživatelů státních bytů. To by bylo ak-ceptovatelné, kdyby ve státních bytech bydlely skupiny osob s nízkými příjmy. 2) Tržní systém Vychází z principu rozdělování bytů prostřednictvím zbožně peněžních mechanismů, kde rozhoduje cena, nabídka a poptávka (TRH!!!). Takže vychází ze skutečnosti, že byty jsou zbožím a rozdělují se na základě cen, nabídky a poptávky, přičemž cenou se rozumí cena domů, bytů při koupi do vlastnictví a cena nájemného. Nabídku představuje stávající bytový fond a poptávka je ovlivněna řadou činitelů = demografický vývoj obyvatelstva – počet cen-zových domácností. Ve zjednodušeném tržním modelu by měly výdaje domácností na bydlení být v souladu se skutečnými náklady na výstavbu, údržbu a správu. Tento systém je založen na cenách bytů vycházejících z objektivních nákladů. Vzájemné působení cen, nabídky a po-ptávky je předpokladem autoregulačního fungování bytového trhu.!!!

Modely bytových systémů

Adminis-trativně

přídělový systém

Tržní systém

48


Na druhé straně mohou být sociální dopady velmi silné. Proto ve všech moderních eko-nomických společnostech existuje více či méně regulovaný bytový trh!! (Krebs a kol., 2010)

Existuje několik typů vlastnictví bytů – osobní, družstevní, obecní, podnikové, a státní. Kromě vlastnických práv existují užívací práva vyplývající buď přímo z vlastnických práv nebo z nájemních smluv.

3.3 Nástroje bytové politiky Při volbě nástrojů BP mají vlády možnost výběru v podstatě jen mezi dvěmi strategiemi, které můžeme nazvat POPTÁVKOVÁ a NABÍDKOVÁ. V posledních letech se v BP prosazuje tendence v posilování Poptávkové strategie (Krebs a kol., 2010) Hlavní nástroje NABÍDKOVÉ strategie jsou:

- programy podporující výstavbu státních bytů určených nízko a středně příjmovým skupinám obyvatelstva,

- podpory soukromým investorům ziskového a neziskového typu, - plánování a realizace programů bydlení.

Nejvíce používané nástroje POPTÁVKOVÉ strategie jsou: individuální subvence (podpora) poskytovaná domácnostem po zjištění jejich sociální potřebnosti. Účelem těchto subvencí poptávky je snížit výdaje domácnosti na bydlení a udržet je tak na rozumné úrovni z hlediska relací jednotlivých skupin výdajů těchto domácností.!

Hlavní nástroje v této oblasti jsou:

1. přímá finanční podpora – příspěvky na bydlení (dle počtu osob a příjmu, úrovně, výše výdajů apod..), dále investice do výstavby a údržby bytů formou nevratných půjček,

2. nepřímá finanční podpora – daňové úlevy (formou slev na dani z příjmu nebo sní-žení základu daně o úroky z půjček poskytovaných na pořízení bytu či bydlení) - sta-vební spoření se státním příspěvkem, dlouhodobé hypoteční úvěry a investiční úvěry (Potůček, 1995).

3.

Dalšími důležitými nástroji jsou ZÁKONY, které vymezují práva a povinnosti zúčastněných aktérů – státu, obcí, bytových družstev, majitelů bytů a domů a bytů nájemníků. K nejdůležitějším ustanovením patří vymezení vlastnického a užívacího práva k bytům, k dalším legislativním normám patří pravidla pro stanovení výše nájemného v nájemních domech.

Nabídkové strategie

Poptávko-vé strate-

gie

Další nástroje

Sociálně spravedlivá BP vyžaduje i v tržním hospodářství jednak promyšlenou soustavu nepřímých státních zásahů do všech forem bydlení, především pomocí peněžní a úvěrové politiky a také rozmísťováním výstavby a i soustavou sociálních příspěvků. Výše příspěvků sociálně potřebným pak závisí pouze na politickém rozhodnutí.

49


3.4 Vývoj a transformace bytové politiky První etapa - Byl odstraněn dosavadní přídělový systém hospodaření s byt novelizací občanského záko-níku a občanského soudního řádu. - Byl zrušen dosud platný zákon o hospodaření s byty a k 1.7.1992 bylo poprvé zvýšeno ná-jemné v nájemních bytech, aby se poprvé přiblížilo k nájemnému v družstevních bytech. - V únoru 1993 byl schválen zákon o stavebním spoření, jehož realizace začala v září 1993. - Dále byla schválena vyhláška ministerstva financí (červen 1993) o nájemném z bytu a úhra-dě zaplnění poskytované s užíváním bytu, která změnila systém určování výše nájemného (1.1.1994) – diferenciace, ale regulace! - Dalším krokem byl příspěvek na hrubé nájemné pro občany bydlící v bytech s regulovaným nájemným. Příspěvek byl vyplácen od 1994 do 1995 roku a měl vytvořit jistotu bydlení pro nájemníky a majitele bytových domů- šlo o kompenzaci zvýšeného nájemného! - V roce 1994 byl schválen zákon o vlastnictví bytu, o prodeji do vlastnictví občanů. Bývalé státní bytové domy padly do vlastnictví obcí. Ty měly samy rozhodnout, které byty si pone-chají trvale, aby mohly uskutečňovat svou BP. - V závěru roku 1994 byla vládou schválená koncepce regulace nájemného do roku 2000 – v závislosti na tempu inflace. Nájemné se mění vždy k prvnímu červenci. - V dubnu 1995 byla schválená novela umožňující bankám poskytovat občanům hypoteční úvěry se státním příspěvkem. Tento nástroj však oslovil domácnosti s vyššími příjmy. Druhá etapa - Od roku 1995 se vytvářely významnější organizační a technické předpoklady pro rozvoj bydlení a uspokojení bytových potřeb občanů. - Trh bytů a bydlení byl dále regulován příjmovou, cenovou, finanční a sociální politikou státu. Stát podporu bydlení některých skupin uskutečňuje dotacemi na výstavbu, popřípadě rekonstrukci. - Stát by se měl také podílet na úhradách vznikajících při bezbariérových úpravách či při mo-dernizaci bytů pro tělesně postižené občany a na výstavbě bytů v penzionech pro důchodce a bytových domů s pečovatelskou službou. - Podporu bydlení bude stát nadále realizovat nižší úrokovou sazbou u úvěrů na výstavbu a rekonstrukci bytů, systémem státem garantovaného stavebního spoření a hypotečními úvěry. - Finanční pomoc státu je poskytována v jistém rozsahu i obcím, a to na stavby splňující podmínky progresivních požadavků na výstavbu bytů a jejich provoz a na stavbu technické infrastruktury zajišťující využití území k bytové výstavbě! Obcím je umožněno uplatňovat vliv na vývoj cen stavebních pozemků pro bytovou výstavbu. - Lze předpokládat, že v nových podmínkách bude i poptávka po bytech, které se stanou předmětem vlastnictví. Vlastnictví jednotlivých bytů v domě vytváří kondominium, tj. spole-čenství spoluvlastníků, kteří mají ve výhradním vlastnictví své byty, ale společné prostory, pozemek, střechu, plášť domu v ideálním spoluvlastnictví. (Krebs a kol., 2010)

První etapa

vývoje

Druhá etapa

vývoje

3.5 Podpora bydlení občanů s nízkými příjmy

Základem podpory bydlení občanů s nízkými příjmy je životní minimum. V roce 1991 nabyl účinnosti zákon o životním minimu. Tímto zákonem byla stanovena společensky uznaná hra-nice minimálních příjmů, pod níž nastává stav hmotné nouze. Životním minimem jako zá-kladní minimální příjmovou kategorií byla vymezena základna i pro oblast bydlení, od níž se odvozovala pomoc státu osobám, resp. domácnostem, které nemohly své základní bytové potřeby hradit plně z vlastních příjmů. Tato pomoc byla postupně realizována dvěma zákon-nými systémy, nejdříve od roku 1991 pouze systémem fakultativních dávek sociální potřeb-

Životní minimum

50


nosti, který byl počínaje rokem 1996 doplněn systémem nárokových dávek státní sociální podpory.

Až do konce roku 2006 bylo životní minimum dvousložkové, tj. stanovilo hranici hmotné nouze občana, resp. domácnosti pro nezbytné náklady na zajištění výživy a ostatních osob-ních potřeb a nezbytné náklady na domácnost (tj. především na bydlení). Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení začaly postupně narůstat, vyvstala již zmíněná potřeba chudším obča-nům v rámci solidarity posilovat jejich zdroje příjmů nad rámec dávek sociální potřebnosti. Proto ještě před již zmíněným přijetím systému dávek státní sociální podpory byl od roku 1994 do konce roku 1995 poskytován tzv. příspěvek na nájemné jako reakce na skokové zvý-šení nájemného, následně pak od roku 1998 do roku 2000 v souvislosti se skokovým zvýše-ním cen tepelné energie tzv. příspěvek na teplo a znovu v tomto období pro domácnosti v bytech s regulovaným nájemným po výraznějším zvýšení tohoto nájemného tzv. příspěvek na nájemné.

Všechny tyto dávky vycházely z hlediska nároku i výpočtu dávky ze životního minima, resp. té jeho části, která plošně vymezovala výši nezbytných nákladů na bydlení. Životní minimum v obou jeho složkách bylo jednotné pro celé území státu.

Změnou konstrukce životního minima od 1. 1. 2007 byla vyloučena ze životního minima ta jeho část, která vymezovala výši nákladů k zajištění nezbytných nákladů na bydlení a pravidla pro sociální ochranu v této oblasti a pro zohledňování skutečných nákladů na bydlení byla nahrazena novými dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému dávek státní soci-ální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.

Příspěvek na bydlení

Je to dávka ze systému státní sociální podpory a touto dávkou stát přispívá na náklady na bydlení rodinám a jednotlivcům s nízkými příjmy. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny je nižší než příslušné normativní náklady stanovené zákonem.

V bytové politice došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat vlastnický sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného a družstevního bydlení. Nově konstruovaný příspěvek na bydlení vychází ze zása-dy, že každá osoba či domácnost může na bydlení vynaložit určitou část svých příjmů. Za sociálně únosné se považuje, aby osoba či domácnost vynakládala na náklady spojené s bydlením 30 %, v Praze 35 % svých příjmů. Podmínky pro příspěvek na bydlení jsou kon-struovány tak, aby nedošlo u sociálně slabších skupin osob ke ztrátě bydlení, ale zároveň aby motivovaly uživatele bytů zajistit si příjem vlastní prací, a tím i bydlení na odpovídající úrov-ni.

Doplatek na bydlení

Doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi znamená individuální řešení, které vedle příjmů domácnosti reaguje také na místní reálné náklady na bydlení. O doplatku na bydlení rozhodují pověřené obce (příp. úřady jednotlivých městských částí). Obec může v případě potřeby nabídnout osobám v hmotné nouzi méně nákladné bydlení. Rovněž lze využít při řešení bydlení osob s nedostatečnými příjmy požadavek na zvýšení jejich příjmu jejich účastí na práci organizované obcí, a to především v těch situacích, kdy obec nemá k dispozici méně nákladné formy bydlení.

Tato druhá dávka pomoci v hmotné nouzi řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na byd-lení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory.

Příspěvek na bydlení

Doplatek na bydlení

51


Dávka je poskytována nájemci nebo vlastníku bytu, který má nárok na příspěvek na živobytí a na příspěvek na bydlení. Zákon umožňuje poskytnout doplatek na bydlení i ve výjimečných případech, kdy žadatel nemá nárok na příspěvek na živobytí, případně i žadateli, který nemá nárok na příspěvek na bydlení, protože využívá jinou než nájemní formu bydlení.

Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů na byd-lení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí.

3.6 Sociální bydlení v ČR a EU Sociální bydlení patří v současnosti k nejvíce užívaným pojmům, které jsou v oblasti bytové politiky používány. Málokdo si však uvědomuje, že je to současně pojem, jehož obsah je velmi neurčitý či nejasný. Sociální bydlení, jakožto specifická část bytového fondu, má v nabídce bydlení v jednotlivých evropských zemích velmi různý obsah a také jeho vnímání je rozdílné. Naše bytová politika do kompetencí EU nespadá. Postupný proces sjednocování Evropy má ovšem významný vliv na bytové politiky členských zemí. EU a ani její instituce však nemají přímou kompetenci v oblasti bytové politiky tzn., že v rámci Evropské komise neexistuje zvláštní sekce pro bydlení. Tento uvedený fakt však neznamená, že by EU neovlivňovala sféru bydlení v členských zemích. Vliv EU na sféru bydlení se zvyšuje, a to přímým i nepří-mým způsobem. K posilování nepřímých vlivů dochází dlouhodobě, v důsledku postupné integrace, jejíž sou-částí je rozšiřování oblastí, do kterých EU zasahuje a které s bydlením nějak souvisí. Napří-klad se jedná o sociální oblasti, regionální politiku, politiku v oblasti životního prostředí a také celkovou hospodářskou politiku. Dalším vlivem pak mohou být faktory, které vznikají ve spojení s regionální politikou a podporou ekonomicky slabých regionů a měst. A v neposlední řadě jsou to i další společná opatření, ekologické normy, legislativa v péči o životní prostředí apod.

Přímé vlivy se dějí prostřednictvím legislativy týkající se například pravidel pro zadávání veřejných zakázek, profesionální kvalifikace, ochrany zdraví a bezpečnosti, ručení za patřičné vlastnosti výrobků a služeb, předpisů o stavebních výrobcích a materiálech apod.

Na obsah sociálního bydlení má vliv celá řada faktorů, jako jsou například tradice bydlení a ekonomická úroveň dané země. Otázkou je,do jaké míry je stát ochoten a schopen pomoci domácnostem při zajištění odpovídajícího bydlení. V zemích s tržním přístupem je pomoc zaměřená na úzkou a nejslabší vrstvu obyvatelstva, ovšem v zemích, kde je kladen důraz na sociální aspekt bydlení bývá koncepce sociálního bydlení širší. (Kolibová, 2008)

Vliv EU na bydlení

Nepřímé vlivy

Přímé vlivy

3.6.1 Sociální bydlení v Evropě Ve většině evropských zemí existuje kromě soukromého (ziskového) nájemního sektoru také tzv. sektor neziskový (veřejný), označovaný často jako sociální bydlení. Výraz „neziskový“ v této souvislosti znamená, že cílem provozování tohoto nájemního bydlení není dosažení zis-ku, ale uspokojení bytových potřeb určité části populace. Výraz „veřejný“ znamená, že ná-jemní bydlení je často vlastněno a poskytováno veřejnoprávním subjektem, tj. nejčastěji obcí. Výraz „sociální“, který je významově nejširší, vyjadřuje funkci určitého typu bydlení, tj. fakt, že toto bydlení je určeno především sociálně slabším skupinám obyvatel.

Pojmy neziskový,

veřejný a sociální

52


Chápání sociálního bydlení se v evropských zemích pohybuje v těchto mezích: • je chápáno velmi úzce, jako spíše okrajové nájemní bydlení pro domácnosti s jasně vyme-zenými příjmy, • nebo široce, jako bydlení, jehož poskytování není zaměřeno na dosahování zisku a které je podporováno z veřejných prostředků; sem pak může patřit např. i družstevní bydlení. Výklad a reálná podoba neziskového nájemního bydlení, tj. sociálního bydlení ve výše defi-novaném slova smyslu, s nímž se můžeme v jednotlivých členských zemích EU setkat, závisí do značné míry na tom:

- jak je vymezena role státu ve sféře bydlení, tj. do jaké míry se stát v této oblasti anga-žuje,

- jaké jsou tradice bydlení na daném území, - na jaké sociálně ekonomické úrovni se ten který stát nachází; jaká je životní úroveň

obyvatelstva, sociálně ekonomická diferenciace společnosti apod., - v jaké fázi vývoje se nachází oblast bydlení; s jakými hlavními problémy se potýká

atd. Různá pojetí neziskového nájemního bydlení se liší především v následujících aspek-tech: pro jak široké vrstvy obyvatelstva je takto definované sociální bydlení určeno, jaký je rozsah a význam sociálního nájemního bydlení vzhledem k ostatním typům

bydlení na trhu s byty, kdo je vlastníkem tohoto typu nájemního bydlení, jaká jsou dispoziční práva jeho

uživatelů, jakým způsobem je tento typ bydlení financován, jaká je podoba neziskového nájemního bydlení z hlediska typu výstavby, jaká je jeho

kvalita, podle jakých kritérií jsou uživatelé této části nájemního sektoru vybíráni apod.

V zemích Evropy panuje velká různorodost v oblasti sociálního bydlení, i přesto lze vyjme-novat některé základní charakteristiky, které jsou pro sociální nájemní bydlení typické, díky nimž lze říci, zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o sociální bydlení. Jsou to tyto charakteristiky:

• výstavba je často (ne nutně) podporována z veřejných prostředků; • poskytovatelem bývá často (ne nutně) veřejný sektor nebo specifické neziskové

organizace; • nájemné je nižší než tržní – reaguje na náklady spojené s držbou a provozem dané

bytové nemovitosti, nikoliv na situaci na místním trhu s byty; • byty jsou určeny pro domácnosti s nižšími příjmy a jsou těmito domácnostmi také

užívány, avšak ne vždy ze sta procent. Výklad pojmu sociální bydlení má rozměr geografický, politickoekonomický, a časový. Pro pochopení současné situace lze říci, že vývoj sociálního bydlení v tom kterém státě určují širší okolnosti, kterými jsou především bytová politika státu, tedy míra a způsob, kterým stát usměrňuje trh s byty.

Sociální bydlení se v západoevropských zemích měnilo v průběhu historie, např. počátkem 20. století je bydlení zajišťováno na tržních principech a intervence státu jsou minimální, v období po 2. světové válce 50. a 60. léta je naopak silná intervence státu do trhu s byty a od 70. let do současnosti dochází opět ke snížení státní intervence a návratu k tržním mechanis-mům.

Chápání sociálního

bydlení

Výklad sociálního

bydlení

Pojetí sociálního

bydlení

Vývoj sociálního

bydlení

53


Za posledních 15 – 20 let se ovšem sociální bydlení v zemích EU výrazně proměnilo a změni-la se i podstata. Docházelo a dochází ke střetu dvou do značné míry protikladných zájmů, a to legitimní ekonomické zájmy (spojené s restrukturalizací tzv. sociálního státu), které zdůraz-ňují roli trhu a účelnost a účinnost vynaložených veřejných prostředků, a na straně druhé stojí tzv. sociální zájmy, které jsou mj. vtělené v základních dokumentech EU a které zdůrazňují především důležitost sociální soudržnosti jako podmínky stability a dalšího rozvoje evrop-ských zemí. Současný vývoj ukazuje, že nalezení a hlavně udržení rovnováhy mezi těmito principy je velmi obtížné.

Zahraniční praxe ukazuje, že jednostranný pohled na sociální bydlení, soustředěný pouze na samotnou výstavbu sociálních bytů, vede v mnoha případech k problémům, jejichž odstranění je velmi nákladné. Uvědomění si těchto problémů je jedním z významných momentů, které stály u zrodu příspěvků na bydlení, tj. adresných sociálních dávek, které zvyšují příjmovou úroveň sociálně potřebných domácností a umožňují jim tak zajistit si odpovídající bydlení. Příspěvky na bydlení jsou v zemích EU hojně využívány. (Tomeš, 2010)

3.6.2 Sociální bydlení v ČR Od roku 2003 až do konce roku 2006 byla státní podpora zaměřená výhradně na sociální byd-lení realizována formou dotací na výstavbu nových bytů se sociálním určením – tj. zaměře-ných na výhradně sociálně definovanou cílovou skupinu. V tomto období se jednalo o dva dotační programy: 1) s cílovou skupinou osob s nízkými příjmy, 2) zaměřený na osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb

vyplývajících z věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života. Dotace byly poskytovány jak z kapitoly MMR tak se Státního fondu rozvoje bydlení.

Začátkem roku 2007 doporučil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Ministerstvu pro míst-ní rozvoj, aby omezilo státní podporu v obou již zmíněných dotačních programech limitem tzv.„de minimis“. Jak Ministerstvo pro místní rozvoj tak i Sociální fond rozvoje bydlení mo-hou v současné době poskytovat státní dotaci na výstavbu nájemních bytů se sociálním urče-ním pouze do výše 200 000 EUR v období tří let (pokud obec neobdržela v uplynulých třech letech od jiného poskytovatele jinou podporu „de minimis“). Na výstavbu nových obecních nájemních bytů se sociálním určením byly ze státního rozpočtu a z rozpočtu Státního fondu rozvoje bydlení poskytnuty v letech 2003 – 2007 státní dotace v úhrnné výši 13 mld. Kč na cca 23 tis. bytů.

Současná situace v ČR

Cílová skupina lidí, pro kterou jsou určeny sociální byty v ČR, se v současnosti neustále roz-šiřuje. Vláda v roce 2009 schválila novelu nařízení vlády č. 333/2009 Sb., o podmínkách pou-žití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou sociálních bytů. Cílem tohoto nařízení bylo vytvořit právní rámec pro poskytování podpory na výstavbu fi-nančně dostupných nájemních bytů pro osoby s nízkými příjmy, eventuelně s dalšími handi-capy, které si nejsou schopny pořídit. Formou podpory byly investiční dotace, jejímž příjem-cem mohla být jakákoli právnická či fyzická osoba, která se zaváže nakládat s nájemními byty postavenými s dotací v souladu s podmínkami nařízení vlády. Dotace byla poskytována nejen na zcela novou výstavbu, ale i na změnu existujících staveb, která je v mnoha případech finančně méně nákladná. Celková výše dotace, která se vypočetla jako součet dotací na jed-notlivé sociální byty, nesměla přesáhnout 30 % celkových investičních nákladů na výstavbu podporovaných sociálních bytů.

Státní podpora

sociálního bydlení

Současná situace

sociálního bydlení

54


Cílovou skupinu nájemců sociálních nájemních bytů tvoří příjemci opakovaných dávek v hmotné nouzi nebo osoby vymezené limitem čistého příjmu v závislosti na velikosti do-mácnosti a dále osoby, které mají ještě další sociální handicapy, které je znevýhodňují v přístupu k bydlení. Stát jim poskytuje příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, zakotvuje nárok na poskytnutí sociálního poradenství a obecně i povinnost obce uspokojovat sociální potřeby občanů, včetně bytových. Podpora výstavby podporovaných bytů MMR každoročně vyhlašuje podprogram Podpora výstavby podporovaných bytů, který sta-novuje podmínky pro poskytování dotací na výstavbu podporovaných bytů určených k bydlení osob se zvláštními potřebami v oblasti bydlení. Podprogram obsahuje dva dotační rámce. Pečovatelský byt - je určený osobám s omezenou schopností pohybu a orientace v důsledku vysokého věku nebo zdravotního stavu; jedná se o byty v domech zvláštního určení, ve kte-rých musí být zajištěno poskytování sociální služby podle individuálních potřeb nájemců s důrazem na posilování jejich autonomie a soběstačnosti při zachování soukromí. Vstupní byt - je určen jako sociální bydlení pro osoby s nízkými příjmy, které jsou v nepříznivé sociální situaci způsobené sociálními okolnostmi jejich života a které ani při využití všech stávajících nástrojů sociální a bytové politiky nemají přístup k bydlení. Česká republika ovšem stále potřebuje nový zákon o sociálním bydlení, který by přesně defi-noval pojem sociální bydlení, vymezil by přesně jeho cílovou skupinu, rozdělil pravomoci a kompetence a uložil také konkrétní povinnosti. Současná právní úprava je roztříštěná a právní předpisy upravují pouze jednotlivé aspekty sociálního bydlení bez účinné provázanosti. Čes-ký právní řád tedy zatím neobsahuje pojem „sociální bydlení“, s výjimkou daňových předpisů (pro účely nižšího zdanění sazbou daně z přidané hodnoty) (Pelíšková, 2008).

Výstavba podporo-

vaných bytů

SHRNUTÍ KAPITOLY BYTOVÁ POLITIKA

V této kapitole jsme si vysvětlili, že bydlení patří k základním lidským potřebám a je zařaze-no k tzv. sociálním právům. Bytová politika je zaměřená na lidi a ne na byty. Vymezili jsme si cílovou skupinu bytové politiky, tedy domácností, které nemají dostatek vlastních prostřed-ků pro zabezpečení si adekvátního bydlení. Realizace BP patří díky všem věcným a finanč-ním aspektům, které je provázejí, k nejnáročnějším úsekům SP moderního státu! Dále jsme si stanovili jakými nástroji bytová politika disponuje, kdy za hlavní nástroje lze považovat zejména programy podpory výstavby bytů určených skupinám obyvatelstva s nízkými příjmy a individuální subvence poskytované domácnostem pro zajištění jejich sociální potřebnosti. Jako další nástroje jsme si pak zmínili podporu stavebního spoření a úroková podpora hypo-téčních úvěrů. Individuální subvencí poskytovanou domácnostem pro zajištění jejich sociální potřebnosti jsme měli na mysli zejména přímé dávky, a to příspěvek na bydlení doplatek na bydlení. V závěru této kapitoly jsme se věnovali pojmu sociální bydlení, a to nejen z pohledu ČR, ale také z pohledu EU, kdy ve většině evropských zemí existuje kromě soukromého (zis-kového) nájemního sektoru také tzv. sektor neziskový (veřejný), označovaný často jako soci-ální bydlení. V zemích Evropy panuje velká různorodost v oblasti sociálního bydlení a na obsah sociálního bydlení má vliv celá řada faktorů, jako jsou například tradice bydlení a eko-nomická úroveň dané země. Zahraniční praxe ukazuje, že jednostranný pohled na sociální bydlení, soustředěný pouze na samotnou výstavbu sociálních bytů, vede v mnoha případech k problémům, jejichž odstranění je velmi nákladné. Uvědomění si těchto problémů je jedním z

Shrnutí kapitoly

55


významných momentů, které stály u zrodu příspěvků na bydlení, tj. adresných sociálních dávek, které zvyšují příjmovou úroveň sociálně potřebných domácností a umožňují jim tak zajistit si odpovídající bydlení. Příspěvky na bydlení jsou v zemích EU hojně využívány. Ta-ké v ČR jsou jedním z nástrojů bytové politiky příspěvky na bydlení, ale mimo tyto příspěvky Ministerstvo pro místní rozvoj každoročně vyhlašuje podprogram Podpora výstavby podpo-rovaných bytů, který stanovuje podmínky pro poskytování dotací na výstavbu podporovaných bytů určených k bydlení osob se zvláštními potřebami v oblasti bydlení. Podprogram obsahu-je dva dotační rámce, a to Pečovatelský byt a Vstupní byt. Také pro rok 2011 byl takovýto program vyhlášen.

K ZAPAMATOVÁNÍ 3

Bydlení a faktory ovlivňující bydlení

Bytová politika, její cíle a cílová populace

Modely bytových systémů

Nástroje bytové politiky

Podpora občanů s nízkými příjmy

Sociální bydlení.

DALŠÍ ZDROJE



KOLIBOVÁ, H. Sociální politika 2. 1. vyd. Opava: OPTYS, 2008. ISBN 978-80-85819-67-0.

PELÍŠKOVÁ, V. Sociální bydlení, Seminář pro krajské koordinátory pro romské záležitosti - Olomouc 26. – 28. března 2008.


www.mpsv.cz

56


4 POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI

V této kapitole se budeme hlouběji zabývat problematikou nezaměstnanosti a trhem práce. Význam politiky zaměstnanosti plyne z jejího poslání, jímž je přispívat k podpoře rovnováhy na trhu práce a k omezení nezaměstnanosti, která je nesporně jedním z největších problémů současného světa. Seznámíme se s pojmem nezaměstnanost, která se v ČR po roce 1989 stává realitou a je to fenomén nesmírně složitý. Vymezíme si ekonomické, sociální dopady i příči-ny nezaměstnanosti a popíšeme si jednotlivé druhy nezaměstnanosti. Vztah nezaměstnanosti k trhu práce činí z politiky zaměstnanosti hraniční aktivitu, v nichž nachází uplatnění hospo-dářská a sociální politika. Dále si tedy vysvětlíme podstatu aktivní politiky zaměstnanosti a její nástroje včetně zabezpečení občanů v nezaměstnanosti. Proto také část této kapitoly věnu-jeme zákonu o zaměstnanosti.

Nezaměstnanost nelze hodnotit pouze globálně. K jejímu řešení je třeba mít celou informační síť potřebných dat takového typu, jako například koho se nezaměstnanost týká, kde se vysky-tuje, jak dlouho trvá, jaká je její míra apod. Obecně platí, že právo na práci neznamená právo na určitou práci, ale právo na pomoc státu při získávání práce a na podporu v nezaměstnanosti. Stát hlavně zajišťuje tvorbu pracovních příležitostí, přípravu na zaměstná-ní a podporu ekonomických aktivit. Nezaměstnanost je fenomén, se kterým se potýkají všechny státy v EU. V závěru kapitoly je právě proto také zmínka o politice zaměstnanosti v EU.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI


Budete umět:

• Definovat pojem nezaměstnanost a trh práce.

• Popsat jednotlivé druhy nezaměstnanosti.

• Vymezit příčiny a důsledky nezaměstnanosti.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o aktivní politice zaměstnanosti v ČR.

• Informace o jednotlivých nástrojích aktivní politiky zaměstnanosti.

Získáte

Budete schopni:

• Vysvětlit princip zabezpečení občanů v nezaměstnanosti.

• Aplikovat získané informace o nezaměstnanosti.

Budete schopni

57




KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI

Nezaměstnanost a její druhy, rizikové skupiny, důsledky nezaměstnanosti, trh práce, zabezpe-čení v nezaměstnanosti, aktivní politika zaměstnanosti a její nástroje, politika zaměstnanosti v EU.

Klíčová slova

4.1 Vymezení nezaměstnanosti a její druhy Za nezaměstnané jsou zpravidla považování ti, kteří práci nemají, aktivně si ji hledají a jsou evidováni na úřadu práce! Nezaměstnaností se myslí ztráta výdělku, vyplývající z nemožnosti získat vhodné zaměstnání člověkem, který je schopen pracovat a který je pro práci k dispozici. Nezaměstnanost musí být nedobrovolná.

Nezaměstnanost je definována: (dle mezinárodní organizace ÚP (ILO) v Ženevě) nedobrovolným charakterem – nemožností získat práci, pracovní schopností – způsobilostí být zaměstnán, připraveností pro výkon povolání – disponibilitou (práci chtějí a usilují o ní), aktivním hledáním zaměstnání – docházením na ÚP.

Takto definovaná nezaměstnanost eliminuje ty, kteří nejsou schopni o zaměstnání soutěžit a jsou zabezpečeni jinými sociálními dávkami a ty, jež mají jinou životní existenční alternativu (renty, stipendia apod..).

Rizikové skupiny , které jsou nezaměstnaností ohroženy více jsou především: o ženy s dětmi, o mladiství a absolventi škol, o handicapovaní lidé, o lidé v předdůchodovém věku, o obyvatelé „zaostalého“ venkova (kde není doprava), o příslušníci minoritních skupin a migranti, o pracovníci s nízkou kvalifikací a nízkým vzděláním

Existují zvláštní druhy nezaměstnanosti, např. při propuštění z důvodu platební neschopnosti či reorganizace podniku, tak že se zaměstnanci proplácí násobek mzdy jako odstupné. Nebo nedobrovolná dovolená, kdy zaměstnanec není propuštěn, ale je na neplacené či částečně placené dovolené. K těmto netradičním druhům nezaměstnanosti patří i zaměstnávání na zkrácenou pracovní dobu proti vůli zaměstnance! Základní typy nezaměstnanosti: (Krebs a kol., 2010)

1. Frikční –spojována s životním cyklem a s hledáním si lepšího pracovního místa. Ta-to nezaměstnanost má přechodný charakter a je považována za dobrovolnou.

2. Strukturální – spojována s nesouladem mezi nabídkou a poptávkou po pracovních

Vymezení pojmu

Rizikové skupiny

Základní typy

58


silách. Některá odvětví, oblasti, profese či regiony se rozvíjejí a poptávka po práci jde nahoru a jinde zase dolů.

3. Cyklická – souvisí s ekonomickým cyklem. Vzniká je-li celková poptávka po práci nízká. V důsledku poklesu výkonnosti ekonomiky nezaměstnanost roste všude. Neje-dená se zde o pravidelný charakter.

4. Sezónní – je to pravidelná nezaměstnanost způsobená výkyvy ve výrobě danými na-příklad počasím či kolísáním spotřeby (stavebnictví, zemědělství apod..).

O nezaměstnanosti Potůček (1995) hovoří jako o „funkční nezaměstnanosti“ (tzv. přiroze-ná míra), která považuje určitou míru nezaměstnanosti za sociálně i ekonomicky pozitivní, neboť zvyšuje pracovní motivaci, pracovní mobilitu a tím i pružnost ekonomiky. Ideál je 2-4% nezaměstnanosti!! Nezaměstnanost dále můžeme dělit na: Dobrovolnou – kdy část pracovní síly nechce při určitých mzdách pracovat nebo ne-

chce pracovat vůbec. (MAJÍ VOLNÝ ČAS, CHARITA, ÚSPORY, PODPORY, OB-ČASNÝ VÝDĚLEK…)

Nedobrovolnou – při vyšších mzdových sazbách existuje více pracujících, kteří chtějí za tyto mzdy pracovat nežli je pracovních míst.

Ostatní typy nezaměstnanosti: Skrytá – ti co se nepřihlásili na ÚP, ale práci si hledají přímo sami. Neúplná – jsou to pracovníci na zkrácený úvazek, kteří by radši chtěli celý a dále ti,

co nemohou využít své schopnosti a kvalifikaci. Dlouhodobá – specifické důsledky pro nezaměstnaného a jeho rodinu. Opakovaná – může být typická pro regiony, profese či odvětví.

Nezaměstnanost má bohužel vzestupný trend. Příčiny jsou spatřovány především v relativně dobrém sociálním jištění nezaměstnaných, které způsobuje, že nezaměstnaní liknavějí hledají zaměstnání a ne každé přijímají. Dále jsou příčiny spojovány s dynamikou technického po-kroku a konečně i s demografickými změnami.

Ostatní typy

4.2 Vliv nezaměstnanosti na člověka a společnost Důsledky nezaměstnanosti: (Krebs a kol., 2010) ekonomické (vyrábí se méně než by se mělo, a to ovlivní růst HDP), sociální – ovlivňují chování i postoje nezaměstnaných a celý život ve společnosti:

1) Snížení životní úrovně – příjmy z podpor většinou nedosahují ani 50% předcho-zích výdělků. Při delším trvání vede nezaměstnanost až k chudobě a k sociální izolaci pro nezaměstnaného i jeho rodinu.

2) Ovlivnění rodiny – poklesem příjmů, ovlivnění autority nezaměstnaného v rodině, vliv na porodnost, narušení denních rodinných zvyků, rozpadá se partnerství, jsou narušeny výchovné funkce, sňatečnost.

3) Ovlivnění struktury vnímání dne a času – ten přestává být důležitý, naplňuje se nudou a nežádoucími aktivitami (lelkování, TV, alkohol, kriminalita). Toto na-rušení struktury dne je obzvlášť nežádoucí u mladistvých absolventů, kteří ještě nemají časový režim a pracovní návyky zafixované. Dalším negativním dopa-dem je to, že nezaměstnaný časem ztrácí způsobilost být zaměstnán. To pro ztrátu kvalifikace (ztrácí zkušenosti a nezískává nové – tzv. dekvalifikace), dále je to ztráta pracovních návyků (tzv. sociální zlenivění), a navíc si zvykne žít ze sociálních dávek (tzv. chycení do sociální pasti).

Důsledky nezaměst-

nanosti

59


4) Ovlivnění fyzického a psychického zdraví – především jde o negativní vliv na psychiku. Ztrácí se sebedůvěra ve vlastní schopnosti, akcentují se pocity nepo-třebnosti. Někteří jedinci se s tímto stresem vyrovnávají hůře, jiní lépe. Záleží na kvalitě rodinných vztahů, na jejich morální síle, na míře pozitivního a aktiv-ního přístupu k životu, na kvalitě životního stylu. Se stresem z nezaměstnanosti se lépe vyrovnávají ti, jež jsou nezaměstnaní krátkodobě, ti jež byli v předchozím zaměstnání nespokojeni a ti jež mají zázemí a úspory.

U dlouhodobé nezaměstnanosti je jen malá část jedinců schopna vyhnout se negativním soci-álním dopadům, ale záleží na individuálních postojích, síle a osobnosti!! (Krebs a kol., 2010).

4.3 Trh práce

Do roku 1990 v ČR trh práce neexistoval! Regulace ve sféře zaměstnanosti byla založena na administrativním nástroji, a to na plánování pracovních sil. Přezaměstnanost měla závažné důsledky jak sociální tak i ekonomické. Znamenala trvalý přesah potřeby pracovních sil nad zdroji, oslabovala pracovní morálku, produktivitu a výkonnost a stala se překážkou. Měřená produktivita práce v této době dosahovala u nás 50-65% úrovně produktivity ve vyspělých zemích

Se zaváděním tržní ekonomiky se postupně tvořil i trh práce a situace ve sféře zaměstnanosti se zásadně mění. Dosavadní a dlouhodobý přesah potřeb (poptávky) je vystřídán přesahem nabídky pracovních sil a s ním se objevuje fenomén NEZAMĚSTNANOST! Ta měla po roce 1990 různé příčiny! Například likvidace komunistické byrokracie politické a správní, změny ve zbrojní výrobě, redukce těžkého průmyslu, restrukturalizace a inovace spojené s novými technologiemi apod.

Realizace politiky zaměstnanosti v ČR předpokládala změnu pracovního zákonodárství. V roce 1990 byl přijat nový zákon o zaměstnanosti v němž se změnil výklad „práva na práci“! Financování aktivit politiky zaměstnanosti bylo od roku 1992 zabezpečováno prostřednictvím státního rozpočtu, v němž byla k tomu vytvořena účelová rezerva. S účinností nové daňové soustavy v roce 1993 jsou zdroje vytvářeny na principu pojištění – příspěvkem na státní poli-tiku zaměstnanosti zákonem č. 589/1992 Sb., o sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Pojistné platí zaměstnanci, zaměstnavatelé, OSVČ, kdy jsou platby stanoveny % sazbou. Převážnou část těchto prostředků vyčerpají pasivní opatření, tj. pro-středky na podporu v nezaměstnanosti a zbytek jde na aktivní politiku zaměstnanosti.

Tržní ekonomika je charakteristická nejen trhem zboží a služeb, ale také trhem výrobních faktorů, tedy trhem práce. Na něm prodávají zaměstnanci zaměstnavatelům (těm co práci kupují) svou práci. Její cenou je mzda. Práce je svázána s osobností člověka jako pracovní síly, což činí jakousi specifitu trhu práce. Trh práce má zajistit ekonomice potřebné pracovní síly (podle profesí, vzdělání, věku apod..) a dále má zajistit pracovním silám odpovídající pracovní příjmy, v míře odpovídající jejich podílu na produkci zboží.. Je zde tedy nabídka práce a poptávka po ní. Tržní mechanismus (tj. že převaha poptávky vede k růstu ceny a nao-pak převaha nabídky k poklesu ceny) však na trhu práce funguje do jisté míry omezeně z několika důvodů!!

Důvody jsou: 1. Práce je neoddělitelná od osobnosti člověka. Prodávající (zaměstnanci) nebo kupující

(zaměstnavatelé) uplatňují různé preference, tj. nerozhodují se výlučně podle ceny práce, ale i podle jiných faktorů např. podle schopností, kvalifikace, rizikovosti, pres-tiže apod.

2. Zaměstnavatelé se snaží udržet určitý počet kvalifikovaných a kvalitních pracovníků,

Trh práce a jeho vývoj

Přijetí nového zákona

Omezení fungování trhu práce

60


především těch, do jejichž kvalifikace investovali. Tito zaměstnanci zase mají zájem v daném podniku zůstat. To do jisté míry deformuje nabídku a poptávku po pracovním trhu. (vysoká cena za jejich práci – mají tedy vysoké platy a proto chtějí zůstat).

3. Trh práce je nejednotný, segmentovaný rozdílnostmi mezi pracovníky, zaměstnavate-li, územními rozdíly, náročností na kvalifikaci apod. To také deformuje poptávku a nabídku a tedy i ceny. (snižuje se vliv konkurence a rozdíl ve mzdách).

4. Vliv odborových organizací, které administrativními zásahy (úsilím o vyšší mzdy), te-dy dohodou o výši mezd se zaměstnavateli, také deformují trh práce. (dostanou pak více než má práce cenu).

5. Trh práce je také ovlivňován státem, a to ovlivňováním minimálních mezd, délky pra-covní doby, odchody do důchodů, délkou školní docházky, což vše ovlivňuje nabídku práce. Tedy zákonodárství!!!

Tyto uvedené faktory ovlivňují trh práce, který je tak náchylný k nerovnováze! Tyto prvky vedou k tomu, že trh pak není typicky konkurenční, ale že je těmito zásahy administrativně ovlivňován, regulován!

Typy trhu práce

I. Typologie : Primární TP – zahrnuje lepší a výhodnější pracovní příležitosti s vyšší prestiží, které

jsou zpravidla spojeny s vyšším výdělkem, dobrými pracovními podmínkami a mož-ností kariéry. Tyto pracovní místa jsou dobře chráněna před ztrátou zaměstnání pro-pouštěním.

Sekundární TP – zahrnuje sektor pracovních míst s vysokou fluktuací a s nízkými výdělky a prestiží. Šance na kariéru jsou zde malé. Pracovníci sekundárního TP jsou často nezaměstnaní, ale snadněji si hledají nové místo.

II. Typologie: Formální TP – je to trh oficiálních pracovních příležitostí, který je pod kontrolou spo-

lečenských institucí, které jsou pověřeny jeho regulací. Neformální TP – ten je mimo dohled těchto institucí. Zahrnuje řadu forem od černého

trhu s prací před sousedskou výpomoc až k domácím pracem či kutilstvím. III. Typologie: Interní TP – to je TP v rámci konkrétního podniku. Realizuje se dle rozmisťováním

pracovníků dle určitých administrativních pravidel, která jsou zaměřena na dosažení určitého cíle. Není to TP v pravém slova smyslu!

Externí TP – jde o přizpůsobování pracovní síly změněné struktuře výroby, ale je také prostředkem vzájemné konkurence mezi podniky (Halásková, 2001).

Typy trhu práce

4.4 Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

Dnem 1.10. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tato základní právní norma stanovuje postup k dosažení cílů politiky státu v oblasti zaměstnanosti.

Tento zákon v prvé ředě hovoří o tzv. Státní politice zaměstnanosti, která usiluje:

- o dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách,

- o produktivní využití zdrojů pracovních sil,

Specifika zákona

61


- o zabezpečení práva občanů na zaměstnání.

Zákon specifikuje kdo a jak vykonává státní správu v oblasti státní politiky zaměstnanosti v České republice, a to Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) a krajské po-bočky úřadu práce.

Dále zákon vymezuje například kdo je účastníkem právních vztahů vycházejících ze za-městnávání osob § 3 tohoto zákona, definuje rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání § 4, pravidla pro zprostředkování zaměstnání jak ze stra-ny krajských poboček úřadu práce (dále jen „KPÚP“) § 14-21, tak i Agentur práce § 58-65. Další součástí zákona je specifikace rozdílu mezi tzv. zájemcem o zaměstnání § 22 a uchaze-čem o zaměstnání §24, a následně vznik a průběh jejich evidence na KPÚP § 26- 32. Podstat-ně se zákon věnuje činnosti KPÚP v otázce zvýšené péče při zprostředkování zaměstnání § 23, v problematice pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením § 67-74, zákon ošetřuje také pojem Chráněné pracovní místo § 76-77 a řeší také povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postižením § 79-84 a příspěvek na zaměstnávání těchto osob § 78. Zákon specifikuje pomoc nezaměstnaným osobám, a to formou podpory při neza-městnanosti a při rekvalifikaci § 39-57. V neposlední řadě, mimo jiné, se zákon věnuje otázce Aktivní politiky zaměstnanosti § 104-120, problematice zaměstnávání cizinců § 85-103 nebo například pracovní činnosti dítěte § 121-124, kontrolní činnosti § 125-141 apod.

V této kapitole se zastavíme jen u některých výše zmíněných vybraných částech zákona. O zbývajících (tučně zvýrazněných) se samostudijně dočtete ve zmíněném zákoně.!!!

Co je obsahem

zákona

4.4.1 Činnost Krajských poboček úřadu práce v politice zaměstnanosti Základní činností Krajských poboček úřadu práce (dále jen „ÚP) je zprostředkování zaměst-nání, tím se rozumí zejména:

- vyhledání zaměstnání pro fyzickou osobu, která se o práci uchází, a vyhledání za-městnanců pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly a

- poradenská a informační činnost v oblasti pracovních příležitostí.

Dále ÚP poskytují poradenství pro fyzické osoby, které se zaměřuje na posouzení osobnost-ních předpokladů, schopností a dovedností a na doporučení zaměstnání, přípravy na budoucí povolání, volby povolání a rekvalifikace. Fyzické osoby mohou informace o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech požadovat u kteréhokoliv úřadu práce. Zprostřed-kování zaměstnání úřady práce je bezplatné a každá fyzická osoba má právo na to, aby ji ÚP zprostředkoval vhodné zaměstnání. Zprostředkovat zaměstnání fyzické osobě mohou také tzv. Agentury práce, a to bezplatně nebo za úplatu.

Co je považováno za tzv. vhodné zaměstnání:

a. zaměstnání, které zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a také příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,

b. zaměstnání jehož délka pracovní doby činí minimálně 80 % stanovené týdenní pra-covní doby,

c. zaměstnání, které je sjednáno na dobu neurčitou nebo určitou delší než 3 měsíce, d. zaměstnání, které odpovídá zdravotní způsobilosti fyzické osoby a pokud možno její

kvalifikaci, schopnostem, dosavadní délce doby zaměstnání, možnosti ubytování a dopravní dosažitelnosti zaměstnání.

Pro uchazeče o zaměstnání, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání po dobu delší

Činnost úřadů práce

Vhodné zaměstná-

ní

62


než jeden rok, je vhodným zaměstnáním i takové zaměstnání, které:

zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní poli-tiku zaměstnanosti,

jehož délka pracovní doby činí nejméně 80 % stanovené týdenní pracovní doby, které odpovídá zdravotní způsobilosti fyzické osoby a pokud možno její kvalifikaci,

schopnostem, dosavadní délce doby zaměstnání, možnosti ubytování a dopravní dosa-žitelnosti zaměstnání,

může být sjednáno i na dobu určitou kratší než 3 měsíce, nebo

1. zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní poli-tiku zaměstnanosti,

2. které je sjednáno na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 3 měsíce, 3. které odpovídá zdravotní způsobilosti fyzické osoby a pokud možno její kvalifikaci,

schopnostem, dosavadní délce doby zaměstnání, možnosti ubytování a dopravní do-sažitelnosti zaměstnání,

4. délka jeho pracovní doby činí nejméně 50 % stanovené týdenní pracovní doby.

Vymezíme si rozdíl mezi pojmy zájemce a uchazeč o zaměstnání!

Zájemcem o zaměstnání je fyzická osoba, která má zájem o zprostředkování zaměstnání a za tím účelem může požádat o zařazení do evidence zájemců o zaměstnání (formou písemné žádosti) kterýkoli úřad práce na území České republiky. Zájemci o zaměstnání ÚP zprostřed-kovává vhodné zaměstnání a může mu zabezpečit rekvalifikaci. Rekvalifikaci ovšem může zajišťovat pouze ÚP příslušný podle místa bydliště zájemce o zaměstnání. Zájemcem o zaměstnání se může stát i občan, který pracuje, avšak má zájem o to, aby mu ÚP zprostřed-kovával zaměstnání. Zájemce o zaměstnání je na základě podané písemné žádosti zařazen a veden v evidenci zájemců o zaměstnání.

Uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá do tří pracovních dnů po skončení zaměstnání o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště. Pokud splní zákonem o zaměstnanosti stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Uchazečem o zaměstnání může být pouze fyzická osoba, která není v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru s výjimkou tzv. nekolidujícího zaměstnání (viz. str.65), osobou samostatně výdělečně činnou, fyzickou osobou soustavně se připravující na budoucí povolání atd. Pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání při ztrátě zaměstnání je třeba podat žádost o zprostředkování zaměstnání.

Zprostředkování zaměstnání a zařazení do evidence

Do evidence uchazečů o zaměstnání mohou být zařazeny osoby při splnění výše zmíněných podmínek, ale nemohou být zařazeny fyzické osoby, které jsou uvedeny v zákoně o zaměst-nanosti a jsou to např. osoby zaměstnané v pracovněprávním vztahu (tj. pracovní poměr, do-hody o pracovní činnosti a o provedení práce) nebo ve služebnímu poměru, samostatně výdě-lečně činné, studující v denním nebo prezenčním studiu na středních, vyšších odborných a vysokých školách či pracující v cizině. Dále nemůže být do evidence uchazeče o zaměstnání zařazena fyzická osoba, která je např. uznána dočasně neschopnou práce nebo je invalidní ve třetím stupni, pobírá peněžitou pomoc v mateřství 6 týdnů před očekávaným dnem porodu, vykonává trest odnětí svobody, vykonává ochranné opatření zabezpečovací detenci nebo je ve vazbě, neposkytne úřadu práce identifikační údaje a neposkytne nebo zruší souhlas se zpraco-váním osobních údajů.

Pojem zájemce

Pojem uchazeč

Evidence uchazečů o zaměst-

nání

Zprostřed-kování

agentura-mi práce

63


Uchazeče o zaměstnání může krajská pobočka Úřadu práce zařadit, na základě individuálního akčního plánu a s jeho předchozím písemným souhlasem, do programu tzv. sdíleného zpro-středkování zaměstnání, v němž Úřad práce spolupracuje se soukromými agenturami práce. Uchazeč k tomuto převedení musí dát písemný souhlas. Cílem je zvýšit efektivitu zprostřed-kování zaměstnání a umožnit efektivní využití různých forem zprostředkování uchazečům o zaměstnání, kteří sami aktivně práci hledají.

Agentury práce mohou získat příspěvek 5 000 Kč na každého uchazeče o zaměstnání, kte-rému bude agentura práce zprostředkovávat zaměstnání a k tomuto mohou získat další příspěvek ve výši 1 250 Kč, když umístí uchazeče do pracovního poměru na dobu neurči-tou a také, když si tento člověk udrží zaměstnání minimálně 6 měsíců, může agentura získat dalších 500 Kč. Za umístění uchazeče o zaměstnání však nebude považováno, když ho přijme do pracovního poměru agentura práce pověřená zprostředkováním zaměstnání. Doho-da mezi Úřadem práce ČR a agenturou práce bude obsahovat i účinné nástroje pro kontrolu prováděného zprostředkování zaměstnání.

Uchazeč o zaměstnání má právo: o na zprostředkování vhodného zaměstnání, o na informace o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech, o na zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání, pokud ji z vážných důvodů potře-

buje, o na pracovní rehabilitaci, je-li osobou se zdravotním postižením, o na podporu v nezaměstnanosti po splnění zákonem stanovených podmínek.

Uchazeč o zaměstnání je povinen:

o poskytovat úřadu práce potřebnou součinnost a řídit se jeho pokyny, o sdělit úřadu práce údaje o svých zdravotních omezeních (uplatňuje-li je) a doložit je

lékařským posudkem registrujícího praktického lékaře, o podrobit se v zákonem stanovených případech na žádost úřadu práce vyšetření za

účelem posouzení svého zdravotního stavu, o oznámit úřadu práce nástup do zaměstnání nejpozději do 8 kalendářních dnů, o oznámit úřadu práce změny skutečností rozhodných pro zařazení a vedení v evidenci

uchazečů o zaměstnání, důvody, pro které se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu, další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Ukončení evidence Úřad práce uchazeči o zaměstnání ukončí vedení v evidenci dnem jeho nástupu do zaměstná-ní nebo zahájením jiných činností. To je uchazeč povinen oznámit ÚP nejpozději do 8 kalen-dářních dnů. Evidenci ÚP ukončí tedy dnem doručení písemné žádosti uchazeče o zaměstná-ní, dále například dnem nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebo dnem nástupu výkonu ochranného opatření zabezpečovací detence. Vyřazení z evidence

Úřad práce vyřadí uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání např. nastala-li některá ze skutečností bránících zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, neoznámí-li uchazeč nástup do nekolidujícího zaměstnání (činnost na základě pracovního nebo služebního poměru, pokud měsíční výdělek nepřesáhne polovinu minimální mzdy, nebo činnost na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce, pokud měsíč-ní odměna nebo odměna připadající na 1 měsíc za období, za které přísluší, nepřesáhne po-

Práva uchazeče

Povinnosti uchazeče

Ukončení evidence

Důvody pro vyřa-

zení z evidence

64


lovinu minimální mzdy), nebo není podle lékařského posudku schopen plnit povinnost sou-činnosti s úřadem práce, zrušil svůj souhlas se zpracováním osobních údajů.

Dalším důvodem pro vyřazení z evidence je to, že uchazeč bez vážných důvodů odmítl na-stoupit do vhodného zaměstnání nebo na dohodnutou rekvalifikaci, neplní povinnosti v rekva-lifikačním kurzu, odmítl nabídku rekvalifikace, je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání déle než 5 měsíců, odmítl se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu, mařil součinnost s úřadem práce nebo vykonával nelegální práci. Nezaměstnaní pobírající podporu, kteří odmít-nou po dvou měsících nabídku veřejně prospěšných prací nebo veřejné služby, přijdou o podporu v nezaměstnanosti a budou vyřazeni z evidence úřadu práce. V těchto případech může být uchazeč o zaměstnání znovu zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve až po uplynutí doby šesti měsíců ode dne tohoto vyřazení. Stejně tak pokud nezaměstnaný nastoupí na pracovní místo zprostředkované úřadem práce a do půl roku dá výpověď nebo ukončí pracovní poměr dohodou z důvodů, které nejsou vážné, bude moci nově žádat o pod-poru v nezaměstnanosti až po šesti měsících. Tato lhůta se však počítá ode dne nástupu do zaměstnání nikoli od jeho ukončení. Stejně tak bude moci být evidován na úřadu práce až po uplynutí 6 měsíců ode dne vzniku tohoto zaměstnání zaměstnanec, jemuž úřad práce zpro-středkuje vhodné zaměstnání, ale zaměstnavatel s ním ukončí pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovních povinností.

Výše zmíněnými vážnými důvody pro odmítnutí nástupu do vhodného zaměstnání či rekvali-fikaci jsou:

1. nezbytná osobní péče o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytná osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu

považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění po-važuje za osobu blízkou,

3. docházka dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházka dítěte, 4. místo výkonu nebo povaha zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partne-

ra, 5. zdravotní důvody, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo

plnit povinnost součinnosti s úřadem práce při zprostředkování zaměstnání, 6. jiné vážné osobní důvody, např. etické, mravní či náboženské, nebo důvody hodné

zvláštního zřetele, 7. okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce.

(zdravotní stav zaměstnance či nevyplacení mzdy zaměstnavatelem)

Po skončení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání je ÚP práce povinen vydat uchazeči o zaměstnání potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a o poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci.

Veřejná služba

Pro uchazeče o zaměstnání, kteří jsou vedeni v evidenci nepřetržitě déle než 2 měsíce, se no-vě od 1. 1. 2012 zavádí nabídka veřejné služby v rozsahu až 20 hodin týdně. Jestliže uchazeč bez vážného důvodu odmítne nabídku, bude vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Při organizování veřejné služby se posiluje spolupráce mezi krajskými pobočkami ÚP ČR a ob-cemi. Veřejná služba neznamená jen úklid veřejných prostranství a komunikací, ale třeba i práci v nemocnicích a jiných veřejných budovách, ve školství, v oblasti životního prostředí a ochrany zvířat, v sociální, charitativní, sportovní oblasti apod.

Veřejná služba

Zvýšená péče ÚP

65


Zvýšená péče ÚP při zprostředkování zaměstnání

Při zprostředkování zaměstnání věnují úřady práce zvýšenou péči uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk, péči o dítě nebo z jiných vážných důvodů potřebují. Jsou to zejména:

a. fyzické osoby se zdravotním postižením (dále jen „OZP“), b. fyzické osoby do 20 let věku, c. těhotné ženy, kojící ženy a matky do devátého měsíce po porodu, d. fyzické osoby pečující o dítě do 15 let věku, e. fyzické osoby starší 50 let věku, f. fyzické osoby, které jsou vedeny v evidenci uchazečů o zaměstnání nepřetržitě déle

než 5 měsíců, g. fyzické osoby, které potřebují zvláštní pomoc a těmito osobami se rozumí zejména

fyzické osoby, které se přechodně ocitly v mimořádně obtížných poměrech nebo kte-ré v nich žijí, fyzické osoby společensky nepřizpůsobené, fyzické osoby po ukončení výkonu trestu odnětí svobody nebo po propuštění z výkonu ochranného opatření za-bezpečovací detence a fyzické osoby ze socio-kulturně znevýhodněného prostředí.

Lidem se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce těmito formami:

Pracovní rehabilitace – je to souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného za-městnání OZP, kterou na základě její žádosti zabezpečují úřady práce a hradí náklady s ní spojené. Krajská pobočka Úřadu práce v součinnosti s osobou se zdravotním postižením se-staví individuální plán pracovní rehabilitace.

Příprava k práci - znamená zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo na základě dohody s úřadem práce. Příprava k práci může být prováděna s podporou asistenta a trvá nejdéle 24 měsíců.

Specializované rekvalifikační kurzy - jsou uskutečňovány za stejných podmínek jako ostatní rekvalifikace.

Chráněné pracovní místo (dále jen „CHPM“) je pracovní místo vytvořené zaměstnavatelem pro OZP na základě písemné dohody s úřadem práce. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu nejméně 3 let ode dne sjednaného v dohodě.

Příspěvky zaměstnavatelům, zaměstnávajícím OZP

1) Příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa 2) Příspěvek na uhrazení částečných provozních nákladů chráněného pracovního místa 3) Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Úřad práce může poskytnout příspěvek zaměstnavateli na vytvoření CHPM ve výši max. osminásobku a pro osoby s těžším zdravotním postižením dvanáctinásobku průměrné mzdy. Pokud je takovýchto míst více jak 10 výše příspěvku činí max. desetinásobek a pro osoby s těžším zdravotním postižením čtrnáctinásobek průměrné měsíční mzdy.

Příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů CHPM může být poskytnut zaměst-navateli, ale také OSVČ, která je OZP max. ve výši 48 tis. Kč za rok. Zaměstnavateli, který provádí na svém pracovišti přípravu k práci OZP, může úřad práce uhradit částečné náklady na přípravu k práci těchto osob.

Formy ochrany na trhu

práce OZP

Příspěvky pro za-

městnává-ní OZP

Vytvoření CHPM

Příspěvek na pro-

vozní náklady

CHPM

Příspěvek na podpo-

ru za-městnává-

66


Příspěvek na podporu zaměstnávání OZP může dostat zaměstnavatel, který zaměstnává více než 50 % zdravotně postižených zaměstnanců z celkového počtu zaměstnanců a výše příspěvku v současné době od státu měsíčně činí až 8 000 korun na jednoho zaměstnance se zdravotním postižením. Příspěvek zaměstnavateli náleží měsíčně ve výši skutečných mzdo-vých nákladů včetně odvodu pojistného. Po roce provozu chráněných pracovních míst se bu-de moci tento příspěvek zvýšit o 2 000 korun měsíčně. Zaměstnavatel však musí doložit, že tento příspěvek činí 75 % skutečně vynaložených mzdových nákladů na jednoho zdravotně postiženého zaměstnance.

Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši 4 % z celkového počtu svých zaměstnanců. Pokud zaměstnavatelé nesplňují zaměstnávání takovýchto osob, lze provádět náhradní způsoby pl-nění, a to - odběrem výrobků a služeb firem jež zaměstnávají více jak 50 % osob se zdravot-ním postižením nebo odvodem do státního rozpočtu. Tyto způsoby lze vzájemně kombinovat.

Dětská práce

Zákon o zaměstnanosti umožňuje výkon činnosti dětí ve věku do 15 let nebo dětí starších 15 let do doby skončení povinné školní docházky, a to v oblasti umělecké, kulturní, sportovní a reklamní. ÚP na základě žádosti vydává povolení, které může platit max. 12 měsíců. Pokud by dítě vykonávalo činnost pro více provozovatelů, potřebuje povolení pro každou takovouto činnost. Činnost dítěte je zakázána v noční době, tedy od 22 do 6 hodin. Výjimka je pouze pro dny, po nichž následuje odpočinek dítěte a neexistuje v následující den povinnost dítěte ke školní docházce (následuje sobota, neděle, svátky, případně školní prázdniny).

Dítě může činnost vykonávat nejdéle: a) u dítěte, které ještě neplní povinnou školní docházku 2 hodiny denně, a celková délka

výkonu činnosti za týden nesmí přesáhnout 10 hodin, b) u školního dítěte 2 hodiny ve vyučovací den a 12 hodin týdně pro činnost vykonávanou

během období školního vyučování mimo hodiny školní výuky, a denní doba výkonu činnosti nesmí přesáhnout 7 hodin,

c) 7 hodin denně pro činnost vykonávanou v období školních prázdnin, a celková délka výkonu činnosti za týden nesmí přesáhnout 35 hodin týdně.

Do doby výkonu činnosti se započítává také doba potřebná pro přípravu na výkon činnosti v místě výkonu činnosti. Dítě musí odpočívat minimálně dvakrát po 15 minutách a jednou 45 minut, pokud má dítě vykonávat činnost v rozsahu 4 a půl hodiny denně a více. Doba odpo-činku se do doby výkonu činnosti nezapočítává. Pokud dítě vykonává činnost pro více provo-zovatelů, doby těchto činností se sčítají. Dítě musí mít po skončení výkonu denní činnosti nepřetržitý odpočinek min. v délce 14 hodin a pokud vykonává činnost 5 dnů po sobě, nesmí vykonávat činnost nejméně v následujících 2 po sobě jdoucích kalendářních dnech. V kalen-dářním týdnu nesmí dítě činnost vykonávat alespoň 2 kalendářní dny. Před uplynutím doby platnosti povolení lze požádat o prodloužení max. na 2 měsíce.

ní OZP

Povinnost zaměstná-

vat OZP

Dětská práce a její podmínky

Doby práce dítěte

67


4.4.2 Zabezpečení občanů v nezaměstnanosti

Pokud hovoříme o zabezpečení občanů nezaměstnanosti, hovoříme o tzv. Pasivní politice zaměstnanosti, která představuje zabezpečení nezaměstnaných formou dávek a podpor v nezaměstnanosti. Jejich smyslem je kompenzovat nezaměstnaným ztrátu příjmu, a to za podmínek daných zákonem o zaměstnanosti.

Podpora v nezaměstnanosti Nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání:

- s bydlištěm na území ČR, který v posledních dvou letech (v rozhodném období) před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získal alespoň 12 měsíců dů-chodového pojištění,

- který získal potřebnou dobu pojištění i prostřednictvím tzv. náhradních dob, (viz ní-že)

- dále požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o po-skytnutí podpory v nezaměstnanosti a

- ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem sta-robního důchodu.

O podporu v nezaměstnanosti mohou nově žádat i studenti prezenčního studia, pokud při studiu pracovali a odváděli pojistné. Rozhodným obdobím pro posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou poslední 2 roky. Do předchozího zaměstnání se započítává i náhradní doba zaměstnání, tj. např. doba

přípravy osoby se zdravotním postižením k práci, pobírání invalidního důchodu 3. stupně, osobní péče o dítě ve věku do 4 let, osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu

považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II a III nebo ve stupni IV, pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou,

výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra, nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy výkonu veřejné služby, po-kud rozsah vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalen-dářním týdnu,

osobní péče o fyzickou osobu mladší 10 let, která se podle zákona o sociál-ních službách považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I.

Podpůrčí doba pro poskytování podpory v nezaměstnanosti činí u uchazeče o zaměstnání, kterému je ke dni podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti:

o do 50 let věku 5 měsíců o od 50 do 55 let věku 8 měsíců o nad 55 let věku 11 měsíců.

Uchazeči o zaměstnání se podpora v nezaměstnanosti neposkytuje po dobu poskytování sta-robního důchodu, dávek nemocenského pojištění, podpory při rekvalifikaci a po dobu vazby. Rozhodující pro délku podpůrčí doby je věk uchazeče o zaměstnání dosažený ke dni podání

Nárok na podporu

Rozhodné období pro

nárok

Délka poskyto-

vání

68


žádosti o podporu v nezaměstnanosti.

Výše podpory v nezaměstnanosti činí při výpočtu z průměrného měsíčního čistého výdělku z posledního ukončeného zaměstnání nebo z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období přepočteného na jeden měsíc:

o první dva měsíce podpůrčí doby 65 %, o další 2 měsíce podpůrčí doby 50 % , o po zbývající podpůrčí dobu 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vymě-

řovacího základu.

Uchazeči, jenž ukončí zaměstnání bez vážného důvodu sám nebo dohodou se zaměstnavate-lem se podpora snižuje na 45 procent průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vymě-řovacího základu po celou podpůrčí dobu.

Maximální výše podpory v nezaměstnanosti činí 0,58násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o podporu v nezaměstnanosti. Cílem je motivovat uchazeče o zaměstnání k rychlé změně jejich nepříznivé sociální situace pomocí opětovného začlenění na trh práce.

Nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá uchazeč o zaměstnání, o se kterým byl v době posledních 6 měsíců před zařazením do evidence zaměstnavate-

lem skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z práv-ních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem,

o který v posledních 6 měsících před zařazením do evidence bez vážného důvodu opa-kovaně sám ukončil vhodné zaměstnání zprostředkované úřadem práce,

o kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek a tento příspěvek je vyšší než podpora v nezaměstnanosti.

Podpora nebude poskytována tomu uchazeči o zaměstnání, kterému náleží zákonné od-stupné, odbytné nebo odchodné - podpůrčí doba pro poskytování podpory se v těchto přípa-dech nekrátí, pouze se posune její počátek o dobu, po kterou uchazeči o zaměstnání přísluší zákonné odstupné, odbytné nebo odchodné. Pokud zaměstnavatel má zákonnou povinnost vyplatit zaměstnanci odstupné, ale neučiní tak, vyplatí uchazeči o zaměstnání kompenzaci ve výši 65 procent odstupného Úřad práce a poté ji bude vymáhat po zaměstnavateli.

Podpora při rekvalifikaci

Nárok na podporu při rekvalifikaci má uchazeč o zaměstnání, který se účastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce a ke dni, k němuž má být podpora při rekvalifikaci přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Jinak jsou podmínky nároku stejné jako u podpory v nezaměstnanosti.

Podpůrčí doba - Podpora při rekvalifikaci se poskytuje po celou dobu rekvalifikace.

Výše - Procentní sazba podpory při rekvalifikaci činí 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Maximální výše podpory při rekvalifikaci činí 0,65násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku, ve kterém uchazeč o zaměstnání nastoupil na rekvalifikaci.

Nezaměstnaný si může nově sám vybrat rekvalifikační agenturu i druh rekvalifikace. Celková částka, kterou zaplatí Úřad práce za rekvalifikaci jednoho uchazeče, nesmí přesáh-nout 50 000 korun v období tří let.

Výše podpory

Snížení podpory

Kdo nemá nárok na podporu

Podpora při rekvali-

fikaci

Délka poskyto-

vání a výše

69


4.4.3 Aktivní politika zaměstnanosti a její nástroje

Aktivní politika zaměstnanosti je souhrn opatření směřujících k zajištění maximálně možné úrovně zaměstnanosti. Aktivní politiku zaměstnanosti zabezpečuje ministerstvo a úřady práce a podílejí se také na ní zaměstnavatelé odborové organizace; podle situace na trhu práce spo-lupracují při její realizaci s dalšími subjekty, a to s územními samosprávními celky, profes-ními organizacemi, sdruženími osob se zdravotním postižením a organizacemi zaměstnavate-lů.

ČR se 5.5.1999 přihlásila k Evropské strategii zaměstnanosti a následně vláda ČR schválila první Národní plán zaměstnanosti. Následovaly pak plány pro rok 2001, 2002 a 2003 a obsa-hově byly zaměřeny na tyto body:

- podpora zaměstnatelnosti (tedy zvyšováním kvalifikace, flexibility a mobility pracovních sil),

- podpora podnikání ( podpořit drobné a střední podnikání), - podpora schopnosti podniků a zaměstnanců přizpůsobit se změnám (zde se

jednalo zejména o vytváření podmínek pro modernizace), - podpora rovných příležitostí (tedy odstranit diskriminaci a vytvářet pracovní

podmínky pro osoby znevýhodněné.

Od roku 2004 (vstup ČR do EU) byl vypracován Národní plán, který se zaměřil na plnou zaměstnanost, zlepšování kvality a produktivity práce a na posilování sociální soudržnosti a začleňování. V období 2005 – 2008 následoval Národní program reforem a v období 2008 – 2010 byl sestaven Národní akční plán sociálního začlenění, který byl zaměřen na boj s chudobou a sociálním vyloučením, a to prostřednictvím zaměstnání. (Tomeš, 2010)

Aktivní politika zaměstnanosti představuje: rozvoj infrastruktury trhu práce – síť institucí (ÚP, zprostředkovatelen práce), zajišťu-

je poradenství a informace o volných pracovních místech a o uchazečích o zaměstná-ní,

podporuje vytváření nových pracovních míst finančními podporami zaměstnavatelů, podnikatelů, organizací veřejně prospěšných prací apod.. Upřednostňuje zaměstnává-ní handicapovaných a mladistvých uchazečů a nástupní praxe absolventů.

podporuje adaptabilitu pracovní síly – rekvalifikace, kde hraje významnou úlohu školská soustava.

Nástroje, jimiž je realizována aktivní politika zaměstnanosti v současnosti, jsou zejména: a) rekvalifikace, (nový nástroj – zvolená rekvalifikace) b) investiční pobídky, c) veřejně prospěšné práce, d) společensky účelná pracovní místa, e) překlenovací příspěvek, f) příspěvek na zapracování, g) příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program. Součástí opatření aktivní politiky zaměstnanosti jsou rovněž:

- poradenství, které provádějí nebo zabezpečují úřady práce za účelem zjišťování osobnostních a kvalifikačních předpokladů fyzických osob pro volbu povolání, pro zprostředkování vhodného zaměstnání, pro volbu přípravy k práci osob se zdravotním

Aktivní politika

zaměstna-nosti

Obsah aktivní

politiky zaměstna-

nosti

Nástroje

Opatření

70


postižením a při výběru vhodných nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, - podpora zaměstnávání osob se zdravotním postižením, - cílené programy k řešení zaměstnanosti.

REKVALIFIKACE Jejím cílem je uplatnění frekventantů , kteří získají novou kvalifikaci na trhu práce či udržení stávajícího zaměstnání. Rozumí se tím získávání nových znalostí a dovedností teoretickou nebo praktickou přípravou, umožňující uchazeči nalézt pracovní uplatnění ve vhodném za-městnání a to: Změnou dosavadní kvalifikace. Získáním nových znalostí a dovedností těmi co dosud žádnou kvalifikaci nemají. Prohloubením či rozšířením dosavadní kvalifikace včetně jejího udržování nebo ob-

novování. Podmínkami pro účast na rekvalifikaci, která je plně hrazena ÚP:

• být v evidenci úřadu práce jako uchazeč nebo zájemce o zaměstnání, • mít odpovídající vstupní kvalifikační předpoklady pro daný rekvalifikační kurz a pro

výkon profese, na kterou se rekvalifikuje (např. příslušný stupeň vzdělání, některé znalosti a dovednosti – záleží na typu rekvalifikace),

• být zdravotně způsobilý/lá pro absolvování rekvalifikačního kurzu a pro výkon nové profese,

• rekvalifikace musí být potřebná – dosavadní kvalifikace uchazeče nebo zájemce o zaměstnání neumožňuje získání vhodného pracovního místa,

• rekvalifikace musí být účelná - po ukončení rekvalifikace je reálná šance získat za-městnání.

Je-li fyzická osoba zařazena na rekvalifikaci, uzavírá písemnou smlouvu s ÚP – TEDY DO-HODU O REKVALIFIKACI – kde jsou uvedeny podmínky jako obsah rekvalifikace, způsob a doba jejího zabezpečení a podmínky podpory po dobu rekvalifikace. Může mu být poskyt-nut příspěvek na úhradu prokázaných nutných nákladů spojených s rekvalifikací (např. jízdní výdaje na cestu hromadnými dopravními prostředky, pojištění pro případ škody způsobené uchazečem o zaměstnání rekvalifikačnímu zařízení).

Zaměstnavatelům, kteří provádějí rekvalifikaci svých zaměstnanců, kteří jsou v pracovním či obdobném vztahu a jsou ohroženi ztrátou zaměstnání, můžou být na základě dohody s ÚP plně nebo částečně hrazeny náklady spojené s touto činností. Písemná dohoda obsahuje způ-sob, výši a podmínky úhrady nákladů v závislosti na formě a obsahu rekvalifikace a její délce. Uskutečňuje se na základě písemné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nenáleží však v tomto případě náhrada mzdy či náklady za cestovné apod.

Druhy možných rekvalifikací

1) Klasická – uchazeči o zaměstnání jsou motivováni požadavky TP nebo požadavky jednotlivých zaměstnavatelů.

2) Praktická – pro absolventy ZŠ bez další kvalifikace. Jde zde o získání základních pracovních a společenských návyků a následné zařazení v nenáročných profesích. Je zde nutné frekventanty pak zařadit na konkrétní místo!

3) Zaměstnanecká – rekvalifikují se zaměstnanci v zájmu jejich dalšího pracovního uplatnění za pomoci zaměstnavatelů. Je však málo využívána!

Rekvalifi-kace

Podmínky účasti

Druhy rekvalifi-

kace

71


4) Specifická – realizuje se pouze na podkladě účelovosti. Uchazeč má po dokončení za-jištěno konkrétní zaměstnání na základě dohody zaměstnavatele a ÚP. Je to tedy změna kvalifikace na získání teoretických a praktických poznatků pro výkon nové pracovní činnosti. Vychází z bezprostředních potřeb TP a taky z onoho příslibu za-městnání. Dokladem je osvědčení.

5) Nespecifická – ta je pro neumístitelné absolventy SŠ a VŠ a mladistvé. Například se provádí výuka práce s PC apod.. Přizpůsobuje se tedy jejich odbornost do profesní oblasti, aby byli snáze uplatnitelní na TP. Vychází z předpokládaných potřeb TP a dokladem je osvědčení.

6) Předrekvalifikační kurzy – zaměřují se na doplnění znalostí a dovedností jako před-poklad pro zahájení příslušné (požadované) rekvalifikace. Předpokládá změnu vstup-ních parametrů pro rekvalifikační kurzy. Pro přijetí je třeba ověření dosavadních zna-lostí a dle toho stanovit rozsah. Obdrží buď osvědčení nebo potvrzení o absolvování kurzu.

7) Motivační kurzy – jsou pro mladé uchazeče, kteří v určitém časovém období budou na konkrétních výcvikových pracovištích seznámeni s náplní jednotlivých řemesel v určité oblasti. Napomáhají tedy profesní orientaci s následnou rekvalifikací pro konkrétní uplatnění. Je to vstupní modul pro specifickou rekvalifikaci.

8) Obnovovací kurzy – zde jsou většinou homogenní skupiny frekventantů. Po ověření současných znalostí a dovedností se vyškolí, doplní a rozšíří si své znalosti a doved-nosti v oblasti teoretické i praktické z původní profese, kterou již déle nevykonávali (minimálně po dobu 5 let) a proto svou původní kvalifikaci ztratili. Umožní to tak návrat k původní profesi. Dokladem je osvědčení.

9) Rozšiřovací kurzy – ty rozšiřují dosavadní kvalifikaci o teoretické a praktické znalos-ti a dovednosti z jiné oblasti činnosti k vytvoření možnosti uplatnění na TP. Dokla-dem je osvědčení.

Považuji za nutné zmínit, že ne všechny výše uvedené rekvalifikace jsou u nás využívány!!!!! Zvolená rekvalifikace

Uchazeč o zaměstnání si může od 1. 1. 2012 sám vybrat rekvalifikační kurz i rekvalifikační zařízení, které však musí mít akreditovaný vzdělávací program. Podle vlast-ního uvážení si tak uchazeč zvolí druh pracovní činnosti, v níž má zájem získat kvalifikaci za účelem získání zaměstnání. Podmínkou však je, že úřad práce musí posoudit uplatnitelnost takto získané kvalifikace na trhu práce a zároveň posoudit, zda rekvalifikace vyhovuje zdra-votnímu stavu uchazeče. Stanoven je maximální limit úhrady ceny za rekvalifikaci, což činí v období 3 let max. 50 000Kč, pokud se překročí, rozdíl ceny hradí sám uchazeč. Úřad práce zvolenou rekvalifikaci uhradí pouze v případě, když předem vydá zájemci o tuto rekvalifikaci potvrzení, že po doložení úspěšného absolvování kurzu rekvalifikační kurz uhradí.

Investiční pobídky Investiční pobídky jsou nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti, kterým se u zaměstnavatele, hmotně podporuje: A) vytváření nových pracovních míst, B) rekvalifikace nebo školení nových zaměstnanců.

ad A) Hmotná podpora na vytváření nových pracovních míst může být poskytnuta zaměstna-vateli, který vytvoří nová pracovní místa v územní oblasti, ve které je průměrná míra neza-městnanosti za 2 ukončená pololetí předcházející datu předložení záměru zaměstnavatele

Zvolená rekvalifi-

kace

Investiční pobídky

72


získat investiční pobídky nejméně o 50 % vyšší než průměrná míra nezaměstnanosti v České republice. Do celkového počtu nově vytvořených míst se zahrnují místa vytvářená ode dne předložení záměru získat investiční pobídky.

ad B) Hmotná podpora rekvalifikace nebo školení zaměstnanců může být poskytnuta zaměst-navateli na částečnou úhradu nákladů, které budou na rekvalifikaci nebo školení nových za-městnanců skutečně vynaloženy. Podmínka minimální míry nezaměstnanosti v územní oblas-ti, uvedená bodě A platí i pro poskytnutí hmotné podpory na rekvalifikaci nebo školení za-městnanců. Do celkového počtu rekvalifikovaných nebo školených zaměstnanců se zahrnují zaměstnanci rekvalifikovaní nebo školení ode dne předložení záměru získat investiční pobíd-ky.

Veřejně prospěšné práce

Veřejně prospěšnými pracemi se rozumí časově omezené pracovní příležitosti spočívající zejména v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací ne-bo jiných obdobných činnostech ve prospěch obcí nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které vytváří zaměstnavatel nejdéle na 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, a to i opakovaně, k pracovnímu umístění uchazečů o zaměstnání. Pra-covní příležitosti jsou vytvářeny na základě dohody s úřadem práce, který na ně může za-městnavateli poskytnout příspěvek.

Příspěvek lze poskytnout až do výše skutečně vyplacených mzdových nákladů na zaměstnan-ce umístěného na tyto práce, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance.

Společensky účelná pracovní místa

Společensky účelnými pracovními místy se rozumí pracovní místa, která zaměstnavatel zřizu-je nebo vyhrazuje na základě dohody s úřadem práce a obsazuje je uchazeči o zaměstnání, kterým nelze zajistit pracovní uplatnění jiným způsobem. Společensky účelným pracovním místem je i pracovní místo, které zřídil po dohodě s úřadem práce uchazeč o zaměstnání za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti. Na společensky účelná pracovní místa může úřad práce poskytnout příspěvek.

Příspěvek na vyhrazení jednoho společensky účelného pracovního místa může být poskyto-ván až do výše vyplacených mzdových nákladů na zaměstnance přijatého na vyhrazené pra-covní místo, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměst-nanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vy-měřovacího základu tohoto zaměstnance. Příspěvek může být poskytován nejdéle po dobu 6 měsíců.

Přijme-li zaměstnavatel na vyhrazené pracovní místo uchazeče o zaměstnání, fyzické osoby se zdravotním postižením a fyzické osoby pečující o dítě do 15 let věku, může být příspěvek poskytován nejdéle po dobu 12 měsíců.

Překlenovací příspěvek Překlenovací příspěvek může ÚP na základě dohody poskytnout osobě samostatně výdělečně činné, která přestala být uchazečem o zaměstnání a byl jí poskytnut příspěvek na společensky účelné pracovní místo. Tento příspěvek se poskytuje na úhradu provozních nákladů, které vznikly a byly také uhrazeny.

Veřejně prospěšné

práce

Společen-sky účelná

pracovní místa

Překleno-vací pří-spěvek

73


Za tyto provozní náklady se považují:

a) nájemné a služby s ním spojené, s výjimkou nájemného za bytovou jednotku a služeb s ním spojených,

b) náklady na dopravu materiálu a hotových výrobků, c) náklady na opravu a údržbu objektu, ve kterém je provozována samostatná výdě-

lečná činnost, pokud je tento objekt ve vlastnictví osoby samostatně výdělečně činné a náklady souvisí s provozováním samostatné výdělečné činnosti.

Tento příspěvek se poskytuje max. na dobu 5 měsíců a jeho měsíční výše činí nejvýše 0,25násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla uzavřena dohoda o překlenovacím příspěvku. Příspěvek se poskytuje jednorázově za celé dohodnuté období.

Příspěvek na zapracování Příspěvek na zapracování může úřad práce poskytnout zaměstnavateli na základě s ním uza-vřené dohody, pokud zaměstnavatel přijímá do pracovního poměru uchazeče o zaměstnání, kterému úřad práce věnuje zvýšenou péči Příspěvek se poskytuje na základě dohody mezi úřadem práce a zaměstnavatelem. Příspěvek lze poskytovat maximálně po dobu 3 měsíců. Měsíční příspěvek na jednu fyzickou osobu, která se zapracovává, může činit maximálně polovinu minimální mzdy. Příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program

Příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program může úřad práce poskytnout zaměst-navateli na základě s ním uzavřené dohody, pokud zaměstnavatel přechází na nový podnika-telský program a z tohoto důvodu nemůže zabezpečit pro své zaměstnance práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby.

Příspěvek lze poskytovat na částečnou úhradu náhrady mzdy, která zaměstnancům přísluší podle pracovněprávních předpisů. Příspěvek lze poskytovat maximálně po dobu 6 měsíců. Měsíční příspěvek na jednoho zaměstnance může činit nejvýše polovinu minimální mzdy.

Příspěvek na zapra-

cování

Příspěvek při pře-

chodu na novy

podnika-telský

program

4.5 Politika zaměstnanosti v EU

Dnešní moderní ekonomiky stojí více na znalostech než na surovinách a fyzické práci. Pokud chce Evropa obstát v boji s konkurencí s rozvíjejícími se ekonomikami, musí pro svou dyna-mickou společnost založenou na znalostech vytvořit pracovní místa, což vyžaduje investice do školství a vědy a také do politiky zaměstnanosti. Země EU na řešení těchto problémů úzce spolupracují a jejich společné cíle a politiky se navzájem doplňují.

Jedním ze základních principů politiky EU je myšlenka rovných příležitosti pro všechny. Evropská unie vydala společné právní předpisy, které zakazují diskriminaci na základě pohla-ví, rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, sexuální orientace, věku a nábo-ženského vyznání nebo přesvědčení. Unie také vypracovala konkrétní strategie pro boj proti diskriminaci a xenofobii a na podporu sociálního začleňování.

Významným úspěchem Evropské unie je, že právo jejích občanů žít a pracovat kdekoliv EU zahrnuje též nárok na sociální výhody, včetně zdravotní péče kdekoli v Unii. Evropská unie

74


podporuje mobilitu pracovníků, což je přínosem pro osobní a profesní rozvoj a také prostřed-kem k dosažení rovnováhy mezi reálnými kvalifikacemi pracovníků a poptávkou na trhu prá-ce. Úřady práce všech členských států pro podporu pracovní mobility zveřejňují pracovní nabídky na společném portálu EURES, který obsahuje více než milion volných pracovních míst.

Evropská unie se již dlouhou dobu významně snaží zajišťovat důstojné pracovní prostředí a ochranu práv zaměstnanců. Společné normy pro všechny zaměstnance zahrnují předpisy týka-jící se například pracovních podmínek, hromadného propouštění, zaměstnání na částečný úvazek a na dobu určitou, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, rodičovské dovolené, stejné odměny za stejnou práci a ochrany proti sexuálnímu obtěžování. Unie má také moderní sys-témy sociálního zabezpečení a důchodové a zdravotní pojištění jsou základními právy za-městnanců, ovšem za předpokladu, že náklady na ně musí být udržitelné

Významným pilířem politiky EU je sociální dialog mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnava-teli. Evropská komise podporuje sociální odpovědnost podniků, což znamená, že firmy by měli ve svých strategiích zohledňovat sociální otázky a otázky životního prostředí.

Lidem, kteří kvůli globalizaci přicházejí o práci, se Unie snaží pomoci s rekvalifikací. Evrop-ská unie tzv. Lisabonskou strategií (Strategie obnovy a rozvoje EU pro období 2001- 2010), což je strategie pro růst a vytváření pracovních míst, podporuje inovace v podnikatelském sektoru a investice do lidí. Velký důraz je kladen na celoživotní vzdělávání a podporu vý-zkumu a vývoje. Lisabonská strategie nabyla na důležitosti v souvislosti s hospodářskou krizí, která na Evropu dolehla v roce 2008. Prostřednictvím této strategie Unie navrhla opatření, jež mají pomoci řešit přechodný dopad hospodářské krize na zaměstnanost a zlepšit dlouhodobé výhledy pracujících prostřednictvím lepšího obsazování pracovních míst a předvídání potřeb pracovního trhu. Podstatou strategie je tedy přilákání více lidí na volná pracovní místa, pra-covníci by měli pracovat déle, protože očekávaná délka života se prodlužuje a měla by se zlepšovat přizpůsobivost pracovníků a podniků. Proto je třeba zajistit lepší vzdělání a kvalifi-kaci a přizpůsobit sociální ochranné systémy problémům globalizace a mobility a inovacím (Tomeš, 2010).

SHRNUTÍ KAPITOLY POLITIKA ZAMĚSTNANOSTI

V této kapitole jsme si vymezili pojem nezaměstnanost, která je specifická zejména ztrátou výdělku, vyplývající z nemožnosti získat vhodné zaměstnání člověkem, který je schopen pra-covat a který je pro práci k dispozici. Nezaměstnanost musí být nedobrovolná. Nezaměstna-ností jsou nejvíce ohroženy ženy s dětmi, mladiství a absolventi škol, handicapovaní lidé, lidé v předdůchodovém věku, obyvatelé zaostalého venkova (kde není doprava), příslušníci mino-ritních skupin a migranti, pracovníci s nízkou kvalifikací a nízkým vzděláním. Politika za-městnanosti vymezuje mnoho různých typů nezaměstnanosti, mezi základní patří Strukturál-ní, Frikční, Cyklická a Sezónní nebo dále například skrytá, funkční, dlouhodobá apod. Neza-městnanost s sebou přináší řadu negativních důsledků jako například snížení životní úrovně, ovlivnění rodiny, ovlivnění fyzického duševního zdraví aj. Nezaměstnanost se váže na trh práce, který až do roku 1990 v ČR neexistoval. Se zaváděním tržní ekonomiky se postupně tvořil i trh práce a situace ve sféře zaměstnanosti se zásadně změnila. Realizace politiky za-městnanosti v ČR předpokládala změnu pracovního zákonodárství. V roce 1990 byl přijat nový zákon o zaměstnanosti v němž se změnil výklad „práva na práci“! Financování aktivit politiky zaměstnanosti bylo od roku 1992 zabezpečováno prostřednictvím státního rozpočtu, v němž byla k tomu vytvořena účelová rezerva. S účinností nové daňové soustavy v roce 1993 jsou zdroje vytvářeny na principu pojištění – příspěvkem na státní politiku zaměstnanos-ti zákonem č. 589/1992 Sb. O sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstna-

Shrnutí kapitoly

75


nosti. Převážnou část těchto prostředků vyčerpají pasivní opatření, tj. prostředky na podporu v nezaměstnanosti a zbytek jde na aktivní politiku zaměstnanosti. Dnem 1.10. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tato základní právní norma stanovuje po-stup k dosažení cílů politiky státu v oblasti zaměstnanosti. Tento zákon v prvé řadě hovoří o tzv. Státní politice zaměstnanosti, která usiluje o dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, o produktivní využití zdrojů pracovních sil a o zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Státní správu v oblasti státní politiky zaměstnanosti v České republice vykonávají Ministerstvo práce a sociálních věcí a krajské pobočky úřadu práce (dá-le jen „KPÚP“). Zákon dále specifikuje zejména kdo je účastníkem právních vztahů vycháze-jících ze zaměstnávání osob tohoto zákona, definuje rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, pravidla pro zprostředkování zaměstnání jak ze strany kraj-ských poboček úřadu práce, tak i Agentur práce. Další součástí zákona je specifikace rozdílu mezi tzv. zájemcem o zaměstnání a uchazečem o zaměstnání, a následně vznik a průběh jejich evidence na KPÚP. Podstatně se zákon věnuje činnosti KPÚP v otázce zvýšené péče při zpro-středkování zaměstnání, v problematice pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením, zákon ošetřuje také pojem Chráněné pracovní místo a řeší také povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a příspěvek na zaměstnávání těchto osob. Zákon vymezuje pomoc nezaměstnaným osobám, a to formou podpory při nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. V neposlední řadě, mimo jiné, se zákon věnuje otázce Aktivní politiky zaměst-nanosti, problematice zaměstnávání cizinců nebo například pracovní činnosti dítěte, kontrolní činnosti. V závěru kapitoly jsme se věnovali otázkám Evropské unie, která se již dlouhou dobu významně snaží zajišťovat důstojné pracovní prostředí a ochranu práv zaměstnanců. Společné normy pro všechny zaměstnance zahrnují předpisy týkající se například pracovních podmínek, hromadného propouštění, zaměstnání na částečný úvazek a na dobu určitou, bez-pečnosti a ochrany zdraví při práci, rodičovské dovolené, stejné odměny za stejnou práci a ochrany proti sexuálnímu obtěžování. Významným úspěchem Evropské unie je, že právo jejích občanů žít a pracovat kdekoliv EU zahrnuje též nárok na sociální výhody, včetně zdra-votní péče kdekoli v Unii. Evropská unie podporuje mobilitu pracovníků, což je přínosem pro osobní a profesní rozvoj.

K ZAPAMATOVÁNÍ 4

Vymezení nezaměstnanosti.

Rizikové skupiny.

Druhy a typy nezaměstnanosti.

Vliv nezaměstnanosti na člověka a její důsledky.

Trh práce a typy trhu práce.

Státní politika zaměstnanosti.

Činnosti Úřadů práce v politice zaměstnanosti.

Zabezpečení občanů v nezaměstnanosti.

Aktivní politika zaměstnanosti a její nástroje.

Politika zaměstnanosti EU.

76


DALŠÍ ZDROJE

HALÁSKOVÁ, R. Trh práce a politika zaměstnanosti. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita, 2001. ISBN 80-7042-595-4.


MAREŠ, P. Nezaměstnanost jako sociální problém. 3. vyd. Praha : Slon, 2002. ISBN 80-86429-08-3.



www.mpsv.cz

http://portal.mpsv.cz/sz

http://www.mpsv.cz/

http://portal.mpsv.cz/sz

5 ZDRAVOTNÍ POLITIKA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ZDRAVOTNÍ POLITIKA

Zdravotní politika ve všech vyspělých zemích, včetně České republiky, hraje velice význam-nou roli. Je považována za výraz zájmu státu na zdravotním stavu obyvatelstva. Role státu spočívá ve stanovení právního rámce a regulování , včetně sítě zdravotnických zařízení, kvality služeb a léčiv. Zdravotní politika zahrnuje aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví, ale také aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví, ve směru zamezení nemoci a v neposlední řadě realizaci nástrojů sociální ochrany, jež pomáhají jedinci čelit důsledkům nepříznivého zdravotního stavu. V České republice je zdravotnictví transformováno od roku 1990 s cílem vybudovat liberální a efektivně fungující systém založený na právech občanů k přístupu ke zdravotní péči. Do-stupnost zdravotní péče je garantována státem a financována z fondu všeobecného zdravotní-ho pojištění na principu povinné solidarity. Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických zařízeních a dalších organizacích uspořádaných do soustavy- sítě zdravotnických zařízení.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY ZDRAVOTNÍ POLITIKA


Budete umět:

• Definovat zdravotní politiku a objasnit její podstatu, význam.

• Popsat subjekty zdravotnického systému a jejich úlohu.

• Popsat systém veřejného zdravotního pojištění.

Budete umět

Získáte:

• Přehled o nástrojích sociálního práva uplatňovaných při řešení ekonomických a sociál-ních důsledků nepříznivého zdravotního stavu.

• Přehled o mezinárodním rámci pro poskytování zdravotní péče.

Získáte

Budete schopni:

• Aplikovat získané teoretické znalosti při řešení praktických problémů.

Budete schopni



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ZDRAVOTNÍ POLITIKA

Zdraví, zdravotní politika, systém zdravotní péče, veřejné zdravotní pojištění, nepříznivý zdravotní stav, nemoc, pracovní neschopnost, invalidita, zdravotní postižení.

Klíčová slova

78

Sociální politika II - Mgr. Karla Končeková Kvardová

5.1 Zdraví a zdravotní politika

5.1.1 Obecně Zdraví má medicínské, ekonomické a sociální dimenze. Nás především zajímají dimenze sociální, které souvisejí s dostupností zdravotní péče. Zdraví je hlavním předpokladem pro výdělečnou činnost a sociální včlenění. Proto zdravotní péče musí být dostupná v místě a čase potřeby. Tato regionálně dostupná péče musí být v nejvyšší možné kvalitě a finančně dostup-ná všem. Jen tak lze konstatovat, že stát splnil svou ústavní povinnost ke svým občanům. Zdraví se tak stává sociální událostí, je-li ochrana veřejného zdraví a individuální zdravotní péče nedostupná (Tomeš, 2010). V České Listině základních práv a svobod (1993) je uvedeno, že: Každý má právo na život a v čl. 31 zaručeno právo na ochranu zdraví. To zahrnuje právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění, tj. všeobecnou dostupnost zdravotní péče financované prostřednictvím zdravotního pojištění. Právu občana na zdraví odpovídá povinnost státu zdraví chránit a zabezpečit občana službou a dávkami v případě nemoci a invalidity.

5.1.2 Definice zdraví Zdraví je pojímáno buď úzce jako biologický stav člověka, nebo široce jako rovnováha v organismu v biologicky přijatelných podmínkách a prostředí (Tomeš, 2010). Podle Světové zdravotnické organizace (specializovaná organizace OSN) je zdraví definová-no jako stav dokonalé tělesné, duševní a sociální rovnováhy, tj. pohody, jež je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu a prostředí. Z jiného úhlu pohledu bývá zdraví definováno jako nepřítomnost fyzické nebo duševní nemo-ci.

Zdraví

5.1.3 Zdravotní politika Každý stát musí řešit svoji zdravotní politiku, jež je považována za výraz zájmu státu na zdravotním stavu obyvatelstva a jako taková se prolíná i s hospodářskou politikou. Stát působí jako hlavní subjekt zdravotní politiky, vedle státu se však na zdravotní politice podílejí další státní a nestátní subjekty, především zdravotní pojišťovny, kraje, komory. Výrazný vliv na zdravotní politiku však mají i subjekty, jejichž činnost leží mimo odvětví zdravotnictví, zejména obce, zaměstnavatelé, podnikatelé, zájmové skupiny.

Zdravotní politika

5.2 Koncepce zdravotní politiky v ČR Zájmem každého státu je vhodně koncipovat zdravotní politiku a zajistit bezproblémové fun-gování systému zdravotní péče s co nejnižšími náklady. Ke tvorbě koncepce zdravotní politiky lze přistupovat z několika hledisek. Za prvé, z hlediska obsahového, kdy základním cílem je uchování a zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva. Za druhé, z hlediska procesního, jako na rozhodnutí uskutečněná jednotlivými subjekty zdra-

Koncepce zdravotní

politiky

79


votní politiky a jejich vazby uvnitř či vně zdravotnictví. Za třetí, z hlediska ekonomické efek-tivnosti, kdy je kladen důraz na hospodárné využívání omezených zdrojů. Zdravotnický systém je v České republice založen na veřejném zdravotním pojištění. V po-sledních letech se začíná potýkat s řadou problémů souvisejících mimo jiné i s demografickým vývojem. Prodlužuje se střední délka života, porodnost je pod úrovní při-rozené reprodukce a začíná se snižovat počet ekonomicky aktivních obyvatel. Zdroje z veřej-ného zdravotního pojištění jsou čím dál tím více napnuté také díky novým technologiím a rostoucím nárokům na zdravotní péči. Na druhé straně řada odborníků uvádí, že v současné době je zdrojů dostatek, ale jsou nehospodárně využívány. To vše volá po určitých koncepč-ních změnách v rámci zdravotní politiky. Při tvorbě a realizaci zdravotní politiky nelze opomenout její aktéry a zohlednit jejich vliv. Stát má významné postavení především v rámci tvorby koncepce zdravotní politiky a dohlížení na dodržování zákonných norem. K zajištění všech svých úkolů využívá stát širo-ký byrokratický aparát, který může danou politiku významně ovlivnit. Zcela specifické posta-vení zastávají zdravotnická zařízení, odborové organizace, lékaři a je sdružující profesní or-ganizace jako Česká lékařská, lékárnická a stomatologická komora. Nelze také opomenout vliv podnikatelských subjektů, především farmaceutických společností, médií a samotných pacientů. Hledání a vytváření nové koncepce zdravotnictví bylo hlavním úkolem v devadesátých letech, neboli následně po sametové revoluci. Posun v její tvorbě znamenalo přijetí deklarace Světo-vé zdravotnické organizace Zdraví pro všechny ve 21. století. Na 51. světovém zdravotnickém shromáždění v květnu 1998 se členské státy Světové zdravotnické organizace usnesly na deklaraci, která formulovala základní politické principy péče o zdraví v jeho nejširších společenských souvislostech. Zdraví je v deklaraci, obdobně jako v české ústavě, stanoveno jedním ze základních lidských práv a jeho zlepšování hlavním cílem sociálního a hospodářského vývoje. Uskutečňování této zásady vyžaduje spravedlnost a solidaritu, všeobecný přístup ke zdravotním službám, založeným na současných vědeckých poznatcích, dobré kvalitě a udržitelnosti pozitivního rozvoje. Deklarace byla přijata, aby zdůraznila a podpořila program Světové zdravotnické organizace Zdraví pro všechny ve 21. století. Jeho hlavními cíli je ochrana a rozvoj zdraví lidí po jejich celý život a snížení výskytu nemocí i úrazů a omezení strádání, které lidem přinášejí. K signatářům deklarace patřila také Česká republika, vědoma si, že zdraví obyvatelstva patří mezi nejvýznamnější priority její činnosti a činnosti všech resortů. Význam dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky - Zdraví pro všechny v 21. století (dále ZDRAVÍ 21) je v tom, že představuje raci-onální, dobře strukturovaný model komplexní péče společnosti o zdraví a jeho rozvoj, vypra-covaný týmy předních světových odborníků z medicínských oborů a odborníků pro zdravotní politiku a ekonomiku. Pro členské státy Světové zdravotnické organizace je ZDRAVÍ 21 podnětem a návodem k vlastnímu řešení otázek péče o zdraví, k vlastním cestám, jak dosáh-nout 21 cílů společného evropského programu k povznesení zdravotního stavu národů a regi-onu. Protože cíle vesměs nejsou stanoveny v absolutních ukazatelích, ale koncipovány jako zlepšení současných národních úrovní, jsou stejně náročné pro státy s různou výchozí úrovní zdraví obyvatelstva. Důležitým cílem ZDRAVÍ 21 je snížit rozdíly ve zdravotním stavu uvnitř států a mezi státy Evropy, protože jsou jedním z prvků sociálních nerovností a faktorem, který může ovlivňovat stabilitu národních společenství a v důsledcích i regionu. ČR z tohoto hlediska nepatří mezi země s kritickou úrovní zdravotního stavu obyvatelstva, není však bez problémů a přes znatelný pokrok dosud nedosáhla parametrů zdraví v nejvyspělejších demokratických průmyslových státech. Nadto má úroveň zdraví výraznou časovou dynamiku a teoretická

80


i reálná hladina zdraví jednotlivce a populace se v prosperujících společnostech stále posunu-je výš. Další krok ve vytváření koncepce zdravotnictví představoval návrh „reformy zdravotnictví“, zpracován bývalým ministrem zdravotnictví MUDr. Tomášem Julínkem ve spolupráci s MUDr. Pavlem Hroboněm a MUDr. Tomášem Macháčkem. Reforma zdravotnictví pro Českou republiku v Evropě 21. století byla zveřejněna na podzim roku 2005. Jedná se o návrh liberální, posilující roli trhu a jednotlivce v systému zdravotní péče. Tvůrci koncepce považují za zásadní problémy současného zdravotnictví následující:

• Deficit systému veřejného zdravotního pojištění a s tím související deficitní hospodaření zdravotnických zařízení.

• Nerovnost v přístupu k péči i kvalitě. • Sporná role ministerstva – zřizovatel zdravotnických zařízení x rozhodovatel o

rozdělení zdrojů. • Nepropojení finanční odpovědnosti zdravotních pojišťoven s pravomocemi v rámci

efektivní alokace zdrojů. • Nedostatečné zapojení pacienta. • Nadbytečnost zdravotnických zařízení a z toho plynoucí neefektivita.

Navrhované změny vychází z předpokladu, že v současném systému je dostatečné množství zdrojů, ale tyto zdroje nejsou dostatečně efektivně využívány. Navíc do budoucna lze očeká-vat vyšší nároky na zdroje vzhledem ke změnám v demografickém vývoji (zvýšení počtu ekonomicky neaktivních (a navíc nákladnějších) osob k počtu osob ekonomicky aktivních). Nároky na zdroje také budou růst vlivem větších očekávání občanů, přílivem nových techno-logií, postupů apod. Navrhovaná opatření se týkají změn na straně poptávky po zdravotní péči, nabídky zdravotní péče, systému financování a změn v lékové politice. fáze reforem ve zdravotnictví V první fázi reformy se ministerstvo soustředilo především na práva pacienta, nové kodexové zákony, protikorupční kroky a některé parametrické úpravy směřující k vyšší efektivitě sys-tému. Byla schválena novela zákona o zdravotním pojištění, zákon o zdravotních službách, zákon o záchranné zdravotnické službě a zákon o specifických zdravotních službách. Změny v zákonech umožňují legálně si připlácet na ekonomicky náročnější péči a nabourává tak stávající systém šedé ekonomiky. Byla přijata mnohá opatření vedoucí k lepšímu hospo-daření a finanční stabilitě celého zdravotního systému tak, aby byl připraven na možnou další ekonomickou krizi. V současné době reforma zdravotnictví (tvorba nové koncepce) vstupuje do další fáze. Podle současného ministra zdravotnictví Leoše Hegery se zaměřuje na tři klíčové oblasti – reformu fakultních nemocnic, dlouhodobou péči, fungování zdravotních pojišťoven a reformu sítě. Ministerstvo vytváří zákon o univerzitních nemocnicích, kterým bude lépe právně ošetřena spolupráce nemocnic a univerzit a dojde ke zprůhlednění pracovních vztahů a závazků. Je považováno za nutné, aby nový zákon reflektoval skutečnost, že posláním dnešních fakult-ních nemocnic je jak léčit, tak vzdělávat nové generace lékařů a poskytovat zázemí k vědecké práci. Je proto nezbytné do řízení nemocnic více zapojit univerzity. Napříště už by ředitelé fakultních nemocnic neměli být přímo odvolavatelní ministrem, ale správní radou, která se bude skládat ze zástupců státu i univerzit. Tento krok je vnímán rovněž jako protikorupční, neboť posílí a diverzifikuje kontrolní mechanismy v oblasti hospodaření nemocnic. Zákon

81


bude obsahovat také pojistku proti privatizaci. Připravován je i zákon o dlouhodobé péči, který vzniká v úzké spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Tato právní norma má za úkol především vyřešit problematiku pacientů, kteří jsou ve stabilizovaném stavu, potřebují sociální pečovatelskou službu, ale jsou situovaní ve zdravotnických zařízeních. Do stejné kategorie spadají občané nacházející se v zařízeních sociální péče, kteří dlouhodobě potřebují naopak péči ošetřovatelskou. Nynější stav je nevyhovující, neboť podmínky pacientů, kteří jsou umístěni ve zdravotnických zaříze-ních se výrazně liší od podmínek klientů v ústavech sociální péče, i když jsou fakticky tyto osoby ve stejném zdravotním stavu. Klíčový je pak zákon o zdravotních pojišťovnách. Ten narovná současný stav, kdy na jedné straně stojí Všeobecná zdravotní pojišťovna zřizovaná zvláštním zákonem a na straně druhé zaměstnanecké zdravotní pojišťovny. Jedním zákonem se budou řídit všechny pojišťovny, které budou mít rovnocenné postavení. Dojde i ke zřízení Kanceláře zdravotních pojišťoven, která bude jakousi zastřešující servisní organizací starající se o obecnou agendu, kterou má nyní pod svými křídly Všeobecná zdravotní pojišťovna. Kancelář by měla obhospodařovat registry a zajišťovat existenci dostatečných datových zdrojů tak, aby zdravotnictví mohlo být řízeno na základě dostatečně exaktních podkladů. Kancelář je přitom z hlediska nákladů kon-cipována minimalisticky. Změní se i vnitřní fungování zdravotních pojišťoven. Bude zrušeno neprůhledné fondové hospodaření, které dnes odlišuje zdravotní pojišťovny od ostatních subjektů a které je obtížně kontrolovatelné. Tímto krokem však nebude nijak oslabena povinnost zdravotních pojišťoven alokovat zákonem danou část příjmů na zdravotní péči. S reformou zdravotních pojišťoven je spojena racionalizace sítě zdravotnických zařízení, což by měl být do budoucna úkol právě pro pojišťovny. Ministerstvo zdravotnictví ČR ve spolu-práci s kraji a zdravotními pojišťovnami se nyní navíc snaží restrukturalizovat český fond akutní lůžkové péče směrem k vyšší efektivitě. Česká republika má ve srovnání s dalšími vyspělými zeměmi jeden z nejvyšších počtů akutních lůžek na osobu a zároveň jednu z nej-nižších obložností (mzcr.cz).

5.3 Úloha státu v systému zdravotní péče V této kapitole se zaměříme na problematiku zdravotní péče, zdravotnického systému a úlohu státu v systému zdravotní péče. Zdravotní péče v užším slova smyslu zahrnuje zdravotnické služby ve smyslu nemateriál-ních činností a s nimi související materiální spotřebu (léky, speciální zdravotní materiál apod.) a uskutečňuje se v rámci zdravotnického systému. Zdravotnický systém lze definovat jako organizační celek uspořádaných vztahů mezi veřej-ností, poskytovateli zdravotní péče, financujícími subjekty a orgány reprezentujícími vládní politiku, v jehož rámci se uskutečňuje zdravotní péče. Současné zdravotnické systémy lze při určitém zjednodušení charakterizovat jako celky, tvo-řené třemi elementárními subjekty. Jedná se o:

a) pacienty, b) poskytovatele zdravotní péče a c) subjekty přebírající zodpovědnost za financování zdravotní péče.

S rozvojem sociálních států roste i úloha čtvrtého subjektu, tzv. subjektů reprezentujících vládní politiku a zdravotnickou legislativu.

Zdravotní péče

Zdravot-nický

systém

82


V evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu deklarovanou jako veřejné bohatství a je chápáno jako zdroj společenského růstu země, a proto je právo na zdraví a zdravotní péči garantováno státem. Zdravotní péče se tak stává důležitou prioritou státní politiky a zajištění zdravotní péče jako všeobecně dostupné služby je chápáno jako povinnost státu vůči občanům. Stát si tak vyhrazuje právo vstoupit do vztahu tří základních elementár-ních subjektů, vztahu mezi poskytovateli, plátci a pacienty, například tím, že:

• legalizuje povinnou solidaritu, • provádí lékovou politiku, • reguluje cenu zdravotnických služeb, a tím čerpání fondu zdravotního pojištění, • přispívá platbami ze státního rozpočtu a vykonává vlastnická práva zdravotnických

zařízení, • garantuje kvalitu zdravotní péče prostřednictvím vzdělávacího systému lékařů a

zdravotnického personálu, • vykonává dohled nad činností veřejných zdravotních pojišťoven, • kontroluje síť zdravotnických zařízení apod., • zabezpečuje ochranu zdraví (Krebs a kol., 2010).

Úloha státu

5.4 Financování zdravotní péče V minulosti byla zdravotní péče záležitostí osobní a problémem rodiny. Stát financoval ná-klady na nezbytné veřejné zdraví (ochranu obyvatelstva). V současné Evropě je financování zdravotnictví odvozené od zdravotní politiky a vychází ze stanovených priorit určité vládní politiky, navazuje na historické tradice a společenské uspo-řádání a odpovídá ekonomické úrovni ve státě. Úroveň zdravotnických služeb je měřítkem celkové hospodářské i kulturní vyspělosti státu. Čím vyšší je ekonomická a kulturní úroveň státu, tím je poskytování zdravotní péče komplexnější a nedochází k tak výrazným zdravot-ním nepoměrům mezi socioekonomickými skupinami. Financování zdravotní péče se uskutečňuje především z veřejných zdrojů, do kterých za-hrnujeme veřejné zdravotní pojištění, prostředky státu a prostředky krajů a obcí. Veřejné zdroje představují zhruba devadesát procent všech financí plynoucích do zdravotnictví v České republice, což je nejvyšší podíl ze všech zemí OECD. Soukromé zdroje tvoří zejména spoluúčast pacienta, dary či charita. Podíl soukromých zdro-jů se v současnosti pohybuje nad hranicí deseti procent veškerých prostředků vynakládaných na zdravotní péči. Větší míra spoluúčasti pacientů v České republice je zejména za stomato-logické výrobky a léčiva. Přesto v porovnání s ostatními zeměmi je míra spoluúčasti nízká. Např. soukromé výdaje občanů za léky nedosahují ani 20% jejich ceny, zatímco v jiných ze-mích je procentní podíl výrazně vyšší (Kahoun, 2009).

Financo-vání zdra-

votní péče

5.5 Veřejné zdravotní pojištění Systém veřejného zdravotního pojištění vznikl na počátku devadesátých let minulého století a začal plně fungovat od 1. ledna 1993. Hlavním úkolem tohoto systému, jenž zajišťují zdra-votní pojišťovny, je výběr pojistného na veřejné zdravotní pojištění od plátců pojistného a úhrady zdravotní péče zdravotnickým zařízením za poskytnutou zdravotní péči )včetně úhrad za léky a zdravotnické prostředky) (Kahoun, 2009).

Veřejné zdravotní pojištění

83


5.5.1 Právní úprava Právní úprava je provedena

• zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, • zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, • zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, • zákonem č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších

zdravotních pojišťovnách.

5.5.2 Účast na pojištění Klíčovou vlastností veřejného zdravotního pojištění je povinná účast. Každý občan České republiky zde musí být zdravotně pojištěn, účast na zdravotním pojištění nezávisí na rozhod-nutí občana, ale vzniká na základě zákona. Podle tohoto zákona (zák. č. 48/1997 Sb.) jsou zdravotně pojištěny osoby, které:

a) mají trvalý pobyt na území ČR; b) nemají trvalý pobyt na území ČR, ale jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má

sídlo nebo trvalý pobyt na území ČR, a jsou v tomto zaměstnání účastny nemocenského pojištění.

Zdravotní pojištění vzniká dnem narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem na území České republiky, dále získáním trvalého pobytu na území české republiky nebo dnem, kdy se osoba bez trvalého pobytu na území ČR stala zaměstnancem. Zdravotní pojištění zaniká dnem úmrtí pojištěnce nebo jeho prohlášením za mrtvého, ukonče-ním trvalého pobytu na území ČR, popř. dnem, kdy osoba bez trvalého pobytu na našem území přestala být zaměstnancem. Pojištění je stanoveno procentní sazbou, tedy v relaci k výši příjmu. Povinnost plateb je zá-kladním prvkem systému. Pokud by totiž byly ponechány na dobrovolnosti jednotlivců, sys-tém by nemohl v garantované podobě existovat. Pro povinné veřejné zdravotní pojištění ho-voří i fakt, že vyloučení určité sociální skupiny ze systému povinného pojištění by mělo za následek snížení úrovně solidarity zdravých s nemocnými.

Účast na pojištění

5.5.3 Zdravotní pojišťovny Příjemcem prostředků ze zdravotního pojištění je zdravotní pojišťovna. Veřejná zdravotní pojišťovna je správcem veřejných prostředků získaných na základě zákona. Existují systémy, kde zdravotní pojišťovny chybí a jejich úlohu na sebe přebírá stát tím, že financuje zdravotní péči přímo ze státního rozpočtu. V České republice existuje v současné době 8 zdravotních pojišťoven, přičemž existuje zvláštní právní úprava pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (zákon č. 551/1991 Sb.) a obo-rové, zaměstnanecké a další zdravotní pojišťovny (zákon č. 280/1992 Sb.) Funkce pojišťoven v českém zdravotním systému spočívá primárně v zajištění efektivního využití veřejných zdrojů v mezích zákonného rámce. Další důležitou funkcí je funkce kon-trolní, a to z pohledu množství, účelnosti a druhu zdravotní péče poskytované zdravotnickým zařízením za určité období (Krebs a kol., 2010). Občan má právo na svobodnou volbu zdravotní pojišťovny, které bude platit pojistné. S tímto faktem je spjata nutnost přerozdělování pojistného, kdy v rámci zákona o veřejném

Zdravotní pojišťovny

84


zdravotním pojištění je převáděna část pojistného na společný účet spravovaný Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, kde je přerozdělen podle struktury pojištěnců pojišťoven. Cílem toho-to opatření je zamezit vybírání pojištěnců podle výše jejich pojistného. Zdravotní pojišťovnu lze změnit, vždy však k 1. lednu následujícího kalendářního roku. Při-hlášku ke změně zdravotní pojišťovny je nutné podat nejpozději 6 měsíců před požadovaným dnem změny.

5.5.4 Plátci pojistného Ve veřejném zdravotním pojištění v ČR jsou stanoveny tři skupiny plátců pojistného na zdra-votní pojištění:

1. zaměstnavatel – odvádí pojistné za zaměstnance, 2. stát – platí pojistné za definované skupiny osob, 3. pojištěnec – v níže uvedených případech.

Konkrétní případy, kdy je plátcem pojistného stát jsou:

• nezaopatřené dítě, • poživatel důchodu (starobního, invalidního, vdovského, vdoveckého, sirotčího), • příjemce rodičovského příspěvku, • osoby na mateřské a rodičovské dovolené a osoby pobírající peněžitou pomoc v mateřství podle předpisů o nemocenském pojištění, • uchazeč o zaměstnání, • osoba pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi a osoba s ní společně posuzovaná, • osoba, která je závislá na péči jiné osoby a osoba pečující • osoba konající službu v ozbrojených silách • osoba ve výkonu trestu odnětí svobody, aj.

Pojištěnec je plátcem pojistného pokud:

• je zaměstnancem vykonávajícím činnost, ze které mu plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů,

• je osobou samostatně výdělečně činnou, • je osobou bez zdanitelných příjmů (Červinka, Daněk, 2009).

Plátci pojistného

5.5.5 Výše pojistného Výše pojistného je podmíněna společenským konsenzem a je proti ní symetricky postaven standard zdravotní péče definovaný v zákoně č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zdravotní pojišťovny při úhradách péče musí tento garantovaný standard respektovat (Krebs a kol., 2010). Pojistné na zdravotní pojištění činí v ČR 13,5 procenta z vyměřovacího základu za rozhodné období. V případě zaměstnanců se třetinou pojistného podílí zaměstnanec sám, dvěma třeti-nami se podílí zaměstnavatel. Za tzv. společensky uznané osoby vymezené zákonem (např. děti, důchodci, nezaměstnaní) hradí pojistné stát. Stát je plátcem pojistného ve výši 13,5 pro-centa z vyměřovacího základu. Vyměřovacím základem je v tomto případě 25 % všeobecné-ho vyměřovacího základu stanoveného nařízením vlády pro účely důchodového pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se vyměřovací zá-klad zjišťuje.

Výše pojistného

5.5.6 Členění zdravotní péče Ambulantní a ústavní péče

Členění zdravotní

85


Zdravotní péče je pojištěncům poskytována formou ambulantní nebo formou ústavní. Ambulantní zdravotní péči členíme následovně:

• primární zdravotní péče (praktický lékař, praktický lékař pro děti a dorost, stomatolog, gynekolog);

• specializovaná ambulantní zdravotní péče (chirurgie, ortopedie, urologie,…) • zvláštní ambulantní péče (domácí péče, péče ve stacionářích, zdravotní péče

v ústavech sociálních služeb,…) Primární zdravotní péči poskytuje pojištěnců jejich registrující lékař, který si při převzetí do péče vyžádá od předchozího lékaře informace, jež potřebuje k zajištění návaznosti zdravotní péče. Pokud vyžaduje zdravotní stav pojištěnce specializovanou zdravotní péči, doporučí ošetřující lékař pojištěnci zdravotnické zařízení, jež takovou péči poskytuje. Právo na svo-bodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení zůstává nedotčeno. Ústavní péčí rozumíme péči v nemocnicích a péči v odborných léčebných ústavech. Zvláštní ústavní péčí je péče paliativní a symptomatická, která se poskytuje osobám v terminálním stavu, hovoříme zde o zařízeních hospicového typu.

péče

Zvláštní druhy zdravotní péče Zahrnujeme sem:

• lékařskou službu první pomoci a zdravotnickou záchrannou službu; • dispenzární péči a závodní preventivní péči.

Zdravotní péče podle úhrady Podle tohoto kritéria členíme péči na:

a) zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění, zahrnující zejména: • léčebnou péči ambulantní i ústavní, • záchrannou službu, pohotovostní službu, • poskytování léčiv, prostředků zdravotnické techniky, stomatologických

výrobků, potravin pro zvláštní lékařské účely, • dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů, • lázeňskou péči, péči v dětských odborných léčebnách a ozdravovnách, • preventivní péči, • dispenzární péči, • závodní preventivní péči, • odběr tkání a orgánů určených k transplantaci, • dopravu žijícího i zemřelého dárce do místa odběru a z tohoto místa, • dopravu odebraných tkání a orgánů, • prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu, včetně dopravy.

b) Zdravotní péči nehrazenou ze zdravotního pojištění. Jedná se např. o vyšetření a prohlídky provedené v osobním zájmu a na žádost fyzických osob (např. vyšetření pro účely řidičského průkazu). Dále nejsou hrazen vyšetření, prohlídky a jiné zdravotní výkony provedené na dožádání soudu, Policie ČR apod.

c) Zdravotní péči částečně hrazenou ze zdravotního pojištění – hovoříme zde o spoluúčasti pacienta. Doposud nejvyšší míra spoluúčasti je u léčiv a stomatologických výrobků.

5.5.7 Regulační poplatky K 1. lednu roku 2008 nabyla účinnosti novela zákona č. 48/1997 Sb., která stanoví, že pojiš- Regulační

86


těnec, popř. jeho zákonný zástupce, je povinen v souvislosti s poskytováním hrazené zdravot-ní péče zaplatit regulační poplatek zdravotnickému zařízení, které zdravotní péči poskytlo. Stanovená částka se platí zdravotnickému zařízení – jedná se tedy o příjem zdravotnického zařízení. Právní úprava regulačních poplatků bal několikrát novelizována, v současnosti se hradí regulační poplatky ve výši 30, 90 a 100 Kč. Regulační poplatky ve výši 30 Kč se hradí za návštěvu, při které bylo provedeno klinické vyšetření u praktického lékaře, praktického lékaře pro děti a dorost, ženského lékaře, a za návštěvu zubního lékaře, při které bylo provedeno vyšetření. Dále se platí tento poplatek za návštěvu u lékaře poskytujícího specializovanou ambulantní zdravotní péči a za návštěvní službu poskytnutou praktickým lékařem pro dospělé i praktickým lékařem pro děti a dorost. Podle platné právní úpravy se regulační poplatky neplatí, pokud jde o návštěvu u lékaře dítěte do 18 let,pokud nebylo provedeno klinické vyšetření, ve stomatologii, pokud při dalších ná-vštěvách je pokračováno v plánovaných úkonech, které není možné provést při jedné ná-vštěvě (otisky apod.), při preventivní prohlídce, při dispenzární péči o těhotné, jde-li o hemo-dialýzu, za laboratorní a diagnostické vyšetření (odběr krve, RTG, SONO...), za vyšetření lékařem transfúzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně, při rozhovoru lékaře s rodinou, při telefonické konzultaci ošetřujícího lékaře pacientem, za výkony psychoterapie nebo intervence, při ohledání mrtvého mimo lůžkové zařízení, za výdej zdravotnických pro-středků předepsaných na poukaz, za výdej léčivých přípravků předepsaných na recept, avšak nehrazených z veřejného zdravotního pojištění. (např. antikoncepce předepsaná na recept), za výdej léčivých přípravků předepsaných na recept s uvedením „hradí pacient“, za výdej léči-vých přípravků, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis a pojištěnec je hradí plně, při poskytování péče, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění (např. jedná-li se o akupunkturu, kosmetické výkony apod.), při provedení výkonu na žádost pacienta (potvrze-ní ke studiu, pro autoškolu, pro komerční pojišťovnu), jedná-li se o výkony provedené na dožádání soudu, státního zastupitelství, orgánů státní správy, České správy sociálního zabez-pečení, Úřadů práce, orgánů Policie České republiky apod. Regulační poplatek ve výši 90 Kč se platí za lékařskou službu první pomoci (dále jen „LSPP“) včetně LSPP poskytované zubními lékaři, ústavní pohotovostní službu v sobotu, neděli nebo ve svátek (po celých 24 hodin) a v pracovních dnech v době od 17.00 hodin do 7.00 hodin (poplatek se hradí jen v případě, že nedojde k následnému přijetí pojištěnce do ústavní péče). Regulační poplatek ve výši 100 Kč se platí za každý den, ve kterém byla poskytována ústavní péče (tj. péče v nemocnicích, v odborných léčebných ústavech, zařízeních následné péče a v LDN), komplexní lázeňská péče, ústavní péče v dětských odborných léčebnách a v ozdravovnách, přičemž se den, ve kterém byl pojištěnec přijat k poskytování takové péče, a den, ve kterém bylo poskytování takové péče ukončeno, počítá jako jeden den. Stejné pravi-dlo platí i pro pobyt průvodce dítěte, je-li tento pobyt hrazen z veřejného zdravotního pojiště-ní. Regulační poplatek ve výši 100 Kč se neplatí, jedná-li se o ústavní péči o narozené dítě, a to ode dne porodu do dne propuštění ze zdravotnického zařízení ústavní péče, ve kterém k poro-du došlo, nebo do dne propuštění z jiného zdravotnického zařízení ústavní péče, do kterého bylo dítě ze zdravotních důvodů bezprostředně po porodu převezeno, pobyt ve stacionáři, poskytování jednodenní péče na lůžku, poskytování příspěvkové lázeňské péče a hospicové péče, pacienta na propustce. Všechny regulační poplatky (ve výši 30, 90, 100 Kč) se neplatí, jde-li o pojištěnce umístěné v dětských domovech, ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné

poplatky

87


výchovy, k výkonu ústavní výchovy v domovech pro osoby se zdravotním postižením, na základě rozhodnutí soudu v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, nebo svěřené rozhodnutím soudu do pěstounské péče podle zákona o rodině.

Dále pak při ochranném léčení nařízeném soudem dle ust. § 351 zákona č. 141/1961 Sb. - osvobození od úhrady poplatků se týká pouze zdravotní péče, včetně léčivých přípravků, poskytované v rámci výkonu ochranného léčení, při umístění pojištěnce z důvodů stanove-ných zvláštním zákonem bez jeho souhlasu do ústavní péče, vysloví-li s přípustností převzetí a dalšího držení pojištěnce v ústavní péči souhlas soud. Dále při léčení infekčního onemocně-ní, kterému je pojištěnec povinen se podrobit, nařízené izolaci ve zdravotnickém zařízení nebo nařízených karanténních opatřeních k zajištění ochrany veřejného zdraví podle zvláštní-ho právního předpisu. Poplatky se rovněž neplatí jde-li o pojištěnce, který se prokáže rozhod-nutím, oznámením nebo potvrzením vydaným orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce, kte-rá je mu poskytována podle zvláštního právního předpisu. Potvrzení, které vydávají pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, nesmí být starší 30 dnů.

Dávky v systému pomoci v hmotné nouzi jsou: příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Jde-li o pojištěnce, kterému jsou podle zákona o sociálních službách poskytovány pobytové sociální služby v domovech pro osoby se zdravotním posti-žením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem nebo ve zdravotnických zaří-zeních ústavní péče, pokud u tohoto pojištěnce po úhradě za ubytování a stravu činí stanove-ný zůstatek ve výši alespoň 15 % jeho příjmu méně než 800 Kč nebo pokud nemá žádný pří-jem. Tuto skutečnost prokazuje pojištěnec potvrzením ne starším než 30 dnů, které je na jeho žádost povinen vydat poskytovatel sociálních služeb.

5.6 Nepříznivý zdravotní stav jako sociální událost V Evropě jsou historicky nejstaršími sociálními událostmi, o které společnost projevovala zájem, sociální a ekonomické důsledky nemoci, úrazů a invalidity (Tomeš, 2010). Výše zmíněným pojmům je společné poškození zdraví, jinak řečeno nepříznivý zdravotní stav. České sociální právo rozlišuje krátkodobý nepříznivý stav (nemoc) a dlouhodobě ne-příznivý zdravotní stav (invalidita, zdravotní postižení apod.). Důsledky krátkodobě nepříznivého zdravotního stavu a dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou pro jedince a jeho rodinu natolik odlišné, že české sociální právo realizuje celou řadu nástrojů sociální ochrany, jež pomáhají jedinci a jeho rodině této situaci čelit.

5.6.1 Nemoc jako nedostatek příjmů Nemoc jako sociální událost s sebou nese kromě potřeby zdravotní péče ještě další důsledek, a tím je ztráta příjmu nemocného. Z tohoto hlediska klasifikujeme nemoc jako dočasnou pracovní neschopnost. Peněžité nároky vznikají právě v souvislosti s uznáním pojištěnce dočasně práce neschopným. Dočasná pracovní neschopnost je stavem jedince, který mu zabraňuje vykonávat nadále svou dosavadní výdělečnou činnost. Tato neschopnost však nemusí souviset pouze s vlastní nemocí, ale také např. s péčí o druhého, která vyžaduje takové nasazení, že pojištěnci zabra-ňuje ve výkonu práce. Pracovní neschopnost pak může souviset rovněž např. s nastoupením lázeňské péče, nebo ztrátou či poškozením ortopedické pomůcky, bez které pojištěnec nemů-že vykonávat svou výdělečnou činnost. Tomu, kdo je uznán dočasně práce neschopným, se alespoň částečně nahrazuje příjem, který

Nemoc

Dočasná pracovní neschop-

nost

88


mu ujde v důsledku pracovní neschopnosti. Pojištěnci vzniká nárok na dávku nemocenského v případě, že dočasná pracovní neschopnost trvá déle než 21 dní. Do té doby náleží zaměst-nanci od jeho zaměstnavatele náhrada mzdy. Podrobněji se této problematice věnuje kapitola Nemocenské pojištění. Právní předpisy

• zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

5.6.2 Invalidní důchody Této problematice se podrobně věnuje kapitola Důchodové pojištění. Zmíníme zde alespoň základní informace. Právní předpisy

• zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění Pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity pod-mínky nároku na řádný starobní důchod, popřípadě, byl-li přiznán předčasný trvale krácený starobní důchod, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu. Invalidita (§ 39 zákona o důchodovém pojištění) Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod (§ 40 zákona o důchodovém pojiš-tění) Potřebná doba pojištění činí u pojištěnce ve věku: a) do 20 let méně než jeden rok, b) od 20 let do 22 let jeden rok, c) od 22 let do 24 let dva roky, d) od 24 let do 26 let tři roky, e) od 26 let do 28 let čtyři roky a f) nad 28 let pět roků. Potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 let před vznikem invalidity. V případě pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje rovněž za splněnou, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; po-třebná doba pojištění činí přitom 10 roků. Podmínka potřebné doby pojištění se považuje za splněnou, byla-li získána v kterémkoliv období 10 roků po vzniku invalidity (u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná doba pojištění dva roky). Podmínka potřebné doby pojiš-tění se považuje za splněnou, vznikla-li plná invalidita následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání). Výše invalidního důchodu (§ 41 zákona o důchodovém pojištění) Výše důchodu se skládá ze dvou složek, a to ze základní výměry a z procentní výměry. Výše základní výměry invalidního důchodu je stanovena procentní sazbou z průměrné mzdy -

Invalidní důchod

Invalidita

89


9 % průměrné mzdy (po příslušném zaokrouhlení). Výše procentní výměry invalidního důchodu činí za každý celý rok doby pojištění a) 0,5 % výpočtového základu měsíčně, jedná-li se o invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, b) 0,75 % výpočtového základu měsíčně, jedná-li se o invalidní důchod pro invaliditu druhé-ho stupně, c) 1,5 % výpočtového základu měsíčně, jedná-li se o invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Do doby pojištění se započítává i tzv. dopočtená doba, kterou je doba ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku žen stanoveného pro bezdětné ženy – to platí i pro muže. Do doby pojištění se započítává rovněž tzv. náhradní doba pojištění (stejně jako v případě starobního důchodu). Invalidní důchod a jeho výše v mimořádných případech (§ 42 zákona o důchodovém po-jištění) Na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území ČR a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřeb-nou dobu. Procentní výměra invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně činí v těchto případech 45 % výpočtového základu. Pro účely stanovení výpočtového základu se za osobní vyměřovací základ považuje všeobecný vyměřovací základ, který o dva roky předchází roku přiznání tohoto invalidního důchodu, vynásobený příslušným koeficientem. Takto stanovená výše procentní výměry je i minimální výší procentní výměry invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně osob, jejichž invalidita třetího stupně vznikla před dosa-žením věku 28 let, je-li tento důchod přiznán před dosažením věku 18 let nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je kratší jednoho roku a dále pojištěnce, který ke dni vzniku nároku na tento důchod získal aspoň 15 roků pojištění bez náhradních dob pojištění; v případě invalid-ního důchodu pro invaliditu druhého stupně činí minimální výše procentní výměry polovinu takto stanovené částky a v případě invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně třetinu takto stanovené částky. Přeměna invalidního důchodu na důchod starobní Nárok na vyplácený invalidní důchod zaniká dnem, kterým jeho poživatel dosáhl věku 65 let, a tímto dnem zároveň vzniká nárok na starobní důchod ve výši, v jaké náležel dosavadní inva-lidní důchod, tj. neprovádí se výpočet starobního důchodu. Poživatel takového starobního důchodu však může požádat i o výpočet starobního důchodu podle standardních pravidel, v takovém případě mu bude náležet starobní důchod, který bude vyšší.

5.6.3 Dávky pro osoby se zdravotním pojištěním Právní předpisy

• zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“),

• vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „vyhláška“).

Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením upravuje:

• příspěvek na mobilitu

Dávky pro osoby se zdravot-

ním posti-žením

90


• příspěvek na zvláštní pomůcku • výpůjčku zvláštní pomůcky • průkaz osoby se zdravotním postižením a některé benefity, které z něj vyplývají.

Oprávněné osoby Nárok na příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku a na průkaz osoby se zdra-votním postižením má při splnění podmínek a) osoba, která je na území ČR hlášena k trvalému pobytu nebo která má na území ČR trvalý pobyt b) osoba, které byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany c) cizinec bez trvalého pobytu na území ČR, kterému tento nárok zaručuje mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu d) občan členského státu EU, pokud je hlášen na území ČR k pobytu po dobu delší než 3 mě-síce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu EU e) rodinný příslušník občana členského státu EU, pokud je hlášen na území ČR k pobytu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu EU f) cizinec, který je držitelem povolení k trvalému pobytu s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území jiného členského státu EU, pokud je hlášen na území ČR k dlouhodobému pobytu, a to, pokud má bydliště na území ČR. Bydliště je vyjádřením spjatosti s ČR. Příspěvek na mobilitu Příspěvek na mobilitu je opakující se nároková dávka, která je určena osobě starší 1 roku:

• která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace (nebo které byly přiznány mimořádné výhody II. nebo III. stupně, a to po dobu platnosti průkazu ZTP nebo ZTP/P, nejdéle do 31. 12. 2015);

• která se opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována; • které nejsou poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních

službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče.

Výše dávky: 400 Kč měsíčně. Příspěvek na zvláštní pomůcku Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku má osoba, která má:

• těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí • těžké sluchové postižení • těžké zrakové postižení.

Tam, kde je pomůckou motorové vozidlo, má nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku osoba, která má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžkou nebo hlubokou mentál-ní retardaci. Okruh zdravotních postižení odůvodňujících přiznání příspěvku a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou uvedeny v příloze k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Podmínkou pro poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku dále je, že:

• osoba je starší 3 let (motorové vozidlo, úprava bytu), 15 let (vodicí pes), 1 roku (všechny ostatní pomůcky).

• Zvláštní pomůcka umožní osobě sebeobsluhu nebo ji potřebuje k realizaci pracovního uplatnění, k přípravě na budoucí povolání, k získávání informací, vzdělávání anebo ke styku s okolím.

• Osoba může zvláštní pomůcku využívat.

Příspěvek na mobili-

tu

Příspěvek na zvláštní

pomůcku

91


• Zvláštní pomůcka není zdravotnickým prostředkem, který je plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění anebo je osobě zapůjčen příslušnou zdravotní pojišťovnou. Také nesmí jít o zdravotnický prostředek, který nebyl osobě uhrazen z veřejného zdravotního pojištění nebo zapůjčen zdravotní pojišťovnou z důvodu nedostatečné zdravotní indikace.

• Pokud je pomůckou motorové vozidlo, je také podmínkou, že se osoba opakovaně v kalendářním měsíci dopravuje a že je schopna řídit motorové vozidlo nebo je schopna být vozidlem převážena.

• Seznam druhů a typů zvláštních pomůcek, na které je dávka určena, je obsažen ve vyhlášce. Příspěvek se poskytuje i na pomůcku, která ve vyhlášce uvedena není, a to za podmínky, že jí krajská pobočka ÚP považuje za srovnatelnou s některou z pomůcek, která ve vyhlášce uvedena je.

Stanovení výše příspěvku na zvláštní pomůcku Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením rozlišuje, zda je o pomůcku v ceně do nebo přes 24 000 Kč a speciální úpravu má pro motorové vozidlo. Na pořízení zvláštní pomůcky v ceně nižší než 24 000 Kč se příspěvek na zvláštní pomůcku poskytne jen osobě, která má příjem (příjem s ní společně posuzovaných osob) nižší než 8násobek životního minima jednotlivce nebo životního minima společně posuzovaných osob. Výše příspěvku na zvláštní pomůcku se stanoví tak, že spoluúčast osoby činí 10 % z předpo-kládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky, nejméně však 1 000 Kč. Z důvodů hod-ných zvláštního zřetele, zejména žádá-li osoba opakovaně o příspěvek na různé zvláštní po-můcky v ceně do 24 00 Kč, lze tento příspěvek poskytnout, i když příjem osoby a příjem osob s ní společně posuzovaných přesahuje výše uvedený násobek životního minima. Výše příspěvku na pořízení zvláštní pomůcky, jejíž cena je vyšší než 24 000 Kč, se stanoví tak, že spoluúčast osoby činí 10 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůc-ky. Jestliže osoba nemá dostatek finančních prostředků ke spoluúčasti, krajská pobočka ÚP určí nižší míru spoluúčasti (s přihlédnutím k míře využívání zvláštní pomůcky, k příjmu oso-by a příjmu osob s ní společně posuzovaných a k celkovým sociálním a majetkovým pomě-rům), minimálně však 1 000 Kč. Výše příspěvku na zvláštní pomůcku (motorové vozidlo) se stanoví s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, příjmu osoby a příjmu osob s ní společně posuzovaných a celkovým soci-álním a majetkovým poměrům. Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku (motorové vozidlo) činí 200 000 Kč. Limity

• Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku činí 350 000 Kč. • Součet vyplacených příspěvků na zvláštní pomůcku nesmí v 60 kalendářních

měsících po sobě jdoucích přesáhnout částku 800 000 Kč.

Povinnost vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku Osoba, které byl vyplacen příspěvek na zvláštní pomůcku, je povinna tento příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátit, jestliže:

• nepoužila příspěvek do 3 měsíců ode dne jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou ÚP na pořízení zvláštní pomůcky;

• nepoužila vyplacený příspěvek v plné výši do 3 měsíců ode dne jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou ÚP;

• v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku nebo v období před uplynutím 120 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskytnutého na pořízení motorového vozidla pozbyla

92


vlastnické právo ke zvláštní pomůcce; • v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení

příspěvku nebo v období před uplynutím 120 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskytnutého na pořízení motorového vozidla přestala zvláštní pomůcku užívat;

• se přestala opakovaně dopravovat nebo přestala být schopna převozu motorovým vozidlem, byl-li vyplacen příspěvek na pořízení motorového vozidla;

• použila příspěvek v rozporu s rozhodnutím o jeho přiznání, nebo; • se prokáže, že osoba, uvedla v žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku nepravdivé

nebo zkreslené údaje. Osoba není povinna vyplacený příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměrnou část vrá-tit, jestliže:

• v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne jeho vyplacení přestala užívat zvláštní pomůcku z důvodu změny zdravotního stavu nebo v období před uplynutím 120 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskytnutého na pořízení motorového vozidla se z důvodu změny zdravotního stavu přestala opakovaně dopravovat nebo pozbyla schopnost být převážena motorovým vozidlem;

• byl vyplacen příspěvek na pořízení vodícího psa a pes v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku zemře nebo ztratí své dovednosti z důvodu onemocnění nebo úrazu, k němuž došlo bez zavinění příjemce dávky;

• zemřela. Povinnost vrátit poměrnou část příspěvku nevzniká, jestliže tato částka nepřesahuje 100 Kč. Krajská pobočka Úřadu práce může z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodnout o pro-minutí povinnosti vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměrnou část. Výpůjčka zvláštní pomůcky Příspěvek na zvláštní pomůcku se neposkytuje na pořízení:

• stropního zvedacího systému, • schodišťové plošiny, • schodolezu.

Tyto zvláštní pomůcky se poskytují na základě smlouvy o výpůjčce podle občanského záko-níku, a to osobě starší 3 let, která má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí uvedenou v příloze k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Konkrétní zvlášt-ní pomůcku určuje krajská pobočka ÚP. Smlouva o výpůjčce:

• Smlouvu uzavírá s osobou jménem státu krajská pobočka ÚP. • Kromě obecných náležitostí stanovených občanským zákoníkem musí smlouva

obsahovat ujednání o povinnosti osoby zajistit řádnou instalaci a provoz zvláštní pomůcky v souladu s jinými právními předpisy a ujednání o povinnosti hradit náklady na údržbu, opravy a revize zvláštní pomůcky.

• Smlouva se uzavírá písemně.

Příspěvek na instalaci zvláštní pomůcky: Nemá-li osoba dostatek finančních prostředků k úhradě instalace zvláštní pomůcky, může jí krajská pobočka ÚP poskytnout příspěvek na instalaci. Spoluúčast osoby činí vždy minimálně 1 000 Kč. Průkaz osoby se zdravotním postižením

• Průkaz osoby se zdravotním postižením nahradí průkaz mimořádných výhod osvědčujících stupeň zanikajícího institutu „mimořádné výhody“. Existující papírové

Výpůjčka zvláštní pomůcky

Průkaz osoby se zdravot-

93


kartičky TP, ZTP a ZTP/P budou nahrazeny průkazem osoby se zdravotním postižením, který zažité zkratky přebírá.

• Ačkoli je institut „mimořádných výhod“ rušen, benefity, které osobám se zdravotním postižením vyplývaly z držení průkazů TP, ZTP a ZTP/P, zůstávají v platnosti.

• Zákon umožňuje dva způsoby vydání průkazu osoby se zdravotním postižením, a to automatické v souvislosti s přiznáním příspěvku na péči či příspěvku na mobilitu a samostatné.

• Průkaz osoby se zdravotním postižením není samostatnou listinou, ale je součástí karty sociálních systémů. Jednou z funkcí karty je funkce průkazu osoby se zdravotním postižením.

Průkaz TP náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost). Pokud by však tyto osoby byly neschopné zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, náleží jim průkaz ZTP/P. Výjimkou jsou osoby starší 18 let, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace z důvodu úplné nebo praktické hluchoty (těm náleží průkaz ZTP). Průkaz ZTP náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost), a osobám starším 18 let, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace z důvodu úplné nebo praktické hluchoty. Pokud osoba ve stupni závislosti II není schopná zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo ori-entace, náleží jí průkaz ZTP/P (opětovně se nesmí jednat o zletilou osobu, která tuto schop-nost nemá díky úplné nebo praktické hluchotě). Průkaz ZTP/P náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost), a osobám, u kterých bylo pro účely příspěvku na mobilitu zjištěno, že nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace (s výjimkou zletilých osob, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace kvůli sluchovému postižení). Z výše uvedeného vyplývá, že neschopnost zvládat základní životní potřeby v oblasti mobili-ty nebo orientace znamená (až na výjimku zletilých osob s úplnou nebo praktickou hlucho-tou) průkaz ZTP/P, a to bez ohledu na to, jaký stupeň závislosti daná osoba má. Osoby, které nechtějí pobírat příspěvek na péči nebo příspěvek na mobilitu, ale chtějí mít průkaz osoby se zdravotním postižením, mohou o něj požádat na krajské pobočce ÚP. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením upravuje některé nároky drži-telů průkazu osoby se zdravotním postižením. Osoba, která je držitelem průkazu TP, má nárok na:

• vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky,

• přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních.

Osoba, která je držitelem průkazu ZTP, má nárok na:

ním posti-žením

94


• vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky

• přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních

• bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem)

• slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy.

Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na:

• vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky

• přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních

• bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem)

• slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy

• bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě

• bezplatnou dopravu vodícího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce.

Osobě, která je držitelem průkazu ZTP nebo průkazu ZTP/P, a průvodci držitele průkazu ZTP/P, může být poskytnuta sleva ze vstupného na divadelní a filmová představení, koncerty a jiné kulturní a sportovní akce. Tyto benefity jsou nenárokové. Další nároky osob, které jsou držiteli průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, upravují jiné právní předpisy. Těmito předpisy jsou např. zákon o daních z příjmů, zákon o místních poplatcích, zákon o správních poplatcích, zákon o pozemních komunikacích, zákon o dani z nemovitosti. Průkazy mimořádných výhod osvědčující stupeň mimořádných výhod (papírové kartičky TP, ZTP a ZTP/P) vydané podle předpisů účinných do konce roku 2011 zůstávají v platnosti i po tomto dni, a to do uplynutí doby platnosti vyznačené v těchto průkazech, nejdéle však do 31. prosince 2015.

5.6.4 Státní sociální podpora Právní předpisy

• zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

V případě zdravotního postižení se některé dávky státní sociální podpory poskytují za jiných podmínek nebo ve vyšší částce. Dávkami, které zohledňují zdravotní stav dítěte nebo rodiče, jsou rodičovský příspěvek, příspěvek na úhradu potřeb dítěte a odměna pěstouna.

Státní sociální podpora

95


5.6.5 Zaměstnávání osob se zdravotním postižením Právní předpisy

• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

Fyzickým osobám se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Osobami se zdravotním postižením jsou osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními

a) ve třetím stupni (osoby s těžším zdravotním postižením), b) v prvním nebo druhém stupni.

Osoby se zdravotním postižením mají právo na pracovní rehabilitaci. Pracovní rehabilitace je souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměst-nání osoby se zdravotním postižením, kterou na základě její žádosti zabezpečují krajské po-bočky Úřadu práce a hradí náklady s ní spojené. Úřad práce v součinnosti s osobou se zdra-votním postižením sestaví individuální plán pracovní rehabilitace. Pracovní rehabilitace zahrnuje zejména poradenskou činnost, teoretickou a praktickou přípra-vu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, zprostředkování, udržení a změnu zaměst-nání, změnu povolání a vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdě-lečné činnosti. Teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost osob se zdravotním postižením zahrnuje

• přípravu na budoucí povolání, • přípravu k práci, • specializované rekvalifikační kurzy.

Příprava k práci je cílená činnost směřující k zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo na základě dohody s úřadem práce. Příprava k práci může být pro-váděna s podporou asistenta. Tato příprava trvá nejdéle 24 měsíců. Specializované rekvalifikační kurzy jsou uskutečňovány za stejných podmínek jako ostatní rekvalifikace. Chráněné pracovní místo Chráněné pracovní místo (CHPM) je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s ÚP. Na zřízení CHPM poskytuje ÚP zaměstnavateli příspěvek. Příspěvek může činit maximálně osminásobek a pro osobu s těžším zdravotním postižením maximálně dvanáctinásobek průměrné mzdy v národním hospodář-ství. Zřizuje-li zaměstnavatel na základě jedné dohody s Úřadem práce 10 a více chráněných pracovních míst, může příspěvek činit na zřízení jednoho chráněného pracovního místa dese-tinásobek, respektive čtrnáctinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství pro osobu s těžším zdravotním postižením. CHPM musí být obsazeno po dobu 3 let. ÚP může uzavřít dohodu o zřízení či vymezení CHPM i s osobou se zdravotním postižením, která se rozhodne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost.

Na zřízené nebo vymezené CHPM může ÚP poskytnout také příspěvek na částečnou úhra-du provozních nákladů. Tuto dohodu je možné uzavřít nejdříve po uplynutí 12 měsíců ode dne obsazení zřízeného CHPM nebo ode dne vymezení CHPM. Roční výše příspěvku může činit nejvýše 48 000 Kč.

Zaměstnavateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech více než 50% osob se

Zaměstná-vání osob

se zdra-votním

postižením

96


zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů.

Povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši 4 % z celkového počtu svých zaměstnanců. Způsoby plnění, tj. zaměstnávání v pracovním poměru, odběr výrobků a služeb nebo odvod do státního rozpočtu, jsou považovány za rovnocenné a lze je vzájemně kombinovat.

5.7 Mezinárodní rámec pro poskytování zdravotní péče (EU a zdra-votní péče)

Právní normy, které upravují oblast zdravotního pojištění a poskytování zdravotní péče v Evropské unii, jsou nařízení Rady AHS č. 1408/71 a 574/72. Tato nařízení platí ve všech státech EU, ale i ve státech Evropského hospodářského prostoru (Lichtenštejnsko, Norsko, Island) a dále platí dohoda o volném pohybu osob mezi EU a Švýcarskem, tzn., že Česká republika uplatňuje citovaná nařízení i vůči Švýcarsku.

Základním principem, který platí při pohybu osob mezi jednotlivými zeměmi EU, je princip jednoho pojištění. Tento princip znamená, že občan může podléhat pouze právním předpi-sům jednoho státu, nemůže být tedy např. nemocensky pojištěn v jedné zemi a ve druhé být pojištěn zdravotně a důchodově. Právo pojištěnce na pojištění v jednom státě též znamená, že žádná osoba nemá povinnost pojištění, a tedy i placení pojistného na veřejné zdravotní pojiš-tění, ve dvou nebo více státech EU.

Z principu rovného zacházení, který je v této oblasti též uplatňován, vyplývá, že českému pojištěnci je v zemích EU poskytována zdravotní péče za stejných podmínek a ve stejných cenách jako místním pojištěncům. Tato zásada tedy znamená i stejnou výši spoluúčasti čes-kého pacienta na poskytované zdravotní péči, jakou mají pojištěnci daného státu, neboť na základě výše uvedených nařízení vstupuje český pojištěnec do režimu zdravotního pojištění platného pro pojištěnce navštívené země EU. Spoluúčast je finanční částka, kterou musí po-jištěnec sám zaplatit za poskytnutou zdravotní péči z vlastních prostředků. Tuto částku nemů-že česká zdravotní pojišťovna pojištěnci refundovat.

Aby pacient mohl čerpat nezbytnou zdravotní péči v rámci EU, musí se prokázat Evrop-ským průkazem zdravotního pojištění (karta EHIC), který dokladuje jeho pojištění v daném státě EU, a má tedy nárok na čerpání zdravotní péče za stanovených podmínek.

Nezbytnou péčí nutno chápat péči, která je poskytována v takovém rozsahu, aby se pojiště-nec nemusel vracet do země pojištění dříve, než původně zamýšlel. Na nezbytnou zdravotní péči mají právo osoby pobývající v jiném státě EU přechodně – turisté, studenti, osoby v mezinárodní dopravě, jako jsou řidiči nebo letci, vyslaní pracovníci a uchazeči o zaměstná-ní.

Pokud český občan začne pracovat v jiném státě EU, stává se pojištěncem v tom státě, ve kterém pracuje. Pokud jde o rozsah nároku na zdravotní péči, je těmto osobám hrazena plná péče podle předpisů státu bydliště i podle předpisů státu pojištění. Tento rozsah zdravotní péče platí i pro nezaopatřené rodinné příslušníky. Zahájení výdělečné činnosti v jiném státě EU musí pojištěnec oznámit české zdravotní pojišťovně, u které byl dosud zdravotně pojištěn. Přestane být českým pojištěncem a vrací průkaz pojištěnce. Po ukončení výdělečné činnosti v jiném státě EU český občan doloží dobu pojištění v příslušném státě (formulář E 104, vý-platní pásky, potvrzení zahraničního zaměstnavatele) a vrací se do systému českého zdravot-

97


ního pojištění. Pokud by pojištěnec nedoložil dobu pojištění ve státě EU, bude na něm českou zdravotní pojišťovnou požadováno doplacení pojistného (včetně penále) do českého systému veřejného pojištění.

Jinou kategorii tvoří tzv. přeshraniční pracovníci (pendleři), kteří bydlí v ČR a pracují v jiném členském státě EU. Pendlerem rozumíme pracovníka nebo osobu samostatně výdě-lečně činnou, která se nejméně jednou týdně vrací do České republiky. Pendleři mají nárok na plnou zdravotní péči jak v zemi bydliště, tak v zemi výkonu zaměstnání. Nezaopatření ro-dinní příslušníci mají však nárok na plnou zdravotní péči pouze v zemi bydliště. Úhradu ná-kladů za zdravotní péči pendlera i nezaopatřených rodinných příslušníků provádí zahraniční zdravotní pojišťovna.

Čeští pojištěnci jako účastníci zdravotního pojištění mají povinnost čerpat v rámci EU zdra-votní péči ve zdravotnických zařízeních napojených na systém veřejného zdravotního pojiště-ní. Pokud by pojištěnec čerpal péči v zařízení, které není napojeno na tento systém, musel by zaplatit sám za poskytnutou zdravotní péči. U české zdravotní pojišťovny by mu pak byla refundována pouze částka, kterou by zdravotní pojišťovna uhradila za stejnou péči v České republice.

Český občan, který musí čerpat zdravotní péči v jiném státě EU, si v tomto státě zvolí tzv. výpomocnou zdravotní pojišťovnu a ta za něho zaplatí péči ve stejné výši, jakou by zaplatila za svého pojištěnce.

Pokud nechce český pojištěnec nést náklady spoluúčasti, která je v zemích EU zpravidla vyšší než v ČR, může před odjezdem uzavřít komerční zdravotní pojištění, které kryje převážnou část spoluúčasti.

SHRNUTÍ

Právo na zdraví patří k nezadatelným právům ve všech vyspělých společnostech. Zdraví je hodnota, která má význam pro občana i pro společnost. Přestože systémy zdravotní péče jsou různě koncipovány, vždy se na organizaci zdravotní péče i jejím financování podílí státní i nestátní subjekty. Rozdíly jsou zejména v míře účasti státu a občana. V České republice je pluralitní systém zdravotnických zařízení. Systém je financován na zá-kladě veřejného zdravotního pojištění. Veřejné zdravotní pojištění je spravováno sítí zdravot-ních pojišťoven s dominantním postavením Všeobecné zdravotní pojišťovny. Nepříznivý zdravotní stav s sebou nese rovněž ekonomické a sociální důsledky. Dojde-li u určité osoby k poškození zdraví, má toto poškození zpravidla vliv na pracovní schopnost ne-mocného, resp. na jeho možnost zabezpečit svůj příjem a příjem své rodiny vlastní prací. České sociální právo realizuje celou řadu nástrojů sociální ochrany, jež pomáhají jedinci a jeho rodině této situaci čelit.

Shrnutí

K ZAPAMATOVÁNÍ 5

Zdraví

Zdravotní politika

Koncepce zdravotní politiky v ČR

Financování zdravotní péče

98


Veřejné zdravotní pojištění

Nepříznivý zdravotní stav jako sociální událost

Aplikace zákona o zaměstnanosti na osoby se zdravotním postižením

Dávky, výpůjčky a nároky osob se zdravotním postižením

Dávky důchodového a nemocenského pojištění

EU a zdravotní péče

DALŠÍ ZDROJE

KAHOUN, V. a kol. Sociální zabezpečení. Praha: TRITON, 2009. ISBN 978-80-7387-346-2.


TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2010.

ISBN 978-80-7367-680-3.

Zákon 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění

Zákon 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením

Zákon 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

Zákon č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních

pojišťovnách

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění

Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně

Zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

www.mpsv.cz

www.mzcr.cz

6 REGIONÁLNÍ POLITIKA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY REGIONÁLNÍ POLITIKA

Kapitola seznamuje se zásadami regionální politiky České republiky, se základními doku-menty, kterými je regionální politika v České republice tvořena. V kapitole se seznámíte se základními pojmy jako je regionální rozvoj, regionální politika. Kapitola podá přehled jaké jsou strategie regionálního rozvoje. Seznamuje také s hlavními faktory regionálního rozvoje v České republice.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY REGIONÁLNÍ POLITIKA


Budete umět:

• Definovat regionální politiku České republiky

• Rozpoznat faktory ovlivňující regionální politiku v České republice

• Určit strategie regionálního rozvoje.

Budete umět

Získáte:

• Znalosti o regionální politice České republiky

Získáte

Budete schopni:

• Popsat důležitost regionální politiky.

Budete schopni


Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 40 minut.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY REGIONÁLNÍ POLITIKA

Regionální politika, regionální rozvoj, strategie regionální politiky, faktory ovlivňující regio-nální politiku.

Klíčová slova

6.1 Základní pojmy Pojmem regionální rozvoj rozumíme růst socioekonomického a environmentálního potenciá-lu a konkurenceschopnosti regionů vedoucí ke zvyšování životní úrovně a kvality života jejich obyvatel. V tomto ohledu jde o dynamický a vyvážený rozvoj regionální struktury pří-

100

Sociální politika II - Mgr. Soňa Kociánová

slušného územního celku a jeho částí (regionů, mikroregionů) a odstraňování popřípadě zmír-ňování regionálních disparit. Regionálními disparitami se rozumí rozdíly v úrovni hospodářského, environmentálního a sociálního rozvoje regionů v míře, která je celospolečensky uznána za nežádoucí. Za regio-nální disparity nelze např. považovat rozdíly vyplývající z rozmanitosti podmínek jednotli-vých regionů a z nich vyplývající rozdíly v kvalitě života např. v městských nebo venkov-ských oblastech, kde se výhody a nevýhody navzájem vyvažují. Regionální politika představuje soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí, na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozložení v území a k rozvoji infrastruktu-ry. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority. Jejím významným cílem je konvergence regionů v rámci určitého územního celku a klíčovým znakem je její selektivnost, to znamená diferenciace zaměření intervencí na podporu vybra-ných problémových regionů, které výrazně zaostávají ve svém rozvoji za průměrem v míře, která je společensky uznána za nežádoucí. V podmínkách ČR se regionální politika uplatňuje z úrovně EU vůči vybraným regionům NUTS 2, z úrovně ČR vůči vybraným státem podporovaným regionům (§4 zákona 248/2000 Sb.) a z úrovně krajů vůči vybraným mikroregionům. Základními úrovněmi v regionálním rozvoji a realizaci regionální politiky ČR jsou:

regiony soudržnosti (NUTS 2) – statistické oblasti,

kraje (NUTS 3) – vyšší územní samosprávné celky,

okresy – regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podpo-rou státu,

správní obvody obcí s rozšířenou působností ( SO ORP) – správní okrsky,

obce – obecní a městské úřady.

Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje, včetně zabezpečení pro-středků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření. Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst socioekonomického a enviromentálního potenciálu regionů, zvyšování jejich konkurenceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struk-tury státu a snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje a environmentálních podmínek regionů. Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění regionální politiky je tedy úkolem státu zejména:

vytváření koncepce regionální politiky státu,

analýza a identifikace regionálních disparit,

určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu,

stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparit.

Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a realizaci regionálního rozvoje v ČR, spolupracují s ústředními úřady státní správy a koordinu-jí zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu. Úkolem krajů je zejména:

koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich sa-

101


mostatné působnosti,

koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace rozvojových programů,

stanovení regionálních rozvojových priorit, ovlivňování vývoje regionál-ních disparit v rámci kraje a dbát o zachování krajinné a hospodářské pestrosti území.

Do 31.12.2002 bylo úlohou okresní úrovně dočasné zajišťování některých úkolů spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje (ve smyslu usnesení vlády č.258/99 a 511/99 byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost od 1. 1. 2003 nahrazena obcemi s rozšířenou působností nebo kraji). Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů.

6.2 Zásady regionální politiky České republiky

Gesce Ministerstva pro místní rozvoj ČR

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR) je dle zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky a dalších odvětví jako např. bydlení, cestovního ruchu a územního plánování, která rovněž významně ovlivňují rozvoj regionů. Na základě toho formuluje zásady regionální politiky ČR a podniká základní koncepční a realizační kroky k jejich naplnění.

Základní dokument

Základním dokumentem regionální politiky ČR na úrovni státu je Strategie regionálního roz-voje v gesci MMR ČR1, která obsahuje zejména: analýzu stavu regionálního rozvoje,

charakteristiku silných a slabých stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů,

strategické cíle regionálního rozvoje v ČR,

vymezení státem podporovaných regionů,

doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti.

Strategie regionálního rozvoje navazuje na „Strategii udržitelného rozvoje České republi-ky“ (usnesení vlády č. 1242/2004), která představuje dlouhodobý rámec pro udržení základ-ních civilizačních hodnot a kvality života společnosti a východisko pro zpracování dalších dokumentů koncepčního charakteru. Strategie regionálního rozvoje ve svém pojetí respektuje cíle regionální politiky Evropské unie a předpokládá maximální míru využití všech možností, které České republice z členství v Evropské unii vyplývají. Formuluje souhrnně cíle, problémové okruhy a priority, které bude třeba zabezpečovat při zajišťování politiky regionálního rozvoje v České republice a přesahy

1 Viz § 5 zák. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje a usnesení Vlády ČR č. 682 ze dne 12.7. 2000, o Strate-gii regionálního rozvoje ČR.

102


mezi evropskou regionální politikou a regionální politikou ČR. Strategií navržené rozvojové aktivity budou podle principu subsidiarity realizovány na místní, regionální nebo resortní úrovni a financovány buď v rámci národních rozvojových programů nebo v rámci operačních programů s využitím prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Z tohoto pohledu před-pokládá Strategie obě možnosti a zahrnuje aktivity ministerstev, krajů i obcí, pokud tyto rele-vantně ovlivňují regionální rozvoj.

6.3 Strategie regionálního rozvoje

Strategie regionálního rozvoje vychází ze dvou poznatků:

1) Silné stránky, slabé stránky, vnější příležitosti a ohrožení rozvoje ČR jsou výrazně regionálně i jinak územně diferenciované a v posledních letech se tyto rozdíly ještě prohlu-bují z hlediska: vnitřních předpokladů (existující specifické problémy a schopnost regionů

tyto problémy řešit),

dopadu vnějších faktorů (míra vlivu procesů, odehrávajících se na národní, evropské či globální úrovni) na jednotlivé regiony a jejich schopnosti na tyto procesy v reálném čase správně reagovat.

2) Existují dva základní vzorce překonávání regionálních disparit v tomto smyslu. Jeden preferuje zachování a využívání funkčních (z hlediska možností rozvoje pozitivních) rozma-nitostí jednotlivých regionů.

Diversita Flexibilita Prosperita Dynamická rovnováha

Stabilita a efektivita

Druhý, který je odrazem čtyřicetileté historie regionální politiky uplatňované do roku 1989, naopak preferuje maximální potlačení rozdílů.

HomogenitaNízká

adaptabilita Stagnace Dlouho neefekt

Nerovnováha a nestabilita

Z hlediska dlouhodobého dopadu na ekonomický růst ČR i jednotlivých regionů se jako perspektivní jeví první vzorec, neboť podporuje prorůstově zaměřené pojetí regionálních disparit. Tzn. zaměřuje se na ty prvky, kterých je možno jako regionálních specifik využít pro dynamizaci rozvoje daných regionů. Priority strategie regionálního rozvoje jednoznačně směřují ke snižování existujících regio-nálních rozdílů: aktivní politikou směrování prostředků do podpory optimálního využívání rozvojo-

vého potenciálu regionů,

politikou alokace prostředků na dodatečné odstraňování negativních sociálních do-padů ekonomického útlumu strukturálně postižených regionů.

Smyslem regionální politiky ČR není rovnostářské rozdělování omezených zdrojů, ale jasné definování priorit a koncentrace prostředků.

103


K zabezpečení takto pojaté prorůstové strategie slouží následující procesy diversifiko-vaného rozvoje regionů:

1) Mobilizace přírodního a kulturního potenciálu Efektivní využití rozvojového potenciálu regionů na základě zmapování místně diversifiko-vaného přírodního a hmotného rozvojového potenciálu a aplikace účinných opatření k jeho využití. Rozšiřování kapitálové absorpční schopnosti regionů směrem k maximálnímu využi-tí přírodního a kulturního rozvojového potenciálu. Revitalizace regionálních tradic a jejich využívání jako zdroje hospodářského růstu v rámci globálně dynamicky se vyvíjejících seg-mentů jako je turismus nebo ekonomizace kulturního dědictví.

2) Šíření rozvojových inovací Šíření efektů prostorových rozvojových pólů formou předávání inovací do rozvojově indife-rentních regionů.

3) Využití komparativních výhod Konkurence regionů a velkých měst o významné ekonomické aktivity, založená na zvýraz-ňování jejich pozitivních faktorů a rozvojových předpokladů a podpora opatření k odstranění negativních rozvojově disfunkčních disparit, umožňujících jejich další využívání.

4) Prostorová soudržnost, rozvoj infrastruktury Vnitřní integrace regionů na základě územní dělby práce, optimálně využívající komparativ-ních výhod a prostorové dostupnosti jednotlivých částí území a spádových vazeb mezi nimi. Posilování ekonomické a sociální soudržnosti kapitálovými vklady do rozvoje infrastruktury regionů.

5) Diferencovaný rozvoj lidských zdrojů v regionech Zvyšování vzdělání, kvalifikace, motivace, sociální a prostorové mobility a akceschopnosti obyvatel s cílem zajištění vyšší efektivity jejich zapojení do rozvojových projektů a do apli-kace principů místní Agendy 21.

6) Přeshraniční a meziregionální spolupráce Využívání možností přeshraniční regionální spolupráce v rámci středoevropského prostoru a spolupráce s dalšími evropskými regiony a mezinárodními organizacemi.

7) Zvýšení sociální soudržnosti regionů Vysoká míra sociální soudržnosti regionů, založená na ekonomické a občanské participaci jednotlivých skupin obyvatel a jejich identifikaci s daným územím a na funkční podpoře integrace vyčleněných skupin se společným cílem zlepšení kvality života v regionu. Moder-nizace socioekonomické struktury obyvatelstva regionů jako předpoklad jejich dlouhodobě udržitelného rozvoje.

8) Stabilizace sídelní struktury regionů a revitalizace venkovského pro-storu Podporou substituce trvalé migrace dojížďkou za prací zvýšit prostorovou flexibilitu na trhu práce bez výrazných změn v sídelní struktuře země s cílem omezování trendu vylidňování obcí a předcházení rozrůstání měst do krajiny. Oživení venkovského prostoru využitím mo-derních technologií, informatiky, modernizací zemědělské výroby a zvýšením environmen-tálních funkcí krajiny. Zvýšení prestiže venkova zlepšenou kvalitou životního prostředí a podpora zhodnocování krajinného potenciálu.

104


9) Kvalita a otevřenost veřejné správy v regionech Zlepšení kvality a efektivity výkonu veřejné správy na regionální a lokální úrovni a její do-stupnosti obyvatelům. Podpora rozvoje partnerství soukromého, veřejného a neziskového sektoru a otevřené komunikace.

10) Životní prostředí Šetrné využití potenciálu životního prostředí ke zvyšování růstu socioekonomického poten-ciálu a konkurenceschopnosti regionů v souladu s principy udržitelného rozvoje. Zlepšování kvality života prostřednictvím systémové ochrany a zvyšování kvality složek životního pro-středí.

Strategie regionálního rozvoje vychází z naplnění pěti hlavních principů: Solidarita Výchozím principem je solidarita silných se slabšími a znevýhodněnými regiony. Solidarita a její efekty jsou mimoekonomickou kategorií, přerozdělované zdroje jsou však reálným nákladem. Proto musejí přinášet kladné hospodářské efekty nejen podporovaným, ale i po-skytovatelům podpory, byť třeba až v delší časové perspektivě. Soudržnost Nejdůležitějším efektem solidarity je posilování soudržnosti celého území státu. Ta je pod-míněna rovnými příležitostmi k rozvoji všech územních celků, tedy vyrovnáváním nefunkč-ních regionálních disparit. Základem takto pojaté soudržnosti je dobudování odpovídající dopravní, technické, environmentální, správní, sociální, vzdělávací, informační a další in-frastruktury v jednotlivých regionech. Růst Jedním z předpokladů úspěšné regionální politiky je dynamický a environmentální udržitel-ný hospodářský růst a růst kvality života obyvatel České republiky. Je totiž nejen podmínkou rychlého odstraňování bariér, ale zároveň předpokladem plného využívání potenciálu regio-nů. Konkurenceschopnost Prorůstově orientovaná regionální politika se přitom soustřeďuje na posilování konkurence-schopnosti jednotlivých regionů a oblastí. Podporuje využívání pozitivně působících kompa-rativních výhod v regionech. Udržitelnost Regionální politika vychází z principu udržitelného rozvoje, který představuje vyvážený vztah ekonomické, sociální a environmentální složky regionálního rozvoje.

Protože regionální politika ČR na období 2007-2013 je zaměřená na maximální využití pro-středků z fondů EU, počítá s implementací převážné části cílů prostřednictvím operačních programů, specifikovaných v Národním rozvojovém plánu a v Národním strategickém refe-renčním rámci pro dané období. Záměrem je realizovat jednotlivé projekty regionálního rozvoje prostřednictvím následujících operačních programů: regionální operační programy zpracovávané a implementované kraji (regiony

soudržnosti NUTS 2), s důrazem na postižení specifik problémů a možností rozvoje jednotlivých krajů,

integrovaný operační program zahrnující oblast služeb (sociální, zdravotní, infor-mační, správní, kultury, cestovního ruchu, rekreace, atd.) s primárně regionální di-

105


menzí, zpracovaný a implementovaný MMR ve spolupráci s kraji,

sektorové operační programy pro oblasti podnikání, infrastruktura a rozvoj lidských zdrojů, zpracovávané a implementované ústředními orgány státní správy a pověře-nými organizacemi, se sekundární regionální dimenzí.

Pokud na realizaci některých cílů nebude možné použít prostředky z fondů EU, identifikuje Strategie regionálního rozvoje možnosti jejich financování z jiných, veřejných (Národní programy regionálního rozvoje) nebo soukromých zdrojů, včetně financování na principu Public-Private Partnership. Kromě toho budou některé cíle realizovány i formou organizač-ních, legislativních, institucionálních a finančních opatření.

6.4 Hlavní faktory regionálního rozvoje Základem pro efektivní regionální politiku je analýza relevantních faktorů regionálního roz-voje, tj. identifikace klíčových determinantů, které mají stimulující dopady na regionální roz-voj2. Je zřejmé, že faktory regionálního rozvoje jsou v čase variabilní, což souvisí na jedné straně se stupněm poznání socioekonomických procesů, na druhé straně podléhají změnám z důvodu vývoje struktur a jejich vzájemného působení. Tyto faktory jsou rozvojovým potenciálem regionů a tvoří je: přírodní zdroje a přírodní prostředí jako dlouhodobé determinanty regionál-

ního rozvoje,

hmotné faktory v podobě jejich produkčního potenciálu a infrastruktury,

nehmotné faktory zejména inovace a schopnost jejich vytváření a šíření, do-stupnost a účinné využití informační a komunikační technologie (ICT), insti-tucionální prostředí,

lidské zdroje s příslušnou úrovní dovedností a odborného vzdělání.

Stupeň vývoje české společnosti a poznání socioekonomických procesů, které lze ztotožnit s dosaženou úrovní v nejvyspělejších zemích světa, ale zejména empirické poznatky z posledních několika let potvrzují, že významným faktorem regionálního rozvoje postin-dustriální společnosti jsou lidské zdroje.

6.5 Regionální struktura České republiky Vývoj v jednotlivých regionech České republiky se podle diferenciace jednotlivých faktorů ovlivňujících regionální rozvoj a v závislosti na různých výchozích podmínkách, poloze a stupni urbanizace projevoval rozdílnou dynamikou i rozdílnými změnami územních ekono-mických struktur. Z porovnání hlavních faktorů regionálního rozvoje je zřejmá tendence prohlubování mezi-regionálních disparit, které lze charakterizovat takto: dochází k poměrně významnému prohlubování rozdílů v ekonomické výkonnosti

krajů v řadě ukazatelů rozhodujících pro životní úroveň obyvatelstva (HDP/obyvatele, průměrné mzdy, nezaměstnanost aj.),

2 Podrobnější specifikaci těchto faktorů, které jsou předmětem podpory z hlediska vyváženého regionálního rozvoje

uvádí § 3 zákona 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.

106


existují významné rozdíly mezi okresy v míře nezaměstnanosti a v příjmech na oby-vatele,

v krajích postižených nezbytností rozsáhlé restrukturalizace průmyslu (zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji) je stále vysoká nezaměstnanost, nedaří se dostatečně rychle efektivně realizovat potřebné strukturální přeměny,

prohlubuje se odlišnost venkovského prostředí komparativně nevýhodně vůči pro-středí městskému, obce ve venkovských oblastech mají nepříznivé podmínky pro podnikání a dochází ke stárnutí venkovského obyvatelstva,

zaostává ekonomická úroveň značné části příhraničních okresů,

přetrvává nedostatečné napojení severovýchodní Moravy a Slezska na transevropské komunikační tahy a hlavní město, což výrazně přispívá k nezájmu investorů, zejmé-na zahraničních, o toto území,

existují rozdíly mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve dvou největších městech (Praha a Brno) a ostatními krajskými městy,

projevuje se stále narušené životní prostředí v důsledku minulé průmyslové činnosti v severozápadních Čechách a na severní Moravě a v důsledku rozvoje automobilové dopravy v Praze a dalších velkých městech.

Typologie v regionální struktuře

Při orientaci regionální politiky na konkrétní typy územních celků se vychází z typologie regionů provedené z hledisek: hospodářské výkonnosti regionů,

dlouhodobého socioekonomického vývoje a míry koncentrace aktivit,

geografické polohy

Rostoucí, stagnující a zaostávající regiony

1. Rozvíjející se regiony: Do této skupiny patří Praha jako nejdynamičtěji se rozvíjející regi-on, který představuje významný článek v hierarchii středoevropských metropolí a plní nadná-rodní funkce. Lze sem zařadit i Středočeský kraj, který má významný růstový potenciál sou-visející s polohou Prahy uvnitř tohoto regionu. Zařazení Plzeňského kraje do této skupiny je ovlivněno úspěšným procesem tvorby pracovních míst v nově se rozvíjejících zónách a pod-nicích. Jihomoravský kraj lze zařadit do této skupiny především díky dominantnímu postave-ní brněnské aglomerace, zároveň však vykazuje určité slabiny především ve svých jižních a jihovýchodních oblastech. 2. Mezi regiony s průměrnou nebo nižší dynamikou rozvoje patří Jihočeský, Královehra-decký, Pardubický, Vysočina, Zlínský a Liberecký kraj. Tyto kraje na jedné straně vykazují velmi dobré výsledky určitých ukazatelů (hlavně aglomerace krajských měst), zároveň však v mnoha dalších ukazatelích nedosahují průměru ČR ). Bariérou pro některé kraje je přede-vším špatná dopravní dostupnost (Jihočeský a Zlínský kraj), ve všech krajích pak je problé-mem mimo jiné existence a dostupnost odlehlých (periferních) venkovských území. V případě Vysočiny se jedná o nově vytvořený kraj na pomezí Čech a Moravy v méně přízni-vých přírodních podmínkách. Území kraje sestává z oblastí bez výrazné tradice průmyslové výroby s výjimkou krajského města Jihlavy a celkově má spíše venkovský charakter. Skrytý potenciál rozvoje cestovního ruchu nebyl prozatím dostatečně využit. V kraji se rovněž nega-tivně projevil útlum zemědělské produkce. Nicméně v posledním období začal vykazovat růst i kraj Vysočina. 3. Zaostávající nebo jinak problémové regiony: Karlovarský, Olomoucký, Ústecký a Mo-ravskoslezský kraj. Základním problémem Karlovarského kraje je jeho odlehlost a nízká

107


úroveň dopravního spojení s ostatními centry v ČR. Tuto skutečnost v případě Karlovarského kraje nepřekonává ani jeho sousedství se SRN, které se v ostatních případech projevuje pozi-tivně. Dalším problémem je vnitřní heterogenita Karlovarského kraje, jeho území je tvořeno lázeňskými oblastmi a oblastmi výrazně postiženými restrukturalizací, jako je např. Sokolov-sko. Hospodářství kraje postihla restrukturalizace průmyslových výrob, která se projevuje růstem zaostávání kraje za průmětnými mzdami v ostatních krajích. Kraj patří k mladším regionům, avšak omezená nabídka středních škol se projevuje podprůměrnou vzdělanostní úrovní jeho obyvatel v rámci ČR. V důsledku naznačených problémů se kraj potýká s velmi nízkým růstem HDP ve srovnání s ostatními kraji. V případě Moravskoslezského a Ústeckého kraje se jedná především o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů jako jsou např. vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mla-dé a kvalifikované pracovní síly. V Olomouckém kraji, byť vykazuje obdobné problémy jako dva výše uvedené kraje, jsou příčiny odlišné. Za základní příčiny současného posta-vení Olomouckého kraje lze považovat jeho výraznou vnitřní heterogenitu, silně periferní regiony na severu a nedostatečné využití růstového potenciálu, který skýtá krajské město s vysokou úrovní vzdělanosti obyvatel, převažující venkovský charakter a dlouhodobě nízkou rozvinutost některých částí jeho území, která jsou orientována převážně na země-dělství.

SHRNUTÍ KAPITOLY REGIONÁLNÍ POLITIKA

Kapitola podává stručný přehled o regionální politice v České republice. Vysvětluje pojmy regionální politika, regionální rozvoj. Vysvětluje strategie regionálního rozvoje. Seznamuje s faktory ovlivňující rozvoje regionální politiky. Na závěr uvádí typologii regionální struktu-ry.

Shrnutí kapitoly

K ZAPAMATOVÁNÍ 6

Regionální politika

Regionální rozvoj

Strategie regionální politiky

Faktory ovlivňující regionální politiku

Typologie regionální struktury

108


SHRNUTÍ MODULU ...

Předkládaný text je obecněji pojatým výkladem sociálně politických problémů, souvislostí a trendů. Zároveň poskytuje aktuální poznatky o současných sociálně politických opatřeních v České republice. Rodinná politika je předmětem první kapitoly studijní opory. Je jednou z dílčích oblastí soci-ální politiky státu. V jednotlivých zemích sleduje různé cíle a adekvátně k nim používá různé nástroje. I v rámci Evropské Unie je rodinná politika v kompetenci jednotlivých států, její obsah není na nadnárodní úrovni přesně vymezen. Předmětem druhé kapitoly studijní opory je vzdělávací politika. Vzdělání je významným fak-torem, který formuje vztah lidí ke spotřebě a ta spoluutváří diferenciaci v příjmech i v životní úrovni obyvatel, působí na použití důchodů, má vliv na charakter a strukturu hmotné spotřeby i služeb. Vzdělání se projevuje i v rovině volného času, který má tendenci se v nynějších podmínkách zvětšovat. Úroveň má vliv na způsob trávení volného času a projevuje se aktiv-ním přístupem k jeho využití. Zvláštní význam má vzdělání pro vývoj vědy. Investice do vzdělání jsou značně perspektivní a návratnost je velmi vysoká. Dnes stojí všechny vzděláva-cí soustavy ve všech zemích před náročným úkolem, a to zabezpečit vyhovující systémy od-povídající požadavkům společnosti založené na znalostech. V úvodu třetí kapitoly jsou vysvětleny pojmy vztahující se k bydlení, faktory ovlivňujíc byd-lení a jaké jsou role státu, trhu s byty a jednotlivců v bytové politice. Kapitola pokračuje osvětlením pojmu sociální aspekty bydlení, specifikací cílové populace bytové politiky a jejích cílů a nastínění nástrojů bytové politiky a dílčích modelů bytových systémů. Podstatná část této kapitoly se věnuje pomoci státu v bydlení občanům s nízkými příjmy. Čtvrtá kapitola se zabývá problematikou nezaměstnanosti a trhem práce. Význam politiky zaměstnanosti plyne z jejího poslání, jímž je přispívat k podpoře rovnováhy na trhu práce a k omezení nezaměstnanosti, která je nesporně jedním z největších problémů současného svě-ta. Seznamuje s pojmem nezaměstnanost, která se v ČR po roce 1989 stává realitou a je to fenomén nesmírně složitý. Kapitola dále vymezuje ekonomické, sociální dopady i příčiny nezaměstnanosti a popisuje jednotlivé druhy nezaměstnanosti. Vztah nezaměstnanosti k trhu práce činí z politiky zaměstnanosti hraniční aktivitu, v nichž nachází uplatnění hospodářská a sociální politika. Dále text tedy vysvětluje podstatu aktivní politiky zaměstnanosti a její ná-stroje včetně zabezpečení občanů v nezaměstnanosti. Proto také část této kapitoly je věnována zákonu o zaměstnanosti. Předmětem páté kapitoly je zdravotní politika. Zdravotní politika ve všech vyspělých zemích, včetně České republiky, hraje velice významnou roli. Je považována za výraz zájmu státu na zdravotním stavu obyvatelstva. Role státu spočívá ve stanovení právního rámce a regulování , včetně sítě zdravotnických zařízení, kvality služeb a léčiv. Zdravotní politika zahrnuje aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví, ale také aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví, ve směru zamezení nemoci a v neposlední řadě realizaci nástrojů sociální ochrany, jež pomáhají jedinci čelit důsledkům nepříznivého zdravotního stavu. V České republice je zdravotnictví transformováno od roku 1990 s cílem vybudovat liberální a efektivně fungující systém založený na právech občanů k přístupu ke zdravotní péči. Do-stupnost zdravotní péče je garantována státem a financována z fondu všeobecného zdravotní-ho pojištění na principu povinné solidarity. Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických zařízeních a dalších organizacích uspořádaných do soustavy- sítě zdravotnických zařízení. Poslední kapitola je věnována regionální politice. Tato kapitola vysvětluje základní pojmy v oblasti regionální politiky. Popisuje faktory ovlivňující regionální politiku a podává přehled o typologii regionální struktury.

Shrnutí modulu

109


DALŠÍ ZDROJE

HALÁSKOVÁ, R. Trh práce a politika zaměstnanosti. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita,

2001. ISBN 80-7042-595-4.

KAHOUN, V. a kol. Sociální zabezpečení. Praha: TRITON, 2009. ISBN 978-80-7387-346-2.

KNAUSOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze sociální politiky. 2. vyd. Olomouc : Univerzita

Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 80-244-1021-4.

KOLIBOVÁ, H. Sociální politika 2. 1. vyd. Opava: OPTYS, 2008. ISBN 978-80-85819-67-0.


MAREŠ, P. Nezaměstnanost jako sociální problém. 3. vyd. Praha : Slon, 2002. ISBN 80-

86429-08-3.

PELÍŠKOVÁ, V. Sociální bydlení. Seminář pro krajské koordinátory pro romské záležitosti -

Olomouc 26. – 28. března 2008


PŘIB, J. a kol. Mateřská a rodičovská dovolená. 2. vyd. Praha : Grada Publishing, 2003.

ISBN 80-247-0675-X.

TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2010. ISBN

978-80-7367-680-3.

Zákon 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění

Zákon 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném

vzdělávání

Zákon 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

Zákon č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních

pojišťovnách

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění

Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní ochranné výchovy ve školských zařízeních

Zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

www.mpsv.cz

www.mzcr.cz

SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK, SYMBOLŮ A ZKRATEK

INFORMATIVNÍ, NAVIGAČNÍ, ORIENTAČNÍ KE SPLNĚNÍ, KONTROLNÍ, PRACOVNÍ

Průvodce studiem

Kontrolní otázka

Průvodce textem, podnět, otázka, úkol

Samostatný úkol

Shrnutí

Test a otázka

Tutoriál

Řešení a odpovědi, návody

Čas potřebný k prostudování

Korespondenční úkoly

Nezapomeň na odměnu a odpočinek

VÝKLADOVÉ NÁMĚTY K ZAMYŠLENÍ, MYŠLENKOVÉ, PRO DALŠÍ STUDIUM

K zapamatování

Úkol k zamyšlení

Řešený příklad

Část pro zájemce

Definice

Další zdroje

Věta

Date post:	19-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

Obchodní akademie a Vyšší odborná škola sociální, Ostrava ... II.pdf1.2 Vývoj rodiny a...

Documents