Když uvažujeme o tom, jak věci funguj í , spíš

je "nahlížíme", neinterpretujeme je přes f i l t r svého

já. Největší překážka, kterou musíme překonat je

niterná víra v " já" - připoutanost ke svému já.

Je v nás tak zakořeněná, že jsme jak ryby ve vo­

dě: voda patří k rybě natolik, že si ji ryba ani

neuvědomuje. Takovou vodou je pro nás smyslový

svět, ve kterém plaveme od svého narození. Pokud

si nenajdeme čas na pozorování skutečnosti , potom

zemřeme bez toho, abychom se stali moudřejšími.

To, že jsme lidské bytosti nám dává možnost

uvažovat - můžeme uvažovat o vodě, v níž plave­

me. Můžeme pozorovat sféru smyslů takovou, jaká

je. Nesnažíme se jí uniknout. Nekomplikujeme ji

t ím, že se snažíme něco k ní př idat - pouze si ji

uvědomujeme takovou, jaká je. Neklameme se zdá­

ním, strachem, přáním a všemi těmi věcmi, které

si vytváříme v mysl i .

jaké to j e . " Když se ptáte l idí , kteří plavou ve vodě: "Jaká je voda?", ukážou na ni a řeknou: "Je to tohle. Je to takové." Zeptáte se: "Jaká je doopravdy? Je mokrá, studená, teplá, h o r k á . . . ? " Můžete ji popsat všemi těmi slovy. Voda může být studená, teplá, horká, příjemná, nepříjemná . . . Ale je právě taková. Sféra smyslů, ve které pla­veme po celý život je TAKOVÁ! Cítíte, že je TAKOVÁ! Cítíte to! Někdy je to příjemné. Někdy je to nepříjemné, většinou to není ani příjemné, ani nepříjemné. Ale vždy je to přesně takové. Vě­ci přicházejí, odcházejí a mění se, na ničem nemů­žete být závislí, protože nic není úplně stabi lní. Smyslový svět je jen energie a změna a pohyb; jen př í l iv a odl iv . Smyslové vědomí je takové.

Teď to nebudeme hodnoti t , nebudeme ř íka t , že je to dobré nebo špatné, nebo že to máte či nemáte mít rád i . Teď to budeme jen vnímat - jako vodu. Smyslový svět je svět pocitů. Zrodili jsme se do něj a cítíme je j . Od chvíle, kdy nám byla přestřižena pupeční šňůra, jsme tělesně samostat­né bytost i ; nejsme už k nikomu fyzicky př ipoutá­n i . Vnímáme hlad, vnímáme rozkoš, vnímáme bo­lest, horko, chlad. Jak rosteme, vnímáme všechno možné. Vnímáme očima, ušima, nosem, jazykem,

váme na svět tak , jako bychom ani nebyli jeho součástí a to , co je nejobyčejnější opomíjíme, p ro ­tože vyhledáváme to , co je neobyčejné, neobvyklé.

Televize je neobyčejná. Je velmi snadné se na televizi soustředit , neboť jsou tam k vidění všemožné fantastické, romantické, dobrodružné věci . Je to zázračná věc a je tedy snadné se na ni soustředěně dívat. Stává se že lidé jsou tele­vizí úplně hypnotizováni.

Právě tak naše tělo když se stane neobyčej­ným, třeba v případě onemocnění, velkých boles­tí nebo nějakých ekstatických stavů, tehdy si naše tělo plně uvědomujeme.

Pouhý pocit něčeho obyčejného, jako je p ra­vé chodidlo dotýkající se země, náš dech nebo jak a co cítí naše tělo, když sedíme, žádný zvlášt­ní výjimečný pocit - to je to , co se teď budeme snažit v sobě probudi t . Začneme si všímat těch úplně nejobyčejnějších věcí v našem životě.

Když se život stane neobyčejným nebo ex­trémním, pak jsme schopni jej zvládat vcelku dob­ře. Pacifisti nebo duchovně založení lidé jsou čas­to dotazováni asi takto: "Neuznáváte násilí, ale co bys udělal, kdyby nějaký šílenec napadl tvoji matku?" Myslím, že většina z nás si nikdy s po-

dobnou otázkou nedělala starost i . Takové věci se v našem životě běžně neodehrávají. Když ale nastane taková situace, věřím, že jsme schopni reagovat přiměřeně. I ti nejhloupější lidé jsou schopni být velmi pozorní př i neobyčajných, ex­trémních situacích a také se podle toho zachovají. Zato v obyčajném, každodenním životě, kde se neděje nic mimořádného, kdy třeba jenom sedíme, můžeme být úplně praštěný, že? V Pátimokkha se praví , že my mniši nesmíme nikoho udeř i t . Tak tu ustaraně sedím a přemýšlím, co bych měl dělat v případě, kdyby nějaký šílenec chtěl napadnout moji matku. Vytvoř i l jsem si vel iký morální p rob­lém zatímco tu tak sedím. Moje matka tu není a já mám o ni obavy. Za všechna ta léta tu nikdy nebyl ani sebemenší náznak nějakého nebezpečí - že by nějaký maniak chtěl napadnout moji mat­k u . Velkou morální otázku můžeme zodpovědět pouze v souladu - s čase a místem, právě teď, my si všímáme pouze tohoto místa a této chvíle. A tak si začínáme všímat našich nejběžnějších l i d ­ských životních projevů jako je dýchání, chůze z jednoho konce "džongrom" na d ruhý , a našich pocitů při rozkoši a bolesti . Tady v ústraní proz­koumáme úplně všechno, abychom se dozvěděli,

neustále mění a my tyto změny pozorujeme, zvyk ­neme si na tento měnící se svět smyslů. Ať již nám to je příjemné nebo ne, jsme vždy schopni zvládnout život, ať se děje cokoliv. Nalezneme-li p ravdu, nalezneme zároveň vn i t řn í kl id a vyrovna­nost.

Slovem "láska" v našem jazyce většinou rozumíme, že "máme" něco rád i . Např. se říká "Miluji slad­kost i" máme však na mysli jenom to , že máme něco rádi . Mít rád znamená, mít vztah třeba k j íd lu , protože nám chutná. Ve skutečnosti to ale nemi­lujeme.

Mettá znamená, že miluješ i své nepřátele; to ale neznamená, že je máš rád. Bylo by hloupé, kdyby nás chtěl někdo zabít a my bychom řek l i , že jej máme rádi . My jej však můžeme milovat a to znamená, že se můžeme zdržet jakýchkol iv pom­stycht ivých myšlenek a nenechat se unést touhou zranit nebo zničit je j . Samozřejmě je možné, že je nemáš rád, neboť oni jsou bídní, odporní l i ­dé - přesto se k nim můžeš chovat jemně a zdvo­ř i le . Jestliže do tohoto pokoje vejde opilec, který bude hloupý a odporný, na němž nebude vůbec nic přitažl ivého, bude znít směšně řekneme-li: "Ten člověk se mi l íb í " , přesto může být námi milován, nebudeme-li uchváceni reakcí na jeho nepříjemné s t ránky, nebudeme-li uchváceni naším odporem. A to je to , co míníme slovem METTÁ.

Někdy se zamýšlíme nad sebou a uvedomuje-

me si věci , které se nám nelíbí, ale mettá také znamená, že nebudeme zatěžovat naši mysl prob­lémy, postoji, myšlenkami a pocity. Toto je praxe, kdy se snažíme být velmi pozorní. Být pozorný, znamená mít mettá ke st rachu, k terý se objevuje v tvé mysli nebo ke vzteku a k tvé žár l ivost i . Mettá znamená, nevytvářet problémy kolem již existujících situací, necháváme je se přirozeně rozvíjet, nabrat na síle a potom se rozpadnout - dle jejich povahy.

Například, když se v naší mysli objeví strach (pocit s t rachu) , měj mettá se svým strachem, to znamená, nesmíš si k němu vy tvo ř i t odpor, pouze akceptuj přítomnost strachu a pak jej nech vymi­zet. Rovněž jej můžeš snížit na minimum tím, že mu přisoudíš stejnou hodnotu, jakou má strach pro každého, třeba i pro zvířata. Není to můj st rach, není to nic osobního, ale naopak je to strach neosobní.

Začneme mít soucit s ostatními živými t vo ry , až když porozumíme utrpení , které je obsaženo v tom, jak reagujeme ve strachu o náš život -bolest, fyzická bolest, kterou pocítíme, když nás někdo kopne. Bolest, kterou pocítíme je stejná, jakou cítí pes, když je kopnut. Proto by jsi měl

mít mettá pro bolest, to znamená trpěl ivost a něž­nost, ne odpor. Můžeme se zabývat mettá vn i t řně , se všemi našimi citovými problémy - myslíš s i : "Chci se zbavit toho a toho, je to hrozné". Tady chybí mettá pro tebe samotného. Všímej s i , jak často toužíme zbavit se něčeho! Nelibuj si v odpo­ru k citovému stavu ve kterém se právě nalézáš. Nemusíte předstírat , že schvalujete své chyby. Nemysli s i : "Mám rád své chyby . " Někteří lidé jsou natolik hloupí, že říkají : "Mé chyby mne dě­lají zajímavým. Jsem zajímavý právě tou svojí sla­bostí ." Mettá nepodmiňuje, že máš mít něco rád nebo to nemáš mít rád vůbec. Jde jenom o to , abychom si nelibovali v odporu (k něčemu, ke všemu).

Je snadné cít i t mettá ve vztahu k něčemu, co máte rádi - malé dě t i , sympatičtí l idé, koťata a štěňata, květ iny - když se cítíme dobře, vždy cítíme mettá. "Teď se cítím sám se sebou spoko­j e n . " Když jde vše dobře, je velmi snadné být jemný a něžný k něčemu, co máme rádi a co se nám líbí. V tomto bodě může dojít k nedorozumě­ní. Mettá není pouze dobré, příjemné přání, vzne­šená myšlenka nebo sentimentálnost, je vždy ve l ­mi prakt ická.

přestaneme posilovat sílu zvyku a pochopíme ustá­ní , spoznáme ticho a prázdnotu mysl i .

Když čteme knihy, ve kterých se hovoří o tom, že nemáme o nic usilovat, jen nechat věci se dít př irozeným, spontánním způsobem, obvykle si začne­me myslet, že stačí udělat si pohodií. Tehdy upad­neme do otupělého pasivního s tavu. Když jsem př i své vlastní praxi upadl do stavu otupělosti , zj is­t i l jsem, jaký význam má vložit úsilí do polohy tě­la. Viděl jsem, že pouhé pasivní úsilí k ničemu ne­vedlo. Vyrovnám tělo, vypnu hrudník a vložím ener­gii do polohy v sedě, nebo udělám stoj na hlavě nebo na ramenou. I na začátku, když jsem ještě neměl tol ik energie, se mi přece jen dařilo udělat něco, co si vyžadovalo úsilí. Naučil jsem se zadr­žet ji na pár sekund a pak zase odešla, ale bylo to lepší, než nedělat vůbec nic.

Čím víc se dáváme snadnou cestou, cestou nej­menšího odporu, čím víc jen následujeme své touhy, tím víc se mysl stává ochablou, těkavou a zmate­nou. Přemýšlet je snadné, velice snadné je sedět a přemýšlet, snadnější, než nemyslet, je to zvyk , k terý jsme získali. I myšlenka "Nesmím myslet" je jen další myšlenka. Abychom zabránili přemýšlení, musíme si jej být vědomí, snažit se sledovat je a

naslouchat, být vnímaví k toku svých viastních my-šlenek. Raději svou mysl pozorujme, než bychom o ní přemýšleli. Raději registrujme své myšlenky, než bychom se do nich nechali chy t i t . Myšlení je pohyb, je to energie, přichází a odchází, není to t rva lý stav mysli . Když prostě zaregistrujeme my­šlení jako myšlení, bez hodnocení a rozebírání, zač­ne se zpomalovat a ustane. To není zničení myšle­ní , to je umožnění, aby ustalo. To je soucit. Když začne opadat běžné obsesivní myšlení, najednou se před námi začnou objevovat velké prostory , o nichž jsme netuši l i , že zde jsou.

Všechno jsme zklidnil i t ím, že jsme to pohl t i ­li přirozeným dýcháním, zkl idnil i jsme karmické útva­r y . To nazýváme samatha neboli k l i d , dospěni ke k l idu . Mysl se stává tvárnou, poddajnou, ohebnou, a dech se stává velice jemným. Praxi samathy však přivedeme pouze do bodu upačára samádhi (blízkost samádhi), nesnažíme se o úplné splynutí s objektem a vstup do stavu džhány. V tomto bodě jsme si stá­le vědomi objektu a jeho okolí. Extrémní formy pohy­bu mysli se značně zmírni ly, ale stále můžeme pou­žívat rozum. Fungujícími rozumovými schopnostmi zkoumáme, a to je vipassaná - vhled dovnitř a v i ­dění podstaty všeho, co prožíváme: jeho nestálos-

probuďte. Po tomto probuzení zaměřte svoji mysl na to , co se opravdu děje a to je , že vaše tělo chodí od jednoho konce ke druhému. Je to t r é ­nink vaší t rpěl ivost i , neboť mysl má ve zvyku toulat se, kde chce. Jestliže jste měli někdy v minulosti příjemný zážitek z meditace v chůzi , tak si asi budete myslet - "Minule, když jsem dělal džongrom, cíti l jsem, jako by skutečně cho­dilo jenom moje tělo. Cítil jsem, jako kdyby zde nebylo žádné " já" a to bylo velmi příjemné a jest­li to nedokážu zase . . . "

Dobře si všimněte tohoto našeho přání získat něco, co jsme již zažili někdy předtím a vztahuje se to k našim vzpomínkám. Uvědomte si to jako urč i tý stav a ten je překážkou. Vzdejte se toho, je úplně lhostejno zda se nám opět podaří vyvo ­lat ten příjemný stav, alespoň na chví l i . Jeden krok za druhým - to je vše, co nás v tomto okam­žiku zajímá, být v souladu s tímto málem, raději než se snažit navodit stav příjemnosti, k terý jsme již kdysi v minulosti zažil i . Čím více se o to bude­te pokoušet, tím hůře na tom bude vaše mysl, protože následujete vaši touhu mít opět tu příjem­nou zkušenost, kterou jsme již kdysi zažil i . Buď spokojen s tím, co je právě teď, až už je to coko-

Klidně přijmi to , co je právě v tuto chvíl i , raději než abys zmatkoval a snažil se dostat do nějakého stavu, který by jsi chtěl ty sám.

Krok - dobře si všimni, jak jsi k l idný , když vše, co musíš dělat, je být pouze s krokem, který právě teď děláš. Co se však stane, když si my­slíš, že př i této meditaci v chůzi musíš dosáhnout samádhi a přitom tvoje mysl se toulá, jak se jí zachce? Začneš si říkat - "Už nemůžu snést tohle chození, nemám k l id , pokouším se dosáhnout ně­jakého vyššího stavu a přitom moje mysl je někde daleko" - to je tím, že zatím nevíš, jak to dělat a snažíš se hlavně z toho něco d o s t a t a ne jen prostě být. Vše, co je třeba př i chůzi je chodit . Jeden krok, druhý - ale ono to není tak jednoduché, že? Tvá mysl začne přemýšlet o tom, co bys měl udělat, co je s tím špatného a proč vlastně to nemůžeš dokázat. Vše, co tady v klášteře děláme je , že ráno vstaneme, přeř íká-váme sú t r y , meditujeme, sedíme, uklízíme, vař í ­me, sedíme, stojíme, chodíme, pracujeme, ať již je to cokol iv, bereme to tak jak to př i jde, vždy jen jedno v danou chví l i . Být v souladu s tím, jak se věci mají, znamená, nebýt k nim př ipou­tán , to ti přinese klid a vyrovnanost. Život se