Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Ze staročeského slovníkuAuthor(s): EMANUEL MICHÁLEK, JAROMÍR POVEJŠIL and VLADIMÍR ŠAURSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 107, Čís. 3 (1984), pp. 173-178Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23462429 .

Accessed: 15/06/2014 20:58

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ze staročeského slovníku

EMANUEL MICHÁLEK (PRAHA) JAROMÍR POVEJSIL (PRAHA) VLADIMÍR SAUR (BRNO)

1. Forulus plevel

Latinsko-český kontext forulus plevel vel jehelník SlovOstřS 81 liší se od jiných dokladů stě. jména plevel už na první pohled ve dvou věcech: jednak stě. synonymem jehelník, jednak lat. ekvivalentem forulus. Obojí se k slovu plevel významově hodí pramálo. Jehelník, ponecháme-li stranou jméno osobní

s významem 'výrobce jehel', ozpačovalo už v staré češtině podobně jako v jazyce dnešním schránku na jehly. Ukazuje to Gebauerův Slovník staročeský (GbSlov 1,622) a na tomto významovém zařazení slova jehelník nic nemění

ani další rozsáhlý materiál shromážděný pro Staročeský slovník vycházející. od r. 1968. Svědčí pro ně rovněž lat. ekvivalent forulus, jak je patrno z umístění

dvojice forulus jehelník do kapitoly „de vestibus" v Klaretově Glosáři (KlarGlos 1886), ale také z výkladů slovníků pozdějších. Připomeňme z nich Vokabulář Lactifer Jana Vodňanského: Forulus ... est bursa vel scriptorium vel teca

vel cista librobum jehelník, karnéř, pennal, truhlička VodňLact 1 7b 1. Nic z toho tedy nemluví pro souvislost se slovem plevel, které v ostřihomském slovníku

překládá lat. forulus. Předpokládejme však, že lat. podoba forulus je druhotná, vzniklá z formy porulus doložené v mamotrektu Klementinském (UKA 15a) a v Lactiferu Jana Vodňanského (VodňLact 11 8b 2) se stč. ekvivalentem zvonec. V Klaretově Glosáři je stč. zvonec ekvivalentem za lat. peralus, perulus v kapitole De herbis ignotis (KlarGlos 836), měla tedy lat. podoba více variant.

Předpoklad změny p)f není v starém jazyce ničím výjimečným, srov. příklady zaznamenané v Gebauerově Historické mluvnici; z přejatých slov sem patří stč. fard z lat. pardus, dial. facht z lat. pactum, střhn. p(h)ahtl apod. Jméno zvonec, zvoneček je doloženo v řadě slovníků rostlinářských a lékařských z 15. stol., srov např. demonis fuga zvonec RostlPelp 11a; ipericon vel perforata

(zvoneček) S. Jana kořte nie) 1. 11b, perforata id est demone fugata zvoneček

KNM IV 28, 144a (1444). Více se o této rostlině poučíme v Herbáři Jana

Černého z roku 1517: Zvoneček anebo Svatého Jana bylina, latině ippericon

anebo perforata scopa régis . . . lištičko má co jehlú zbodené . . . prut s ratolestmi

zvýši lokte, počervenalými ČernýHerb 411. Ještě podrobnější údaje přináší Herbář Matthiolliho přeložený Veleslavínem: Zvonček červený . . . má listí . . .

drobně co jehlou naskrze zbodené, ale nepozná těch dírek, leč proti slunci

a odtud slove latině Perforata . . . roste všudy na lukách a v místech tvrdých

nezvoraných i na mezech polí Matthiolli-Veleslavín 325B. V tomto díle se

uvádějí jako latinské ekvivalenty Hypericum perforata a Fuga daemonum t. 325c. Z Matthiolliho-Veleslavína je zřejmé, proč ostřihomský slovník označil porulus (psáno f-) jako plevel a pochopíme také druhý stč. ekvivalent tam citovaný, totiž jehelník. Jde totiž o rostlinu s drobně perforovanými listy, připomínající schránku pro zapichované jehly, zvanou jehelník forulus. Na základě několika

výše zmíněných starých latinských ekvivalentů (perforata, ipericon, fuga demo

1 Jan G e b a u e r , Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1963, s. 420; Friedrich

Kl uge, Etymologisches Wòrterbuch der deutschen Sprache, Berlin— Leipzig 1934, s. 429.

173

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

EMANUEL MICHÁLEK — JAROMÍR POVEJŠIL — VLADIMÍR ŠAUR

nis, scopa régis), lze k nim přidat i české 5. Jana kořenie, se můžeme také odvážit identifikovat rostlinu dnešním botanickým termínem Hypericum perfo rât um L.2, jemuž odpovídá novočeský název třezalka tečkovaná2,. Ta je podle

údajů odborné literatury hojná v nížinách i horských pásmech na stráních, mezích, úhorech, rašelinách apod., což vše činí pochopitelným název zaznamenaný ostřihomským slovníkem.

Emanuel Michálek

2. Stě. plun

Ve smlouvě mezi bratry Kostkovými z Postupic a lanškrounskými měšťany z r. 1491 (1493) otištěné v CJM IV/21, str. 316—319, je dvakrát doloženo slovo plun (mask.). Jsou to jediné doklady v celém materiále stč. slovníku: „Také z plunuov, na kterýchžto již někteří lidé postavili se, ... aby platy z nich ku požitku obecnému ... brali." — „zahrady, kteréž sú na pluně, ... a těch zahrad jest počet XIIII ..." Z kontextu vyplývá, že jde o pozemek mimo město, na němž jsou zahrady a které mohou sloužit i jako stavební parcely.

Slovo plun je nejspíše původu německého. Lanškroun leží v oblasti, kde se od pradávna stýkal živel český a německý. Tamější německá nářečí měla slezský základ.

Lze vycházet ze střhn. pian (mask.)2 'rovina, volný prostor, louka'. Střhn. a odpovídá v dialektech na severozápad i na východ od Lanškrouna nejčastěji o, na mnoha místech však též u, např. ve východní části Krkonoš a Podkrkonoší, kde je jiť, hur, wur 'Jahr, Haar, wahr' (střhn. jar, har, war)3; na moravské straně pak na Rýmařovsku a Šternbersku jsou doloženy tvary pun, hum, numa, tsun 'Bahn, Hammer, Name, Zahn', v nichž se krátké střhn. a zdloužilo a chovalo se stejně jako střhn. a, srov. např. spun (střhn. span 'Span'4).

Po významové stránce objasňuje slovo plun Mitzkův slovník5. Pro nářeční Pian (mask.) uvádí význam 'Dorfanger', tj. humna, obecní pozemek, který plně vyhovuje uvedenému stč. kontextu. Slovník dokládá i tvar Pluon s významem. 'Holzlagerplatz', tj. (volné) místo pro skladování dřeva, který se však do kontextu nehodí. Dvojhlásku uo místo střhn. a uvádí Rieger ve svém nářečí jen u slova uona 'ohne' (střhn. ane)6, ale Mitzkův doklad naznačuje, že byla patrně rozšířenější.

Jaromír Povejšil

* V německých dokladech jde vesměs o dlouhé samohlásky; z technických důvodů je neoznačujeme.

Podle Herrmanna Fischera, Mittelalterliche Pflanzenkunde, Hildesheim 1967, s. 271. 3 Václav M a c h e k , Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954, s. 148n.; Josef Dostál, Klič

úplné květeně ČSR, Praha 1958, s. 428. '

Codex juris municipalis regni Bohemiae, IV/2, Praha 1960. 2 M. Lexer, Mhd. Taschenwôrterbuch, Leipzig 1969. 3 F. Festa, Die schlesische Mundart Ostbohmens, Prag 1926, str. 25. 4 A. R i e g e r , Die Mundart der Bezirke Rómerstadt und Sternberg, Reichenberg 1935, str. 24, 25. 5 W. Mitzka. Schlesisches Wôrterbuch. Bd. 2. Berlin 1964, str. 1007. 6 A. R i e g e r , op. cit., str. 25.

174

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZE STAROČESKÉHO SLOVNÍKU

3. Původ pojmenování candáta

Slovanské jméno ryby Lucioperca — čes. (i slovenské dial.) candát, staročes. cendát, případně hornoluž. sandak a poi sedacz, pokud se považuje za příbuzné —

se vykládá jako slovo původu nejasného. Staročeský materiál však umožňuje

genezi slova osvětlit. Táž ryba má podobné jméno v německých dial., hlavně severních a pomo

řanských1: v 15. st. sandat, od 16. st. Sander, Zander (z toho převzato starší

latinské odborné Sandra, z něho pak do franc, sandre), nověji i Sandart, Sanat, Zanat. Proto byla opatrně vyslovována domněnka, že české a německé jméno

nějak souvisí. Možnost přejetí z něm. do češ. naznačili již Matzenauer2 a M i k 1 o š i č 3. Myšlenku rozvádí Preobraženskij4 („možno sčitať

germanizmom, v russ. čerez poi'."), pro polštinu přejetí přijímá Bruckner5, pro češ. s nejistotou Holub-Kopečný6 („asi z něm. Zander"). Za přejetí podoby Zander ze slovenských dial. do něm se stavějí Beke7aBielfeldt i Vasmer9 je nakloněn názoru o vzájemném přejímání (něm. Zander ze

slovanštiny, poi. a jiné tvary ze starších něm.). — Jenže: 1. Candát je typická sladkovodní ryba východoevropská. Nejzápadnější řekou

jeho přirozeného výskytu je Labe, byj zjištěn v Severním a Baltském moři. Německé označení je známo až od 15. st., a to jen nářečně v oblastech, kde

dřívější osídlení bylo slovanské. 2. V něm. by východisko Sand „písek" věcně vyhovovalo, neboť jde o rybu,

žijící typicky na mělkém písčitém dnu. Museli bychom však prokázat, že německé

jméno je starší než slovanské a že podoby, vycházející ze sand-, jsou v němčině

prvotní. Jinak by přichýlení k Sand bylo spíše lidovou etymologií. 3. V staré češ. je nejčastější pod obou cendát, takdo již u Klareta (i když jde

asi o makrelu) ; podoby s ca- má archiv Staročeského slovníku jen jako výjimkové, nejstarší doklad na ca- je z r. 1423. Teprve koncem 15. a v 16. st. se podoba candát rozšířila místo staršího cendát a až v nové češtině (dle Příručního slovníku

jazyka českého) nabyla výlučně významu 'ryba Lucioperca'; v starší češtině

je ještě několik dokladů na 'makrela' (dle archivu Staročeského slovníku) a Jungmannův slovník má u tvaru candát význam ^Lucioperca' až třetí v pořadí,

po 'člověk postříkaný blátem' a 'nemravný člověk', což jsou významy původu

nejasného, možná metafory, které se užívaly v 17.—18. st., utvořené od candát

'ryba'. — Podoby s jinou počáteční hláskou než c- čeština ani slovenština nezná (slovensky spisovně je Lucioperca zubáč; jiná slovenská jména candáta jsou jen nářečí, z toho některá přejatá z maďarštiny).

4. Ani v polštině není průkazné, že se v dnešním grafickém -e- (v prvním staropol. dokladu z r. 1471 je -an-) skrývá původní výslovnost nosovková; jde

1 F. K 1 u g e, Etymologisches Wôrterbuch der deutschen Sprache, 19. Auf bearb. W. Mitzka.

Berlin 1963. S. 875. 2

A. Matzenauer, Cizí slova ve slovanských řečech, Brno 1870. S. 128. 3

F. Miklosich, Etymologisches Wôrterbuch der slavischen Sprachen,Wien 1886. S. 315. 4

A. G . Preobraíenskij, Etimologičeskij slovar russkogo jazyka, Moksva 1910—1914.

Tom 2, s. 412. 5

A. Briickner, Slownik etymologiczny jezyka polskiego, Kraków 1927. S. 481. 6J. Holub — F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952. S. 83. 7

Srov. Indogermanische Forschungen roč. 52. s. 138. 8

Srov. H. H. Bielfeldt, Die Entlehnungen aus den verschiedenen slawischen Sprachen im Wortschatz der neuhochdeutschen Schriftsprache, Berlin 1965. S. 36.

9M. Vasmer, Russisches etymologisches Wôrterbuch. Teil III, Heidelberg 1958, s. 39.

175

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

EMANUEL MICHÁLEK — JAROMÍR POVEJSlL — VLADIMÍR SAUR

spíš o příklon k takovéto výslovnosti u slova, původně vyslovovaného s -art

ústním (tak Brůckner I. c.). Proto je podezřelý předpoklad, připouštěný Preobra

ženským 1. c., že východoslovanský ekvivalent (ruské sudák apod.) byl přejat z polštiny. O přejetí by se mohlo jednat, kdyby šlo vydedukovat, že slovo znali Slované již v době před východoslovanskou změnou o)u a do východoslovanštiny

bylo přejato již tehdy. Doklady pro to však nejsou, Sreznevského Materiály slovo

neznají a k polské podobě nemáme přesnou hláskovou paralelu v jiném jazyce. A hlavně: Rusové vedle sudák znají podobu sulá, prokazatelně přejatou z turko

tatarských jazyků; -d- a -/- se v neprůhledných slovech lidově změní snadno, takže sudák by mohlo dobře být ze sulá přichýlením k sudnó 'lod".

5. Ví se, že rostliny a živočichové, tedy i ryby, byli v staré době pojmenovává podle vzhledu, nápadných znaků apod., nikoliv podle biologických druhů, jejichž přesné rozlišování patří až do doby tvoření vědecké terminologie. Proto máme

nezřídka totéž jméno pro živočichy různé, jen vnějšími znaky podobné, a nepře kvapí, že např. candáta zaměňovali staří Čechové s okounem, neboť candát

a okoun jsou ryby podobné. V třeboňských rybničních výkazech je candát zapisován jako „mořský okoun", popř. jednoslovně morcák, moráki0. Z toho

plyne, že rozlišení candáta od okouna pojmenováním nemuselo být tak staré,

popř. že candát mohl být zaměňován i s jinou rybou, pokud měla některé nápadné znaky podobné. A to je východiskem naší úvahy.

Dnes jsou v češtině označeny ryby rodů Abramis a Blicca jménem cejn, cejnek. Abramis a Blicca jsou ryby jiného řádu než Lucioperca, mají však s candátem

společný stříbřitě kovový lesk těla; podle tohoto lesku je v ruš. a po). Abramis pojmenován lešču, s podobnou motivací je bulharské bjala riha 'Lucioperca'.

Pojmenování ryby cejn je vlastně totéž slovo jako jméno kovu cín. V starší češtině známe tři podoby tohoto slovoa: cín, cajn, cejn. Patrně všechny znamenaly

jak kov, tak rybu; pro kov jsou přímo doloženy všechny tři, pro rybu podoby cajn, cejn v mladších památkách. Nedoložení podoby cín pro rybu považujeme za náhodné, neboť na rozdíl od okouna i candáta neměl dříve cejn tak velký

hospodářský význam. — Těžko lze souhlasit s Matzenauerem12, že jméno ryby

cejna je přejato z něm. Zinnfisch; německé slovo (v známých přímých pramenech

neuváděné) je složenina, kdežto české je pouhým přenesením významu a k pojme nování ryby podle jejího cínového lesku byly podmínky všude, kde se cín takto

jmenoval. Staří Čechové přejali jméno kovu z němčiny, což se muselo stát

nejpozději v 14. st. (z r. 1378 je nejstarší doklad na toponynum Cinvald na česko saském pomezí). Jsou však dobré důvody k předpokladu, že se tak stalo o hodně

dřív, neboť těžba cínu v Čechách je archeologicky doložena již z doby bronzové

a písemně od Ibrahima ibn Jakuba z 10. st. (V dávné době se sice mohlo cínu

říkat „olovo", neboť slovo olovo je všeslovanské a někde se takto říká cínu či

oběma kovům; ale i těžba olova je v Čechách v oné době doložena a divili bychom se, kdyby až do 14. st. byly oba kovy pojmenovávány stejně, když německá kolonizace, hlavně na saském pomezí, začala o několik století dříve

a německé jméno cínu na tomto areálu nepochybně proniklo s ní. Podobná

situace, pro „plumbum" olovo a pro „stannum" německé slovo, je příznačná pro

10Srov. V. Dyk, Naše ryby, 4. vyd. Praha 1956. S. 298. '1

Takto vykládá F . S 1 a w s k i , Slownik etymologiczny jezyka polskiego, Kraków 1952, Tom IV, 1970, s. 173. Výklad V a s m e r ů v o. c., spojující s litevským lekštas, lotyš. leste, obojí adj. 'plochý', je sémanticky málo přesvědčivý a ani hláskově není bezvadný. V staročes. dlešť považuje většina

výkladů d- za předražené. 12 A. Matzenauer, o. c. s. 129.

176

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZE STAROČESKÉHO SLOVNÍKU

celý západoslovanský areál.) — A zde nutno připomenout, že gót. tains, staro

hornoněm. zein, obojí 'cín', má od původu jiný vokalismus než středohornoněm.

zin, resp. severské aj. germán. podoby s -i-. Pravděpodobně měli Germàni dva dávné tvary a do staré češ. byly přejaty oba, s největší pravděpodobností ne současně a na týž areál. Odtud české střídání cín/cajn již v 14. stol., kdy

je nevysvětlíme přehláskou ý)aj)ej, protože je zde -í- a od Husa víme, že se v jeho době výslovnost i od y odlišovala. Proto můžeme předpokládat, že k pojmenování ryby Abramis podle cínu mohlo dojít dávno před doložením

podoby cejn pro rybu. Staročeské cendát, také cendal, cendel, cendalín, candalín, cendelín je jméno

lesklé jemné tkaniny13. Toto slovo, ve 14. st. hojně doložené, je přejato z něm. Zendel (nověji Zindel) nebo ze středolat. cendalum (původním pramenem obojího je arab. cendali 'tenký list'). Máme za to, že původní česká podoba je cendel, popř. cendelín, neboť je v staré češ. nejrozšířenější a vzoru v cizím

jazyce nejbližší. Bylo to nejspíše neutrální označení látky. Podoby cendal a zvláště cendát se zdají být expresívně obměněné. V podobě cendát mohla mít přípona -át původně takové zabarvení jako novočeské -ák. Bylo-li cín/cajn též jméno ryby a hláskově blízké candát jméno lesklé tkaniny, je pravděpodobné, že slovem cendát se označila i lesklá ryba, protože tu byly dva společné významové znaky se jménem látky: lesk a vlhký pocit na hmat. (Jsou známy sémantické paralely k přechodu jména látky na něco vlhkého, neboť každá látka saje vlhkost; srov. obrat napitý jako cejcha o opilci, nebo přišel na hadr 'promoklý deštěm'.) Není proto nepochopitelné, že se ve 14. století, původně spíše s citovaným

zabarvením, začalo říkat nějaké lesknoucí se rybě také cendát podle látky. Původně to snad byla expresivní metafora pro lesklou rybu vůbec a asi až dalším

vývojem došlo k specifikaci pojmenování pro určitý živočišný druh. Tím byla nejprve makrela, což dokládá Klaret, později se ustálilo slovo pro candáta, přičemž jiné slovo s podobnou motivací cín/cejn pro rybu Abramis. A poněvadž cendát jako jméno tkaniny brzy ustoupilo (od 15. st. se ujalo pro tutéž tkaninu slovo kment, přejaté ze středohornoněm. gwant, což je dnešní Gewand, dříve

označující i tkaninu; nejstarší doklad na kment má Gebauerův slovník z r. 1403), ztratilo se etymologické povědomí spojitosti ryby s látkou a ce- ustoupilo ca-u.

Nejstarší německou podobou je sandat, tu známe od 15. st.'0 Tento tvar mohl

být přejat z čes. candát s tím, že c- se změnilo v s- podle Sand 'písek', když se

ryba vyskytuje hlavně na písčitých mělčinách. Ostatní německé podoby, totiž Zander, Sander, Sanat, Zanat, Sandart, vysvětlíme za sandat přichýlením k něm.

slovům, zakončeným podobně. Polské sandacz, později sedacz, vzhledem k tomu, že je poprvé doloženo

v r. 1471, vysvětlíme nejlépe jako přejaté z dolnoněm. dial. s tím, že zakončení se přizpůsobilo domácím slovům na -acz. Podobně hl. sandak, rovněž s příklonem zakončení podle slov na -ak.

Vladimír Šaur

13 Srov. archiv Staročeského slovníku iJ. Jungmann, Slovník česko-némecký, díl I., Praha 1835, s. 225 (Jungmann jen cendelín).

14 Ústup ce- a jeho nahrazení ca- není omezeno jen na toto české slovo. V jižních bulharských

dial. každé ce- (s širokým e) se přibližně v 11. st. změnilo v ca-. Srov. V . Š a u r , Slavia 50, 1981, s. 136.

15 Srov. F . K 1 u g e , o. c. s. 875.

177

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

EMANUEL MICHÁLEK — JAROMlR POVEJŠIL — VLADIMÍR SAUR

Aus dem alttschechischen Worterbuch RÉSUMÉ

E. MICHÁLEK — J. POVEjSlL — V. SAUR

1. Das lat. Wort forulus im Stichwort forulus plevel vel jehelník SlovOstřS fiihrt der Verf. auf die Form porulus zurùck, die gewôhnlich mit dem Pflanzennamem zvonec, zvoneček ins Alttschech. ůbersetzt wurde. Es handelt sich um eine auf Brachfeldern und Raineri wachsende Pflanze mit charakteristisch perforierten Bláttern, die die Vorstellung einer Nadelbiichse mit einem Na delkissen hervorrufen. (Emanuel Michálek)

2. Das im Alttschech. belegte Wort plun (mask.) aus der Gegend von Lanškroun wird auf das

schles. plun ( (mhd. plan) zuriickgefiihrt. Bedeutungsmàfiig entspricht es dem in Mitzkas Schlesischem

Wòrterbuch angefiihrten 'Dorfanger'. (Jaromír Povejsil) 3. Der westslawische Name des Zanders — tschech, und slowak. candát, alttschech. candát,

obersorb. sandak, poi. sedacz — und seine Beziehung zu dem deutschen Namen dieses Fisches war

bisher etymologisch unklar. Der Verfasser verknůpft diesen Namen auf Grund des alttschech.

Materials mit dem alttschech. Wort candát, cendelín, einem Namen eines Kleiderstoffs, der aus

deutschem Zendel entlehnt worden ist. Àhnlich wie man den Namen des Zinns fůr die Benennung eines glanzenden Fisches gebraucht ( Abramis brama u. a.), wurde der Name des glânzenden Kleider

stoffs im 14 Jh. fůr die Benennung eines anderen Fisches benůtzt. Dieses Wort wurde als Fischname

in die deutsche Sprache entlehnt und wurde dort von verschiedenen Ànderungen betroffen.

(Vladimír Šaur)

178

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 20:58:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions