KLICPEROVO DIVADLOHRADEC KRÁLOVÉ

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2011/2012 - č. 7

POT LESK&

MORGIANAnově na hlavní scéně

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 2 -

CENA ALFRÉDA RADOKA PRO DAVIDA DRÁBKAA JEDLÍKY ČOKOLÁDY!

Ač na Cenu Alfréda Radoka za českou hru roku čekaly i Bam-buškova Česká válka z Divadla Na zábradlí a Ohrožené druhy Petra Zelenky, které uvedlo pražské Národní divadlo, nako-nec si trofej odnesl David Drá-bek za své JEDLÍKY ČOKOLÁDY, loňskou událost hradeckého Klicperova divadla.

Dramatik, režisér a umělecký šéf hradecké činohry patří k nej-úspěšnějším autorům své gene-race, neboť do vlastní vitríny cti v sobotu večer přidal už PÁTÉHO RADOKA!

(pokračování na str. 9)

„JseM zOMbIe CeskéhO dRAMAtu“

ˇ

POT&LESK

- 3 -

Vážení a milí čtenáři Potlesku, když jsem během generálkového týdne Mor-giany zavítala se svým desetiměsíčním synem Eliášem do divadla, zrovna se podávaly lasagne Ondry Malého. Přijít se podívat na „Jedničku“ jakýkoli den v době generálek slibuje vždy ur-čitý gurmánský zážitek. Ondra zvolil základní recept s rajčatovým pyré a kombinací hovězího

a vepřového masa, v poslední vrstvě přelitého bešamelem se sýrem. Těstoviny si prý trošku předvařil. Povedly se, Ondro! Jisté také je, že jídlo je v době náročného týdne před premiérou alfou a omegou života každého rozumného di-vadelníka. Kdo chce zůstat ve fyzické a psychic-ké kondici, plastový tácek s pochutinou nikdy neodmítne! Trefila jsem se do pauzy, takže se to v divadelní kuřárně a jídelně hemžilo podivnými vlasatými dámami, muži s bizarními fousy a můj syn sice ani na okamžik nepřestával být ostra-žitý, ale zato měl na co koukat. Nevím, zda to bylo právě chuťově vyváženým jídlem, ale stres nebo podrážděnost jsem v zákulisí nezazna-menala. Režisér Dan Špinar sice italskou dob-rotu slušně odmítl s tím, že si dá až později, ale obě hlavní aktérky Kamila Sedlárová a Pavlínka Štorková s chutí baštily, i když malinko staže-né vrásky kolem očí prozrazovaly, že i o pauze zůstávají soustředěné a „ve věci“. Ukazatelem tvůrčího rozpoložení v době generálek bývá také dramaturg. Jana Slouková na každý pád vypa-dala jako by právě vyšla od kadeřníka, usmívala se a dělala na Eliáše legrační posunky. Usmě-vavé a při chuti byly též obě výtvarnice. Vše je nejspíš, jak má být, napadlo mě. Do hlediště jsem se nakonec kvůli blížícímu se odpolední-mu spánku mého syna nedostala, ale díky všem zákulisním indiciím (překrásné havraní hlavy) jsem se na inscenaci opravdu začala těšit.

Všem divákům přeji bohatou POTRAVU ducha v hledišti Klicperova divadla,

za redakci, Magdalena F. Gregorová

O b s a h : 4 – Máme po premiéře Morgiany, 5 – „Zlo se rodí ze strachu a z mindráku“ 6 – Rozhovor s Janou Sloukovou o Morgianě 7– „Není lehké napsat stručný portrét člověka“ 9 – Ceny Alfréda Radoka pro Klicperovo divadlo10 – Jsem zombie českého dramatu / s Davidem Drábkem12 – (Ne)vidím to kriticky / s Petrem Pavlovským17 – „ Z Karla se mi ještě třesou kolena“ / s Janem Sklenářem19 – „Čapek mě ›sbalil‹ už dávno“/ s Evou Kratochvílovou/20 – Milan David a jeho fotografie v Galerii U Klicperů21 – Na kafi s Lenkou22 – Dobře placenou procházku čeká derniéra!23 – Naše tipy - pozvání na duben!

č. 7 - březen 2012

Důležitá informace pro diváky:pro velký zájem jsme přesunuli představení Žárlivost z komorní scény V podkroví do Studia Beseda!

NepRehlédNete!

bRezeN 2012ˇ

ˇˇ

Kontaktujte nás: Obchodní oddělení a předprodej vstupenek, Švehlova ul., HK, telefon: 495 512 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz

www.klicperovodivadlo.cz

- 4 -

POT&LESK

Morgiana a Clara. Dvě sestry. Dobro a zlo. Radost a zášť. Sym-bolický napínavý příběh snu, světla a temnoty nabízí sugestivní poetickou atmosféru, zajímavé psychologické studie charakterů a nečekané obraty a vyústění. Kde je hranice dobra a zla v člo-věku? Co způsobí nedostatek lásky a především lásky k sobě? Můžeme potlačit svoji temnou stránku? Krása a ošklivost, teplo a chlad, svědomí a spravedlnost, křídla a pád. Neobyčejný zločin psychikou a optikou vraha. „Krása je všude / Je jí mnoho / Ale je lhostejná / Kráso, tvá moc je nesmírná…“

Režie: Daniel Špinar. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Iva Němcová. Kostýmy: Lucia Škandíková. Hudba: Jiří Hájek.

Hrají: Kamila Sedlárová, Pavlína Štorková, Marta Zaoralová, Martina Nováková, Jakub Tvrdík, Ondřej Malý, Dušan Hřebíček a Martina Eliášová.

PREMIÉRA NA HLAVNÍ SCÉNĚ 3. BŘEZNA 2012 V 19.00 HODIN

č. 7 - březen 2012

Hned na počátku března, přesně 3. 3. 2012, se na hlavní scé-ně Klicperova divadla uskutečnila premiéra divadelní adapta-ce slavné novely Alexandra Grina Jessie a Morgiana v autorské úpravě a režii Daniela Špinara.

Jen málokdo nikdy neslyšel o filmu Juraje Herze „MORGIANA“, ornamentálním, výpravném a sugestivním příběhu dvou sester, Clary a Victorie, a kočky Morgiany, jediné bytosti, kterou zlá a nenávistná Victorie miluje. Úžasný výkon Ivy Janžurové v dvojroli obou sester pak z tohoto snímku z roku 1972 vytvořil jeden z nej-zajímavějších českých filmů. Méně známá je už potom původní předloha filmu, novela Ale-xandra Grina „Jessie a Morgiana“, kde Morgiana reprezentuje sestru zlou a Jessie sestru hodnou. Příběh prodchnutý romantic-kou atmosférou, snovostí a impresí se stal kromě Nachových pla-chet zřejmě nejslavnějším a čtenářsky nejoblíbenějším Grinovým dílem. A aby těch zmatků kolem pojmenování obou sester nebylo málo, zvolil režisér Daniel Špinar v Klicperově divadle kompromis – své sestry totiž pojmenoval Clara a Morgiana a jméno té starší a nenávistné dalo titul i celé inscenaci! V rolích dvou protikladných sester se tak na jevišti Klicpe-rova divadla představila Kamila Sedlárová (Morgiana) a Pavlína Štorková (Clara), Clařinu svobodomyslnou přítelkyni Evu ztvár-nila Marta Zaoralová, nebezpečnou vyděračku Gerwackovou Martina Nováková, zamilovaného advokáta Glenara Ondřej Malý, mladého letce Filipa Detreye Jakub Tvrdík a doktora Surdrega s ošetřovatelkou Theresou Dušan Hřebíček s Marti-nou Eliášovou. Scéna je dílem Ivy Němcové, kostýmy inscenace vytvořila Lucia Škandíková, autorem hudby je Jiří Hájek a drama-turgyní inscenace Jana Slouková.

MORGIANA!!!

Foto: Petr Neubert

Daniel Špinar, uznávaný jako jeden z největších talentů mladé české režie, se s vervou pustil do své třetí klicperov-ské inscenace. Po Shakespearově Zimní pohádce a Ler-montovově Maškarádě přichází na řadu Danova jedinečná srdeční záležitost – temná a hluboká Morgiana podle Ale-xandra Grina. Diváci ji budou moci vidět v Danově autor-ské divadelní adaptaci. A bezesporu se mají na co těšit.

Očarovala tě nejprve kniha Alexandra Grina Jessie a Mor-giana anebo Herzův film s Ivou Janžurovou? V čem pro Tebe spočívá hlavní kouzlo tohoto temného příběhu?Nejdřív jsem viděl film Juraje Herze a ano, naprosto mě okouzlil. Je to úžasně kompaktní dílo. Napínavý příběh na skvělé téma, úchvat-ná kamera, velkorysá výprava, pompézní hudba a především úžas-né herecké výkony... Pak jsem objevil knihu a byl jsem překvapený, jak moc se film od knihy liší.

Co bylo hlavním impulsem, že ses rozhodl pro divadelní adap-taci Morgiany?Myšlenku, že bych chtěl Morgianu dělat na jevišti, jsem nosil v hlavě poměrně dlouho – ta látka si o to vyložené říká, ale hlavním impulsem bylo to, že jsem našel pro obě hlavní role ideální představitelky...

Kritika vyčítala Herzově filmu konec, přišel jim k filmu jako přišitý horkou jehlou, jakože to „takhle skončit nemělo“. Cítil jsi to podobně? Můžeš prozradit něco o svých úvahách nad růz-nými konci tohoto příběhu?Herzův film končí přesně tak, jak končí Grinův román... Osobně mi tento konec nevadil. Velmi mě ale nadchla úvaha Juraje Herze, která se objevila v jednom z rozhovorů, které poskytl na téma Mor-giana. Vyjádřil se tam, že vlastně chtěl natočit konec jinak – že by Clara, která se vyléčí z otravy jedem, zjistila, že nikdy žádnou sestru neměla...

Kromě změněného konce, jaký je hlavní posun tvé autorské dramatizace oproti knize i filmu?Soustředil jsem se víc na Morgianu a hledal především psycholo-gické motivace, které ji dovedou k tak hroznému činu, jako je otrava vlastní sestry. Víc jsem to zpsychologizoval. Dá se říct, že inscenace bude takovou surrealistickou sondou do duše této „zlé sestry“.

Zároveň mě velmi bavilo téma, které je dnes nesmírně aktuál-ní – a sice strach ze stárnutí a ošklivosti. Zatímco v Herzově filmu byly obě sestry stejně staré, u nás i u Grina jsou tyto dvě sestry ve výrazném věkovém rozdílu.

Předloha vypráví příběh dvou sester - dobré, krásné a ctnost-né a zlé, zahořklé a lstivé. Jsou podle tebe sestry opravdu tak černobílé? Jak s tímto jednoznačným rozložením sil vhodně divadelně pracovat?To je, myslím, další drobné úskalí Herzova filmu – tím, že obě sestry hrála jedna herečka, tím dosáhl větší symboliky příběhu, ale menší plastičnosti obou charakterů – obě sestry vnímáme jako jeden ce-lek a ne jako dvě rozdílné bytosti. Nic není černobílé, proto se v naší inscenaci snažíme o to, aby v každé bylo to dobré i to špatné.

V minulém rozhovoru jsi zmínil, že inscenace je o dobru a zlu v člověku. Máš nějakou teorii, odkud se zlo v člověku bere? Myslíš, že jsme se narodili všichni „dobří“ a zlo se až pak na-rodilo v nás?

Na to si vůbec netroufám odpovědět... Stále toto téma zkoumám – u jiných i u sebe... A tato inscenace mě donutila o těchto věcech přemýšlet intenzivněji. Myslím, že zlo se rodí ze strachu a z mindrá-ku... a také z neinteligence a z neschopnosti empatie... Nevím... opravdu nevím.

Nakolik je pro tebe u této inscenace důležitá atmo-sféra? Dokázal bys ji nějak popsat?Myslím, že Morgiana bude jedna z nejobrazivějších insce-nací, jakou jsem kdy na divadle udělal... Divák by se měl ocitnout přímo uvnitř Morgianiny mysli a celou hru pak vnímat jejíma očima. Bude to velmi surrealistické... sever-ské... táhlé... paranoidní... opojné...

O čem jste si na začátku zkoušení s představitelka-mi hlavních rolí nejvíc povídali? O čem si nejčastěji povídáte teď?Celé zkoušení jsem se snažil, aby předvedly především pl-nokrevné plastické charaktery se všemi slabostmi... A teď je spíš zase vracím víc k tomu symbolismu – dobro vs. zlo, krása vs. ošklivost, mindrák vs. radost ze života, strnulost vs. pohyb... Doufám, že ve výsledné inscenaci bude obojí – jak ta konkrétnost, tak i ta symbolika protikladu.

Je něco, na co jsi během zkoušení narazil a co jsi ne-čekal?Opravdu mě nic zásadního nepřekvapilo... Věřil jsem hod-ně v obsazení, které mě nezklamalo, všichni pracují skvěle

a myslím, že by to mohla být výborná inscenace.

Jakou větu říkáš během zkoušek nejčastěji?SKVĚLÉ, ALE...

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

zlO se ROdÍ ze stRAChu A z MINdRÁku

Rozhovor s režisérem Danem Špinarem o premiéře Grinovy Morgiany

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 5 -

Na jaký titul se diváci mohou těšit? Čím je Morgiana výji-mečná? O čem inscenace vlastně je? Na vše, co vás zajímá, jsme se zeptali dramaturgyně inscenace Jany Sloukové!

Proč se dramaturg raduje, když se na repertoárové nabídce objeví Morgiana?Dramaturg se raduje, protože jde o českou premiéru, na činoher-ním jevišti se totiž tento titul zatím neobjevil a přitom skýtá neu-věřitelný divadelní a dramatický potenciál. Dramaturg Klicperova divadla se raduje, protože ví, že má v souboru dvě úžasné herečky, které mají šanci bezezbytku využít tyto výborné příležitosti. A dra-maturgyně Jana se raduje, že mohla zase dva měsíce zkoušet se svým oblíbeným spolužákem a kamarádem Špinarem.

Kdo je autorem scény a kostýmů? Jaký byl základní insce-nační klíč?Scéna je z dílny Ivy Němcové, kostýmy vytvořila Lucia Škandíková. Obě dámy jsou stálými spolupracovnicemi Dana Špinara, ale protí-nají se i ve spolupráci s režisérem Janem Fričem, tedy jde opět o naši starou dobrou DAMU – partičku. Navíc obě už v Klicperově divadle pracovaly, tu a tam si tu Iva Němcová střihla kostýmy (Mr-zák inishmaanský, Bylo nás pět), jindy scénu (Morgiana), a Lucia Škandíková má u nás také už na svědomí nejen kostýmy (Morgia-na), ale i scénografii (Maškaráda). Základní metaforou scény byl „freudovský pokojíček duše“, jde o svébytný uzavřený prostor, který umožňuje pracovat se základní-mi koncepčními principy protikladů – chlad, teplo – tma, světlo – stísněnost uvnitř, volnost venku atd. Podobným způsobem je koncipovaná i kostýmní složka inscenace.

O čem inscenace vlastně je?Morgiana jako psychologická sonda, pátrání po původu a míře zla v člově-ku. Morgiana jako pohled na frustraci, která vše ničí, požírá a zároveň pohled na dobro, které musí zvítězit. Morgiana jako surreálný obraz, pocity a emoce. Morgiana jako napínavá detektivka a hra o život. Morgiana jako hra o nedostatku lásky a především lásky k sobě. Morgi-ana jako dualita dobra a zla, světla a temnoty, krásy a ošklivosti, strnulosti a pohybu. Morgiana jako bolest a bez-moc. Morgiana jako víra a uzdravení. Morgiana jako krev havranů na sněhu…

Danovu režijní práci znáš dobře, je jeho Morgiana v něčem jiná? V čem vidíš nejsilnější stránku inscenace?Chtěli jsme, aby inscenace Morgiana byla velice sevřená, soustře-děná a intimní. S Danem už jsme spolu udělali mnoho inscenací, ale tato je zatím nejobrazivější, nejlyričtější, nejsurreálnější, nej-kompaktnější, s nejzajímavější vnitřní dramatičností a celkovou

atmosférou. Danův rukopis je na ní ovšem patrný i v typickém stří-dání gagových scén se scénami zastavení a napětí. Velká síla je pro mě také ve scénických obrazech a v spolupráci s výtvarnou složkou a hudbou. A také mě baví samotný text, střídání klasických dramatických situací s monology, které svou formou i obsahem ne-zřídka připomínají spíše poezii, ostatně několik básní – od Samuela Becketta - se dokonce v textu hry přímo objeví.

Co je na Morgianě nejvíc přitažlivé?Od začátku příprav mě fascinoval především samotný příběh, tex-tová stránka. Oba s Danem jsme se shodli, že naprosto milujeme Herzův film – pamatuji se, že když jsem ho viděla poprvé, byla jsem naprosto konsternovaná a šťastná, že vše dopadne v podstatě dob-ře, protože jsem nikdy neviděla tak chladnou a zrůdnou studii zla, nemluvě o celé atmosféře filmu a dokonalé Ivě Janžurové. Pak jsem si přečetla knihu – a ta mě okouzlila svou romantičností, jazykem, oním pověstným grinovským ornamentem. Když se rodila myšlenka Danovy koncepce, byla jsem zase nadšená jeho vizí, která vedla ke zplastičtění charakterů, zjemnění polarity a proto zživotnění obou hrdinek.

Morgiana je zlá a závistivá, plánuje vraždu vlastní sestry. S kým se podle tebe bude divák ztotožňovat?Do určité míry fungují obě sestry jako zhmotnění určitých vlastností v nás, v každém člověku se skrývá totiž část Clary i Morgiany, jde jen o to, nakolik svou temnou stránku dokážeme potlačit. Veškerá Mor-gianina nenávist vzniká z frustrace, z nedostatku lásky a především lásky k sobě. Na to se nabaluje veškerá negace, ubližování sobě i jiným, sžíravost. To je myslím věc velice přenosná, každý máme asi s něčím nebo někým takovým zkušenost, naštěstí ne v tak hra-niční podobě. Naše inscenace si pochopitelně klade také otázku krásy a ošklivosti, stárnutí a mládí, víry v predestinaci osudu skrze vzhled člověka. To je dnes bohužel velice aktuální věc. Každopádně tím, že divákovi nabízíme ponor do Morgianiny duše, umožňujeme

mu vytvořit si svobodný názor na její čin. Ale nepředpokládáme, že podpora jejího jednání bude tak velká, aby někdo něco podobného zkusil doma na mladších sourozencích…

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

- 6 -

CeskÁ pReMIéRA NA JeVIŠtI klICpeROVA dIVAdlA

ˇ

napsat stručný portrét člověka, kterého znáte řadu let, člověka, kterého si nesmírně vážíte a zároveň člověka, se kterým vás kromě mnoha inscenací pojí také nespočet bláznivých zážitků, bizarních silvestrů, hektolitrů vinných střiků a vůbec jedno velké přátelství.

Poprvé jsem Daniela Špinara zahlédla ještě coby studentka fi-losofické fakulty, dychtivě sledující inscenace v Divadle Disk, mezi kterými tehdy v roce 2002 vyčnívaly Ravenhillovy Polaroidy – pro mnohé to byl první dotek coolness dramatiky vůbec, a tak obecen-stvo docela s překvapením zíralo na všechny ty „feťáky a perver-záky“ na jevišti. Jedním z nich byl i Tim, homosexuál umírající na AIDS. Hrál ho mladý herec Špinar, a velmi dobře, což ocenil i týde-ník Reflex, když mu udělil prestižní Cenu za nejlepší herecký výkon festivalu Zlomvaz. To jsem ještě netušila, že až po prázdninách nastoupím do své první hodiny na DAMU, vybafne tam na mě zase tahle tvář. Dan je totiž bytost pracovitá a cílevědomá, a proto hned po svém herec-kém absolutoriu neváhal přihlásit se na režii a dát si ono pětile-té kolečko na divadelní fakultě ještě jednou. Na rozdíl od nás už všechno a všechny na škole znal, takže popoháněl tu naši vypeče-nou skupinku kupředu, pořádal skvělé večírky ve Zlatníkách, kde bydlel tehdy s rodiči a obrovským psem Brunem, hostil nás doko-nalou krmí a u toho mimoděk vyprávěl o svém studiu na hotelovce,

POT&LESK č. 7 - březen 2012

o tom, jak ho to stejně táhlo k divadlu, a tak to vzal přes dramaťák u Jiřiny Steimarové a jak ho pak vzali na herectví i bez maturity, jak se na DAMU zadrhl a nakonec sestoupil o ročník níž a postupně se vyloupl v dobrého herce, i když sám tomu stejně moc nevěřil a nesouhlasil s režiséry a jejich vizemi a jak mu zkrátka začínalo být jasné, že jeho místo bude na druhé straně barikády, a tak tehdy sti-hl ještě s přáteli založit Divadlo Valmet a za jeho krátkou existenci zrežírovat pár pozoruhodných inscenací. Danova řádná školní práce v době našeho studia pak už byla povětšinou suverénní spanilou jízdou – ať už to byl Cvětajevové Čert s dvěma divnými holčičkami a jednou velkou skříní, Euripi-dova Médeia, která vyvolala bouřlivé přestřelky mezi hodnotícími pedagogy, snad kvůli těm deseti kilům cibule, které zaplnily učebnu U22, nebo výtvarně i herecky stylizovaná Ibsenova Paní z moře. Stihli jsme spolu ještě udělat bakalářské klauzury HOMO 06, au-torskou koláž, která se pak úspěšně hrála ještě další čtyři roky, a už tu bylo Divadlo Disk a Dan si jako vždycky jel svou, umíněně a na-přímo, a jako své absolutorium si prosadil Bratry Karamazovy, a to hned vlastní dramatizaci. I přes původní varování pedagogů to dopadlo skvostně, o Špinarovi se začalo mluvit už hodně navážno a úměrně tomu začaly přicházet profesionální nabídky. Od té doby uplynuly čtyři roky a Dan toho stihnul více než dost – v Národním divadle začal v Boudě Egona Bondyho, pak se po-sunul do Kolowratu s Anglickou milenkou a zakončil to komedií Být či nebýt ve Stavovském divadle, u Bezručů udělal Kolečkovu Britney goes to heaven a poetickou hru Olji Muchinové Táňa, Táňa, v Liberci si dal hned dvakrát svou oblíbenou klasiku v mo-derním hávu – Lakomce a Figarovu svatbu, v Klicperově divadle vytvořil psychedelickou Shakespearovu Zimní pohádku i přísně stylizovanou Lermontovovu Maškarádu, na Kladně oceňované-ho Racka, v pražském Rubínu se s Petrem Kolečkem vyřádil na Kauzách Médeia, Salomé a Maryša a kus práce nechal taky na Vinohradech, kam hned po škole nastoupil jako kmenový režisér, ale nebylo to všechno tak růžové a jednoduché, jak by se jedno-mu mohlo zdát, a proto po dvou letech odešel a zanechal za sebou alespoň výrazné inscenace Marie Stuartovna a hlavně Vojcek – syrovou záležitost, která pořádně proklepala prach na červeném plyši této slavné měšťanské scény a po právu byla odměněna Cenou Alfréda Radoka. Dan dělá zkrátka divadlo moderní, silné a svobodné a s vervou jemu vlastní se vrhá do tematizace textů, kde neúnavně hledá ana-logie osobní i společenské. Proto jsem ráda, že Dan režíruje Morgianu v Klicperově divadle, a proto jsem ještě raději, že na ní oba spolupracujeme a můžeme si užívat všechny ty emoce scénické a textové společně a snad i dle našeho oblíbeného motta: „Hlavně s grácií!“

Jana Slouková

- 7 -

RezIséR dANIel ŠpINAR

NeNÍ lehké

ˇ

- 8 -

tretího brezna 2012 ozilo klicperovo divadlo další premiérou, tentokrát Morgianou Alexandra Grina. A zde vám prinášíme alespon malou

ochutnávku z následného rautu V podkroví…

ˇ

Režisér a autor dramatizace Daniel Špinar upřímně podě-koval Klicperovu divadlu a všem jeho složkám za to, že mu umožnilo splnit si zde svůj sen.

Dramaturgyně inscenace Jana Slouková s autorem scénické hudby Jiřím Hájkem.

Morgiana Kamila Sedlárová a její stíhající svědomí – vyděračka Gerwacková Martina Nováková.

Své kolegy přišla do hlediště podpořit i Lenka Loubalová.

Režisér Špinar zřejmě vysvětluje některé své koncepční záměry Jiřímu Zapletalovi

ˇ ˇˇ ˇ

stAlO se...

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 9 -

Výroční ceny v oblasti divadelní a dramatické tvorby uděluje Na-dační fond Cen Alfréda Radoka každým rokem. Letošní slavnost-ní večer se konal 25. února 2012 v pražském Divadle v Dlouhé, v režii Ivana Pokorného jej moderovali členové souboru Dejvické-ho divadla David Novotný, Lenka Krobotová a Václav Neužil a s písněmi vystoupili členové Divadla v Dlouhé.

... I TO JE JIŽ HISTORIEKategorie Inscenace roku2002 - Cena Hvězd na vrbě: projekt ČECHOV ČECHŮM / Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie: Vladimír Morávek

Kategorie Ženský herecký výkon1999 - PAVLA TOMICOVá / Maryša / Maryša - po pravdě však Mařka / Klicperovo divadlo Hradec Králové

Kategorie Divadlo roku2003 - KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRáLOVÉ2001 - KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRáLOVÉ1999 - KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRáLOVÉ1998 - KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRáLOVÉ

Kategorie Česká hra2012 - JEDLÍCI ČOKOLáDY/ David Drábek2009 - NáMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ / David Drábek2005 - AKVABELY / David Drábek

Kategorie Scénografie2005 - MARTIN CHOCHOLOuŠEK / AKVABELY / Klicperovo divadlo Hradec Králové

Kategorie Hudba2000 - VLADIMÍR FRANZ / HAMLET / Klicperovo divadlo Hradec Králové1999 - PAVEL SýKORA (A JIŘÍ BuLIS) / MARYŠA - PO PRAVDĚ VŠAK MAŘKA / Klicperovo divadlo Hradec Králové

MARYŠA - po pravdě však Mařka

Projekt ČECHOV ČECHŮM / Racek

AKVABELY

NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ

„Dostal jsem Radoka už popáté a v gratu-lacích od známých se rozmnožilo oslo-vení Karle,“ říká dramatik s odkazem na nedávnou hradeckou premiéru Věci Čapek od Martina Františáka. „Ano, stává se ze mě zombie českého dramatu, ale večer v Divadle v Dlouhé byl krásný,“ uvádí umělecký šéf čtyřnásobného divadla roku, které se pravidelně v této kategorii objevuje

v první desítce, vloni jím už mohlo být popáté. Radoky Drábek už má za Janu v parku, Akva-bely či Náměstí bratří Mašínů, vloni však ho-rorový kabaret Noc oživlých mrtvol nominaci neproměnil.

Dobrou zprávou je, že z rozhodnutí dvaa-osmdesáti teatrologů a kritiků vedle vážných textů porazila romantická komedie, pohád-ka roku 2011. „Tuto cenu jsem věnoval třem herečkám: Pavle Tomicové, Isabe-le Smečkové Bencové a Pavlíně Štorko-vé. Bez nich by Jedlíci čokolády nebyli představením narvaným diváky až po střechu, což je pro žijícího zombie – dra-matika ta největší slavnost,“ říká Drábek.

Jednačtyřicetiletý David Drábek má za sebou dobrý rok, sám říká, že jeden z nejlep-

ších. Český rozhlas Vltava rozbouřil veřejno-právní prostor jeho hrou Koule, která se za dva měsíce v upravené verzi objeví i na jevi-šti Klicperova divadla, samozřejmě s Pavlou Tomicovou v hlavní roli koulařské mistryně, k tomu vyšel nový soubor Drábkových her od roku 2004 Aby se Čechům ovary zachvěly (zakoupíte v divadelním butiku hlavní scény Klicperova divadla - pozn. redakce).

Jedlíci čokolády, vedle Morávkových Svě-táků a Drábkovy Figarovy svatby opravdová událost roku 2011, kterou jistě zohlední také výroční hradecké ceny, měli premiéru vloni v květnu. Kritika nešetřila chválou.

Petr Mareček,

DNES, 28. 2. 2012

„JseM zOMbIe CeskéhO dRAMAtu“POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 10 -

GRAtuluJeMe!

ˇ

POT&LESK

- 11 -

č. 7 - březen 2012

„Tak to je pěkné... Děkuji mnohokrát,“ řekl bezprostředně po vyhlášení David Drábek. „Já jsem v této hře, která je velmi osob-ní, popsal své problémy z posledních let a jsem tedy rád, že si ceníte mých pro-blémů. Já si samozřejmě také cením va-šich problémů... jak s oblibou v divadle říkáme. Tuto cenu bych rád věnoval třem herečkám Klicperova divadla, jmeno-vitě Pavle Tomicové, Isabele Smečkové Bencové a Pavlíně Štorkové, které si ji zaslouží stejnou měrou. A nebudu to dál rozvádět, protože mi vytrhli stoličku a tak každých pět minut sliním...“ vyjádřil se au-tor upřímně, načež si vysloužil mohutné ovace pobaveného publika.

Připomeňme si, jak Jedlíky hodnotila kritika už bezprostředně po premiéře:

„Jedlíky čokolády, novou divadelní hru Davida Drábka, můžeme číst dvojím způsobem: buď jako příležitost ke třem jedinečným studiím tří charakterů, jíž naplno využily tři znamenité herečky hradeckého souboru (ani jejich muž-ští partneři ovšem nevycházejí naprázdno), anebo jako pokus o groteskně lomené čecho-vovské drama (poučené na Woodym Allenovi), novou parafrázi starého tématu osamělosti tří nenaplněných ženských osudů.“

Vladimír Just, Lidové noviny, 17. 6. 2011

„Inscenace i hra se dotýkají některých neu-ralgických bodů naší současnosti, především citové prázdnoty, ne zcela úspěšně saturova-né pasivními diváckými přebory ve sledování módních filmových titulů, také uchylováním se k předžvýkanému orientálnímu „duchovnu“ a koneckonců i k často hysterickém „pejska-ření“. David Drábek opět prokázal, že je dítě-tem své doby a dovede jí „odečítat z rtů...“

Jan Kerbr, Divadelní noviny, 14. 6. 2011

„Napřed si mě vyfotili, aby měli doku-ment, jak jsem vypadala po redukční die-tě. Potom mi přivezli tunu čokolády, mu-sela jsem ji spořádat a fotili mě zase - jak jsem vypadala před dietou.“ To je jedna z vtipných absurdit JEDLÍKŮ ČOKOLÁDY Davida Drábka, které uvádí hradecké Klicperovo diva-dlo. Klicperovci se dostávají opět do znameni-té kondice. A samozřejmě v Jedlících čokolády nejde jen o problém Rózy (suverénní Pavla Tomicová), která ztloustla tak, že už se vůbec

nemůže postavit na nohy. Je jednou ze tří ses-ter žijících bez rodičů, partnerů a trochu mimo realitu. „Mimoni“ jsou ale i chlapi, kteří se

jim nakonec do života připletou. Stát na vlast-ních nohou, to je katarze všech...“

Jiří P. Kříž, Právo, 23. května 2011

„Současná romantická komedie je vratký prám, jenž hrozí zadrhnutím na mělčině slza-vého sentimentu. Nebo řachandy. O Drábko-vých JEDLÍCÍCH ČOKOLÁDY to neplatí. Drama-tikovi a režisérovi Davidu Drábkovi, jemuž bývá máloco svaté, se povedlo něco nečekaného. Jeho Jedlíci čokolády, poslední premiéra 126. sezony Klicperova divadla, jsou komorní až intimní inscenací, v níž se děje malý a křehký zázrak. Jako by nešlo téměř o nic, ale vlastně o všecko. (…) V hradeckém kontextu náleží Jedlíci k Drábkovým režijně nejvyrovnanějším počinům. Z Drábka kabaretiéra a recyklátora všemožných žánrů, což se stalo osudné zejmé-na jinak ambicióznímu Sherlocku Holmesovi, se stal Drábek terapeut almodóvarovského kalibru s empaticky hlubokým ponorem do ženské duše.“

Petr Mareček, DNES, 23. května 2011

ˇ ˇ ˇ„CeNu VeNuJI tReM heReCkÁM klICpeROVA dIVAdlA...“

V POT&LESKové rubrice (NE)VIDÍM TO KRITICKY nám každý měsíc odpovídá na otázky jedna osobnost české divadelní kritiky. Kromě toho, že se snažíme od osob k tomu nejpovo-lanějších získat jakousi reflexi a zpětnou vazbu naší práce, zajímá nás také úvaha o jejich kritické práci a praxi - zkrátka chceme se dozvědět, JAK TO VIDÍ. Tento měsíc na naše otázky odpovídal PETR PAVLOVSKÝ - český teatro-log, kritik a pedagog, který sleduje práci hradeckého divadla již více než třicet let.

Vzpomenete si na první představení, které jste v Klicpe-rově divadle viděl? O jakou inscenaci šlo a uspěla u Vás?První byla, tuším, Aprílová holka s Annou Cónovou v titulní roli, rok 1977. Každopádně tento titul jsem již recenzoval, moc se mi to líbilo, jakkoli to byl sovětský titul. Pak jsem viděl některé inscenace Grossmanovy, vzpomínám především na Maryšu. Konečně VŠE v Besedě – a vše jsem mnohostranně recenzoval (Tvorba, Čs. loutkář, Čs. Architekt). Do listopadu jsem dělal ob-jednané interní hodnocení za dramaturgování J. Etlíka a režie

„kultOVNÍ bylO téMeR VŠe s pAVlOu tOMICOVOu...“

O. Kužílka (např. Anděl přichází do Babylonu).

Na červnový festival DER jsem začal jezdit od 2.

ročníku, vynechal jsem pouze poslední dva z důvodu

dlouhodobé nemoci, letos opět pojedu. Vždy na celou přehlídku.

Když se podíváte na tvorbu Klicperova divadla jaksi ce-listvě a souvisle, jak vnímáte jeho cestu?V nejlepších obdobích divadlo vždy kombinovalo dvě gene-ticko–modální oblasti a příslušné postupy: interpretační divadlo a autorské divadlo (srov. můj teatrologický slovník

Základní pojmy divadla, Praha 2004.) Např.: Grossman Maryša, Don Juan x Beseda. Morávek výtečné kombinoval

i střídal obě polohy.

Bylo pro Vás některé představení Klicperova divadla sku-tečným zážitkem? Nebo stalo se pro Vás osobně kultov-ním?Kultovní pro mě byly inscenace Na Candida, Pastýřka, Don Juan Grossmana, Morávkova čechovovská série, téměř vše s Pavlou Tomicovou, Mistr a Markétka Sergeje Fedotova, Pitínského Bet-lém, Buldočina a také Pohádky pro zlobivé děti od Arnošta Gol-dflama.

V čem podle Vás spočíval Morávkův fenomén v Hradci Krá-lové? Morávek promyšleně budoval soubor a uměl herce vyburcovat k výkonům na hranici jejich možností. Inscenačně si pak troufnul

(NE)VIDÍM TO

KRITICKY

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 12 -

ˇˇ

na něco nevídaného – v regionálním divadle uplatňoval postupy au-torského divadla.

Prozradíte, jaký byl Váš nejsilnější „klicperovský“ zážitek z doby nedávné?Akvabely...

Sdílíte názor, že Klicperovo divadlo bylo vždy silné zejména díky „silným“ a umělecky vyhraněným osobnostem umělec-kých šéfů? Ano!

Jakým způsobem hodnotíte - dnes již tříleté - působení Davida Drábka v Hradci Králové? Moc neznám, měl jsem pauzu 2009-10.

K jakému typu divadla Vy osobně inklinujete? Buď radokovské divadlo veliké metafory nebo divadlo velice kon-taktní, komediální.

Vzpomenete si na své vůbec první setkání s divadlem?Domácí loutkové. Sám jsem šel prvně na Baladu z hadrů v roce 1958 do ABC, bylo mi 14 let.

Jaká je Vaše oblíbená divadelní hra, kdybyste měl jmenovat pouze jednu?Lucerna.

Podle čeho se rozhodujete: Ano, dnes večer půjdu na tento titul do divadla... Sázíte dnes již na jistotu?Jako profesionál důchodového věku už nic nemusím. Nejdůležitější tedy je eliminace toho, na co jít nechci: pokleslá pop-kultura, kýče těžící z televize (něco jiného je ovšem parodie na ni!), cool drama-tika, sci-fi (nemá rád ani v literatuře), inscenace s levičáckou ten-dencí, antiamerické, pacifistické. Často jdu na něco kvůli jménu režiséra, někdy též kvůli herci – herečce. Jistota není nikdy, všechno se dá zkazit.

Kolik představení měsíčně zhruba zhlédnete?Dvě.

Odcházíte někdy z divadla o pauze?Odcházím někdy už po 15 minutách, sedím-li na kraji! Umím ale i bleskově hluboce a tiše usnout - profesionální výbava. Důvěrně znám všechny pizzerie okolo náměstí Míru, protože už 20 let jsem - s několika výjimkami - nevydržel v Divadle na Vinohradech do konce.

Vaší profesi náleží analytické myšlení – dokážete se někdy oprostit a užít si představení v rovině ryze emocionální? Ne-cháváte se strhnout?Ano, když je divadlo zvlášť dobré, řičím smíchem a někdy i pláču. V Hradci třeba při závěrečné scéně Mistra a Markétky.

Kdy se pro Vás divadelní inscenace stává zážitkem?Když mám intenzívní potřebu jít na titul znovu.

Připravila Magdalena Frydrych Gregorová

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 13 -

Petr Pavlovský na VII. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 2001

Petr Pavlovský - český teatrolog, kritik, pedagog a vedoucí katedry divadelní vědy FFUK Praha (do 2007). Ve své práci se zabývá rozhlasovým dramatem a loutkovým divadlem. Píše články do Divadelních Novin, A2 a Literárních novin. Editorem teatrologického slovníku Základní pojmy divadla (Národní divadlo, Libri 2004). V úvodu zveřejněna jeho stu-die Taxonomie jako základna slovníku, kde vysvětluje svoji metodu klasifikace umění. Vychází zde z teorie prof. Jaro-slava Volka (1923-1989).

POT&LESK

- 14 -

č. 7 - březen 2012

Soustředěný Bohdan Holomíček a průvodní slovo ředitele Klicpe-rova divadla Ladislava Zemana a herečky Lenky Loubalové,

Mezi hosty vernisáže mohlo zvídavé oko zahlédnout i nečekaného ná-vštěvníka Karla Čapka – alias Jana Sklenáře, připraveného v kostýmu na následnou premiéru.

Před únorovou premiérou inscenace Věc Čapek v Klicperově divadle se uskutečnila verni-sáž oblíbeného, nejen divadelního, fotografa Bohdana Holomíčka. Vystavené fotografie představují vzpomínku na nejrůznější inscenace Klicperova divadla, které Bohdan Holomí-ček v průběhu let fotograficky zdokumentoval, mimo jiných například Tři sestry, Odcháze-ní, Paní Urbanovou a mnohé další. Výstava potrvá ve foyer divadla do 2. dubna 2012, poté ji 4. dubna vystřídá výstava fotografií výtvarníka a scénografa Milana Davida. Chcete-li tedy zavzpomínat na atmosféru starších inscenací, rozhodně si výstavu nenechte ujít!

slAVNOstNÍ zAhÁJeNÍ VÝstAVy bOhdANA hOlOMÍCkAˇ

Autor vystavovaných fotografií v zápalu neváhal nafotit i svou vlastní vernisáž!

stAlO se...

POT&LESK

- 15 -

č. 7 - březen 2012

19. února se v klicperove divadle uskutecnila také premiéra hry VeC CApek, kterou napsal a zrezíroval Martin Františák.

Poté se ujal slova umělecký šéf David Drábek, za ním vlevo autor hudby Jiří Hájek a vpravo Martin Františák

s dramaturgyní inscenace Markétou Bidlasovou.

ˇˇ

ˇ

ˇ ˇ

Fotograf Bohdan Holomíček si nenechal ujít příležitost k dalšímu focení.

Na závěrečné děkovačce nechyběl kromě dobových postav také Ivan Magor Jirous, který má ve hře také svou roli.

Mezi rodinou Čapkových se děkoval také autor a režisér Martin Františák a výtvarník scény Jan Štěpánek.

Následné projevy na přípitku V podkroví otevřel tradičně pan ředitel Ladislav Zeman.

Autor a režisér Martin Františák poděkoval celému Klicperovu divadlu.

Karel a Josef, bratři jak se patří aneb Jan Sklenář a Josef Čepelka.

stAlO se...

POT&LESK

- 16 -

č. 7 - březen 2012

VeC CApek

Napsal a zrežíroval Martin Františák

(Josef Čepelka, Helena Plecháčková a Jan Sklenář,

foto: Tomáš Zeman)

ˇ ˇ

V sobotu 18. února měla na hlav-ní hradecké scéně svou světovou premiéru nová hra Martina Fran-tišáka Věc Čapek, kterou uvedl ve vlastní režii. Do jedné ze dvou hlav-ních rolí obsadil Honzu Sklenáře, který – jak se dočtete na následu-jících řádcích – bytostně věří v po-slání a v odkaz, který nám Čapek zanechal. O tom, co pro nás Čechy Čapek znamená, jak ho chceme vidět a nevidět a co na tom všem Honzu doopravdy štve, si přečte-te v našem rozhovoru.

Co se ti jako první honilo hlavou, když ses dozvěděl, že se máš zhostit role Karla Čapka?První bylo překvapení, protože se v divadle proslýchalo, že ty bratrský role budou pro starší kolegy, pak mě na chvíli přepadla pýcha a pak velkej strach. Páteří mi projel mráz, když jsem si začal uvědomovat, co ten člověk znamená, kým byl a je pro mě a nás všechny. Bylo to krátce po úmrtí naše-ho milýho prezidenta, kdy jsem si nejen já, ale i všichni tak nějak okolo mě začali uvě-domovat, že tu bude chybět někdo, kdo nám bude pořád dokola připomínat, že jsme pře-

- 17 -

ROzHOVOR S HONzOu SKleNářeM

O JeHO NeJNOVěJší ROlI Ve VěCI ČAPeK

POT&LESK č. 7 - březen 2012

„z kARlA se MI JeŠte tResOu kOleNA...“

devším lidi. Uprostřed přírody. A to bylo taky Čapkovic obrovský téma. Takže mi to vědomí pomohlo vyrovnávat se se ztrátou Havla.

Jaké byly tvé první dojmy po přečtení Františákova textu Věc Čapek?To bylo další překvapení. Myslel jsem, že o nich vím poměrně dost, a tak jsem čekal nějaký rychlý životopis protkaný jejich dílem a ústící do fašismu. Po prv-ním přečtení jsem zjistil, že vím, stejně jako všichni na čtené zkoušce a i moji přátelé mimo divadlo, úplný prd. Byl to text plný pro mě nových informací a pohledů, skutečností, které byly tak nečekané, že jsem je zprvu ani nechtěl přijmout. Taky text mnoha žánrů – poezie, dialogů, dokumentů a fakt, dopisů, písní... Zajímavá byla postava Magora Jirou-se jako Charóna spojujícího z pohledu čis-toty a angažovanosti tu historii se součas-ností. Prostě se mi ta sterilní národovecká představa o Karlu Čapkovi jako o sádrové bustě začala rychle hroutit. Takže velký zmatek.

Jaké bylo zkoušení s Martinem Franti-šákem?Francin je můj spolužák z JAMU. Byl to náš ročníkový režisér. Dost jsme spolu pracovali, hodně se nám věnoval. Toto uplatňuje do-dnes a nejen jako režisér. Je intenzivní jak ve vnímání dění okolo i v sobě, tak v práci i zábavě. Zkoušeli jsme v divadle, v hospodě, na ulici... Dává si záležet na tom, aby vás co nejhlouběji vtáhl a ponořil do problematiky, na které pracujete. Potom je to hledání lehčí a rychle se dostanete dál. Už se neřeší hlou-posti, ale důležitý věci, i když možná zdánlivý

detaily. Snesl nám velmi obsáhlý materiál. Museli jsme přijít na to, jak nějakých 50 let plných intenzivních životů a tvorby vměstnat na divadle do 2 a půl hodiny a nelhat a ne-podbízet se.

Jak Martin Františák přistupuje k herci? Bylo toto zkoušení pro tebe něčím nové, přínosné, výjimečné?Francin vychází z toho, jaký jste. Jaký máte naturel, jak přemýšlíte, o co se snažíte, ne-snaží se člověka předělat. Myslím, že je pro něj každý velmi důležitý tak, jak je. Jen oče-kává otevřenost a aktivitu při práci. Divadlo je holt práce, která vyžaduje, aby se něco dělo. Když je to nuda, nemá to s divadlem nic společného. Nové pro mě bylo hrát sku-tečnou, ne tak dávnou historickou postavu,

která pro většinu lidí něco podstatného zna-mená. Přínosné bylo přemýšlet o tom, jak tak chytrýho a citlivýho člověka nechat mlu-vit a nebýt u toho trapný, falešný a nudný. A výjimečný bylo zahrát si konečně s mým milovaným kolegou Bohouškem „Josefem“ Čepelkou.

ˇ ˇ

Jaké rysy jste se spolu s režisérem Františákem snažili postavě Karla Čap-ka vtisknout? Postavě „Ka-Čeny“ jsme chtěli vtisknout především život. Nám „pozůstalým“ se totiž stalo, že jej vnímáme jen jako literaturu, po-litika, „sloupka“ a „fejetona“, ulízlou vlíd-nou tvář z fotografií, nějaký ten protifašistic-ký (i když úžasný) film... Nemáme ale žádnou představu o tom, kdo to byl. Jak vyrostl, co ho štvalo, jak cítil, koho miloval a jak. Existu-je jen velmi málo vteřin obrazového i zvuko-vého záznamu. Jinak jen dopisy, vzpomínky blízkých, notně upravené v dobrácké snaze toho v posledku bičovaného a pranýřova-ného Čapka idealizovat a zbožštět, tvorba a pár studií. Obdivuju, jak z tohoto maminkou

zamindrákovaného člověka, mohl

vyrůst

tak starostlivý a dobrý člověk. Chci ale taky hrát o jeho vášnivém, osvěžujícím „úletu“ s Věrou Hrůzovou v Brně, o jeho chorobné až „tátovsky“ platonické lásce k Olze Scheinp-flugové, jinošské urvanosti ze řetězu, o jeho úzkosti z Evropu objímajícího násilí a šo-vinismu, které se rozvíjely společně s jeho vápenatěním páteře a obrovskými bolestmi, a tak dál...

Dá se říct, že máte něco společného?Asi by se dalo, ale bojím se, aby to nevyznělo nafoukaně. Pravda je, že já jej taky neznám. Jen jsem se vloudil do jeho dopisů, myšle-nek, nasimuloval nějaké situace z jeho života a přes sebe je přetransformoval pro veřejnost – tak, jak jsem tomu porozuměl já. Snad ta hrůza z násilí, bolavá záda, bo-jácná odvaha, bratrství, láska a víra v oby-čejné věci...

Nakolik jsi během zkoušení čerpal ze sebe?

Hlavně ze sebe (jsem rád, že mi pro to Francin nechal prostor), ale taky jsem

se koukl na Člověka proti zkáze s Josefem Abrhámem, protože jsem

se potřeboval uklidnit, jestli vů-bec jde tak jemně a citlivě se

projevujícího člověka zahrát. Jestli to může fungovat.

Aby nebyl jen mátohou. No a pak jsem se inspi-

roval Havlem, protože jeho jednání a život má s K.Č. až moc po-dobností: jemnost, Olga Scheinpflugo-vá – Dáša Havlová, chvíle smrti je skoro totožná – oba če-kali na svoji ženu, pojedli spolu, pak zemřeli... „Havlovo Véčko“ prý udělal Čapek na Olgu, když

procházel smrtí na znamení, že zůstanou

dva – on a ona... Dále vzdáleněji Dášeňka a

Ďula, Hrádeček a Úpice či Strž... Ve věcech tvorby

a roztříštěnosti života reál-ného a toho tvůrčího, nadre-

álného mně šel hlavou David Drábek. Inspirací bylo vlastně

mnoho.

změnil se po inscenování této hry nějak tvůj pohled na Karla Čapka?

To už jsem myslím řekl. Změnil se velmi tím, že jsem pronikl do jeho slabostí, vášní,

strachů, všeho skrytého. Nezměnil se ale v tom smyslu, že bych si ho přestal vážit. Na-opak teď, když ho znám alespoň tak, jako by chodil okolo mě, ho mám ještě víc rád a obdivuju nesrovnatelně víc.

Jak se v inscenaci teď cítíš?Velmi dobře. Po tom, co jsme dva měsíce nad Čapkovými životy prožili, se cítím velmi silný a spolu s kolegy odvážný. Jen mě trápí neochota některých lidí vykašlat se na svůj neúplný (přitom velmi urputný) postoj ve vní-mání osobnosti Čapků jako sádrových bust, nebo voskových figurín. Mrzí mě a divím se jim, že se na ně nemají chuť podívat přes své živé životy se vším, co k nim patří. Doufám, že jim až moc nesaháme do svědomí. Ale mluvím spíš teď o některých celostátních kriticích...

Proč by diváci měli na Čapky přijít?Aby zjistili nebo se ujistili (stejně jako my), pokud to náhodou ještě nevědí, že se trápí stejnými věcmi jako Karel a Josef, Magor Ji-rous, Peroutka, Šrámek i Masaryk, že stejně jako oni věří a dělají dobro. Nebo ales-poň chtějí. A že nejsou o nic menší, jen jsme třeba společensky méně významní, přitom o nic méně cennější. Já to chápu jako oslavu lidství, svobody ducha, taková „after party“ Havlovsko-Čapkovsko-Schwei-tzrovsko-LutherKingovsko... a já nevím koho všeho... památky. Na tu párty bych je rád po-zval... proto by snad mohli přijít.

Kterou další velkou postavu českých dějin by sis někdy rád zahrál? To snad nemyslíš vážně? Mně se ještě třesou kolena z Karla, a ty bys mě hnala do další české busty?! Ale počkej... dal bych si něco regionálního. Třeba osvíceného vykuka, hra-běte Šporka, nebo nějakého sviňáka - třeba Trautenberka... za pár let, až ztloustnu, zu-hrovatím, zapšknu a oštětinuju se...

Co tě tuto sezónu ještě čeká?No, nějaké pokračování spolupráce s Mi-chalem Horáčkem v Českém kalendáři, Bylo nás pět u nás v Klicperáku, tam jsem dostal zpívací postavu Ondřeje Havelku a bráchu Láďu Bajzu, ke konci sezony bychom rádi s jedněmi kamarády muzikanty udělali koncertně-divadelní pořad o Freddiem Mer-curym a Queenech, no a samozřejmě Oskar a růžová paní. Už se řítíme vstříc stovce.

Na co se právě teď nejvíc těšíš?Na příští Čapky a na všechny, kteří se budou cítit nějak pohnuti. A taky na Morgianu.

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 18 -

eVA KRATOCHVílOVá HRAJe Ve VěCI ČAPeK

MIleNKu KARlA ČAPKA, VěRu HRůzOVOu

Tři týdny po premiéře jsem se zepta-la Evy Kratochvílové na její dojmy ze zkoušení nejnovější Františákovy inscenace v Klicperově divadle. Už během předjednávání našeho roz-hovoru Eva nešetřila chválou a spo-lupráci s Martinem Františákem si vřele pochvalovala. Uvědomila jsem si, že je příjemné pokládat otázky herci, který si za inscenací, ve které hraje, skutečně stojí.

Jaké byly tvé první dojmy po přečtení textu Věc Čapek? Takový výlet do půvabné neznámé krajiny. Pan Františák nás tou krajinou provázel tak poutavě a nadšeně... Já „čtu texty poma-lu“, vytvářím si představu o celku až během zkoušek. Pan Františák mě vcelku uhranul, Čapek mě „sbalil“ už dávno, takže jejich společný text to měl u mě jaksi „předjedna-né“.

Jaké bylo zkoušení s Martinem Franti-šákem? Bylo to výjimečné a skvělé zkoušení! Ačkoliv mé role (Válka a Věra) nejsou „velkoplošné“, bylo fascinující účastnit se zkoušek, tedy doslova „zkoušek“, kdy se „zkouší“ a hledá v tom nejlepším smyslu slova. Já myslím, že riziko a nejistota je v umění jediná šance. To je to vzrušení, to je ta krása. Mnozí režiséři se jí raději vyhnou a jejich práce pak bývá okleštěná. Bylo to vzácné setkání s oprav-

dovým režisérem, který nepolstruje zkoušky úzkostlivě předpřipravovanými obrázky, ale žije celou věcí, je v ní a zároveň na vše po-hlíží zvenku, neusurpuje herce, ale vnímá je. Františák byl navíc dokonale připraven i te-oreticky, hodně toho o Čapcích věděl a také přesně věděl, co z toho si vybere a „zveřejní“ v inscenaci. Bylo to jedno z nejkrásnějších zkoušení, jaké jsem kdy zažila.

Jaké rysy jste se spolu s režisérem sna-žili Věře Hrůzové vtisknout? Divadlo, jak víme, pracuje se zkratkou. Ústřední postavou je Karel, hledáme tedy obraz Věry Hrůzové, který v sobě asi nosil Karel Čapek. Hledáme, co pro něj zname-nala. Interpretujeme osudy lidí, které sklá-dáme ze střípků, dopisů, reálií. Hledáme ženu, kterou Karel vášnivě miloval. Ženu, ke které šel přímo, a nakonec ji „minul“, nebo neudržel. Ptáme se proč, hledáme Čapkovo „na ostří nože“… Věra je symbol síly, života a sexu, myslím. Takže láska. Držela jsem se té představy přímosti a síly, vztah, ve kterém na cestě k tomu druhému nic nepřekáží.

Máte něco společného? No, každý večer, kdy hrajeme Čapka, máme společné všechno. To je těžká otázka. Mně v osobním životě chybí ta přímost a jasná kontura postavy, to je ale obecná výhoda jevištních postav – vědí, kdo jsou. Nebo to o nich ví alespoň herec, který je hraje. Po-tom… taky se mi moc líbí chlapi.

Vnímáš postavu Věry Hrůzové jako kon-troverzní? Přece jenom má statut milen-ky, což k člověku zásadovému, jakým Čapek byl, moc nesedí...Do ničeho oficiálního či veřejného se, zdá se, nepletla, vztah s Olgou nezničila, kariéře neuškodila, Čapkovi snad víc dala než vza-

la a skoro nikdo ji nezná. Takže myslím, že v tomto smyslu kontroverzní není. Kdo však ví, kdo to byl Čapek? Kontroverzní může být naše inscenace, která polemizuje s kon-venční omalovánkou Karla Čapka. A Věra Hrůzová opravdu žila, byla, existovala, Čap-ka „milovala“ – a to se pozná jak? To je jen hra s našimi představami a předsudky. Pro mě kontroverzní není, mně je sympatická Věra i Olga, prostě vztahy nejsou jednodu-ché.

změnil se po inscenování této hry nějak tvůj pohled na Karla Čapka?Ano, Čapek pro mne ožil. Spojil se obraz geniálního talentu a obyčejného lidského osudu.

Jak se v inscenaci teď cítíš?Je to v současnosti má nejoblíbenější insce-nace. Vždycky se na ni moc těším.

Proč by diváci měli na Čapky přijít? Je to přesná, krásná, jímavá inscenace. A navíc poučná. Výzva k dialogu.

Vím, že spolu s Dušanem a Isou stále pracujete na tvé Jekylle Hydeové V pod-kroví. Jak se inscenace vyvíjí?Jekyllu jsme po prvních několika reprízách vzali a pořádně s ní zatřepali, vypadlo z ní pár replik, pak se krásně usadila a myslím, že teď je v kondici. Citlivě reaguje na diváky a dělá nám radost.

Co nového chystáš? Ráda bych napsala hru o mafiánech z tele-shoppingu a zločinu podomního prodeje. V podstatě Malou mořskou vílu.

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

POT&LESK č. 7 - březen 2012

- 19 -

ˇ„CApek Me »sbAlIl« uz dÁVNO...“ˇ ˇ

POT&LESK

- 20 -

č. 7 - březen 2012

Další fotografická výstava v Galerii u Klicperů!

Ve středu 4. dubna 2012 v 18.00 hodin slavnostně zahájíme výstavu fotografií MILANA DAVIDA (1959). Českobudějovický rodák absolvoval DAMU a jako scénograf dosud vytvořil více jak tři stovky projektů pro mnohá pražská di-vadla a v četných divadlech České republiky. Stejně tak i v mnoha zemích Evropy, Severní a Jižní Ameriky… Zatím jeho poslední a velmi ceněná scénická realizace v Klicpe-rově divadle pochází z října minulého roku: Ch. D. Grabbe: Don Juan a Faust – skvělá inscenace režiséra Jiřího Nekvasila je ozdobou repertoáru hlavní scény. Fotografie provází Milana Davida celým jeho výtvarným životem a postupně se prosadil do nejlepších našich i zahraničních gale-rií. Výsledkem byla mimo jiné i cena Leica Medal of Excellence. Jeho první výstava fotografií v Galerii U Klicperů je výběrem z prací za posledních deset let, hlavně pak z cyklu Přechodný po-byt a bude otevřena do 16. května 2012.

MIlAN dAVId

Ch. D. Grabbe: DON JUAN A FAUST

POT&LESK

- 21 -

Vážení a milí čtenáři, tento rok pro mne začal opravdu podivně. Hned v lednu mne přepadly nějaké zdravot-ní potíže, o kterých jsem byla přesvědčená, že jednou dávkou antibiotik zmizí jednou provždy a v nenávratnu. Ovšem ouha, člověk míní... Zkrátka a dobře, bylo mi pomoženo, ale jisté problémy zůstaly a já nastoupila krušnou cestu po lékařských zařízeních. Ale to už byl únor, kdy jak víme, udeřily kruté mrazy. Jelikož mne v životě potkávají neuvěřitelné věci, se kterými nenakládám vždy zrovna nej-

šikovněji, nedovolila bych si nikomu dávat nějaké konečné rady do života. Ale tentokrát jednu mám. Platí určitě pro každého z vás. Nechoďte po doktorech v krutých mrazech! Jak známo, první slova většiny lékařů ve chvíli, kdy vstoupíte do jejich svatyně, jsou: „Svlékněte se, prosím!“ A zde nastává ten kámen úrazu. Než ze sebe sesoukáte všech-ny ty šály, kabáty, svetry, trička, punčocháče či spodky, dle pohlaví, konečně ponožky a boty, jste opocení od hlavy až k patě. Takto před-stoupíte před zraky svého lékaře, jenž nutně musí nabýt dojmu, že se zkrátka nemyjete. On to velkoryse přejde, ale vy se stáváte ma-jiteli sebevědomí velikosti scvrklého jablíčka v zapadlém koutku sklepení. Ještě horší je pak v malé kabince všechny ty hadry zase na sebe navléci a důstojně odejít. Tudíž radím:

k doktorům jedině na jaře, za vlahého léta, či teplého podzimu. Za těchto ponižujících podmínek jsem ab-solvovala mnohá vyšetření a nevypadalo to nejhůř. Ovšem jen do chvíle, kdy se u mé lékařky-specialistky sešly všechny výsled-ky laboratorní, ultrazvukové a jiné. V jediné zdrcující chvíli jsem se dozvěděla, co vše mi hrozí a co proti tomu budu muset udělat. Též jsem obdržela špatně čitelný papírek s dopo-ručenou dietou. Když jsem rychle rozluštila, co vše nesmím, zkroušeně jsem se zeptala, co vlastně budu jíst. A co budu pít??? Paní doktorka ukázala na poslední odstaveček, kde jsem se dočetla, že mohu jíst brambory a pít mléko. Moje rozčarování bylo obrovské, jak jistě pochopí každý, kdo mne zná. Miluju víno, vypečené vepřové, sem tam nějakou tu uzeninku, poctivě namazaný krajíc, atakdále atakpodobně. V tuto krutou chvíli jsem po-chopila, že večírek skončil, nastává askeze, sport a skřípění zubů. Též jsem obdržela ně-jaké léky, jejichž přiložené letáky mne dora-zily zcela. Další a další omezení radovánek, tentokrát jen na tři neděle, zaplať pámbu.

Vrávorajícím krokem jsem se vydala ke svému milému červenému autíčku, bych se dovezla domů, kde se konečně vypláču. Ale opět ouha, byl DEN BLBEC. Na levé přední pneumatice zářila krásná žlutá botička. Byla jsem upřímně překvapená, protože jsem skálopevně věřila, že se v těchto místech neplatí. Jinak platím poctivě a vždy, mám těch lístků plnou palubní desku. Sáhnu do kabelky pro mobil, abych povolala policii ku pomoci, ale do prčic, mobil jsem zapoměla doma. Skrze slzy, deroucí se mi do očí, spat-řím spásu. Muže, nastupujícího do soused-ního auta. Pěkný, vysoký a ochotný. Nejenže zapůjčil mobil, ale ještě mi poradil, ať to policajtům sehraju stejně smutně a upřímně jako jemu. Řekla jsem, že hrát neumím, ale on mi opáčil, že to není pravda, že mě zná z divadla. Aby moje ostuda byla dokonalá, ukázal mi směrem, kde se nachází parkova-cí automat. Zcela skryt mezi auty, na místě, kdy jsem ho nehledala. A pak se mne ještě ten milý pán zeptal, jsem-li opravdu ve svém věku tak naivní, když věřím, že by nás naši mocipáni nechali v centru města parkovat zdarma. Ano, jsem tak tupá! Policie přijela, jeden mládenec sundal botičku, druhý vypsal pokutu, mírnou, když jsem mu ukázala spoustu parkovacích líst-ků ve svém voze, a řekl, že je škoda, že mi tu botu dali. Bez ní by mi dal jen napomenutí, neboť pochopil, že jsem nepodváděla vě-domě, nýbrž, že jsem opravdu tak pitomá a naivní. Při vstupu do svého domu jsem si přečetla na vývěsce, že ty schody, které strašně zasvi-nili zedníci, jsou tento týden moje. Neseklo to se mnou o zem, jen moje zoufalství v tu chvíli bylo hluboké a dokonalé. Nashledanou za měsíc, to již ze mne bude asketická, smutná a trochu nudná stařenka.

Vaše Lenka

č. 7 - březen 2012

POT&LESK

- 22 -

č. 7 - březen 2012

deRNIéRAUli a Vanilka jsou mladí manželé, stojící před rozvodovým řízením. Běh věcí však změní te-legram od tety z Liverpoolu, která odkazuje milión korun Vanilčině dítěti…

Přijďte si zazpívat slavné písničky -

Rekomando bluesJsi ta nejkrásnější krajina, co znám Ty jsi švarnáHallelujah! Proč je to tak? a mnohé další!

26. 3. v 19.00poslední uvedení!

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Magdalena Frydrych Grego-rová, grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archív. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin. Tel: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

POT&LESK

- 23 -

h R A J e M e p R O V Á s !

N e s e d t e d O M A ,

C h O d t e d O d I V A d l A !

Další číslo vyjde 7. dubna na webových stránkách Klicperova divadla. Všechna archívní čísla POT&LESKu najdete na http://www.klicperovodivadlo.cz/pot&lesk.htm!

N A Š e t I p y :č. 7 - březen 2012

11. dubna v 19.00 hodin, hlavní scéna

MOJe hRAAndělská komedieHrají: Jiří Bartoška, Jana Janěková ml., Nina Divíšková, Zuzana Bydžovská, Adéla Kačerová, Vlasta Peterková, Adéla Koutná a Martin Kubačák.Divadlo Kalich Praha

18. dubna v 19.00 hodin, hlavní scéna

dAN bÁRtA

A RObeRt bAlzAR tRIOKoncert k albu „THEYORIES“

ˇˇ