Základní škola HOSTIVICE, U Zámecké zdi 1704 Co se děje beseda s paní TISCHLER, dámou, která přežila 3 koncentrační tábory ze školních kronik – pohřeb Karla Hynka Máchy rozhovor – Ing. Vlasta Lišková – zástupkyně ředitele pro 1.stupeň „Den ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí“ otazníky pro život MA-KEY aneb taneční soustředění DC Hostivice 2.ročník pohádkové noci s Andersenem lyžařské zájezdy 1. a 2.stupně inspirativní → outdoorové kurzy třídy 2.C a 2.D se ani chvíli nenudí / ze života školních družin den řecké kuchyně ve školní jídelně
Transcript
Základní škola HOSTIVICE, U Zámecké zdi 1704
Co se děje
beseda s paní TISCHLER, dámou, která přežila 3 koncentrační tábory
ze školních kronik – pohřeb Karla Hynka Máchy
rozhovor – Ing. Vlasta Lišková – zástupkyně ředitele pro 1.stupeň
„Den ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí“
otazníky pro život
MA-KEY aneb taneční soustředění DC Hostivice
2.ročník pohádkové noci s Andersenem
lyžařské zájezdy 1. a 2.stupně
inspirativní → outdoorové kurzy
třídy 2.C a 2.D se ani chvíli nenudí / ze života školních družin
den řecké kuchyně ve školní jídelně
ANGLIE Milí spolužáci, chodíte do 6. – 9.třídy a chcete se podívat do světa, konkrétně do Velké Británie? ČTĚTE DÁL! Jak jistě víte, v červnu 2014 naše škola pořádá zájezd do VB. Je to úžasná příležitost poznat novou zemi, užít si spoustu zábavy, procvičit si angličtinu a odpočinout si od rodičů. Pokud máte zájem, přijďte za paní učitelkou
Prokůpkovou nebo za námi : Terezou Uhrovou a Gabrielou Parkhomchuk do 9.B. Rády Vám k zájezdu řekneme více.
Ale čas se rychle krátí!
ANGLIE Milí spolužáci, chodíte do 6. – 9.třídy a chcete se podívat do světa, konkrétně do Velké Británie? ČTĚTE DÁL! Jak jistě víte, v červnu 2014 naše škola pořádá zájezd do VB. Je to úžasná příležitost poznat novou zemi, užít si spoustu zábavy, procvičit si angličtinu a odpočinout si od rodičů. Pokud máte zájem, přijďte za paní učitelkou
Prokůpkovou nebo za námi : Terezou Uhrovou a Gabrielou Parkhomchuk do 9.B. Rády Vám k zájezdu řekneme více.
Ale čas se rychle krátí! ANGLIE
M ANGLIE
Milí spolužáci,
chodíte-li do 6. - 9. třídy a chcete se podívat do světa, konkrétně do Velké Británie, ČTĚTE DÁL! Jak jistě víte v
červnu 2014 naše škola pořádá zájez do VB. Je to úžasná příležitost poznat novou zemi, užít si spoustu zábavy,
procvičit si angličtinu a odpočinout si od rodičů. Pokud máte zájem přijďte za pí. učitelkou Prokůpkovou, nebo za
námi: Terezou Uhrovou a Gabrielou Parkhomchuk do 9.B
Rády vám k tomu řekneme více! Ale rychle čas se krátí!ilí spolužáci,
chodíte-li do 6. - 9. třídy a chcete se podívat do světa, konkrétně do Velké Británie, ČTĚTE DÁL! Jak jistě víte v
červnu 2014 naše škola pořádá zájez do VB. Je to úžasná příležitost poznat novou zemi, užít si spoustu zábavy,
procvičit si angličtinu a odpočinout si od rodičů. Pokud máte zájem přijďte za pí. učitelkou Prokůpkovou, nebo za
námi: Terezou Uhrovou a Gabrielou Parkhomchuk do 9.B
Rády vám k tomu řekneme více! Ale rychle čas se krátí!
Milí spolužáci,
chodíte-li do 6. - 9. třídy a chcete se podívat do světa, konkrétně do Velké Británie, ČTĚTE DÁL! Jak jistě víte v
šš
„ZA ZDÍ“ školní časopis Základní školy v Hostivici
osobně do školní knihovny, kdykoliv v otevírací době
preferujeme elektronickou cestu, především pokud se týká fotografií a obrázků
Do naší překrásné země vtrhlo jaro a proto i toto číslo časopisu je převážně jarní. Doufám, že si každý z čtenářů najde alespoň jednu reportáž, která ho tak či onak osloví. V tomto školním roce se pak můžeme těšit ještě na jedno „finální“ – červnové číslo. Krásné jaro všem přeje celá redakce školního časopisu ZA ZDÍ .
ANGLIE a FRANCIE Poznávací zájezd byl již zcela naplněn.
Příjem zájemek je tedy ukončen a případní další zájemci se mohou těšit, že podobný zájezd bude realizován ve školním roce 2014/15.
Je mnoho důležitých otázek, na které se v hodinách nestačíte, bojíte nebo možná i stydíte zeptat.
odpovídá Vám Bc. Michaela Rosenkranzová ptejte se a své otázky odevzdávejte přímo paní učitelce nebo Veronice Křížové z 8.A
Beseda s paní Tischler Zkuste si představit, že je druhá světová válka a vy padnete do rukou nacistů.
Představte si, že vám všechno vzali. Odtrhli vás od rodiny, vzali vám váš dům, váš
majetek. Vytrhli vás z vašeho poklidného a šťastného života, jen aby uspokojili svou
nezkrotnou nenávist vůči Židům a touhu po ovládání ostatních lidí. Když mi bylo deset
let, pravděpodobně jsem si s kamarádkami hrála na schovávanou a je až
nepředstavitelné, že bych byla v tomto věku převezena do koncentračního tábora,
jako mnoho židovských dětí. Paní Tischler strávila dohromady dva a půl roku v
koncentračních táborech, kdy ji a ostatní lidi osvobodili Rusové útočící z východu.
Když se řekne slovo „holocaust“, přeběhne mi mráz po zádech. Zhlédli jsme opravdu hodně
videí a tak mám celkem přesný pohled na to, jak to tam asi probíhalo a jak nehumánně, ba přímo
nelidsky s nimi nacisté zacházeli.
Jakmile jsem ji zahlédla, bylo mi jasné, že je to jak milá, tak velmi odolná a silná paní. Málokdo by na povídání o
svém nejhorším zážitku přišel s úsměvem na tváři.
Přišla, posadila se, stačilo jen pár dotazů a už se rozpovídala. Povídala nejdříve
o Terezíně. Mnoho lidí „zklamala“, neboť prostě očekávali, že uslyší všechny
ty hrozné věci, co se tam odehrávaly. Paní Tischler nám poskytla úplně jiný
pohled na věc. Říkala, jak hráli fotbal anebo jak se spolu bavili. Sice tam
museli pracovat, ale oproti jiným táborům dostávali solidní stravu.
Poskytla nám jednu z mála výpovědí, která poukazuje na to dobré, i když
toho moc nebylo.
Až potom, když začala povídat o Osvětimi, všichni utichli a se soucitem
v očích naslouchali. Bylo znát, že mnohem radši vzpomíná na Terezín,
protože Osvětim shrnula pouze do desetiminutového vyprávění.
Vyprávěla nám, jak v Osvětimi stála tváří v tvář samotnému
Mengelemu. Dívala se přímo do očí člověku, který měl rozhodnout,
jestli ji nechá žít, anebo jestli ji rovnou pošle na smrt.
V Osvětimi, nebyl to zrovna „pohodlný život“, jako v Terezíně.
V Osvětimi se vedly bitky o každý kus jídla a mnoho lidí se dřív, než je
dali do plynu, psychicky zhroutilo. Lidi tam žili v tak velkém strachu, že
by se tam dal doslova krájet. Když se šli sprchovat, zavřeli je do takové
místnosti s hlavicemi, přidělanými na stropě a nevěděli, jestli jim tam pustí
vodu anebo jestli přijde plyn. Jen velmi zvrácená mysl mohla něco takového
vymyslet.
Dalo by se říct, že paní Tischler a všichni ostatní, kteří toto přežili, měli velké
štěstí. A paní Tischler zachránilo hlavně to, že měla srovnanou psychickou stránku
vnímání a říkala: „Člověk si nesměl připouštět to, co se kolem něj dělo.“
A na otázky typu „jak to, že to takhle zvládá s úsměvem na tváři“ odvětila: „Mě nic jiného tenkrát nezbylo. V tom
koncentráku jsem se zařekla, že mě nedostanou.“
Pro mě obdivuhodná žena, ke které mám velký respekt. Určitě přistupuje k životu a je vychována úplně jinak, než
kdokoliv z nás. Sice si toho hodně prožila, ale i tak vztyčila hlavu, zahodila minulost a soustředila se na budoucnost.
Tato dáma má můj velký obdiv! Michaela Daňková 9.A
Foto M. Erbová
Paní Lydia Tischler, dáma židovského původu, žije v současné době v Londýně. Jako velice mladá dívka
prošla peklem několika koncentračních táborů. V září 1942 byla spolu se starší sestrou a maminkou odvezena
do přechodného koncentračního tábora v Terezíně, v té době jí bylo13 let. Posléze byla transportována do
zničovacího tábora v Osvětimi, kde byla v plynové komoře zavražděna její matka. Po třech dnech byla dalším
transportem převezena do lágru poblíž německého Chemnitzu ( Saské Kamenice ), odkud byla v roce 1945
transportována zpět do Terezína. V koncentračních táborech byla dlouhých dva a půl roku. Po osvobození
ruskými vojsky v květnu 1945 odjela za svým otcem do Anglie. Do své vlasti se ráda vrací a při té příležitosti
se uvolila navštívit žáky v naší škole. Před několika lety se odhodlala znovu si prohlédnout Terezín. Také o
této návštěvě byla její výpověď.
Beseda s paní Tischler vyvolala mnoho otázek, popisovala svůj pobyt v koncentračních táborech viděný
očima dítěte a je pro nás nepředstavitelné, že se dokázala s touto situací vyrovnat. Inspirovala nás natolik, že
soukromě v dohledné době památník v Terezíně navštívíme. Možná by to nebyl špatný typ na školní výlet pro
třídy vyšších ročníků. Náš dík za pozvání paní Tischler patří paní učitelce Jitce Pecháčkové. M.Erbová
Beseda s paní Lydií Tischler zaujala bezesporu všechny
posluchače, mnohé zasáhla velmi niterně. Otisknout všechny
práce žáků by bylo jako vydat samostatnou knížku. U většiny
dětí se opakují stejná slova – strach, hlad, hrůza, odtržení od
rodiny, smrt. Proto z dalších prací vybíráme „pouze“ úryvky.
Osvětim, to byl opravdový koncentrační tábor. Tady se
téměř každý setkal se smrtí. Ta paní musela mít nejspíš
„hromadu štěstí“, protože se i z tohoto tábora dostala.
Prý zde viděla i „anděla smrti“, doktora jménem
Mengele. ( David Pilárik - 9.tř. )
Jsem rád, že tato doba je jiná a není válka… alespoň
prozatím, protože nikdo nikdy neví… ( David Vít - 8.tř.)
Bylo neuvěřitelné a úžasné, jak paní Lydia s noblesou
vyprávěla o hrůzách, které si my, bezstarostné děti,
nedokážeme ani představit. ( Karolína Šimonová - 8.tř. )
Také nám řekla, že v koncentračním táboře měli rozdělené práce a ona nejraději drhla podlahu, protože si na
tom vybíjela svůj vztek. ( Barbora Mansfeldová – 8.tř. )
Několik let byli v Terezíně, ale také byli v „Pekelné díře“, v Osvětimi. Paní Lydia se to ale snažila brát
pozitivně. Jeden z největších strachů měli, když se měli sprchovat a nevěděli, jestli poteče voda nebo plyn.
( Martin Nagy – 8.tř. )
Bylo to moc zajímavé povídání a je až neuvěřitelné, jak MOC se náš život a život této paní, tenkrát v našem
věku, liší. Nikdo z nás by nechtěl zažít to samé, jako paní Lydia Tischler…( Julie Hudymáčová – 8.tř. )
Veškerým lidem, kteří nalezli tu největší sílu a odhodlání
překonat to a doslova jít přes mrtvoly, teď skládám
poklonu… Rozhodli se žít… ( Nikola Zpěváčková – 9.tř. )
Paní Lydia nám vyprávěla, jak je rozřazovali do skupin
nalevo a napravo, zbavili je jména, šatů a dokonce i vlasů a
zavřeli je do komor, kde čekali, jestli poteče voda nebo
bude unikat plyn. Tato paní mě opravdu uhranula svou
vyrovnaností a odvahou. ( Iveta Šenerová – 8.tř. )
Nikdy bych nevěřila, že někdo takhle v klidu může
vyprávět o doktoru Mengelem. V tu chvíli, kdy vyslovila
jeho jméno a řekla, že ho viděla a mluvila s ním, jakoby se
mi zastavilo srdce… Je pro mě pocta tohle slyšet od
někoho, kdo to zažil a přežil! Tímto jí patří můj obdiv.
Nedokážu si představit, že bych něco takového zažila a i
přesto žila dál spokojený život. ( Svenja Novotná – 9.tř. )
obrázky z Terezína a Osvětimi - https://www.google.cz/search
Jak na mě zapůsobila zpověď přeživší pamětnice paní Tischler o Terezíně a Osvětimi
Gabriela Parkhomchuk 9.B
20.února jsme my, deváté třídy, měly možnost se setkat s paní Lydiou Tischler, člověkem přeživším tři koncentrační
tábory. Popsala nám svoje dětství poznamenané druhou světovou válkou. Nejstrašnější válkou v dějinách lidstva.
„V roce 1939, když začala válka, mi bylo pouhých deset let. Hitler obsadil ČSR a začala jeho nacistická vláda. V roce
1941 si začal splňovat svůj sen a podle svého plánu začal s likvidací židovské rasy. Každé město muselo zařídit, aby se všichni
Židé dostavili na uvedená místa.
V září 1942 jsme já, máma a starší sestra, musely opustit domov a odejít do koncentračního tábora Terezín. Každá osoba
mohla mít s sebou 50 kg zavazadel. Když jsme přijely do tábora, bydlely jsme se všemi ostatními v kasárnách. Spali jsme v jedné
malé místnůstce, i třicet lidí. Samozřejmě muži a ženy zvlášť. Každé ráno jsme vstávali a šli pracovat. Já pracovala v zahradnictví.
Pěstovali jsme tam různou zeleninu. Vzpomínám si, že jsme sázeli brambory, a když to bylo možné, nacpali jsme si jich pár do
punčoch pod montérky. A někdy, když se okurky hezky zakulatily do půlkruhu, my děvčata jsme je pašovaly pod podprsenkou.
I přes to, že nám vařili, měli jsme jídla jen tolik, abychom neumřeli. Vždycky, když jsme měli dostat jídlo, stály se dlouhé fronty.
Obyčejně nám dávali na oběd kroupovou polívku a tehdy jsem si přísahala, že už si nikdy kroupovou polívku nedám. Někdy jsme
dostali dokonce buchty polité tenkou vrstvou krému a někdy kávu, která se spíš podobala maltě. Jednou k nám měla přijet
švýcarská komise prvního řádu. Terezín se strachoval, že komise tábor zničí. A tak v táboře zřídili orchestr, kavárnu, kde jsme si
mohli za kupony koupit kávu a děti se naučily říkat „Strýčku Rame, zase sardinky?“. Děti nevěděly, co ta věta znamená, ale
musely ji říkat před Švýcarama. Nevím, jestli jim to komise uvěřila, ale asi chtěli věřit, tak uvěřili. V táboře byli taky umělci
z Čech a Moravy, jako skladatel Pavel Ház. Někdy dávali Prodanou nevěstu nebo Kouzelnou flétnu a to byly chvíle, kdy si člověk
opravdu mohl oddechnout. Samozřejmě to dospělí prožívali úplně jinak než my. Já jsem tehdy byla asi ve stejném věku jako vy.“ Co vám všechno v táboře udělali?
„Dali mě tam…, oddělili od mámy, všechno se točilo jenom okolo práce, jídla a hladu. Lidé neumírali, ale platilo:
„Jídla bylo málo na život a moc na smrt hlady.“ Všichni se starali hlavně o jídlo. Vzpomínám si, že tam byla i fotbalová liga.
Já v ní někdy hrála taky a bavilo mě to. Terezín byl ještě takový „prázdninový tábor“, přechodný tranzit. Horší byla Treblinka
nebo Osvětim.“ Kam Vás odvezli z Terezína?
Do Osvětimi. Byl to předposlední transport v říjnu 1944 a mě bylo patnáct let. Padesát lidí jelo v jednom vagonu dva
dny. Přijeli jsme tam v noci. Všechno bylo naprosto jiné, než na co jsme byli zvyklí v Terezíně.
Elektrické dráty, vojáci s puškami … a Mengele. Byli jsme rozdělováni do dvou skupin. Ti, co prozatím budou žít
a pracovat a ti, kteří šli rovnou do plynu, na smrt. Když došla řada na mě, Mengele se na mě podíval a hned poslal mezi ty, kteří
budou žít. Přidala se ke mně i moje starší sestra, maminka však takové štěstí neměla. Byla rovnou odvedena k ostatním na smrt.
Všichni ostatní byli odvedeni do síně, kde nám řekli co a jak. Svlékli jsme se, oholili nás a poslali do sprchy. Lavice byly
stupňovité jako v divadle a my seděli a nevěděli, jestli čekáme na vodu nebo na plyn. V táboře byla obrovská špína a strach, který
se dal doslova nahmatat. Potom se rozhodlo, že děti do šestnácti let jdou rovnou do plynu. Naštěstí tam nebyly žádné rodné listy
a tak jsem si vzala datum a rok narození svojí sestry, která byla o dva roky starší. A ona si zase datum vymyslela. Musela jsem
udělat všechno pro to, abych vypadala starší. Dále, abych přežila, jsem musela být zdravá, avšak já v tu dobu chytila angínu.
Naštěstí si toho nikdo nevšiml. V místnosti muselo být dost šero, že si nikdo nevšiml zaníceného krku.
Jednoho večera jsme byli převezeni do Německa, do továrny, kde se dělaly látky. Továrnu jsme museli předělat.
( továrna byla předělávána na výrobu munice – poznámka redakce ) . Bylo nás tam dvě stě Češek a asi sto Maďarek. Dozorci nad
námi se nazývali „kapo“. To už byla doba, kdy Hitler prohrával, ale nedal si říct.“ Když někdo neuposlechl rozkaz, co se stalo?
„To si nikdo moc nedovolil. Každé ráno jsme vstávali za tmy a potom následovalo sčítání, které trvalo i hodinu. Naše
skupina pracovala venku na silnici. Jednou při jídle na mě Němka pořád řvala „Už pojď! Už pojď!“ a já na ní zařvala „Už jdu!“
a ona mi vlepila pořádnou facku. Fyzicky nás nebili, ale dosáhli toho jinak. Aby člověk přežil, musel se naučit nic nevnímat
a necítit. Ale taky jsem se naučila hodně užitečných věcí.“ Jaký byl návrat domů po válce?
„Po válce a všech těch hrůzách si každý musel najít něco, co by mu pomohlo se z toho dostat. Naštěstí náš tábor nebyl
nejhorší. Vzpomínám si, že děvčata vypadala jako chodící kostry, já měla 50 kg. Svoje šestnácté narozeniny jsem slavila ještě
v táboře. A kuchařka mi jako dárek poslala teplou hustou polívku. Tehdy nás Němci evakuovali zpět do Terezína, odkud nás
Rusové vysvobodili.
Po válce byly rozhlas a noviny plné zpráv, že někdo někoho hledá. My jsme našly tatínka v rozhlasu. Sestra už tehdy
měla kluka, se kterým se nakonec vzala a já v srpnu 1945 letěla do Anglie v bombardéru. Tam na mě čekal můj otec. Já měla
vždycky takový sen, že otec je vážený lord. Bohužel vše bylo trochu jinak a otec nic o tom, co se stalo v Evropě, nevěděl. Ani to,
že celá jeho rodina i všech šest sester bylo zabito.
Já jsem se tehdy konečně vrátila k normálnímu životu a vrátila se do
školy. A až potom jsem pochopila, že člověk někdy nedokáže ty
pocity tak vnímat. Když jsem ve škole vyprávěla, jaké to bylo
v táborech, neustále se mě ptali, „A opravdu to bylo tak zlé?“ Zlobila
jsem se, že mi nikdo nevěří, ale potom jsem pochopila, že ne vždy
člověk dokáže cítit přesně ty správné pocity.“ Vyprávění paní Lydie Tischler nás všechny ohromilo. V něco
takového se stěží věří a určitě měla pravdu v tom, že si člověk
nedokáže vše představit správně. Na to je naše fantazie krátká.
Co ještě dodat k vyprávění ženy, která v koncentračním táboře přišla o to nejcennější – o svou milovanou matku,
o svobodu, i obyčejnou lidskou důstojnost. Přestože působila velice vyrovnaným a spokojeným dojmem, není pochyb
o tom, jak citlivé téma holocaust je a že následky pobytu v táborech si tato silná žena nese po celý život. Je velice
obtížné v tomto místě navázat jakýmkoliv tématem tak, aby nepůsobilo nemístně a násilně. Proto je tato stránka
věnována jarním obrázkům našich „naštěstí bezstarostných“ dětí. Jejich obrázky jsou v přímém kontrastu s reportáží o
paní Tischler, a snad právě proto jsou tím nejlepším můstkem k dalším reportážím. Přejme si, aby naše děti a nikdo
z lidí na této planetě, nemusel zažít stejné hrůzy jako paní Lydia Tischler.
Martina Erbová
práce žáčků 1. stupně
Rozhovor s učitelem - Ing. Vlasta Lišková Volba kandidáta pro rozhovor ve čtvrtém čísle časopisu byla předem jasná, v jeho závěru se naši čtenáři dozvědí proč.
Na naší škole působíte nejen jako učitelka, ale také jako zástupkyně ředitele pro 1.stupeň. Pro ty, kteří Vás znají méně,
prozraďte nám prosím pár údajů ze svého soukromí.
Kde jste se narodila? Narodila jsem se ve Zlíně. Jak dlouho žijete tady v Hostivici? V Hostivici bydlíme dvacet tři let.
Máte sourozence, a pokud ano, jaké jste v dětství měli vztahy? Prali jste se nebo spíš ochraňovali jeden druhého? Mám
mladšího bratra, možná i díky tomu mezi námi vždycky panovala souhra a vzájemně jsme se ochraňovali.
Z akcí školy známe jednoho z Vašich synů, který je členem sboru hasičů. Jaké je to pro mámu, když má syn tak
náročného koníčka? Těžké, vždycky je to těžké pro mámu… V prvé řadě mám strach a obavu, na druhé straně zvítězí
rozum s tím, že dělá velmi potřebnou a záslužnou práci.
Prozradíte nám ještě něco o své rodině? Nevím, co všechno by vás ještě zajímalo, mám dva dospělé syny a oba chodili
do této základní školy. Můj manžel se věnuje vzdělávání, aktivně pracuje v oblasti historie, je dlouholetým
spolupracovníkem mnoha organizací ( hasiči, školy... ).
Tedy zpátky do školy, jaké předměty ve škole vyučujete a podle čeho jste si vybírala předměty, které budete učit?
Vyučuji angličtinu, ale předtím jsem učila matematiku a technické výchovy. K výuce angličtiny jsem přešla pro její
kreativitu a perspektivu.
A čím jste chtěla být, když jste byla malá? Mnoha povoláními, ale nejvíc asi veterinářkou.
Jaká jste Vy byla jako žákyně? Snažila jsem se ve škole dozvědět co nejvíc. Do školy jsem chodila ráda a předměty,
které jsem měla ráda souvisely s tím, čím jsem chtěla být.
Vzpomínáte na nějakého konkrétního učitele? Určitě, byla to paní učitelka
v první třídě, paní učitelka Hefrová. Tu si pamatuji dodnes, nosila modrý plášť,
četla nám pohádky a dělali jsme s ní zajímavé věci. Potom to byl pan profesor
Zach, na střední škole, který nás matematiku učil alternativně a to mě moc
zajímalo.
Který předmět Vás ve škole nejvíc bavil a co Vám naopak ve škole nešlo
nebo co Vás opravdu nebavilo? Tak jak jsem říkala, matematika a předměty
související s tím, co jsem chtěla dělat. A co mě vyloženě nebavilo a nešlo mi, byla
hudebka.
Kdy a proč jste se tedy rozhodla stát se učitelkou? Kdy? To přesně nevím,
ale určitě po přestěhování do Prahy. Střední školu jsem absolvovala na Moravě
a po vysoké škole jsem se rozhodovala co dál. Celý život jsem pracovala s dětmi
a říkala jsem si, proč by se můj koníček nemohl stát mým zaměstnáním. A to se
mi podařilo.
A jak jste tedy přišla na to, že by vás práce s dětmi opravdu bavila? Já pocházím
z části Zlína, z malé obce, která tehdy ještě součástí Zlína nebyla. V malých obcích byla spousta společenských
organizací, byli to baráčníci, hasiči a mládežnické organizace, třeba skaut a podobně. Tam jsme si vzájemně pomáhali
a pracovali jsme s dětmi. Nebylo ničím výjimečným, že starší žáci připravovali soutěže, tábory, výjezdy na víkendy pro
malé děti nebo mladší kamarády. Tak jsem k tomu došla a říkala jsem si, to je ono, to by mě bavilo.
Jakou školu jste vystudovala? Mám vystudovanou Vysokou školu ekonomickou a nástavbu pro vykonávání
pedagogického povolání. Samotná Vysoká škola ekonomická nepředurčuje člověka k tomu, aby se stal učitelem. Takže
později jsem si doplnila vzdělání.
Co Vás na práci s dětmi nejvíc baví? Jedním slovem kreativita, nové věci, každý den je jiný.
Čím Vás Vaši žáci naštvou a čím potěší? To je otázka,… krásná. Mám ráda, když žáci naslouchají, nezapomínají na
slušné chování a chtějí se něco dozvědět. No a co nemám naopak ráda, když nemají radost z učení a zapomenou na
slušné chování.
Co považujete za zásadní při výchově dítěte? Rozvoj jeho talentu a dovedností v daných podmínkách, ale nikdy
nezapomenout na vlastní názor dítěte.
Jaké vlastnosti považujete za nejdůležitější? Nejdůležitějších je hodně, ale na vrcholu té pyramidy je tolerance, protože
bez té to myslím, nejde.
Jaké máte koníčky - víme, že milujete pejsky, řeknete nám víc? Například jak
a kdy jste se k tak krásnému koníčku dostala? To souvisí s tím, že jsem chtěla
být veterinářkou a pejsek byl nejblíže. Pejsky miluju, dlouhá léta se věnuji
jejich chovu, vystavování, a když jsem byla mladší, tak také sportu. Začínala
jsem se sportem, kterému se dnes říká agility. Bylo to něco, co mě velmi
obohatilo a přivedlo do mého života mnoho nových lidí, které jsem díky
pejskům potkala. Zvířátka vás vždycky obohatí.
Jaké plemeno vás tedy oslovilo? Zmínila bych se o plemeni, které je mou
celoživotní láskou. Je to mimo jiné šesté nejchytřejší plemeno podle
výzkumu Michiganské univerzity – jsou to Sheltie, tedy Shetland sheepdog -
anglicky. To bylo tak, že když jsem skládala zkoušku z angličtiny, tak tehdy
bylo nutné přeložit původní anglický text. Můj kamarád byl zrovínka
v Londýně a přivezl mi knížky o pasteveckých plemenech. Těch knížek bylo
šest, já jsem je přeložila a od té doby už jenom Shetland sheepdog.
Nyní se nabízí otázka, jaké rasy byl váš úplně první pejsek, tedy psí kamarád
z vašeho dětství? Můj první pejsek byla fenka maltézského pinče Bereniké.
Máte nějaký oblíbený sport a věnovala jste se konkrétnímu sportu intenzivněji?
Když jsem byla mladší, až do vysoké školy, jsem hrála basketbal, až na úrovni krajské ligy – takže dost dlouho. Teď se
na sporty už jen dívám a občas běhám s pejsky agility.
Cestujete ráda? Kam byste se ráda podívala? Cestuji moc ráda, jak jsem zmínila, vystavuji pejsky po celé Evropě a měla
jsem možnost se podívat i do Ameriky, právě s pejsky, nebo za pejsky. A chtěla bych se podívat do Austrálie, protože
tam žije ještě linie pejsků mého plemene, která pro nás Evropany je výzvou.
Jakým způsobem relaxujete? Když jste hodně unavená, co Vás zaručeně postaví na nohy? Já moc unavená nebývám,
narodila jsem se ve znamení Blíženců, jsem dva v jednom, takže ten druhý vždycky toho prvního podrží. Pokud bych
ale chtěla relaxovat tak kreslím, pobaví mě dobrý vtip, píši knihy a pokud jde o fyzickou únavu, jednoznačně mi
pomůže studená sprcha.
Je možné vidět některé z Vašich výtvarných děl? Není, ta mám schovaná doma. Mám stojan, na kterém vytvářím
olejomalby a kresby, zkouším různé techniky, ale to mám jen doma. To je můj další relax.
Vaše oblíbené jídlo a co byste nikdy v žádném případě nesnědla? Já bych řekla, že jsem typický český člověk, sním
všechno a mých oblíbených jídel by byl celý seznam.
Pokud bychom věřili na převtělení, do jakého zvířete byste se chtěla převtělit Vy a proč? Odpověď na tuto otázku je
jednoznačná, jedině do psa a to proto, že má důvěru ve svého pána, je oddaný a má vůli se učit.
Jaké roční období máte nejraději a proč? Jaro - na jaře začíná nový život, nový život se rodí.
Bojíte se něčeho, máte nějaké fobie? Ne, nemám. Nesetkala jsem se s ničím takovým, dokonce jsem měla doma hady,
ochutnala jsem červy. Ráda poznávám nové věci a to s fobiemi a se strachem moc dohromady nejde.
Váš oblíbený umělec - herec, zpěvák, skupina, jakou hudbu posloucháte, jaké máte ráda filmy? Mám oblíbeného herce,
tím je pan Viktor Preiss, pro jeho podmanivý hlas a vynikající herecké umění. Zpěváci – to je otázka s mou láskou
k hudebce pro mě přímo stvořená … spíš skupiny – The Beatles, ale oslovují mě texty víc než hudba. A filmy mám
ráda obecně historické s dobrým koncem a z těch novějších mě oslovily historické detektivky.
Jaké máte ráda knihy? Já knih mám hodně, strašně moc a souvisí to s tím, že nemívám vyhraněnou knihu, ale vždy mě
nějaká osloví. Když jedu do Prahy, tak si zaručeně přivezu knížku. A jaký žánr nejraději čtete? Žánr – historický
román, to je dlouhé čtení a je tam spousta popisných částí, které si mohu představit podle sebe. To se mi líbí a pak své
představy vkládám do svých kreseb.
Jaký dárek Vám udělal v životě největší radost? Dárek obecně je záležitost, kdy si na vás někdo vzpomene, takže to je
krásné samo o sobě a nerozhoduje konkrétní věc. Ale pokud se na konkrétní věc ptáte, pak to bylo jízdní kolo, po tom
jsem toužila strašně.
Váš životní vzor? Životní vzor, osoba, člověk, jednání – nemám. Snažím se žít podle sebe.
Máte nějaké životní motto? Životní motto – mám několik citátů, které by se daly jako životní motto vyjádřit. „Život je
jako paleta barev. Vím, pro co žiju, nepřežívám. Život je hledání. Nikdy neříkej nikdy. Dát každému dni šanci, aby byl
tím nejkrásnějším dnem tvého života. Tvá moudrost je tvým bohatstvím. Daruj úsměv, smích prodlužuje život.“
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? To by se dalo rozdělit do několika oblastí. Můj koníček je mou prací,
to je důležité. Můj druhý velký koníček, mí pejsci. Tam jsem dosáhla velkého úspěchu, už druhým rokem je fena
z mého chovu nejlepší fenou plemene, to myslím bych mohla hodnotit jako úspěch. Napsala jsem knížku a odborné
články, lidé je čtou a mají o ně zájem. Lze to považovat za úspěch? Mám z toho radost.
Máte nějaký sen, co byste si ráda splnila? Nemám, jedno anglické přísloví říká: „Každý den je mým snem.“ Já se
snažím si sny plnit, nemám žádné nesplnitelné sny. Raduju se z maličkostí.
Co byste si přála změnit sama na sobě? Joj, to by byl dlouhý seznam. Chodím cvičit, protože člověk cvičit má. Občas
bojuji s tím, že se mi ráno nechce vstávat. Chtěla bych se podívat na různá místa, teď a hned, ale musím plnit své
povinnosti a potom teprve přijde to krásné. Ale vyloženě měnit, to ne.
Kdybyste vyhrála několik milionů, jak byste s nimi naložila? První věcí je, že bych se podělila. Za prvé by to byly útulky
pro pejsky, pak bych dala peníze potřebným lidem, a to jak v Africe,… všude kolem nás je potřebných lidí dost.
A protože jsem člověk konzervativní, část bych uložila.
V tomto bodě končily standardní otázky, předem připravené našimi redaktory, ale protože celý rozhovor plynul ve velice milém
a přátelském duchu, nechtěly se redaktorky jen tak vzdát nabídky k dalším otázkám.
Zmínila jste, že vaším přáním bylo jízdní kolo. Jsou na Moravě hezké cyklostezky? Jsou, ale hodně do kopce. Zlín leží
v hornaté krajině a tam je to hodně do kopce. Raději mám cyklostezky v okolí Labe, protože tam je rovina.
Kdybyste v současné době stála znovu před volbou svého povolání, vybrala byste si opět děti, nebo byste se stala
zvěrolékařkou, teď se svými současnými zkušenostmi? Rozhodně bych preferovala opět děti, jednoznačně děti. Přišla
jsem na to, že hodně mých odchovů, pejsků, kteří se narodili v mé chovatelské stanici, vlastní děti. Takže já si na tom
cením, že se to pěkně spojilo dohromady. Mám strašně moc přátel po Evropě a po světě, právě protože mají mé pejsky.
A nezřídka jsou to studenti, bojím se říci děti jako vy, kteří mají svůj cíl, v tom já spatřuji smysl své práce. Dávám vám,
mladým, cíl právě s tím pejskem. Máte mnoho problémů, to je jasné - vy malí, stejně jako my velcí, ale ten pes vás
směruje a dává cíl vašemu jednání. Z toho mám vždycky radost, když se pejsek dostane tam, kde pomáhá a mladého
člověka nasměruje. Je to spojením toho, co jsem si kdysi přála jako mladá holka ve Zlíně a teď velká holka
v Hostivici.
Od kolika let se intenzivně věnujete chovu pejsků? Od doby, kdy jsem se stala plnoletou, dřív to nejde. Měla jsem tu
výhodu, že moji rodiče mě podporovali, měla jsem doma spoustu zvířátek. Chovu se věnuji od takových možná třiceti
let. Podmínky chovu se mění, jsou tam určitá omezení. Řekla bych, že dvacet čtyři let se určitě pejskům věnuji
intenzivně.
Ještě zpátky na Moravu, Morava je zemitější než Čechy, udržuje se tam celá řada zvyků, které v Čechách zanikají.
Aplikovala byste něco z Moravy sem k nám? To bych možná ráda, ale každé prostředí si žádá své. Na Moravě jsou
zvyky, které jsou obvyklé, dodržují se tam. Já když přijedu na Moravu, automaticky začnu mluvit moravským
dialektem. Je to přirozené, patřím tam, tady bych působila jako mimozemšťan. Zvyky by měly být tam, kam patří. Je to
přesazování pouštní květinky na Mars. V Čechách spousta zvyků skomírá nebo již není… Obyčejná velikonoční
koleda nebo šlehačka, jak říkáme na Moravě. Tam je zcela běžná, úplně normální, i velká města tím žijí, v Hostivici
takový zvyk skoro vymřel. Morava je taková srdečnější. Stále ještě tam mám tatínka, jezdím tam pravidelně, žije tam
můj bratr s rodinou. Se svými moravskými kořeny mám stálý kontakt.
Nezbývá nám než vám poděkovat za milý rozhovor. Také já vám děkuji, že jste si vybrali právě mě, protože některé věci
si člověk sám ani neuvědomí a ani vy nemáte možnost se o nás spoustu věcí dozvědět. Takže až si tento rozhovor vaši
spolužáci přečtou, s mladšími dětmi budou čít časopis jejich paní učitelky, mají možnost se o mně dozvědět něco
bližšího.
A málem bych zapomněla na další důležitou věc. Mou další velkou láskou je Anglie a všechno co k ní patří. Snažím se
každý rok zorganizovat spolu se svými kolegyněmi poznávací zájezd do Anglie, abyste to také viděli a zažili. Pevně
doufám, že tak jako já, když jsem byla mladší a naše paní profesorka s námi do Anglie jela a seznámila nás s Anglií,
tak i vás tato země a její historie osloví. Věřím, že i ve vás semínko lásky k této zemi zůstane.
Anglie byla také jedním z mnoha důvodů, proč jsme o rozhovor požádali právě vás. Snažíme se vždy číslo časopisu
trochu sjednotit a v dohledné době nás čeká právě zájezd do Anglie, se zastavením v Paříži ( k naší obrovské radosti ).
Odtud bychom rádi čtenářům přinesli další z reportáží. A ještě předtím ve škole uskutečníme již druhou Noc
s Andersenem. V letošním roce bude hlavním tématem pes a až vyjde číslo časopisu s tímto rozhovorem, nebude již
žádným tajemstvím, že jedním ze stěžejních bodů programu jsou právě pejsci z vašeho chovu a ukázka, co všechno se
mohou naučit. Moc se na ně těšíme a rádi přineseme článek i z „Noci s Andersenem“. Takže ještě jednou, moc děkujeme
za krásný rozhovor.
pro časopis ZA ZDÍ vyzpovídaly paní zástupkyni Liškovou redaktorky
Alena Bradáčová, Vendula Grygarová a Iveta Šenerová
Den ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných situací
Jako v předchozích letech, nechyběl ani letos
zkušební požární poplach a přednášky zaměřené na
ochranu lidského života při krizových situacích. Na
tento projektový den se těší zejména nejmenší žáčci,
kteří obdivují techniku i výklad „našich“ hostivických
dobrovolných hasičů. Ukázka hasicích vozů
a především obdivuhodná trpělivost hasičů je
každoročně zárukou povedené školní akce. Od ranních
hodin seznamují žáčky prvního stupně se svým
vybavením a odpovídají na jejich všetečné otázky.
Perlička pro zasmání - když poněkolikáté hasiči
vysvětlovali dalším a dalším dětem jak se jmenují
jednotlivá zařízení, zazněla věta : „Zlatý výjezdy,
nechtěl bych bejt učitelka.“ Přesto znovu a znovu
ukazovali kde se co zapíná a dovolili dětem vyzkoušet
si „kropení trávníku“ z opravdového hasícího auta.
I ti nejmenší žáci měli připravené tematické
testy, zkoušeli si základy první pomoci a prokázali
