Sociální)a)zdravotní)politika/SZP,)FPR)ZČU)v)Plzni...

Mgr. Ilona Kostadinovová, advokát 2018 E-mail: [email protected] Web: http://www.akilda.cz/

18. 02. 2018 Sociální a zdravotní politika a správa FPR ZČU v Plzni LS 2018 Strana 1 z 19

Sociální a zdravotní politika/SZP, FPR ZČU v Plzni Katedra veřejné správy, přehled výuky v LS 2018

Úvod první 19. 02. 2018 - přednáška 10.15-11.55, JJ 331 seminář 12.15-13.45 JJ 331/Jungmanova 1, Plzen, Doch. list 2017LSDochazkaSZPSPlzenFPRZCU.pdf (1626752),

Pojem sociální politika a vztah k právu sociálního zabezpečení, pojem sociální událost, význam ochrany lidských práv a sociálního práva.

Druhá 26. 02. 2018 Role státu v sociální politice - sociální stát a jeho modely, sociální politika v Evropské unii a v České republice – nástroje.

Třetí 05. 03. 2018 Chudoba jako sociální událost. Pojistné/nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení v obecné rovině jejich významu pro sociální politiku.

Čtvrtá 12. 03. 2018 Politika zaměstnanosti a její význam pro podporu trhu práce.

Pátá 19. 03. 2018 Zdravotní politika a zdravotní pojištění jako hlavní nástroj ochrany zdraví osob. Zdravotní služby a jejich význam pro postavení občanů České republiky a Evropské unie.

Šestá 26. 03. 2018 Nemocenské pojištění jako součást hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, těhotenství a ošetřování člena domácnosti.

Sedmá 02. 04. 2018 Důchodová politika. Důchodové pojištění jako součást hmotného zabezpečení při invaliditě, ve stáří a při ztrátě živitele.

Osmá 09. 04. 2018 Nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení jako významná součást podpory státu osobám ocitajícím se v sociálně tíživé životní situaci.

Devátá 16. 04. 2018 Rodinná politika. Státní sociální podpora rodin s dětmi a pěstounská péče.

Desátá 23. 04. 2018 Pomoc v hmotné nouzi.

Jedenáctá 30. 04. 2018 Sociální péče a služby.

Dvanáctá 07. 05. 2018 Opakování, Zápočtový test

Třináctá 14. 05. 2018 Zápis výsledku zápočtového testu, ev. náhradní termín zápočtu.

Podklady ke studiu budou v průběhu semestru doplňovány v souladu s probíhající výukou. Více zde: http://www.akilda.cz/pravnicka-fakulta-zcu-v-plzni/socialni-a-zdravotni-politika/



Základní doporučené prameny práva a literatura:

� KREBS, V. a kol., Sociální politika. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7357-585-4

� ESPING-ANDERSEN, Gøsta. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, UK: Polity Press, 2012, 248 s. ISBN 978-0-7456-0665-1

� TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 290 s. ISBN 978-80-7400-473-5

� KOSTADINOVOVÁ, I. Sociální zabezpečení od roku 1990 u nás, Encyklopedie českých právních dějin, on-line: www.akilda.cz, http://www.encyklopedie-pravni-dejiny.cz

� KOSTADINOVOVÁ, I. Právo sociálního zabezpečení nejen pro podnikovou praxi. 1. Vydání, Plzeň 2017 brož. ISBN 978-80P-270-1497-2, D t t o . Pdf ISBN 978-80-270-1498-9

� Tomeš, I. a kol. Sociální právo České republiky. Wolters Kluwer, 2016, 340 s. ISBN 978-80-7478-941-0 (brož), ISBN 978-80-7478-942-7 (e-pub)

� Tomeš, I./Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie, C. H. Beck, Praha 2003, ISBN 80-7179-831-2

� KOLDINSKÁ, Kristina; TOMEŠ, Igor; KŘEPELKA, Filip. Sociální právo EU. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017. ISBN 978-80-7552-701-1.

� Tomeš, I./Koldinská, K. /Pikorová, G./Švec, L. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, C. H. Beck, Praha 2007, 2012 ISBN 978-80-7400-439-1

� ŠUBRT, Bořivoj a kol. Abeceda mzdové účetní 2016, Olomouc: ANAG, 2014, s. ISBN 978-80-7263-990-8, EAN 9788072638512

Sbírka právních předpisů i-poradce.cz - Zákony III./2017 (po registraci dostupné zdarma), www.sagit.cz - UZ Sbírky právních předpisů 2018 Zákoník práce, Pracovněprávní předpisy Sociální pojištění Sociální zabezpečení Zdravotní pojištění a zdravotní služby , legislativa na webu Ministerstva zdravotnictví ČR Integrovaný portál Ministerstva práce a sociálních věcí CR Ceská správa sociálního zabezpečení Uřad práce ČR - zaměstnanost, sociální tématika Evropská unie - sociální politika - koordinace sociálního zabezpečení - život a práce Více zde: http://www.akilda.cz/informace-o-vyuce/



OTÁZKY K BAKALÁŘSKÉ STÁTNÍ ZKOUŠCE

FPR ZČU v Plzni, Katedra veřejné správy Mgr. Ilona Kostadinovová, advokát

Sociální a zdravotní politika a správa

1. Sociální politika a její základní vymezení. Sociální správa. Definice pojmů. 2. Sociální problémy a sociální události. Nástroje sociální politiky k jejich řešení. 3. Cíle, funkce a principy sociální politiky. 4. Subjekty, objekty a nástroje sociální politiky. 5. Historický vývoj sociální politiky. Sociální politika v období reálného socialismu. 6. Sociální reforma po roce 1989. Současná sociální politika a správa. 7. Sociální politika a sociální stát (Welfare state). Vznik, vývoj a krize sociálního státu. 8. Sociální ochrana jako jádro sociální politiky. Tři pilíře sociální ochrany v ČR. 9. Zdravotní politika a správa a její hlavní úkoly. 10. Přístupy ke zdravotní péči ve světě a u nás. 11. Reforma českého zdravotnictví o roce 1989. 12. Způsoby financování zdravotní péče v ČR. Zdravotní pojištění a jeho správa. 13. Chudoba a sociální vyloučení. Sociální pomoc, role neziskového sektoru. 14. Nezaměstnanost jako sociální událost. Státní správa a nezaměstnanost 15. Trh práce. Státní politika zaměstnanosti, instituce. Skupiny osob nejvíce ohrožené

nezaměstnaností. 16. Mateřství a rodičovství jako sociální událost. Systém dávek souvisejících s rodičovstvím a

mateřstvím. 17. Státní sociální podpora a další opatření na podporu rodiny (sladění péče o rodinu a

zaměstnání) 18. Stáří jako sociální událost. Demografické stárnutí obyvatelstva. Společenské aspekty

stárnutí populace. 19. Důchodové systémy a jejich financování. Důchodová reforma. 20. Sociální péče a sociální služby.



Pojem sociální politika a vztah k právu sociálního zabezpečení, pojem sociální událost

Etapy vývoje sociální reformy v České republice po roce 1990 1. Etapa sociální reformy probíhala od konce roku 1989 do roku 1992 Politika zaměstnanosti na volném trhu pracovních sil 1991

Pojistné na sociální a zdravotní pojištění 1992

2. Etapa sociální reformy započala po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 Penzijní připojištění se státním příspěvkem 1994

Důchodové pojištění 1995

Státní sociální podpora rodin s dětmi a podpora bydlení 1995

3. Etapa sociální reformy od poloviny roku 1998 souvisí s nástupem sociálnědemokratické

vlády a přípravou na vstup České republiky do Evropské unie Veřejné zdravotní pojištění 1997

Evropské služby zaměstnanosti 2004

Inspekce práce 2005

Příprava tzv. malé důchodové reformy – parametrické změny od roku 2010

4. Etapa sociální reformy v závislosti na střídání sociálnědemokratické levicověji orientované

vlády a demokratické pravicověji orientované vlády po roce 2006 Nemocenské pojištění 2006

Hmotná nouze a sociální služby 2006

Malá důchodová reforma 2010

Velká důchodová reforma 2013, 2016

Zdravotní služby 2013

Pěstounská péče 2013



Systémy sociálního zabezpečení v České republice

Pojistné systémy

Povinné/ zákonné

Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV Osoba bez zdanitelných příjmů/OBZP

Zdravotní pojištění 1992

Nepovinné/ doplňkové

Doplňkové penzijní spoření se státním příspěvkem 1994,2013

Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV

Sociální pojištění 1992

Zaměstnanecké penzijní pojištění v Evropské unii 2006

Důchodové/ ZDP 1995

Nemocenské/ ZNP 2006

Osoba samostatně výdělečně činná/OSVČ

Politika zaměstnanosti/ZZ 1991, 2004

Zaměstnavatel/ZV Pojištění odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání 1993

Nepojistné systémy

Stát Státní sociální podpora rodin s dětmi/SSP 1995 Pěstounská péče/SPOD 2013

Hmotná nouze/HN 2006

Sociální služby/SocS 2006

Neziskové organizace



Sociální politika a sociální ochrana jednotlivce v České republice

Politiku lze obecně chápat jako specifickou společenskou činnost projevující se

souborem různých opatření, konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (stát,

samosprávný celek, mezinárodní organizace), kterými je ovlivňována společenská realita

v nejširším slova smyslu (Krebs, V., Sociální politika, 2010, s. 21). Politika znamená činnost

zahrnující především rozhodovací procesy, které sledují určité priority nebo cíle, používá určité

nástroje a podléhá kontrolním mechanismům. Politika předpokládá určité institucionální a

finanční zajištění (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 595).

Sociální politika je politikou, která se primárně orientuje na člověka, na rozvoj a

kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, na rozvoj jeho osobnosti a kvality života (Krebs,

V., Sociální politika, 2010, s. 17). Sociální politika se v moderní společnosti koncentruje na

rozvoj sociální sféry jednotlivců a hledá odpovědi na specifické otázky související s postavením

osob a jejich blízkých v rámci rodinného prostředí. Sociální politika je vždy specifická v každé

zemi a době a je charakterizována určitými společenskými znaky a podle nich ji lze dále členit

na rodinnou, bytovou, vzdělávací, zdravotní atd. Sociální politika státu a zaměstnavatelů

bezprostředně souvisí s každodenním životem každého občana nebo zaměstnance vycházejíce

především z garance práva na život pro každého. Základní lidské právo na život je rozvedeno

prostřednictvím garance sociálních práv občanů, přičemž jde o práva občanů jednotlivých států

nebo nadnárodních celků na přiměřené hmotné zajištění za pomoci státu.



Sociální politika Evropské unie (EU)

Sociální politika v zemích Evropské unie (EU) prošla dlouholetým vývojem a

v současné době je zcela přirozenou a integrální součástí velmi širokého okruhu činností

vzájemné spolupráce.

Evropská hospodářská společenství (1957-1986 EHS) byla původně zřízena čistě jako

ekonomická sdružení států na koordinaci výrob a na podporu volného pohybu zboží, kapitálu a

lidí. V Jednotném evropském aktu z roku 1986, který poprvé měnil Smlouvu o EHS (1957)

bylo poprvé uvedeno, že zástupci smluvních stran jsou odhodlání společně pracovat k podpoře

demokracie na základě základních práv přiznaných v ústavách a v zákonech členských států,

v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Evropské sociální chartě, zejména

svobody, rovnosti a sociální spravedlnosti. Byl tak zdůrazněn základ zásady sociální

spravedlnosti a ochrany sociálních práv (Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících

mezi státy EU, 2007, s. 15). Smlouva o založení Evropské unie (EU) podepsaná v roce 1992

v Maastrichtu tyto principy označila za všeobecné právní principy Evropského hospodářského

společenství. V roce 1997 Smlouva o založení Evropského společenství ve znění změn

přijatých v Amsterodamu se přihlásila vedle Evropské sociální charty rovněž k Chartě

společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989. Základem koncepce ochrany

sociálních práv v Evropské unii (EU) a v jejích členských státech jsou tedy následující

dokumenty: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Evropská

sociální charta z roku 1961 a Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku

1989.

Společná sociální politika je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu

a respektování lidských práv a základních svobod a podle článku 2 Smlouvy ES (1997) bylo

úkolem Evropského společenství podporovat vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální

ochrany, rovné zacházení s muži a ženami, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality

životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální

soudržnost a solidaritu mezi členskými státy (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s.

5). Vlastními právními normami byly upravovány jen otázky, které bezprostředně souvisely

s volným pohybem pracovníků uvnitř Evropského hospodářského společenství. Respektovány

jsou dokumenty Rady Evropy o lidských právech a zásada subsidiarity, kdy především členské

státy upravují lidská práva a základní svobody v souladu se svými tradicemi a při respektování



všeobecných právních zásad ochrany života a zdraví lidí. Rada Evropy vydala Evropskou

sociální chartu v roce 1961 v Turíně, Česká republika ji ratifikovala a vyhlásila ve Sbírce

zákonů České republiky pod číslem 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv České republiky. Šlo

historicky o první legislativní zakotvení základních sociálních práv.

Evropská úmluva o sociální a zdravotní pomoci byla podepsána 11. prosince 1953 a

doplnila tak dvě prozatímní dohody z Paříže ze dne 11. prosince 1953, o systémech sociálního

zabezpečení ve stáří, invaliditě a při ztrátě živitele a dalších systémech sociálního zabezpečení

vycházejících z principů sociálního zabezpečení definovaného již v roce 1952 Úmluvou číslo

102 z roku 1952 Mezinárodní organizací práce (MOP), z anglického International Labour

Organisation (ILO), o minimálních standardech sociálního zabezpečení. V Evropě tak byl

učiněn základní krok k nahrazení systému dvoustranných bilaterálních smluv o sociálním

zabezpečení smlouvou vícestrannou multilaterální (Tomeš, I. Sociální zabezpečení osob

migrujících mezi státy EU, 2007, s. 11).

Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972) a Evropský zákoník sociálního

zabezpečení (1990) převzaly základní koncepci Úmluvy číslo 102 z roku 1952 Mezinárodní

organizace práce (MOP), z anglického International Labour Organisation (ILO), o

minimálních standardech sociálního zabezpečení. Revidovaná Evropská sociální charta (1996)

převzala všechna práva Evropské sociální charty (1961) a dále je rozvedla a

konkretizovala (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 29). Nařízením 1408/71

doplněným nařízením Rady EHS číslo 574/72 byly zásadně bezprostředně upraveny podmínky

pro přiznávání nároků ze sociálního zabezpečení občanům, kteří pracují v jiném členském státě,

než kterého jsou občany. Jde o provedení článku 51 Smlouvy EHS zaručujícího volný pohyb

pracovních sil a zabezpečení jejich rovného postavení co se nároků ze sociálního zabezpečení

týká (Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 43). Nařízení Evropského

parlamentu a Rady číslo 883/2004 a prováděcí 987/2009 je revidovala a doplnila pro období

budoucí aplikace v zemích Evropské unie a dalších zemí aplikujících společná koordinační

pravidla.

V roce 1992 se díky přijetí Smlouvy o Evropské unii (EU) stala jedním z hlavních cílů

Evropské unie ochrana lidských práv a základních svobod společně s vysokou úrovní

zaměstnanosti a sociální ochranou. Pro Českou republiku z toho vyplynula povinnost zaručit

sociální práva tak, jak jsou a budou i v budoucnu Evropskou unií vymezena, neboť působí



přímo závazně a mají přednost před vnitrostátními zákony. Od 1. května 2004 nabyla účinnosti

Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii.

Ustanovení o sociální politice jsou základem především dvou právních oblastí a to práva

pracovního a práva sociálního zabezpečení (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 657). V oblasti

pracovního práva sleduje zákonodárství Evropské unie především obsahovou harmonizaci

(sjednocování) národních právních úprav. Naproti tomu v oblasti práva sociálního zabezpečení

nebo sociálního práva má prvotní význam koordinace (spolupráce) vnitrostátních právních

řádů.

Po roce 1990 došlo k zásadní přestavbě systému sociálních dávek v České a Slovenské

federativní republice, konkrétně pak v České republice jako součást celkových změn

společenských poměrů. Společenská poptávka po změně sociální politiky vyplynula obecně

z reformní atmosféry, v níž bylo možné a žádoucí přicházet s novými řešeními (Průša, L.

Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 105).

Sociální reforma v České republice

Společně s ekonomickou reformou byla uskutečněna na našem území i reforma sociální.

Velice brzy po listopadu 1989 bylo zřejmé, že bude nutno přistoupit k zásadní reformě systému

sociálního zabezpečení, přestože byl systém zejména v oblasti zabezpečení rodin s dětmi na

velmi dobré úrovni (Štangová, V. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 29). Důvodem

sociální reformy byla především mimořádná finanční náročnost celého stávajícího systému,

jeho těžkopádnost a nespravedlnost. Klíčovým bodem sociální reformy se stal v České

republice jako ve většině zemí střední a východní Evropy přechod od sociálního zabezpečení

k sociálnímu pojištění.

Průběh sociální reformy v České republice lze rozfázovat do několika základních etap

z hlediska časové osy a do několika základních druhů podle reformovaných systémů s

ohledem na okruh právních vztahů, kterých se dotkla.

Realizace státní sociální politiky v České republice Budou uvedeny nejprve základní informace o mocensko-politických aspektech

organizačního zabezpečení realizace státní sociální politiky, jejímž cílem je sociální stabilita

životních podmínek všech osob, dále bude podán popis vývoje základních věcných řešení

vedoucích ke vzniku konkrétní legislativy sociální ochrany v podobě konkretizace a



formulace sociální politiky a provedena analýza aktuální situace platné právní úpravy

jednotlivých systémů sociálního zabezpečení v České republice.

Grafické znázornění realizace sociální politiky přes volbu věcného řešení sociální ochrany

k platné legislativě jednotlivých systémů sociálního zabezpečení až po její praktickou

realizaci příslušnými správními orgány.

POLITIKA MPSV ČR

soc.stabilita sstabilita

SOCIÁLNÍ OCHRANA Právo - legislativa

SYSTÉMY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ Pojistné - VZP, ČSSZ Nepojistné – ÚP ČR Zdravotní, Nemocenské, Důchodové Pol.zam. SSP, HN, SocS



Členění sociálního zabezpečení vychází zpravidla ze způsobu financování, typu sociální

události a s nimi spojených dávek, charakteru účasti osob v daném systému, převažujících

principů, na kterých je vybudováno, a řady dalších hledisek.

Lze tak třídit jednotlivé systémy sociálního zabezpečení na základní (povinné) a

doplňkové (nepovinné) a z jiného hlediska je lze členit na systémy pojistné a nepojistné.

(Kostadinovová, I. Komentář k Ústavě a Listině. Komentář článku 28, 29, 30 Listiny. 2005, str.

848).

Dávky ze systémů hmotného zajištění občanům poskytované mohou být nárokové

(obligatorní) a dobrovolné (fakultativní) s ohledem na podmínky stanové zákony, které musí

být splněny, aby na ně mohl vzniknout nárok. Nárok na výplatu konkrétních dávek vzniká ve

většině případů až po podání žádosti o podporu a po vydání rozhodnutí příslušného orgánu

státní správy o přiznání konkrétní dávky. Dávky lze v obecné rovině dělit na dávky peněžité a

věcné především služby zdravotnické a služby sociální péče. V zásadě je nutné v řízeních o

přiznání dávek vycházet ze základní zásady veřejného práva, podle které platí, že „co není

dovoleno, je zakázáno“. Postup příslušných správních orgánů vychází při rozhodování o

přiznání dávek ze správního řádu, zákona číslo 500/2004 Sbírky zákonů České republiky, není-

li ve zvláštní právní úpravě konkrétního systému práva sociálního zabezpečení stanoveno jinak.

V některých případech je nutné zcela individuálně posoudit celkovou sociální a majetkovou

situaci žadatele o pomoc a uplatňuje se proto institut tzv. správního uvážení, kdy v rámci

zákonem stanovených mantinelů úředník sám vybírá nejvhodnější řešení. Optikou správní vědy

je správní uvážení rozhodovacím procesem, v němž je podle více či méně určitých kritérií

racionálně vybíráno nejméně jedno ze dvou alternativ to nejlepší a nejvhodnější řešení (Mates,

P. Správní uvážení. 2013, str. 80).

Pojem sociální zabezpečení Pojem sociální zabezpečení byl u nás rozšířen zejména v souvislosti s komunistickými

reformami likvidujícími národní pojištění a to v předpisech v letech 1954-1964, tedy v době

sovětizace naší společnosti a práva a jde o pojem převzatý z ruštiny (Tomeš, I. Sociální právo

České republiky. 2016, s. 28).



Organizační zabezpečení oblasti ochrany sociálních práv zaznamenalo po roce 1990

mnoho zásadních změn a zvratů, cest kupředu i zpátky (Průša, L. Alchymie nepojistných

sociálních dávek. 2014, str. 139).

V letech 1986 – 1989 byly ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí realizovány

analytické a koncepční práce směřující k reformě sociální politiky, které vyústily počátkem

roku 1990 do materiálu s názvem Scénář sociální reformy. Oblast sociální politiky byla

koncepčně připravena k vlastní realizaci řady nových řešení a mohlo k nim být přistoupeno již

v lednu 1990. Klíčovou osobností celého procesu je profesor Igor Tomeš, který k problematice

realizace povinné sociální solidarity v České republice uvedl, že návrh transformace vycházel

z výzkumů, které pro otázky zaměstnanosti vypracoval zejména Milan Horálek, pro otázky

rodinné politiky zejména Josef Alan a Věra Haberlová, pro otázky sociálního zabezpečení Jiří

Biskup, Bohuslav Jungmann a Jana Klimentová (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních

dávek. 2014, str. 105). Vedle toho pracovaly i další pracovní skupiny. Autorství Scénáře

sociální reformy a formulace sociální politiky první postkomunistické vlády tak mělo zásadní

význam pro pozdější úspěšné vytvoření dávkového systému státní sociální podpory ve vazbě

na existenci příjmového modelu českých domácností zpracovaného na Českém statistickém

úřadu Ing. Jiřím Dlouhým, který byl spolutvůrcem systému na Ministerstvu práce a sociálních

věcí České republiky. Významnou osobností v oblasti reformy systémů pojistných je například

Jan Přib věnující se především důchodové reformě. Reformováno bylo rovněž zdravotnictví.

V roce 2006 došlo k zásadní koncepční změně právní úpravy nemocenského pojištění

zaměstnanců.

Právo sociálního zabezpečení lze v současné době v České republice rozčlenit do dvou

velkých okruhů právních vztahů založených především na pojistném a nepojistném principu.

Systémy pojistné zahrnují především reformu zdravotního pojištění a zdravotnictví,

reformu důchodového pojištění, reformu nemocenského pojištění a reformu politiky

zaměstnanosti chránící občany před negativními důsledky spojenými s nezaměstnaností.

Systémy nepojistné zahrnují především reformu státní sociální podpory rodin s dětmi a

podporu bydlení, reformu pomoci v hmotné nouzi a reformu sociální péče a služeb pro osoby

zdravotně handicapované.



Systémy sociálního zabezpečení v ČR Graficky lze znázornit jednotlivé systémy sociálního zabezpečení následovně:

Pojistné systémy – hmotné zabezpečení pouze pro účastníky povinného zákonného

pojištění (pojištění zdravotní a pojištění sociální – nemocenské, důchodové a politika

zaměstnanosti) a dobrovolných doplňkových forem připojištění (doplňkové penzijní

spoření, úrazové pojištění apod.)

(propadne-li někdo sítí pojistného systému tím, že v něm není účasten, nastupuje

subsidiární ochrana ze systému státního sociálního zaopatření nepojistného)

Nepojistné systémy – státní sociální zaopatření jako základ fungování ochrany základních

sociálních práv na principu tzv. záchranné sociální sítě (státní sociální podpora rodin

s dětmi, pomoc v hmotné nouzi, sociální služby a péče)



Pojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice

Mezi základní povinné pojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice

již tradičně zdravotní pojištění a sociální pojištění (nemocenské pojištění, důchodové pojištění

a státní politika zaměstnanosti). K povinným systémům patří rovněž pojištění odpovědnosti

zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancům v důsledku

utrpěného pracovního úrazu nebo při onemocnění nemocí z povolání. K pojistným systémům

povinným lze ještě doplnit dobrovolné doplňkové formy penzijního připojištění a alternativy

dobrovolného komerčního pojištění životního, pojištění úrazového nebo například pojištění pro

případ pracovní neschopnosti. Rovněž je potřeba uvést alternativu existujícího

zaměstnavatelského penzijního systému. V evropských zemích se s existencí takových forem

zaměstnavatelského pojištění počítá a můžeme je považovat za znak míry vyspělosti

zaměstnavatelské sociální politiky související především s uvědomělostí zaměstnavatelů, kteří

svým zaměstnancům zaručují nad rámec zákonem stanovených povinností motivačním

způsobem sociální jistoty v rámci tzv. podnikové sociální politiky.

Nepojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice Mezi základní nepojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice

tradičně státní sociální podpora rodin s dětmi, sociální pomoc osobám v hmotné nouzi a

sociální péče a služby pro osoby handicapované.

Sociální pojištění a státní sociální zaopatření

Sociální právo EU

Sociální právo v současné Evropě zahrnuje jak práva občanů na ochranu, podporu a

služby ze zákona s povinností pojistit se (obligatorní část), tak právo požádat veřejnou správu

o podporu v hmotné nouzi a služby (fakultativní část). Pojem zastřešující obě části je označován

jako sociální ochrana (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 30).



Sociální stát / social welfare state

Sociální stát neboli stát veřejných sociálních služeb podle Williama Beveridge (1879-

1963) z anglického „social welfare state“ usiluje o uspokojení základních potřeb občanů tím,

že bojuje proti pěti základním sociálním zlům v moderní společnosti: 1. nevědomost (anglicky

„ignorance“), 2. nemoc (anglicky „disease“), 3. nečinnost (anglicky „idleness“), 4. nouzi

(anglicky „want“) a 5. zanedbanost (anglicky „squalor“) prostřednictvím vytvoření systému

národního pojištění v roce 1942 ve Velké Británii (Tomeš, I. Sociální právo České republiky.

2016, s. 38).

Modely sociálního státu V rámci sociální politiky tak vznikla klasifikace několika základních modelů sociálního

státu, které lze srovnávat s ohledem na zapojení role státu, trhu a jednotlivců do nástrojů sociální

ochrany před negativními sociálními událostmi. Dánský teoretik sociálního státu Gosta Esping-

Andersen poukázal v roce 1990 na rozdílnost reálných sociálních států především na základě

způsobu převládající míry solidarity a míry přerozdělování finančních prostředků státu a vztahů

mezi státem, trhem a rodinou a vytvořil tak tři ideální typy sociálního státu. Jde především o

model liberální (tzv. anglo-saský model – Velká Británie, USA), model sociálně-demokratický

(tzv. skandinávský model – Dánsko, Švédsko, Finsko) a model konzervativní (kontinentální

model – Německo, Rakousko, Francie, Belgie, Česká republika). Přičemž nejvíce zapojen stát

je v modelu sociálně demokratickém, nejméně v modelu liberálním a v systému konzervativním

je důraz kladen na propojení systému povinného pojištění odrážejícího spoluúčast ekonomicky

aktivních občanů na svém budoucím potencionálním sociálním zajištění (Gøsta Esping-

Andersen, The Three Worlds of Welfare Capitalism. 2012, str. 18) a systému státního sociálního

zaopatření.

V době posledních 15 let se z popudu finských myslitelů začíná hovořit o sociální

společnosti anglicky „welfare society“, která nestátními občanskými zpravidla neziskovými

soukromoprávními sociálními službami doplňuje veřejnoprávní úsilí sociálního státu (Tomeš,

I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 39).



Právo sociálního zabezpečení – základní pojmy Každý moderní stát poskytuje svým občanům ochranu před finančními důsledky

různých negativních sociálních událostí, jako jsou například nemoc, úraz, stáří apod. Sociální

systém můžeme prakticky charakterizovat podle toho, jaké prvky zabezpečení jsou v něm

realizovány a jak se v něm utvářejí finanční a právní vztahy (Tröster, P. Právo sociálního

zabezpečení, 2013, str. 77)

Základní kategorie, jimiž je určeno postavení člověka v právu jakožto společenském

systému, a které jako základní principy tohoto systému vedou k pochopení práva a jeho

společenského poslání, jsou kategorie svobody a rovnosti (Knapp, V. Teorie práva. 1995, str.

14). V našem současném právu svobodu a rovnost vyhlašuje a garantuje Listina základních práv

a svobod, usnesení číslo 2/1993 Sbírky zákonů České republiky, v platném znění, v první větě

článku 1, kde je řečeno: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. S ohledem na

význam právních nástrojů směřujících k vyrovnání faktického nerovného postavení některých

subjektů ve společnosti jsou proto upraveny zvláštní podmínky právního vyrovnání jejich

faktického nerovného postavení ve společnosti v porovnání s ostatními, kdy důvodem takového

nerovného postavení může být jejich nízký příjem, onemocnění, invalidita, péče o děti atd.

Základní myšlenkou je zde poznání, že skutečné rovnosti nemůže být dosaženo nikdy, pokud

jednotlivci mají odlišné startovací pozice (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace

v pracovním právu. 2010, str. 43). Na poli právní ochrany na trhu práce je tak prostřednictvím

právní ochrany garantována rovnost příležitostí, jejímž cílem je rozpoznat rozdíly mezi

jednotlivci a následně je pak postavit na stejnou startovací pozici za pomoci pozitivních

opatření v podobě zvýhodnění určité skupiny, které není poskytováno zbytkové populaci.

Zvýhodnění zahrnují celou škálu aktivit veřejné moci, která aktivně vyhledává a odstraňuje

existující nerovnost ve společenských vztazích (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz

diskriminace v pracovním právu. 2010, str. 44). Konkrétním příkladem je stanovený povinný

podíl zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných na trhu práce týkající se zaměstnavatelů

zaměstnávajících více než 25 zaměstnanců podle zákona o zaměstnanosti, zákona číslo

435/2004 Sbírky zákonů České republiky, v platném znění. Pozůstatek administrativního řízení

trhu práce tak vnáší na volný trh pracovních sil zásah ze strany státu, jehož účelem je zvýhodnit

na trhu práce osoby zdravotně postižené, neboť jejich startovací pozice ve srovnání se zdravými

zájemci o práci není stejná.



V každé moderní demokratické společnosti založené především na úctě k lidskému

životu se tak vytváří soubor právních pravidel, která pomáhají realizovat právo každého na

ochranu zdraví a přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, ve stáří a při ztrátě

živitele. Soubor těchto pravidel pak označujeme jako právo sociálního zabezpečení garantované

již v ústavě a listině základních práv a svobod, Ústava České republiky, zákon číslo 1/1993

Sbírky zákonů České republiky a Listina základních práv a svobod, usnesení číslo 2/1993

Sbírky zákonů České republiky, v platném znění.

Sociální zabezpečení představuje pro praxi každého jedince alternativu zajištění jeho

základních životních potřeb spojených s jeho existencí a na něm závislých rodinných

příslušníků v případě, že z nějakého důvodu není schopen vydělávat finanční prostředky pro

sebe sám a v důsledku toho tak je ohrožen na životě on sám nebo osoby na něm výživově

závislé. Důvody jsou většinou na vůli osob nezávislé, a proto se označují jako tzv. sociální

události.

Historicky se první snahy o legislativní zakotvení základních pravidel hmotného

zajištění práce neschopných osob začaly objevovat zejména v souvislosti s utrpěným pracovním

úrazem nebo při onemocněních nemocemi z povolání. V mezinárodním měřítku se obecně

rozlišuje několik základních modelů sociálního zabezpečení především podle způsobu jeho

financování. Jde především o model liberální, model sociálně-demokratický a model

konzervativní (Esping-Andersen, G. The Three Worlds of Welfare Capitalism.2012, str. 18).

Česká republika je tradičně označována jako země se systémem konzervativním nebo též

označovaným jako tzv. Bismarcovský model založený na povinné účasti všech ekonomicky

aktivních osob v systému důchodového pojištění (Kostadinovová, I. Státověda. 2006, str. 305).



Evropská unie/EU

V zemích Evropské unie funguje spolupráce mezi příslušnými institucemi realizujícími

práva občanů na plnění ze systémů sociálního zabezpečení členských států, pokud v průběhu

jejich ekonomicky aktivního života pobývají ve více zemích. Pravidla platí pro zaměstnance,

osoby podnikající a pro nezaopatřené rodinné příslušníky. Jde o tzv. koordinaci sociálního

zabezpečení neboli spolupráci členských států v oblasti práva sociálního zabezpečení.

Základem platné právní úpravy je koordinační nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo

883/2004 a prováděcí nařízení číslo 989/2009. Pro praxi jsou nejdůležitější základní aplikační

pravidla spočívající v principu subsidiarity a proporcionality evropského práva. Evropská

pravidla se aplikují v členských státech Evropské unie a v zemích, které se do

spolupráce zapojily na základě mezinárodních závazků. Vedle současných 28 členských států

Evropské unie - Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie,

Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo,

Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko,

Spojené království, Španělsko, Švédsko (EVROPSKÁ UNIE. Europa.eu [online]. [cit. 2015-01-19].

Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/index_cs.htm), jsou do spolupráce zapojeny v sociálním

zabezpečení rovněž další země Evropského hospodářského prostoru, kam patří především

Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V praxi má vždy přednost vnitrostátní právní

úprava legislativních pravidel sociálního zabezpečení a pravidla nadnárodní nastupují

v případě, že by ze systému občan vypadl, protože pobýval v průběhu svého aktivního života

ve více zemích. Jde o princip aplikace právního řádu jednoho státu (platby pojištění a čerpání

plnění pouze v jedné zemi), rovné zacházení s občany členských států s občany z jiných zemí

pobývajícími v tomto státě, sčítání dob pojištění získaných ve více státech a princip zachování

již jednou nabytých práv na konkrétní plnění z nějakého ze systému sociálního zabezpečení

(Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 49 a násl.).



Solidarita

Právo sociálního zabezpečení můžeme obecně charakterizovat jako systém využívající

principu solidarity mezi lidmi, neboť je potřeba nějak finančně zajistit jeho účelné fungování

pro všechny bez ohledu na výši jejich příjmů. Jedinci, kteří ze systému čerpají finanční podporu,

se v průběhu svého života aktivně zapojují do jeho fungování prostřednictvím povinných nebo

dobrovolných odvodů. Solidarita pak spočívá v tom, že osoby s vyššími příjmy odvádějí více

než osoby s příjmy nižšími. Hovoříme proto v praxi o systémech pojištění, kdy právo na

podporu má jen ten, kdo je v takovém pojistném systému účasten jako pojištěnec. Výše

pojistného plnění je limitována jako maximální částka garantující minimální hmotné

zabezpečení. Pokud však jde o situace, kdy takové pojištění selhává a není v něm někdo zapojen

ať už z jakéhokoli důvodu, nastupuje alternativa společenské solidarity spočívající v právu na

státní sociální zaopatření zahrnující státní sociální podporu rodin s dětmi a bydlení a pomoc

v hmotné nouzi pro každého, kdo se ocitne v sociálně tíživé životní situaci z důvodu

nedostatečných příjmů nebo nepříznivého zdravotního stavu. Jde tedy o solidaritu osob

ekonomicky aktivních s osobami ekonomicky neaktivními. Právo sociálního zabezpečení tak

lze rozdělit do dvou velkých okruhů právních systémů, kterými jsou tzv. pojistné systémy práva

sociálního zabezpečení povinné nebo nepovinné a tzv. nepojistné systémy práva sociálního

zabezpečení garantující státní sociální pomoc a péči. Systémy sociální ochrany lze takto dělit

v souladu s Úmluvou číslo 102 o sociální bezpečnosti Mezinárodní organizace práce sepsané

v Ženevě v roce 1952 o minimálních standardech sociálního zabezpečení: 1. Sociální

zabezpečení: Sociální pojištění. Státní zaopatření. 2. Sociální pomoc. Struktura úmluvy o

sociální bezpečnosti shrnující všechny předválečné úmluvy byla respektována při tvorbě

Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, který byl přijat v Radě Evropy dne 16. dubna

1964 s účinností od roku 1967 (Kostadinovová, I. Pracovní právo a právo sociálního

zabezpečení v ČR. 2009, str. 317).

Date post:	24-Sep-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Sociální)a)zdravotní)politika/SZP,)FPR)ZČU)v)Plzni...

Documents