1

ŠPERKAŘ Č. 2 ROČ V. 2015

Regionální kulturní a odborný časopis Libereckého kraje

pro zlatníky a příbuzná řemesla.

Liberec, Jablonec n/ N, Železný Brod, Turnov.

Obsah

Ověření pravosti šperkových kamenů……………………….. 4

RUGEMS a jeho produkty ……………………………… 7

REVOLTA v Galeri umění v Legnici. ………………………….. 8

Hledači pokladů. ……………………………………………… 9

Organický materiál živočišného pôvodu a doplňkov

oblečenia s polovníckou tematikou. ……………………….12

Výstava grafických návrhů SUPŠ v roce 2014 v turnovské

Galerii u Zlatého beránka. ……………………………………….13

AMORA pro ČR nový šperkový kámen. ………………………13

Klenot naší archeologie…………………………………………17

Skrytá výstava pololetních klausurních prací studentů SUPŠ

v Turnově přede dnem otevřených dveří…………………….17

Recenze knihy: Gumičkování ....................................17

Relikviář sv. Maura. ………………………………………………18

Z dílny Jiřího Urbana. ………………………………22

Národní přírodní památka Ciboušov ……………………….24

Recenze knihy: České a Moravské vltavíny……………….. 28

………………………………………………………………

ŠPERKAŘ

/vydává Atelier PEGA, TURNOV / redakce RNDr. I.

Turnovec, DRAHOKAM, TURNOV/ Ing. M Frydrych a

kolektiv Atelier PEGA, TURNOV/ PHDr. M. Cogan MČR,

Turnov, Schváleno MK č. j. 20569 / ročenka 2015/ díl II./

2

Ověření pravosti šperkových kamenů.

(přírodní a umělý původ )

RNDr. Ivan Turnovec

Pro gemologickou i zlatnickou praxi je velmi důležité rozlišování

přírodních a syntetických kamenů. Všude, kde máme podezření na

umělý drahý kámen, si musíme uvědomit, že syntetické kameny

mohou nahrazovat jednak nerosty téhož chemického složení (např.

rubín ), jednak nerosty sice obdobné barvy, avšak jiného složení a

tudíž i jiných fyzikálních vlastností (spinel, topaz, ametyst,

alexandrit atd.). Takových syntéz je většina. Určení strukturních

typů je ale jen součástí identifikace. Je – li syntéza strukturně a

látkově shodná s přírodním kamenem, může být ověření obtížné,

zejména při nedostatku speciálních gemologických zařízení. Ve

druhém případě, u syntetických produktů bez přírodní modifikace,

nám pomohou strukturní a chemické rozdíly. Identifikace je

poměrně jednoduchá i při použití známých metod (hustota,

anizotropie, index lomu, barevnost či tepelná vodivost; Illášová,

Turnovec; 2004 ).

Rozlišování pravých a syntetických rubínů či safírů je

dosti nesnadné proto, že syntetické a přírodní rubíny a safíry mají

tytéž fyzikální a chemické vlastnosti. Je proto nutné v mikroskopu

zjistit způsob růstu krystalu podle růstových vrstviček (zón).

Zatímco vrstvičky přírodních kamenů jsou rovinné – odpovídají

krystalovým rovinám, vrstvy syntetických korundů jsou

obloukovité.

Přírodní kameny obsahují mikroskopické vrostlice a

uzavřeniny. V syntetických kamenech mohou být uzavřeniny

způsobené nedokonalou krystalizací, nikdy však inkluze

krystalické. Zatím co kazy u přírodních kamenů bývají rozptýlené

nepravidelně, v syntetických se vyskytují různě veliké, většinou

3

pouze drobnohledné bublinky plynů. Pozor – v přírodních

kamenech mohou být poměrně často kapalné uzavřeniny, někdy

podobné vzduchovým bublinkám (nebezpečí záměny). Jistým

pomocníkem je studium kamene v UV záření. Zatím co přírodní

rubín nesvítí, nebo je jejich luminiscence velmi slabá, u

syntetických je silná a velmi výrazná.

Určení syntetických spinelů je ve srovnání se syntetickými

korundy snadnější, protože se používají převážně k imitování

kamenů lišících se strukturou i chemizmem.

Při určování moderních imitací diamantů (např. YAG –

ytrio - aluminiového granátu, nebo GGG – germanium galium

granátu, nebo kubické zirconie a většiny dalších) je vždy nápadná

nízká disperze barev bílého světla při vysokém indexu světelného

lomu. Kameny mají výrazně vyšší hustotu než diamant a výrazně

nižší tvrdost. Odliší je velmi dobře diamantové testery. Moissanit

má optické parametry, i tepelnou a elektrickou vodivost, diamantu

podobné. Běžné testery jej neodhalí. Pomůže nám ale, že jde o

silně anizotropní látku a také jeho hustota, je podstatné vyšší než

diamantová.

Určení syntetického rutilu není příliš obtížné, protože

přírodní rutily jsou zpravidla neprůhledné. Pro umělé rutily jsou

charakteristické vzduchové bubliny seskupené v tzv. mraky a

hnízda. Jako imitace diamantu jsou dnes rutily ve špercích přelomu

devatenáctého a dvacátého století zachovány velmi vzácně. Liší se

optickými vlastnostmi (především anizotropií) i tvrdostí.

Znalost uzavřenin je velmi důležitá při určování kamenů.

Některé kameny mají charakteristické uzavřeniny, podle nich lze

určit i jejich původ. Rozlišení přírodních a syntetických smaragdů

je možné jen díky studiu uzavřenin.

Volba jednotlivých identifikačních metod v praxi závisí na

vybavení, které máme k dispozici, ale především na tom, zda

určujeme kámen volný, či zasazený do šperku. V každém případě je

nezbytné používat co největší možný počet určovacích metod,

protože výsledky jen jednotlivých parametrů mohou vést

k chybným závěrům.

4

U volných kamenů určíme alespoň orientační hustotu nebo

mikroskopem zjišťujeme v kameni ponořeném do inverze cizí

uzavřeniny, štěpné trhlinky apod. Z optických metod to je určení

izotropie nebo anizotropie, pleochroismus, index lomu. Tyto

veličiny můžeme určovat přistroji, které jsou dnes pro gemologické

laboratoře dostupné (Dedeine, Quittens - 2007) Z dalších zkoušek

přicházejí v úvahu především luminiscence, absorpční spektra,

případně propustnost pro X- paprsky.

Pro kameny zasazené ve šperku jsou určovací metody

omezeny. Nelze měřit hustotu, někdy ani index lomu, nemůžeme

prohlížet zakrytou rundystu. Navíc mohou být některé

charakteristické znaky a vady zasazením natolik maskovány, že je

jejich určení problematické. Na tomto místě lze připomenout

výsledky opakovaného studia českých korunovačních klenotů

(červené spinely byly po staletí pokládány za rubíny a červený

turmalín až do nedávna za největší rubín světa.)

Dotykové testery nám v této situaci výrazně pomáhají. Zcela se na

ně ale spoléhat nelze. Určit kvalitně šperkový kámen je možné jen

pokud je volný a umožní nám bezpečně zjistit dva základní

parametry, tj. hustotu a index lomu a další parametry pomocné

(Chování v UV světle, spektroskopu, pod barevnými filtry, tepelná a

elektrická vodivost atp.

Literatura:

Dedeyne R.,Quintens I. (2007 ): Tables of gemstone identification,

309 s. Nakl. Glirico, Gent, Belgie, ISBN – 10 90 – 78768 – 01 – 0.

IllašováL., Turnovec I.(2004) : Úvod do geologie. Str. 104 s., UKF

Nitra Slovensko.

Matlis A., Bonanno A. C. (2008): Gem identification made easy.

354s., Gemstone Press, Woodstock, Vermont, Velká Británie.

5

RUSGEMS

A JEHO NOVÉ PRODUKTY. ( BEZ OBRÁZKŮ )

RNDr. Ivan Turnovec

V Rusku je sdružení podniků Rusgems. Je nejen

jedním z největších výrobců syntetických šperkařských a

technických kamenů, ale věnuje se i těžbě přírodních šperkových

kamenů. Postavení Rusgems v rámcí světového trhu je posledních

patnáct let stále významnější. V době, kdy je účelově podceňována

technologická úroveň ruských výrobků, pokládám za užitečné

uvést pár vět o sortimentu této ruské firmy, která má své úspěšné

filiálky v Bankoku, Hon Kongu a v Číně. Sortiment výrobků je velmi

široký, vyrábějí se zde syntetické křemeny, včetně ametystu,

kubický zirkon různých barev, hydrotermální smaragdy, syntetické

spinely, YAG( Ytrio - aluminiový granát ), oxid zirkonu, čiré i

barevné korundy, šperkový moisanit a diamant (šperkové i

technické krystaly pro obrábění). K sortimentu této světově

významné ruské firmy se ještě vrátím. Minimálně šperkový

moissanit si to zaslouží. Na tomto místě připomenu nejnovější

sortimentní výrobek, který zatím nemá ve světě obdobu.

V loňském roce byl totiž výrobní sortiment sekce Rusgems Higt

Technologies (R H T) rozšířen o nové materiály označované jako

nanosital. Jde o čirou krystalickou formu barevné sklo - keramika,

kterou lze imitovat většinu barevných drahých kamenů, např. rubín,

safír, topas, olivín a jiné. O technologickém úspěchu, který

potvrzuje špičkovou kvalitu práce ruských výzkumních pracovníků,

informuje Thajský časopis Bangkok end Jewelery v září 2014.

Porovnávány jsou v článku i parametry od vzhledu po optické

vlastnosti : Sklo křemen nanosital

Tvrdost dle Mohse 5,5- 6,0 7 7 8 9

Refrakční index1,45-1,54 1,54 1,65- 1,70 1,62 1,75

Hustota g/cm3 2,20-2,60 2,65 3,20- 3,40 3,56 3,99

Disperse 0,005-7 0,013 0,015 0,014 0.18

Bod tání 600-800 1 700 1 700 1 800 2 050

Stabilita barvy stabilní nestabilní stabilní

6

Ze srovnávací tabulky je zřejmé že sklokeramický NANOSITAL je vhodným

materiálem imitace dražších šperkových.

REVOLTA V GALERII UMĚNÍ v polské Legnici.

Čtyřicet výtvarníků – šperkařů se v roce 2013 zúčastnilo soutěže

moderního šperku v Legnici.

REVOLTA – jak bylo téma soutěže nazvána, znamenalo vzepření se všem

konvencím jak ve výtvarném tak i materiálovém a technickém pojetí.

Zečtyřiceti zúčastněných výtvarníků byla velká část z Polska 13 a

SRN 7. Soutěže se snad zúčastnili soutěžící ze všech evropských států a z

Chile, Japonska, Severní Koreje, Thajvanu a Nového Zélandu.

Mezinárodní porotou byly ohodnoceni tito výtvarníci:

Odznak pro zlatnické tvůrce

1.cema: Janjaap Luit

Holandsko

7

2.cena: Sara Gackowska – Polsko

3. cena: Laura Badsnav - Head. Irsko.

Volná ozdoba dlaně; stříbro,

olejové barvy.

8

4. cena Tvarované náhrdelníky,

sladkovodní perly, hedvábná niť,

magnety.

Katarína Šípošová – Slovensko.

V katalogu mě osobně upoutaly šperky Milse Hinta – ze železa kované

náhrdelníky ve tvaru střižného nářadí (nůžky, cvikací kleště) a Am Ludmily

Šikolové, odborné asistentky katedry designu TU v Liberci, která jako jediná

zastupovala na soutěži ČR a to svým náhrdelníkem ze sušeného ovoce

(křížaly) s výstižným názvem : ŠPERK PRO HLADOVÉ“. (M.F.)

Mils Hint Am Ludmila Šikolová.

Pramen: Katalog putovní výstavy ze soutěže šperků REVOLTA v Galerii N,

Jablonec N/N / Únor – Březen 2014.

HLEDAČI POKLADŮ.

V posledních deseti letech se v Česku rozmohl nový koníček - hledání „

pokladů“ za pomoci detektoru kovů.

9

Tento koníček přišel k nám z Austrálie. Podle vyprávění Australana p.

Halamy ze Železného Brodu : „ Ze Sydney jsme na víkend vyjížděli do buše za

město a bavili se tím, že jsme za pomoci detektoru kovů hledali zlaté

nugety. Když nám přálo štěstí, tak jsem za několik víkendů nasbíral zlata na

prsten.“

Koníček amatérská archeologie za pomoci detektoru kovů je

v Česku poměrně rozšířený. Podle odhadů se u nás takovouto archeologií

zabývá kolem 25 tisíci lidí.

Tato amatérská archeologie se tají z několika důvodů:

1. Je to nedokonalý památkový zákon. Objevování archeologických

nálezů a nakládání s nimi, včetně nálezného, řeší památkový

zákon, který je z roku 1987 a nezohledňuje požívání detektoru

kovů. Podle odborníků je zákon velmi zastaralý a bylo by třeba jej

novelizovat.

2. Nálezné bývá velmi nízké vzhledem k hodnotě nalezeného

předmětu. (Mnohdy je jen symbolické např. poděkování poctivému

nálezci .)

3. Horní zákon, který uvádí, že všechno uložené pod ornicí patří státu i

občanskoprávní zákon o věcech nalezených, staví tento způsob archeologie

do podivného stínu paragrafů.

Hledače s detektory kovů můžeme rozdělit do dvou skupin.

Zlatokopové jsou ti, kteří hledají na plážích u rybníků nebo koupališť

ztracené zlaté nebo stříbrné šperky a prodávají je za výkupní ceny

v zlatnických prodejnách. Další skupinou jsou skuteční archeologové -

amatéři, kteří se radují z každého nálezu byť by nebyl zlatý nebo stříbrný.

Takoví archeologové s detektorem kovů převažují.

Problematikou archeologie za pomoci detektoru kovů se zabývá

Regionální muzeum v Mladé Boleslavi. ( M. F.)

Literetura: Právo 20.12.2014

10

Převzali jsme ze slovenského časopisu Gemologický spravodajca UKF v Nitře:

Organický materiál živočíšneho pôvodu ako súčasť šperkov a doplnkov oblečenia s poľovníckou tematikou Libuša Lengyelová Katedra botaniky a genetiky FPV UKF , Slovenská republika

Z histórie je známe, že používanie šperkov má niekoľko dôvodov. Slúžia jako prostredníctvom určitého umeleckého stvárnenia, sú trvalou ceninou, do ktorej sa dajú vložiť úspory, majú často praktickú úlohu (spony kravát, opaskov, ozdobné gombíky), vyjadrujú určité postavenie alebo príslušnosť, majú za úlohu ochraňovať vo forme amuletov. Často sa šperky nosili aj zo zdravotných dôvodov - dodávali do tela určité prvky, ktoré organizmus potrebuje pre svoje správne fungovanie. Niektoré kultúry si šperkmi deformovali telo, pretože to považovali z nejakého dôvodu za estetické. Vykopávky nám dokladujú, že šperky sa v Afrike používali už pred 75 000-mi rokmi. Na výrobu šperkov sa používal takmer každý materiál, ktorý bol krásny, lesklý a trvácny.Také sú drahé kamene a ušľachtilé kovy. Ale pravekí lovci používali dostupný materiál, ako zuby či pazúry ulovenej zveri. Kromaňonci používali na šperky aj iný materiál, ako kosti, zuby, rôzne plody, drevo a iné staré kultúry napríklad mamutie kly. Prvé kovové (medené) šperky sa objavili asi pred 7 000 rokmi. V dnešnej modernej a vyblýskanej dobe sa človek vracia k pododným látkam, ktoré sú veľmi dobre opracovateľné a prirodzené. Chemické zloženie organických materiálov je skladbou chudobné (prevažne ide o zlúčeniny kyslíka a uhlíka), a preto je tiež škála organogénnych ozdobných materiálov pomerne užšia (Illášová,Turnovec,2006). Ulovenie zveri predstavuje pre poľovníka nezabudnuteľný zážitok. Ten mu pripomína trofej, ako sú parohy, rohy, lebky a kože. Sú to aj drobnejšie trofeje – rôzne kostičky, pazúry (obr. 2), mnohí ich odkladajú do krabičieka zásuviek. Iní ich chcú mať neustále pri sebe alebo nimi obdariť svoju manželku. Z toho dôvodu sa obracajú na tých, ktorí vedia tieto trofeje spolu s ušľachtilým kovom oživiť v podobe poľovníckeho šperku (Herz, 2007).

11

Poľovnícky šperk má preto u nás bohatú tradíciu, ktorú ďalej rozvíjajú zruční majstri. K materiálom živočíšneho pôvodu, ktorý

využívajú na ich výrobu patria najčastejšie parohovina a zuby rôznych zvierat. V našich zemepisných podmienkach sa jedná hlavne o parohy srnčej a jelenej zveri a o zuby z jeleňa lesného, svine divej, líšky lesnej či medveďa hnedého. Vzácne sa využívajú napríklad i penisové kostičky (medveďa, jazveca, kuny i vydry) alebo jelenia hubertka, čo je vlastne krupkovitá kostička v srdci prežúvavcov v tvare krížika (jeleňa, daniela(= daňka), muflóna či srnca), štetky z diviaka a kamzíka (srsť z chrbtovej časti), slučie paletky (nepravé prvé letky)

a štetôčka perutky (chumáčik sivo - modravého páperia od nadchvostovej mazovej žľazy) káčerie kosieriky, medvedí pazúr, bezoárové guličky (zvyšky nestrávenej potravy kamzíka v jeho žalúdku a sú vypreparované žalúdočnými kyselinami Kedysi sa im pripisovala liečivá sila), fúzy líšky alebo zajaca, ... (Ferenec, 2004). Keďže ide o hmotu pochádzajúcu z pozostatkov poľovnej zveri, sú to hlavne poľovníci a ich manželky, ktorí ju najčastejšie používajú ako súčasť šperkov. Tieto šperky majú teda zväčša poľovnícku tematiku. Napríklad jemné farebné odtiene kelcov umiestené v kove pripomínajúce svojím tvarom prírodu sú pre poľovníka oveľa príťažlivejšie, zaujímavejšie a srdcu bližšie, ako drahokamy či ich

12 napodobeniny (Herz, 2007).Možno predpokladať, že prvými ozdobami boli trofeje ako zuby a pazúry zabitých zvierat. Aj dnes existuje kategória lo- veckých šperkov, kde sú zuby divej zveri (jeleňov, svíň, líšok, medveďov) zasadzované do drahých kovov alebo do parohoviny. Pálené očné zuby, takzvané kelce, sa často nesprávne označujú aj ako„grandle“. Jedná sa o horné očné zuby z jeleňa alebo jelenice(= laně). Najvhodnejšie na výrobu šperkov sú kelce zo starších zvierat, ktoré sú pravidelne obrúsené a tmavo sfarbené, čiže pálené. Čím sú viac pálené, tým väčšiu šperkársku hodnotu majú. Kelce z jeleňa sú väčšie ako z jelenice. Kly mladého diviaka (tzv. zbrane) alebo diviačice( = bachyně) sa tiež môžu použiť ako súčasť šperku (obr.6). Preparácia kelcov diviaka je náročnejšia jako kelcov jeleňa. Parohy z ulovených jedincov čeľade jeleňovitej sa naučil postupne používať k dennej potrebe aj predchodca človeka. Podľa vykopávok je známe, že človek využíval parožie ako zbraň, ako nástroj, jako šperk, či obradný predmet. V súčasnosti je hmota parohu využívaná pri výrobe ozdobných predmetov a nábytku a parožie samotné ako trofej predstavuje pre poľovníka spomienku. Parožie vyrastá z kostného podložia výbežkov čelových kostí - pučníc, a je vyživované kožou. Najskôr je mäkké, zložené z hubovitej kosti, do ktorej vnikajú cievy a nervy. Hubovitá kosť postupne tvrdne a kostnatie smerom od pučnice k vrcholu. Najstaršia parožná hmota je pri pučnici a najmladšia na vrchole parohu. Rastúci paroh je obalený mäkkou, silno prekrvenou a citlivou osrstenou kožou - lykom, s množstvom žliaz, ktoré paroh vyživujú. Keď dorastie, lyko uschne a cievy odumrú. Parohovina je vnútri pórovitá (Ferenec, 2010, Illášová et al., 2006). Šperky i doplnky oblečenia z organického materiálu dnes možno rozdeliť na ženské a mužské a na tie, pri výrobe ktorých sa kov používa a nepoužíva. Používa sa už vyššie spomínaný organický materiál z trofejí, ktorý sa môže a nemusí spracúvať do ušľachtilých kovov (najčastejšie zlato a striebro). Ženské šperky a doplnky oblečenia. Väčšiu časť týchto predmetov tvoria strieborné a zlaté šperky so vsadenými jeleními kelcami.

13

Grandle sú najčastejšie vsadené do drahého kovu vytvarovaného do podoby dubových listov, žaluďov(obr. 7), parohov alebo do parohoviny. Jedná sa o šperky ako prívesky,

náramky, prstene, náušnice, náhrdelníky či brošne . Môže sa jednať ale aj o kombináciu kovu, parohoviny a grandle. Mužské šperky a doplnky oblečenia. K typickým mužským šperkom s poľovníckou tematikou patria: brošne (o, parohovinové gombíky, ozdobné ihly, spony, prstene, prívesky, poľovnícke kravaty a rôzne odznaky. Menej často používané sú: kačírka, tulec so štetinou na poľovnícke klobúky. Ihlica sa používa ako šperk na poľovnícky klobúk, kravatu, fazónu

14 alebo chlopňu poľovníckej kamizoly pánov, ale aj dám. Podobne aj brošne a odznaky. Vyrábajú sa parohovinové gombíky na poľovnícke oblečenie, spony na kravaty, ... Je prirodzené, že človek, ktorý trofej upravenú do poľovníckeho šperku nosí, dokazuje svoju príslušnosť k poľovníctvu, prípadne prejavuje sympatie k tým, ktorí sa venujú poľovníctvu a ochrane prírody. Poľovnícky šperk sprevádza ľudstvo už odvtedy, keď si človek ulovil svoje prvé divoké zviera a vyrobil svoj prvý šperk. Aj keď sa teraz tomuto umeniu nevenuje na Slovensku veľa zlatníkov a majstrov, výroba

poľovníckeho šperku pretrvala dodnes a dúfajme, že bude pokračovať ďalej. Použitá literatúra:

FERENEC, J. 2010. Čas vytĺkania. In: Poľovníctvo a rybárstvo. 8, 2010, s. 18-19. FERENEC, J. 2004. Poľovnícke šperky z menej známych trofejí. In: Poľovníctvo a rybárstvo. 8, 2004, s. 10-11. HERZ, J. 2007.Trofej v podobe šperku. In: Myslivost. 5, 2007, s. 58. ILLÁŠOVÁ, Ľ., SCHLARMANNOVÁ, J., TURNOVEC, I. 2006. Dekoratívne predmety a šperky z prírodných látok. Nitra:FPV UKF, 2006. ILLÁŠOVÁ, Ľ., TURNOVEC, I. 2006. Gemologická klasifikácia. Výstava maturitních grafických návrhů SUPŠ v turnovské GALERII U ZLATÉHO BERÁNKA.

15

Grafické návrhy šperků. V této galerii byly od 1.1 do 20.1. 2015 vystaveny grafické návrhy realizovaných na maturitách v roce 2014. Bylo možné na této malé výstavce porovnat je s některými realizovanými maturitními pracemi, hlavně v oboru uměleckého odlévání a kovářství. Je dobré že tato výstava představuje veřejnosti výsledky prací žáků, ale tím také schopnosti učitelů, kteří je v průběhu let hodně naučili.

AMORA - pro ČR nový šperkový kámen.

RNDr. I. Turnovec

Amora představuje absolutní vyvrcholení

několikaletého výzkumu a vývoje v růstu šperkově využitelných

krystalů společnosti Better Than Diamond ve Washingtonu.

Chemicky se jedná o karbid křemíku (SiC), jde po diamantu o druhý

nejtvrdší materiál vyskytující se na Zemi. Je také extrémně odolný

proti poškrábání, odření a rozlomení. Není pouhou napodobeninou

diamantu jako jiné vyráběné krystaly. Krátce se o ni zmiňujeme

v informaci o výstavě HODINY A KLENOTY ve Šperkaři 4 / 2014. Ve

skutečnosti svými optickými vlastnostmi - brilancí a disperzí

16

diamant předčí a navíc je i výrazně levnější. B. T. D. v současnosti

vlastní pět patentů chránících postup jeho výroby a krystalizace.

Amora se vyrábí při vysoké teplotě a tlaku. Známe i její technickou

modifikaci, která se vyrábí v elektrických odporových pecích pod

názvem karborundum. Karbid křemíku se ale vyskytuje i

v přírodních podmínkách a v meteoritech.

V přírodě je poměrně vzácný, v roce 1893 jej popsal

H. Moissan z úlomku železného meteoritu pocházejícího z kráteru

Diabolo v arizonské poušti. Nejprve se domníval že jde o diamant

časem se ale zjistilo, že jde o karbid křemíku. Podle svého

objevitele byl tento materiál nazván moissanit. V pozemských

podmínkách jsou výskyty moissanitu velmi vzácné. Je proto

zajímavé, že jednou z pozemských lokalit je výskyt v Českém

středohoří popsaný v roce 1963 ( J. Bauer, J Fiala, R Hříchová :

Natural and Silicion Carbide; American Mineraloqist 48: 620 – 634).

Tehdy šlo teprve o popis třetího výskytu. Dosud jich bylo popsáno

jen několik desítek.

První syntetický karbid křemíku byl vyroben již v roce 1891

H Moissanem a A. I. Achesonem, kteří nezávisle na sobě dokázali a

publikovaly své práce ve stejném roce 1891. Jelikož Achesonova

metodabyla jednodušší, je dosud používána pro výrobu

syntetického SiC, nazývaného karborundum, pro brusné a žáru

vzdorné účely.

Vybroušená Amora

17

Koncem osmdesátých let se podařilo v laboratoři vyrobit

jednotlivé velké krystaly moissanitu. V létě r. 1995 byly

prezentovány vybroušené krystaly. Výroba byla zavedena kromě

USA i v Rusku a Japonsku. Zájem o šperkové SiC vyburcoval

společnost Charles/Colvard. Začal tříletý intensivní výzkum.

Výsledky byly světu předvedeny v létě r. 1995. Výsledek lze

označit jako za velmi úspěšný. Moissabnity a diamanty je téměř

nemožné rozlišit bez speciálních testerů. Platí to zvlášť, jsou – li

zasazeny ve špercích.

Prstem s moissanitem.

Ve zlatnické praxi má karbid křemíku proti diamantu

dvě výhody. Je odolný proti teplotnímu šoku a hlavně je dostupný

za cenu 1/10 až 1/15 ceny diamantu. Vývoj moissanitu vedl ke

vzniku modifikace Forever Brilliant která byla výrazně bělejší než

první generace šperkového moissanitu. Moissanit se vyrábí i

v barevných mutacích. Laboratorní výzkum pokračoval dál a firma

Amora v roce 2013 představila modifikaci označenou Amora. Jde o

třetí generaci syntetického SiC. Byl vytvořen velmi kvalitní

šperkově využitelný materiál s vlastnostmi překonávající diamant.

Od roku 2014 jsou briliantové výbrusy této kvalitní modifikace SiC

jménem Amora k dispozici i v ČR. Jde o firmu MOISSANITE –

DIAMANT s. r. o v zastoupení výrobce Charles and Colvard,Ltd.

Havlíčkova 77 ; 267 01 Dvůr Králové

18

Srovnávací tabulka vlastností moissanitu a diamantu :

index lomu disperse lesk tvrdost tepelná

odolnost

Diamant 2,42 0, 044 17,2% 10 8500 C

Amora (SiC) 2, 65- 2, 69 0, 104 20.4% 9,25-9,50

1 9000 C

Klenot naši archeologie.

Ing. Miloslav Frydrych.

Do podvědomí se nám dostalo několik unikátů ze

vzdálených dob. Všeobecně je známá Věstonická Venuše z Moravy,

přilbice sv. Václava, Svatováclavská koruna, nebo Kutnohorská

monstrance. Méně známý je relikviář sv. Maura nebo z opuky

vytesaná hlava významného Kelta.

Jsou to klenoty Čech, i když neoplývají jen kovem nebo

drahými kameny. Hlava Kelta je, vedle Věstonické Venuše, je

dochovaná historická památka v Čechách. Její stáří archeologové

odhadují cca 200 let p. n. l. . Historickou a uměleckou hodnotu si

nikdo netroufá vyčíslit. Tato nevelká plastika byla nalezena

v pískovně u Mšeckých Žehrovic u města Strašecí v roce 1943.

Tento klenot muzejních sbírek není veřejnosti běžně

přístupný a bývá vystavován jen při výjimečných příležitostech a na

speciálních výstavách :

V roce1958 na výstavě Pravěk Československa.

V roce2008 na výstavě 190. Výročí založení Národního Muzea

19

V roce 2011 výstava Hlavy Kelta k výročí jeho nálezu ve

Strašecí.

V roce 2014 ýstavě Unikáty zemských muze

Byla na nich vystavena plastika hlavy Kelta z opuky, která podle

archeologů patřila významnému Keltovi, nejspíše učenci nebo

duchovnímu. Josef Šlajchtr ji nalezl náhodou v bývalém pískovém

lomu, kam si lidé jezdili krást písek. Podkopáním písku se sesouvala

půda i na jeho pozemku a proto se kopat v lomu nesmělo. Josef

Šlajchtr při hlídání svého pozemku v čerstvém sesuvu objevil plastiku.

Hlavu rozlámanou na kousky. Když se však zmínil o svém nálezu,

dozvěděl se o tom Josef Bauman archeolog - amatér, který odhadl

velkou vzácnost a výjimečnost nálezu.Ve Strašecí na Rakovnicku byla

ve zdejším Muzeu, ke 40. výročí jejího nálezu, k vidění jen na 12

hodin. O její vzácnosti svědčí i pojištění na 100 mil. Kč. Po výstavě

byla hlava Kelta uložena do depozitu Národního Muzea v Praze.

Prameny : Právo 21.5.201

Wikipedie 2015

Skrytá výstava pololetních klausurních prací

studentů SUPŠ v Turnově přede dnem otevřených

dveří.

Klausurní práce.

20

Tělocvíčna školy se 20.1. 2015 proměnila v ucelenou

výstavu pololetních klausurních prací studentů školy.

Na této výstavě byly zastoupeny práce všech oborů –

zlatníků, kovorytců, brusičů drahokamů, kovářů, a uměleckého

odlévání. Práce v kovu doplnily i figurální kresby a kresby drapérií

a objektů. Je jen škoda, že tato komorní výstava byla bez účasti

veřejnosti. Škola by se měla více zviditelnit. Je čím se

pochlubit a poukázat na to, že ještě manuální zručnost nezanikla a

ukázat že české zlaté ručičky, které ještě nezdřevěněly ani

nezkompjuterovali.

Ilustrativní obrázky z výstavy.

Recenze knihy: Gumičkování

Autoři J. Mc.Cann / M.Sweneyová / B. Thomasová.

Překlad z angličtiny: Zdeněk Kubík.

Vydavatel Albatros Media a.s. ; 1. vydání 2014.

Tak jako kdysi byli u dětí populární umělohmotná céčka,

které se skládaly do řetězců, tak se dnes stalo populární skládání

ozdob a šperků i užitkových věcí z miniaturních gumiček. Je to

škola hrou, která má ohlas u dětí. Děti si zdokonalují svoji

obratnost, zručnost a obrazotvornost. Je to první stupínek k zálibě

ve šperkařství.

Kniha je sepsaná velmi účelově bez zbytečných komentářů.

Po slovníčku, který vysvětluje užívané pojmy, následují ihned

návody na jednotlivé druhy pletených ozdob a „šperků“

Kniha je spíše obrazový než textový návod, včetně použití

pletacího háčku a jednotlivých druhů pletacích strojků.

21

Kniha má 128 stran a cca 236 vyobrazení.

Objednávka knih: eshop @ albatrosmedia. cz

Relikviář Sv. Maura

Ing. Frydrych Miloslav

Relikviář sv. Maura je jednou z nejstarších

památek na našem území, jejíž cena je nevyčíslitelná. Z pohledu

uměleckého zpracování lze ji zařadit mezi vrcholnou zlatnickou

památku své doby.

Sedm Maurů – který je ten pravý?

Dříve než se budeme zabývat relikviářem, jako vrcholným

dílem gotického zlatnického umění je nutné si vyjasnit osobnost

sv. Maura. Název Maur byl v období počátku prvního tisíciletí

jméno poměrně časté a vyjadřovalo pojmenování mouřenína, tj.

berbera ze severní Afriky, z které se šířilo křesťanské učení do

Římského impéria. Křesťanství bylo ve svých počátcích silně

potíráno stávající duchovní i mocenskou mocí.

Je známo sedm legend o sv. Maurovi. Podle ústní tradice

byl Maur voják, velící setnině ve vojsku římské legie. On jako

přesvědčený křesťan ovlivnil i svoji vojenskou setninu. Jeho

setnina odmítla rozkaz vyvraždit bezbrannou vesnici. Vojáci

odmítli splnit tento rozkaz se zdůvodněním, že je to proti jejich

náboženskému přikázání. Jejich předák, sv. Maur byl mučen a

popraven. Tato událost se stala kolem roku 50 n.l.

Další pověst o svatém Maurovi je zaznamenána v římských

letopisech. Maur se narodil v roce 500-512 a byl synem římského

senátora. Toužil po zbožném životě, a proto se stal žákem sv.

Benedikta z Nusrie v Itálii. Sv. Maur na příkaz svého učitele

zachránil tonoucího se sv. Placida, tím že běžel po vodě a Placida

z vody vytáhl. Chůze po vodě byl jeho první zázrak. Zázračně

dovedl i léčit, když jako zástupce sv. Benedikta, který byl právě na

cestách, vyléčil němého chlapce a ten promluvil. Sv. Benedikt

založil klášter v pohoří Santa Cassino a poslal sv. Maura se čtyřmi

22

druhy na území nynější Francie. Zde založili klášter v Glanfeiul u

řeky Loiry. Po smrti sv. Benedikta byl jeho nástupcem ve vedení

řádu. Zde založil benediktinské opatství. Zemřel kolem roku 584.

Další legenda, která je zobrazená na stříbrných reliéfech na

stříšce relikviáře traduje, že asi koncem 1. století, kdy v Remeší sv.

Maur prováděl pastorizační činnost, byl vůdcem křesťanské obce.

Odebral se v noci do vězení, kde byl jeho druh sv. Timotěj

uvězněn. Řadu vězňů obrátil na víru a vězně pokřtil, mezi jinými i

sv. Apolináře. Spolu s nimi byl popraven. Tato legenda je snad

nejpravděpodobnější.

Benediktinské opatství Florennes Belgii zásluhou svého

opata Gerarda de Rumigny získalo kolem roku 1225 z katedrály

v Remeši relikvie Sv Jana Křtitele, sv. Timoteje a sv. Maura. Gerard

de Rumigny nechal pro tyto světce zhotovit relikviář, který byl

pojmenován jako relikviář Sv. Maura. Z Florennes se stalo slavné

poutní město hojně navštěvované zbožnými poutníky.

OSUD RELIKVIÁŘE SV MAURA

Ve Florennes byl relikviář až do Velké francouzské

revoluce. V roce 1883 byl Benediktinský klášter zrušen a relikviář

byl přenesen do spřízněného kostela. Relikviář byl částečně

poškozen. Roku 1838 jej církevní rada nabídla k prodeji. Odkoupil

jej za 2 500 franků šlechtic Alfred de Beadorf. Tím se relikviář

dostal do soukromých rukou. Kolem roku1850 jej Beadorf nechal

opravit za 3 000 franků. Restaurování relikviáře však nebylo

provedeno odborně. V roce 1888 byl relikviář na výstavě v Bruselu.

Rod Beadorfů, znechucený bouřlivou dobou po francouzské

buržuázní revoluci se přestěhoval do Rakouska, které se v té době

jevilo jako oáza klidu v bouřlivé době.

Zakoupil v tehdejším Rakousku zámek Bečov nad Teplou

v jižních Čechách, kam si odvezl i relikviář sv. Maura.

Před druhou světovou válkou rod Beadorfů sympatizoval a

po roce 1938 kolaboroval s nacisty. Po roce 1945 rod kvapně

opustil Bečov a relikviář uschoval v zámku v přesvědčení, že se

brzy do svého majetku vrátí.

Podle poválečných Benešových dekretů byl majetek

Beadorfů, jako kolaborantů s nacisty, zabaven a znárodněn.

23

Relikviář sv. Maura byl v seznamu kulturních památek a označen

jako ztracený.

Až v roce 1984 kdy obchodník se starožitnostmi pan

Danny Douglas nabídl přes rakouské velvyslanectví 250 000 dolarů

za odkoupení neznámé starožitnosti, uložené na území ČSSR. Tato

nabídka byla projednávána nejdříve ve Vídni a později přes PZO

ARTIA do jejíž kompetence prodej starožitností spadal. Vysoká

nabídka a údaj že jde o předmět uložený 100 km od Norimberku,

zaujala tehdejší Ministerstvo kultury, které do hledání po něm,

zapojilo kriminální policii. Začala honička kriminalistů za

uměleckou památkou podle hesla: Hledám to, nevím co. Po

bezvýsledném pátrání v archivech bylo vytipováno několik zámků

v okolí Plzně, které jsou v daném okruhu 100 km od Norimberku.

Šťastná náhoda dopomohla k rozuzlení tohoto případu. Zmínka p.

Douglase že jde o předmět s kováním a náhodný objev pracovnice

Uměleckoprůmyslového muzea, která našla v soupisu zámků

z roku 1932 fotografii relikviáře s údajem, že se nachází v zámku

Bečov nad Teplou.

4. listopadu 1985 pomoci detektoru kovů bylo prohledáno

nejdříve okolí zámku a posléze samotný zámek. Druhý den byl

v zámecké kapli Navštívení Panny Marie relikviář pod podlahou

nalezen a vyzvednut. Po vyhodnocení odborné komise bylo

konstatováno, že jde o gotický relikviář nesmírné umělecké

hodnoty, jehož vývoz nepřipadá v úvahu. Nález byl označen jako

nález století. V roce 1995 by zapsán do seznamu národních

kulturních památek.

Relikviář však byl uschován ve vlhkém prostředí kaple a byl

v dezolátním stavu. Dřevo relikviáře bylo ztrouchnivělé a jeho

následné uložení v trezoru urychlilo jeho rozpad,

Restaurování relikviáře

Nás, šperkaře, zajímá více než osobnost sv. Maura jeho

relikviář. Je zajímavý jako dílo zlatníků, kovotepců, zpracováním a

druhem použitých drahokamů, kamejí a intaglií, použitých na jeho

výzdobu.

Nelze opomenout, že tento relikviář je významná románská

památka, která vznikla kolem roku 1239 n. l. pro benediktinský

klášter ve Florenes.

24

Relikviář je domečkovitého typu. Na bocích relikviáře jsou

umístěny cizelované stříbrné a zlacené sošky šesti apoštolů

z každé strany. Jsou umístněné v mělkých obloukovitých

podloubích oddělené sloupky, ozdobené filigránen a osázené

drahokamy a druhotně použitými antickými kamejemi a gemami

z 1. a 2. století. Relikviář byl zhotoven s velkou zbožností a

pracovali na něm skuteční mistří svého řemesla. Výsledek jejich

práce předčil svoji dobu.

Románský sloh, který byl v tomto středověkém období, se

vyznačoval ve výtvarném projevu strnulostí pohybu, výrazu tváře a

neznalostí perspektivy. Tento výtvarný způsob se projevuje na

stříbrných talířovitých reliéfech, které jsou umístěny na stříšce

relikviáře. Jedna strana reliéfů vypráví o tragickém příběhu sv.

Jana Křtitele. Na druhé straně stříšky je vycizelován příběh o sv.

Maurovi a jeho mučednické smrti.

Na výzdobě nás hlavně zajímá zlatnická kovotepecká a

emailérská výzdoba. Osazení drahokamy a jejich použití na

výzdobě. Relikviář je vysoký 25 cm. Sedlovou stříšku zdobí tři

velké kulaté křišťály. Půdorys relikviáře je 140 x 42 cm.

V porovnání se zachovanými relikviáři, uložených

v Norimberské katedrále, se tento vymyká z rámce domečkových

relikviářů. Jde o unikát. Stříbrné, zlacené sošky vyjadřují pohyb a

oduševnělou tvář jednotlivých svatých. Svým provedením a

uměleckým výrazem, relikviář předčil svoji dobu nejméně o jedno

století.

Středověké zlatnické technologie si vyžádaly úzkou

spolupráci norimberských a našich restaurátorů.

První dokumentaci a přípravu na restaurování provedla

VŠCHT na svém detašovaném pracovišti restaurování kovu a

kamenů v Turnově (VoŠ).

Po posouzení komise Ministerstva kultury o jakou kulturní

památku jde, (Byla zapsána v roce 1995 do seznamu kulturního

dědictví.), byly práce na restaurování postoupeny restaurátorské

dílně na UMPRUM v Praze.

Restaurování se ujala ak. soch. Alena Nováková a ak.

soch. Andrej Šumbera, naši přední restaurátoři šperků, Vytvořili

25

tým na záchranu a zachování významné historické a kulturní

památky.

Než došlo k restaurování bylo nutné prostudovat, osvojit si a

zvládnout staré zlatnické technologie. Úkolem bylo citlivě doplnit

poškozené části sošek a polámaných kovových částí. Zrestaurovat

filigránovou výzdobu, zrestaurovat úchytky na kameny a v konečné

fázi zasadit vyjmuté drahokamy, kameje a gemy.

Musel být zrekonstruován vnitřek relikviáře i jeho venkovní

dřevěné těleso. Rovněž i tkaniny, do nichž byly ostatky svatých

zabaleny a zbytky kůží z vnitřku relikviáře.

Zhotovení dřevěného tělesa relikviáře bylo kapitolou samou

o sobě. Dřevěné, strouchnivělé těleso se rozpadlo a tak muselo

být podle něj zhotoveno jádro nové. Bylo zhotoveno několikrát

z lipového dřeva, tak aby odpovídalo postupující restauraci

relikviáře. Konečné těleso bylo zhotoveno z ořechového dřeva na

rozdíl od původního dubového.

Po stranách relikviáře v mělkých podloubích jsou umístěny

stříbrné a zlacené sošky svatých a to po šesti z každé strany. Jsou

odděleny sloupky ozdobené filigránem a úchytkami s drahokamy,

kamejemi a gemami. Postupné restaurování bylo rozděleno do

několika etap. V první etapě byla provedena dokumentace a

rozebrání relikviáře – celkem bylo evidování 3000 dílů tak, aby bylo

snadné jejich zpětné zařazení.

Postupné restaurování: stříbrných sošek

emailů a mosazných kovových dílů

čištění a posouzení drahokamů

oprava úchytek pro drahokamy

konzervace látek, kůže a kostí

Časový rozsah restaurování.

Řízením práce na restaurování a restaurováním byli

pověřeni ak. soch. Alena Nováková a ak. soch. Andrej Šumbera.

26

V roce: 1992 – 93 se ověřovali a zkoušely používané staré

technologie na použité na relikviáři.

1994 – čištění a odstraňování koroze.

1995 – zpevnění filigránu, doplnění poškozených míst.

1996 –návrh a příprava vitrin pro uložení relikviáře na

zámku Bečov.

1997 – restaurování stříbrných sošek a reliéfů.

1998 – restaurace sošek a zhotovení jádra relikviáře

z ořechového dřeva .

1999 - pokračování na restaurování a předběžné

umisťování ozdob a sošek na dřevěné jádro relikviáře.

2000 - zavěšení restaurovaných sošek dvanácti

apoštolů, sv. Maura a Ježiše Krista.

2001 - Finální restaurátorské práce, dokompletování

sošek.

2002 - Vystavení relikviáře na zámku Bečov.

Škoda jen že se této slavnostní chvíle nedočkala ak. soch.

pani Alena Nováková, která v roce 1997 podlehla onkologické

nemoci.

Na restaurátorské práci se podílel tým výtvarníků – ak.

soch.: Alena Nováková, Andrej Šumbera, Ladislav Komňacký,

Alena Malovaná, Eva Šumberová, Martin Zet, Ing. Jan Reisner, Petr

Špaček, ak. mal. Jarmila Sykitová, Mgr. František Křivánek.

Prameny: Sv. Maur – Wikipedie. Webové stránky: VKV

svatymaur.cz/cs/ restaurování html

27

Obrázkový exkurz Relikviáře sv. Maura.

28

Z dílny Jiřího Urbana.

Ing. M Frydrych.

Nedávná vernisáž byla v Kamenářském domě turnovského muzea

29.1. 2015.

Obrazy Jiřího Urbana a Pavla Holase, potvrdila výjimečný

talent obou malířů. Potvrdila rovněž „dvojtalent“ Jiřího Urbana a to

jako malíře amatéra a jako zlatníka profesionála.

Již mnohokrát jsou publikovaná díla Jiřího Urbana z oboru

šperků a kopií významných zlatnických kulturních památek. Méně

je v v mediích publikovaná jeho malířská tvorba. Vůbec

nepublikovaná, až na některé výjimky je jeho vnitřní tvorba jako

šperkaře Pokud je v malířské tvorbě označován jako svědek svých

dobrodružných cest, kde je inspirován geniem loci zemí které

navštívil ať je to Machu Picchu (= Starý vrch ) v peruánských

Andách, nebo Nasca v Údolí smrti v Chile, nebo Mongolsko či

29

Indie a Čína. Zde vydává svědectví ve svých o svých prožitcích

v obrazech.

Ve šperku, p. Urbanovi inspirace přichází sama. Okouzlují jej

zážitky z přírody, kameny které si přivezl ze svých cest, prožitky a

poezií všedního života.

To je ten šperk, který si vyrábí v koutku svého atelieru pro

vlastní potěšení. Inspirován přírodou, kovem, zvláštními tvary

drahokamů z cest, ale také oblázků z pláže na Jadranu.

Autorský šperk Jiřího Urbana:

Národní přírodní památka Ciboušov.

František Skřivánek a Ivan Turnovec.

Česká geologická společost uspořádala 11. dubna pro své členy zajímavou exkurzi. Průvodci byli RNDr. František Skřivánek a RNDr. Ivan Turnovec. Prní etapou exkurze byly pozůstatky po středověké těžbě jaspiso - ametystové žíloviny. Dnes je toto místo Národní přírodní památka Ciboušov. Byla vyhlášena v roce 1983 na celkové výměře 4,96 hektarů. Rezervace se nachází v okrese Chomutov Ústeckého kraje, při patě Krušných hor, nedaleko města Klášterec nad Ohří. Předmětem ochrany je mineralogické naleziště ametystů

30

a jaspisů v okolí zavalené středověké šachtice. Se souhlasem autorů přetiskujeme pasáž z Průvodce, který pro účastníky exkurze vytiskla Česká geologická služba, jde totiž o zajímavou informaci.

Přírodní památka Ciboušov

Lokalita Ciboušov je situována na úpatí Krušných hor, nedaleko města Klášterce nad Ohří. Nachází se v nadmořské výšce 425–460 m n. m., 2 km severně až severozápadně od stejnojmenné obce Ciboušov, na jižním svahu hřebenuje označován jako Liščí doupě. Podloží NPP Ciboušov tvoří horniny krušnohorského krystalinika. Samotnou národní přírodní památku pokrývají smíšené nepůvodní lesní porosty s převahou smrku ztepilého, borovice lesní, modřínu opadavého a břízy bělokoré. Květena zde není nijak výjimečná a nevyskytuje se zde žádný zvláště chráněný druh. Již ve 14. století zde byly ale v muskovitických a dvojslídných ortorulách nalezeny mocné křemenné žíly s drahokamovou výplní jaspiso - ametystovou. Ozdobné kameny zde byly intenzivně těženy, především ve 14. století. Ve století 16. byla již těžba jen sporadická. Pozůstatky po této středověké těžbě nalezneme ještě dnes - v podobě odvalů a zbytku těžební rýhy. Archeologické a geologické průzkumy byl prováděn v 70. letech minulého století. V minulosti materiály zde vytěžené byly použity k výzdobě kaple sv. Kříže na Karlštejně, kaple sv. Václava na Pražském hradě a hradu Tangermünde u Magdeburku. Během třicetileté války bylo zdejší ložisko opuštěno a bylo na několik staletí zapomenuto. Zdejší naleziště bylo opětovně nalezeno v 80. letech 20. století. Následně zde byl proveden rozsáhlý, několik let trvající archeologický průzkum, který potvrdil shodu nalezených drahokamových odrůd s kameny použitými k výzdobě uvedených památek. Z mineralogického hlediska se jedná svým způsobem o jedno z nejvýznamnějších chráněných území severozápadních Čech. Národní přírodní památka Ciboušov, stejně jako blízká

Národní přírodní památka Doupňák, jsou mineralogicko-archeologickými lokalitami evropského významu.

Studiem inkrustací ze 14. století na Pražském hradě a Karlštejně se v

minulém století zabývala řada badatelů v čele s F. Skřivánkem. Zjistilo se

např., že zachované drahokamové obklady na Karlštejně i Pražském hradě,

jsou jen částí původní výzdoby. Svědčí o tom mladší omítkou zakrytá

lůžka v kostele panny Marie i kapli sv. Kateřiny na Karlštejně. Inkrustace

nelze zaměňovat s běžnými obklady a nástěnnými mozaikami, používanými v

chrámech a kostelích (jedny z nejstarších jsou v raně křesťanské bazilice ze

6. století v Poreči v Istrii). České inkrustace se od běžných obkladů liší,

jsou originální. Zde platí vyjádření kronikáře Beneše Krabice z Weitmile o

výzdobě kaple sv. Václava na Pražském hradě:

31

„Není na celém širém světě hradu a kaple tak vyzdobené ..“

Bylo prokázáno, že materál z Ciboušova je totožný s obkladovými kameny na Karlštejně i Pražském hradě. Drahokamová naleziště, ze kterých pocházejí obklady kaplí na Karlštejně a ve Svatovítské katedrále i dalších nedochovaných architekturách, zůstala utajena více než 600 let. Po skončení období rozkvětu stavitelství, umění i uměleckého řemesla doby Karla IV., zcela upadl v zapomnění původ těchto světově jedinečných památek. Navzdory tomu, že drahokamové obklady z české gotiky již v období manýristického humanismu byly řazeny mezi „světové divy“. zůstal však jejich původ stranou zájmu i v dobách poznamenaných dalším rozvojem prospekce řezaných kamenů. Nejstarším známým údajem zůstává připsání nespolehlivého kronikáře Václava Hájka z Libočan z roku 1541. Kamenům přisoudil podkrkonošský původ, a to s určitými rozpaky bylo v zásadě akceptováno až do roku 1970, kdy V.

Ficscher z Idar Obersteinu je bez dalších důkazů přisoudil do Schlottwitz v Sasku. K určení této lokality se připojili i naši autoři (V. Bouška, V. Ziegler, J. Kašpar, J. Kouřimský a další). Neudržitelnost tohoto názoru se projevila až zkoumáním, již dříve známého, ale do pozornosti teprve v roce 1983 uvedeného naleziště na svahu Krušných hor mezi obcemi Petlery a Ciboušov. Nálezová zpráva P. Machka byla publikována v roce 1983.

Středověké drahokamové obklady byly mezi lety 1357 až 1365 instalovány v kaplích sv. Kříže a sv. Kateřiny, popř. Panny Marie na Karlštejně. Roku 1372 byla jimi vyzdobena Svatováclavská kaple na Pražském hradě, v roce 1377 kaple sv. Kateřiny a sv. Václava a v Tangermünde u Magdeburku a krátkce před rokem1360 ještě v kostele Všech svatých opět na Pražském hradě. Obklady v posledních materiál z nich zkoumat nemůžeme. Zato však máme k dispozici téměř 5000 kusů leštěných kamenů z Karlštejna a kaple sv. Václava. Vyloučíme li kameny evidentně cizí provenience, jako např. chryzoprasy, a dodatečně umísťované kameny z nejméně dvou etap oprav, můžeme si z tohoto množství, již za použití makroskopického studia, učinit velice dobrou představu o složení a vzájemných vztazích těchto materiálů. Jde o žilnou výplň skládající se ze tří navzájem se výrazně lišících komponentů, které zároveň vymezují tři genetické fáze jejích vzniku. Z uzavřenin a útržků matečné horniny je jednoznačně patrné, že žíla probíhala v muskovitické až dvouslídné rule s výskytem hematitu a sotva postřehnutelných zrnek granátu. Za nejstarší součást žíly lze považovat barytová rezidua představovaná pseudomorfózami křemene po barytu, které nasedají na rulu, ale ještě častěji jsou uzavřeny jako úlomky v materiálu poslední fáze hydrotermálního procesu. Na barytové pseudomorfózy nebo na ruly žilných stěn nasedají jemnozrnné mléčně bílé až šedé křemeny. Na zrnitý křemen navazuje hrubě krystalický křemen, přecházející do prizmatického uspořádání agregátů křišťálu. Čiré, místy na styku krystalizovaných jedinců jsou druhotně nažloutlé křemeny, přecházejí do

32

ametystu. Jeho klínovitě srostlé až individuální krystaly jsou výrazně fialově zonální. Zóny jsou ostře ohraničeny, často s výraznou pigmentací, a zakončeny vrstvou, kde fialový ametyst přechází do záhnědy. Ta ukončuje pyramidy velkých křemen-ametystových krystalů, které vyrůstaly do volného prostoru rozevřené tektonické poruchy. Dutina je pak dále zalita křemeno – hematitovou hmotou, která pronikla i do drobných prasklinek ostatního krystalického agregátu přisedlého ke stěnám žíly. Proces úplného vyplnění žíly byl doprovázen tektonickým neklidem, což dokládají inkluze ruly, krystaly ametystu a křemene ze starší žilné výplně, a úlomky pseudomorfóz křemene po barytu, které jsou uzavřeny v křemeno –hematitové hmotě. Tato hmota je dále mírně pórovitá, obsahuje vedle hematitového pigmentu ještě kovově černé šmouhy další generace hematitu a odpovídá pojmu jaspisu. Velmi charakteristická je barva, která je cihlově až masově červená.

Z popisu, parageneze a poznané sukcese komponentů žilné výplně, používané k obkladům našich středověkých památek, je evidentní nemožnost souvislosti s žilami a uzavřeninami ve vulkanitech Podkrkonoší i jiných geologických jednotkách. Žilné výplně v provincii krystalinika údolí Dohny, kde leží Schlottwitz, mají nejen odlišný charakter matečné horniny, ale jsou tvořeny agregáty stébelnatých ametystů odlišného habitu. Materiál tamějších tzv. hradbových zonálních ametystových agregátů zcela vyplňuje hydrotermální žíly. Pokud nasedají jaspisy na ametystové agregáty, jsou jemně vrstvené a obláčkovitě uspořádané. Nevyskytují se pseudomorfózy křemene po barytu. Sukcese žilných výplní neodpovídají schématu platnému pro studovaný středověký materiál. Totožnou výplní se středověkými kameny zdobícími naše památkové objekty vykazují žíly probíhající v rulovém pruhu budující krušnohorské svahy zahrnující Holubí vrch, Doupňák a východní sousedství Dolského mlýna severně od Ciboušova. Zdejší ruly přesně odpovídají hornině zjištěné v inkluzích uzavřených v křemen-hematitové hmotě karlštejnských obkladů. Jsou to muskovitické až dvojslídné ruly, místy pegmatizované. Hornina, obdobně jako inkluze ve středověkých obkladech, vykazuje složení křemen, albitoligoklas, muskovit, rozložený biotit, hojnější je hematit Objevují se vzácně roztroušené velmi drobné granáty, na které jsou vázány žíly, vyplněné totožným materiálem vyskytujícím se ve středověkých obkladech. V tektonice území mezi Petlery a Ciboušovem se uplatňují starší poruchy. Jde zřejmě o rejuvenované zlomy mladovariské. Jsou paralelní s pásmem tzv. podkrušnohorského zlomu. Lze jim přisoudit i saxonské stáří a na studovaných lokalitách mají generální směr VSV-ZJZ. V poslední fázi vytvořené dutiny a trhliny byly zasaženy hydrotermálním procesem, který byl zahájen barytem. Sukcese žíloviny studované na Karlštejně a Pražském hradě v porovnání se sukcesí vzorků z hald a odvalů v oblasti Doupňáku a Ciboušova, nevykazují žádné rozdíly.

33

Všeobecně platný je následující průběh vyplňování rozevřených tektonických poruch:

1) Krystalizace barytu v dutinách

2) Metasomatické nahrazení barytu křemenem 3) Ukládání jemně krystalického až celistvého bílého až šedého křeme- Ne. 4) Přechod krystalizace křemene do agregátů tvořených křišťálem. 5) Klínovitě prorostlé protažené krystaly nabývají postupně na

velikosti. Přibývá zprvu rozptýlené fialové pigmentace, která několika násobně ustupuje a znovu nabývá na intensitě. Ve vrcholné fázi krystalizace ametystu vytváří ostře ohraničené fialové zóny o mocnosti 1 až 5 i více mm. Zonálnost je zakončena vrstvou zabarvenou do hněda. Toto zakončení křemenných krystalů „záhnědovou zónou“ je typickým rozlišovacím znakem, který se na jiných lokalitách nevyskytuje.Přerušení krystalizace a tektonické destrukce vytvořené 6žilné výplně.

6) Zaplnění zbývajícího prostoru cihlově červenou křemen-hematitovou hmotou s proudovou texturou, která vniká do trhlinek ve starší žilné výplni. Místy tento materiál vytváří až brekcii.

Zajímavé je též pozorování luminiscence zonálních krystalů ametystu z lokality Ciboušov a oblkadů na Karlštejně. V ultrafialovém světle nízkotlaké výbojky vykazují určité zóny krystalů shodnou distribuci, barvu i intensitu luminiscence. Ta se však podstatně liší od luminiscence na porovnávacích vzorcích ametystů ze saské lokality Schlottwitz.

„Totožnost žilné výplně co do složení, struktury a textury, shodná mineralogická parageneze, shodné detaily ve stavbě i stejná mateční hornina nám proto dovolují s největší pravděpodobností přisoudit původ drahokamových obkladů z doby Karla IV. našim krušnohorským nalezištím.

Tento názor podpírají i výsledky archeologického výzkumu, který byl na nalezišti proveden.“ uvádějí na závěr své výzkumné zprávy J. Bauer a F. Skřivánek v roce 1984.

Výjimečnost Ciboušova je dána především tím že obsahuje ve středověku užívané ozdobné jaspiso-ametystové žíly. Bohužel v minulé, ale i současné době je celé zvláště chráněné území trvale devastováno sběrači drahých kamenů, kteří trvale poškozují tuto významnou lokalitu. Nelegální sběr a vykopávání jednotlivých

kamenů zejména pro jejich následný prodej je negativním činitelem

působícím na území NPP Ciboušov. Sběratelé rozebírají často selé

34 kamenné snosy, provádějí drobné výkopy, mechanicky kameny rozrušují nebo odnášejí celé kamenné bloky Cílem ochrany je snaha zabránit dalšímu vykopávání jednotlivých kamenů a současně i rozbíjení kamenných snosů a tím tedy zachovat zdejší významné mineralogické naleziště. V rámci ochrany tohoto území je zahrnuto i zabezpečení staré těžební rýhy. Zatím ale ochrana příliš úsěšná není.

Recenze knihy:

Radek Hanus et al. : České a Moravské vltavíny.

Vázaný výtisk; 125 stran;1000 barevných vyobrazení;

vydavatelství GRANIT; 2015.

Tato kniha nepopisuje trnitou cestu od objevu vltavínu k uznání

šperkového a posléze vedle českého granátu jako národního

drahokamu. Důvěru v jeho pravost - na konci 19. Století toto

způsobili nesvědomití obchodníci a brusiči, kteří brousili

„vltaviny“ ze zeleného skla a vydávali jej za prav. Zdegradovaný

vltavín se těžko probíjel na své dnešní postavení šperkového

kamene.

Je zásluhou sběratelů a mineralogů, kteří tento kámen propagovali.

Je nutné vzpomenout prvorepublikového geologa Dr. Josefa Ježka,

publicistu a vědce Rudolfa Rosta, který vltavíny popsal ve své

knize VLTAVÍMY A TEKTITY, vydanou v roce 1972. Zásluhou

konání vltavínových konferencí pořádaných sběrateli vltavínů.

Publikacemi RNDr. Vladimíra Boušky Csc., profesora

přírodovědecké fakulty UK (Přírodní skla; 1978). Za pomoci

pracovníků Geoindustria( I.Turnovec UUG Praha byl odpovědným

řešitelem tří etapového vyhledávajícího průzkumu, který byl

ukončen poloprovozní zkouškou.) a vytěžené kameny se staly

v roce 1975 základem pro výrobu vltavínových šperků za

spolupráce s DUV GRANÁT. Teprve pak mohl vltavín vystoupit

z gheta nedůvěry a zapomnění na čelné místo šperkového a

národního kamene.

Téměř po čtyřiceti pěti letech od publikace Rudolfa Rosta,

vychází v krásném provedení již ucelená publikace, která popisuje

tento výjimečný drahokam.

35

Radek Hanus, po knize o českých granátech vydal další knihu

v nakladatelství GRANIT o českém fenoménu – vltavínu veřejnosti i

když odborníci zde také najdou zajímavé informace.

Kniha je zaměřena na málo textu a hodně obrázků což je

dobře, jelikož vizuální podoba tohoto kamene hovoří nejlépe.

Kolektiv autorů pod vedením Dr. Radka Hanuse rozdělila

knihu do několika celků – je to přehledné a usnadňuje to orientaci

v knize. Úvod knihy představuje základní informace o tektitech ve

světě a jejich formách a tvarech.

Vtavíny jsou popsány od geneze za pomoci vesmírného

tělesa až po jejich cestu do sedimentů, vznik skulptace (zvrásnění)

a zákonitosti tvarů kamene. Je škoda, že vzhledem k omezenému

rozsahu textu v publikaci chybí hystorické ůdajede o hostitelských

horninách horninách, získané během průzkumných prací i údaje

o laboratorních zkouškách prof. J Konty, které potvrdili selektivní

vypařování během srážkové exploze v kráteru Ries v Bavorsku. To

nejzajímavější pro zájemce o vltavíny je kapitola o lokalitách a

typech vltavínů na nich. Hlavní lokalita je představená s lokalitami

v okolí a hlavními typy vltavínů na nich. Nejzajímavější jsou bohaté

doplňující tabulky s vltavíny z dané lokality, kde vidíme typy

skulptace a formy tvarů. Zájemci o magické vlastnosti vltavínů si

najdou potřebné informace v samostatné kapitole. Statě jsou

doplněné o vlastnosti a rozlišování vltavínů. Na závěr lze

podotknout, že zde nenajdete všechny jednotlivé lokality

v Čechách a na Moravě. Je tu jen určité vodítko k tomuto drahému

kameni. Podrobnější informace dohledáte v rejstříku literatury,

nebo ve specializované publikaci k danému tématu o lokalitě.

Kniha je zajímavá a své čtenáře si určitě najde. (Redakce)

Talentové zkoušky na SUPŠ a V0Š v Turnově

Po talentových zkouškách, které byly 6.a7 ledna 2015, se

konal11.3. 2015 den otevřených dveří ve škole. Zvídaví budoucí

žáci i jejich rodiče se mohli přesvědčit o kvalitě školy i vybavení

dílen. Ti, kteří váhali a přesvědčili se návštěvou školy o

prospěšnosti studia, se mohou přihlásit v dalším kole talentovek.

Termín zkoušek bude včas školou oznámen.