Pot&Lesk - březen 2009

březen 2009

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

3.

Pavlína Štorková nominována na cenu THÁLIE 2008!

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 3 / 2009 3.www.klicperovodivadlo.cz/potlesk

ÚVODNÍK3/ Zdravice Davida Drábka.

NOMINACE NA THÁLII4/ Pavlína Štorková: Nebýt v tom sám!

NA KAFI S LENKOU10/ „Moje mladé a nadané přítelkyně“.

KLICPEROVO OKÉNKO12/ Václav Kliment vrátným.

PREMIÉRA MĚSÍCE14/ Věra Herajtová: Návštěva divadla omlazuje.18/ KOMIKS - Forever young!

SCÉNA V PODKROVÍ20/ Všichni jsme Afričani a Povídání v Podkroví.

FOTOREPORTÁŽ22/ Fotografie z premiérového večírku.

ZE ZÁKULISÍ24/ Rozhovor s Pavlem Filipem - nápovědou.

PSAVEC NENÍ PSANEC28/ Psavci v akci!

Obsah

č. 3.

Velmi nenápadně se podívejte na fotografii. Nenápadně jsem říkal! Ten na zdi za mnou… vidíte ho? Není potřeba odlétat do Amazonie, když máme takové exponáty přímo u nás v Hradci. Sledujte, jak impozantně se jeho fialová hučka vyjímá na fasádě Klicperova divadla…

BLÍŽÍ SE JARO! A o to tu běží. Tvor na fotografii není jen ledas-jaká busta, kdepak. Je to motýl. Je to vampír… S odtáváním sněhu a zahříváním zeměplochy se probírá i on ze zimního spánku. A vylétá do širého okolí. A infikuje vše (dosud) živé. Divadelní posed-lostí. Teatrální cukaturou. Nikdo není uchráněn. Děti, důchodci, armáda, fotbalisté – nikdo! Každá obrana proti motýlu Klicperovi je chabá a zbytečná. Nechte se pohryzat dobrovolně.

Nebudete litovat.

S pozdravem „AMORES KLICPERROS!“ Váš David Drábek.

ÚVODNÍK

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 3 / 2009

Další číslo vyjde 1. 4. 2009 na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete dostá-vat POT&LESK přímo do Vaší elektronické schránky? Není nic snazšího! Zaregistrujte svůj e-mail na adrese:www.klicperovodivadlo.cz/potlesk

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrychová, Jana Slouková, Jan Gregor.

Milí bratři a sestry v potu a lesku!

http://www.klicperovodivadlo.cz/potlesk/index.htm

4.

POT LESK&


NOMINACE NA THÁLII

PAVLÍNA ŠTORKOVÁ: NEBÝT V TOM SÁM! Herečka Pavlína Štorková je nominována na Cenu Thálie za mimořádný ženský jevištní výkon. Tohoto uznání se jí právem dostalo za ztvárnění titulní role v inscenaci Panna Orleánská, kterou loni v Klicperově divadle nazkoušel režisér Braňo Mazuch. O tom, že je Pavlína talentovanou mladou dámou, která se může chlubit jak svým nadáním, tak i nebývalou pracovitostí a skromností, není pochyb. A tak dovolte, že se teď pochlubíme i my. Pokud ji ještě neznáte, neváhejte přijít do našeho divadla na některou z repríz. A také si až do konce přečtěte tento rozhovor. Klicperovo divadlo má tu čest představit vám SVOU Pavlínu Štorkovou!

Pavli, kdy tě napadlo, že bys ráda dělala divadlo? Vzpomínáš si na ten první impuls? Studovala jsem osmileté Biskupské gymná-zium Bohuslava Balbína v Hradci. Ten první impuls přišel, když jsem byla v septimě, to bylo v roce 1998. Připravovali jsme se spo-lužáky vánoční besídku pro celou školu, lidi se moc bavili a jedna mladší spolužačka mi řekla, že bych měla jít na DAMU. Dokonce si pamatuji, která to byla! Pak jsem spolu-pracovala na přípravě a průběhu zábavných programů na různá setkání mladých lidí a to vyvrcholilo v srpnu 1999, na celostátním setkání mladých na Svaté Hoře u Příbrami. Tam už jsem byla rozhodnutá, že se po prázdninách začnu v Hradeckých Jesličkách připravovat na přijímací zkoušky. Herectví jsem neplánovala. Spíš to vypadá, že to ono si naplánovalo mě. Odkud vůbec pocházíš? Kde jsou tvoje kořeny? Narodila jsem se v Kutné Hoře. Pocházím z početné rodiny. Je nás pět dětí. Čtyři holky a poslední kluk. Všichni už jsme dospělí. Rozrostli jsme se o dva chlapečky, kteří se narodili mé sestře. Jednomu jsou 4 roky a druhému 3 měsíce. Myslím, že k umění máme se sourozenci blízko, rodiče jsou velmi dobří hudebníci ochotníci. Vedli nás k hudbě a rozvíjení toho, co nám Pán Bůh nadělil. Oba zpívají, maminka hraje na kla-vír a varhany a tatínek na trumpetu. Můj dědeček byl ochotník (hrával prý milov-níky!) a dokonce i režíroval.

Na DAMU ses dostala do zajímavého ročníku, kdy jste po absolvování školy jako jedna parta odstartovali vlastní divadlo. V čem podle tebe tkví ta souhra? Řekla bych, že to byl malý zázrak. Nevím, v čem ta souhra byla. Prostě byla. A je dodnes. Úplně neuvěřitelně jsme si sedli, trvalo to první semestr a po zbytek školy už jsme se s kolegy k sobě jen přibližovali, bylo nám spolu lépe a lépe a to vyústilo k založení Divadla LETÍ.

Studovala jsi herectví na katedře alternativního a loutkového divadla, ale dneska se loutkám nevěnuješ… Víš, když jsem v roce 2001 dělala podruhé přijímačky na vysokou školu (první rok jsem neuspěla – zkoušela jsem činohru JAMU a DAMU a taky muzikálové herectví na JAMU), tak můj učitel z Jesliček Honza Dvořák mi poradil, ať se přihlásím i na alternu, že je to víc možností a navíc, že zrovna otevírá roč-ník pan Miroslav Krobot a to že je rozumnej chlap! Já mu říkala, že loutky dělat nechci, ale Honza mi vysvětlil, že to není jen o lout-kách a že vždycky přece můžu dělat divadlo, jaké chci. V březnu 2001 jsem šla tedy dělat přijímačky na alternu a teď si představ, že v té době jsem už měla za sebou opět neú-spěšné přijímačky na činohru (DAMU a JAMU), kde mě nevzali ani do druhého kola. Tak jsem si už nedělala naděje a trochu jsem to i pustila z hlavy, abych se zas netrápila. (Moji kamarádi to sledovali víc než já.) Když jsem se pak dostala do druhého kola, tak mě

6.

POT LESK&


to i celkem otrávilo, protože ten víkend, kdy to mělo proběhnout, jsem si už naplánovala nějakou akci, kterou jsem proto musela zru-šit... no a já se dostala.

Pak už tě to nikdy nemrzelo, že nestuduješ na katedře činoherního divadla?Na začátku prvního semestru jsem pokuko-vala po kolezích z činohry. Byli takoví akční a namakaní. Záviděla jsem jim. Chtěla jsem být mezi nimi... Stále někde pobíhali a byli zpocený a zpívali a a a... (prosím, nemyslím to nijak hanlivě!!!) My na alterně ne. Měli jsme úplně jinou frekvenci, proti nim tak trochu out... by se dalo říct. Ovšem tenhle pocit se pomalu vytrácel a úplně se vypařil po prvních klauzurách. Pro mou cestu to byl velice silný a důležitý okamžik! Pamatuji si, jak jsme potom poprvé seděli všichni i s panem Krobotem v Damúze. Cítila jsem se šťastná, klidná a jistá. Myslela jsem na Honzu Dvořáka a na to, co mi řekl o panu Krobotovi. Věděla jsem, že je to dobře tak, jak to je.

Miroslav Krobot je určitě veliká osob-nost. Jakým způsobem vás, mladé studenty herectví, vedl?Pan docent Miroslav Krobot (dělal si docen-turu během našich studií a my mu drželi palce) k nám přistupoval velice individu-álně, ale ne na úkor „souboru“ a souhry mezi námi. Ta byla vždy na prvním místě! Nepřetvářel nás ke svému obrazu, ale hledal v každém to nejlepší a to podporoval a vydo-býval. Myslím, že ho to i bavilo. Učil nás nacházet v sobě to, co potřebujeme pro svou práci a soustředit se na kolegy. Vnímat. Být citlivý, otevřený. Máš určitě dvojí cennou zkušenost – s prací ve velkém kamenném divadle a s působením v nezávislém generač-ním divadle LETÍ, kde spolupracuješ většinou pouze se svými vrstevníky

a kamarády. Můžeš mi říct, v čem je to pro Tebe jiné, pozoruhodné, co si z toho Ty sama bereš? Vnímám to jako obrovský dar a beru si z toho jen to NEJLEPŠÍ. A to můžu, protože na obou frontách mám neobyčejné kolegy, kteří mě inspirují, obohacují, posilují a přitom to možná ani nevědí. Děkuju jim! Výbornou přípravou pro vstup do Klicperova diva-dla mi byla téměř dvouletá praxe v právě se rodícím LETÍ. Když se totiž dva roky musíte starat nejen o to, že přijdete do diva-dla a odehrajete představení, ale musíte i uklidit a postavit scénu, poshánět rekvizity a kostýmy, ty případně před tím vyprat a vyžehlit, po představení bourat scénu, mezi tím vším se ještě pořádně rozčílit, protože někdo, kdo něco slíbil, to nesplnil atd. atd. atd., tak vás potom ve velkém divadle ten vypraný a vyžehlený kostým, uklizená, vyto-pená šatna, postavená scéna, fungující fer-man a všecky další „samozřejmé“ věci pro-stě fascinují, dojímají a naplňují radostí. Druhou výhodou je to, že jsem obohacena o množství nových impulsů. Nabírám síly a zkušenosti na několika rozdílných pracoviš-tích, setkávám se s novými lidmi a novými způsoby práce. Vlastně jsem permanentně na takovém školení, za které ještě dostá-vám výplatu! Ovšem nic není zadarmo. Platím velikou fyzickou, psychickou a tvůrčí zátěží. Ale to není stěžování! Ráda pra-cuji hodně a jsem vděčná, že mám práci. A jak to bylo se začátkem tvé spolu-práce s Klicperovým divadlem? Jak už jsem říkala, studovala jsem v Hradci. Tady jsem se seznámila s báječnou rodinou Pechovou. Paní Pechová, shodou okolností pracuje v divadle, je taková moje druhá maminka. Chodila jsem s její nejstarší dce-rou Blankou do třídy. Ony věděly, že studuji DAMU a když otěhotněla herečka Andrea Marečková a divadlo se rozhodlo konkurzem hledat Mařenku do Prodané nevěsty, paní Pechovou napadlo, že bych to mohla dělat

NOMINACE NA THÁLII

„Pavlína Štorková hraje Janu jako obyčejnou mladou dívku, která zpočátku vyko-nává bez jakýchkoliv pochyb své poslání. Od okamžiku, kdy poprvé zabíjí, však začíná její krize, objevuje cit lásky, začíná být sama sebou. Štorková dokáže mini-málními prostředky vyjádřit maximum jejího vnitřního života. Její Jana je pohl-cena svou vizí a nakonec pro ni vědomě obětuje všechno, i život. Od naivní dívky vyrůstá postupně ve skutečnou osobnost. Štorková vytváří bohatě strukturovanou postavu, plnou emocí a zvratů, při všem romantickém patosu neuvěřitelně autentic-kou a v neposlední řadě i technicky dokonalou.“

Jana Paterová, Divadelní noviny, 10. 6. 2008

8.

POT LESK&


já. Byla to sranda, já moc nepočítala s tím, že by mě vybrali. Těšila jsem se, že se podí-vám po dlouhé době do Hradce, za Blankou a jejími sestrami a že půjdeme večer do divadla. Přijela jsem, absolvovala konkurz a šla. Večer jsme seděli v divadle – nahoře na balkóně – a najednou na nás paní Pechová mává ode dveří. Myslela jsem, že kontroluje, jestli dobře sedíme, ale když se najednou objevila z druhé strany, Blanku napadlo, že něco chce a šla za ní. Pan ředitel mě sháněl a volal do ředitelny. Vybrali si mě.

Do angažmá jsi nastoupila ale až později…V Hradci jsem poprvé zahrála v květnu 2005. Když pak nastupoval do divadla jako drama-turg Daniel Přibyl, nabídl mi – s vědomím, že spolupracuji ještě s LETÍ – poloviční úva-zek, do kterého jsem nastoupila v sezóně 2007/2008. Ta nabídka mě velice potěšila a kolegové z LETÍ mě podpořili. Letos je to už tedy má třetí sezóna v Klicperově divadle. Teď jsi nominována na prestižní Cenu Thálie za titulní roli v Panně Orleánské. Jaká byla spolupráce s režisérem Mazuchem? Braňa Mazucha jsem neznala, ovšem sta-čil mi jeden telefonát s ním a věděla jsem, že se nám bude velice dobře spolupraco-vat. Dokonce jsem po první schůzce měla chuť mu napsat, jakou mám radost, že budu

pracovat s ním, ale bylo by to nevhodné, pro-tože jsme se neznali. Ale znáš ten pocit, když někoho potkáš a je to jako kdybys ho znala hrozně dlouho… Zkoušení začalo v březnu, ale já se třeba na šermy připravovala už od listopadu. Práce s Braněm byla velice inten-zivní, častokrát jsme se scházeli ještě po zkouškách či představeních. Povídali jsme si, hledali správnou cestu, kladli si otázky, hledali odpovědi a třebaže jsme na mnohé nepřišli, neztrácela jsem důvěru v celek, který Braňo stavěl, protože základy byly pevné. On je velice vnímavý a citlivý reži-sér. Vždycky poznal, když jsem začala mít s něčím problém, něčemu přestávala rozu-mět, nic jsem nemusela říkat. Byl ochotný měnit věci do poslední chvíle, dokud jsme nebyli spokojení. Zároveň si uměl stát za tím, o čem věděl, že je správné a nenechal se zviklat. Má mnoho pozitivní energie.

Určitě jsi vzala roli Jany z Arku jako obrovskou výzvu… Těšila jsem se na Janu už od začátku sezóny a současně jsem měla i strach. Cítila jsem zodpovědnost. Bála jsem se, jestli budu schopná utáhnout takovou roli, jestli nezklamu své kolegy, jestli jim budu rovno-cennou partnerkou. Bála jsem se. Zkoušeli jsme a zkoušeli, zažívala jsem těžké chvilky, musela se překonávat. Ne fyzicky, ale spíš ten vnitřek. Potřebovala jsem zkoušet naplno a být v tom celá, a to pro mě bylo

velice těžké. Často jsem se styděla. Taky ty problémy s mluvou... neumím mluvit, děsně melu! Pan Pech jednou za mnou přišel, objal mě a řekl mi, děláš to krásně, ale někdy ti není rozumět.

Tví kolegové to všechno, o čem mlu-víš, museli poznat. Podporovali tě?Po celou dobu jsem věděla, že v tom nejsem sama. Hodně mi pomáhali. Mám ráda scénu s Kamilou Sedlárovou, těším se na scény s Dušanem Hřebíčkem – nemáme žádný dialog, ale to ticho stačí, výborná je scéna s mou rodinou – tak ráda tam vzadu obejmu Lenku Loubalovou, nebo když beru sestry za ruce... to si vždycky oddychnu.

No a jak to pokračovalo?Práce se blížila do finále, premiéra byla tu a najednou po těch několika týdnech zkou-šení mě napadalo, že nic nevím. Všecko bylo najednou pryč. V hlavě nezůstalo nic. Braňo a všichni ostatní udělali, co mohli, a já si říkala: „Vždyť já vůbec nevím!“ Tehdy jsem se svěřila svému kolegovi režisérovi Róbertovi Csontosovi. Řekla jsem mu, jak se bojím, že budu špatná, že to neutáhnu a on mi napsal: „Jen existuj a bojuj za svůj cíl!“ Takhle otevřená a zároveň obohacená o celý proces zkoušení jsem šla na jeviště poprvé a takhle tam jdu při každé repríze, protože víc nevím.

Jaká je podle Tebe Jana z Arku? Jak ses s ní sžila?Mé Jany jakoby se nedotýkal rozklad jejího okolí, ona zůstává celá. Otevřená a přesto nedotčená. S láskou a vírou bojuje za svou věc. Vybrala si cestu, o jejíž bezchybnosti je přesvědčená až do první vraždy, která ji zaskočí, až do setkání s Lionelem, které ji zničí. Pak se ztrácí v sobě a nalézá se opět až ve chvíli, kdy dokáže přijmout nezadržitelný konec a v něm se odevzdat Bohu. Bůh je nej-důležitější součástí Jany. Je s ní i v její ztra-cenosti, je jediný, kdo ji neopustil, neklade podmínky, ale bere si ji zpět k sobě se vším, co v ní zůstalo a je. Máš Ty sama s Pannou Orleánskou něco společného?Určitě víru. Na jevišti se spolu celkem shod-neme. Něco tam musí být :-).

NOMINACE NA THÁLII

ptala se Magdalena Frydrychová

Nejbližší představení Panny Orleánské je 6. března od 10:00 na hlavní scéně Klicperova divadla.

Další uvádíme 15. dubna od 17:30 tamtéž.

10.

POT LESK&


NA KAFI S LENKOU

Nikdy jsem nebyla přítelem vážně míněných předsevzetí. Ale jak tak jdu do let, pozoruji na sobě tendenci k hodnocení posledního období a jakési očekávání, že období násle-dující bude snad konečně lepší. Stává se tak na začátku a konci roku, na začátku a konci sezony, též když začínají či končí divadelní prázdniny, a vlastně každou chvíli. A když mi dojde, že jsem v uplynulé etapě svého života opět nenašla lásku svého života, ani se mi nepodařilo zázračně a bezbolestně shodit třicet kilo, mám chuť to poslední nepoda-řené období zmačkat a zahodit. Musím však říct, že zatím vždycky zvítě-zil selský rozum. Vrátím se trošku k zemi a začnu slevovat. Ano, měla jsem loni dvě operace, ale obě jsem přežila! Ano, nestala jsem se slavnou hvězdou, ale měla jsem zají-mavou práci. Ano, jsem o rok starší, ale osud mi nadělil dar, že stále ještě mohu poznávat nové lidi a učinit si z nich přátele. A náhle se ta uplynulá doba, ten čas, původně určený ke zmačkání a odhození do odpadků, jeví ve zcela jiném světle. Uvědomila jsem si, jak velice na mne zapůsobilo setkání se dvěma slečnami, zapálenými pro svůj obor. A tak mi, laskavý čtenáři, dovol, abych ti je představila.Ta první byla spolužačkou mé mladší dcery a bydlela u nás měsíc, když obě chodily v rámci praxe do muzea restaurovat staré nádoby. Objevila se slečna velice hezká a velice malinká, usměvavá a příjemná. Představila se jako Jana Kábrtová, vybalila si počítač, svých pár hadříků a nastal moc hezký měsíc společného soužití. Hodně jsme si povídaly a z každého rozhovoru bylo zřejmé, že celým jejím životem je keramika. Na počítači jsme si prohlížely keramiku, potom fotky z dovolené, která se konala ve

Francii, v městečku zasvěcenému - jak jinak - keramice. Viděla jsem spoustu děl jejích i cizích a byla jsem nadšená jejím zájmem o svůj obor, její pracovitostí, talentem a nasa-zením. A pak mne pozvala na výstavu svých výrobků do Rychnova nad Kněžnou. A byla to opravdová krása. Krom sličných hrnečků a misek až k velikým mísám, od maličkých světélkujících lampiček až po vysoký arte-fakt s ohněm uvnitř. Viděla jsem její právem pyšné rodiče a začala jsem být také velmi pyšná, že tuhle slečnu znám a budu moci její cestu kumštem sledovat alespoň trochu zblízka. Dostala jsem od ní darem krásnou mísu, vázu a svícen, a je radost spočinout okem na těchto předmětech.A pak jsme začali zkoušet Pannu Orleánskou a já jsem se konečně pracovně setkala s jinou zapálenou slečnou. Jmenuje se Pavlína Štorková a pozorovat její práci na této obrovské roli byl pro mne zážitek. Zpočátku vypadala jako šedá myška, také tak mluvila, nevýrazně, opatrně a občas se zakoktala. Říkala jsem si, holka, jak chceš utáhnout takový úkol? Ale netušila jsem, jak velice se mýlím! Dokonce jsem si ji šla poslechnout do zadních řad hlediště a pak jsem ji upo-zorňovala, že ji není slyšet. Přitakala, jako že přidá, opravdu přidala a pak už se blížila premiéra a slečna Pavlínka najednou začala stoupat jako kometa. Najednou krásně mlu-vila, šermovala jako zkušený středověký bojovník, najednou jí bylo plné jeviště, přes-tože je drobná, a z nenápadné dívky se stala krásná slečna, hodna lásky tří mužů, pře-svědčivá v monolozích, dojemná ve scénách citově vypjatých a absolutně fyzicky připra-vená pro šermy i tance. A já samozřejmě vím, že naše divadlo zdaleka není jejím jedi-ným polem působnosti. Všechny své závazky

může plnit jen díky obrovské pracovitosti a velkému zapálení pro věc. A já opět pociťuji pýchu, že s ní můžu stát na jevišti, že ji můžu vidět zblízka a že jsme snad trošku přítel-kyně. Také její rodiče jsem potkala a jejich hrdosti jsem se vůbec nedivila. A tak bych chtěla laskavému čtenáři sdělit toto: uvidíte-li někde výstavu Jany Kábrtové, neváhejte a vejděte! Nebudete zklamáni. A bude-li kdekoli na plakátě jméno Pavlína Štorková, kupte si lístky, hoďte se do gala a honem do divadla. Zážitky budou stát za to. A pokud jde o mne, to poslední období před dneškem hodnotím jako velmi dobré. Staly se nakonec v mém životě docela zajímavé věci. Není tak snadné kus života zmačkat a zahodit, že ano?!?

„Moje mladé a nadané přítelkyně“

Článek Lenky Loubalové se obje-vil v naši POT&LESKové emailové schránce na začátku tohoto roku, tedy ještě před tím, než byla Pavlína Štorková nominována za titulní roli v inscenaci Panna Orleánská na Cenu Thálie. Jak se ukázalo, udělali jsme dobře, že jsme se zveřejněním jejího článku počkali až do tohoto čísla. Sedne sem jako ulitý.

12.

POT LESK&


ZE ZÁHROBÍ

Klicperovookénko

Po delší odmlce chápu se pera, abych vám sdělil veselou událost, která nedávno mě potkala. V díle vlastním slovesném čas-tokrát vracel jsem se do Hradce Králové, mnoho vzpomínek těchto milených nalézti lze ve veselohrách mých. Nyní, arci v době, kdy jsem si již na tvorbu další nedoufal, udála se mi příhoda, která nutí mě snad i další kus rozverný na motiv prožitý sepsati. Svět otřásá se bankrotem, nejeden dra-matik tře bídu s nouzí a i já vyčerpal své úspory, byť dluhy splácet ještě několik roků musím. Potěšilo a posílilo mě, že přivýdělek možný snadno jsem nalezl a na zástupné místo vrátného v divadle, strážce chrámu Thálie, v Hradci se dostal. Kóje útulná, kde tráviti bylo možné dni i noci, ruch čilý z ní pozorovati, všem kumštýřům pozdravení dávati a příchody a odchody jejich sledo-vati – co více si přát! Služby klidně mi ply-nuly, s kolegy dobře jsem si rozuměl, než nadešel onen okamžik, který běh věcí tak neblaze zvrátil. Byla to noc jasná, mrazivá, kdy oko své jen polehounku jsem zamhou-řil a světu snění se oddal. Však zčista jasna žínka křehká přede mnou stojí, mrazem celá se chvěje. Něha zachvátila srdce mé,

když bytost tu jsem spatřil. Klíčů dožado-vala se krásná tato víla, jsa jí celý okouzlen, oči nemoha z ní spustiti, podal jsem jí tedy jedny od cimřičky pohostinské, kde hlavu bylo lze složiti. Běda, kdybych znovu mohl se navrátiti do tohoto okamžiku – dnes hlavu potupně skláním a stud mě oblévá. Ještě sledoval jsem cestu Múzy této k obydlí nedalekému a toužebně zrak od ní odtrh-nouti nemohl. Kdo tušiti mohl, že v zaslepe-nosti mé ručka se mi sesmekla a já klíč jiný v plén jí dal! Trapnou vzpomínku tu z paměti marně se vytěsnit snažím. Žena tato, reži-sérka prý, což věřiti se ani nechce – vždyť místo jiné ženám vymezeno jest, což krotit může krása něžná smečku chlípníků a boha-týrů divadelních? – udatně však do pokoje vstoupila, znavena cestováním dalekým a mrazem venkovním. Vše, jako bytost pohád-ková, jež do chaloupky k trpaslíkům vkročí, pátravým zrakem pomalu prozhlížela. Tu bicykl, tu oděvu části, tu noviny, postel roze-stlaná, doupě to podivné. Ulehla však vyčer-paná a usnula blaženě. Ráno jen kávu si při-chystala, cimru poklidila, nádobí špinavého kupu očistila a do divadla se vydala. Tou dobou již vracel se do bytu svého skutečný

Velemilé čtenářstvo, šlechetní přátelé!

obyvatel jeho, mladý to jinoch, herec zdejší. Lehce zaražen marně horu nádobí nemytého hledal, svršky rozházené či lože neustlané. Vše jako z křišťálu se lesklo, útulností zářilo. Záhada tato brzy mu byla vysvětlena a on se s podnájemnicí nečekanou seznámil, která pro noci příští již v pokoji svém správném dlela. Vše tedy dobrý konec mělo, já však o místo zde přišel a ostudu řádnou si uřízl. Mistrovská veselohra je těžší než tragédie, věřím však, že z námětu tohoto alespoň dílo důvtipné vzejde a já jím po cestě nesmrtel-nosti na slavný český Helikón se vydám a svět mě konečně právem českým Moliérem jmenovati bude, nikoli kolegu mého mlad-šího z divadla plzeňského.

Vám vždy hluboce oddaný

V. K. Klicpera

Dne 22. únoraléta Páně 2009

Věc Makropulos

14.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE

Návštěva divadla omlazuje!Rozhovor Magdaleny Frydrychové s Věrou Herajtovou, režisérkou nové inscenaceVěc Makropulos od Karla Čapka.

Jednou jsi řekla, že pocit, který má mít třistaletá žena – Elina, když vchází na scénu, je velmi podobný tomu, když jde člověk po ulici a má nad vším nadhled… Jo, vzpomínám si, něco v tom smyslu jsem na jedné ze zkoušek plácla. Byl to příměr – námět – představa pro Kamilu Sedlárovou alias Elinu Makropulos. Myslela jsem tím nadhled bez pýchy, bez povýšení. Poznámka patřila k momentu, kdy E.M. vstupuje do kanceláře advokáta Kolenatého. Kdy se pro všechny ostatní zastaví čas. Ona tam jde s nadějí, ne s pýchou. Je to naděje smrtelně nemocného na uzdravení, proto přišla – chce žít. Jedná přímo, nelže, nevykrucuje se, jsou jí lhostejné pomluvy, kecy, soudy... ona se totiž ničeho, nikoho nebojí! Jen smrti. A aby jí unikla, potřebuje tu Věc. Na rozdíl od všech ostatních ví, že ta možnost tady někde je. Ví, že má nesmrtelnost na dosah ruky. To ji povznáší. Mluvila jsem o příjemném pocitu, kdy se vznášíš nejen nad ostatními, ale i nad sebou. Kdy nevnímáš žádné starosti, bolesti, věk. Kdy v tobě převládá touha po životě a pocit jeho věčnosti – ne jeho konce. Takové pocity míváme přece i my smrtelníci – dokud dokážeme snít, toužit, milovat, něco si přát. Dokud v nás neumře duše... A je asi jedno, jsi-li žena, které je tři sta třicet sedm let, anebo šestnáctiletý kluk.

Co se tobě nejčastěji honí hlavou, když jdeš takhle po ulici?Přiznám se, že když chodím po ulici jen tak, bývá mně dobře. Přiznám se, že dost často chodím po ulici jen tak, a to i když třeba nakupuju. Není to věc životní filozofie, ale fakt, že jsem orientační magor. Vyjdu z kina nebo z obchodu a zapomenu, odkud jsem přišla, nebo kam mám namířeno. Je to zvláštní, protože jinak jsem dost systematická. Orientace s tím však nesouvisí. Nehroutím se z toho, ptám se lidí kudy kam. Po čase získávám jistotu a pravidelné trasy šlapu s přehledem. Ovšem pak většinou změním místo působení a pro klid a vnitřní úklid poznané zase časem vytěsním. Při tom všem se mi honí hlavou leccos.

Co tě na Věci Makropulos zneklidňuje? Jaké hry tě přitahují? Věc Makropulos mě baví. Dráždí a baví zároveň. Přitahují mě ty dobré hry. Na žánru nezáleží.

Jak se ti zkouší v Klicperově divadle? Je mi tu moc pěkně, až se bojím o tom mluvit. Zkoušení je vzájemné – paráda... Režíruju tu poprvé. Než jsem začala zkoušet, znala jsem zdejší herce jen jako divák, z inscenací ostatních kolegů. Měla jsem před nimi ostych. Po prvním vzájemném očichání jsem se ho zbavila. Je to příjemné a otevřené zkoušení a to mě těší. Raduju se ze setkávání s Kamilou Sedlárovou i se všemi herci, kteří – ač nemají titulní roli – pracují s pokorou a úctou ke kumštu. Existuje přímá úměra – čím větší profesionál, tím víc má v sobě pokory. Takové herce mám ráda. S diletanty se potkávat nemusím. A to se mi v Hradci nestalo. Na každou zkoušku se těším. Věřím, že se nám ta příjemná práce sčítá a ve výsledku to snad bude znát. Jen dovolte jedno varování divákům: POZOR! NÁVŠTĚVA DIVADLA OMLAZUJE!

režisérka Věra Herajtová

16.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE

Věc MakropulosKarel Čapek

Klíčovou dírkou:

…

GREGOR Já jsem blázen. Nikdy jsem nebyl takový blázen.

EMILIA Nezačínej, pejsánku...

GREGOR Nechápu, že vás už někdo nezabil.

EMILIA Nezačínej!

GREGOR Nech mě domluvit! Jsi tvrdá. Připravuješ mě o rozum. Jsem jako v ohni. Co to je? Jako zvíře! Vzbuzujete něco strašného. Už vám to někdo řekl? (Přiblíží se k ní.) Jste kouzelná!

EMILIA Kouzelná…

GREGOR Jsi krásná!

EMILIA (Unaveně.) Neříkej to!

GREGOR Báječně krásná.

EMILIA Dobře se na mě podívej!

GREGOR Proboha, co to děláte? Co to děláte s obličejem? (Couvá.) Nedělejte to! Vypadáte staře! To je hrozné!

EMILIA Vypadám velmi staře, Bertíku?

GREGOR (Nedívá se na ni.) Ne, jste krásná... Krásná.

…

PREMIÉRA

14. března!!!!!

18.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE - KOMIKS

http://www.klicperovodivadlo.cz/program.htm

11. 3.19:00

V Podkroví

19. 3.19:00

V Podkroví

20.

POT LESK&


V PODKROVÍ

Povídání v PodkrovíLenka Loubalová si tentokrát bude povídat s českým malířem

BOHDANEM KOPECKÝM

Bohdan Kopecký chápe lávu jako ženský živelBohdan Kopecký, rodák z Litomyšle (23. 8. 1928) byl v roce 1945 přijat na pražskou AVU k profesoru Otakaru Nejedlému a již od začátku patřil k jeho nejlepším žákům… Po skončení studia však musel nastoupit základní vojenskou službu v PTP, která trvala dlouhých šest let! Těžce pracoval v dolech na Ostravsku a na Mostecku. A tak se nakonec ocitl v Litvínově, kde dlouhá léta maloval mosteckou krajinu s jejími oprámy, haldami a opuštěnými domky. Po

roce 1968 mu bylo na celých dvacet let zakázáno vystavovat a cestovat.

V roce 1977 se vrátil domů, do Litomyšle. Na mnoho let přestal malovat a prvním impul-zem byl pro něj až pobyt na Havaji v roce 1994, který ho naštěstí vrátil zpět k malování, ke grafikám, kresbám a ilustracím. Odborníci, kteří celou malířovu tvorbu průběžně sledovali, si byli však velmi dobře vědomi, že tady vyrostl umělec nového výrazu, úchvatný krajinář, malíř evropského formátu, otevírající zcela nová témata a přitom přísně vycházející z rea-lity. Krajina zrozená, zmučená, země s nekonečnou pamětí i země ve chvílích početí - to je Kopeckého celoživotní téma a dílo. V současné době je v Galerii U Klicperů v Klicperově diva-

dle instalována výstava - průřez tvorbou tohoto významného umělce.

Host8. ročník (nejen) divadelních setkání Tvůrčí Afrika

aneb

Všichni jsme AfričaniKlicperovo divadlo přijalo spolupráci na 8. ročníku festivalu Tvůrči Afrika aneb Všichni jsme Afričani, který probíhá ve dnech od 18. do 28. března a je součástí Dnů frankofonie. U nás v Podkroví uvedeme v rámci festivalu komorní představení s názvem Doma, které vzniklo původně jako bytové divadlo, je hrané dvěma herci, jedním z Toga a druhým z Francie. Tímto

vás srdečně zveme 19. března od 19 hodin do Podkroví.

A la maison (Doma) Toto netradiční divadelní představení, které vzniklo jako mezinárodní projekt bytového diva-dla, přirozeným způsobem propojuje tři kontinenty (Afriku, Evropu a Severní Ameriku), tři autory (Rodrigue Norman, Philippe Ducros a Eudes Labrusse), tři aktovky: A ne pas vendre! (Není na prodej!), Boulevard Sauvé (Zachráněný bulvár) a Maison, sucré maison (Domov, sladký domov), dva herce (Rodrigue Norman, Jérôme Imard) a jedno téma:

DOMOV.

Inscenace vznikla v lednu 2008 v Lomé, s úspěchem byla uvedena v rámci prestižního festi-valu FESTHEF v Beninu a také ve Francii. Stěžejní roli v této vynikající hořko-směšné insce-naci o domově očima Tožana, Quebečana a Francouze hraje letošní hlavní festivalový host

– Rodrigue Norman, který se tímto představí zároveň jako dramatik, herec a režisér.

Představení bude uváděno ve francouzštině s českými titulky.

Helena, Svatava a Lenka.

Pavla Antonínová a Eva Fialová z předprodeje se usmívají. Bude co prodávat!

Tajemná tajemnice Svatava Šteinerová s dámou velkého

sekretariátu Lenkou Všetečkovou.

Ředitel s herečkami hovořící.

Mimochodem, kde je PRINC a CHUĎAS - David Smečka a Honza Sklenář? Hvězdy večera po premiéře asi vylétly až kamsi nad nebeskou klenbu…

22.

POT LESK&


FOTOREPORTÁŽ

V sobotu 21. února jsme odpremiérovali Twainova Prince a chuďase v úpravě a režii Zoji Mikotové. Nahlédněte, jak to vypadalo na pravidel-ném popremiérovém setkání v Podkroví.

Prozradíme vám, že Tomáš Lněnička se svou ženou čekají potomka.

Sváťa Šteinerová s dcerkou Pavla Horáka Klárou. Ve dveřích stojící Had.

Pan ředitel Zeman spolu s režisérkou Mikotovou. „Představení

bylo křehké a půvabné! Děkujeme paní režisérko!“

Zoja Mikotová vrací smeč. „Představení působí křehce a půvabně, ale byla to DŘINA!“ V pozadí dramaturgyně Jana Slouková.

24.

POT LESK&


ZE ZÁKULISÍ

V rizikovém hereckém povolání existuje jedna noční můra. Jeden špatný sen, který se často vrací a děsí většinu divadelníků. Stojím na jevišti, správně nasvícen a naaranžován, s kostýmem, rekvizitou a partnerem, nadechuji se – a nevím… V hlavě to víří, před očima se zatmívá a ve spáncích buší krev. OKNO. Záchranný kruh v této chvíli hází povolaná osoba – nápověda. K rozhovoru jsem se sešla s nezaměnitelnou postavou Klicperova divadla, Pavlem Filipem, který jako nápověda pracuje.

rozklepal a začal hlasitě smrkat. Herec mohl slyšet akorát to, jak troubí. Na takové historky se potom s úsměvem vzpomíná, ale je pravda, že jakmile nastane na jevišti okno, dojde ke vteřinovému propojení a je to facka pro všechny. V tu chvíli vám taky spadne srdce do kalhot. Na druhé straně je tohle propojení pro nápovědu velkou pochvalou, pokud jste s hercem stejně naladěni a stačí, aby vám jen ukázal a vše je zachráněno.

Kudy vedla vaše cesta do Klicperova divadla?Přes svatbu, přestěhoval jsem se do Hradce Králové. V životě jsem si ale v divadle vyzkoušel víc profesí, začínal jsem

v Karlíně, kde jsem zpíval a tancoval, měl jsem ale jeden úraz a nemohl pokračovat. Tehdejší ředitel mi nabídl, že když tak miluju divadlo, mohl bych zkusit v rámci něj jinou profesi. Nastoupil jsem potom jako rekvizitář do Městských divadel pražských. Nejraději vzpomínám na skvělého kolegu rekvizitáře, který neváhal svého času říct Klementu Gottwaldovi „Kurvo jedna vyšmejděná“. No a letos jsem už třicátou sezónu tady v Hradci. Nastoupil jsem nejprve jako kulisák, ovšem velkou traverzou jsem si strhnul záda, takže jsem začal pracovat jako inspice a nápověda.

Jsem první divákRozhovor s Pavlem Filipem o práci nápovědy, zlaté éře MDP, profesích, které ho v divadle potkaly i o tom, komu říká „Fňukna“.

Pavle, co vás na vaší práci nejvíc baví?Je to jednoduché. Málokdo z herců si uvědomí, a to je dobře, že jsem jejich první divák. Představení je takovým „baby“, vidím jeho zrod, vidím, jak se vyvíjí, co všechno je a bude stokrát jinak. Na druhou stranu vnímám také, kdo pracuje, kdo ne a sleduji celý postup práce. Co se sveze v průběhu zkoušení na nápovědu, už v okamžiku premiéry odpouštíte. Nejkrásnější je právě úzké spojení s inscenací, s herci. Je to podobné jako u děťátka a maminky, které ho potom už jen úzkostlivě pozoruje.

Nechtěl byste si to někdy s hercem na jevišti vyměnit? Text vlastně umíte, stačí jen vyskočit z portálu…K divadlu jsem se dostal v šestnácti letech, kdy jsem ještě vůbec neměl představu o jeho pozadí. Herci mají své peníze skutečně tvrdě vydělané. Někteří lidé si o nich myslí – ten se má, ten je slavný a vydělává balík, a přitom je vůbec nenapadne, že nemá jen jednu roli, ale třeba šest. Nebo že nazkouší opravdovou „kládu“, která se ale potom hraje jen jednou za měsíc a půl a nikdo nepřipustí, že by neuměl text. Práci na

jevišti jsem si vyzkoušel ve stafáži a už vím, že to skutečně není legrace.

Přesto, kdyby k tomu došlo, jakou roli byste si nejraději střihnul?Pokud bych si „musel“ vybrat nějaký typ role, určitě by to byla komická stafáž. Přesto razím zásadu – ševče, drž se svého kopyta. Každý by měl vědět, kde je jeho místo, v jednání i práci.

Mezi herci se většinou tradují oblíbené historky na téma zapomenutého textu… Zažil jste nějakou podobnou krizovou situaci, kdy šlo opravdu do tuhého?Bylo jich moc. Nejraději pracovně vzpomínám na své kolegy nápovědy z Městských divadel pražských, kde jsem měl tu čest zažít onu slavnou éru. Jeden z nich byl pověstný tím, že otevřel na představení nápovědní knihu a nejdéle do pauzy usnul. Při děkovačce ho potom pan Voska, skromný, velký člověk a herec, musel budit s tím, že už je konec. Nebo jiný – ten zase opravdu nedokázal udržet pozornost nad textem. A pokud došlo ke krizi a nastalo na jevišti ticho, sám se

Pavel Filip na zkoušce inscenace Věc Makropulos

sukces

měsíce

Divadelních

novin!

unikátní inscenace v režii Martina Františáka — hrajeme 11. 3. od 19:00

26.

POT LESK&


ZE ZÁKULISÍ

Co myslíte, že je pro povolání nápovědy nejdůležitější?Já to řeknu, i když něco z toho třeba postrádám. Určitě postřeh, samozřejmě sluch, flexibilnost a určitý druh diplomacie při práci mezi režisérem a herci, totiž aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Jak je to s vaší láskou k harmonice?Říkám jí důvěrně „fňukna“. Mám moc rád lidové písně, a chodím často hrát pro babičky do domova důchodců. Mou druhou velkou láskou jsou knihy.

V profesi inspice-nápověda pracují v našem divadle kromě vás ještě Markéta Turková, Zdena Bidmanová a Pavlína Hochmanová.Právě sladění inspice s nápovědou je hrozně důležité. Potom si můžete navzájem pomáhat, neříká se „to neudělám, to není moje práce“. Při zkoušení malé komedie je možné dělat obě práce najednou, ale i když herec text umí, rád vidí své S.O.S. pro případ, že by se něco přihodilo. Můžete čtyřikrát zvládnout dobře nápovědu i inspici, ale popáté to třeba krachne… Jsem moc rád za náš tým, nedohadujeme se, pomáháme si, všechno si říkáme a naším společným cílem je, aby to na představení klapalo. I když, jak se říká „není kostelíčka, aby nebylo kázáníčka“. Je to zkrátka jako v manželství.

ptala se Jana Slouková

PaníUrbanová

Vilém Mrštík

28.

POT LESK&


PSAVEC NENÍ PSANEC

Milí čtenáři, drazí psavci!

Začal březen a ledy pomalu tají. Od minulého POT&LESKového čísla,

ve kterém jsme ohlásili otevření nové psavé rubriky, uběhl přesně

měsíc. Za tu dobu jsme od Vás obdrželi nemálo článků, básní, povídek

a dokonce dramatických mini-pokusů! Za všechny velice děkujeme.

Vybrali jsme dva z Vašich příspěvků a to především proto, že už se

těšíme na jaro. Povídka Pavly Hartmanové i báseň Kamily Škvrnové

totiž voní po lásce.

K dispozici je Vám stále adresa [email protected] - takže

neváhejte a posílejte nám svá dílka!

Vaše redakce

Pavla Hartmanová

PropastSlyšela jen děsivý tlukot svého srdce. Bilo sice v pravidelném, ale zběsilém rytmu. Modrá žíla na jejím průsvitném čele rychle pulzovala. Byla sama a měla strach. Nevěděla, kde je. Nemohla se pohnout. Stála jako kamenná socha. Sotva dýchala. Hrudník se jí prudce zdvihal. Nic neviděla. Všude byla černočerná tma. Bála se, že se ocitla nad hlubokou propastí. Nechtěla udělat neuvážený krok. Cítila se jako lovená zvěř. Jako srna přimáčknutá k hnědé zemi. Chránila se před dravcem, který se tu mohl znenadání objevit. Čas se stal nekonečným. Zavřela oči.

Najednou uviděla přibližující se světlo. Sílilo a sílilo. Před očima se jí objevil ON. Jeho jasné zelené oči byly jako semafory. Jakoby ji říkaly, pojď, už můžeš, neboj se. Natáhl k ní svou sebejistou ruku a ona se jí chtěla celou svou bytostí chytit. Potřebovala tu ruku, to záchranné lano, které by ji ochránilo před smrtelným pádem do neznáma. Dostávala se do zvláštního transu. Jeho prsty ji uchvacovaly a přita-hovaly. Odhodlala se. Vztáhla ruku. Hmátla ale do prázdna. Oči i ruka se rozply-nuly. Opět si uvědomila svou bezvýchodnou situaci. Tohle přeci nemůže být konec! Rozhodla se. Sebrala v sobě všechnu odvahu a ze všech svých posledních sil zakřičela do temnoty: „Je lepší celý život stát na místě a mít strach, nebo vše vsadit na jednu kartu a udělat krok do prázdna!? Já se už nebojím. Nechci se bát!“ Udělala nejistý, ale dlouhý krok. Nevěděla, kdy konečně došlápne, ale věřila, že její bosá noha ucítí měkkou hlínu. Stála. Cítila chladivou zem pod svýma bosýma nohama. Zkusila udělat ještě jeden krok, pak dva rychlé a stále cítila příjemné spojení s půdou. Rychle získala jistotu a rozeběhla se. Nevěděla nejdříve kam, stále ji obklopovala tma. Ale srdce už bylo klidné, naběhlá žíla zmizela. Cítila se lehká jako pírko. Jakoby se probudila ze špatného snu.

Tma se najednou stala šedivou. Zbystřila a zastavila se. Slyšela něčí smích. Rozeběhla se za ním. Za chvíli ho uviděla. Kráčel pomalu před ní. Nejspíše uslyšel její kroky, zastavil se a otočil. Zase ty zelené oči. Poznala by je kdykoli. Dělila je od sebe nicotná vzdálenost. Podal ji ruku. Nevěřila, že je to teď skutečné. Že by další iluze? Nedůvěřivě k němu pozvedla svou ruku. Chytil ji. Celým tělem jí projel dosud nepo-znaný prožitek. Jeho energie začala pulzovat i v jejich žilách. Přivinul ji k sobě a objal ji. Rozbrečela se. Byl tu, z masa a kostí. Nezmizel a nerozplynul se. „Je tu a bude tu se mnou a já pro něho. Nevím, jestli navždy, ale budu doufat a věřit. Poučená, že největší propasti si hloubí člověk sám v sobě a největší životní chybou je nechat se paralyzovat strachem, nedoufat a o nic neusilovat.“

Kamila Škvrnová

ŠeptáníSyrovým vzduchema čerstvými ořechy

provoň mě.Zakápni opiem.

Třetím okema deštěm do střechy

prozvoň mě,jestli se opijem?

Já řečí La Loby ti odpovímže příliš toužím a málo spím

že toužím se z břehů vylítchci mít vlčí kůži Lilith

po niti měsíce se nocí slaňovat.

A teď si mě vemna drsnou zem

k milování!

Jedinou z tisícehlíně k pošeptání

…tajemství vlčice…

mailto:[email protected]

30.

POT LESK&


březenPROGRAM DIVADLA

2. 3.pondělí

10:00hlavní scéna Petrolejové lampy / Jaroslav Havlíček

4. 3.středa

19:00hlavní scéna Princ a chuďas / Mark Twain S

5. 3.čtvrtek

10:00hlavní scéna Čert a Káča / Antonín Dvořák - Adolf Wenig

6. 3.pátek

10:00hlavní scéna Panna Orleánská / Friedrich Schiller

9. 3.pondělí

19:00Studio Beseda Odcházení / Václav Havel

10. 3.úterý


11. 3.středa

19:00hlavní scéna Paní Urbanová / Vilém Mrštík B

19:00V podkroví Povídání v Podkroví - Lenka Loubalová s proslulým krajinářem Bohdanem Kopeckým

12. 3.čtvrtek

19:00Studio Beseda Mefisto / Klaus Mann

13. 3.pátek

17:30hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek d/1

14. 3.sobota

19:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek V

17. 3.úterý

10:00hlavní scéna Perikles / William Shakespeare

19:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek A

18. 3.středa

19:00hlavní scéna

ENTREÉ K TANCI 2009Knihovna (L. Bartůňková), Identita (L. Bartůňková), Kreutzerova sonáta - Taneční divadlo H. Pokusila

19:00Studio Beseda Kdybys umřel… / Florian Zeller

19. 3.čtvrtek

19:00hlavní scéna

ENTREÉ K TANCI 2009BIO-GRAF (D. Hoštová)Miluj mě - N. Charnock

19:00V podkroví

Doma / Rodrigue Norman (Togo)Osmý ročník festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani,hraje se ve francouzštině s českými titulky.

20. 3.pátek

19:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek T

21. 3.sobota

17:30hlavní scéna Princ a chuďas / Mark Twain d/2

19:00Studio Beseda Ten třetí / Florian Zeller

23. 3.pondělí

19:00Studio Beseda Dámská šatna / Arnošt Goldflam

24. 3.úterý

19:00hlavní scéna Silnice / Tereza Boučková (podle filmu Federica Felliniho)

25. 3.středa


26. 3.čtvrtek

19:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek

27. 3.pátek

10:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek

31. 3.úterý

19:00hlavní scéna Věc Makropulos / Karel Čapek V

19:00V podkroví Oskar a růžová paní / Eric-Emmanuel Schmitt

*host

*host

…více zde na webových stránkách!

*předpremiéra

*premiéra

*derniéra

*derniéra

Friedrich SchillerPANNA ORLEÁNSKÁ

nenechte si ujít!hlavní roli

PAVLÍNA

ŠTORKOVÁ

nenechte si ujít!

http://www.klicperovodivadlo.cz/program.htm

Date post:	01-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	klicperovo-divadlo
View:	247 times
Download:	2 times

Pot&Lesk - březen 2009

Documents