Pot&Lesk - leden 2013

KLICPEROVO DIVADLOHRADEC KRÁLOVÉ

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2012/2013 - č. 5

&POT LESK„Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho mnohem raději.“

KRYSAŘPříběh z krčmy

U žíznivého člověka

- 2 -

č. 5 - leden 2013

POT&LESK č. 5 - obsah

POT&LESK

MORGIANA 1. ÚNORA 17.30

D E R N I É R YVĚC ČAPEK 4. ÚNORA 19.00

5 - „Příběh z krčmy U žíznivého člověka“/druhá část povídání o zkoušení Krysaře

6 - Krysař jako koláž českých básníků

9 - „Pokora je za odměnu“ /rozhovor s herečkou Zorou Valchařovou-Poulovou

11 - Zeptali jsme se dramaturgyň /rozhovor s Janou Sloukovou a Ilonou Smejkalovou

14 - Žebrácká opera jako mafiánská groteska na startu

16 - Žralok zuby má jak nože (Skutečný Mackie Messer)

18 - Žebrácká opera na třikrát

20 - „Všechno jak má být...“ /rozhovor s hercem Hynkem Pechem

23 - Na kafi s Lenkou

24 - „Irsko asi nebude tak špatná zem“

26 - Galerie U Klicperů

27 - Čekají nás derniéry

29 - Novoroční koncert - zpívání hvězd

POT&LESK

- 3 -

č. 5 - leden 2013

Chcete dostávat každý nový POT&LESK do své mailové schránky? Pak pošlete svůj e-mail na naši adresu:

[email protected]

VÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI, vítám vás při čtení lednového čísla našeho divadelního maga-zínu, prvního pro rok 2013. Co nám tento rok přinese, je zatím ve hvězdách, a to nejen obrazně, ale i doslovně - v jejich tajemných konstelacích, které se údajně promítají do našich životů. Uzná-vám, že na pohled ta třináctka na konci nevypadá úplně šťastně, ale jak říkáme my optimisté: „Když vám přeběhne přes cestu černá kočka, znamená to… že někam jde.“ Chtěla jsem vám v tomto lednovém úvodníku představit zajímavé předpovědi, které se našeho nového roku týkají, a tak jsem zapojila pana Googla, aby mi trochu poradil. Hned jeden z prvních odkazů mě pobavil – věděli jste třeba, že počasí je možné předpovídat i astrologicky, a to na několik století dopředu? Magistr Johannes Kepler to zvlád-nul, a z jeho knihy De Fundamentis Astrologiae Certioribus vychá-zejí i dnešní věštci. Co tedy předpověděl na obloze a teploměru pro leden roku 2013? „Na začátku ledna bude ještě přetrvávat sněžení z kon-ce prosince způsobené aspekty Slunce, Saturna a Venuše na Mars. 3. 1. dojde k vyjasnění a následně k oteplení ná-sledkem aspektů Slunce a Marsu na Jupitera. Od 7. 1. do-jde k mírnému ochlazení a hlavně ke sněhovým srážkám, místy i sněhovým vánicím v důsledku aspektů Merkura a Marsu na Saturn. Od 9. 1. se srážky mohou změnit na smíšené a víc deštivé vlivem aspektu Merkura na Jupi-ter. Po 12. 1. by se mělo projevit ochlazení vlivem účinku chladné síly. Vlhké, relativně teplejší počasí se zataženou oblohou potrvá až do 26. 1., a to díky četným aspektům Merkura a Venuše. Před změnou počasí mezi 23. – 25. 1. může být hodně větrno. 26. 1. dojde k vyjasnění násled-kem aspektu Slunce na Jupitera a bude zřejmě více mra-zivo. Třeskuté mrazy by měly uhodit 30. 1. vlivem kvad-ratury Slunce na Saturn.“ Tolik učený pohled z přelomu 16. a 17. století, a teď trochu předpovědí našich, hradecky divadelních. Vstoupili jsme do druhé poloviny sezony 2012/13, ve které nás čekají ještě čtyři premiéry. V únoru spatří světlo světa Krysař v režii Jana Friče, v březnu Žebrácká opera Václava Havla v režii Daniela Špinara. A pak se svižným tempem prozkoušíme k posledním dvěma in-scenacím – komedii Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v režii Davida Drábka a komornímu muzikálu Radka Balaše a Ondřeje Brouska Překrásné děcko (Příběh Marilyn). Věřím, že ať se na nebi budou honit konjunkce čehokoli s čím-koli, bude nad naší prací svítit šťastná hvězda. A to samé přeju i vám, milí čtenáři.

Štastný a úspěšný rok 2013!!!Za redakci

Jana Slouková

Kontaktujte nás: Obchodní oddělení a předprodej vstupenek, Švehlova ul., HK,

telefon: 495 512 857, [email protected] otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin

www.klicperovodivadlo.czIoannes Keplerus

astronomus Germanicus

č. 5 - leden 2013POT&LESK

JIŘINA JIRÁSKOVÁ17. 2. 1931 - 7. 1. 2013

Herečka Jiřina Jirásková působila v Klicperově divadle v sezoně 1949/50.

Čest její památce!

POT&LESK

- 5 -

č. 5 - leden 2013

Vážení a milí čtenáři, již podruhé vás zdravím ze zkoušek na únorovou pre-miéru Dykova KRYSAŘE v režii Jana Friče. Chcete vědět o této inscenaci něco víc? Zajímá vás, jak se klube, jak se začíná rýsovat, a kam se vyví-jí? Potom je tento článek určen přímo pro vás! V prosincovém čísle jsem vám popisovala první čtenou zkoušku, při-pomněla legendu o Krysaři z Hameln a prozkoušela vás ze životopisu Vik-tora Dyka. Nyní už je naše práce zase o krok dál. Z prostředí Podkroví jsme se přesunuli na hlavní scénu, opustili bezpečí sezení u stolu a vrhli se do pro-storu a neznáma. Scénografie Nikoly

Tempíra se sice ještě vyrábí v dílnách, ale technici s Kryštofem Krejsou v čele už nám postavili náznak celé hospody U žíznivého člověka, „nejslavnějšího a nejoblíbenějšího z toho, co má han-zovní město Hameln“. Tato krčma se stává totiž ústředním prostorem celé inscenace, ne nadarmo píše Viktor Dyk, že „se zde domlouvají obchody i sňatky“. Za barem nestojí nikdo jiný než Filip Richtermoc alias Konrád Röger, nejlepší hostinský v širém kraji, který není jen krčmářem, ale i zpověd-níkem a především má těžkou práci udržet si ve své hospodě klid. Hosté Rögerovi, opatrní a rozšafní občané města Hameln sice pohádali se málo-kdy a neporvali se nikdy, ale příchod krysaře rozčeřil jejich poklidné životy, a „občané hamelnští mají rádi věci jas-né“. Nejvíce mají na podivného hosta Krysaře spadeno vychytralí konšelé, truhlář Gottlieb Frosch (Jan Vápeník) a krejčí Bonifác Strumm (Josef Čepel-ka). Odmítají Krysaři zaplatit za odve-denou práci, a raději se věnují popíjení „pivínka“, poplácávání se po zádech a veselému vyzpěvování písně Sedě-la pod borovičkou. Rád se podlézavě přidá i zchudlý Žebrák (Petr Vrběc-ký), který tráví také všechen svůj čas v krčmě. O zábavu se jim umí posta-rat i hospodská kuchařka, Černá Líza (Magdalena Pavlíčková), která „by se mohla s kteroukoli měřiti“. Všudypří-tomným holčičím smíchem, který umí potěšit i ublížit, se ozývají Lora (Lenka Loubalová) a Kätchen (Helena Ple-cháčková), místní krásky v rozpuku, je-jichž nejoblíbenější zábavou je vysmí-

vat se poněkud „pomalejšímu“ rybáři Seppu Jörgenovi (Ondřej Malý), který má sice drozda, ale „usmívá se a plá-

če až příštího dne“. Trochu na okraji hamelnského světa žije zasněná Mat-ka Agnes (Zora Valchařová-Poulová), promlouvající nejen Dykovými slovy, ale i verši Ivana Blatného, se kterými pozoruje nebezpečnou cestu lásky své dcery a vzpomíná na příběh své vlastní. Agnes (Marta Zaoralová) milo-vala Kristiána. Milovala ho však včera. Dnes Kristiána v jejím srdci nebylo. Krysařova moc je silnější, láká a vábí. Kristián ale nesmí nic vědět o Krysa-ři a Krysař nesmí nikdy spatřit Kristi-ána. Kristián (Jakub Tvrdík) má vše, co může míti občan města Hameln.

Počestné rodiče a zachovalé jméno a úctu k radnici a kostelu. A taky mohl míti Agnes. Přišel však Krysař (David Smečka). Krysař je poutník, který je zvyklý opouštět města i bytosti. Muž, kterého vidí měšťané rádi přicházet, odcházet vidí ho však ještě raději. Muž, který se nechtěl zastavit. Muž, který

potkal Agnes. Muž s tajemnou píšťa-lou, která může mnoho. Ale kdyby na ni zapískal plným dechem, stalo by se něco krutého... Magická píšťala není jediné tajemství, které dráždí měšťany hamelnské. Nad krásným hanzovním městem Hameln, pýchou všech oby-vatelů, tyčí se totiž vrch Koppel. Vrch Koppel má svá tajemství. Propast zeje chladná a hluboká. Cesta odtud vede prý podzemím daleko, do Sedmihrad-ska až, říkají někteří smělejšího ducha, odvažující se až k okraji a zkoumající hádanku Koppelu. A propast není pou-ze propastí, ale je cestou…

KRYSAŘ Z HAMELN V HRADCI KRÁLOVÉ

PŘÍBĚH Z KRČMY U ŽÍZNIVÉHO ČLOVĚKA (připravila Jana Slouková)

Foto ze zkoušky Krysaře Patrik Borecký.

POT&LESK

- 6 -

č. 5 - leden 2013

Je mnoho cest, jak uchopit novelu Viktora Dyka a směřo-vat ji k dramatické podobě. Existuje několik dramatizací a přístupů, režisér Jan Frič se však rozhodl pro dramatizaci zbrusu novou a jejím vytvořením pověřil dramatika Ondřeje Novotného. Výsledek v sobě v básnické formě spojuje nejen původní text Viktora Dyka, plný poetických obrazů, symbo-lické útržkovitosti a úsečných metafor, ale vkládá hrdinům do úst i verše jiných slavných českých básníků. Postava Matky Agnes je například propojena s Ivanem Blatným, básníkem „melancholických procházek“, který stejně jako ona skončil v šílenství ducha. Postava Krysaře pak něko-

likrát promlouvá verši Josefa Hory, básnického poutníka Máchovských variací, stejně jako verši Filipa Topola a jeho Psích vojáků. A co občané hamelnští? Ti se ve své „poezii“ vzmohou pouze na sprostonárodní píseň „Seděla pod bo-rovičkou, plakala, že má maličkou, kytičku rozmarýnovou na zahrádce“ a parodii českých klasiků. A proč jsme se rozhodli pro tuto textově básnickou cestu? Slyšet na jevišti slovo básníka a metaforu v plné síle je vždy zážitek a věří-me, že tím potěšíme nejen ctitele české literatury a poezie, ke kterým se sami řadíme… Pojďme si proto autory, jejichž verše používáme, blíže představit.

KRYSAŘ JAKO KOLÁŽ ČESKÝCH BÁSNÍKŮ

JOSEF HORA (1891 – 1945)

Básně začal Josef Hora psát již na gymnáziu v rodné Roud-nici nad Labem. V Praze při studiu práv pak přispíval do Moderní revue, Zvonu nebo Šaldovy České kultury a jako čtyřiadvacetiletý vydal svou první symbolistickou sbírku nazvanou Básně. V roce 1920 vychází sbírka Pracující den, řadící se do proudu proletářské poezie, stejně jako sbírky Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro a soubor básní Mít křídla. Po svém pobytu v Itálii v roce 1924 píše bás-ně inspirované nejen mořem, ale i současnou politickou situací v zemi, které vydává pod názvem Itálie. Po cestě do Ruska v roce 1925 Hora přestává psát proletářskou poezii, následující sbírka Struny ve větru se vyznačujíce ly-rismem výbušné imaginace a uvědoměním si závratnosti času a nekonečna. Básně z této sbírky byly v roce 1989 zhudebněny Vladimírem Mertou. Sbírkou Tvůj hlas v roce 1930 se Horův lyrismus dále prohlubuje, stejně jako v následujících sbírkách Tonoucí stíny (1933), Dvě minuty ticha (1934) a Tiché poselství (1936). V roce 1936, při pře-vozu Máchových ostatků z Litoměřic na pražský Vyšehrad, promlouvá Josef Hora své vyznání největšímu českému básníkovi a následně věnuje odkazu Karla Hynka Máchy i celou sbírku Máchovské variace. Básník dramaticky pro-žívá poté hrozbu fašismu a své vlastenecké poezii věnuje Zpěv rodné zemi (1938). V této době vytváří básník i v pod- statě nepřekonaný překlad Puškinova Evžena Oněgina. Puškinův příběh je mu vzorem i pro vlastní poemu Jan Houslista (1939). Velkou zpěvností a melodičností vyniká sbírka Zahrada Popelčina (1940). Těžké chvíle národa se odrazily na básníkově zdraví. Zápisky z nemoci (1945) vy-jadřují básníkovu víru v život navzdory těžké nemoci. Josef Hora umírá v třiapadesáti letech v roce 1945. Posmrtně vyšly ještě sbírky Život a dílo básníka Aneliho a Proud (1945, 1946).

Rozhledno dávna! Míle mé!

Závrati let a vzdáleností!

Jarmilo! Hynku! Viléme!

Kostnice vzduchu, snů a kostí,

kdo žije víc? Já nebo vy?

Čas jdoucí tělem mým či vámi?

Svoboda výšek? Okovy,

jež do země dole připíná mi?

(ze sbírky Máchovské variace)

POT&LESK

- 7 -

č. 5 - leden 2013

IVAN BLATNÝ (1919 – 1990)

Byl synem spisovatele Lva Blatného. Po maturitě na brněn-ském gymnáziu začal studovat na Filosofické fakultě v Brně obor němčina – čeština. Po uzavření vysokých škol pracoval u svého strýce v obchodě s optikou. Svou prvotinu, básnic-kou sbírku Paní Jitřenka, vydal v roce 1940 a o rok poz-ději přibyla sbírka Melancholické procházky. Obě jsou plné impresivní lyriky a sugestivní melodičnosti. Řada Blatného básní je lokalizována do rodného Brna, jehož atmosféru

i scenerie nepřestával obdivovat. „Městský“ ráz jeho tvorby se ještě prohloubil ve sbírce Tento večer, psané v duchu po-etiky Skupiny 42. Poslední „domácí“ sbírka Hledání přítom-ného času reflektuje osvobození a konec války. Roku 1948 byl jako člen oficiální delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna, odkud se již nevrátil – ještě téhož večera v českém vysílání londýnského rozhlasu promluvil o potlačování kultury a svobody tvorby v Československu. V Anglii požádal o politický azyl, doma byl označen za zrád-ce, zbaven majetku a občanských práv a stal se zakázaným básníkem. Ivan Blatný život v exilu nesl velmi těžce, zhoršila se mu jeho psychická choroba, stihomam, obával se, že ho chce unést KGB. Nebyl zvyklý pracovat, neuměl ani anglic-ky. Určitou dobu spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou. V roce 1954 byl však trvale umístěn v psychiatrické léčebně (Claubury Hospital v Essexu, 1967 ústav v Ipswichi, 1984 Clacton-on-Sea, kde zemřel) s diagnózou paranoidní schizo-frenie. Roku 1977 se seznámil se zdravotní sestrou Frances

Meachamovou, která nalezla jeho tvorbu a poslala ji do Ka-nady do nakladatelství‚ ´68 Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, kde vyšly výbory jeho básní pod názvy Pomocná škola v Bixley (1982) a Stará bydliště (1984). Blatný se tak znovu objevil v české literatuře s básněmi pl-nými melancholických návratů a fascinujícími verši často až na samé hranici sdělitelnosti, ovlivněnými duševní cho-robou. V roce 1981 časopis Stern uveřejnil článek Útěk do blázince, který k Blatnému připoutal pozornost médií řady evropských zemí (britská televize BBC a norská VB o něm roku 1982 vysílají dokumentární filmy). Ivan Blatný zemřel v roce 1990 na rozedmu plic.

Znáš dálku? Já ji znám. Na stropě plném much,v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,bílými koleny a stehny naše mozky.Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(Ivan Blatný, Melancholické procházky)

POT&LESK

- 8 -

č. 5 - leden 2013

FILIP TOPOL (*1965)

Hudebník, zpěvák, textař a prozaik Filip Topol se narodil v roce 1965 v Praze. Po gymnáziu vystudoval obor varha-ny na Konzervatoři pro pracující, živil se jako programá-tor, od roku 1990 se věnuje profesionálně hudbě. V roce 1979 založil rockovou skupinu Psí vojáci, s níž vystupuje dodnes. Jeho otcem je dramatik a básník Josef Topol, jeho bratrem básník a prozaik Jáchym Topol. Těžiště lite-rární tvorby Filipa Topola tkví v písňových textech psaných pro skupinu Psí vojáci. Topolovy texty, vycházející i v sa-mostatných knižních vydáních, lze chápat jako plnohod-notnou poezii. Od staršího bratra Jáchyma se po obsaho-vé stránce poučil o „brutální lyrice“ či „agresivní poezii“, celkovou atmosférou pak upomínají Topolovy rockové šansony na poetiku „drsné školy“ amerického hudební-ho a literárního undergroundu. V duchu svého drsného romantismu popisuje nejen odvrácenou stranu světa, ale hlavně duše: zajímá ho strach a zlo uvnitř člověka. Topolova vypravěčská figura je silně (i když sugestivně) stylizovaná, coby ústředního hrdinu angažoval moderní-ho rozervance plného splínu, neklidu a rozbouřených citů, který nenašel sebe sama a stále hledá svůj příběh. Svět Topolových písní stojí v permanentní opozici proti spořá-danosti měšťáckého života. Dvěma autobiograficky ladě-nými novelami vstoupil Filip Topol i na pole prózy. Jako třináctiletý napsal novelu Mně 13 a o dvacet let později prózu Karla Klenotníka cesta na Korsiku, která si v ničem nezadá s autorovou poezií, resp. písňovou tvorbou. Kniha byla oceněna Nadací český literární fond jako nejlepší prozaické dílo roku 1999.

Ten

Dnes je mé jméno Kráčející

Snažím se s tebou seznámit

ale kráčím – a je těžké tě neminout

Jednou jsem prošel pod tvým oknem

dívala ses na mě ale já se nemohl zastavit

je to bolest

a kam jdu se dozvím

až se s tebou seznámím

Dnes je mé jméno Ten který kráčí

uplynula hrozně dlouhá doba

od té chvíle co jsem tě zahlédl

už jseš jen dech

a je to bolest

ale jedno je jisté

blížím se k cíli

Dnes je mé jméno Ten, který stojí a čeká

Jsem tady

a teď je na tobě abys vykročila

pojď

přijď ke mně

opustíme tu bolest

a odejdeme spolu

(Filip Topol, Brutální lyrika)

KRYSAŘ JAKO KOLÁŽ ČESKÝCH BÁSNÍKŮ

POT&LESK

- 9 -

č. 5 - leden 2013

Nepřehlédnutelná a vtipná. Tak jsem si dvěma slo-vy charakterizovala herečku Zoru Valchařovou- Poulovou, když jsem nastoupila před čtyřmi lety do divadla a zhlédla tu několik prvních inscenací. Oboje se potvrdilo, opravdu taková je. Přítomnost Zorky (na jevišti, v životě) je totiž zárukou toho, že se člověk ne-začne nudit, nemá kdy. Zora je nepřehlédnutelná a je vtipná. A dnes bych ještě doplnila – divoká.

Kdy jsi vlastně začala hrát tady v Klicperově divadle a za ja-kých okolností? Ve čtvrtém ročníku DAMU mi nabídli angažmá do Plzně, odkud po-cházím. Jenže narodila se mi první dcera, můj muž hrál v hradec-kém divadle DRAK, přišla jsem tedy za ním do Hradce. Dost dobře jsme si neuměli představit, že bychom byli společně v jednom diva-dle, a tak jsem se šla ucházet o místo do činohry. A vzali mě. Tehdy bylo po revoluci, měnilo se vedení, nastupovala jsem společně s panem ředitelem Zemanem. Začátky nebyly jednoduché, stýs-kalo se mi po rodině, po kamarádech, po Šumavě, v „práci“ taky nebylo úplně vždycky o co stát. Dneska je všechno jinak, divadlo je

moje druhá rodina. Mám skvělé kolegy, se kterými je radost praco-vat. Jsou pro mě hodně důležití. Ti současní i ti bývalí. Minimálně většina by si zasloužila dostat Thálii. Ne počkej, jinak, VŠICHNI by si zasloužili dostat MINIMÁLNĚ Thálii. Teď je to správně.

Vzpomeneš si na svoji první roli zde?Ruměna v Hadriánovi z Římsů v režii Vladimíra Marka. I když tu jsem přebírala po Martině Součkové. MOJE první role byla v Goz-ziho Zelenavém ptáčkovi. Pamatuju, jak Jiřka Jelenská mě vodila v zákulisí za ruku a na jeviště mě musela vystrčit, protože já měla takovou trému, že jsem viděla jen mlhu – vůbec jsem nevěděla, kdo na mě mluví, odkud jdu a kam, třásla jsem se, dostávala jsem křeče do rtů a byla jsem schopná strachy omdlít. Podobné stavy mě (alespoň při premiérách a prvních několika reprízách) prová-zely pár dalších let. Přesněji řečeno pár desítek let. Poslední roky už se mi to děje jen při premiérách (a prvních několika reprízách). Vlastně, jak o tom tak uvažuju, kdyby nezhaslo hlediště a neoslepi-ly mě reflektory, nikdo mě na jeviště nedostane. Vlastně, jak o tom tak uvažuju, vůbec nechápu, kde se ve mně bere ta drzost vystoupit veřejně před lidi. Navzdory výše uvedenému miluju tu práci a miluju ji čím dál víc.

Dá se říci, kdo tě na tvé herecké cestě ovlivnil nejvíce?Ovlivnit mě mohli ti režiséři, kteří mi dali důvěru a tedy velké role, na kterých se můžeš učit, na kterých můžeš takzvaně profesně růst a nastřádat do mošničky krapítek sebedůvěry, ale ovlivnili mě taky ti, kteří mně velké role nedali, ač jsem si myslela, že mi je dát moh-li, a měli. A ti vlastně nejvíc. Díky nim jsem pochopila, že když ne-budu strašně slavná, nezboří se svět. Uvědomila jsem si, že ambice plodí ztrátu vnitřní svobody. Že není důležité, jako co člověk žije, ale jak žije. Jakmile jsem došla k tomuhle, dostavila se pokora. Po-kora nepřichází na povel a neznamená slabost, strach nebo flintu v žitě. Pokora je za odměnu. Přestala jsem být v křeči a začala si herectví vychutnávat. Ztráta iluzí s sebou paradoxně přinesla samé krásné role. Rozumíš, co chci říct, že zřejmě značně záleží na úhlu pohledu. Pořád ještě chci věřit, že jaký si to uděláš, takový to máš. I když... no na filozofické úvahy není kdy.

Jaroslav Durych: BOŽÍ DUHADcera

David Drábek: NOC OŽIVLÝCH MRTVOLKiki, kočička

Carlo Gozzi: ZELENAVÝ PTÁČEKBarbarina

„POKORA JE ZA ODMĚNU...“Rozhovor se Zorou Valchařovou-Poulovou

POT&LESK

- 10 -

č. 5 - leden 2013

V tomto směru se rozhodně necítím povolaná rozdávat rozumy. Já se spíš těžko vypořádám s tím, když s někým na sebe „neslyšíme“ lidsky. Vztahy mezi lidmi jsou pro mě zásadní. Jinak beru všecko! (A je-li to děsně dojemný nebo děsně vtipný nebo děsně chytrý – tím líp. A je-li to děsně dojemný i děsně vtipný i děsně chytrý… pak se bojím, že to zkazím.)

Momentálně zkoušíš roli Matky Agnes v Krysaři, kterého inscenuje Honza Frič. O čem tvá role vlastně je? Tedy co Matka Agnes do hry vnáší?Jsme hodně na začátku. Zatím to vidím tak, že Matka vnáší do hry strach a pasivitu, která má fatální důsledky. Jak říká maminka Mi-leny z Drábkovy Koule: „Lituju, že jsem Milču víc nebránila, když byla malá holka“. Milovat nestačí. Tahle matka si do dcery promítá samu sebe, svůj do určité míry podobný osud. Nenapadne ji, že dítě jde vždycky dál. Nevím. Má možnost ji kdykoliv zastavit. Asi to neudělá, protože se bojí, že by ji ztratila. A tak ji za trest ztratí doopravdy.

Scénický jazyk Matky Agnes je kompilátem prózy i poezie českých básníků. Jaké básníky máš ráda ty osobně?Mám ráda Seiferta, Skácela, Jirouse – všechny ty probolené verše. Holanovu „Nepřátelům“. Ohledně oblíbené poezie a literatury by-chom si povídaly dlouho.

Co děláš nejradši, když nejsi v divadle?Myslíš jako četba, cestování, ruční práce, jo? Když nejsem v diva-dle, jsem na cestě do divadla nebo na cestě z divadla. A to nejradši na čerstvém vzduchu. Tři čtvrtě roku jezdím na kole, v období nále-dí zbaběle používám MHD a trpím jako zvíře. A tak se snažím aspoň chodit pěšky. Když to shrnu, kdybych nešla jeden den ven, dusila bych se. Musím do lesa, mezi pole, mezi domky, stromy, na vzduch. Asi to souvisí s mojí bytostnou potřebou svobody. Hodně se starám o zahrádku, o kytky, dělá mi to dobře. A mám dvě bezva dcery. Sna-žím se žít tak, aby se za mě nemusely stydět. A ráda bych to dotáhla tak daleko, aby se jim líbilo, že mají za mámu zrovna mě.

Ptala se Magdalena F. Gregorová

Na jaké nejsilnější momenty ve své herecké kariéře vzpo-mínáš?Vůbec nejsilnější pro mě bylo zkoušení neprávem opomíjené in-scenace Durychovy Boží duhy. Dva měsíce ve studiu Beseda s režisérem J. A. Pitínským. Přišli jsme na zkoušku, zavřely se za námi dveře a ocitli jsme se v jiném světě – mimo čas a prostor. Nikdy na to nezapomenu. Vzpomínám na Karla Brožka, Michaela Taranta, Arnošta Gold-flama, Mariána Pecka, Viktorku Čermákovou, abych byla spraved-livá, hodně jsem si zahrála i u Ivo Krobota. Nemůžu nejmenovat Vladimíra Morávka. Ovlivnil nás všechny. Od sklepa po půdu. Včet-ně diváků. To on vychoval z hradeckých diváků dnes náročné publi-kum. Ovlivnil nás všechny a napořád. Zformoval soubor, který stojí „v lati“, je připraven a „umí“. A bere divadlo smrtelně vážně. To je Vladimírova práce. Kdo zažil, dává dál. A David Drábek to všechno přijal a zároveň odlehčil. To je dobrá kombinace. Pamatuju na prv-ní práci s Davidem – Čapkovo R. U. R. Jak jsme se při zkouškách nasmáli. Smáli jsme se jako blázni. Bylo to osvobozující. A výsled-kem byla velice silná inscenace, při které se diváci bavili a zároveň jim běhal mráz po zádech. Myslím, že podobně fungují všechny Davidovy věci. Má v sobě zvláštní neklid, který je mi dost blízký. A Martin Františák! Ó, to byla krása! Mimochodem v únoru máme derniéru Věci Čapek – všechny zvu. Dan Špinar – skvěle pracuje s herci, miluju jeho inscenace. A hodně mi pomohl, i když o tom neví. A teď zkouším poprvé s Honzou Fričem. Je úžasnej! A jeho inscenace taky.

Vyhovují ti režiséři, kteří spíše vyžadují emocionální výkon a nebo ti, kterým vyhovuje přesně promyšlené gesto?Přesně promyšlené gesto bez emoce je jen přesně promyšlené ges-to. Vyhovuje mi především, když režisér ví, co chce a proč. A někteří ti dokonce řeknou jak. Cha cha. A některé dokonce zajímá, co si o tom myslíš ty a proč.

Herci jsou často obsazeni do role, která se doslova vzpírá jejich naturelu. Jak se s takovou rolí vypořádáš ty?Ale herectví přeci není o tom, abys někomu předávala svůj naturel. To je jako by sis myslela, že jemnocitný chirurg dělá jen plastiky očních víček a brutálové sekají majzlíkem do kostí. A hele, víš co?

Martin Františák: VĚC ČAPEKMatka Čapková

POT&LESK

- 11 -

č. 5 - leden 2013

Dramaturg je člověk, který zná velmi dobře celý svět hry, kterou právě zkouší. Četl (v našich obou případech četla) ji snad stokrát, možná i víc. Zná cesty, které vedly autora k je-jímu napsání, zná hlavního hrdinu jako by to byl nějaký dáv-ný známý, ví, proč a z jakého důvodu to která postava ve hře činí, zná témata i motivy, je zkrátka v obraze. Ve spolupráci s režisérem pak do tohoto světa vnáší své vlastní, nové vidění a postoje, tvoří jeho další rozměry. No, byla by škoda, kdyby se dramaturgyně dvou právě chystaných inscenací s námi o kus svého vhledu nepodělily...

Jaký bude váš Krysař žánrově? Tos mě na začátek docela nachy-tala… Je těžké jednoznačně určit, jaký bude náš Krysař žánrově, po-kud se teda pohybujeme v ranku divadelního pojmosloví. Z textové stránky je to dramatizace novely s vloženými texty českých básníků – tedy poetická koláž. V jejím prove-dení se pak střídají scény vyloženě groteskní se scénami lyrickými. Celkově vládne slovo, nápověď, obraz. Asi nejblíže by tedy bylo

označení „divadlo poezie“, ale pokud by se někdo lekl nějakých hy-perintelektuálních abstrakcí, tak ho mohu uklidnit, že poetično za-sazujeme do konkrétního jednání, umístěného navíc do nám všem

důvěrně známého prostoru. Pokud bych měla být vzhledem k naší scénografii a koncepci naprosto konkrétní, je to „Příběh z hospody U žíznivého člověka“.

Na jaké téma kladete během inscenování důraz, které je pro vás důležité?Dá se říct, že to je hra o neklidu a zastavení. A o lásce. Nejdůleži-tější téma přichází spolu s titulním hrdinou. Soustředili jsme se na Krysaře - poutníka. Nezakotvit, nestanout. Pohyb z místa na místo, vnitřní neklid. Nezávislý člověk, který nezapadá do maloměstské

společnosti. Člověk, který jen prochází a opovrhuje lid-mi a city, ale přesto ho okolnosti donutí se zastavit a porušit tím řád svého světa. Člověk, který poprvé vsadil vše na jednu kartu jménem Láska. Člověk, který vládne mocí, kterou může zničit svět i sebe sama. – to téma Krysaře jako silné nezávislé bytosti v zastavení, to je pro režiséra Honzu Friče i pro mě hodně důležité. Takže téma osobní svobody, nezávislosti a (s)poutání. No a pak samozřejmě téma spojené s milostným trojúhel-níkem Krysař-Agnes-Kristián, tedy destruktivní láska, která přichází v nejméně vhodnou chvíli. Láska „se zce-la nahým Ano. Bez ostychu. Bez výhrad.“

Kým nebo kdo je dnes vlastně Krysařem? Ten, kdo se na maloměstské poprdávání dívá s despek-tem, ten, který si uchoval vnitřní svobodu a nezávislost, ten, který přesto bojuje se svými démony a pochybnost-mi, ten, který vládne nesmírnou energií a duchem, ten, který dokáže vábit, ten, který vyvádí z klidu ostatní, ten, který náhle řeší, jestli nepřišel čas se zastavit. Myslím, že Krysař tímhle směrem ve velké míře vypovídá o pocitech nás třicátníků v dnešním nejen uměleckém světě. Rozhodně to není chlap v kápi s píšťalkou! Taky bych ti možná potichu řekla, že Krysař je Honza Frič. ;-)

Mohla bys popsat příběh Krysaře několika jedno-duchými větami?

Jednoduchými větami? To bude velká krása, ale dobře: Krysař přišel vyhánět krysy do Hameln. Potkal zde Agnes. Agnes chodí s Kristiánem. Začne chodit i s Krysařem. Hamelnští odmítají Krysaři

„Promlouvat metaforou je krása!“

S Janou Sloukovou o Krysaři

Zeptali jsme se dramaturgyň...

Foto

ze zk

oušk

y Kry

saře

Pat

rik B

orec

ký.

POT&LESK

- 12 -

č. 5 - leden 2013

zaplatit. Krysař jim slibuje pomstu. Má píšťalu s ďábelskou mocí. Zatím město ušetří kvůli Agnes. Agnes otěhotní s Kristiánem. Řek-ne to Krysaři. Krysař se rozhoduje. Agnes se jde utopit. Krysař za-píská na píšťalu. Všichni za ním jdou a naskáčou do propasti.

Kdy a za jakých okolností se Viktor Dyk pustil do psaní Kry-saře?Viktor Dyk pracoval na Krysaři někdy kolem roku 1910, v letech 1911 a 1912 ho vydal v Lumíru časopisecky a v roce 1915 knižně. V tomhle období krátce před první světovou válkou ve společnosti převládala maloměšťácká poklidnost, spořádanost a rezignace radikálů. Dyk, jehož tvorba i osobnost jsou nerozlučně spjaty se společenskou situací v zemi, se nejprve snažil burcovat svou dra-matickou Revoluční trilogií, potom už se ale vydal směrem svých dvou nejznámějších děl, Krysaře a Zmoudření Dona Quijota, tedy směrem k niternosti a skepsi. Východiskem mu byla německá po-věst, přidal k ní ovšem milostný a faustovský motiv. Po umělecké stránce je jeho novela ovlivněná novoklasicismem, tedy touhou po stylově a tvarově dokonalém díle, osvobozeném od autorského prožitku i psychologie postav. Najdeme zde i lehkou ironii nad v té době oblíbeným spiritismem z okruhu Moderní Revue. V Krysaři se také obrazí cesta Viktora Dyka samotného, vystřízlivění z pohledu na pomstychtivé buřičství.

Jakou roli hraje ve vaší úpravě poezie? Velikou. V podstatě hlavní. Autor dramatizace Ondřej Novotný do ní na náš popud zakomponoval verše několika českých básníků. Po-stava Matky Agnes promlouvá kromě Dykova textu ústy Ivana Blat-ného, v postavě Krysaře využíváme verše Josefa Hory, ale i Filipa Topola. Dykova novela sama o sobě vládne poetickým, dnes lehce archaickým jazykem a je už v původní podobě poezii velmi blízká. Repliky tvořené básněmi nám pomáhají lépe vystihnout křehkost

i sílu Dykových situací, poezii lze zkrátka nejlépe vysvětlit pouze poezií. Ale zase abych nepřeháněla, těch básní tam není použito tolik. Ale pokud jsou, zazní v plné kráse. Se vztahem k poezii tam nakládáme koncepčně i coby s výrazovým prostředkem charakteri-zujícím postavy – ne nadarmo se hamelnští vzmůžou převážně jen na zpěvy sprostonárodních písní.

Jak pracovat s poezií na jevišti, dramaticky? No, tak tomuto tématu jsem věnovala s nevalným úspěchem už svou písemnou bakalářskou práci ve třeťáku na DAMU, kterou jsem sice potom obhájila, ale zapotila jsem se pořádně, převážně pod palbou otázek profesora Horanského. Takže teoreticky tady můžu rozjet nějakou debatu o divadelnosti a dramatičnosti, ale radši bych mluvila o naší poeticko-divadelní praxi. S Honzou Fri-čem jsme spáchali pokus o výsostné „divadlo poezie“ už dvakrát – během studia na DAMU úspěšnou inscenací Svést svatého Vladi-míra, kterou jsme věnovali největšímu českému básníku Vladimíru Holanovi a jako text nám sloužila mohutná koláž z jeho veršů, z niž se vyklenul oblouk jeho života a především vztah k dceři, a potom jsme podobným systémem „studia života a díla“ vytvořili i předsta-vení pro děti o Vítězslavu Nezvalovi (Nezval v noční košili). V obou z nich jsme rozhodně nenaplňovali „divadlo poezie“ tak, jak si ho někteří možná představují, tedy nějak abstraktně a rozhlasově s dvěma míčky a jedním pruhem látky. Poetické repliky básní jsme zasazovali do konkrétních nadstavbových situací, a přesto jsme se snažili básníkům zůstat věrní. A pokud ti můžu upřímně říct, tak pro mě zůstává v tomto duchu největší nádherou a ukázkovým „diva-dlem poezie“ představení v režii Jana Nebeského Kabaret Blatný, i když se tomuto vymezení taky jistě vzpírá. Každopádně ať už insce-nuješ „divadlo poezie“ jakkoliv, už pouhé vyzdvižení básní a jejich inscenační zprostředkování směrem k divákovi stojí za to - protože promlouvat metaforou je krása!

Foto ze zkoušky Krysaře Patrik Borecký.

POT&LESK

- 13 -

č. 5 - leden 2013

o naši inscenaci, tak obrazy 2, 4 a 16. Doufám, že zvídavého diváka tato moje – velmi osobní (!) – odpověď natolik zaujme, že si buď přečte původní text, či (a to by mě mimořádně potěšilo!) navštíví naši inscenaci. Ideálně obojí. Jedině tak bude mít potenciální hra-decký divák úplný vhled do mé komplikované dramaturgické duše.

V čem bude promlouvat k dnešnímu divákovi?Havlova hra se vrací k původnímu zdroji, aby využila parodie k no-vému důkazu toho, jak jsou si mravy vysoké a nízké společnosti v podstatě podobné. A vlastně by se mohla odehrávat kdykoliv a kdekoliv v totalitním a posttotalitním světě, kde fungují zvrácené mechanismy úplatků, lží a zrad. Odpradávna vedle nás žijí různí Peachumové, Macheathové i Lockitové, kteří spolu dnes a denně svádějí boj. Boj starého s novým, boj dobrého se špatným (ane-bo špatného s ještě špatnějším), svár mezi vášní, láskou a mocí… Žebrácká opera nepatří jen minulosti či době, kdy vznikala. Myslet si to by bylo snad příliš krátkozraké. Gayovy postavy mají obyčejné lidské rozměry, řídí je rovné psychologické pohnutky – rodiče mají strach o své dcery, děvky se prodávají kvůli živobytí a zločiny se pá-chají z vášně či pro peníze. Jenže hned první věty Havlova textu uka-zují, že „moderní“ (tzn. naše) společnost na své cestě postoupila už jinam. Ceněny jsou machinace, špinavosti a úskoky. Lež se vydává za kompromisní podobu pravdy. Sami zločinci nejsou upachtěný-mi dělníky své riskantní profese, nýbrž mistry důmyslné hry, inte-lektuálními ekvilibristy. Úvahy o (profesinální) cti jsou brány jako podivná úchylka, neboť rozjetá mašinérie klientelismu – nezávisle na vůli jednotlivců – chrlí poněkud jiné pseudohodnoty. Touha po absolutní nadvládě se totiž neohlíží na nic a na nikoho. Nepřipomí-ná vám to něco?

S tím asi souvisí: Proč Žebrácká opera v Klicperově divadle v roce 2013?Kromě výše zmíněného snad i proto, že zdejší soubor disponuje skvělými herci a herečkami, a tudíž nabízí pro brilantní text Vác-lava Havla (v provokativní režii Daniela Špinara) ideální obsazení.

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

Do jakého Havlova tvůrčího období vlastně spadá Žebrácká opera? Václav Havel napsal Žebráckou operu v roce 1972 na objednáv-ku pražského Činoherního klubu, šlo tedy o jeho čtvrtý dramatic-ký text. Důvodem, proč hra nakonec nebyla uvedena, byla zřejmě oprávněná obava z postihů za spolupráci se zakázaným autorem. Paradoxní je, že Havel nebyl nikdy oficiálně zakázán, pod tlakem doby si jej divadla v podstatě zakazovala sama. Tento fakt se poz-ději stal častou výmluvou režimu na všetečné otázky zahraničních novinářů, proč se u nás Havlovy hry nehrají.

Jaké bylo její první uvedení u nás? A jaká byla její další cesta, osud?Autor se nakonec premiéry své hry dočkal, díky Divadlu na tahu, které ji uvedlo 1. listopadu 1975 v počernické hospodě „U Čeli-kovských“. Vnitřní svoboda, opravdovost i autenticita lidí, kteří v inscenaci režiséra Andreje Kroba tenkrát účinkovali, prý vdechla tomuto představení neobyčejnou divadelní poutavost. Ostatně, Václav Havel posléze uvedl, že si této premiéry, po dlouhé době první a nadlouho jediné, již viděl, váží nejvíc ze všech, které kdy měl... Pár dní po představení si pro Andreje Kroba přišla StB, vlna výslechů a represí se nevyhnula ani ostatním účinkujícím, či do-konce divákům. Jakou má u nás Havlova hra inscenační tradici?Hradecká Žebrácká opera bude jedenáctou českou inscenací původního Havlova textu. První česká „polistopadová“ premiéra Havlovy Žebrácké opery se uskutečnila hned v červnu roku 1990 – a to v divadle, které vznik hry podnítilo, tedy v Činoherním klubu. „Režisér objevitel“ Andrej Krob se k ŽO vrátil hned třikrát, kromě dvou porevolučních inscenací s Divadlem na tahu hru inscenoval v nedávné době v brněnském HaDivadle.

Havlova Žebrácká opera je v podstatě adaptací slavné hry Johna Gaye z roku 1728, jako námět posloužila též Brechto-vi… Co podle Tebe tyto velké dramatiky na Žebrácké opeře fascinovalo především? Nadčasovost, originalita a humor. Provázanost s dobou, politické narážky, které se dají aplikovat téměř na každý systém. A také his-torické pozadí příběhu – Gay totiž psal svoji hru na motivy osudů slavného lupiče a „kmotra” londýnského podsvětí Jonathana Wi-lda. Mnohovrstevnatá postava zločineckého předáka zaujala au-tora natolik, že z ní vytvořil hned dvě hlavní postavy svého textu.

Jaký inscenační klíč jste zvolili pro Žebráckou operu společ-ně s režisérem Danem Špinarem?Hlavně nepopírat autora, to především. Oproti jiným inscenacím ŽO klademe v naší „mafiánské grotesce” větší důraz na milostné peripetie Havlových hrdinů, jejich lásku a vášeň. I když právě vášeň může mít mnoho podob... Zjednodušeně řečeno, to, co jsou pro Peachuma peníze, jsou pro Macheatha ženy. Droga, náplň života, dráždidlo. Machethova záliba se nám zdá přece jenom lidštější a omluvitelnější, tudíž jsou naše sympatie přece jenom trochu víc na jeho straně.

V čem se Žebrácká opera dotýká Tebe osobně?Pokud se budu držet původního textu, tak obrazy 2 a 11. Pokud jde

„Vášeň může mít mnoho podob“

S Ilonou Smejkalovou o Žebrácké opeře

Zeptali jsme se dramaturgyň...

- 14 -

POT&LESK

HNED v prvním pracovním dnu roku 2013, tedy druhého ledna, odstartovalo zkoušení Žebrácké opery v režii Daniela Špinara - hry Václava Havla na motivy Johna Gaye, jejíž příběh také proslavil Bertolt Brecht jako Třígrošovou operu. „Podsvětí ovládají dva ma-fiánské gangy - jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Šance, jak zlikvidovat konkurenci a ovládnout trh, je jediná – mít v nepřátelském táboře svého špióna. A tak Peachum vybídne svou dceru Polly, aby navázala poněkud intimnější kontakt s Machea-them, jenž je svou slabostí pro slabé pohlaví dostatečně znám. Jen-že světácký Macheath má s naivní dívkou vlastní plány. A když se navíc Polly se do svého svůdce zamiluje, musí Peachum porazit protivníka daleko rafinovanějšími zbraněmi. Co takhle spolupra-covat s policií? Že by doba ´starého dobrého poctivého zločinu´ byla skutečně pryč? Kdo koho vlastně podvádí? A co je tohle vůbec za svět – děvky filozofují, odmítají prodávat svou duši a majitel-ka bordelu pronáší bystré sociologické úvahy! Nebo je to všechno trochu jinak? Tady (nám) něco nehraje!“ Režisér Daniel Špinar obsadil do role Macheatha Jana Skle-náře, jako Peachuma uvidíte Jiřího Zapletala, Lockita ztvární František Staněk a Jenny Pavlína Štorková. Dále se můžete těšit na Natálii Holíkovou jako Polly, Martinu Novákovou jako paní Pe-achumovou, Vojtěcha Dvořáka jako nezávislého kapsáře Filche, Kamilu Sedlárovou jako majitelku „dámského salonu“ Dianu, Martinu Eliášovou jako jednu z jejích zaměstnankyň, Kristýnu Ko-ciánovou jako Lucy a Tomáše Lněničku a Miroslava Zavičára jako členy Macheatovy bandy. Do svého inscenačního týmu si režisér Daniel Špinar přizval dramaturgyni Ilonu Smejkalovou, výtvarni-ce Luciu Škandíkovou (scéna) a Ivu Němcovou (kostýmy) a Jiřího Hájka (autor hudby).

Žebrácká opera aneb Mafiánská groteska v Hradci! Žebrácká opera aneb Brilantní text Václava Havla

v provokativní režii Daniela Špinara! Žebrácká opera aneb Zběsilá jízda americkým

kabrioletem na vlně českého absurdního humoru!

ŽEBRÁCKÁ OPERA JAKO MAFIÁNSKÁ GROTESKA

NA STARTU!!!Premiéra se uskuteční

2. března 2013 v 19 hodin na hlavní scéně

Klicperova divadla

Václav

HavelŽEBRÁCKÁ OPERA

č. 5 - leden 2013

- 15 -


Návrh scény Lucie Škandíkové.

Režisér Daniel Špinar a dramaturgyně Ilona Smejkalová.

Herecké soustředění na čtené zkoušce v Podkroví Klicperova divadla.

- 16 -


Úplný počátek slav-né historie Žebrácké opery leží v Londýně 17. století, v době, kdy začalo největší město světa ovládat podsvětí a hlavně jeho král – Jonathan Wild zvaný Mackie Messer. Právě jeho životní osudy zvěč-nil v roce 1728 v opeře nazvané Žebrácká ope-ra John Gay, o dvě stě let později ve hře Třígro-šová opera Bertolt Brecht a v roce 1972 se o přepis Gayo-va díla pokusil i Václav Havel v dramatu Žebrácká opera. Jonathan Wild alias Mackie Messer se narodil v roce 1682 ve Wolverhamptonu. Už v mládí ho neodolatelně přitahovalo zlodějské řemeslo. Odjel do Londýna, kde sice pracoval jako komorník, ale zadlužil se a skončil ve vězení pro dlužníky. Když ho propustili na svobodu, dal se dohromady s prostitutkou Mary Millinerovou a spo-lečně si otevřeli nevěstinec. Najednou měl dost peněz a stal se váženým podnikatelem, chtěl ale zbohatnout ještě víc. Založil si proto zlodějskou agenturu, která mu během patnácti let vynesla nejen obrovské jmění, ale i titul nekorunovaného krále londýnských lupičů. Když totiž někdo ze zlodějů něco ukradl, ohlásil to Wildovi. Ten pak okradenému vzkázal, že by mohl dostat své cennosti zpět, kdyby zaplatil rozumnou cenu za zprostředkování. A skoro všichni souhlasili. Wild navíc zorganizoval dobře fungující síť zvědů, zpravodajců, poslíčků a vyjednavačů, vyškolil seriózně vyhlížející prostředníky, v nedělní škole učil zloděje krást. Otevřel několik filiálek, zavedl seznamy okradených a za zápis vybíral pět šilinků. Najal si dokon-ce dům v sousedství justičního paláce a zřídil si tu kan-celáře, odkud vládl podsvětí. Stal se tak předchůdcem a možná také vzorem pozdějších kmotrů mafie. Když se některý z jeho zlodějů dopustil podvodu, zatajil část lupu, vydal ho bez milosti policii a ještě si za něj nechal vyplatit stanovenou odměnu. Tím, že spolupracoval s policií, znal osobně všechny konstábly a seržanty, některým dokon-

ce platil pravidelný žold, aby ho nechali na pokoji. Pat-náct let trvala jeho vláda nad londýnským podsvětím – za tu dobu odevzdal na sto dvacet zlodějů, lupičů, a nebo jen svých konkurentů. V roce 1725 se Wildův čas naplnil. Poslal totiž na šibe-nici svého bývalého parťáka Johna Blakea a udal pro-slulého Jacka Shepparda, svého bývalého spolupra-

covníka. Shepardovi se podařilo uniknout, což způsobilo obrovskou senzaci, nicméně byl dopaden, a pět dní po Blakeovi pověšen, oba však při procesu vypovídali a zlo-mili svému šéfovi vaz. Wild byl usvědčen z překupnictví, což se v té době považovalo za těžší provinění, než vraž-da. 10. března 1725 předstoupil před soudce a porotce; se sebevědomím počestného občana, který podle svých možností přispěl v boji proti zločinnosti. Soudcům i porot-cům předložil písemný výčet všech svých zásluh. Byl však jednoznačně odsouzen k trestu smrti. Popravili ho 24. května 1725 a kolem stromu, na němž měl pro výstrahu viset, se shromáždil dav zvědavců.

ŽRALOK ZUBY MÁ JAK NOŽE

(SKUTEČNÝ MACKIE MESSER)

- 17 -


Vždy šarmantní Mackie Messer - různá zpracování inspirovaná Brechtovým

pohledem na Žebráckou operu.

- 18 -


MACKIE MESSER a jeho proplouvání lon-dýnským podsvětím inspirovalo nejdříve anglického básníka a dramatika JOHNA GAYE (1685 – 1732). Mnohovr s tevnatá postava lupičského předáka zaujala au-tora natolik, že podle ní vytvořil hned dvě hlavní postavy své hry Žebrácká opera (The Beggar‘s Ope-ra), inscenované 29. ledna 1728 divadelní společností Johna Ri-che. Jonathan Wild je zobrazen totiž nejen v Macheatovi, ale i v jeho protivníku Pea-chumovi. Kromě pa-rodie známých oper-ních postupů se dílo stalo společensky sa-tirickou alegorií, byl zde karikován i sám tehdejší předseda vlády Robert Walpole. Hra byla mimořádně úspěšná a umožnila Gayovi se stát autorem na volné noze.

Skoro 200 let po Johnu Gayovi se o adaptaci Žebrác-ké opery pokusil BERTOLT BRECHT, nejprve divadelní hrou, později románem. Jeho Třígrošová opera, poprvé uvedená 31. srpna 1928 v berlínském divadle Theater am Schiffbauerdamm, se stala největším divadelním úspěchem dvacátých let. Brecht se v Třígrošové opeře v podstatě drží fabule Gayovy hry, příběh je ale zesou-časněn a situován do viktoriánské doby do londýnské čtvrti Soho, kde proti sobě stojí dva gangy. První vede Macheath alias Mackie Messer, druhý patří Peachumovi, majiteli firmy „Přítel žebráků“. O úspěšnost Třígrošové opery se vedle Brechta zasloužil i Kurt Weill, autor hudby.

VÁCLAV HAVEL napsal svou verzi Žebrácké opery v roce 1972 na objednávku Činoherního klubu a příběh proslulého světáka a svůdce Macheatha, jeho konkuren-ta Peachuma a jejich protiv-

níka Lockita pro změnu situoval do Londýna podobného žižkovské republice 20. let. Příběh by se mohl ale odehrá-vat kdykoliv a kdekoliv v totalitním či posttotalitním světě, kde fungují zvrácené mechanismy úplatků, lží a zrad. K textu své hry Václav Havel v roce 1977 napsal: „Psal jsem to rychle, uvolněně a s chutí, bez zbytečného spekulová-ní a nedrcen pocitem, že jde o vše. Možnosti ukryté v předloze a naděje – byť mlhavá – na uvedení, mi práci pochopitelně usnadňovaly. Mám tu hru rád, a zdá se mi, že je živá, což mi potvrzuje i její příznivý ohlas mezi přáteli a známými.“ Co je na Havlově hře obzvlášť sympatické, je humor. Postavy zde mluví až příliš spisovným a knižním jazykem, grotesknost a absurdita je tu dováděna do maxima, mezi nádherně groteskní rozvedené motivy patří postava Jenny, dívky, které snad jediné dokáže Macheath znovu a znovu podléhat a milostným vztahům vůbec věnuje autor velkou pozornost. I když nese Havlovo dílo titul „Žebrácká opera“, autor hudební stránku zcela pominul. To, co Gay a Brecht sdělovali divákům pomocí hudby a pís-ní, vložil Václav Havel do úst jednajícím po-stavám.

„To je přece jasné: každá ženská, po-kud není už náho-dou vdaná, se chce vdát, a proto se i na vás, jakmile se ko-lem ní jen trochu víc točíte, ihned začíná dívat jako na svého potenciálního ženi-cha. Jak lépe můžete takové nároky paci-fikovat, aniž byste byli nuceni uchylovat se k různým pochybným vytáč-kám, než poukazem na okolnost, že už ženati bohužel jste? Vaše milenka – právě dík své hluboké úctě k man-želskému stavu – pocítí jakýsi sentimentální respekt ke štěstí své šťastnější kolegyně a velkodušně se vzdá úmyslu ji o její štěstí připravit, vynahradíte-li jí to ov-šem spikleneckým ujištěním, že se jí vaše žena zdaleka nevyrovná, a že vlastně proto od své ženy utíkáte k ní. Může-li zkrátka děvkaři něco zajistit relativně svobod-ný prostor k děvkařské aktivitě, pak je to jedině šťastné manželství!“

(Václav Havel – Žebrácká opera, Macheathův pohled na manželství)

Připravila Jana Slouková (s využitím materiálů Ilony Smejkalové)

ŽEBRÁCKÁ OPERA NATŘIKRÁT

- 19 -


Hra Václava Havla Žebrácká opera byla v roce 1991 uvedena ve filmovém zpracování v režii Jiřího Menzela.

- 20 -


S Hynkem Pechem jsme se sešli v zakouřené kavárně, ačkoli ani jeden nekouříme. Hynek, který je členem sou-boru Klicperova divadla bezmála čtyřicet let, mi na úvod vypráví, že s kouřením sekl po svém zdravotním kolap-su před čtyřmi lety, a to v podstatě ze dne na den. Ani nevyužil náplasti, které mu předepsal jeho doktor, a to kouřil denně od svých osmnácti. Na Hynkovu nemoc a jak ho případně poznamenala, jsem se chtěla – když tak – zeptat opatrně někdy na konci rozhovoru, pokud bych cítila, že je pro to vhodná konstelace, ale Hynek o tom začal sám a mluvil velmi otevřeně. Podle jeho slov není nejmenší důvod, aby se člověk za svou nemoc styděl... Kromě toho jsme si povídali i o jeho začátcích na hradec-ké scéně a o loučení se s Václavem Havlem...

M: Kouřil jsi hodně?

H: Ke konci už jsem kouřil i těch čtyřicet, padesát den-ně. Člověk kouřením zahání stresy a pak se ti stane, že už odpaluješ jednu od druhé. Ale co mám vlastně s těmi plícemi, to mi nikdo neřekl. Doktor se akorát podíval na moje snímky a řekl, že na umření to ještě není.

M: To nezní až tak povzbudivě. Pokud si vzpomínám, tak ten kolaps přišel někdy kolem Odcházení?

H: Během zkoušení Odcházení už jsem se cítil vyčer-paně a byl jsem slabý, asi to byla nějaká předzvěst. A hned po premiéře jsem si řekl o odpočinkový turnus, nechtěl jsem zkoušet, cítil jsem, že musím odpočívat. Jenže Ivan Rajmont chystal Dobové tance a počítal se mnou v hlavní roli. A tam se to zlomilo. Já chtěl s Ivanem dělat, zároveň šlo o hru Karla Steigerwalda, se kterým se známe ze školy, prostě jsem nemohl říct „ne“. A šel jsem do toho. Jenže se to začalo zhoršovat,

často jsem se necítil dobře, zkoušení jsem zvládal jen s obtížemi. A pak došlo k tomu, že jsem si nechal před Vánoci chirurgicky odstranit malý výrůstek na palci u nohy. A mám pocit, že tím se to všechno nastarto-valo, jakoby ten drobný zásah do mého těla spustil mnohem větší lavinu. Najednou to bylo, jako když ti někdo podrazí štafle a ty padáš dolů. Bylo to úplně jako bych padal dolů z nějaké pyramidy a cestou se na mě nabalovaly další a další potíže. Najednou jsem si musel nechat i operovat koleno, protože jsem ne-mohl chodit. Doktoři vesměs krčili rameny a říkali, že je to zřejmě nějaký silný únavový syndrom.

M: Ta hlavní diagnóza nikdy nepadla?

H: Ne, nikdy. Měl jsem nějaký nález, ale ten nebyl zhoubný a nevědělo se přesně, co to je. Zda to vzniklo z nějakého přecho-zeného zápalu plic nebo zda to byl nezhoubný nádorek, který jsem za-těžoval kouřením, nevím. Taky jsem hodně hrál a neodpočíval. Hrál jsem v Petrolejových lampách, Revizorovi,

Odcházení, v Čertovi a Káči, pak přibyly ty Dobové tance... Strašně jsem se chtěl uzdravit, abych mohl odjet hrát Odcházení do Moskvy, ale nakonec jsme s ředitelem Zemanem uznali, že by to byl moc velký risk a v Odcházení za mě zaskočil Karel Beseda. Risk proto, že mezitím jsem skončil v nemocnici podruhé. Já po té první příhodě začal poměrně brzy zase hrát, i když s operovaným kolenem. A pak jsem začal kašlat krev, a to už si mě v nemocnici rovnou nechali a za dva dny mě operovali.

M: S Karlem Besedou jste se pak v roli Riegera v Od-cházení alternovali, že?

H: Když jsem se pak do divadla vrátil, přišlo mi líto Karlovy energie a námahy, kterou do toho investoval. Bylo fér a kolegiální, abychom v tom dál hráli oba. Chtěl jsem to tak. Aby se totiž Odcházení vůbec v té Moskvě mohlo odehrát, nazkoušel to Karel s Andre-jem Krobem snad během deseti dnů. Karel to hrál

„Všechno, jak má být...“ Rozhovor s Hynkem Pechem

Richard III. - Hynek Pech ve své nejnovější roli Markéty.

- 21 -


dobře, já se na něj byl i podívat. Každej jsme to lo-gicky hráli jinak, protože jsme jinej naturel, ale tak to bylo v pořádku.

M: Když jsi na tom byl zdravotně nejhůř, nikdy tě ne-napadlo, že bys s hraním úplně sekl?

H: Ne. Naopak jsem dělal všechno proto, abych se mohl co nejrychleji vrátit.

M: Žádné chmurné myšlenky sis tedy nepřipouštěl?

H: Ne, ani na chvíli. Naopak jsem dělal v nemocnici ještě srandu. Na pokoji jsem ležel se zdatným ochot-níkem z Náchoda a s tím jsme si začali říkat Kospopu, tedy Kočovná společnost populárních umělců, spojo-vala nás totiž vášeň pro zpěv a hlavně starý kabare-ty, muzikály a operety. Takže jsme pořád vyzpěvovali a bavili jsme sestřičky a doktorky. Věděli jsme taky, jak se která jmenuje, takže když přišla třeba doktor-

ka Tereza, hned jsme jí zpívali Terezu, ostatním jsme recitovali básně a podobně. Když jsem pak skončil v nemocnici podruhý na JIPce, sestřičky z plicního od-dělení, co mě už znaly, si mě vyloženě žádaly a říkaly: „Dejte ho zase k nám, s tím je aspoň sranda.“ Ale já tam byl přišpendlenej jak motýl. (Smích)

M: Šetříš se dnes na jevišti víc, třeba z obavy, aby se zase něco nepřihodilo?

H: Ne, nešetřím. A mohl jsem si to ověřit už několi-krát, jelikož jsem hrál s pochroumaným kolenem, hrál jsem, i když jsem měl velké bolesti v krční páteři, jakmile člověk vejde na jeviště, v tu ránu ho všechno přestává bolet a je soustředěný pouze na roli. Alespoň u mě to platí stoprocentně. Když pak po představení slezu ze scény a jsem zase Hynkem Pechem, začne se moje tělo brzy ozývat. Několikrát jsem v zákulisí bolestí až brečel, ale přišla moje narážka, já se otočil, vlezl na scénu a bolest byla pryč. Mě na jevišti nikdy nic nebolí.

M: Kde jsi s hraním vlastně začínal?

H: Tady v Hradci v roce 1972. Měl jsem vyjednané

Kladno, ale můj kolega Jirka Vohanka mě to vyfoukl. Prej ale ať to zkusím v Hradci, kam měl jít on. Tak jsem přijel do Hradce a rovnou ten den, to bylo ně-kdy před prázdninami v červnu, jsem naskočil do role Montana v Othellovi. Šlo to rychle. Byl jsem trochu vy-plašený, protože jsem neuměl pracovat s veršovaným textem a navíc jsem nebyl zvyklý na nápovědu. No a na první zkoušce jsem do ruky dostal šavli, můj pro-tivník do mě bušil jak hluchej do vrat, takže jsem měl problém se ubránit, a do toho na mě z hlediště ně-kdo křičel můj text, který jsem měl jakože opakovat. Samozřejmě to nemělo hlavu patu! Po nějaké chvíli se ozvalo „stop“, byl to asistent režie, který mi stroze řekl: „Pane kolego, to je Shakespeare...“ Do noci pak se mnou seděl nad textem a zaškrtávali jsme důra-zy ve verších, hledali přesahy a podobně. Ráno jsem uměl celých šest stránek textu zpaměti!

M: Začátky asi nebývají zrovna lehké, co?

H: Po čtyřech dnech zkoušení jsem si říkal, že to asi nemá cenu. Stál jsem za šálou a hlavou se mi honi-lo, co tady vlastně dělám, vždyť já sem nepatřím. A najednou se ta šála takhle odhrnula, tam stáli před-stavitelé Othella a Jaga, a ti se na mě podívali a řekli: „Pane kolego, premiéra je až za týden. Ono se to se-třepe...“ A v tu chvíli ze mě spadla veškerá nejistota a obavy, najednou jsem měl pocit, že tam patřím.

M: Přijali tě.

H: Jo, přesně tak.

M: Hradec jsi nikdy neopustil?

H: Po vojně jsem byl tři roky v divadle v Jihlavě, proto-že moje žena tady nesehnala práci. V roce 1977 jsem se pak do Hradce Králové vrátil a od té doby jsem v angažmá tady.

M: Tak to asi ledacos pamatuješ...

H: To jo, pamatuju ledacos. Nástup Jiřiny Jelenské, Vaška Duška, Standy Junka...

M: Kdo z těch lidí, které jsi tady potkal, tě nejvíc ovliv-nil herecky?

Dr. Vilém Rieger, bývalý kancléř v Havlově Odcházení

- 22 -


H: To se říct nedá. Ale určitě jsem patřil ještě do té staré školy, já se chodil jako mladej učit a dívat se na svoje starší kolegy do portálu, koukal jsem na zkouš-ky, pozoroval je, jelikož jsem věděl, že mi můžou něco předat. Byl jsem šťastnej, když jsem mohl sedět u sto-lu se svými staršími kolegy, poslouchat je mluvit o di-vadle a rozebírat představení, tak jsem se učil, nechá-val se ovlivňovat a tříbil si svoje názory na divadlo. To společné prožívání všech těch věcí okolo divadla mě asi posouvalo nejvíc. No a dnes už si připadám sta-rý, mám pocit, že těm mladým moc nerozumím, ten současný styl divadla se se mnou trochu míjí, trvá mi déle, než se do toho dostanu. Taky vím, že to všechno, co se dnes pokládá za nové a neobvyklé, už tady jed-nou bylo, jenom ve trochu jiné podobě a formě. Tohle asi sebou nese stáří.

M: Ve své nejnovější roli, v roli lady Markéty v Richar-dovi III. jsi byl ovšem naprosto bravurní...

H: Já si Davida Drábka velice vážím. Cením si toho, že každou svojí hrou a inscenací chce cosi sdělit. Sděle-ní je pro něj to nejdůležitější, na tom své inscenace staví.

M: Který režisér je přímo tvoje krevní skupina?

H: Tak určitě Ivan Rajmont, naše vidění divadla je si hodně blízké. Vždy si dokážu porozumět také s Jiřím Nekvasilem. Z mladých režisérů mě bavilo spolupra-covat s Ondřejem Zajícem, mrzí mě, že už v Hradci nedělá. A určitě musím zmínit i Braňa Mazúcha. Bra-ňo je sice modernista, ale vysvětluje příběh, sleduje dějovou linku a vše okolo zbytečně nekašíruje. I když používá moderní prvky, nikdy nedělá naschvály. A v neposlední řadě je to pro mě zcela zásadní režij-ní osobnost – Andrej Krob, spolu s ním jsme dělali všechny hradecké Havly – Pokoušení, Vyrozumění a naposledy Odcházení. To ve mně zůstalo hodně, všechny ty vzpomínky ze setkání na Hrádečku, když jsme o hře debatovali...

M: Tak mě napadá, jaká je tvoje poslední vzpomínka na Václava Havla?

H: (Usměje se) Andrej mě pozval v létě na Hrádeček a já sebou vzal svou sestru a švagra. Moje sestra Havla milovala – jako člověka, prezidenta, dramatika. Cho-dila se do Klicperáku dívat na jeho hry. Vzpomínám si, jak jsme se šli s Havlem uvítat a ona stála za mnou. Řekl jsem: „Pane prezidente, toto je moje sestra, rád bych vás seznámil.“ Podali si ruce a moje sestra řek-la, že si ho velmi váží. A on nás oba objal a pak se nám podíval do očí a řekl: „Tak to jste strašně hodní.“ Ale připadal mi hodně smutný a už zase někam spě-chal. On v té poslední době před smrtí prostě nebyl sám sebou.

M: Myslíš?

H: Víš, on měl kolem sebe neustále spoustu lidí, kteří ho někam popoháněli. Já myslím, ať už si to vykládá kdo chce jak chce, že to Odcházení bylo jeho Odchá-zení. Že to byl jeho příběh. Ačkoli se to mnozí snažili vyvracet...

M: Asi prostě tušil, že pozvolna odchází...

H: Bylo to o jeho odcházení a bylo to jeho loučení. Loučil se se vším. A bylo to i o Dáše Havlové. Tak to prostě je.

M: Vnímal jsi to tedy od začátku, že hraješ osobní Hav-lovo téma?H: Ano. A měl jsem z toho na začátku příšernou hrů-zu, protože když mi Andrej řekl, kdo to bude hrát v Praze, kdo v Bratislavě, kdo v Budějovicích, říkal jsem si: „Prokristapána, jak tohle zvládnu...“ Ale Andrej mi řekl: „Buď v klidu, ty to cejtíš.“ Jak říkám, dělali jsme už před tím Havly a měl jsem ho nějak pod kůží. A pak když jsme seděli po premiéře u Královny Elišky... víš, on to Havel přímo neřekl, ale když mě chytil za ruku, měl jsem najednou pocit, že je všechno, jak má být...

Rozhovor vedla Magdalena F. Gregorová

S Václavem Havlem po premiéře Odcházení

- 23 -


Před pár dny jsem odstrojila stro-meček, adventní věnec a vánoční zápich. To je tako-vá kytice ze špejlí, perníčků, ořechů a peříček. Vše, co se nezkazí a do čeho se nadají moli, jsem uložila do krabic a odnes-la na půdu. Pak jsem vlezla do vany a na pěně se lehounce vznášelo jeh-ličí, které mi uvízlo ve vlasech. A znova jsem si promíta-la vánoční momentky, hlavně to, jak vnučka kráčela do schodů, ve žluté čepici s šálou vypadala jako skřítek, a nesla obrovskou větev jmelí. Při pohledu na dárky za-balené do papíru s barevnými sněhuláky začala křičet, že mám pod stromečkem samé „trspazlíky“. A že můj stromeček je krásný. Ptala jsem se jejího tatínka Aleše, jestli to říká každému, ten mne ovšem důrazně upo-zornil, že Ronja je dítě výtvarně nadaných rodičů, tudíž OPRAVDU POZNÁ krásný stromeček! Abych řekla pravdu, nevím přesně, proč před Váno-cemi tolik zdobím, peču, nakupuju a vařím. Jsem doma sama a mohla bych si na Štědrý den udělat cokoli, na co mám chuť, třeba svůj milovaný chleba se sádlem a cibu-lí. Kdybych místo stromečku měla doma ve váze větev a na ní pár zlatých koulí, jistě by mi to nikdo neměl za zlé. Péct bych nemusela vůbec, každý, koho znám, drží dietu a já bych už dávno měla být živa na mrkvičce a zelných listech. Jenže! Jenže ono mi to prostě nedá. Vždycky nadělám několik adventních věnců a mám velkou radost, když se povedou a zkrášlí pár vchodových dveří či vánočních stolů. Nastří-hám a nalepím asi stovku jmenovek na dárky, rozdám je kolegyním a těší mě, že kousek mé osoby budou mít pod stromečkem. Kupuju půlku kapra a sháním mlíčí a jikry na polévku, peču malinké kousky cukroví, slepuju a zdobím ho, pečlivě vybírám balicí papíry, protože Santa Klaus mi pod stromek nesmí, do mražáčku vtlačím kach-ničku, pak ozdobím stromeček, udělám bramborový sa-lát, trošku uklidím a oddám se vánočním svátkům. Jím rybí polévku, kapra a salát, koukám na pohádky, občas při nich dojetím zaslzím, pak si čtu a po skleničce vína uléhám. Na Hod Boží přijedou mladí a tehdy to všechno dostává smysl, protože jsme spolu a radujeme se z dár-ků, jídla a z toho, že jsme spolu. Kdekdo na Vánoce nadává, jako na záležitost kon-zumní a náročnou po všech stránkách. Já jsem je měla vždycky ráda a nic na tom nezměnil ani můj věk, ani můj stav. Vzpomínám, jak krásné svátky jsme mívali u mých rodičů, a to nejen jako děti, ale i potom, kdy jsme už při-jížděli se svými potomky, a je mi jasné, že to maminku taky stálo mnoho sil. A zdá se mi, že dokud na to mám, je dobré Vánoce připravit pro sebe i pro ty okolo, zavzpo-mínat na rodiče, na přátele a všechny blízké lidi, se vše-mi si popřát jen to hezké a střídavě koukat na hvězdy a na rozsvícený stromeček. A cukroví pěkně naškatulko-vat a rozdat dětem a přátelům. Letos jsem měla mezi svátky jen jedno představe-ní, a jak tak bývám na konci roku trošku naměkko, bála

NA KAFIs Lenkou

jsem se, že mi bude smutno. Ale nakonec vše dopadlo jinak. Na Figarku jsem donesla cukroví, nějaké chleby s dobrotami a víno, a po představení jsme poseděli a byl to krásný večer, který se dost protáhl. Hodně jsme se nasmáli, hráli jsme krásnou hru Dobble, kterou jsme mnozí sice do toho večera neznali, ale touha po vítěz-ství nás stravovala stejně, jako staré mazáky. Druhý den jsem měla narozeniny, na oběd přišla kolegyně s příte-lem, obdarovali jsme se, probrali jsme život ze všech stran a večer jsem ještě jela s kamarádem na chalupu mých milovaných kolegů. Nebudu vám lhát, milí čtená-ři, dopustila jsem se několika dietních chyb, ale žádná nebyla tak tragická, aby mi bylo zle, neskonale těžko či abych se trápila výčitkami celý příští rok. Naopak, mu-sím konstatovat, že přelom roku se tentokrát vyda-řil k mé spokojenosti a novoroční ohňostroj vše završil. Takže vlastně nevím, proč chystám Vánoce, proč je pro mne důležité prožít konec roku trošku jinak než běžné dny, proč se chci sejít s přáteli a proč ani samota v těchto dnech nemusí být na obtíž, když si ji umíme užít, zkrátka nevím. Ale jsem ráda, že to tak je. A všem přeju krásný tento rok!

Vaše Lenka

Zámecká zahradnice z Figarovy

svatby

- 24 -


„Irsko asi nebude tak špatná zem...“

Milí čtenáři, jestlipak si pamatujete, jak jsme vás v jed-nom z minulých čísel POT&LESKu informovali o skupi-ně divaček z Hořic v čele s Janou Pospíšilovou, které se po zhlédnutí našeho představení Mrzák Inishmaanský vydaly na Aranské ostrovy, aby svéráznou krajinu a její obyvatele viděly na vlastní oči? Kromě pohlednice, kte-rou nám ze své návštěvy zaslaly, přidaly nyní i fotografie, dokumentující jejich výpravu. Dámy potom navíc zavítaly k nám do Studia Beseda na jednu z dalších repríz „Mr-záka“, aby našim hercům povyprávěly o skutečných Ara-nech a poděkovaly za velký zážitek nejen divadelní, ale i inspirativně cestovatelský.Věříme, že malé obrazové připomenutí nejen je, ale také ostatní čtenáře potěší a pokud vás nenaláká k cestování do Irska, alespoň vás může vybídnout k návštěvě naší groteskní, ale i dojemné hry z Aranských ostrovů Mrzák Inishmaanský!

Pozoruhodný pohled jako odměna za výstup - Skellig Michael

Divačky se po vzoru naší inscenace vy-bavily na cestu plechovkami s hráškem

Hřbitov v Clonmecnoise

- 25 -


„Irsko asi nebude tak špatná zem...“

Divačky s „vyfešákovaným“ Janem Sklenářem v titulní roli

Společné foto po skončení představení Mrzák Inishmaanský

Inishmore, místo, kam se potřeboval dostat náš hlavní hrdina Billy

Galerie U Klicperů

Tvorba Markéty Zlesákové názorně ukazuje širokou škálu možností pří-stupu ke skutečnosti obklopující člověka, nepřebernou mnohotvárnost vidění a prožívání přírody a života. Setkáváme se v ní s řadou tématických okruhů i způsobů jejich uchopení: od interiérů, přes občasné zapojení lidské postavy, často až k nerozeznání zapletené do okolního prostředí (byť není přesvědčeným figuralistou) až ke klasickým krajinám, z nich

vycházejícím lineárním horizontům a jejich občasné abstrahující trans-formaci v dekorativní motivy a kamufláže. A právě její inspirace přírodou (mimo jiné i díky intenzivním zážitkům z pobytu v Thajsku, na ostrově Bali, Novém Zélandu a na souostroví Tongánské království), respektive krajinou a hustým porostem tropické vegetace v jejích dílech dominu-je. Pro autorku se stává příroda důležitou múzou a inspirací, obzvláště onen tajemný, až posvátný prostor pod korunami tropických velikánů, prostor, který ne náhodou svou majestátností a rozlohou evokuje atmo-sféru uvnitř rozlehlých interiérů gotických katedrál. Její práce vychází vždy z reálné podoby skutečnosti, avšak zachycuje ji svým vlastním, osobitým způsobem, jak s jasně čitelným rukopisem a rázným vedením tahů štět-ce, tak nezaměnitelnou barevnou paletou laděnou převážně do modrých, zelených až fialových odstínů. Henri Matisse prohlásil: „Když maluji ze-lenou, neznamená to trávu, když maluji modrou, neznamená to nebe.“ Této svobody dosáhla autorka při proměňování reálného přírodního mo-tivu v abstrahující stylizaci, kdy konečný obraz vykrystalizuje v dekorativní kompozici, nebo přímo do maskovacího vzoru (připomínajícího vojenské uniformy). Vidíme propojení obou témat, jako u obrazu „Prales“ (2010), kdy stylizovaná houština džungle zřetelně přechází v geometrizující mas-kovací motiv. Ale tento příklad trochu předběhl vývojovou linii tvorby Markéty Zlesákové. S dekorativními prvky a díly dosahujícími téměř až

k hranici geometrické abstrakce se setkáváme již na jejích grafikách a sítotiscích. Jedním z důležitých tématických prvků, který se na těchto plátnech poprvé vyskytuje a ke kterému se autorka dodnes vrací, je téma okna. Významnou událostí v uměleckém životě Markéty Zlesákové byla účast na mezinárodním malířském sympoziu, pořádaném v srpnu roku 2010 Jihočeským krajem, organizací Kulturní most a Alšovou jihočes-

kou galerií v Hluboké nad Vltavou. Ještě je však nutno připomenout její účast na sympóziu „Velký formát“ (2005) v jihomoravských Valticích, což svědčí o autorčině schopnosti a umu vyrovnat se s prací na prostorově rozměrných plátnech. Na Hluboké se autorka naplno ponořila do práce v plenéru, což se silně odrazilo v následující tvorbě. Práce v plenéru se sta-la dalším plodným východiskem a inspirací. Jednak, podle jejích slov, je fotografie příliš neživá na práci s krajinou, jednak její záliba ve ztvárňová-ní vodních hladin je důsledkem okouzlení „vodní krajinou“ jižních Čech. Díla zachycující krajinná zákoutí, ztichlé vodní hladiny zarostlé rákosem či lekníny, nebo naopak zurčící potoky, vyvolávají v člověku vzpomínku na díla slavných impresionistů. Markéta Zlesáková si přesto v žádném případě nedává za cíl napodobovat díla slavných autorů, ale ubírá se svou vlastní cestou hledání a poznávání odpovídající jejímu naturelu i současné době. A to nejen díky své, již zmíněné, osobně charakteristické barevné paletě. Výtvarný svět Markéty Zlesákové je velice členitý a bohatý. Při své tvor-bě ráda hledá a používá různé formy a způsoby vyjádření, experimentuje, má zálibu jak v klasické plenérové malbě, tak v komplikovanosti zdánlivě chaotického obrazu ornamentu či kamufláže, z něhož vystupuje finální dílo ve svém řádu.

Mgr. Hynek Rulíšek

- 26 -


Markétu Zlesákovou na slavnostní vernisáži přivítal ředitel divadla Ladislav Zeman, průvodní slovo přečetla herečka Lenka Loubalová a zahráli členové Komorní filharmonie Pardubice. Výstava potrvá do 21. února 2013.

MARKÉTA ZLESÁKOVÁ: PRALESY A JINÉ KOMPOZICE

- 27 -


DerniéraPoslední uvedení

1. února

v 17.30 hodin!

Alexandr Grin

Dvě sestry. Dobro a zlo. Radost a zášť. Symbolický napínavý příběh snu, světla a temnoty nabízí suges-tivní poetickou atmosféru, zajímavé psychologické studie charakterů a nečekané obraty a vyústění. Kde je hranice dobra a zla v člověku? Co způsobí ne-dostatek lásky a především lásky k sobě? Můžeme potlačit svoji temnou stránku? Krása a ošklivost, teplo a chlad, svědomí a spravedlnost, křídla a pád. Neobyčejný zločin psychikou a optikou vraha.

MorgianaRežie Daniel Špinar

- 28 -


DERNIÉRAKdo jste dosud neviděli,

máte poslední příležitost!

4. února v 19 hodin!

VĚC ČAPEK V autorské režii Martina Františáka

Karel a Josef, Josef a Karel. Poutníci bloudící hmyzím světem až k naší pří-tomnosti. Boj o morálku a charakter českomoravského člověka napříč jed-ním stoletím.

Shrbení Tuláci s bustou TGM v ná- ručí u podchodu pražského super-marketu. Pokus o signál k probu-zení. Pokus v duchu čisté snahy Karla a Josefa Čapka.

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Magdalena Frydrych Gregorová, grafická úprava: Marie Šobková. Foto Patrik Borecký, Tomáš Zeman, Jana Slouková a archiv. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: [email protected]; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé

rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

Příští POT&LESK vychází v první polovině února na webových stránkách Klicperova divadla. Chybí vám některé číslo POT&LESKu? Máme pro vás archív: www.klicperovodivadlo.cz/potlesk !

- 29 -


Milí čtenáři, jistě nám dáte za pravdu, že pěvecké a mu-zikální kvality našich herců rozhodně stojí za ocenění, a ne nadarmo jich v našich inscenacích pravidelně využí-váme. Každoroční koncerty na Letní scéně, ať už v rámci festivalu Divadlo evropských regionů či k uctění výročí 17. listopadu, patří mezi hojně navštěvované oblíbené akce, na kterých se pravidelně tísní několik stovek nad-šených fanoušků a posluchačů. A proto jsme se rozhodli v nich pokračovat i v průběhu roku. Tentokrát vás ovšem v předpokládaných tuhých led-nových mrazech rozhodně nevyženeme k venkovnímu

poslechu, byť by i nepříjemné podmínky byli ochotní mnozí z vás jistě překonat, ale rozhodli jsme se ve Studiu Beseda uspořádat NOVOROČNÍ KONCERT. V sobotu 26. ledna si tak můžete přijít poslech-nout či zazpívat písně v podání interpretů z Klicperova divadla! Připomenou vám písničky z některých našich inscenací, ale představí i své oblíbené songy zcela odji-nud, někteří i vlastní tvorbu a možná se dočkáte i ně-jakého překvapení!!! Těšit se určitě můžete na Davida Smečku, Jakuba Tvrdíka, Jana Vápeníka, Jana Sklenáře, Isabelu Smečkovou a další!

PŘIJĎTE SI S NÁMI ZAZPÍVAT!! !

V sobotu 26. ledna od 19 hodin ve Studiu Beseda!

Date post:	01-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	klicperovo-divadlo
View:	234 times
Download:	0 times

Pot&Lesk - leden 2013

Documents