Využití podpůrných terapií u osob s Alzheimerovou chorobou

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Ústav speciálněpedagogických studií

Pavla Bartoníková

III. ročník – kombinované studium

Obor: Speciálně pedagogická andragogika

Využití podpůrných terapií u osob s Alzheimerovou chorobou

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Kozáková, Ph.D.

OLOMOUC 2009

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny

uvedené v seznamu literatury, který je v práci uveden.

V Olomouci dne 30.3.2009

………………………

Pavla Bartoníková

Poděkování

Děkuji tímto Mgr. Zdeňce Kozákové, Ph.D. za to, že se ujala vedení mé bakalářské práce, a za její trpělivost a poskytnutí cenných připomínek, které daly mé práci směr. Rovněž děkuji všem, kteří si i přes náročnost své práce našli čas, aby mi svěřili své profesionální i lidské zkušenosti.

Obsah

Úvod…………………………………………………………. 6 TEORETICKÁ ČÁST

1 Demence………………………………………………………………… 9

1.1 Typy demencí…………………………………………………………… 10

2 Demence – Alzheimerova choroba……………………………………. 11

2.1 Příčiny vzniku Alzheimerovy choroby………………………………….. 14

2.2 Průběh Alzheimerovy choroby…………………………………………. 18

2.3 Terapie Alzheimerovy choroby – farmakoterapie, aktivační terapie…… 20

3Možné podoby terapií při práci s klienty s Alzheimerovou chorobou…………………………………………………………………22

3.1 Kinezioterapie……………………………………………………………. 22

3.2 Zooterapie………………………………………………………………... 25

3.2.1 Canisterapie………………………………………………………….27

3.3 Ergoterapie……………………………………………………………….. 32

3.4 Arteterapie……………………………………………………………….. 36

3.5 Reminiscenční terapie……………………………………………………. 41

3.6 Bazální stimulace………………………………………………………… 48

3.7 Muzikoterapie……………………………………………………………. 55

PRAKTICKÁ ČÁST

4 Metodologická východiska……………………………………………... 62

4.1 Cíl šetření………………………………………………………………… 62

4.2Metody šetření……………………………………………………………. 62

4.3Popis zkoumaného vzorku………………………………………………… 63

5 Analýza a prezentace šetření…………………………………………… 63

5.1

Základní informace o zařízeních pečující o klienty s Alzheimerovou chorobou……………………………………………….. 64

5.2

Využití individuální terapie……………………………………………….. 68

5.3 Využití skupinové terapie…………………………………………………. 73

5.4 Postoje terapeutů k využívání terapií při práci s klienty

s Alzheimerovou chorobou……………………………………………… 79

5.5

Shrnutí výsledků šetření…………………………………………………… 83

6 Návrh denního terapeutického programu pro klienty s Alzheimerovou chorobou v Domově pro seniory Osoblaha……………………………. 85

4.1 Charakteristika zařízení……………………………………………………. 85

4.2 Denní program v domově pro seniory Osoblaha…………………………… 87

ZÁVĚR……………………………………………………………………. 99

Seznam literatury…………………………………………………………... 101

Seznam tabulek……………………………………………………………. 105

Seznam grafů………………………………………………………………. 106

Přílohy

Anotace

Úvod

„Zkuste zavřít oči a představit si, jak stojíte uprostřed místnosti. Nevíte, jak jste se zde ocitli, kolik je hodin a ani jaké je roční období. Obrazy na zdech, koberec na zemi, nábytek, lampa, … to všechno je Vám cizí. Nikdy předtím jste tu nebyli.

Sedáte na židli a prohlížíte si všechno kolem, jako byste tu byli poprvé. Zaujmou Vás dveře v rohu. Asi jste jimi před chvíli vstoupili, ale teď už nevíte, kam vlastně vedou.

Přichází nějací lidé a oslovují Vás. Cítíte, že byste je měli znát. Ale prostě si nevzpomenete, jak se jmenují a ani kdo to je. Hlavou se Vám honí nepříjemné myšlenky: Co tu vlastně chtějí? Nejsou nebezpeční? Ještě aby tak něco vzali. Nebo mi chtějí ublížit? S napětím čekáte, co bude.

Vy o tom nevíte, ale jste v bytě, ve kterém žijete více než čtyřicet let. Dveře vedou do kuchyně, denně jimi projdete snad stokrát. Tito lidé jsou Vaše děti…“ (Dostupné na World Wide Web: http://www.stari.cz, cit. 20. 1. 2008)

Úvodní citát vystihuje každodenní stav osoby s Alzheimerovou chorobou. V poslední době se stále častěji hovoří o tom, že naše populace stárne, rodí se méně dětí a přibývá seniorů v důsledku prodlužování kvality a délky života. S tím jak přibývá seniorů, hovoří se nejen o zajištění jejich optimálních životních podmínek, ale také o specifických problémech a nemocech, které se u nich vyskytují. V neposlední řadě se stále častěji hovoří o Alzheimerově chorobě. Skutečnost, že se ve vyspělých zemích významně prodloužila střední délka života, a že tak dochází k rychlému stárnutí světové populace, logicky znamená i značné zvýšení počtu postižených Alzheimerovou chorobou.

Alzheimerova choroba sdružuje řadu nejenom socioekonomických a zdravotnických problémů, ale nastoluje i otázky etické a morální, a to především v oblasti péče o takto nemocného člověka. Vyspělost a úroveň země se pozná právě podle úrovně péče o staré a nemocné. Péče o seniory s Alzheimerovou nemocí se u nás začala komplexněji rozvíjet a budovat poměrně nedávno, před necelými patnácti lety. Do té doby byli tito nemocní, stejně jako lidé s nejrůznějšími handicapy izolováni od ostatní společnosti v zavřených ústavech.

V době mé činnosti v domově pro seniory, kdy byl domov považován za zařízení, kam chodili lidé umírat, byli klienti přesvědčováni, že sami nic nesmějí dělat, od toho, že je tam zdravotnický a ošetřovatelský personál, aby za ně vše udělal. To však znamenalo ztrátu samostatnosti a soběstačnosti klientů, která v nejhorších případech vedla  také k jejich imobilitě. S nástupem nového ředitele nastala nová éra v péči o klienty v našem domově. Mým úkolem bylo klienty aktivizovat a motivovat k jakékoliv činnosti. Tento úkol se mi dařilo plnit, co se týká schopnějších seniorů. Musím se přiznat, že s klienty s Alzheimerovou chorobou jsem si nejdříve nevěděla rady. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat a překvapilo mě, že ani ošetřovatelský personál nevěděl, jak s nimi pracovat, jak se k nim chovat. Z části budovy, kde byla umístěna paní v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby, se neustále ozýval křik a nadávky. Paní byla velmi agresivní, a proto dostávala léky na zklidnění a byla upoutána na lůžko. Při představě, že jsem to já a po zbytek života budu brát léky na utlumení a budu celé dny zavřená na pokoji, mi šel mráz po zádech. Říkala jsem se si, že musí přece existovat způsob, jak s těmito lidmi komunikovat, pracovat a žít. Skutečnost, kterou jsem začala v praxi řešit, mě později inspirovala k výběru tématu této bakalářské práce.

Bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou.

Úkolem teoretické části bakalářské práce je přiblížit problematiku Alzheimerovy choroby, ukázat příčiny, které mohou způsobovat tuto chorobu. Představit stádia této choroby, metody léčby a prevence. Cílem teoretické části je přiblížit možné podoby podpůrných terapií, které mohou přispět ke zkvalitnění života a ke zlepšení komunikace s klienty s Alzheimerovou chorobou.

Cílem praktické části je zmapovat, nakolik lze s úspěchem využívat podpůrné terapie při práci s klienty s Alzheimerovou chorobou a na výsledcích průzkumu ukázat, jaké zkušenosti mají pracovníci s aplikací individuálních a skupinových terapií u osob s Alzheimerovou chorobou. Úkolem bylo také zjistit, zda pracovníci považují za důležité nadále se vzdělávat v oblasti péče o klienty s Alzheimerovou chorobou.

Pro průzkum byla použita metoda – dotazníku. Dotazník použitý v bakalářské práci je určen terapeutům různých zařízení sociální péče, je zaměřen na využití podpůrných terapií při práci s klienty s Alzheimerovou chorobou. Dotazníku využíváme proto, že umožňuje poměrně snadno, rychle a ekonomicky získat informace od většího počtu respondentů. Pomocí získaných dat si můžeme utvořit představu o praktickém provádění podpůrných terapií u klientů s Alzheimerovou chorobou v zařízeních sociální péče. Pro uspořádání dat byly sestaveny tabulky a všechny zpracované položky jsou pro přehlednost doplněny grafickým znázorněním.

Teoretická část

Teoretická část je rozdělena do tří kapitol. První kapitola se zabývá demencí a jejími typy. Druhá kapitola pojednává již o samostatném typu demence Alzheimerově chorobě, příčinách, průběhu a léčbě. Třetí kapitola uvádí možné podoby podpůrných terapií při práci s klienty s Alzheimerovou chorobou.

1 Demence

Demence je syndrom, který vznikl následkem onemocnění mozku, obvykle chronického nebo progresívního charakteru. Dochází k narušení korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, schopnosti řeči, učení a úsudku. Vědomí není zastřeno. Obvykle je přidruženo porušené chápání a příležitostně mu předchází i zhoršení emoční kontroly, sociálního chování nebo motivace. Tento syndrom se vyskytuje u Alzheimerovy nemoci, cerebrovaskulárního onemocnění a u jiných stavů, které postihují mozek. (MKN – 10, 2000)

Demence pochází z latinského „ de“(bez) a „mens“ (ducha). Označuje celkový úpadek psychických funkcí způsobený atrofií centrálního nervového systému. V první fázi postihuje kognitivní funkce – paměť, intelekt, pozornost. Postupně se přidávají poruchy emotivity – afekty a nálady, mohou se vyskytnout také deprese. Někdy dochází k poruchám vnímání – halucinacím a iluzím. Přechodně se mohou objevit vážné poruchy myšlení – bludy.

V průběhu demence dochází k těžké degradaci osobnosti. Nemocný člověk ztrácí schopnost zvládat běžné denní aktivity, bývá dezorientován v prostředí, které pro něj bylo dříve známé, je neschopen pečovat o vlastní osobu.

Uvedené příznaky by se měli vyskytovat u nemocného alespoň šest měsíců, abychom mohli demenci spolehlivě diagnostikovat. (Jirák,1998)

Klinické projevy demence

Poruchy kognitivních funkcí, které se projevují:

· Poškozením paměti (poškozením schopnosti naučit se nové informace nebo vybavit si informace dříve naučené)

· Narušením pozornosti (nedokáže se soustředit, zhoršuje se jeho výkonnost)

· Úpadek myšlení (myšlení se stává bradypsychickým, nevýbavným, mizí schopnost plánovat, rozhodovat)

· Jednou ( nebo větším počtem ) následujících gnostických funkcí :

a) afázií (poruchou jazyka)

b) apraxií (neschopností výkonu hybných funkcí vyššího řádu při zachované motoriky)

c) agnozií (neschopností poznávat nebo určovat předměty přes zachované poznávací funkce)

d) poruchou exekutivních funkcí (plánování, organizování, abstrahování ). (Vágnerová,2004)

Defekty poznávacích funkcí výše uvedené, jsou příčinou významného poškození funkce v zaměstnání nebo ve společnosti, a v porovnání s předchozí úrovní představují významný pokles . (Vágnerová, 2004)

1.1 Typy demencí

Vzhledem k etiologii postižení se demence obvykle dělí do dvou základních skupin:

1.Atroficko – degenerativní demence

a) Alzheimerova choroba – nejčastější demence vůbec

b) Demence s Lewyho tělísky - je pokládána za jednu z variací Alzheimerovy choroby

c) Demence při Parkinsonově chorobě

d) Huntingtonova chorea - geneticky podmíněné onemocnění

e) Pickova choroba

f) Onemocnění motorického neuronu (OMN) a další (Bálint, 1998)

2.Sekundární demence

Vznikají v důsledku poruchy, která poškozuje mozek. Ty se dále člení na :

Ischemicko – vaskulární demence

· Jsou způsobené kombinací faktorů, které vedou k nedostatečnému prokrvení a okysličení mozkové tkáně a ke snížení mozkové látkové přeměny. Mezi tyto faktory patří především cévní poruchy – uzávěry mozkových tepen způsobené cévními trombózami, které pak vedou k mozkovým infarktům, nebo zvýšená srážlivosti krve. Mezi tyto faktory dále patří :

a) Multiinfarktová demence

b) Vaskulární demence s náhlým začátkem

c) Biswangerova choroba

d) Leukoaraióza a další

Ostatní sekundární demence – jsou vyvolané jinými příčinami (např. infekční, poúrazové, metabolické).

Demence smíšeného typu. Demence vzniká na smíšeném podkladě, nemocný trpí jak Alzheimerovou chorobou, tak i vaskulárním poškozením mozku. Jedná se asi o 10% demencí. (Bálint, 1998)

2 Demence - Alzheimerova choroba

„ Alzheimerova choroba je progresivním neurodegenerativním onemocněním, které se projevuje atrofií mozkové kůry i subkortikálních oblastí. Stupeň atrofie obvykle odpovídá úpadku schopností nemocného, ale ne vždy je tento vztah tak jednoznačný. Dochází k úbytku neuronů i jejich synaptických spojení, v mozkové kůře se vytvářejí ložiska bílkoviny beta amyloidu, která poškozují nervové buňky a neurofibrilární zámotky. Dochází k poruše rovnováhy neurotransmiterů, postižen je především cholinérgní systém. Narušení metabolismu glukózy v mozku pozitivně koreluje se závažností demence. Choroba trvá průměrně 8 let a končí smrtí.“ (in Vágnerová, 2004, Kohler, 1999, Jirák, 2001)

Obr. č. 1 Mikroskopický pohled na mozkovou tkáň postiženou Alzheimerovou chorobou. Tmavé skvrny jsou amyloidové plaky.

(Dostupné na World Wide Web: http://www.stari.cz, 20. 1. 2008)

Podle americko-brazilské studie je léčba inzulínem, která zvyšuje jeho působení u diabetiků, nadějnou šancí pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Vědci z americké Severozápadní univerzity (NWU) ve spolupráci s kolegy z Rio de Janeira vystavili neurony hipokampu současnému působení inzulínu a rosiglitazonu. Výsledek byl pozitivní: mozkové buňky vykázaly o mnohem nižší citlivost vůči destruktivnímu vlivu hormonů skupiny ADDL.

Wiliam Klein z NWU vysvětli, že citlivost vůči inzulínu může klesat s věkem. Pro klienty s Alzheimerovou chorobou je to rizikový faktor a vědci teď prokázali, že posílení vnímavosti vůči inzulínu chrání neurony před poškozením. Podle Sergio Ferreira z URJ se poznání Alzheimerovy choroby jako typu mozkové cukrovky, otevírá cesta k vývoji jedné z možnosti léčby této demence. ( Dostupné na World Wide Web http://www.novinky.cz/clanek/160382-alzheimer-mozna-pujde-lecit-jako-mozkova-cukrovka.html, cit. 6. 2. 2009)

Nežádoucím aspektem prodlužujícího se lidského života jsou choroby dříve téměř neznámé, jejichž frekvence však v posledních letech velmi rychle vzrůstá. Příkladem může být degenerace mozku s průvodní demencí. Předpokládá se, že v současné době v České republice žije 140 000 takto postižených obyvatel. Demence postihuje v českých poměrech 5% 65 letých obyvatel a s postupujícím věkem počet nemocných narůstá na 15% 75 letých a dokonce 25% 85letých. (Dostupné na World Wide Web http://gcentrum.alvepi.com/alz/index.php?page=data/a.html, cit. 12. 7. 2008). Převážnou část demencí ve stáří tvoří Alzheimerova demence, která prezentuje 50-60% postižených dementním syndromem. Alzheimerova choroba je degenerativní postižení mozku a jeho tzv. kognitivních funkcí. Typicky se projevuje rozvojem demence. Zhoršení myšlení a mentálních funkcí ve vysokém věku zná lidstvo už dlouho. S popisem takových stavů se setkáváme ve starých letopisech. Obvykle se považovaly za přirozenou součást stárnutí. Se zlepšujícími se životními podmínkami, rozvojem medicíny a prodlužujícím se lidským věkem však začaly být kognitivní poruchy nápadnější. Změny v lidském mozku a příslušnou nemoc poprvé popsal německý neuropatolog Alois Alzheimer v roce 1906. (Dostupné na World Wide Web (http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/ze/xsl/3626_2735.html, cit.12.7.2008).V roce 1907 popsal histologický nález v mozku paní Auguste D., která zemřela s diagnózou těžké demence po čtyřletém průběhu nemoci ve věku 51 let. Spíše než samotný Alzheimer považovali jeho spolupracovníci histologický nález, který přinesl objev neuronálních klubek (plaků), za natolik odlišný od „běžné“ demence, že prosadili pojem Alzheimerovy nemoci (Koukolík, Jirák, 1999, s.33)

Dnes Alzheimerova choroba postihuje podle hrubých odhadů celosvětově na 18-25 milionů. Vyhlídky do budoucna přitom nevypadají nijak optimisticky. Počet nemocných totiž v souvislosti se stárnutím populace roste. V příštích 20 letech by se měl počet zdvojnásobit, o čemž vypovídá následující graf.

Graf č.1 Zvyšující se nárůst demence ve světě (Dostupné na World Wide Web: http://www.stari.cz, 20.1.2008)

05101520253035198020002025Sloupec2Sloupec1Lidé trpící demencí (v miliónech)

Touto chorobou trpí a trpěla celá řada známých osobností. Nejznámější byl americký prezident Ronald Regan, dále pak choroba také postihla britského ministerského předsedu Winstona Churchilla, francouzského hudebního skladatele Maurice Ravela nebo také amerického herce Charlese Bronsona..

2.1 Příčiny vzniku Alzheimerovy choroby

Příčinou Alzheimerovy choroby je degenerativní onemocnění mozku, při kterém dochází k zániku některých mozkových buněk a ke změně mozkové látkové výměny. V mozku a v okolí neuronů se ukládají v podobě vláken škodlivé bílkoviny a vytváří tzv. amyloidové plaky. Tím dochází k narušení přenosu vzruchu a zániku neuronů. Přenos vzruchu je kromě toho narušen také úbytkem acetylcholinu, který je pro tento přenos nutný. Přesná příčina tohoto onemocnění není bohužel dosud známa, ale odborníci objevili několik faktorů, které mohou riziko vzniku zvyšovat. Nejvýznamnějším faktorem je samozřejmě věk, starší lidé jsou touto chorobou ohrožení více než lidé mladší. Jako možná příčina se jeví také dědičnost a pohlaví. Alzheimerovou chorobou trpí více ženy než muži. Vědci dále zkoumají další rizika vzniku, a to hlavně virové infekce, toxické vlivy prostředí a poruchy imunitního systému. (Jirák, 2001)

Obr. č. 2 Amyloidové plaky v okolí neuronů (Dostupné na World Wide Web: http://www.stari.cz , cit20.1.2008)

Normální mozková tkáň

Mozková tkáň pacienta

s neuronovými buňkami

s Alzheimerovou chorobou

Rizikový faktor, který může každý z nás do jisté míry ovlivnit, je nízká duševní aktivita a nízké vzdělání; zdá se totiž, že „trénovaný“ mozek je vůči chorobě odolnější. Statistická analýza výsledků několika studií týkajících se vztahu úrovně vzdělání a propuknutí Alzheimerovy nemoci však došla k závěru, že nízká úroveň vzdělání je sice silnějším ukazatelem pravděpodobnosti rozvoje této nemoci, avšak je nutné mít zároveň na paměti, že úroveň vzdělání a zaměstnání často souvisí s dalšími faktory životního stylu, které ovlivňují mnoho chorob včetně demence. (Hrušová, 2005)

Některé zdroje uvádějí další možné rizikové faktory, jako je dědičnost, faktory životního prostředí a další faktory, mezi které řadí alkohol, kouření a vysoký krevní tlak, úrazy hlavy, toxické látky, viry nebo účinky hliníku. Tyto faktory jsou však uváděny jako pravděpodobné, nejsou prozatím spolehlivě prokazatelné, nelze je tedy chápat jako jedny z příčin. (Hrušová, 2005)

Propuknutí Alzheimerovi choroby předchází varovné signály:

a) Zapomenutí telefonního čísla. Nemocní zapomínají často a nevzpomenou si ani později.

b) Obtíže s vykonáváním každodenních činností. Lidé s touto chorobou si jídlo připraví, ale pak zapomenou, že ho vůbec kdy vařili.

c) Problémy s řečí; zapomínání jednoduchých slov, nesrozumitelné a nelogické věty. Nemocní zapomínají, dochází ke zhoršení nebo ztrátě paměti. Jednoduché výrazy nahrazují špatnými.

d) Dezorientace v čase a prostoru. Nemocní se ztrácejí ve vlastní ulici, často nevědí, kde jsou, jak se tam dostali, či jak přišli domů.

e) Velmi špatné hodnocení situace. Nemocní např. neodhadnou, jak se mají obléci. Kdy mají navštívit lékaře.

f) Problémy s abstraktním myšlením. Nemocní nevědí, např. jak vyplnit složenku, co ta čísla znamenají, jaký je jejich smysl.

g) Přemísťování a schovávání věcí na neobvyklá a nepatřičná místa. Nemocní však velmi často ukládají peněženku do trouby nebo klíče do cukřenky. Za několik málo vteřin nevědí, že klíče vůbec drželi v ruce.

h) Změny v náladách a chování. Každý má někdy špatnou náladu. Nemocní prožívají velmi prudké změny nálad.

i) Změny osobnosti. Nemocní se mění zásadním způsobem. Často se stávají podezíravými či ustrašenými.

j) Ztráta iniciativy a zájmu. Lidé s Alzheimerovou chorobou propadají naprosté pasivitě a potřebují být podněcováni k činnosti. ( Hrušová, 2005)

Rychlejší vývoj demence a časnější úmrtí se zaznamenává u lidí v těžším stupni afázie: vyšší stupeň postižení jazykových funkcí předpovídá podobně jako výskyt primitivních reflexů časnější úmrtí. V pokročile fázi onemocnění klesá schopnost pacientů komunikovat s okolím. Nemocní bývají afatičtí, přestávají poznávat své příbuzné i přátele. Nakonec se stávají závislými na pečující osobě, nejsou schopni se o sebe postarat, jsou inkontinentní a němí. (Hrušová, 2005)

V souvislosti se správnou diagnózou a obavami panujícími z této nemoci existují také mýty, které ovlivňují vnímání této nemoci ze strany laické veřejnosti:

· Pokud někdo v rodině onemocněl Alzheimerovou chorobou, onemocním určitě i já. I když hrají geny určitou úlohu, pouze 5-10% případů této nemoci je dědičných.

· Alzheimerovou chorobou onemocní pouze staří lidé. I když je věk nejvíce rizikovým faktorem, není pravidlem, že se tato nemoc týká pouze lidí v pokročilém věku. Tato nemoc se dnes týká také lidí ve věku 40-50 let.

· Na Alzheimerovu nemoc existuje léčba. V současné době neexistuje lék na tuto chorobu. Jsou však k dispozici medikamenty i další terapeutické přístupy, které mohou v počátečním a v lehce pokročilém stádiu postup nemoci zpomalit a zkvalitnit tak i život v její pokročilé fázi, nemohou ji však vyléčit.

· Ztráta paměti znamená Alzheimerovu nemoc. Mnoho z lidí má problémy s pamětí, ale to neznamená, že trpí Alzheimerovou chorobou. Pokud však problémy s pamětí ovlivňují jejich každodenní fungování a jsou spojeny se změnami komunikačních schopností, hodnocení apod., je dobré navštívit lékaře, který stanoví přesnou diagnózu.

· Alzheimerovu nemoc způsobuje hliník. Není to prokázáno – navzdory velkému množství provedených výzkumů. Alzheimerova nemoc může být způsobena kombinací řady rizikových faktorů – mj. i životní styl, genetické faktory nebo i faktory okolního životního prostředí.

· Alzheimerově nemoci lze předejít. Protože dosud není zjištěna přesná příčina vzniku této nemoci, nelze ani určit spolehlivou prevenci proti jejímu onemocnění, i když narůstá počet zjištění, že dobrá fyzická a psychická kondice mohou rizika vzniku nemoci snížit.

· Vitamíny a další podpůrné prostředky mohou zabránit vzniku Alzheimerovy nemoci. Průzkumy prokázaly, že vitamin B, vitamin E a gingko biloba mohou příznivě ovlivňovat mozkovou činnost, zabránit vzniku choroby však nedokážou.

· Jakmile onemocním Alzheimerovou chorobou, můj život skončil. Spousta lidí s touto nemocí žije dál smysluplný a aktivní život. Včasná diagnóza a medikace jsou velmi důležité. Kromě toho je velmi důležitá podpora a spolupráce okolí, které mohou zvýšit a obohatit kvalitu života nemocného.

· Všichni nemocní Alzheimerovou chorobou jsou agresivní a násilničtí. Alzheimerova choroba ovlivňuje osobnost individuálně. Ztráta paměti a následná zmatenost mohou často vyvolat frustraci nebo obavy. Pokud je nejbližší okolí o vývoji choroby a průvodních jevech jednotlivých jejích fází poučeno, lze těmto projevům účinně předcházet.

· Lidé s Alzheimerovou chorobou nemohou rozumět, co se děje okolo nich. Někteří rozumí, další mají s porozuměním obtíže. Nemoc ovlivňuje schopnost komunikace a rozumění okolnímu světu, ačkoli ovlivňuje každého nemocného jednotlivě. Nemocný zůstává stejným člověkem jako před onemocněním, avšak potřebuje být chápán a přijímán s citlivostí a respektem. (Hrušová, 2005)

Prevence Alzheimerovy choroby

Je velmi těžké hovořit o prevenci, protože přesné příčiny vzniku choroby nejsou známé. Je však přece něco, co můžeme už dnes pro sebe udělat. Z dlouholetého pozorování vyplývá, že Alzheimerova choroba probíhá u osob s bohatým duševním životem, trénovaným intelektem a žijícím také aktivním životem. Trénink mozku prospěje člověku ve všech ohledech. Nejlepším způsobem je neustálé učení se novým věcem (např. cizímu jazyku, práci na počítači, luštění křížovek nebo četba). Nejdůležitější je, aby Vás činnost rozvíjející ducha bavila. (Dostupné na World Wide Web http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl/3626 2735.html)

2.2 Průběh Alzheimerovy choroby

Průběh Alzheimerovy nemoci se obvykle fázuje do následujících fází:

První prodromální fáze – rozvíjí se pomalu, plíživě; je zvýrazněná zapomnětlivost, která převyšuje běžné stařecké zapomínání.

Druhá časná fáze – porucha aktivit denního života, významné výpadky paměti, porucha plynulosti řeči, objevují se emoční změny. Nemocný si obtížně vybavuje jména, data a události. Prostorová orientace bývá zachována.

Třetí intermediální fáze – výrazné narušení osobnostních rysů, prostorová i časová orientace je narušena, řeč je obsahově chudá, objevují se perseverace, konfabulace a fatické poruchy.

Čtvrtá pozdní fáze – nemocný prakticky nekomunikuje s okolím, paměť výrazně narušena, přítomna je dezorientace, echolálie a neologismy. Poruchy chůze, hybnosti, výrazné axiální reflexy.

Pátá terminální fáze – nemocný je imobilní, inkontinentní, emočně je zcela plochý, řeč je nesrozumitelná. Postižený většinou umírá na přidružené onemocnění.

Nemoc trvá roky. Několikaměsíční průběh je vzácný, stejně tak jako přežívání více než 10 let. (Vágnerová,2004)

Výše popsané obtíže doprovázejí tyto projevy:

· v případě poruch paměti má klient s Alzheimerovou chorobou potíže se získáváním nových znalostí, špatně se orientuje v prostoru, čase a lidech, amnézie ovlivňuje jeho nepříliš časově vzdálené vzpomínky a velmi často se u něho projevuje konfabulace a nedostatek vhledu.

· deficity pozornosti se nejčastěji projevují jako neschopnost začít nebo ukončit určitý úkol nebo akci, klientovy reakce jsou zmatené a jeho schopnost reagovat je snížená; člověk není schopen vzdorovat rušivým podnětům. Není výjimkou ani fixace na jeden nepodstatný úkol, přičemž úkol jako celek je zapomenut.

· poruchy úsudku a abstrakce se ve svém důsledku u pacienta projevují jako neschopnost předvídat důsledky, tendence brát věci doslova, neschopnost vytvořit si představu o nepřítomných objektech nebo okolnostech. Nemocný také v důsledku nerealistického odhadu odmítá pomoc a důkazy o snížení svých schopností. Nakonec ztrácí schopnost chovat se podle společenských konvencí a ztrácí zábrany.

· poruchy vnímání a prostorové orientace s sebou nesou neúspěch při rozeznávání předmětů nebo lidí, mylný výklad podnětů z prostředí, čili iluze, úzkost a nejistotu, potíže s nacházením správné cesty, nepřesný odhad cílové vzdálenosti, klopýtání, a také potíže s nacházením věcí, když nejsou na svém místě nebo je za nimi málo kontrastní prostředí .(Hrušová, 2005)

„Příčiny a spouštěče tohoto všeho jsou však stále nejasné. Víme, co se v mozku děje, ale nevíme přesně, proč. Mnozí odborníci považují za klíčový krok ve vývoji nemoci chorobné změny odehrávající se uvnitř nervových buněk. Rozsahem nevratného postižení a hloubkou změn pro jedince a okolí lze označit Alzheimerovu chorobu za prahové onemocnění, při němž se určité změny postupně kumulují až do takového stavu, který pak vede ke kvalitativnímu zvratu. Přeruší se pacientovo spojení s okolím, s jeho blízkými, s jeho minulostí i přítomností, ztrácí se nejen svému bezprostřednímu okolí, ale nakonec i sám sobě. (Hrušová, 2005, s. 15-20)

Test, kterým by bylo možné u živého člověka jednoznačně stanovit diagnózu Alzheimerovy nemoci, neexistuje. Jak jsem uvedla výše, stoprocentní (definitivní) diagnóza je možná pouze po smrti nemocného. Odhalení tzv. alzheimerovských senilních plaků a neuronových klubek v mozku vyžaduje pitvu. U živého člověka lze diagnózu Alzheimerovy nemoci stanovit s přesností 90% za použití baterie nejrůznějších testů; mezi základní a nejužívanější testy patří tzv. MMSE Test (Mini-Mental State Examination) viz Příloha č. 2, test pro hodnocení kognitivních funkcí pacienta. Je rozdělen na dvě části; v části první zkoumá pacientovu orientovanost v čase a prostoru, rozsah pozornosti a zapamatovaných údajů, pozornost a počítání, paměť a výbavnost. Druhá část se zaměřuje na pacientovu schopnost pojmenování, schopnost správně reagovat na třístupňový příkaz, čtení a vyhovění příkazu, schopnost psaní a obkreslování. Pacient může maximálně získat 30 bodů, v normálu je mezi 30- 25 body, lehká demence je diagnostikována při získání 24-18 bodů, středně těžká mezi 17 a 6 body, od šesti bodů dolů se jedná o demenci těžkou.

Po potvrzení možných obav a podezření blízkých, že se jedná o Alzheimerovu chorobu, tedy po správné diagnóze a nasazení terapie, nastává pro nejbližší okolí nemocného i jeho samotného další náročná životní etapa: zvládnutí běžného života s touto nemocí. Pokud se rodiny ihned po diagnostickém procesu neobrátí na instituce se žádostí o přijetí jejich nemocného, musí se připravit na to, že péče o člověka s Alzheimerovou nemocí je velmi náročná záležitost, má svá specifika a úskalí“. ( Hrušová, 2005, s.15-20)

2.3 Terapie ACH – farmakoterapie

Farmakoterapie Alzheimerovy choroby můžeme zhruba rozdělit na farmakoterapii kognitivních a nekognitivních funkcí.

1.Terapie kognitivních poruch- chorobný stav neodstraňují, jen zpomalují. Za nadějné se považuje podávání inhibitorů acetylcholinestázy – odbourávají acetylcholin v CNS (Cognex, Exelon, Aricept), které jsou však finančně náročné a často se s nimi nesetkáváme. V denní praxi se dále podávají preparáty z okruhu tzv. „zametačů volných radikálů“ (Junec, Separtrem), vitamíny E a C, preparáty z jinanu dvoulaločného (ginko biloba), nootropika (Nootropil,Geratam), námelové alkaloidy (Secatoxin), vazodilatancia II.generace (Cavinton, Enelbin , Agapurin), blokátory kalciových kanálů (Stugeron, Cinnabene). Teorie nedoporučuje kombinovat více jak tři preparáty najednou. Při malém terapeutickém úspěchu jsou preparáty vyřazovány po dvou až třech měsících a jsou nahrazovány novými . (Bartoš, 2002)

2. Terapie nekognitivních poruch- používá se v případě léčby přidružených symptomů Alzheimerovy choroby, jako jsou poruchy spánku, paranoidně-halucinatorní syndromy, stavy neklidu, depresivní nebo úzkostné stavy. V případě neklidu a zmatenosti se podávají Tiapridal a Haloperidol. K léčbě depresí se užívají antidepresiva (Efektin, Remeron, Deprex)

Terapie demence zahrnuje jak přístupy farmakologické, biologické, tak přístupy nebiologické – psychoterapeutické přístupy včetně nácvikových technik, socioterapie, práce s nejbližšími příbuznými pacientů aj. (Bartoš, 2002)

Možnosti nefarmakologické léčby demencí

Léčba demencí by měla být komplexní a měla by být konzultována v multidisciplinárním týmu. Kromě léčby farmakologické by se měla uplatnit integrující a následně aktivační terapie a trénink kognitivních funkcí. K úspěchu léčby výrazně přispívá pravidelný režim, dobré rodinné zázemí nemocného, co nejdelší setrvání v domácím prostředí a přiměřená aktivita během dne. (Hátlová, Suchá 2005)

Aktivační terapie:

1. Ergoterapie - jejím cílem je smysluplná činnost člověka s demencí, vnímání sounáležitosti s druhými, vyplnění volného času, prevence proti depresi, úzkosti a neklidu. Cílem je udržení popř. rozvíjení stávajících schopností pacienta. Je však nutné vzít v úvahu možnou apraxii u osob s demencí a také počítat s určitou apatií a nechutenstvím k činnosti z jejich strany. Důležitá je správná motivace. Příklady činností: výtvarné techniky, práce s papírem, textilní techniky, pečení nebo vaření, nácvik jemné motoriky. (Müller, 2005)

2. Canisterapie – jedná se o asistovanou psychoterapii pomocí psa. Má výrazně pozitivní účinky na psychiku lidí postižených demencí (působí na snížení deprese, úzkosti, stimuluje společenské chování a zlepšuje komunikaci). Má pozitivní vliv i na fyziologické funkce (dochází k poklesu tlaku a ke zpomalení srdeční činnosti). ( Galajdová,1999)

3. Reminiscenční terapie - je definována jako aktivizační a validační metoda, která využívá vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů. Vychází ze skutečnosti, že i v poměrně pokročilé fázi demence zůstává dlouhodobá paměť zachována. Součástí reminiscenční terapie je vyhledávání nejlepšího způsobu komunikace s pacientem. ( Holmerová, Suchá, 2003)

4. Muzikoterapie – jako léčebný prostředek se využívá hudba. V terapii se využívá hudebních nástrojů nebo se jen zpívá. Není bez zajímavosti, že i lidé v určitém stupni afázie, kteří mají při běžné řeči problém si vzpomenout na určité slovo, jsou schopni vybavit si celé texty písní. ( Šimanovský,1998)

5. Arteterapie – znamená v širším pojetí léčbu uměním, například pomocí poezie, hudby, tance, divadla a výtvarného umění, v užším pojetí znamená léčbu výtvarným uměním.(Dostupné na World Wide Web http://www.arteterapie.cz/index.php ?disp=arteterapie&lang=0, 21.1.2009)

6. Kinezioterapie – je cíleným působením pohybu na psychiku nemocného, na jeho duševní procesy, funkce, stavy, osobnost a její vztahy prostřednictvím předem určeného, aktivně prováděného pohybového programu využívajícího prvků tělesných cvičení, sportů a pohybových her. ( Hátlová, 2005, s.29).

7. Bazální stimulace – je nejpopulárnější pedagogicko – ošetřovatelský koncept určený lidem jakkoli tělesně nebo duševně postižené, mentálně postiženým a také pro ty, kteří mají jakýmkoli způsobem postiženo vnímání, zkrátka pro většinu pacientů, obyvatel domovů pro seniory a jiných zařízení. Je zcela již neodmyslitelnou součástí jejich života. (Friedlová, 2007)

V této části jsme si shrnuli poznatky o Alzheimerově chorobě, jejich příznacích, prevenci a léčbě. V krátkosti jsme si představili možnosti nefarmakologické léčby Alzheimerovy choroby pomocí terapií. Podrobněji se jednotlivým terapiím budeme věnovat v následující kapitole.

3 Možné podoby terapií při práci s klienty s Alzheimerovou chorobou

Tato kapitola se podrobněji zaměřuje na jednotlivé terapie.

3.1 Kinezioterapie

Cílem činnosti je pomáhat klientům znovunalézat uvědomění si vlastního těla, jeho ovládání, získat zkušenosti prostřednictvím spoluúčasti na smysluplné činnosti a prožít sebe sama jako platného, potřebného pro ostatní. Program je tvořen dlouhodobě. Základní obsah je utvářen zkušeností z každodenní činnosti. Je vhodná pro klienty, kteří jsou úzkostní, napjatí, depresívní, kteří se chovají agresivně.

Kinezioterapie vyžaduje aktivní účast klienta. Působí na psychiku nemocného, na jeho duševní procesy, funkce, stavy, osobnost a její vztahy prostřednictvím předem určeného, aktivně prováděného pohybového programu. Tento program využívá prvků tělesných cvičení a pohybových her. Klienti s Alzheimerovou chorobou jsou obvykle ve velmi dobré fyzické kondici, které se dá při kinezioterapii a taneční terapii dobře využít. Zároveň často trpí nespavostí a vlivem kinezioterapie či jiných činností prováděných během dne dojde ke vzniku přirozené únavy, čímž je možné regulovat noční neklid, zlepšit kvalitu spánku a snížit nežádoucí chování, jako je bloudění atd. Klienti, kteří celý život těžce pracovali, potřebují pohyb k naplnění pocitu potřebnosti. Pohyb provázíme tichou hudbou nebo slovním doprovodem.

Program terapie je tvořen dlouhodobě. Musí mít pro klienta smysl, který je v kolektivní skupinové práci, uvědomování si vlastního těla, zlepšení fyzické kondice. Důraz není kladen na přesnost v provádění cviků, nikoho neopravujeme, pouze podporujeme nadšení a chválíme.

U lehčích forem demence můžeme využít aktivně relaxující programy. Tyto programy se zaměřují na udržení stávající kondice, rozvoj sebeuvědomění, uvolňování napětí a k obnovování dovedností a znalostí. K tomu se používají jednoduché hry, cvičení formou manipulace s předměty, řešení úkolů spojených s manipulací. Zařazujeme také neverbální komunikativní programy, komunikativní programy s jednoduchou formou spolupráce a verbální komunikaci.

U těžších forem provádíme gymnastická cvičení, která jsou méně náročná a při nichž je nemocný veden k uvědomování si vlastního těla. (Hátlová, 2005).

Kinezioterapie dle Hátlové (2005) má tři části:

Úvodní část

Před zahájením cvičení je dobré snížit celkové napětí, motivovat nemocného k účasti na cvičení. Snažíme se klienta uvést do reality, vzpomenout si společně, jaké je dnes datum, které je roční období. Objasníme také, co budeme dělat, co k tomu tady máme a podobně.

Posadíme se na židli v kruhu, zeptáme se klienta, jak se dnes cítí a zda se těší na cvičení, apod. Pak se soustředíme na vlastní dech, dýcháme zhluboka a pomalu vydechujeme. Postupně zvyšujeme a následně uvolňujeme svalové napětí, abychom si uvědomili pocity vlastního těla. (Hátlová, 2005)

Hlavní část

Cvičení je mírné až středně zatěžující. Větší zátěž použijeme pouze v případě pozitivní motivace klienta. Cvičení může probíhat jak v sedě, tak v leže.

Závěrečná část

Dechová cvičení a polohování. Komunikujeme s klientem o tom, jak se cítí, zda je cvičením nadšený. Cvičení je zařazeno jako součást léčebného programu 3x týdně. Délka cvičební jednotky je 30-45 minut. (Hátlová,2005)

Po skončení cvičení si uděláme pár poznámek o jeho průběhu – jak spolu klienti komunikovali, jak se cítili. A také spontánní postřehy zaznamenané během terapie, které nám ušetří spoustu dedukcí nad dokumentací a nad vhodnou literaturou o kinezioterapii. (Hátlová, 2005)

Uvedeme si doporučené formy cvičení pro jednotlivá postižení u demence Alzheimerova typu.

a) Při úbytku paměťových funkcí a apraxií – provádíme nácvik sociálních dovedností a návyků, vedoucích k soběstačnosti. Procvičována je pohyblivost rukou, správné držení těla a chůze.

b) Při úbytku dalších kognitivních funkcí – nemocný nedokáže zpracovat běžné informace. Zde využíváme kinezioterapeutické hry. Ty jsou zaměřeny na dovednosti s nutností řešení jednoduchých úkolů samostatně, ve spolupráci s jedincem nebo skupinou 3-8 osob. Klient je terapeutem pozitivně motivován k dalšímu cvičení a k úspěšnému splnění zadaného úkolu.

c) U poruchy vnímání – je cvičení zaměřenou rozpoznávání kvality předmětu. Využíváme přitom předměty z různých látek o různé hmotnosti, barevnosti, lišících se tvarem a povrchem. Úkolem klienta je výběr předmětu, který má určité kvality a s ním provede předem daný pohybový úkon.

d) U poruchy řeči – využíváme cvičení pomocí herních motivů stimulujících ke komunikaci.

e) U poruchy spánku – se využívá světelné terapie, která má relaxačně - koncentrační charakter. Užívá se 3x denně (po probuzení, po odpoledním odpočinku a před spaním) v rámci denního režimu.

f) U agresívního chování – se cvičení zaměřuje na snížení napětí, které může být jeho příčinou a vnímání sebe sama prostřednictvím těla je zařazováno:

· Po ranním probuzení

· Po dopoledním spánku

· Před spaním (Hátlová,2005)

3.2 Zooterapie

Každý člověk trpí potřebou dotyku - taktilní deprivace. Už od dětství čekáme na mámino objetí a pohlazení, v dospělosti pak po náruči milovaného partnera a ve stáří toužíme, aby nás někdo vůbec pohladil či se nás dotkl. Jak kdysi někdo řekl „ Děti jsou malé a krásné a to člověka nutí, aby se jich dotkl. Kdežto starý člověk vypadá odpudivě a většinou moc nevoní“. Ruku na srdce, kdo z nás snáší nepříjemné pachy tak, aby to nebylo znát na jeho kontaktu s klientem. (Galajdová, 1999)

To dokáže jen zvíře, pro něj jsou všichni, kdo jej pohladí a nakrmí, či s ním jdou na procházku, milí a krásní. Starý člověk má omezenou možnost doteku. Dotýkat se zvířete je považováno za společensky přijatelné a zvíře je ochotno se mazlit a hrát si. Většina klientů, která není schopna komunikovat s lidmi, obvykle ráda komunikuje se zvířaty. A později díky zvířeti komunikuje s terapeutem. Z metod zooterapie používáme hlavně animal assisted activities (dále jen AAA), což je činnost za pomocí zvířat, výsledky, které lze vyjádřit pouze v pocitech radosti, spokojenosti a štěstí. (Galajdová, 1999, Velemínský, 2007)

Zooterapii lze rozdělit na:

a) pasivní, kdy zvíře má pozitivní efekt již pouhou svou přítomností v určitém prostředí,

b) interaktivní, kdy klient pečuje o zvíře stále (rezidentní typ-zvíře přítomné v ústavu), nebo formou projektů v různých časových délkách a pravidelnosti (návštěvní typ).

c) další metoda zooterapie, tedy animal assisted therapy se používá spíše u dětí a mentálně handicapovaných. (Galajdová, 1999)

Pasivní AAA - nejjednodušší formou pasivní AAA je umístění akvária nebo klece s ptáčky nebo drobnými hlodavci do společenské místnosti domova. Pestré barvy rybiček, bublání vody nebo švitoření ptáčků přinášejí uklidnění a potěšení obyvatelům a odvádějí pozornost od jejich starostí. Role klienta je zde pasivní, o zvířata se nestará, ale těší se z jejich přítomnosti. Velmi vhodné je zřízení venkovních krmítek, umístěných blízko balkónu, aby měli možnost sledovat ptáky. Pro krmení a údržbu musí být stanovena pověřená osoba. (Galajdová, 1999)

Interaktivní AAA - při této formě zooterapie dochází k přímému působení zvířete a člověka. Může být rezidentního typu (zvíře je trvale přítomno v zařízení) nebo návštěvního typu. Je vhodná pro klienty ve všech fázích Alzheimerovy choroby. Využívá se hlavně v případech, kdy selhávají jiné druhy terapie. Klienti v terminálním stadiu, kterým se zvíře pokládá na lůžko, se ho snaží alespoň dotknout. Hlavním předpokladem pro terapii je vhodné zvíře, které je pro terapii vhodně cvičené. Klienti, kteří vstupují do kontaktu se zvířetem, na ně nesmí být alergičtí, musí dodržovat hygienické podmínky a nesmí mít strach ze zvířat. (Galajdová, 1999)

Podpůrné působení zvířete se projevuje zlepšením komunikace s klientem, kde zvíře může být vhodným námětem pro rozvinutí komunikace s problémovým klientem. Udržuje také denní rytmus klienta, tím snižuje riziko brzkého nástupu zmatenosti a deprese a naplňuje potřebu tělesného kontaktu. Zvíře pomáhá terapeutovi „prolomit bariéru“, kterou si kolem sebe staví klient jako ochranu proti okolí. Zvíře je dobrým prostředníkem mezi personálem a klientem. Zvíře nevnímá ztíženou schopnost komunikace, ošklivost, vždy má dobrou náladu a opětovně se snaží navazovat kontakt, nikoho neodsuzuje. (Galajdová, 1999, Velemínský, 2007)

Rezidentní AAA – zvíře je stále přítomno v zařízení. Vychází z bytostné potřeby člověka – pečovat o někoho.

„Potřeba a přání vlastnit zvíře přichází většinou z touhy po nalezení cesty zpět k přírodě. Přilnutí člověka ke zvířeti je obdobou lidské potřeby, vyjádřené pocity lásky a přátelství v nejčistším a v nejušlechtilejším slova smyslu.“

„Ne každému je dáno,“ dodává docent Poduschka, aby své stáří mohl prožít v kruhu své rodiny a svých oblíbených zvířat, jako profesoru Lorenzovi. Pokusme se tedy splnit starým lidem v ústavech jejich touhu po teple, náklonnosti a styku s žijící přírodou.“ (Galajdová, 1999, s. 121)

Každý z klientů se převážnou část svého života o někoho staral. Pokud zůstane na sklonku svého života v domě sám, nemá proč ráno vstát, nachystat si snídani, jít ven, pečovat o sebe. Když však má na starost nějaké zvířátko, tak ho donutí, aby s ním šel ráno ven, aby mu dal najíst a za to je mu vděčné. V současné době mají klienti v domovech pro seniory možnost se starat o nějaké zvířátko. Většinou se jedná o králíka, kočky nebo andulky. Je nutné, aby zvíře mělo potřebná očkování a veterinární prohlídku. Zdůrazňuji potřebu zodpovědné osoby (někdo z personálu), která se bude starat o životosprávu zvířete. Klient se může starat sám, ale je potřeba dohledu pověřené osoby. Psi proto nejsou vhodní. Pes vyžaduje pravidelný pohyb, výcvik a jednoho majitele. Proto se doporučuje využití psů formou návštěvních programů. (Galajdová, 1999)

Návštěvní typ – zvíře s dobrovolníkem, psovodem či pověřenou osobou navštěvuje denní centra, domovy pro seniory a jiná zařízení dvakrát až třikrát do týdne. Dodržují se všechny hygienické i veterinární podmínky jako u rezidentního typu. K návštěvám jsou vhodná tytéž zvířata jako u rezidentního typu. Klient nemá za zvíře žádnou zodpovědnost, může ho hladit , mazlit se s ním.

Nejznámější typ zooterapie je canisterapie. (Galajdová, 1999).

3.2.1 Canisterapie

„Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali…Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je znají již tisíce let.“

Dr.Nicholas J.Saunders (Galajdová, L., 1999, s.13)

V dnešní době existuje mnoho lidí, kteří trpí psychickými, tělesnými nebo sociálními problémy. Některým chybí smysl života, jiní se nemají komu svěřit se svými radostmi a starostmi. Někdy přítomnost někoho, kdo nesoudí, ale má rád, je velmi cenným lékem pro duši. V mnoha případech může člověku přinést podporu pes, kamarád, společník nejvěrnější. Již ve starověku se pes stal životně důležitým spojencem člověka, společníkem, důvěrníkem a přítelem. Přátelství člověka a zvířete je plně srovnatelné s přátelstvím mezi dvěma lidmi. (Galajdová, 1999)

Pojem canisterapie se skládá ze slov canis – pes a terapie – léčba. Canisterapie je léčebná terapie lidské duše psí láskou. Jedná se o terapii, která využívá pozitivního působení psa na psychickou, fyzickou a sociální pohodu člověka.

Ve světě se canisterapie rozvinula v padesátých letech minulého století. V České republice vznikla v roce 1993 a zavedla jej J. Lacinová jako termín pro jednu z oblastí zooterapie, kterou se začala jako první v České republice zabývat.

V canisterapeutickém procesu je nejdůležitější přímý kontakt člověka se psem. Ten přináší oběma stranám radost a pocit uspokojení, také nabízí oporu při překonávání stresových situací (snižuje psychické i fyzické vnímání stresu), odreagování od problémů všedního života, psychosociální podporu, poskytuje pocit bezpečí, snižuje pocit osamění a deprese, stimuluje k pohybu, nabízí prostor pro „vypovídání se „ (pes je vděčným posluchačem). Dlouhodobý kontakt tak podporuje posílení imunity, urychlení léčby, stabilizace duševní rovnováhy a větší chuť do života. (Odendaal, 2007)

Canisterapie jako psychoterapeutický přístup respektuje individualitu klienta. Dobrá znalost osobní, rodinné anamnézy klienta umožňuje canisterapeutickému týmu zvolit nejlepší přístup ke klientovi. To znamená takový přístup, který využívá klientovy schopnosti a možnosti k dobré spolupráci při terapii.

Sociální zařízení, kam dochází canisterapeutický tým (pes a psovod), musí s návštěvou týmu souhlasit. Návštěvy musí být schváleny vedením instituce a mělo by se tak dít na základě týmem předložených osvědčení (certifikát terapeutického týmu, platný očkovací průkaz psa, pojištění psa za způsobenou škodu). Veškeré tyto informace je vhodné představit personálu zařízení formou skupinové přednášky z důvodu nedůvěry nebo neznalosti problematiky canisterapie. (Galajdová,1999).

Canisterapie u seniorů žijících v domovech pro seniory

Tato část kapitoly se zaměřuje na problémy seniorů žijících v domovech pro seniory.

Většina klientů žijících v domově pro seniory trpí určitými zdravotními problémy. Ať už jde o psychické nebo tělesné onemocnění, znamená to zásah do životního stereotypu člověka. Pro klienta je důležitým okamžikem smíření se svým zdravotním stavem a naučit se žít s omezeními, která s sebou onemocnění přináší. Neméně důležitá je také adaptace na nové prostředí. Každý člověk, který přichází do domova pro seniory, může mít pocit smutku, protože opouští své přátelé a rodinu. Často bývá vyvolán pocit osamělosti. Vzniká na základě domněnky, že do domova byli odloženi a to z důvodu, že už jsou nepotřební a nemá je nikdo rád. Člověk s přibývajícím věkem ztrácí své síly, přibývají mu zdravotní potíže a vzrůstá jeho závislost na jeho okolí. Soustavná péče o závislé osoby se pak pro pečovatele, kteří se o své rodinné příslušníky starají, tak stává nezvladatelná. Proto se jako jediné možné řešení, jeví umístění starého člověka do zařízení pro seniory. (Kolektiv autorů, 2007)

V současné době jsou v domovech pro seniory i v jiných zařízeních využívány různé podpůrné terapie. Mezi oblíbenou terapii patří canisterapie, která je sociálně přiměřeným programem a umí s těmito problémy pomáhat. (Kolektiv autorů, 2007)

Poprvé jsem se setkala s canisterapií v Domově pro seniory v Krnově. Docházela jsem tam v době pracovní terapie, kdy mě jedna z klientek učila malovat vajíčka voskem. Když jsme se tak jedno odpoledne věnovali své činnosti v dílně, tak se z ničeho nic otevřeli dveře a do místnosti vběhlo už větší štěně labradora (tento pejsek byl součástí domova a tak byl každý den k dispozici klientům). Najednou jakoby celá místnost ožila. Bylo velmi zajímavé sledovat reakce klientů na tohoto pejska. Snad nebylo člověka, který by se s pejskem nepomazlil nebo ho jen nepohladil. Všimla jsem si také pána, který za celou dobu, co jsem docházela do dílny, nepromluvil, jen si tak seděl ve svém vozíčku a něco vyráběl. Ani jeho však pejsek nenechal chladným. Když mu pes položil hlavu do klína a on ho pohladil, měla jsem pocit, že mu pán chce svěřit svá trápení. Jako by říkal „ jen ty mi rozumíš“. Po nějakém čase začal dotyčný pán také komunikovat s lidmi prostřednictvím pejska. A tak jsem se na vlastní oči přesvědčila, že pes může být cenným lékem na bolavou duši. Proto bych terapii se psem doporučila asi do každého sociálního zařízení.

Cíle canisterapie u seniorů

· ovlivnění zdravotního stavu klienta

· zvýšení kvality života

· zlepšení adaptace

· zmírnění stresu

· zvýšení sebevědomí

· zlepšení jemné motoriky

· zbavení pocitu osamělosti (Kol.autorů, 2007)

Konkrétní oblasti ovlivňované canisterapií

1. Vzájemná interakce

a) interakce mezi obyvateli domova – canisterapie poskytuje příležitost k setkávání obyvatel. Prostřednictvím psa dochází ke sbližování klientů a přispívá k pozitivnímu naladění mezi nimi.

b) interakce mezi klientem a psem – základním předpokladem úspěšné terapie je navázání dobrého terapeutického vztahu s klientem. Terapeut se mnohdy potýká s problémy získat důvěru. Pes má mnohem snazší úlohu. Je pro něj snáze čitelný. Je opravdový, chová se přirozeně, nic nehraje. (Kol.autorů, 2007)

2. Emoce a chování klienta – canisterapie potlačuje negativní emoce vznikající vlivem nečinnosti a vyvolává v nich emoce kladné. Terapie přispívá k ovlivnění myšlení klientů o jejich trápení, což je pozorovatelné ve změně chování. Je jim umožněno prožívat bezprostřední radost z přítomnosti zvířete, které dokázalo upoutat jejich pozornost. Klienti se obdivují psům, jejich dovednostem. Pes viditelně projevuje své city a lásku. (Kolektiv autorů, 2007)

3. Stimulace k aktivitě seniorů

a) vzbuzení zájmu o aktivity venku - canisterapie je nenásilná forma terapie, která dokáže v klientovi vzbudit zájem chodit zase ven na procházky, psa vodit na vodítku atd.

b) ostatní aktivity

· Povely poslušnosti

Klienti velmi obdivují dovednosti psa a velmi rádi také psům dávají povely (sedni, lehni, dej pac).

· Kognitivní trénink

V rámci canisterapie můžeme trénovat zrakovou paměť ( ukryjeme předměty, které pes používá, pod šátek a klienti hádají, co je pod ním ukryto). Zároveň lze i trénovat paměť. Klientům podáváme informace o psech ( o krmení, návštěvách u veterináře atd.).

· Soutěže

Při terapii lze soutěžit v přetahování nebo házení aportu. Můžeme také zařadit i výtvarné činnosti ( vytváření obrázků či mandal z pamlsků, které smí pes sníst). Klienti také mohou zkusit soutěžit v tom, jak zvládli zadávání povelů. (Kol.autorů, 2007)

· Granulování a odměňování psa

Tato aktivita spočívá v odměňování psa buď přímo z dlaně nebo se pamlsky ukládají po místnosti a pes je musí sám vyhledat.

4. Sebevědomí

Pes neklade na klienta přílišné nároky, které se mohou objevovat ze strany rodiny a on je již nezvládá plnit. Zvířecí očekávání jsou prostá – pomazlit se, splnit povel. Klient se nemusí bát, že selže, naopak, může získat pocit sebejistoty, že se dokázal naučit ovládat psa, zapamatoval si spoustu nových informací a tím se vlastně přesvědčil, že na tom není až tak špatně.

5. Jemná motorika

Cílem canisterapie v oblasti jemné motoriky je procvičení obratnosti, hybnosti a úchopové funkce ruky. (Kol.autorů, 2007)

· Hmatová stimulace

Pro klienta je příjemné dotýkat se psa, hladit (viz Příloha č.2 obr.č.1). Přináší prožitek slasti v zanedbávané hmatové stimulaci, tedy možnost pomazlit se, vzájemně se přitulit. Bez pocitu studu, trapnosti.

· Polohování

Spasticita je zvýšení napínacích reflexů, zvýšení svalového tonu, které se nejlépe hodnotí rychlým oddálením svalových úponů, kdy ucítíme víceméně pružný odpor. Polohování je metoda, která přispívá ke zmírnění spasticky horní končetiny. (Kol.autorů, 2007)

· Úchopová funkce ruky

Používáme předměty různých tvarů a velikostí a vyrobené z rozličných materiálů:

· Válcový úchop (předměty k aportování – kost, hřeben na česání psa)

· Kulový úchop (míček)

· Klíčová špetka (nasazování vodítka), je potřebné vyvinutí i určité svalové síly při stlačení palce proti ukazováku, což je zapotřebí k připnutí vodítka

· Pinzetová špetka (zapínání suchých zipů na obojku, úchop piškotu)

· Háčkový úchop (nasazování obojku přes hlavu – záleží na typu obojku)

(Kol.autorů, 2007, s. 139)

Terapeutické aktivity spojené s procvičováním jemné motoriky

· Házení aportu

Klientovi dáme za úkol házet požadovaným směrem k procvičování žádoucích pohybů.

· Házením aportu před sebe, procvičujeme flexi ramenního kloubu, extenzi v loketním kloubu, v zápěstí se děje pohyb z dorzální flexe do palmární

· Házení aportu přes abdukci ramenního kloubu

· Házení spodem – extenze ramenního kloubu, supinace předloktí

· Hlazení psa

Procvičujeme hybnost ramenního kloubu, loketního kloubu, zápěstí a propínání prstů do extenze

· Česání a kartáčování psa

Pomůcky: hřeben, rukavice. Při používání hřebenu procvičujeme válcový úchop. Můžeme si také navléknout rukavice a tím procvičíme extenzi prstů.

· Připnutí vodítka

Použijeme klíčovou špetku a k připnutí vodítka do očka je i za potřebí svalové síly.

· Nasazení obojku

Pohyb lze provést jednou horní končetinou nebo oběma.

· Granulování

Pes vyhledává piškot ukrytý v dlani klienta a čumákem rozevírá klientovu dlaň. Jde o velmi zábavnou formu hry, záleží na klientovi, kam si odměnu pro psa schová. (Kolektiv autorů, 2007)

Zhodnocení významu canisterapie u seniorů

Tato terapie přispívá k trénování kognitivních funkcí – pozornosti, paměti. Dává jim pocit úspěchu. Během terapie klient zjišťuje, co všechno ještě dokáže. Někdy pomáhá v nalezení důvěry v sebe sama. Vede k procvičování jemné motoriky. Významně ovlivňuje emoce. Pomáhá klientům nalézt to, co je důležité pro jejich život, ať už se to týká jejich sociálního začlenění či vlastních hodnot a tím významně přispívá k ovlivnění kvality života. Pomáhá rozšířit okruh zájmů klienta. Canisterapie přispívá k vytváření příznivých životních podmínek, které život v sociálních zařízeních usnadňuje. (Kol.autorů, 2007)

3.3 Ergoterapie

Ergoterapie je činnost, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových činností u osob jakéhokoliv věku s různým typem postižení (fyzickým, smyslovým, psychickým nebo sociálním znevýhodněním). Podporuje maximálně možnou účast jedince v běžném životě, přičemž respektuje plně jeho osobnost a možnosti.

Pro podporu účasti jedince využívá specifické metody a techniky, nácvik konkrétních dovedností, poradenství či přizpůsobení prostředí. (Pfeiffer, 1990)

Pojmem „zaměstnávání“ jsou myšleny veškeré činnosti, které člověk vykonává v průběhu života a jsou vnímány jako součást jeho identity. (Dostupné na World Wide Web http://www.ergoterapie.cz/Default.aspx, cit. 31. 8. 2008).

Ergoterapie a její cíle

Cílem ergoterapie je umožnit klientům zachovat si maximální soběstačnost v běžných denních činnostech (z anglického originálu Activites of Daily Living, ADL) pracovních činnostech a aktivitách volného času. Nácvik činností, v kterých je klient z důvodu onemocnění, úrazu, vývojové vadě či procesu stárnutí limitován, probíhá v reálných podmínkách a pokud je to možné i v jeho vlastním prostředí. Ergoterapeut pomáhá řešit otázky související se snížením či ztrátou soběstačnosti. Hlavním terapeutickým prostředkem v ergoterapii je smysluplná činnost či zaměstnávání, která pomáhá k obnově postižených funkcí. Zvolené činnosti zohledňují osobní, sociální a kulturní potřeby klienta a jeho aktuální zdravotní stav, věk, pohlaví a také prostředí, ve kterém se nachází. Výběr činností, které se využívají jako terapeutický prostředek, musí odrážet tyto skutečnosti a musí se vztahovat k sociálním rolím, které klient zastává. (Klusoňová, 1990, Česká Asociace ergoterapeutů, 2008).

Cíle ergoterapie

· Podporovat zdraví a duševní pohodu klienta prostřednictvím smysluplné aktivity

· Pomáhat zlepšit schopnosti, které klient potřebuje pro zvládání běžných denních činností a aktivit volného času

· Umožnit klientovi naplňovat jeho sociální role

· Napomáhat k plnému zapojení klienta do aktivit jeho sociálního prostředí a komunity

· Uplatňovat terapii zacílenou na klienta, který je aktivním účastníkem terapie a podílí se na plánování a procesu terapie

· Posilovat klienta v udržení, obnovení či získání kompetencí potřebných pro plánování a realizaci jejich každodenních činností v interakci s prostředím (zvládání nároků jak sociálního, tak i fyzického prostředí)

· Usilovat o zachování příležitosti účastnit se aktivit každodenního života všem osobám bez ohledu na jejich zdravotní postižení či znevýhodnění (Dostupné na World Wide Web http://www.ergoterapie.cz/Default.aspx, cit. 31.8.2008).

Prostředí, kde ergoterapeut pracuje:

- ambulantní a lůžková zdravotnická zařízení

- rehabilitační centra a ústavy, léčebny pro dlouhodobě nemocné

- denní stacionáře, terapeutické dílny a komunitní programy pro osoby s duševním onemocněním

- domovy pro seniory a domovy pro osoby se zdravotním postižením

- služby domácí péče a osobní asistence.

- ve speciálních školách

- v lázeňských zařízeních (Müller, 2007).

Náplň práce ergoterapeuta

Provádí ergoterapeutické vyšetření zaměřené na analýzu činností klienta, hodnocení senzomotoriky, orientační vyšetření kognitivních funkcí ve vztahu k analýze běžných denních činností (ADL).

Provádí hodnocení a nácvik běžných denních činností (např. příjem jídla, osobní hygiena, oblékání, přesuny, použití WC) a instrumentálních (především příprava jídla, nakupování, úklid) pomocí standardizovaných testů.

Na základě ergoterapeutického vyšetření a analýzy funkčních schopností sestavuje krátkodobý a dlouhodobý plán.

Aplikuje ergoterapeutické postupy a metodiky v individuální i skupinové terapii. Ve spolupráci s ostatními odborníky provádí rehabilitaci kognitivních funkcí a nácvik komunikačních a sociálních dovedností. (Pfeiffer, 1990).

Rozdělení ergoterapie

V základním rozlišení ergoterapie se zaměřujeme na čtyři základní oblasti.

· Ergoterapie cílená na postiženou oblast

· Ergoterapie zaměřená na výchovu soběstačnosti

· Oblast předpracovní rehabilitace

· Ergoterapie k naplnění volného času a zlepšení celkové kondice (in Müller, 2007, s. 258, Pfeiffer, 2001)

Ergoterapie cílená na postiženou oblast

„Jde o terapii zaměřenou především na oblast poruchy, která již může způsobit disabilitu. Cílem je vždy cvičit nebo trénovat postiženou oblast, a to jejím aktivním zapojením. Velice důležitý je zde vhodný výběr aktivity a konkretizace, co danou aktivitou sledujeme.

Př.:

· Zvětšení svalové síly

· Zlepšení svalové koordinace

· Zvětšení rozsahu pohybu

· Nácvik setrvání v určité poloze (stoj ,sed)

· Nácvik úchopu

· Cílený trénink kognitivních a exekutivních funkcí (paměť, pozornost, organizace)

Všemu předchází ergoterapeutické vyšetření a hodnocení. Při cvičení samotném jde pak o motivaci pohybu, který má být přesný, cílený a postupně dávkovaný. Vybraná činnost/aktivita se většinou provádí s nějakým nástrojem, sportovním nářadím, které mohou být speciálně upraveny. Velkým motivačním činitelem může být práce na předem zvoleném výrobku. Výrobek samotný není hlavním cílem terapie“. (Müller, 2007, s. 258) Pro každého z nás a stejně tak i pro člověka postiženého demencí je důležité provádět smysluplnou činnost, která přináší požitek jemu i ostatním. Každá činnost, kterou s postiženým vykonáváme by měla vést k úspěchu, což zvyšuje pravděpodobnost, že postižený bude i nadále vyhledávat aktivity. Činnost také musí být pro klienta s Alzheimerovou chorobou zajímavá vzhledem k jeho věku a postavení.

Práce se slaným těstem

Slané těsto můžeme použít jako modelovací hmota, ze které můžeme vytvořit velké množství drobných ozdob, dekorativních předmětů, výrobky k různým příležitostem a ročním obdobím. Slané těsto je vynikající tvůrčí materiál, můžeme ho válet, libovolně tvarovat, protahovat, krájet, stříhat, strouhat, vykrajovat, zaplétat, zdobit otiskováním různých předmětů (knoflíků, víček a uzávěrů fixů, špejlí, vidličky, nožíků apod.). Klienti si tak procvičí jemnou motoriku, zapojí fantazii a ještě se skvěle pobaví.

Barvení těsta

S těstem můžeme pracovat v syrovém stavu, nebo si jednotlivé kousky obarvíme. Použijeme buď temperové barvy nebo potravinářské barvivo. Temperovou barvu nebo potravinářské barvivo smícháme s trochou těsta a zpracujeme hnětením, dokud se barva nespojí s těstem. Abychom získali požadovaný odstín, přidáváme barvu do těsta postupně po malých částech.

Během pečení barvičky trochu vyblednou, ale po nalakování se opět rozjasní.

Příprava těsta

Výroba těsta je velmi jednoduchá. Základem, je mouka, sůl a voda v poměru: 2 hrnky hladké mouky, 2 hrnky soli, ½ hrnku vody.

Mouku a sůl smícháme na vále a za postupného přidávání vody hněteme husté, ale snadno tvarovatelné těsto, které by se nemělo lepit. Pokud se těsto lepí, přidáme mouku. Když se naopak drolí, přilijeme vodu. Důkladně propracované těsto uschováme v igelitovém sáčku, aby neosychalo. Připravit si ho můžeme i předem a uložit v chladu.

Sušení těsta

Výrobky sušíme troubě při teplotě 50 - 150 °C po dobu několika hodin. Záleží jak na tloušťce výrobku. Po upečení (u malých výrobků 30 až 40 minut) rozložíme výrobky na vzduch, můžeme je položit ještě na topení na dosušení, ale nesmí být topení příliš horké, aby nám výrobky nepopraskaly.

Když máme výrobky suché a vychladlé natřeme je bezbarvým lakem a necháme zaschnout viz Příloha č.2 obr. č .2.

Tato činnost byla velmi oblíbená u klientů v našem zařízení. Někteří klienti si jen tak v rukách hnětli těsto, jiní zase vytvářely různé výrobky, které pak darovali svým vnoučatům.

3.4 Arteterapie

Arteterapie (řec. ars - umění, terape - léčení, léčba). Umělecká tvorba může být chápána jako forma imaginativní komunikace, nebo-li specifický způsob dorozumívání mezi lidmi, neboť při ní dochází k výměně takových informací, jejichž obsah a charakter není sdělitelný jinými prostředky. (Šicková-Fabrici, 2002)

Arteterapie je léčebný postup, který pro poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku. (Dostupné na World Wide Web http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0, )

Vymezení arteterapie

V širším pojetí znamená arteterapie léčbu uměním, například pomocí poezie, hudby, tance, divadla a výtvarného umění, v užším pojetí znamená léčbu výtvarným uměním. Arteterapii dělíme na receptivní a produktivní. (Dostupné na World Wide Web http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0, )

Teoretická východisky arteterapie

„Arteterapie hledá a nachází svá svébytná východiska nejen v psychoterapii, ale i v teorii umění, filosofii, teologii…“(Šicková-Fabrici, 2002, s. 33)

„V arteterapii jde u každého jednotlivého klienta o naplnění různých cílů. Mezi nejčastější cíle patří navození kompenzačního procesu, aktivizace, zprostředkování kontaktu, přeformování stereotypů, komunikace prostřednictvím výtvarného projevu, odstranění úzkostných stavů, socializace nebo kanalizace agresivity… Východisko interpretačních směrů v arteterapii nacházejí své teoretické zázemí v dynamické psychologii S.Freuda, C.G.Junga a A.Adlera. Východiska neinterpretačních směrů jsou ve fenomenologii, tvarové psychologii, v humanistické psychologii C.R.Rogerse a v existenciálně-analytickém přístupu V.Frankla.“ (Šicková-Fabrici, J. 2002, s. 33)

Formy arteterapie

Arteterapii lze aplikovat formou:

a) Individuální terapie – klient má k dispozici terapeuta jen pro sebe, navazuje úzký kontakt, vzniká tak intenzivní zážitek styku s chápajícím člověkem. Je vhodná pro klienty, jejichž problém vyžaduje celou pozornost terapeuta nebo jejichž chování by mohlo působit ve skupině rušivě a na ostatní klienty mít negativní následky.

b) Skupinová arteterapie - je náročnější hlavně pro terapeuta, ale má i své výhody. Při skupinové arteterapii probíhá sociální učení mnohem rychleji a intenzivněji. Klienti se mezi sebou cítí sounáležitost a pokud mají problémy, mohou se navzájem podpořit. Zpětné vazby členů skupiny jsou podnětné pro každého jednotlivce, naopak nevýhodou je, že skupina vyžaduje větší pohotovost a obratnost terapeuta. Nevýhodou je také to, že větší skupinu je obtížné organizačně zvládnout. (Šicková-Fabrici, 2002)

Cíle arteterapie

Individuální cíle:

· Sebeprožívání a sebevnímání

· Vizuální a verbální organizace zážitků

· Růst osobní svobody a motivace

· Poznávání vlastních možností

· Uvolnění

· Svoboda pro experimentování při hledání výrazu pocitů, emocí nebo konfliktů

· Rozvoj fantazie

· Celkový rozvoj osobnosti

Sociální cíle:

· Vyjádření uznání hodnoty druhých lidí, vnímání a přijetí druhých lidí, jejich ocenění

· Navázání kontaktů

· Společné řešení problémů

· Zkušenost, že druzí mají podobné zážitky jako já

· Reflexe vlastního fungování v rámci skupiny

· Pochopení vztahů (Šicková-Fabrici, 2002)

U seniorů je arteterapie aplikována při cvičení krátkodobé paměti, pro posílení vědomí vlastní hodnoty, je dobrá i jako pomůcka rehabilitace jemné motoriky, pomáhá jim v přizpůsobení se nové životní situaci, poklesu fyzických sil, ztrátě zdraví, specifikům důchodového věku.

Hlavní strategie arteterapie se seniory je v práci s klientem v jeho momentálním problému, práce s technikami, které odpovídají věku klientů. Hlavním cílem je posílení smyslu pro důstojnost. Arteterapie se seniory se snaží aktivizovat zbytky vitality, flexibility a stimulovat jejich kreativitu.

Arteterapie s klietny s Alzheimerovou chorobou má následující rysy charakteristické pro jejich výtvarné projevy = výrazně prodloužené tvary objektů, chaotické uspořádání, ornamentalizace, úspěchy v kolážích. ( Müller,2007).

Arteterapie je tedy léčení uměním, receptivním vnímáním uměleckých děl. Umožňuje vyjádření emocí, které člověk nemůže nebo nedovede vyjádřit jiným způsobem, přináší pocit uvolnění, očištění. Zároveň se tvůrčí činností dostává do kontaktu se skutečným já osobnosti a postupně nás učí lépe porozumět tomu, co se v nás děje, integrovat do své osobnosti nevědomé dimenze duše a být více sami sebou, zdravějšími, spokojenějšími, kreativnějšími, komunikativnějšími…lidmi, i v ostatních životních oblastech se pak chováme spontánněji a rozhodujeme se pružněji a svobodněji. Na papíře je totiž dovoleno všechno… ( Dostupné na World Wide Web http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0, )

Práce s barvou

Barva v arteterapii představuje intenzitu a stav emočního života. Barvy mají v arteterapii estetický, psychologický a kulturní kontext. Vliv barev a barevných kombinací na psychické a fyzické zdraví člověka je prokázaný. (Šicková–Fabrici, 2002)

Jejich působení je individuální. Klienti rozeznávají barvy, které na ně působí pozitivně pouze v počátečních stadiích. Ve stadiích, kdy už nemoc pokročila dále, malují prostě pastelkou, na kterou jim ukážeme nebo dáme do ruky. I v těchto fázích však vybírám pastelky, které klient preferoval dříve, a které jsou pozitivně laděné (bílá, červená, růžová, modrá, přírodní odstíny zelené, žluté, hnědé, oranžové). A to z podstatného důvodu. Po dokončení obrázku nebo výrobku spolu hovoříme o tom, co klient vyrobil, jak se mu obrázek líbí, jaké představy v něm vyvolává a kam bychom ho mohli pověsit.

Stalo se mi, že jedna klientka používala při malování obrázků pouze fialovou pastelku. Když jsme se spolu na obrázek pozorně zahleděli, byla z něho velmi rozrušena a řekla, že jí velmi chybí synové. Rozpovídala se o svém životě, o tom jak se nepohodla se svými syny a ti na ni zanevřeli a ona má strach, že už je neuvidí, protože jeden byl nasazen jako voják v Iráku a druhý ani neví, kde bydlí. Tak jsem se rozhodla spojit se ze synem, který byl nasazen v Iráku. Podařilo se mi zastihnout jeho ženu. Ona potvrdila, že manžel nekomunikuje s maminkou. Vylíčila jsem jí situaci a poprosila ji, zda by nemohl syn mamince aspoň poslat pohlednici a napsat, že je v pořádku. Ona souhlasila a zanedlouho paní přišel dopis od syna. Paní byla v sedmém nebi, ujistila se, že je její syn v pořádku a vrátila se jí chuť do života. Od té doby už malovala jen veselými barvami a fialovou pastelku jsme schovali do šuplíku.

Výtvory, které vzniknou v průběhu arteterapie mohou terapeutovi signalizovat jaký je stav klientovy jemné motoriky a paměti. V žádném případě se však nesnaží kresbu diagnostikovat. Pokud si všimne některých opakujících se prvků ve výtvarném projevu klienta, nebo se domnívá, že klient chce svým projevem něco sdělit, promluví si o tom s klientem. Jestli klient bude chtít, může jeho tvorbu ukázat jeho psychologovi nebo psychiatrovi a ten ji diagnostikuje. (Liebmann, 2005)

Průběhu sezení dle Liebmannové:

Úvod a „rozehřátí“

Než se pustíme do samotné činnosti, vysvětlíme co budeme dělat a co se od nich očekává. Vysvětlíme jim, že se nemusí obávat nějakého hodnocení svých výtvorů, že budeme spolu malovat pro radost. Rozehřát se můžeme například tělesným cvičením. (Liebmann, 2005)

Samotná činnost

Při samotné činnosti necháme každého, aby se plně soustředil na svou práci. Důležité je vůbec nemluvit. Pro některé klienty může být tato technika neobvyklá a mají z ní obavy, chtějí svou nervozitu kompenzovat mluvením. S těmito klienty samozřejmě komunikujeme. Terapeut pomalu a jasně vysvětlí, co je tématem práce. (Liebmann, 2005)

Pokud máme skupinu sestavená z klientů v různých stadiích nemoci, zadáváme jim několik témat, každému tak, aby ho dokázal zvládnout. Klienti, kteří nejsou schopni něco namalovat, dostávají omalovánky nebo jim můžeme dát mandaly vymalovat. Používáme je, abychom zefektivnili jejich práci. Klienti v raných stadiích Alzheimerovi choroby si uvědomují, že „to je pro malé děti“, a proto i já si vezmu mandaly a vymalovávám. Ostatní se nevysmívají klientům, kteří dělají to, co já. A tak se vyhýbáme konfliktům.

Interpretace

Vzniklá díla interpretujeme zásadně společně. Klienta za výtvor pochválíme, a ptáme se ho, jak na něj jeho vlastní výtvor působí. Pokud víme, že to klienta zajímá, řekneme svůj názor a ptáme se na názor ostatních. Pokud však nechce, k interpretaci ho nenutíme. Interpretace slouží k posílení vztahů ve skupině a působí kladně na sebevědomí jedince, který je skupinou ohodnocen kladně. Sociální pracovník rovněž interpretuje svůj výtvor a nechává ho posuzovat ostatními. (Liebmann, 2005)

Hodnocení

Z průběhu činnosti vypracujeme krátké hodnocení svých postřehů, prohlédneme si všechny výtvory. Zaznamenáme si, kdo byl skupinou nejlépe ohodnocen, kdo hodnotit nechtěl, apod. Hodnocení nám slouží k posouzení vztahů ve skupině. Je dobré vědět, jak se klienti cítí, jestli jsou schopni v tomto typu terapie dále pokračovat, abychom je nepřepínali.(Liebmann, 2005)

Zakončení sezení

Je dobré mít pro zakončení terapie svůj rituál, závěrečný slogan nebo krátkou relaxaci s hudbou. Každému osobně poděkujeme a vyjádříme své kladné pocity nad tím, co jsme dnes spolu prožili. (Liebmann, 2005).

3.5 Reminiscenční terapie

Schopnost aktivně si vybavovat vzpomínky patří k základním vlastnostem lidské psychiky. Při vzpomínání vstupují staré paměťové stopy do vědomí člověka a ten pak může znovu prožívat události svého života. Vybavování vzpomínek a hodnocení prožitého života je tak pro člověka v pozdějším věku základní životní potřebou. (Janečková, Holmerová, 2005)

Reminiscenční terapie je jednou z metod účinných v terapii a péči o klienty s demencí. Je přístupem, který pomáhá především rodinným pečovatelům lépe komunikovat s jejich blízkými postiženými demencí a nacházet znovu jejich lidskou důstojnost. (Holmerová, Suchá, 2003)

Jde o aktivní a validační metodu, která využívá vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů. Je vhodná samozřejmě i pro zdravé seniory, kde působí preventivně, ale zejména je důležitá pro klienty s demencí, kteří trpí poruchami krátkodobé paměti a velmi dobře si vybavují dávno minulé události. Součásti této terapie je vyhledávání co nejlepšího způsobu komunikace s klientem. (Holmerová, Suchá, 2003)

Reminiscenční terapie může být individuální nebo skupinová. Jak jsem již řekla, jejím cílem je dosažení co nejlepší komunikace s klientem, ale také zlepšení stavu klienta a posílení jeho důstojnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že tuto metodu bychom měli vzít na vědomí a považovat ji jako součást každého oddělení, které poskytuje péči klientům s demencí (jak ve zdravotnictví, tak i sociálním resortu) a to z několika důvodů:

· Jedná se o metodu účinnou a snadno aplikovatelnou

· Vhodnou pro klienty s lehkou či středně těžkou demencí.

V tomto kontextu musím zdůraznit, že jde o metodu, která využívá vybavování starších vzpomínek jako prostředek k aktivizaci a dalším cílům. Nejde o „cvičení paměti“, které bývá naopak u těchto klientů velmi problematické. (Holmerová, Suchá, 2003)

Postupy v reminiscenční terapii

V první řadě se seznámíme s klienty. Vstupní rozhovor by měl být individuální. Cílem tohoto rozhovoru je orientačně zjistit skutečnosti, které budou pro další terapii důležité a potřebné:

· zda je klient rád v kolektivu, či vyhledává samotu

· do jaké míry klient rozumí mluvené řeči

· zda se umí slovně vyjadřovat, či raději preferuje jiné způsoby a jaké (kresba, zpěv, pohyb…)

· zjistit klientovy zájmy (Holmerová, Suchá, 2003)

Po této vstupní fázi probíhá vlastní terapie, která může být skupinová nebo individuální.

Individuální reminiscenční terapie je určena klientům, kteří se straní společnosti. Skupinová reminiscenční terapie je optimální jak pro klienta, tak i pro terapeuta, a to z několika důvodů:

· je účelnější a lépe využívá čas a prostor terapeuta

· zlepšuje komunikaci celé skupiny

· více stimuluje (vzpomínky jedněch, vyvolávají vzpomínky druhých)

Integrovaná reminiscenční terapie

Jednotlivé nápady, postupy a aktivity by měly být a mnohdy již jsou součástí oddělení, a to jak ve vybavení jednotlivými pomůckami, tak zejména v postojích a přístupu ošetřujících. Příjemné prostředí, nábytek či drobné předměty z doby mládí klienta tento přístup usnadní. Zejména ošetřující personál by si měl uvědomit, že demence probíhá sice svým zákonitým způsobem, ale postupně progreduje postižením jednotlivých funkcí u každého klienta individuálně. I v pokročilých stádiích demence s výrazným postižením kognitivních funkcí, bývají některé funkce, včetně estetického vnímání zachovány. Není zdaleka pravdou, že klienti s demencí nepotřebují důstojné zacházení a příjemné prostředí. Toto mínění slýcháme dosti často a jeho praktické dopady jsou závažným prohřeškem proti dobré péči. (Holmerová, Suchá, 2003)

Základní předpoklady pro úspěšnou reminiscenční terapii:

· pozorně naslouchat

· zaznamenat si jednotlivé události klientova života, abychom se k nim mohli vracet

· být empatický

· citlivě se chovat jak ke klientům, tak rodinným příslušníkům

· umět zvládnout negativní emoce ze strany klienta

· zřetelně projevovat zájem o klientovo sdělení (Holmerová, Suchá, 2003)

Důvody pro reminiscenční terapii:

· soustřeďuje se na vzpomínky klientů, jejichž krátkodobá paměť a vzpomínky na nedávné události jsou narušeny

· umožňuje klientům, aby se ve vzpomínkách vrátili do doby, kdy byli zdraví, šťastní a evokovali zážitky z této doby, namísto chybějících vzpomínek na nedávné události

· vrací jim sebedůvěru tím, že se jim znovu podaří evokovat svou osobnost v dřívějších souvislostech

· pečujícímu umožní vzpomínat na dřívější život, události a postoje klienta, obeznámit se daleko lépe s jeho premorbidní osobností, než to umožňuje jakákoliv jiná metoda. Jde o unikátní metodu, která je cestou k pochopení nynějšího chování klienta

· reminiscenční terapie také seznamuje pečující s klientovými dávnými zájmy tak, aby bylo možné naplánovat denní režim a jednotlivé aktivity a i v situaci zhoršující se soběstačností

· reminiscenční terapie a lidé, kteří se na ní podílejí, jsou tak důležitým sociálním zázemím jak pro klienta, tak pro pečujícího. Je to velmi důležité, protože každý typ a fáze demence s sebou přináší sociální izolaci.