S T U D I E

c \

- (

" P H

>

pq.

W Q

PDCIUČUK

^ PINĎAK ültüNOMICKIJ «WORMY V KOMUNISTICKÝCH ZHMÍCII

co Z <! on W

por.rncicY KATOLICISMUS

II!);'.: li.VAl. TUZLIX A MÍÍNA

VNSEF.Ý CRSTAMI MODHIIN! MHAI'SYCIIOUHHI!

$ ČÍSLO 4 5

STUDIE Pravda vás osvobodí"

(Jan 8,32)

I - I I / 1 9 7 6

Studie a č lánky

JAROSLAV PECHÁČEK.

P O L I T I C K Ý K A T O L I C I S M U S V P A R L A M E N T N Í D E M O K R A C I I

Málokterý pojem v novodobém vývoj i politických hnutí byl tak ne-správně interpretován a posuzován jako »politický katolicismus«. Bylo to vinou jak extrémních odpůrců, tak přehorlivých vyznavačů. Pro jedny byl politický katolicismus odsouzeníhodným klerikalismcm, který zneu-žívá náboženství a církve k materiálním a sobeckým cílům, pro druhé mě-řítkem horlivosti ve víře.

Politický katolicismus označuje organisovanou činnost katolíků za tím účelem, aby se v politickém a sociálním životě uskutečnily principy katoli-cké státní a sociální doktríny. Moderní politika zasahuje nejen do vládního a stranickopolitického ústrojí, ale také do kultury, do hospodářských a so-ciálních záležitostí. Proto je úsilí katolíků o prosazování křesťanských zásad ve veřejném životě namířeno do všech oblastí organisované společenské aktivity a angažovanosti. Konkrétní politická aktivita katolíků může být hodně nezávislá na organisaci a institucích Církve. Naopak musí se často do velké míry přizpůsobit specifické vládní, organisační a stranicko-poli-tické struktuře státu. Politický katolicismus je proto nutně determinován historickými skutečnostmi, jak se odehrávaly v jistém čase a v daném pro-středí. Není tedy ani církevní institucí, ani náboženským nebo politickým linutím pod církevní záštitou, ani nutně permanentní součástí politického života v každém státě.

Větší a systematičtější angažování katolíků ve veřejných záležitostech nové doby se zvláště projevilo v období pontifikátu Lva třináctého (1878-

i

1903). Lev XIII. několikrát autoritativně vyhlásil, že hnutí a aktivita p o -litického katolicismu naprosto nepodléhá církevnímu poručnictví a opa-trovnictví. Katolíci mají v rámci křesťanské filosofie svobodu a nezávislost v polit ickém sdružování a v politické akci. Vztah mezi C í rkv í a politickou stranou definoval Lev XIII. v listě z 8. prosince 1882: » N e s m í m e se dát zmást paradoxním názorem těch, kdo směšují náboženství s příslušností k té nebo oné politické straně do takové míry, že jsou téměř v pokušení pokládat své politické odpůrce za odpadlíky od katolického náboženství. T o je zatahování politiky do oblasti náboženství. Porušuje bratrskou har-monii a otvírá dveře m n o h ý m pohoršl ívým nepřístojnostem. Je proto nutné, aby náboženské a politické záležitosti by ly od sebe odděleny podle své roz-dílné povahy a přirozenosti. «

Se stejnou přesností se týž papež vyslovil ke vztahům mezi C í r k v í a pol i t ickými stranami v encyklice Sapicntiae Christianae (1890): »Politická m o c j e C í r k v i naprosto cizí. B y l o b y naprosto v rozporu s j e j í m posláním a úkoly , k d y b y se podílela na stranické politice a k d y b y měla sloužit názo-rům politiků, které se ostatně velmi často mění a přizpůsobují. Církev ne-pokládá za svůj úkol rozhodovat o tom, jaká vládní forma j e nejiepší anebo jaké instituce jsou nejvhodnější pro vládu, která se hlásí ke křesťanské po-litice. Církev neodmítá žádnou f o r m u státu, pokud zajišťuje ochranu ná-boženství a morálky. Zatahovat Církev do stranické politiky a používat j i k tomu, aby se získaly v ý h o d y proti politickému protivníkovi by b y l o krajním zneužitím náboženství. «

Podle toho tedy, kdykol iv se má utvořit »katolická« strana k tomu účelu, aby organisovala politické síly ve prospěch národních kulturních a sociálních snah anebo k obraně zákonných práv a privilegií C í rkve , děje se tak z konkrétních politických nutností chránit křesťanské principy ve státe a ve společnosti. Pro církev jako takovou, t. j . pro papeže, biskupy a dokonce i pro nižší kněžstvo by bylo nesprávné, aby vstupovali do politi-cké arény na straně nějakých zvláštních zájmů. N a druhé straně m o h o u biskupové a kněží jako obyčejní občané zcela dobře pokládat za své právo i za svou povinnost podílet se aktivně 11a veřejném životě svých zemí, třeba i ve vedoucích posicích. K d y ž se prosazoval v 19. století n o v ý přístup ke státu a k vládě zejména ve formě pluralistického systému politických stran, byli katolíci v mnohých zemích nuceni, aby » sevřeli řady « k politické obraně svých zájmů. Při tom se museli přít o své nezávislé politické a sociální síly a tradice a museli své vlastní instituce přizpůsobit, po případě proměnit

j e v nástroje společného prospěchu a blaha vlasti a národa.

Historie těchto úsilí - rozvinout politické a občanské uvědomění ka-tolíků, jak p o stránce ideologické tak organisační - j e u kořene zákládání •j

katolických a křesťansko-sociálních politických stran ve střední Evropě. Z r o d těchto hnutí b y l doprovázen napětím mezi konservatívními tradicemi a demokratickými a sociálně p o k r o k o v ý m i trendy. U neobjektivních hi-storiků se objevovala a objevují tvrzení, že některé průvodní z jevy při vzniku a činnosti katolických politických stran, jako jistý politický konfesionatismus a klerikalismus, by ly hlavním znakem a charakterem teto aktivity katolíků na konci 19. a během 20. století. Je to velká nespravedlnost vůči jej ich jedi-nečnému přínosu k rozvoji evropské demokracie a sociálního pokroku.

Náboženský a politi cko-sociálut přerod Evropy v 19. a 20. století.

Francouzská revoluce znamená nástup nové, neklidné éry. Boří řády a instituce, jej ichž kořeny sahají do středověku. Monarchisticke režimy jsou vyt lačovány ze svých privilegií a samovlády, šlechta ztrácí své výsadní postavení, na místo městských samospráv se objevuje na scéně buržoasie jako společenská třída a nositel n o v ý c h proudů v sociální, politické a hos-podářské skladbě Evropy. Encyklopedisté a rozmach přírodních věd v y v o -laly proticírkevní a protináboženské klima. O slovo se hlásí nacionalismus s hesly národní a státní jednoty. Je netrpělivý, j d e za svými cíly revolučně se zbraní v ruce. Evropa devatenáctého století prochází sérií revolucí, z nichž nejprudší a nejobecnější j e revoluce 1848. Úspěchy nastupujícího řádu se střídají s porážkami a zvraty. A l e 11a konci století j e obraz Evropy zcela j iný : N ě m e c k o a Itálie j sou sjednoceny, Francie má republikánskou vládu. Monarchové jsou kontrolováni parlamenty, volenými ve všeobecných, př ímých a postupně i rovných volbách. Nositeli nového politického sy-stému jsou politické strany.

Nicméně n o v ý řád není ani stabilní ani klidný. Objevuje se n o v ý zdroj napětí a neklidu: dělnický proletariát, produkt průmyslové revoluce. Prů-myslová revoluce začala v Angl i i přechodem ke strojové v ý r o b ě ve velko-podnicích, přibližně v době, k d y se Francie otřásala v e l k o u revolucí a na druhé straně oceánu by ly položeny základy ke Spojeným státům americkým. Strojová výroba začala v textilním průmyslu, ale rychle se rozšířila v k o -vovýrobě, hornictví a dopravě. Vznikaj í velká průmyslová centra a vedle nich hromadná sídliště průmyslových dělníků. V nástupu masové v ý r o b y a kapitálové koncentrace j sou pracovní a lidské p o d m í n k y průmys lových dělníků podmínkami vykořisťovaných a bezprávných. Katol ický filosof, profesor von Baader z Mnichova popisuje v e své knize z r. 1835 Das Pro-letariat p o d m í n k y a život průmyslových dělníků: » K d o k o l i v nahlédne do propasti fysické a mravní bídy, ve které musí žít většina proletariátu v Angl i i a Francii, musí přiznat, že starý otrocký systém i v e své nejhrubší formě

3

tělesného nevolnictví, provázeného i otroctvím mravním - protože j e d n o nemůže existovat: bez drahého - byl méně k r u t ý m a nelidským a proto méně nekřesťanským než j e současný stav proletariátu, bezbranných, bez-m o c n ý c h a vyděděných.. . . V ý v o j průmyslového systému s dnešními mzdami prohlubuje propast mezi bohatými a chudými.. . «

V takových podmínkách křesťanství hynulo a by lo nahrazováno b o -j o v n ý m atheismem. B ý t křesťanem znamená být l idským a spravedlivým. K d e j sou život a poměry nelidské a nespravedlivé, tam není křesťanů.

A tak musí katolická Církev v bouřl ivém devatenáctém století čelit náporu liberálního bojovného atheismu zasetého encyklopedisty, nacio-nalismu s historickými proticírkevními resentimenty a nepřátelství prole-tariátu, které v y v o l a l o dravé sobectví ranného kapitalismu. Ukázalo se, že ne všude byla Církev na tento nápor připravena. Situace byla pro ni krajně složitá. B o j o n o v ý řád v Evropě byl většinou spojen i s úsilím vytlačit C í rkev z je j ích posic a z je j ího vl ivu, zlaicisovat a v některých zemích přímo odkře-sťanštit společnost. Národní aspirace po sjednocení v Itálii a N ě m e c k u v y -ústily m i m o jiné v zabrání církevních území a v konfiskaci a sekularisaci cír-kevního majetku, biskupství a klášterů. V obraně proti těmto zásahům octla se pak Církev v nežádoucí společnosti konservativních a restauračních sil. ještě složitější byl proces, který vedl ke ztrátě v l ivu církve na evropský pro-letariát. R a n n ý kapitalismus stál nejméně o mínění a stanovisko C í r k v e . Jeho ideologií byla zásada, že nikdo, ani stát, tím méně jiná instituce j a k o Církev , nemá do hospodářství co mluvit. Volná hra, jak j i proklamoval liberalismus 19. století, který sám byl v jádře protináboženský, byla zásadou britské a později téměř celé evropské hospodářské vědy, v 18. a v první polovině 19. století. Oficiálně formuloval postoj katolické církve k problé-m ů m v y t v o ř e n ý m n o v o d o b ý m kapitalismem, papež Lev XIII, teprve ke konci století. A le m n o h e m dříve v e l k ý počet theologů i katolických laiků upozorňoval na nemorálnost a nebezpečí hltavého a dravého výrobního systému. T a k na příklad profesor na sorbonnské universitě Frederic Ozanam formuloval v c svých přednáškách na universitě v L y o n y v r. 1838, tedy 10 let před Komunist ickým manifestem, postoj křesťanského demokrata k tehdejšímu sociálnímu zlu. Profesor O z a n a m vychází , tak j a k o pozdější sociální encykl iky , z těchto zjištění:

1. Hospodářský liberalismus j e materialistický systém, který degraduje lidskou osobnost, č lověk j e tu jen v ý r o b n í m prostředkem a nástrojem.

2. Současný výrobní systém j e v zásadě nespravedlivý. M z d a j e určo-vána zákonem nabídky a poptávky. Dělník nemá být zbožím, jehož cena se určuje trhem.

4

3„ Charita m ů ž e obvázat rány, ale není adekvátním lékem. M e z i za-

městnavatelem a zaměstnancem m ů ž e v y t v o ř i t správné lidské vztahy

j e n spravedlnost.

4. Pracovní trh m ů ž e b ý t regulován j e n s v o b o d n ý m i organizacemi pracujících a j istou d á v k o u státní kontroly .

O b r a n n ý b o j proti mnohostrannému úsilí vytlačit C í r k e v z v l i v u na evropskou společnost, museli vést katolíci na různých frontách a r ů z n ý m i cestami podle místních p o d m í n e k . Snahy o zaktivisování katol íků a je j ich angažování v e společnosti v e d l y ve většině států k zakládání pol i t ických stran a hnutí, s tavovských organisací a spolků, zejména dělnických. V ně-kterých zemích dosáhly tyto snahy p o z o r u h o d n ý c h výs ledků, j inde tato úsilí proti nepřátelské záplavě nestačila.

Francie

V e l k á R e v o l u c e se vyznačovala nejen imanentním nepřátelstvím proti C í rkv i , ale p ř í m ý m akt ivním úsilím o vyhlazení náboženství vůbec. Jisté toleranci se těšili j e n ti, k d o složili přísahu věrnosti revoluci , na rozdíl od těch věřících, kteří odešli do exilu anebo se vystavil i nebezpečí fysické l ikvi-dace. T o t o rozdvojení na t. zv . konstitucionalisty, kteří byl i ochotni se nové situaci přizpůsobit, a 11a t. zv. intransigenty, kteří odmítal i j a k ý k o l i v k o m -promis s n o v ý m i p r o u d y , provázel francouzský katolicismu až do druhé světové v á l k y , zeslaboval ho a bránil j e h o větš ímu v l ivu 11a v ý v o j země. T a k se stalo, že zejména protiklerikální strana radikálních republikánů pro-sadila řadu proticírkevních opatření - od serie školských zákonů, zakazujících vstup kněze d o školní b u d o v y , v ý u k u náboženství , j a k o u k o l i v z m í n k u v učebnicích o náboženství, v y l o u č e n í k a t o l i c k ý c h fakult ze svazku uni-versit, a pod. přes opatření proti řehol ím - v y h n á n í jesuitů ze země a v y p u -zení 10.000 řeholníků z klášterů, až p o nepřátelskou o d l u k u c írkve a státu z r. 1905, která zbavila církev vlastního m a j e t k u a o d ň a l a j í j a k o u k o l i v státní podporu. Náboženská svoboda byla garantována, p o k u d je j í projev a v y k o -návání »je v souhlase s v e ř e j n ý m p o ř á d k e m « . N a rozdíl od v ý v o j e v N e -mecku, kde se C í r k e v m o H a b ě h e m t. zv . K u l t u r k a m p f u za Bismarcka, anebo od Belg ie v boj ích o katolické školy, opřít o masy loyálních a o r -ganisovanýcl i věncích, m o h l y projít laicisační a p ro t i -kato l ické zákony bez většího odporu. B o j o ně b y l veden spíše mezi v l á d o u a Svatou stolicí, tu s menším, tu s ž á d n ý m úspěchem. Právě rok před přijetím zákona o odluce církve a státu b y l y diplomatické s t y k y s V a t i k á n e m přerušeny. Francie pře-stala b ý t oficiálně katol ickou zemí.. .

5

N i c m é n ě bylo by o m y l e m domnívat se, že francouzský katolicismus b y l m r t v ý a že ztratil j a k ý k o l i v vl iv na duchovní a sociální v ý v o j země. T i , kdo zůstali katolíky, prohloubili svůj duchovní ž ivot a pevněji přilnuli ke křesťanské nauce. Chudí faráři už nemohli v y v o l á v a t protiklerikální resentimenty, C írkev zbavená politické moci už nemohla b ý t představo-vána j a k o hrozba republikánskému režimu. R o z l u k a od státu uvolnila vel-k o u duchovní energii, která se soustředila 11a intensivnější náboženskou a sociálně uvědomovac í činnost.

V polit ickém v ý v o j i do první světové vá lky byla účast francouzských katolíků minimální. Nepodařilo se j i m politické hnutí, které b y m o h l o hrát významnější roli. Nicméně bylo by o m y l e m domnívat se, že na tomto poli by l francouzský katolicismus sterilní. Rada vynikajících osobností, laiků i knězi, celá řada studijních a manifestačních konferencí a shromáždění, vynikaj ící žurnalistika - přispěly v ý z n a m n o u měrou k formulacím křesťanské doktríny a k je j í aplikaci v sociálním a politickém životě. U ž jsem připomněl j m é n o profesora Ozanama, který j e vynikaj íc ím typem angažovaného ka-tolického vzdělance. B y l profesorem dějin literatury na Sorbonně, ale zají-mal se vášnivě o sociální problémy doby, analysoval j e z hlediska katolické morá lky , prakticky naplňoval povinnosti křesťana v sociálně-charitatívní práci v e spolcích sv. Vincence, účastnil se veřejného života jak v polit ických akcích, tak žurnalisticky, zejména v časopise L'Ere nuovelle, v e spolupráci se z n á m ý m kazatelem, novinářem a prakt ickým polit ikem Lacordairem. Lacordaire spolupracoval úzce také s A b b é Lamennaisem, s nímž založil v r. 1830 vynikající časopis L'Avenir, bojující o práva Církve, o sociální p o k r o k a demokratickou f o r m u vládní. Lamennais patři k největším postavám angažovaných veřejných pracovníků v 19. století. Jeho rozchod s církví na sklonku života, stejně j a k o odsouzení časopisu L'Avenir papežem Řeho-řem X V i , b y l nejen osobní tragedií jedné z nej významnějších postav francouzského katolicismu 19. století, ale i nenahraditelnou škodou pro sociálně politické snahy přizpůsobit církevní praxi požadavkům a potřebám doby. R o k u 1880 byl založen další, dodnes vycházející časopis, La Croix. Z á j e m francouzských katolíků o sociální problémy, zejména o situaci dělnictva, byl v padesátých létech minulého století z velké části cha-rakterisován kritikou ekonomického liberalismu, ale mezi dělníky nenašel příliš velké odezvy , protože tehdejší, přístup velké části kněžstva i laiků za-váněl často jakýmsi konservatívním. paternalismem. Daleko úspěšnější by lo později v devadesátých létech sociální linutí Rallies, vedené skupinou mla-dých kněží. V tehdejším sporu mezi katolíky o v h o d n o u vládní formu se postavili jednoznačně za demokracii a republikanismus. N a shromáždění v R e i m s v r. 1896 za přítomnosti 1.000 mladých kněží zaútočil jej ich vůdce A b b é Lcmirc na současný kapitalismus a žádal státní zákrok na ochranu

ó

slabých a vyděděných. V říjnu téhož roku svolalo hnutí » Ralliés « svůj první kongres do Lyonu. Sešlo se na 8.000 delegátů, z toho 700 kněží. Zdálo se, že tímto úspěchem byly i ve Francii položeny základy politického katoli-ckého hnutí. Ale tyto naděje se rozplynuly v dvou událostech, které rozví-řily francouzský politický život: v boji o zdanění majetku katolických řádů a zejména D r e y f u s o v o u aférou. V otázce, zda má být zdaněn majetek řádů, se probudily protiklerikální vášně a monarchisti a konservativci volili raději antiklerikály než katolické republikány. V Dreyfusově aféře stáli francouzští katolíci zpočátku ve stejné frontě s ostatními ideovými a politickými směry, t. j . v přesvědčení, že židovský důstojník j e vinen velezradou. K d y ž se však ukázalo, že obvinění proti němu byla vyfabrikována a veřejné mínění sc postavilo na stranu Dreyfusovu, většina liberálů, radikálů a socialistů změnila svůj dřívější postoj. A l e katolický tisk psal nadále proti Dreyfusovi a velká většina katolíků, včetně biskupů, mlčela. Nakonec přišly ještě události k o -lem theologického modernismu a naděje na moderní politické hnutí byly zmařeny. R o k u 1910 poslal totiž papež Pius X . francouzským biskupům dopis, ve kterém j e žádal o zákrok k » usměrnění« křesťansko demokra-ckého linutí Sillon, vedeného geniálním organisátorem Sangnierem, ačkoliv ještě několik let před tím se státní sekretář kardinál Merry del Val Segniera zastal proti kritice konservativem. Segnier před tím už byl vyznamenán papežem L v e m XIII; kardinál Rampolla , většina francouzských biskupů i Pius X . jeho činnost chválili a uznávali. Pak se však Sangnier dostal do sporu s biskupy pro některé krajní názory na př. na charakter francouzské revoluce, na Rousseaua, na ruskou revoluci 1905. Sangnier reagoval útoky na konservatívní část biskupského sboru a zákrok z Říma v tehdejším ovzduší proti-modernismu nedal na sebe dlouho čekat. Konservativci kolem listu Action francaise využili příležitosti a zahájili palbu na » Sillonisty«. T i z větší části papežových instrukcí uposlechli, svou činnost omezili nebo zastavili a j e n část z nich pokračovala s n o v ý m listem La jeune Répubtique v aktivitě v posicích katolické levice. A l e většího v ý z n a m u už nikdy nenabyli. Na sklonku třetí republiky, t. j . před vypuknut ím války r. 1939, bylo ve fran-couzském parlamentu j e n asi 12 křesťansko sociálních poslanců, sdružených kolem časopisu L'Aube. Mezi nimi pozdější vůdce podzemního boje proti nacistům Bidault a první předseda poválečného hnutí M R P Francisque Gay, kteří spolu s generální sekretářem francouzského zahraničního mini-sterstva Champetierem de Ribes přispěli významnou měrou k prvním kro-k ů m organisovaného čsl. exilového odboje pod vedením Msgra Šrámka proti nacistickým okupantům.

A ž do druhé světové války nehrálo tedy katolické politické hnutí ve lkou roli. A l e vl iv katolíků na v ý v o j ve Francii nebyl přesto nijak zanedbatelný. I přes zásahy proti modernismu j e bilance účasti katolíků na kulturně-po-

7

l i t ické frontě Francie na konc i 19. a na začátku 20. století p o z o r u h o d n á . P č g u y , Claudel , L e o n B l o y , Maritain, Garr igou-Lagrange , Gabriel Marce l , Maur iac a celá řada dalších s lavných j m e n osvědčuj í nejen intulektuální bohatství francouzského katolicismu, ale j s o u zároveň c h l o u b o u francouzské k u l t u r y nedávné a současné e p o c h y . Stejné svědectví ž ivotnosti f rancouz-ského katol ic ismu v y d á v a j í i vynikaj íc í časopisy j a k o Etudes, La vie intelkc-tuelle, Esprit a další;, o katolické aktivitě 11a poli sociálním a po l i t i ckém svědčí Action populaíre založená 1903 j a k o informační a propagační středisko, a Semaines sociales, každoroční setkání intelektuálů a n g a ž o v a n ý c h v e studiu a propagaci katol ické sociální n a u k y a je j í realisace v současné sociální p r o -blematice. T a k é jocist ické hnutí C a r d i j n o v o zakotvi lo úspěšně mezi fran-c o u z s k o u mládeží.

Á konečně vnějš ím v ý r a z e m konce kulturního boje mezi C í r k v í a stá-tem a návratem katol íků do národního společenství byla účast f rancouz-s k ý c h kněží v první světové válce: 32.700 j i c h sloužilo v armádě, 4.618 j i c h padlo, 10.414. b y l o v y z n a m e n á n o za statečnost.

Itálie

P r o italské dějiny devatenáctého století j e tragické, že ve lké úsilí ital-ského národa p o sjednocení země probíhalo' v dramat ickém k o n f l i k t u s papežstv ím a c írkví . Sjednocení Itálie stál v cestě papežský stát. Přežil v íc než tisíc let p o h n u t ý c h evropských dějin. U v z n i k u papežského státu n e b y l y mocenské nebo v ládycht ivé m o t i v y . V z n i k l z darů a o d k a z ů p a n o v n í k ů a z p o t ř e b y vyplni t polit ické v a k u u m p o rozpadu Ř í m s k é říše. V té době b y l o papežství j e d i n o u autoritou, schopnou zachránit a rozví jet dědictví řecko-ř ímské antiky a raného křesťanství. P a p e ž o v ý m p o d d a n ý m se ne-žilo hůře než p o d d a n ý m světské vrchnosti . N a o p a k . M ě l i větší a bohatší příležitost k e vzdělání a i j e j i ch materiální p o d m í n k y b y l y v p r ů m ě r u lepší než j a k é měli je j ich sousedé p o d panstvím knížat a v é v o d ů . N i c m é n ě per-manentní polit ické a vojenské konf l ik ty v E v r o p ě a nevyhnute lná účast p a p e ž ů 11a j e d n é či druhé straně historických e v r o p s k ý c h koaličních sesku-pení ubíraly na morální autoritě papežské instituce.

Francouzské revoluci a j e j í m u dědici N a p o l e o n o v i dala existence papež-ského státu v í tanou příležitost napadnout a l ikv idovat papežský R í m j a k m o c e n s k y tak morálně. T o by l signál k b o u ř l i v é m u procesu, v n ě m ž se C í r k e v octla na straně »starého r e ž i m u « proti nastupujícím silám evrop-ského liberalismu a nacionalismu. V í d e ň s k ý kongres, který dočasně p r o u d n o v ý c h ideí zastavil, obnovi l sice p o m o c í zahraniční vojenské intervence p a p e ž s k ý stát, ale t ím ještě zvýši l ze jména v očích Italů odiosní postavem

8

papeže j a k o spojence reakčních sil a j a k o hlavní překážku ke splnění aspi-rací italského národa. Pius I X . se postavil proti Piemontskému sjcdnoco-v a c í m u linutí nejen proto, že usilovalo o likvidaci světské moci papežovy, ale také proto, že b y l o vysloveně protiklerikální. V očích Italů byl ovsem právě první d ů v o d rozhodující pro papežovu reakci. V ý s l e d k e m zápasu b y l nejen pád papežského státu (1970), ale co horšího, dlouhé období laické protikatolické polit iky italských vlád a b o j o v n ý antiklerikalismus velké části italského národa. Italský parlament přijal řadu zákonů namířených proti církvi, j a k o zákon o p o v i n n é m občanském sňatku, zákony o zrušení řádů, sérii zákonů omezujíc ích a upravujících v y u č o v á n í náboženství na školách, a řadu dalších. I k d y ž většina těchto zákonů se v praxi plně nepro-váděla, zůstaly v ý r a z e m bojovného antiklerikalismu a příležitostí k útokům na papežství a na katol ickou nauku vůbec.

V této situaci b y byla církev naléhavě potřebovala podporu v parla-mentě a v e vládě. A l e podobně j a k o ve Francii, politické hnutí katolíků v Itálii dlouho n e m o h l o zakotvit. Z pontifikátu Pia IX. přežíval odpor proti n o v é m u řádu, isolace a nedůvěra. Lev XIII. s v ý m postupem směřujícím k překlenutí propasti mezi C í r k v í a tehdejšími ideo log ickými a pol i t ickými proudy v E v r o p ě sice podstatně zlepšil vz tahy mezi Vat ikánem a italskou vládou, ale doba nebyla pro větší angažovanost katolíků ve veřejném ži-votě ještě zralá. Pius X . měl p o d v l i v e m svého okol í nedůvěru k pol i t i ckým hnutím katol íků a pokoušel se zapojit katolické laiky do veřejného života prostřednictvím Katol ické akce na dieccsním základě a pod kon trolou biskupů. Jeho pokus neuspěl. Přesto nedovoli l Pateru M u r r i m u v y t v o ř i t politické křesťansko-demokratické hnutí. T e p r v e Benedikt X V . projevil při založení strany Popolari v lednu 1919 pod vedením kněze D o n a Stürza » blahovolnou neutralitu«. T o stačilo k tomu, aby takřka přes noc vyrost lo v Itálii radi-kálně demokratické a progresivní v ý z n a m n é hnutí. Jeho p r o g r a m e m byla ochrana individua proti státnímu centralismu a zajištění p lných svobod v civilní i náboženské sféře. Žádalo volební reformu, ochranu rocliny, rozvoj samosprávy a p o d p o r u Společnosti národů. V sociální oblasti usilovalo D o n Sturzovo linutí o sdružování dělníků a rolníků, o družstevní f o r m u podni-kání, o p o z e m k o v o u reformu, zvýšenou péči státu o potřebné, o zrušení monopolů . A č b y l sám k a t o l i c k ý m knězem, usiloval D o n Sturzo o to, aby j e h o strana nebyla stranou konfesionální, ale aby byla otevřena všem, kdo chtějí podporovat v ládu proti radikální levici i proti rostoucímu náporu fašismu. Mussoliniho puč v r. 1922 zastavil slibný v ý v o j Popolari. Katolická polit ická hnutí a sdružení byla zakázána. D o n Sturzo musel do exilu.

9

Německo.

N a rozdíl od Francie a Itálie v y b u d o v a l i si němečtí katolíci silné pol i-tické organisace, které hrály přední roli v národním a parlamentárníni procesu v 19. a 20. století v před i pobismarckovském N ě m e c k u . U ž na frankfurtský sněm by lo vysláno na 70 kato l ických poslanců. Je charakteri-stické, že právě němečtí biskupové - snad proto, že z historických d ů v o d ů a pro jisté napětí se méně řídili v pol i t ických a sociálních záležitostech názory Říma - nabádali katolíky co k nejaktívnější účasti na veře jném životě. T a k na př. kolínský arcibiskup Geisel v y z v a l v dubnu 1848 v e zvláštním pastýř-ském listě katol íky, aby pokládali za svou povinnost účastnit se veřejné práce. T é h o ž roku byla v Kol íně utvořena Katol ická demokratická strana. V pruském parlamentu bylo 60 členů t. zv. Katol ické frakce. Katolíci v y -dávali v j e d n o t l i v ý c h n ě m e c k ý c h státech řadu v l i v n ý c h deníků. V červnu 1870 byla pro celé sjednocené N ě m e c k o založena politická strana zvaná Centrum. Stala se j á d r e m protipruské oposice v berl ínském parlamentu. Bismarckův proticírkevní » K u l t u r k a m p f « v létech 1871-1887 dal n o v é straně jasný b o j o v n ý profil a ukázal je j í pohotovost a v l iv . K u l t u r n í boj v y v o l a l sérii zákonů proti C í rkv i , zejména t. zv . kazatelnicový zákon, který zavedl ccnsuru kázání, zákon o vyhnání jesuitského řádu, školský zákon, který podrobil školy státnímu dozoru, zákon o p o v i n n é m civi lním sňatku, a jiné. Vláda sesazovala neposlušné biskupy a kněze, odsuzovala j e k p o k u t á m a clo vězení pro neposlušnost, zabavovala církevní majetek. Katolíci však nepodlehli, semkli se k o l e m své strany a je j ich odpor vedl k postupnému odbourávání proticírkevní polit iky. Jako j inde, i v N ě m e c k u probíhal v katol ickém pol i t ickém linutí zápas mezi konservatívním, patriarchálním směrem a mezi křídlem sociálně p o k r o k o v ý m . Stoupenci p o k r o k o v é h o směru, vedeni m o h u č s k ý m biskupem Kettelerem a skupinou kněží anga-ž o v a n ý c h v práci mezi dělnictvem, j a k o byl zakladatel S p o l k ů katol ických tovaryšů K o l p i n g nebo pozdější ministr práce v e V ý m a r s k é republice Brauns, a j i n ý c h , tento boj o charakter strany vyhrál i . Centrum patřilo i p o první světové válce k ncjsilnějším pol i t i ckým hnut ím a z j e h o řad vyš lo někol ik kancléřů V ý m a r s k é republiky. Muselo bo jovat j a k proti levici, sociální de-mokracii a zejména proti komunistům, tak proti konservat ivcům a hitle-r o v s k ý m nacionalistům. P o Hit lerově nástupu k moci , zejména po hlasování o z m o c ň o v a c í m zákonu, který umožni l Hitlerovi v ládnout bez pralamentní kontroly , se Centrum rozložilo a později b y l o rozpuštěno. Většina členstva a pracovníků, kteří přežili nacistické temno, přešli p o válce do n o v ě zalo-žené Křesťanskodemokratické U n i e - C D U .

10

Československo.

U ž v roce 1894 založil mladý novojičínský kaplan Jan Šrámek křesťan-sko-sociální polit ickou stranu. Organisovala zpočátku především dělníky. Pod tlakem národnostních bojů v prostředí, kde Šrámek působil, byla nová strana silně nacionální. S l o j í nejen o sociální a politickou emancipaci dělníků, ale také o jej ich národní práva, na př. posílat i v převážně německém pro-středí děti do českých škol, číst český tisk a posílat do vídeňské Říšské rady a do zemských sněmů české poslance. Souběžně vznikla 11a Moravě pod vedením Dra Mořice Hrubana konservatívní Katolická strana. V Cechách se postupně utvoři ly čtyři strany s kato l ickým programem. Mezi vůdci těchto stran vynikali představitelé křesťansko-sociálního směru poslanec na Říšské radě, kněz B r . Horský a dělnický organisátor a redaktor Václav M y -slivec. D o čela českých katolických politiků se brzy dostal vyšehradský kaplan Bohumi l Stašek. V roce 1918 splynuly české i moravské katolické strany v jednotnou Československou stranu l idovou, která přešla zejména dík svému » l e v é m u « křesfansko-sociálnímu křídlu bez větších otřesů do nových realit samostatného demokraticko-republikánského státu. Hned v začátcích nového státu by ly strana, lépe řečeno celá Církev a čsl. katolicismus, vystaveny nepřátelskému náporu bojovného českého pokrokářství. Mělo se zúčtovat s Ř í m e m právě tak j a k o se zúčtovalo s Vídní. Historický odpor proti Habsburkům byl provázen historickými resentimenty proti C í rkv i . Husitství, Bílá hora, rekatolisace českých zemí, josefinismus a n o v o d o b ý liberalismus zrodily české pokrokářství, k terým v naší zemi doznívaly pro-ticírkevní evropské zápasy 19. století. V Masarykově představě mělo být i d e o v ý m základem nového státu husitství. Při návratu do vlasti prohlásil: » Tábor je náš program«. V p ů v o d n í m návrhu ústavy byl článek o odluce církve a státu, jako výraz laicizace veřejného života. N a milion Crista tisíc katolíků odešlo do nově založené církve československé. V listopadu 19:1:8 strhl pouliční dav na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, postavený na památku vítězství Pražanů nad Švédy v době třicetileté války, a j en zá-sahem hrstky vojáků byly zachráněny před stejným osudem i sochy na praž-ském Kar lově mostě. Z četných škol by ly v y h a z o v á n y kříže, množství náboženských symbolů z doby českého baroka, j a k o byla B o ž í muka, která tak charakterizovala českou a moravskou krajinu, by lo zničeno, o 500 k o -stelů b y l y sváděny tuhé někdy i krvavé boje. Parlament vydal řadu zákonů namířených proti církvi, na př. t. zv. svátkový zákon, zákon o rozluce man-želství a j iné: církevní majetek byl v rámci p o z e m k o v é re formy z velké části vyvlastněn. Napětí mezi Vatikánem a Prahou vyvrchol i lo v r. 1925, k d y se vláda oficiálně zúčastnila H u s o v ý c h oslav namířených tehdy j e d n o -značně proti » Ř í m u «. Papežský nuncius M a r m a g g i odjel na protest z Prahy

11

a diplomatické styky byly přerušeny. V této situaci se osvědčila existence katolické politické strany a taktika jej ího předsedy. Msgre Šrámek byl typem politika, který dává přednost konferenční místnosti před shromážděním davu, trpělivosti a vyčkávání před vzrušením a pathosem, manévrování před dramatickými gesty. V celkové poválečné bilanci první republiky byly škody na kulturní frontě ve srovnání s převahou, které musely církev a politická strana katolíků čelit, omezeny na minimum. Poválečná proti-náboženská vlna opadla, katolicismus se vnitřně a duchovně obrodil a za-pojil se j a k o kladná součást do národního a státního života. V r. 1928 byl urovnán spor se Svatou stolicí, roku 1929 v roce svatováclavského milénia otvíral dokončenou svatovítskou katedrálu jako zástupce vlády úřadující ministerský předseda Msgr Šrámek. T ý ž politik zastupoval pak v r. 1935 na nezapomenutelném Prvním celostátním sjezdu katolíků Československa presidenta republiky a spolu s většinou ostatních členů vlády vítal v Praze papežského delegáta pařížského kardinála Verdiera. Po M n i c h o v u odešel Šrámek do exilu, vytvoři l v Paříži první oficiální čsl. o d b o j o v o u organi-saci, a když byla v Londýně ustavena čsl. vláda v exilu, stal se j e j í m před-sedou. A ž do komunistického puče 1948 byla po skončení vá lky lidová strana, j a k o jediná česká nesocialistická strana zastoupena ve vládě a v par-lamentu.

Slovenská strana 1'udová: Pod vedením Msgra Andreje Hlinky utvořila slo-venská 1'udová strana společně s čsl. stranou l idovou jednotný poslanecký klub a obě strany získaly ve volbách 1920 překvapivého úspěchu. Jejich klub měl 33 členů, v r. 1925 dosáhly obě strany 54 poslaneckých křesel. N a neštěstí se vztahy slovenského katolicismu k pražské vládě nevyvíjely dobře. L'udová strana se brzy dostala do oposice, její poslanci opustili spo-lečný klub s lidovci. V létech 1926-1929 vstoupila 1'udová strana do vládní koalice, ale volby v r. 1929 znamenaly přesun politických sil ve státě natolik, že nová vláda mohla být utvořena jen za účasti socialistických stran a sociální demokraté si položili za podmínku účasti ve vládě vyloučení slovenských l 'udakö. O d té doby vedla Hlinková strana oposiční politiku proti Praze, někteří radikálové v jejich řadách začali navazovat proti čsl. vládě kontakty s cizinou a v březnu 1939 po okupaci českých zemí přijal Msgre Tiso - Msgr Hlinka zamřel několik měsíců před tím - z rukou Adolfa Hitlera nabídku 11a utvoření Slovenského státu, týž Dr. Tiso, který se v r. 1935 zasloužil o zvolení Dra Beneše za presidenta republiky. P o válce nebyla Slovenská 1'udová strana obnovena. Někteří její bývalí mladší pracovníci přešli do Demokratické strany. S nimi také největší část bývalých voličů l 'udové strany.

.12

Evropská křesíansko-sociáhú hnutí před válkou.

Stejně j a k o v Československu hrála mezi oběma válkami důležitou roli v sousedním R a k o u s k u Katholische Volkspartei, silné katol icko-polit ické hnutí b y l o ve Slovinsku, v ý z n a m n o u složkou polit ického života ve svých zemích b y l y i křesťansko sociální a katolické strany v Be lg i i a Holandsku.

S p o l e č n ý m znakem všech evropských tehdejších katol ických a křesťan-sko-sociálních stran byl je j ich konfesijní charakter. V je j ich čele stáli většinou kněží: D o n Sturzo, Ketteler, Kaas, Šrámek, Hlinka, Stašek, Seipel, Korošec, a další. B y l y to o b v y k l e strany menšinové. Proto byla je j ich taktikou obrana, zdržování, v y u ž í v á n í v h o d n ý c h situací. Většinou měly ve s v ý c h řadách silné s ložky dělnické. Jejich sociálně p o k r o k o v ý charakter musel však často ustupovat do pozadí, k d y ž by lo nutno hájit proti ú t o k ů m na základní práva C í r k v e pol i t ický a společenský status quo. Úspěchy či neúspěchy katol ických pol i t ických linutí v té době se o b v y k l e v y j a d ř o v a l y v bilanci: » Neptej te se j e n , čeho j s m e dosáhli, ale spíše na to, čemu j s m e zabránili! « T y t o strany b y l y p r o d u k t e m své doby. Jejich č lenové patřili k chudším vrstvám o b y v a -telstva; o b v y k l e neměly ani v e l k ý c h stranických aparátů ani dostatek finan-čních prostředků k t o m u , aby m o h l y ráznčji usilovat o silnější posice. N i c m é n ě patří tyto strany neoddělitelně do obrazu a charakteru evropského polit ického a sociálního v ý v o j e druhé polov iny devatenáctého a čtyř de-setiletí dvacátého století. B e z nich by nebyla ani historie C í r k v e ani historie E v r o p y v tomto období myslitelná.

Křesťanská demokracie po druhé světové válce.

D ě j i n y poválečné E v r o p y n e m o h o u b ý t napsány bez důležité kapitoly o křesťansko-demokratických hnutích. O b n o v a zpustošeného N ě m e c k a j e nemyslitelná bez D r a Adenauera a j e h o Křesťansko-demokratické Unie. Italská Democrazia Cristiana zachránila v e vo lbách 1948 italskou demokracii . V e Francii b y l o Republ ikánsko- l idové hnutí p o d vedením Bidaulta a R o -berta Schumana pi l ířem poválečné Čtvr té republiky. O b r o z e n á l idová strana R a k o u s k a stála v čele vládní koalice p o 25 let. Belgičt í křesťanští so-ciálové, katolická strana holandská a křesťansko-sociální strana lucemburská p o léta v e d l y a řídily polit iku Beneluxu. V e Švýcarsku patří Konservat ívně-křesťansko sociální strana mezi tři v e d o u c í politické síly země. V Českoslo-vensku byla Československá strana l idová p o v o l b á c h 1946 na třetím místě v českých zemích před sociální demokracií . V y h l í d k y na vedoucí posici měly křesťansko-demokratické strany, j a k uzkázaly první a bohužel i p o -slední v o l b y i v Maďarsku a Polsku, než b y l y l ikv idovány , stejně j a k o u nás,

13

komunist ickým násilím. Křesťanská demokracie vznikla po válce i v někte-rých zemích nově, na příklad v Norsku, a pronikla i do Latinské A m e r i k y . Po válce utvořily evropské křesťansko-demokratické strany volné sdružení pod názvem Nouvelles Equipes Internationales, které později změnily své iméno na Evropskou unii křesťanských demokratů. Později se za účasti křesťansko-demokratických stran Latinské A m e r i k y utvořila křesťansko-demokratická světová Unie. Nejde tu o nějakou novou internacionálu. Představitelé křesťansko demokratických stran v y m ě ň u j í si na půdě Unie spíše jen názory, stanoviska a zkušenosti. Případné resoluce ze sjezdů Unie nejsou pro členské strany nijak závazné.

Poválečné křesťansko-demokratické strany se výrazně liší od starých křesťansko-sociálních stran, i když byly zakládány, po případě o b n o v o v á n y na základech, jež křesťanští sociálové vytvoři l i na sklonku devadesátých let minulého století nebo, v některých případech p o první světové válce. Především ztratila moderní křesťansko-sociální hnutí bývalý konfesionální charakter. Křesťanský světový názor je nadále základem politiky křesťan-ských demokracií. A l e jde o strany otevřené všem, nikoliv j e n katol íkům anebo především katolíkům, jako tomu bylo dříve. V jej ich čele, až na pře-chodné v ý j i m k y , stojí laici, katolíci stejně tak j a k o protestanté. Jejich strategií už není defensiva, zabraňování, po případě dílčí úspěchy, n ý b r ž rozhodující nebo spolurozhodující vl iv na v ý v o j poválečné Evropy . Jsou to hnutí se-bevědomá, s k l íčovými posicemi ve státě. Jejich program j e širší než byl program jejich předchůdkyň; zatím co předválečné křesťansko- sociální strany se musely omezovat na obranu ohrožených posic církve a zadržovat nápor hospodářského liberalismu a marxismu, poválečná křesťanská de-mokracie přichází s vlastním iniciativním programem poválečné sociální a hospodářské obnovy. Tento program byl nejdůkladněji definován a apli-kován v Německé spolkové republice za Adenauerovy éry C D U profe-sorem a pozdějším kancléřem L u d w i g e m Erhardem. V hospodářské sféře jc tento hospodářský systém nazýván tržním. N a rozdíl od předválečného liberalismu nespočívá j e n o m na volné hře hospodářských sil, ale do zásady volného trhu zasahuje intervence státu, z á j m o v ý c h svazů, j i n ý m i slovy volný trh má volné pole k tvorbě hospodářských hodnot, ale zájem společnosti a sociální aspekty jednotl ivých skupin obyvatelstva jsou zajišťovány ome-zujícími nebo v případě potřeby stimulujícími zásahy veřejné moci. Není bez zajímavosti, že první moderní systém podnikové spolusprávy (Mit-bestimmung) kapitálu a pracujících zavedla v některých k l íčových p r ů m y -slových sektorech Adenaucrova Německá spolková republika. N a rozdíl od předválečného liberalismu je v poválečné Evropě zavedena zábrana a kontrola trustů a monopolů.

Evropská křesťanská demokracie má hlavní zásluhu na poválečném

14

úsilí položit základy sjednocené Evropy . Adenauer,, R o b e r t Schuman, D e Gasperi a další představitelé evropské křesťanské demokracie patří s C h u r -chillem a Spaakem k hlavním protagonistům myšlénky evropského sjedno-cení. B e z nich si není m o ž n o první fázi tohoto historického úsilí ani před-stavit.

N a rozdíl od b ý v a l ý c h křesťansko-sociálních hnutí j e vztah křesťansko-demokrat ických poválečných stran k c írkvím a zejména ke katolické církvi, nepoměrně volnější. C í r k e v už 11a rozdíl od minulosti, k d y potřebovala p o m o c anagažovaných katol íků organisovaných v pol i t ických stranách k ochraně základních práv, j e respektována v současném světě j a k o významná morální síla, která nepotřebuje divisí anebo intervence státní moci. E n c y -kl iky Jana X X I I I . a závěry druhého vatikánského koncilu potvrzuj í a zdů-razňují širší f o r m y občanské angažovanosti katolíků než j e jen politická strana. T o o v š e m neznamená, že C í r k e v klade dnes menší důraz na to, aby se katolík plně angažoval v moderní společnosti. Pravý opak je pravdou. N u t n o však také na druhé straně dodat, že křesťansko-demokratieke p o v á -lečné hnutí ztratilo své ideologické vyhranění ve srovnání s předválečnými katol ickými stranami. Dnešní trend směřující k menšímu počtu polit ických stran a k v y t v o ř e n í v e l k ý c h hnutí o 40 procentech voličstva, p o případě s nadpoloviční většinou, vedl nutně k jakémusi ideologickému » rozředěn! «. D o n o v ý c h stran nevstupují a novol í j e j en vyznavač i a stoupenci nějaké ideologie, ale často různí souběžci s r o z d í l n ý m s v ě t o v ý m názorem a k o n e -čně v e l k ý počet oportmiistů, které láká 1110c a vl iv velké politické strany. D r u h ý m d ů v o d e m ke ztlumení býva lého ostrého ideologického zabarvení j e ústup z ideologických posic také u protivníka. Hlavní soupeř evropských křasťanských demokratů, sociálnědemokratické strany se vzdálily 11a hony od b ý v a l ý c h b o j o v n ý c h , disciplinovaných dělnických stran. Godesbcrský p r o g r a m německé sociální demokracie j e p r o g r a m e m celonárodní, netřídní a nerevoluční strany středu. A o austromarxismu v dnešní Krajského ra-kouské sociální demokracii se dá patrně ještě mluvit v historickém, semi-náři. A konečně: b lahobyt a m o c korumpuje . Žádná instituce není 11a trvalo odolná proti zneužívání moci a proti opotřebení, jestliže j e u vládního křesla příliš dlouho. P r o t o j s m e dnes svědky j iné E v r o p y : až na v ý j i m k y jsou kře-sťansko-demokratické strany v menšině, v oposici - a j inde, na př. ve Francii, p o u h o u frakcí v e srovnání s vedoucími pol i t ickými silami v zemi.

Konec jedné éry?

K r i t i c k é m u pozorovatel i dnešní evropské politické scény se vtírá otázka, zda j s m e svědky začínajícího soumraku křesťanské demokracie. M á m za

15

to, že nikoliv. Politická linutí získávají a ztrácejí podle situace; j e d n o u v o -liči honorují zásluhy a snahy politické strany, j i n d y se k ní obrátí zády. Pád Churchil lových konservativen v Anglii po jedinečných zásluhách bě-hem války hned v prvních poválečných volbách r. 1945 j e víc než v ý m l u v n ý m svědectvím nevděku a náladovosti voličů v demokratických zemích. Jednou jsi dole, jednou nahoře - to platí i pro evropské křesťansko-demokratické strany.

A l e zdá se mi, že spíše se vnucuje j iná otázka: nenastává soumrak všech politických stran - a vůbec soumrak západního demokratického systému založeného 11a politických stranách? Je pravda, že máme dosud ve většině zemí západní Evropy parlamenty, do nichž vysílají poslance politické strany, a v lády jsou ústavně parlamentům odpovědny. Ale jsou tyto instituce jediné, které vládnou a rozhodují? Nejsou na scéně nové síly a v l i v y , které jsou často mocnější než strany, parlamenty a v l á d y ?

V dubnu 1975 pořádala Vídeňská Katolická akademie společně s In-stitutem pro sociální politiku a sociální reformy a s D í l e m katolické pomocné a vzdělávací služby seminář o politickém katolicismu s hlavní přednáškou docenta Dra W o l f g a n g a Mantla. Dr. Mantl se domnívá, že druhý vatikánský koncil znamená konec stranicko-politického katolicismu tak j a k se v y v í j e l v období 1930-1962. Vatikánský koncil klade důraz na polit ickou plura-litu. K politické angažovanosti katolíka se nabízejí v demokrat ickém prá-vním státě nové f o r m y a nove oblasti, na příklad masové sdělovací pro-středky, spolky, zájmové organsiace, veřejná shromáždění, petice, občanská iniciativa, nové formy »přímé demokracie«, j a k o na příklad referenda, a podobné.

Docent Mantl upozorňuje oprávněně na z jevy, j ichž jsme v poslední době stále častěji svědky a jež v podstatě znamenají strukturální změnu v e formě a metodách, j imiž občan v y k o n á v á v l iv 11a v ý v o j společnosti. Dosud stačil v ý k o n volebního práva nebo povinnosti, p o případě členství v poli-tické straně, která representovala a transponovala názory a vůli skupiny občanů 11a v ý k o n státní moci. Dnes jsou f o r m y a způsoby, jak občan působí na v ý v o j věcí ve státě, daleko početnější a složitější. Politické strany už de facto nemají monopol 11a řízení a ovl ivňování veřejných věcí, naopak velmi často ustupují a uvolňují místo n o v ý m činitelům na politické scéně.

V nedávných létech jsme byli ve Spojených státech svědky toho, jak masové sdělovací prostředky m o h o u rozmetat politiku vlády, která se opírala o podporu většiny v kongresu, jako tomu bylo ve Vietnamské válce, anebo přinutit k resignaci presidenta, který byl krátce přeci t ím zvolen manife-stační většinou národa. Sdělovací prostředky vyhroti ly a vybičoval i t. zv. watergateskou aféru do rozměrů a intensity, j a k ý c h jsme dosud nepoznali.

l ó

Prvotním ú k o l e m a posláním odborových oraauisad byla ochrana pra-cujících, zejména dělníků. Dnes rozhodují v některých západních zemích o vládní a státní politice, dokonce o tom, k d o bude v čele vlády. V Angl i i přinutila odborářská organisace horníků ministerského předsedu Heathe k resignaci a j e h o konservatívní stranu k ústupu do oposice a k volbě nového vedení. Heathův nástupce W i l s o n musí se ve vedení hospodářské i obecné politiky ohlížet víc na odbory než na parlament. V e Spojených státech odmít ly nedávno o d b o r y A F L - C I O nakládat d o d á v k y obilí do Sovětského svazu a president Ford byl nucen vyhlásit na další prodej obilí morator ium přes vehementní protesty amerických farmářů. Politické stávky v Itálii, Francii a v řadě j i n ý c h zemí j sou b ě ž n ý m zjevem. Jejich cílem není j e n zá jem o pracující, ale masívní nátlak na řízení státní polit iky. Politické strany jsou nejednou bezmocné a kapitulují anebo se předem přizpůsobují.

V poslední době se stalo m ó d o u zakládat t. zv . výbory občanské iniciativy. Pod záminkou, že j d e o ochranu životního prostředí anebo o zvelebení podmínek bydlení nebo místní dopravy , vynucuj í si hlučná shromáždění občanů protesty, peticemi, obsazením b u d o v y , staveniště či určitého území a pod. zásahy do lokální či ústřední polit iky, afi jde o daně, stavbu p r ů m y -slového objektu, letiště, a tomového reaktoru, kasáren nebo j i n ý c h v o j e n -ských zařízení. Lokální zá jmy, ale velmi často politické zá jmy ukryté za nevinnou iniciativou a akcemi místních samosprávných či jiných, svazů a organisací, převažují nad zá jmy státní politiky, a vláda a parlament j s o u bezmocný.

V době, k d y permisívní charakter společnosti dovoluje a nabízí tolik svobody, že hraničí často s nevázaností a s anarchií, propaguje se z někte-rých míst t. zv. přímá demokracie. Občané » mají vzít věci do svých r u k o u «, a to v hospodářství, v politice, kultuře, v ý k o n u veřejné moci . V ý s l e d k y voleb a vůlé většiny, vyjádřená normální f o r m o u veřejné kontroly , se o d m í -tají. »Lid « má rozhodnout na místě, přímo, bezprostředně.

Všechny tyto uvedené f o r m y občanské angažovanosti mají n e p o c h y b n ě hodně positivních stránek. M o h o u zajistit větší kontrolu v lády, zamezit pokusům o » kabinetní politiku «, odhalovat postranní v l i v y na státní a v e -řejné instituce, zabraňovat manipulacím, rozhýbat byrokrat ickou maši-nérii, reagovat okamžitě na změněnou hospodářskou či polit ickou atmosféru a umožnit a rozvinout občanskou iniciativu. A l e současně v sobě skrývaj í dosud co do rozsahu neexistující nebezpečí. Pracovník v tisku, rozhlase, televizi a v j iných sdělovacích a propagačních prostředcích, může p o d r o u -škou absolutní svobody informací napáchat nenapravitelné škody, jestliže nerespektuje aspoň nejprimitivnější zákony ethiky, odpovědnosti a obje-ktivnosti. N a v y s o k ý c h školách se prosazují násilné zásahy do administra-

17

t ívníbo a akademického chodu hrstkou často placených a školených agi-tátorů proti vůli , z á j m ů m a svobodě většiny. V občanských v ý b o r e c h stačí j eden d e m a g o g , aby svedl dobrou snahu na scestí. N i c m é n ě tyto n o v é cesty a formy občanské aktivity budou stále důležitější. A pro křesťana tu platí jediné: Hic R h o d u s , hic salta! T o t o j e T v á příležitost, ukaž co umíš! Máš široké pole možností, kde se můžeš projevit a angažovat.

18

F R A N T I Š E K P I N Ď Á K :

E K O N O M I C K É R E F O R M Y V E V R O P S K Ý C H K O M U N I S T I C K Ý C H Z E M Í C H

I . N Ě K T E R É Z Á K L A D N Í P O J M Y .

i. i Základy, cíle a prostředky, hospodářské subjekty.

Hospodářský v ý v o j v Sov. svazu a v ostatních zemích R V H P můžeme popsat a analysovat v termínech T inbergenovy hospodářské politiky, roz-šířené o některé příbuzné p o j m y z teorie hospodářských systémů. M ů ž e m e tedy mluvit o základech sociálně-ekonomického systému či řádu. R o z u m í se j i m i » nejdůležitější p r v k y organisace lidské společnosti; ty, které jsou spojeny s duchovníma hodnotami a které definují základní vztahy mezi l idmi« ( i) . Patří sem tedy na jedné straně lidská práva, která jsou v určité společnosti účinně uznávána, a na druhé straně základní ekonomické skuteč-nosti, j a k o j e dělba práce nebo stupeň a f o r m y sociálního zabezpečení. V y j á -dříme-li to poněkud volněji, základy ekonomického řádu jsou převažující ideály, hodnoty , zásady a tradice, které určují cíle hospodářských procesů výroby , rozdělování a spotřeby.

T o t o v y m e z e n í základu se tedy shoduje s těmi koncepcemi, v nichž je hospodářský řád určován především duchovními hodnotami, at! j i ž pouze polit ickými nebo etickými. U nás v y v o z o v a l K . Engliš rozdíly mezi hospo-dářskými soustavami přímo z etických principů (2). Bohužel právě mylné ztotožňování komunistické soustavy s dokonalejšími morálními zásadami propůjčuje komunist ickým linutím v y s o k o u přitažlivost pro velké skupiny lidí, která trvá tak dlouho, dokud neblahé výs ledky pokusů o realizaci těchto doktrín neprokáží je j ich o m y l y a selhání.

V l i v základů se projevuje při v ý b ě r u cílů a prostředků, a v důsledku toho v celé institucionální a organisační struktuře systému. Cíle vy jadřuj í kvantitu nebo kvalitu, kterých mají dosáhnout určité hospodářské proměnné, např. plná zaměstnanost, cenová stabilita, atd. Jsou více či méně přesným v y j á d ř e -ním potřeb a preferencí účastníků e k o n o m i c k ý c h procesů. Jsou-li j e d n o u stanoveny, ať j i ž trhem, pol i t ickým procesem nebo autoritativním rozhodnu-tím centrálního orgánu, stávají se kriteriem efektivnosti systému. Prostředky jsou pak taková data, která může hospodářský subjekt měnit, ovládat, aby

(1) J. TINBERGEN: Economic policy: principles and design. 4. vydání , 19Ö7, A m s t e r d a m . (2) K . ENGLIŠ: Hospodářské soustavy, 1946.

19

dosáhl vytčeného cíle. Jsou opět buď kvantitativního nebo kvalitativního charakteru. Prostředky, které lze kvantitativně číselně vyjádřit , se nazývaj í nástroje, instrumenty, poněvadž se dají použít pro časté, krátkodobé z m ě n y . Jsou to např. daňové a úrokové sazby, měnové kursy, investiční v ý d a j e ze státního rozpočtu a pod. Kvalitativní prostředky jsou tzv. instituce, např. vlastnická práva, tržní struktura, systém sociálního zabezpečení.

T e n t o přístup ovšem předpokládá, že existují účastníci či subjekty hospo-dářských procesů. Jsou to jednotlivci, domácnosti, podniky soukromé, druž-stevní či veřejné a j iné organisacc. T y subjekty, které rozhodují o použití instrumentu na úrovni celého národního hospodářství, nazývá Tinbergen » tvůrci hospodářské pol i t iky«, T . K o o p m a n s a J. M . Montias mluví o v lád-noucí , řídící organisaci (3). Nejsou to pouze vlády, ale i např. o d b o r o v é svazy nebo velké podniky.

i . 2 Ekonomické prostředí, hierarchie cílů a ekoniomické reformy.

Ukazuje se účelné rozšířit tento základní Tinbeergenův teoretický rámec v e d v o u směrech, o pojem ekonomického prostředí a o hierarchické řazení cílů na základní a vedlejší.

Každé národní hospodářství pracuje s určitou (počáteční) zásobou v ý -robních činitelů, což jsou přírodní zdroje, obyvatelstvo s r ů z n ý m stupněm znalostí a dovedností, kapitál, technologie, a závisí rovněž na externích faktorech, jako j e geografická poloha země, její zahraničně politická situace a j iné v l i v y sousedních i vzdálenějších zemí. T u t o zásobu výrobních činitelů a externí faktory můžeme - po vzoru Koopmanse a Montiase - souhrnně označovat j a k o ekonomické prostředí. Ekonomické prostředí omezuje rozsah dosažitelných cílů a může způsobit, že stejná či obdobná ekonomická politika vede k rozdí lným výsledkům.

Ekonomické reformy definuje Tinbcrgen j a k o změny v základech a o d p o -vídající změny v institucionální struktuře. T o t o v y m e z e n í j e příliš široké. Je zřejmě nutné rozlišovat mezi změnami, které přizpůsobují a zdokonalují instituce v rámci daných základů, a reformami, měnícími celý systém, jež měn! i j e h o vlastní základy. V této souvislosti lze použít současných teorií plánování a teorií systémů, které pracují s hierarchií cílů. V o b d o b n é m smyslu dělí i W . Eucken (4) a H . O h m (5) cíle na základní a vedlejší. Vrcholné cíle v této hierarchické stupnici j e pak možno ztotožnit s e k o n o m i c k ý m i

(3) "Tjalliiig C . Koopmnns , J. M . Montias, » O n the description and comparison o f e c o n o m i c systems«. A . Eckstcin, cd., Comparison of economic systems, 1971 , str. 17-78.

(4) W . EUCKEN: Die GntiiiHugai der Nationalökonomie, 7. v y d á n í Der l in-Gött ingen-Hcidc lberg , 1959. (5) H. O H M , Allgcimwe Volkswirtsthtiftspolitik, sv. I a II, Berl in, 1962 a 1969.

20

základy systému. T í m se pozměňuje i problém konsistence cílů; vedlejší cíle musí být především slučitelné se základními.

2. MARXŮV »VĚDECKÝ SOCIALISMUS« A TZV. VÁLEČNÝ KOMUNISMUS V RUSKU.

2. i . Základní rysy Marxova » vědeckého socialismu «.

Pro pochopení poválečných ekonomických reforem j e nutné se stručně vrátit až k M a r x o v ý m představám o socialismu a k historii jej ich sovětských aplikací. M a r x a Engels věnovali jen malou část svého díla popisu nové spo-lečnosti, která by měla žít v podmínkách jej ich » vědeckého socialismu «. Přesto však měli o základních rysech zejména » nižší fáze socialismu « zcela přesné představy a uložili j e do Komunistického manifestu, Krit iky gothajského programu, do třetí části » Anti-DLihringa « a roztroušené do dalších prací. Vystavíme-li se nebezpečí přílišného zestručnění, dostaneme tento konvenční nárys:

1) Základním cílem j e v y b u d o v a t společnost hojnosti. Jeho splnění je věcí teprve vyšší fáze socialismu, nyní nazývané komunismus. A v š a k již v nižší fázi bude uspokojování potřeb na m n o h e m vyšší úrovni než za » kapitalismu, zbídačujícím masy «. N a rozdíl od běžných představ na Západě, tato socialistická společnost nebude rovnostářská; M a r x se v této věci vyslovi l jasně v duchu Ricarda ve své Kritice gothajského programu, i k d y ž možná při sepisování Manifestu smýšlel j inak. Odstranit vykořisťování znamená ponechat pouze pří jmy z práce a potlačit všechny ostatní druhy příjmů, zisk, úrok a rentu.

2) Splnění základního cíle vyžaduje, aby společnost řídila a kontro-lovala výrobní proces stejným způsobem, j a k o j e tomu při dělbě práce v to-várně. R e v o l u c e , diktatura proletariátu a vyvlastnění výrobních prostředků jsou pouze podmínkami pro nastolení tohoto typu ústřední společenské kontroly.

3) Společnost, nebo vlastně stát, se stane výhradním organizátorem v ý r o b y a rozdělování a bude tak činit na základě následujících jednoduchých pravidel. Bude zavedena pracovní povinnost a direktivní dělba práce pro všechny členy společnosti bez rozdílu.

H o d i n y normované společenské práce budou fungovat j a k o , plánovací a účetní j e d n o t k y místo peněz, peněžních cen a mezd. Rozdělování spotřeb-ních předmětů se bude provádět podle splnění pracovních norem, v ý k o n u . V y t v o ř í se centralisované »společné fondy « pro společenskou spotřebu a in-vestice srážkou části v ý r o b k u , t. j . srážkou z mezd.

21

4) Vyšší efektivnost socialistické v ý r o b y , měřena produktivitou práce, bude pramenit z centrálně plánované organisace v ý r o b y , z nadšení pracovní-ků osvobozených od vykořisťování, kteří j iž nebudou znát stávky a jiné f o r m y třídního boje a konečně z rozsáhlé koncentrace v ý r o b y .

2. 2 Neúspěch tzv. » válečného komunismu «.

Pouze menšina současných autorů považuje tzv. » válečný komunismus » v R u s k u v letech 1918-1920 za systematický, bezprostřední pokus uskuteč-nit M a r x o v y a Engelsovy představy o socialismu. Tento výk lad však zastá-váj í ekonomové z dvacátých a třicátých let jako v o n Mises, F. Hayek, J. Feie-rabend aj. Lze se o něm přesvědčit z nejdůležitějších dekretů za Leninovy vlády ještě před v y p u k n u t í m občanské války. Dekret o všeobecné pracovní povinnosti pro všechny občany obou pohlaví ve věku šestnácti až padesáti-peti let, dekret o spotřebních družstvech, rekvizice zemědělských v ý r o b k ů j a k o daně, připravovaný dekret o povinných bankovních účtech obyvatel-stva a bezhotovostní placení, jsou p ř í m ý m ohlasem pravidel doporučených M a r x e m a Engelsem pro nastolení socialismu. N o v á ekonomická politika, vyhlášená Leninem v r. 1921, byla přiznáním neúspěchu a vyvolala hlubokou demoralisaci a rozpory mezi komunistickými ekonomy a ideology. Bucharin, podle Leninových slov »nejcennější teoretik strany «, který ve svých dří-vějších pracích vyhlašoval konec všem kategoriím buržoasní ekonomie po socialistické revoluci, se stal stoupencem tržního hospodářství jako defini-tivního řešení a m i m o jiné navrhoval obnovení cel. L. Trotský, jenž původně naléhal na zavedení pracovních armád podle předpisu »Komunistického manifestu «, se stal ochráncem Preobraženského a j eho nové teorie » původní socialistické akumulace «, dle níž se měl tržním způsobem financovat roz-sáhlý industrializační program. Teprve deset let po revoluci zahájil Stalin svou socialistickou industrialisaci způsobem, který byl bližší učení Marxe a Engelse a sovětský systém centrálního plánování začal nabývat svých tradič-ních rysů.

3 . C E N T R Á L N Ě P L Á N O V A N É H O S P O D Á Ř S T V Í S O V Ě T S K É H O T Y P U .

3. i Odchylka od Marxe.

Především bylo nutno se zbavit těch M a r x o v ý c h pouček, které se uká-zaly j a k o veskrze utopické a neproveditelné. Nejnázornějším příkladem j e odsun »zrušení peněz« až do vzdáleného stadia komunismu. Teoretičtější

22

a všeobecnější problém neplatnosti »zákona hodnoty« za socialismu byl pochován na čtvrt století do mlčení, než J. V . Stalin výslovně zrevidoval Marxe a zahájil tak období ekonomických reforem a revisí. Řada koncepcí se objevila v n o v ý c h schůdnějších formách. Pracovní povinnost se j iž ne-vyhlašovala ve vojenských termínech, nýbrž byla zabezpečena celou škálou opatření, počínaje od ekonomického tlaku, který dovolil j en minimu žen zůstat v domácnostech, přes administrativní omezení vo lby a změny za-městnání, zvláště u zemědělského obyvatelstva, až po zákony o absenci, chuligánech a příživnících, nemluvě o táborech nucené práce. Konečně některé důležité prvky se vynořily díky ekonomickému prostředí, které M a r x pro výskyt socialismu nepředpokládal. Socialistická revoluce v jedné nevyvinuté zemi poskytla argumenty pro autarkii a bezpříkladné úsilí o zprůmyslnění. V e snaze vybudovat společnost, která by připomínala původní teorii, vznikly takové typické sovětské instituce, jako příkazové plánování, hmotné bilance, chozraščot, strojně traktorové stanice a kolchozy.

3. 2 Základní a vedlejší dle.

Panuje všeobecná shoda, že tradiční sovětský systém potlačil nebo ale-spoň odsunul základní cíl socialismu, totiž dosáhnout vyššího blahobytu než v kapitalismu. Místo něj byla sledována urychlená industrializace nebo správněji přednostní tvorba kapitálu. Jedním z přímých důsledků této orientace je nerovnoměrný rozvoj odvětvové struktury ve prospěch těžkého prů-myslu. Druhý hlavní cíl plně odpovídá M a r x o v u učení. Je to snaha zorgani-sovat celé národní hospodářství jako jednu uzavřenou, ústředně ovládanou jednotku. Můžeme jej nazývat principem totální ústřední kontroly. Stát a k o m u -nistická strana se stávají vý lučnými tvůrci hospodářské politiky a stát mono-polním organisátorem výroby. Tato centrální hospodářská kontrola se nedá ani ztotožňovat s neomezenou státní regulací, protože stát přímo přejímá podnikatelské funkce a ekonomické subjekty ztrácejí svou hospodářskou samostatnost.

T y t o dva postuláty představují vrchol hierarchie ekonomických cílů a zároveň určují jednak souhrnné zaměření konečné poptávky a jednak zásadní způsob jejího uspokojování na straně nabídky. Všechny ostatní vedlejší a dílčí cíle jsou přijímány, jen pokud jsou považovány 'za konsi-stentní se základními a přispívají k jej ich dosažení. Kolektivizace zemědělství j e důležitým prvkem této růstové strategie, poněvadž umožňuje odčerpávat vysoký odvětvový » přebytek « ve formě potravin a surovin, ale i pracovníků, což je nezbytným domácím zdrojem kapitálové tvorby, zvláště v první etapě. Nerovnoměrné rozdělení pracovních příjmů má napomáhat přílivu

23

pracovníků do preferovaných odvětví a podněcovat k vyšší pracovní inten-zitě, ale vyjadřuje též funkční stupně stranické, státní a hospodářské b y r o -kracie. Podíl spotřeby 11a národním důchodu j e udržován na co možná nej-nižší úrovni, aby se maximalizovaly zdroje pro industrialisaci a v souvislosti s t ím i struktura spotřeby je určována centrem. Nemovitosti a některé před-měty dlouhodobé spotřeby jsou vyloučeny ze státem organisovaného trhu.

Není nutné podrobně popisovat dílčí cíle na nižších úrovních. Jeden rys si však zaslouží pozornosti. Konkrétní cíle pro osvojování n o v ý c h techno-logií a dokonce pro rozvoj celých odvětví j sou o d v o z o v á n y ze vzoru před-ních kapitalistických zemí. Z a první sovětské pětiletky pomáhaly firmy j a k o Ford, D u Pont a General Electric zavádět v Sovět, svazu v ý r o b u ná-kladních aut a traktorů, těžké chemie a elektrotechniky. V současné době odůvodňují tento postup někteří maďarští ekonomové - F. Jánossy, E. Ehrlich, Z . Bckkcr, J. Kornai - teorií » mezinárodních hlavních proudů « technolo-gického a ekonomického v ý v o j e (ó).

3. 3 Nástroje a instituce.

V centrálně řízeném hospodářství sovětského typu j e rozhodující insti-tucí příkazové centrální plánování, které údajně lépe v y h o v u j e cí lům urychlené industrialisace než tržní systém, avšak především plně uspokojuje m i m o -ckonomicke požadavky na všestrannou ústřední kontrolu. Účetní a statistické údaje, odhady, projekce a j iné informace jsou organisovány a zpracovány t a k o v ý m způsobem, aby plánovací centrum mohlo určit detailní úkoly a přidělit potřebné zdroje jednot l ivým podřízeným organisacím ve shodě se svými makroekonomickými záměry. V tomto rámci existuje pouze jediný typ ekonomického nástroje, plánovací příkaz, i k d y ž jeho forma může být různá. Proti Tinbergenovu pojetí ekonomického nástroje vykazuje tento typ důležité rozdíly:

a) Všeobecně se ztotožňuje konkrétní cíl a nástrojová proměnná. Cíle, určené a kvantifikované centrem, se přímo stávají plánovacím příka-zem, k d y ž jsou rozepsány 11a podřízené jednotky.

b) Místo kausálního vztahu mezi cílovou proměnou a nástrojem, který nepřímo nutí ekonomické subjekty, aby přizpůsobily svou činnost a rozhodování sazbám nástroje, plánovací příkaz se ukládá jako závazný úkol.

c) Číselné sazby Tinbergenových nástrojů mají obecnou platnost

(6) J. KoitNAi, Rush versus harmonic growth, Amsterodani-Londýn 1972, str. 15 n.

24

pro celé hospodářství anebo při nejmenším pro celé průmyslové odvětví, kdežto plánovací příkazy se stanovují individuálně pro každou jednotku.

d) Plánovací příkazy jsou vyjádřeny ve »stálých cenách« a pokud možno ve hmotných jednotkách, kdežto Tinbengerovy nástroje jsou udá-v á n y v penězích a běžných cenách. A b y se odlišil tento zvláštní charakter plánovacích příkazů, j e vhodné je nazývat přímými nástroji. Plánovací příkazy se snaží přímo řídit »reálné« ekonomické procesy bez »peněžního závoje « a nahrazují tržní transakce. Fysikální a měnové instrumenty jsou při tom zbaveny svého řídícího vl ivu na hospodářskou činnost, jsou však částečně použity v n o v ý c h funkcích. V e sféře »socialistických organisací« mají zcela pasivní roli; hotovostní peněžní proudy slouží jako mezisektorová a podniková kontrola konsistence plánů a signalizují rovněž odchylky od plánů. U domácností používá centrum peněžní nástroje k usměrňování spotřeby obyvatelstva a jako doplňujícího instrumentu k řízení nabídky práce.

3. 4 Organisaan struktura.

Ekonomické subjekty, jej ich počet a charakter jejich vzájemných vztahů, j sou další důležitou složkou ekonomického řádu. Sovětská organisační struktu-ra j e přísně centralistická, což opět jen znamená, že každá organisace sc řídí příkazy nejvyššího organisačního článku a to event, prostřednictvím mezi-stupňů, a že tyto vztahy podřízenosti jsou v organisační struktuře jednoznačně určeny. Zřizování a reorganisace podřízených organisací, právo jmenovat vedoucí a ukládat plánované úkoly, jsou výsadami centra. V tradičním systému j e i operační řízení podniků do velké míry centralizováno v »hlav-ních správách « hospodářských ministerstev. Tento tzv. ministerský systém řízení j e v y b u d o v á n na základě odvětvového monopolu. Pro rozsáhlé skupiny příbuzných v ý r o b k ů anebo pro druh hospodářské činnosti (např. zahraniční obchod, vnitřní obchod atd), existuje pouze jedno odvětvové centrum řídící-ministerstvo, a pro každou podskupinu v ý r o b k ů - pokud možno - pouze jedna v ý r o b n í či obchodní organisace, alespoň v dané oblasti. O d v ě t v o v ý monopol zcela vylučuje konkurenci, zjednodušuje plánování a údajně z v y -šuje efektivnost národního hospodářství koncentrací v ý r o b y , obchodu a j iných služeb. Státní m o n o p o l zahraničního obchodu a m ě n o v ý monopol se výslovně přiznávaj í i v oficiální východoevropské terminologii.

25

4- EKONOMICKÉ REFORMY,

4. i Protichůdné pokusy o zdokonalení centráínč-plánovaného systému.

O d Stalinovy smrti v r. 1953 se tradiční sovětský systém značně změnil jak v Sovět, svazu, tak i v ostatních komunistických zemích, k a m byl zave-den po druhé světové válce. T y t o změny probíhaly velmi protichůdně, což j e patrné už z o b v y k l ý c h západních názvů pro jednotl ivé etapy v ý c h o d o -evropského poválečného v ý v o j e : krátkodobý » n o v ý kurs« v letech 1954 až 1956, období Chruščevových reforem v letech 1957 až 1963, rozdílné reformy v r. 19Ó3 až 1970, zahrnující i K o s y g i n o v u reformu v S S S R , a ko-nečně současné období recentralisace. Obrat v hospodářské politice se dá nejsnadněji zjistit na změnách organisační struktury. Zavedení a pozdější zrušení Chruščevových »sovnarchozů«, které měly nahradit ministerský systém územním řízením, nenechávají pochyb o datech zásadních zlomů. I co se týká nástrojů a institucí, nacházíme podobné zvraty. Stačí připomenout např. jen odbourání administrativní kontroly mzdového fondu v některých východoevropských zemích po r. 19Ó5 a její obnovení během d v o u až tří let.

N ě k d y se přesto tvrdí, že východoevropské reformy mají jednotný směr. V y b u d o v á n í velkých hospodářských jednotek, přeměna řady rozpočto-vých organisací na chozraščotní, stejný druh reorganisací a j i n ý c h opatření v zemědělství, by svědčily o shodném vývoj i . Všeobecně se též snížil počet plánovacích příkazů a využívají se nepřímé nástroje a instituce, všude se vytvářejí fondy hmotné zainteresovanosti, zavedlo se samofinancování inve-stic a s v ý j i m k o u Rumunska zúročení kapitálu. Pokud jde o základní cíle, růst spotřeby obyvatelstva získal na váze před dřívější zcela jednostrannou maximalisací růstu kapitálu. Překvapující j e i časová shoda reforem v jednot-livých zemích; období rozcházejících se reforem bylo relativně krátké.

T y t o shody patrně svědčí pouze o usměrňování reforem ze strany Sovět, svazu. Podle Komplexního programu R V H P z července 1971 jsou reformy v jednotl ivých zemích koordinovány tzv. » v ý b o r e m R V H P « pro spolupráci v oblasti plánovací činnosti, který začíná i působit jako nad-státní plánovací centrum. Argumentace o jednotné linii reforem, v y c h á -zející především ze sovětské strany, zcela přehlíží protichůdné obraty hospo-dářské politiky na V ý c h o d ě a pokusy o radikálnější reformy označuje jako kontrarevoluci nebo alespoň j a k o revis ionisms. Přesto j e však zřetelné, že během minulých dvou desetiletí reformní pokusy postupně zachvacovaly stále rozsáhlejší oblasti ekonomiky. Neomezuj í se j a k o z počátku j e n na organisační strukturu a na některé sektory, zvláště zemědělství a průmysl, nýbrž stále více nabývají charakteru úplné přestavby systému. O potřebě

26

přinejmenším » zdokonal i t sousta\ru p lánování a ř ízení« se j i ž neodváží p o c h y b o v a t ani nejzatvrzelejší marxističtí i d e o l o g o v é .

4. 2 Ekonomické prostředí, efektivnost a drahý reforem.

T u t o n e v y h n u t e l n o s t r e f o r e m lze přičíst d v ě m a n a v z á j e m se doplňuj íc ím příčinám, nedostatečnému přizpůsobení systému e k o n o m i c k é m u prostředí a nízké, případně klesající c e l k o v é efektivnosti národního hospodářství.

J a k o h lavní d ů v o d p r o r e f o r m y udávaj í přívrženci centrálního pláno-vání o b v y k l e n o v é historické stadium » intensivního růstu «. J i n ý m i s lovy , uznávaj í nutnost př izpůsobit systém e k o n o m i c k é m u prostředí, které se mění v čase. Z největší části však mlčí o n u t n ý c h adaptacích v z h l e d e m k rozdíl-n é m u e k o n o m i c k é m u prostředí v r ů z n ý c h zemích a to zře jmě z toho dů-v o d u , že b y se t ím oslabil sovětský nárok na všeobecnou platnost sovětských zkušeností. P o u z e v př ípadech radikálních r e f o r e m se tyto d ů v o d y nepřesně o z ý v a j í v p o l i t i c k é m hesle o »vlastní cestě k socialismu «. K o n e č n ě nízká schopnost centrálně p l á n o v a n é h o systému absorbovat inovace, tzn. pružně zavádět n o v é v ý r o b k y a n o v é hospodárnější technologie , p o m i n e m e - l i ně-kol ik p r e f e r o v a n ý c h o d v ě t v í , j e třeba p o v a ž o v a t za j e d n u z hlavních příčin reforem. Jde opět o charakterist ický nesoulad mezi tradičními institucemi a e k o n o m i c k ý m prostředím, k t e r ý však měl post ihnout podle komunist ic -k ý c h teoretiků m o n o p o l n í kapitalismus.

T e o r e t i c k y vzato , nedostatečná adaptace prostředí by se dala měřit ztrátou e k o n o m i c k é efektivnosti , která t ím vzniká . Uplatn ímc- l i zde T i r -b e n g e n o v o pojet í efektivnosti e k o n o m i c k é pol i t iky , měřila b y se účinnost e k o n o m i c k ý c h nástrojů a institucí na c í l o v ý c h p r o m ě n n ý c h , a souhrnně j a k o vyšší či nižší »čistý př írůstek« b lahobytu . Praktická proveditelnost souhrnného měření j e však dosti sporná. N i c m é n ě lze přizpůsobení systému prostředí plně v y s v ě t l o v a t v termínech hospodářské pol i t iky j a k o v ý b ě r opt imálních instrumentů. P r o b l é m , k t e r é m u musí čelit komunist ič t í pláno-vači se s v ý m tradičním direkt ivním s y s t é m e m se pak p o d o b á situaci v zá-padních z e m í c h s t ržním hospodářstv ím před d r u h o u s v ě t o v o u v á l k o u , k d y tradiční předkeynesiánské monetární nástroje selhávaly.

Při radikálnějších v ý c h o d o e v r o p s k ý c h r e f o r m á c h se předpokládá, že i základní a sekundární cíle, k t e r ý m i se řídí centrum, j s o u c h y b n é a n e o d -p o v í d a j í s k u t e č n ý m p o ž a d a v k ů m obyvatelstva, čili že n e o d p o v í d a j í sku-tečné funkci společenského b lahobytu . V důsledku toho j e pak -změna zá-k ladních cí lů p ř e d p o k l a d e m trvalého zlepšení.

M ů ž e m e tedy rozl išovat dva základní d r u h y e k o n o m i c k ý c h reforem k o m u n i s t i c k ý c h z e m í c h :

27

j.) Dílčí reformy, které se snaží zachovat existující systém. Nástroje, instituce a organisační struktura jsou modernizovány, avšak pouze v mezích daných základních cílů.

2) Reformy měnící systém, kdy nová institucionální a organisační struktura se vytváří ve shodě s n o v ý m i základními cíly.

Potřeba měřit efektivnost též vysvětluje, proč se opět všeobecně za-vádějí peněžní kategorie ve všech centrálně plánovaných zemích. Nahradit peníze M a r x o v ý m i pracovními jednotkami se ukázalo j a k o nemožné a za-nedbání kalkulací hospodárnosti v plánovacím systému hmotných bilancí bylo rozpoznáno jako škodlivé.

4. 3 Centralisované a decentralisované dílčí reformy.

Dílčí reformy tedy zachovávají jak přednost kapitálové tvorby před spotřebou, tak i zásadu úplné ústřední kontroly. N o v é vedlejší cíle však mohou být formulovány, např. specialisace v zemědělství, směnitelnost měny, nové funkce zahraničního obchodu, nové principy hmotné zaintere-sovanosti, atd. N e b o váhy existujících cílů se m o h o u podstatně změnit, jak je zvláště patrné z vyššího stupně spotřeby, či ze zlepšení sociálního za-bezpečení pro členy zemědělských družstev, atd. R o z h o d u j í c í j e pouze slu-čitelnost nových nebo pozměněných vedlejších cílů se základními.

T o t o vymezení může zahrnovat celou řadu různých dílčích reforem, avšak pro sledování v ý v o j e , zvláště po roce 19Ó5, je účelné rozlišit pouze dva extremní typy. Z nedostatku lepšího názvu je můžeme nazývat centrali-sované a decentralisované dílčí reformy; jak j i ž však bylo řečeno, oba typy za-chovávají princip úplné ústřední, centralisované kontroly, avšak rozdílnými prostředky.

Centralisoťatié dílčí reformy se snaží pouze o minimální modernisaci tradičního systému. Peněžní instituce a nástroje j sou přijímány pouze ve funkci měřítka efektivnosti, hospodárnosti a j a k o prostředek hmotné zaintere-sovanosti. Kvůl i v ý p o č t u nezkreslené efektivnosti j e nutné zvýšit ve lkoob-chodní ceny a v ý k u p n í ceny zemědělských v ý r o b k ů , aby vy jadřovaly i investiční náklady a zúročení kapitálu. Hospodářské organisace dostávají právo vytvářet skutečné finanční fondy na rozdíl od dřívějšího nenávratného rozpočtového financování. O b j e m prodejů - s určitými modif ikacemi dle z e m í - s e stává hlavní statistickou veličinou, kterou se měří výroba podniků. Zisk a kapitálové vybavení se používají j a k o nové kriterium efektivnosti v rozličných formulích a způsobem t y p i c k ý m pro tradiční systém se uplatňují j a k o p o d m í n k y pro tvorbu fondů hmotné zainteresovanosti. Charakter základní instituce, centrálního příkazového plánování, se nemění. I přes

28

snížený počet p lánovacích příkazů, všechny rozhodující e k o n o m i c k é p r o -cesy - investice, zaměstnanost, rozdělování pří jmů, zahraniční o b c h o d - j s o u ovládány direktivně. Z a v e d e n í h m o t n é zainteresovanosti však v y ž a d u j e , aby plánované direktivní ú k o l y , tj. » sazby « plánovacích příkazů, b y l y » m ě k č í « a aby byl ponechán o m e z e n ý prostor pro j e j i c h pokračování . T o t o snížení dřívějších m a x i m á l n í c h temp růstu má patrně, a to i ve shodě se západními teoriemi růstu, stabilizační úč inky.

O m e z e n í detailních plánovacích příkazů a relativní samostatnost n o v ý c h kriterií efektivnosti však přece j e n ohrožuje posici řídícího centra, neboť do jisté m í r y zvyšuje autonomii nižších hospodářských subjektů. T o t o ne-bezpečí j e t í m vyšší, že ústřední a o d v ě t v o v í plánovači se dostávají do potíží, j ak v y p r a c o v a t pro o d v ě t v í a pro základní j e d n o t k y plánovací příkazy, které b y b y l y plně sladěny s kriterii efektivnosti a h m o t n é zainteresovanosti. A b y byla účinná, kriteria b y měla platit pro delší o b d o b í a být jednotná, alespoň pro dané odvětv í , kdežto plánovací př íkazy j s o u adresovány jednot l i -v ý m subjektům a p o k r ý v a j í nejdéle jeden rok nebo i kratší o b d o b í . V současné době se proto hledá řešení v rccentralisaci organisační v ý s t a v b y . V y t v á ř e j í se velké e k o n o m i c k é j e d n o t k y a velká sdružení pro celé odvětv í nebo p o d -odvětví , v nichž dřívější p o d n i k y se b u d stávají v n i t r o p o d n i k o v ý m i útvary anebo je j ich samostatnost j e dále pronikavě omezena. Platnost peněžních, nástrojů - anebo, v sovětské terminologii , platnost » plného chozraščotu « -b y pak byla omezena j e n na tyto m o n o p o l n í o b r y . Ú ř e d n i c k ý aparát jej ich ředitelství b y za p o m o c i počítačů přebíral i operativní řízení nižších jednotek. Dochází tak vlastně opět k vytváření » hlavních správ «, avšak chozraščotních. Z b ý v á j e n otázka, zda počítače a v ý p o č e t n í m e t o d y j s o u schopny zabránit byrokracii a nehospodárnosti.

N a druhé straně, k d y b y se plně realizovaly decentralizované dílčí rejonuy, plánovací příkazy b y b y l y plně nahrazeny n e p ř í m ý m i nástroji. Podle jedné verze teorie optimálního plánování m ů ž e řídící centrum dosáhnout stano-v e n ý c h v ý r o b n í c h cílů, k d y ž určí příslušným z p ů s o b e m ceny a přikáže p o d n i k ů m , aby maximal isovaly zisk. Skutečné reformní p o k u s y tohoto druhu se n e u c h y l o v a l y k manipulaci cenami, c o ž j e v praxi stěží proveditelné, n ý b r ž používaly celé řady e k o n o m i c k ý c h nástrojů a » regulátorů «. Plánovací pří-k a z y pak m o h o u ztratit s v o u závaznost a sloužit pouze j a k o indikativní, orientační ukazatelé c e l k o v é h o očekávaného v ý v o j e , protože řídící centrum plně kontroluje nepřímé nástroje a instituce, ať j s o u to ceny, daňové sazby, pravidla p r o příděly p o d n i k o v ý m f o n d ů m , ú v ě r y atd. H m o t n á zaintereso-vanost j e opět vázána na ukazatele stanovené centrem. Je proto c h y b n é m l u -vit v těchto případech o tržním socialismu a správněji charakterisujc t a k o v ý systém definice W l . Brüse j a k o » m o d e l centrálně p lánovaného hospodářství s v e s t a v ě n ý m r e g u l o v a n ý m tržním mechanismem «. O b v y k l e se zdůrazňuje,

29

že tento » decentralisovaný socialismus « vytváří prostor pro iniciativu niž-ších a připadne i menších jednotek.

Ekonomické reformy v letech 1966 a 1967 v Československu a v M a -ďarsku po i . lednu 1968 byly tohoto typu. R o v n ě ž neustálé přestavby j u g o -slávského systému mohou být považovány, s v ý j i m k o u d v o u kratších ob-dobí, za radikální varianty decentralisovaných dílčích reforem. Po invazi do Československa došlo ve východní Evropě k postupnému odklonu od tohoto druhu reforem. Pochybuje se zřejmě o tom, zda lze sloučit použití nepří-mých nástrojů s tradičními základními cíli socialismu. J iným nevyřešeným problémem zůstává, zda kausální vztah mezi c í lovými proměnnými a ne-př ímými nástroji může vůbec existovat v organisační struktuře založené na o d v ě t v o v é m monopolu, t. j . v podmínkách monopolního trhu.

4. 4 Reformy měnící systém.

Posuzováno z tohoto hlediska, pokusů o skutečnou přeměnu tradičního systému bylo v komunistických zemích velmi málo. Patří mezi ně především jugoslávské reformy v r. 19Ó1 a v období 1965 až 1971, a československý pokus přibližně v rozmezí ledna 1968 až dubna 1969. Tato reformní hnutí se pokoušela nahradit tradiční cíle n o v ý m i :

1) Přednost kapitálové tvorby by byla vystřídána suverenitou spotře-bitele.

2) Princip úplné ústřední kontroly by byl nahrazen nezávislostí hospo-dářských subjektů, která by zahrnovala m i m o jiné i nezávislou ce-novou tvorbu, ale především volný vstup na trh.

Přijetí n o v ý c h základních cílů způsobuje úplnou přestavbu systému. Má-li být podnik nezávislý a odpovědný za své hospodářské výsledky, musí se ministerská soustava řízení a odvětvové monopoly odbourat, včetně státního monopolu zahraničního obchodu. V každém podniku plní volený orgán zastupující zaměstnance podniku, funkci podnikatele a rozhoduje o zásadních otázkách, kdežto běžné řízení vykonává ředitelství, jmenované voleným orgánem. Paralela se správní radou a ředitelstvím akciové společ-nosti j e zcela zřejmá. Teoreticky se proti samosprávnému zřízení zvláště namítá, že je nemožné spojit podnikatelskou funkci s maximalisací pracov-ních příjmů. Praktické nesnáze vyplýva j í hlavně z toho, že socialistický stát se nehodlá zříci podnikatelské funkce. Rozl iční jugoslávští autoři proka-zují, žc až do r. 1965 by ly jugoslávské samosprávné podniky ve skutečnosti řízeny federální vládou, republikami a lokálními úřady a dle je j ich instrukcí bankami, obchodními komorami atd. V r. 1971 byla tato podřízenost j u g o -

30

slávských podniků vládě a správním ú ř a d ů m obnovena a zakotvena do ústavy.

T e n t o systém by plně spočíval 11a nepřímých institucích a nástrojích, které by o v š e m n e b y l y k o n t r o l o v á n y j e d i n ý m centrem. Předpokládá se, že tržní mechanismus, j a k o ž i kausální vztah mezi cíli a nástroji, by by l o b n o -ven d í k y zrušení o d v ě t v o v ý c h m o n o p o l ů a též v l i v e m zahraniční k o n k u -rence. Suverenita spotřebitele b y pronikavě ovl ivnila v ý b ě r sekundárních, cílů a hospodářské organisace by musely řídit svou činnost podle efektivní p o p t á v k y . Jak suverenita spotřebitele, tak i nezávislost hospodářských su-bjektů ve s v ý c h k o n e č n ý c h důsledcích předpokládají demokratické politické zřízení.

R e f o r m y měnící systém býva j í odsuzovány nejen sovětskými e k o n o m y a pol i t iky, n ý b r ž i řadou západních autorů. Např . D . M . Nut i v y v o z u j e , že československé v ý b ě r o v é řízení pro nejvýhodnějš í investice »znamená ztrátu hlavní v ý h o d y socialistického plánování, totiž státní kontrolu nad c e l k o v ý m podí lem kapitálové akumulace a nad růstem «. Pro G u r Oftcra )> není jasné, zda Jugoslávie patří mezi socialistické země. Určitě nemá cen-tralizované e k o n o m i c k é plánování a organizaci «. T o l e r o v á n í s o u k r o m ý c h p o d n i k ů b y l o v y l o ž e n o j a k o r o z h o d n ý důkaz nesocialistického charakteru těchto reforem.

Československý pokus b ý v á na Západě často napadán pro nedosta-tečnou teoretickou přípravu. Je k u p o d i v u , že ty to v ý t k y jsou v y h r a z o v á n y československým reformátorům, k d y ž všechny v ý c h o d o e v r o p s k é r e f o r m y se uskutečňují v íce méně z k u s m o a nikol iv j a k o realisacc dokonalých teorií. K d y b y c h o m měli soudit pouze podle hospodářských výsledků, j c tato kritika zcela neoprávněná. Československo, stejně j a k o Jugoslávie, v y k á z a l y v létech 1965 až 1970 značné zlepšení proti předchoz ímu období , p o m ě r n ě d y n a m i c k ý růst a především zlepšené v y u ž i t í zdrojů, v čemž předčí maďarskou reformu. Je o v š e m pochopitelné, že ani teoretická analýza ani praktická opatření zdaleka nebyla bezchybná. V Československu b y l y o d v ě t v o v é m o n o p o l y j e d n í m z hlavních problémů. T y však b y l y ještě posíleny reorganisací v r. 1965. Zásada vo lného sdružování p o d n i k ů byla vyhlášena příliš pozdě a v důsledku invaze nebyla už legalisována. Jak v Československu, tak i v Ju-goslávii b y l o o b n o v e n í finančních trhů a cenných papírů brzděno ideolo-g i c k ý m i předsudky a patrně obavami centra, že ztratí kontrolu nad příliš nezávis lými p o d n i k y . Finanční nástroje n e b y l y rovněž dostatečně př izpů-sobeny n o v ý m p o d m í n k á m . Např . zvýšení rozdí lů v pří jmech, je j ich » deni-velizace «, c o ž j e n u t n ý m j e v e m v e všech v ý c h o d o e v r o p s k ý c h reformách, se stalo o b l í b e n ý m p ř e d m ě t e m ú t o k ů západních l e v i c o v ý c h e k o n o m ů (Paul S w e z z y , Charles Bettelheim, Ernest Mandel) a j e d n í m z oficiálních d ů v o d ů pro ukončení r e f o r m y v Jugoslávii . A v š a k daň ze m z d y nebo daň z pří jmu

31

nebyly nikde použity j a k o cí levědomé nástroje opravující rozdělení důchodů podle sociálních hledisek. Všechny tyto nedostatky m o h l y b ý t zřejmě pře-konány, k d y b y tomu nezabránily jak v případě Československa, tak i J u g o -slávie, vnější m i m o e k o n o m i c k é příčiny.

5 . R E F O R M Y A E K O N O M I C K É T E O R I E O S O C I A L I S M U .

5. i Zpět k » bmžoasm « ekonomii.

V ý c h o d o e v r o p s k é ekonomické reformy j s o u hmatate lným důkazem, žc e k o n o m i c k ý řácl nelze v y b u d o v a t na marxistických axiómatech. Buchari-11cm ohlášený konec buržoasních e k o n o m i c k ý c h věd nejenže nenastal, n ý b r ž současně západní ekonomické teorie se v komunist ických zemích pečlivě studují a zvláště ckonometrie a matematické metody, teorie řízení a teorie ekonomické polit iky by měly p o m o c i zachránit centrálně plánovaný systém. Ukázalo se také n e m o ž n ý m sestavit koherentní soustavu statistických ekono-m i c k ý c h veličin, která byla založena na M a r x o v ý c h e k o n o m i c k ý c h pojmech, a t ím je současně ověřovala. I ve statistice se proto stále více přejímají západní koncepce.

Nelze se divit, že většina západních teoretiků nachází počátek v ě -decké ekonomické teorie socialismu až v polemice z třicátých let. A v š a k v ý v o j sovětského systému dává spíše za pravdu oponentům socialismu. Alespoň kritiky centrálně plánovaného hospodářství, s kterými přicházejí během posledních dvaceti let východoevropšt í reformátoři, j s o u j a k o b y ozvěnou argumentů, které vyslovili Pareto, Barone, v o n Mises a F. A . H a y e k j i ž před čtyřiceti, padesáti a více lety. V r. 1921 dokazoval L u d w i g v o n M i -ses (7), že socialismus b y naprosto znemožnil hospodářské kalkulace, t. j . v ý p o č t y efektivnosti, a že j e tudíž popřením racionální ekonomie. O d v o d i l tento závěr z neexistence tržních cen za centrálního plánování. R o v n ě ž pokusy zavést » decentralisovaný « socialismus s u m ě l ý m i trhy pro v ý r o b n í prostředky musí dle něj ztroskotat. A b y se vyřešil p r o b l é m hospodářských kalkulací, které jsou v podstatě otázkou hospodářské d y n a m i k y , vedoucí p r ů m y s l o v ý c h jednotek by museli dostat plnou odpovědnost za svá rozhod-nutí, za vzniklé zisky a ztráty, a museli b y př ímo reagovat 11a spotřebitelskou poptávku. » Předpokládá to přesně to, co má socialismus za cíl odstranit «.

Ještě dřívěji byla prokázána nemožnost dosáhnout m a x i m a společen-ského blahobytu za centrálního direktivního plánování díky analyse for-

(7) L. VON Misns: Economic calculation in socialism. A . N o v e and D . M, Nuti , cd. Socialist economics, 1972, str. 73-91.

J2

máiního modelu. V r. 1908 přizpůsobil E. Barone (S) Paretův algebraický model tržního hospodářství p o d m í n k á m socialistické e k o n o m i k y , řízené » ministerstvem v ý r o b y « . D o v o z o v a l , že » všechny ekonomické kategorie starého režimu se musí znova objev i t . . . : ceny, m z d y , úrok, nájemné, zisk, úspory atd. N e pouze to, ... aby se dosáhlo maxima ( blahobytu) ... tytéž dvě základní p o d m í n k y , které charakterizují vo lnou soutěž se musí ob jev i t . . . podmínka minimálních nákladů v ý r o b y a vyrovnání cen nákladům v ý r o b y . « Staré ekonomické katerogie byly ovšem obnoveny v Leninově N o v é e k o -nomické politice a zůstaly částečně zachovány i v tradičním sovětském systému. Jejich plné znovuobjevení ve funkci e k o n o m i c k ý c h nástrojů se stalo základním problémem ekonomických reforem. A v š a k Pareto i Barone v ý -slovně konstatovali, že jej ich soustavy simultálních rovnic se nedají řešit číselně pro skutečné národní hospodářství. Pareto pokládal za absurdní, že by by lo možno jen shromáždit potřebná data o preferencích každého jednot-livce pro všechny druhy zboží a o všech výrobních podmínkách pro všechny komodi ty . I k d y b y tyto údaje by ly k disposici » pohádkové množství rovnic, které vzniknou pro obyvatelstvo o počtu čtyřicet milionů a několik tisíc druhů v ý r o b k ů . . . prakticky přesahuje možnosti matematické analysy« (9). Barone vedle toho zdůraznil zvláště nemožnost vypočítat řešení ex ante, p ř e d e m - v j e h o slovech a priori. Zdůrazniijc-li se nyní, j a k to činí soustavně např. O . Šik, ale i někteří sovětští akademici, že množství direktiv, ukazatelů a j iných závazných příkazů j e nutno snížit, anebo že je třeba j e zcela od bourat, je l ikož plánovací komise byla v ž d y schopna plánovat centrálně jen z lomek všech v ý r o b k ů , opakují se jen Paretovy a B a r o n o v y argumenty.

5 . 2 Langův »tržní socialismus« a matematické metody.

K o n c e m třicátých let se pokusil tuto kritiku překonat O . Lange s v ý m modelem »tržního socialismu« (10). Jeho Ústřední plánovací v ý b o r používá cen j a k o hlavního ekonomického nástroje, avšak nepokouší se j e přesně vypočíst, stanovuje je zkusmo a opravuje dle v ý v o j e zásob. D l e j e h o slov » Ústřední plánovací v ý b o r v y k o n á v á funkci trhu. Stanovuje pravidla pro kombinaci výrobních faktorů a pro stanovení velikosti v ý r o b y závodu, pro určení v ý r o b y průmyslového odvětví , pro alokaci zdrojů a pro para-metrické užití cen při účtování. Konečně určuje ceny tak, aby se v y r o v n a l o poptávané a nabízené množství u každého v ý r o b k u « . Jednotlivé z á v o d y ,

(8) E. BARONE: Tlie ministry of production in the coliectivist state. A . N o v e and D . M . N u t i , ed., op. cit., str. 52-74.

(9) A. PARETO: Manuel d'economie politique, 2. v yd. 1927, str. 233-234. (10) O . LANGE: On the economic theory of socialism. A. N o v e and D . M . N u t í , ed., op. cit., str. 92-110 .

33

ale spíše je j i ch nadřízené trusty, mají právo vo lně stanovit ceny spotřebního zboží a m z d y ; současně však Lange popsal centralizovanou alternativu, v níž všechny ceny a m z d y určuje Ústřední plánovací v ý b o r . Nexistuje v o l n ý vstup na trh. R o z h o d o v á n í o investicích za celé odvětv í je svěřeno trustům, které tedy rozhodují i o výstavbě n o v é h o závodu, nebo o uzavření stávající v ý r o b n í jednotky , j e těžko pochopitelné, proč se tyto centrálně manipulované o d v ě t v o v é m o n o p o l y mají nazývat tržním socialismem.

O . Lange zřejmě nebyl přesvědčen o praktické proveditelnosti svého modelu . Přes své v y s o k é funkce v l idově demokrat ickém Polsku je j n ikdy ncnavrhl k uskutečnění, ani v pohnutém roce 1956. V poznámce u svého eseje se zmínil o j e d n o m teoretickém omezení a praktické překážce; totiž j e h o model funguje pouze za předpokladu výnosů přímo ú m ě r n ý c h rozsahu v ý r o b y . F. H a y e k (11) našel ve své kritice řadu dalších nerealistických z jedno-dušení a nedostatků. Předpokládá se homogennost všech v ý r o b k ů , j a k o b y neexistovaly v ý r o b k y nestandartní. O d v ě t v o v é m o n o p o l y b y brzdily ino-vace. Není vyřešen problém ztrát či zisku z nutného zpoždění c e n o v ý c h změn a způsob v y r o v n á n í c e n o v ý c h rozdílů. N e b e r o u se do úvahy v y s o k é náklady na nutnou administrativu atd.

O třicet let později se Lange jednoznačně vyjádři l v e prospěch použití počítačů a označil trh za » těžkopádný a pomalu pracující servomechanismus «. R o z v o j matematických metod a počítačů nabízí centrálním plánovačům n o v é účinné nástroje a v Sovětském svazu vzniká na tomto základě teorie optimálního plánování. Vycházíme- l i z problému lineárního programování a odpovídaj íc í duální úlohy, dostaneme dva základní přístupy k uplatnění matematických metod v plánování: 1) Plánovací centrum může použít vypočtená optimální množství j a k o plánovací příkazy. 2) Plánovací centrum stanoví vypočtené duální ceny j a k o závazné a nařídí podnikům, aby maxi-malisovaly zisk při použití těchto cen, čímž se nepřímo dosáhne zamýšlených hodnot v ý r o b y . Matematické m e t o d y tohoto druhu tedy m o h o u sloužit j a k o teoretický základ pro centralisované i dccentralisované dílčí re formy, ale zdá se, že vylučuj í skutečnou změnu systému. Při t o m se plánovací pří-kazy ještě j e v í j a k o jednodušší a všeobecnější metoda. T a t o pozoruhodná tendence j e způsobena typem současných algoritmů matematického pro-gramování . V těchto modelech se považuje celé národní hospodářství za jed i -n ý podnik s j e d n o u účelovou funkcí; od preferencí jednot l ivců se taktéž abstrahuje. Naproti t o m u teorie všeobecné ekonomické r o v n o v á h y vyžaduje, aby se řešily vzájemné vztahy a konsistence velkého počtu maxinialisačních úloh, které b y odpovídaly činnosti nezávislých e k o n o m i c k ý c h sujbektů. P r v n í

( t i ) F. A . HAJIÍK, Saáitlist calculation: The campetetive v solution a. Economic;», N e w Serie, V o l . 7 N o . 26 ( M a y KJ40), str. 125-149.

34

metoda pro numerické řešení této složité ú l o h y byla navržena teprve v roce 1973 (H. Scarf) .

I přes p o k r o k v matemat ických metodách a v e výpočetní kapacitě počítačů zůstávají v platnosti všechny dřívější námitky Parcta, Baroneho, von Mises, H a y e k a a dalších. Jako parafráze Pareta zní např. tento úsudek o v ý p o č t e c h v centru z pera předního polského odborníka W . Trzecia-kowského, týkající se p o u z e o d v ě t v o v é h o modelu zahraničního o b c h o d u : »Jelikož realisticky f o r m u l o v a n ý souhrnný optimalisační problém by za-hrnoval přibližně sto tisíc druhů v ý r o b k ů , které by b y l y rozmísťovány zhruba do 3 až 100 m ě n o v ý c h oblastí, může tak vzniknout úloha lineárního pro-gramování s několika mil iony m o ž n ý c h proměnných, které b y podléhaly stům tisícům omezení. T a k o v á úloha j e m i m o dosah možností jakéhokol iv existujícího výpočetn ího programu.. . Z těchto d ů v o d ů j s m e omezil i v ý -z k u m na o d v o z o v á n í všeobecných pravidel pro optimalisaci, které by u m o -žnily p o d n i k ů m zahraničního obchodu, aby n a v ý k o n n ý c h stupních činily svá rozhodnutí v souladu s p o ž a d a v k y ce lkové efektivnosti «. T r z c c i a k o w s k y se proto stal přívržencem decentralisovaných reforem, nebo j a k říká » m e -tody nepřímého řízeni, operujícího s cenami a kriteriem zisku, aniž b y se ohrozi ly priority stanovené centrálními plánovači«. P o k u d jde o odvozená obecná optimalisační pravidla, j s o u to o p ě t « e k o n o m i c k é kategorie starého režimu «, směnné kursy, celní sazby a subvence.

Jak zdůraznil I. v o n Mises, p r o b l é m cen má zásadní důležitost, a ten nebyl vyřešen ani v ý p o č e t n í elegancí lineárního programování . U k a z u j e se, že T . J. K o o p m a n s a další nesprávně ztotožnili duální ceny lineárníhc programování s optimálními (st ínovými či p l á n o v ý m i ) cenami, které b) daly všem e k o n o m i c k ý m subjektům hmotné podněty, aby j e d n a l y podle záměru centrálního plánu. R o z d í l y patrně vznikají ze d v o u důvodů. Z a prvé, řešení ú l o h y lineárního p r o g r a m o v á n í se nemusí vůbec shodovat se situací všeobecné r o v n o v á h y . T e n t o rozpor j e zvláště z jevný u modelů r o z -v o j o v ý c h z e m í s p ř e b y t k e m pracovních sil, k d e duální cena práce se rovná nule; m z d y o v š e m n e m o h o u b ý t nulové. Z a druhé, samotné vstupní údaje m o h o u být j i ž zkresleny n e r o v n o v á ž n o u v ý c h o z í situací. V p o d m í n k á c h centrálního plánování může toto zkreslení v ý c h o z í c h údajů n a b ý v a t f o r e m úmyslné manipulace ze strany podřízených odvětv í a základních jednotek , jak názorně dosvědčila československá přestavba v e l k o o b c h o d n í c h cen v roce 1967. T o t o nebezpečí j e t í m větší, že centrum z v ý p o č e t n í c h d ů v o d ů musí vol i t o d v ě t v o v é desagregace a d e k o m p o z i c e na nižších organisačních úrovních.

Jak zkusmé ceny O . Langa, tak duální ceny lineárního p r o g r a m o v á n í dokazují , j a k vzdálené j s o u i dílčí r e f o r m y od M a r x o v ý c h teorií. Ž á d n ý z těchto typů cen neodpovídá pracovní teorii h o d n o t y . O b a druhy dílčích

35

reforem se však shodují na požadavku přísné ústřední kontroly cen a m e z d j a k o nezbytné p o d m í n k y zmodernisovaného systému centrálního plánování.

5. 3 Nedostatečný teoretický základ pro reformy měnící systém.

Systému hospodářské samosprávy, který b y b y l charakterizován su-verenitou spotřebitele a nezávislostí e k o n o m i c k ý c h subjektů, nevěnovala ekonomická teorie přílišnou pozornost. Nejobsáhlcjší teoretický rozbor vypracoval J. Vaněk (12) na základě zkušeností Jugoslávie, avšak přesto nepodal uspokojivou odpověď na některé kl íčové otázky, j a k o j e předpo-kládaná vyšší efektivnost tohoto systému, způsob odměňování , optimální velikost podniků s přihlédnutím k technologickým požadavkům, způsob vstupu na trh pro nové podniky atd. Jeho doporučení ohledně institucio-nálního uspořádání jsou poznamenána příklonem k pevné ústřední kontrole p o m o c í centralisovaného finančního sektoru, což j e v rozporu s j e h o v la-stní teoretickou analysou.

Skutečný v ý v o j mezi r o k y 1965 až 1968, případně v Jugoslávii až do roku 1971, překonával existující teorie. Lze to vidět např. i na dřívějších pracích O . Sika. Jeho abstraktní koncepce trhu, paradoxně vyjádřená v marxistické terminologii, zdůrazňuje pouze warlasovskou funkci trhu j a k o mechanismu vyrovnávaj íc ího nabídku a poptávku a stěží může posloužit

j a k o konkrétní návod, který by se dal převést do n o v ý c h institucí, ná-strojů a organisační výs tavby . N e m l u v í sc ani o v o l n é m vstupu na trh, ani o rušení o d v ě t v o v ý c h monopolů či dokonce o hospodářské samosprávě. T e p r v e pod v l i v e m praktických zkušeností, a zvláště až v exilu obohatil i svou teorii o tyto podstatné p r v k y . Naproti tomu O . K ý n ani v U S A nepochopil vlastní přínos československé reformy, dá-li se tak soudit z j e h o pozdního objevu Langc-Lcrnerova, modelu » tržního socialismu«. Pokusy o změnu systému v Jugoslávii i Československu vy jadřuj í především nega-tivní odsudek tradičního systému a dílčích reforem. T a t o »společenská volba « by sc neměla podceňovat, protože se nedostává dokonalé teoretické syntese.

(12) J. VANUK: Tlíc gciicritl theory of labor-managed market economies. C o r n e l l Univers i ty Press, Ithaca and L o n d o n , :p70.

36

ALOIS R O Z E H N A L

T U Z E X A M Ě N A

I . V Z N I K T U Z E X U

T u z e x je typickou organizací socialistického státu a sleduje j e n o m státní prospěch. Zřízení podniku zahraničního obchodu T u z e x v roce 1957 bylo měnově pol i t ickým opatřením, j e ž mělo podchytit devizové zdroje, které by jinak československému národnímu hospodářství unikly, v y r o v n á n í m cenové maloobchodní relace československé s relacemi v kapitalistických státech(i).

Státu j e vyhrazeno podnikání podle zákonů o úpravě vnitřního a zahra-ničního obchodu, j a k o ž i mezinárodního zasilatelství. Státní monopol za-hraničního o b c h o d u j e upraven zákonem z 28. dubna 1948. (2) Znárodnění zahraničního obchodu bylo proto k výročí čtvrt století v r. 1973 oceněno takto:

Hrubý zisk soukromého sektoru v době znárodnění se odhadoval na 1,8 miliard Kčs. T o byl zisk legální, ale soukromí podnikatelé dokázali rů-znými machinacemi ponechat si v cizině na 3 miliardy Kčs a tím ochudili naše národní hospodářství o velké nákupní možnosti. (3)

Státní monopol zahraničního obchodu se provozuje v celé řadě státních podniků, jejichž organizace se mění. N a základě tohoto státního monopolu b y l y zřízeny zejména státní podniky, jej ichž hlavním předmětem podnikání j e obstarávat tuzemský prodej zboží v drobném za cizí měny.

D A R E X , obchodní akciová společnost v Praze, byla první pověřena obstaráváním tuzemského prodeje exportního zboží v drobněni za cizí va-luty a drahé k o v y . T o t o oprávnění trvalo však j e n o m čtyři roky (od 1. čer-vence 1949 do i . července 1953), načež bylo odňato vyhláškou, která byla publikována teprve za 11 dní po nabytí účinnosti. (4) D a r e x nemohl tudíž

(1) Finance a úvěr, Praha 1967, č. 9, str. 601. (2) Zákon z 28. dubna 1948, č. 119 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního

zasílatelství. Vyhláška ministra zahraničního obchodu z 18. srpna 1968, č. 121 Sb., o oprávněni k zahraniční obchodní činnosti, ve znění vyhlášky z 2j. listopadu 1969, č. 164 Sb., a vyhlášky z 23. listopadu 1969, č. 165 Sb.

(3) Lidová demokracie, Praha, 27. dubna 1973. (4) Vyhláška ministra zahraničního obchodu z 9. října 1949, č. 1042 ÚF. 1., o určení Darcxu, obchodní

akciové společnosti v Praze k výhradnému obstarávání přímého a nepřímého vývozu některých druhů zboží. Vyhláška ministerstva zahraničního obchodu z 25. června 1953, č. 208 Úředního listu (vyhlášení XI. července 1953), o odnětí výhradního oprávnění Darcxu, obchodní akciové společnosti v Praze, k obstarávání přímého a nepřímého vývozu některých druhů zboží.

37

přivést kc konci nevyřízené obchody, t ím méně pak zpravit včas zákazníky o zrušení svého oprávnění. Z b y t e k obchodní činnosti m u byl ponechán a provozuje j i dále pod f o r m o u Darex, d o m y módního odívání v Praze.

T u z e x , podnik zahraničního obchodu pro prodej zboží v d r o b n é m za cizí měny, by l zřízen po přestávce čtyř let a provozuje obchody od i . července 1957. Hlavním předmětem jeho podnikání podle vyhlášky mini-stra zahraničního obchodu z 27. června 1957 b y l o : a) tuzemský prodej zboží v drobném za cizí měny, A) v ý v o z zboží v drobném.

Podnik patří do působnosti ministerstva zahraničního obchodu, ale j e sa-mostatnou právnickou osobou a samostatnou hospodářskou organizací. Základní j m ě n í podniku činí 1.000.000 Kčs, stát však neručí za jednání a závazky podniku. (5)

T u z e x , akciová společnost k provádění některých zahraničních obchodů v Praze, byla výsledkem reorganizace s účinností od 1. ledna 19Ó9. Podle vyhlášky z 27. prosince 1968, hlavním předmětem podnikání společnosti j e tuzemský i zahraniční prodej zboží všeho druhu v drobném za cizí měny ( § 2 ) . T u z e x , podnik zahraničního obchodu, se ke dni 1. ledna 1969 slučuje se společností T u z e x s jej ím souhlasem. Jeho majetek a závazky přecházejí na akc iovou společnost, která se tak stává j e h o právním nástupcem. (§4) (5)

T u z e x , podnik zahraničního obchodu se sídlem v Praze by l výs ledkem další reorganizace, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1971. Podle vyhlášky z 30. prosince 1970, hlavním předmětem podnikání j e tuzemský i zahra-niční prodej zboží všeho druhu v drobném, za cizí měny. (§ I) Podle dalšího ustanovení byl oprávněn k př ímému d o v o z u některého zboží. Základní j m ě n í podniku bylo zvýšeno na 66.000.000 Kčs (§6), (6), a svědčí o rozmachu tohoto podniku z původní výše 1 milionu Kčs.

Tuzex , podnik zahraničního obchodu sice zůstal, ale s účinností od 8. května 1:974. byl omezen ve své činnosti tak, že byl vy loučen z přímého dovozu. Podle vyhlášky z 25. dubna 1974 j e d o v o z zboží omezen takto: — P r o potřeby prodeje v drobném zabezpečuje podnik d o v o z prostřed-nitevím. příslušných organizací zahraničního o b c h o d u ; d o v o z exkluzivních v ý r o b k ů a novinek v rozsahu pro zaváděcí prodej zboží, včetně potřebných náhradních dílů, a d o v o z zboží podle individuálních požadavků m ů ž e za-bezpečovat přímo. (7)

(5) VyhláSka ministra zahraničního obchodu z 27. června 1957, č. 122 Ú ř . ]., o zřízení T u z e x u , podniku zahraničního obchodu pro prodej zboží v d r o b n í m za cizí měny. VyhláSka ministra zahraničního obchodu z 27. prosince 1968, £. 202 Sb., o určení Tuzexu, akciové společnosti, k provádřní nřkterých zahraničních obchodů.

(ó) Vyhl^äka ministra zahraničního obchodu z 30. prosince 1970, č. 163 Sb., o zřízení Tuzexu, podniku zahraničního obchodu.

(7) Vyhláška federálního ministerstva zahraničního obchodu z 2$. dubna 1974, č. 48 Sb., kterou se mění

38

T u z e x m á však v ý s a d a v ý v o z u zboží v turistickém ruchu, v němž j c v ý v o z spotřebního zboží nad cestovní potřeby buď vůbec zakázán, nebo hospodářsky ztížen správními poplatky v e výši i o o % hodnoty v y v á ž e n é h o zboží. C í l e m těchto prohibit ivních opatření j e zabránit mezinárodní ostudě, k d y ž českoslovenští občané v cizině pro nedostatek cizích valut přidělených v cestovním ruchu prováděli » v ý p r o d e j e « , aby se v cizině uživili. Podle vyhlášky z 10. února 1972 se však tato opatření netýkaj í » věc í zakoupených prokazatelně v prodejnách organizace T u z e x nebo v j i n ý c h organizacích oprávněných k prodeji za volné m ě n y «. (8)

T u z e x má v zahraničí zástupce, kteří provozuj í j e h o obchodní činnost. Společnost Utsch (Utsch & Associates, Inc., 15 Maiden Lane, N e w Y o r k , N . Y . 10038) byla od začátku j e h o hlavním zástupcem p r o U . S . A . , kde měla asi 120 zástupců. O d r. 1964 se hodnota poukazů (bonů) p o h y b o v a l a ko lem 3 mil. dolarů ročně, v r. 1973 činila 4.5 mil . dolarů a pro rok 1:974 se předvídalo 5 mil. dolarů. O d 1. července 1973 j e hlavní zastupitelství u oddělení vládní agentury Omnitrade Industrial Inc. v Montrealu, C a n a d a ; filiálka T u z e x Center j e však v N e w Y o r k u , U . S . A . , kde převzala organi-zační výs tavbu se všemi zástupci. (9)

T u z e x v Československu p r o v o z u j e obchod v prodejnách, j i chž j e v Čechách 28 (z toho v Praze 20), na M o r a v ě 5 a na Slovensku 10. Z rozmístění

j e patrno, že s ohledem 11a turistický ruch j e skoro tolik prodejen v Praze (20) j a k o v celé ostatní republice (23). V ý b ě r a kvalita zboží b y l y v r. 1974 podstatně horší než dříve a ceny podstatně vyšší. Stejně t o m u j e u potravi-n o v ý c h balíků zasílaných z ciziny, nebof srovnatelný standardní balík z r. 1968 za 10.00 dolarů stál v r. 1974 28.50 dol. M ó d n í h o textilního zboží b y l o začátkem roku t a k o v ý nedostatek, žc nebylo lze uspokojit p o p t á v k u zá-kazníků čekajících ve frontách před prodejnami a řadu j i ch (zejména na Moravě) b y l o nutno zavřít.

2. C E N O V É HLADINY

Velká cenová diference mezi některými československými a zahra-ničními v ý r o b k y j e způsobena odlišnou c e n o v o u hladinou. Vnitřní cenové

vyhláška ministra zahraničního obchodu č. 163-1970 Sb., o zřízeni Tuzcxu, podniku zahraničního obchodu (nove ztiční § 3, odst. 2).

(8) Vyhláška ministra zahraničního obchodu z 10. února 1972, č. 4 Sb., o zákazu nebo omezení v ý v o z u některých druhů zboží v turistickém ruchu, § 5.

(9) Vyhláška ministra zahraničního obchodu z 5. srpna 1971, č. 74 Sb., o zřízení Omnic, podniku zahra-ničního obchodu, se základním jměním podniku 30 mil. Kčs (§ 7). Hospodářské noviny, Praha, 20. května 1966. Americké listy, N e w Y o r k , 10. srpna 1973, 30. listopadu 1973, 22. 11. 1974. Katalog Tuzex 1973-1974.

39

hladiny jednot l ivých socialistických států se v y v í j e j í do značné m í r y nezá-visle jak na vnitřních c e n o v ý c h hladinách kapitalistických států, tak i na vnitřních c e n o v ý c h hladinách ostatních socialistických.

Vnitřní cenové hladiny socialistických států j sou v p o m ě r u ke světové ceně velmi rozdílné a rovněž tak rozdílné j s o u vůči vnitřním cenám kapi-talistických států. T y t o cenové rozdíly mají ovšem značný v ý z n a m v neob-chodních platech, u nichž reálná výše p l á t u j e závislá na vnitřní cenové hla-dině příslušného státu. Jedná se například o takové platy, j a k o j e převod mezd, důchodů, různých honorářů, dědictví, v ý t ě ž k ů z prodeje osobního vlastnictví a zejména také o zahraniční cestovní ruch.

U kapitalistických států není tato problematika tak ožehavá j a k o u států socialistických. I k d y ž jsou vnitřní cenové hladiny kapitalistických států odlišné, není třeba j e řešit zvláštními m ě n o v ý m i úpravami s rozdí lnými kursy. Dojdc- l i totiž k větší disproporci mezi vnitřní cenovou hladinou a svatovou cenou, prosadí si automatické (živelné) působení zákona hodnoty změnu kursu, aby nenastaly hospodářské škody.

U socialistických států s ř ízeným hospodářstvím, kde kurs m ě n y není výs ledkem automatického (živelného) působení, j e tato problematika slo-žitější, neboť rozdílnost vnitřních cenových hladin nutno řešit uměle (úředním rozhodnutím, hospodářským diktátem). Z p ů s o b y řešení cenové disparity v poměru ke kapitalistickým měnám spočívají v tom, aby se v neobchodních platech prostřednictvím připlatit a přirážek k oficiálnímu kursu přiblížila československá vnitřní cenová hladina vnitřní cenové hladině kapitalistického státu. C í l e m je , aby si cizinec na československém vnitřním trhu nakoupil za svoji měnu asi tolik zboží, kolik si může za tutéž částku nakoupit v e své vlastní zemi. Způsob příplatků a přirážek vytvář í druhý (neoficiální) kurs koruny, který je nižší než kurs oficiální.

N a podobných zásadách byl v y b u d o v á n i podnik zahraničního obchodu Tuzex. jestliže při systému příplatků a přirážek se v y r o v n á v á disparita v c e n o v ý c h hladinách příplatky a přirážkami ke kursu, pak u T u z e x u j e postup opačný. D e v i z y v T u z e x u se v y m ě ň u j í za oficiální kurs a je j ich majitel za ně dostane tuzexové p o u k á z k y znějící na koruny. Z a tyto p o u k á z k y je m o ž n é nakoupit zboží ve speciálních prodejnách T u z e x u za ceny, které j s o u v p o d -statě průměrné ceny kapitalistického vnitřního trhu. V e s v ý c h hospodářských důsledcích znamená T u z e x totéž, co systém příplatků a přirážek, neboť má v y r o v n a t dispatim cenových hladin:

— T u z e x mobilisuje i ty devisové prostředky, které by československé hospodářství j inak těžko získávalo a které b y zůstaly mezi obyvatelstvem, poněvadž b y nebyla splněna o d v o d o v á povinnost. Způsobuj í to jednak velmi v ý h o d n é ceny některého zboží v porovnání s československými vnitřními cenami, jednak i zahraniční provenience prodávaného zboží, která hraje

40

velmi důležitou roli v psychologickém ovl ivňování obyvatelstva (otázka m ó d y , odhšných druhů zboží , cizí značka atd.). (xo)

T u z e x má však na prodej i některé československé v ý r o b k y spotřebního obchodu. Stejně tak se zde prodává zboží pocházející z obchodně polit ických dovozů, které se muselo importovat ze zahraničí, poněvadž bylo vázáno na d o v o z některých » tvrdých « položek. V ý z n a m n ý j e také sortiment T u z c x u , který se liší od sortimentu vnitřního trhu zejména tím, že se zde prodává zboží, které není na vnitřním trhu. Zásadního v ý z n a m u j e však hospodářská prosperita státu:

—• T u z e x j e z hlediska ekonomického neobyčejně v ý h o d n ý . Z b o ž í se zde prodává v podstatě za maloobchodní ceny v y b r a n ý c h kapitalistických zemí. T o znamená, že v těchto cenách se realizuje i zisk, který v kapitalistických státech dosahují všechny obchodní mezičlánky. D e v i z o v á stabilita, dosa-hovaná v T u z e x u , j e na j e d n o m z předním míst celého zahraničního ob-chodu. ( n )

— T u z e x produkuje více než 30 mil. dolarů ročně a překonává částku inkasa v o l n ý c h měn, které dociluje několik j i n ý c h našich podniků zahra-ničního obchodu dohromady. T u z e x př i tom produkuje devizy s v y s o k o u efektivností a výhodnost í . Proti běžnému československému v ý v o z u j e zboží realizované prostřednictvím T u z e x u devizově zhodnoceno asi dvakrát lépe, což souvisí m i m o j iné s tím, že realizuje zboží za západoevropské malo-obchodní ceny, kdežto ostatní p o d n i k y zahraničního obchodu realizují zboží za světové maloobchodní ceny. Inkasuje devizy před vlastním prodejem zboží, zatímco j inak j e běžná platba až po dodání zboží, případně na úvěr. Obrat T u z e x u se opírá o textil (38%), vozidla ( 3 1 % ) a potraviny (20%). (12)

T u z e x o v á hladina cenová j e stejně umělá j a k o vnitřní hladina cenová na vo lném d o m á c í m trhu. Ideologie tržního mechanismu byla zavržena jako neslučitelná s p lánovi tým řízením, protože překračuje j e h o hranice. C e n o v ý v ý v o j byl v y d á n na milost stranickému pokusnictví a polit ickému diktátu.

— V rámci konsolidačných opatření z polovice roku 1969 sa aj pre cenovú oblast vytýč i l i ú lohy maximálně stabilizovat c e n o v á úroveň. V podstatě išlo o to, že přijatými regulačnými opatreniami a zákazom zvyšovania cien z konca r. 19Ó9 se stabilizovala úroveň v e l k o o b c h o d n ý c h cien k 1.1.1969 a maloobchodných cien k 30.v1.1969. Sprísnila sa aj cenová disciplína. (13)

(10) Ekonomická revue, Praha, 19ÖÖ, č. 4, s. 159. (11) Doc . Ing. R u d o l f Zukal : Důsledky černých kursů čs. koruny. Plánované hospodářství, Praha, 19Ö8,

č. 12, s. 74. (12) R u d é právo, Praha, 20. června 1968. Zemědělské noviny, 20. června 1968. (13) Michal Pavlík — Stanislav Pieš: S m ě r y a ciele razionalizácic velkoobchodných cien a cenovej sústavy

u nás. Ekonomický časopis, S A V Bratislava, 1973, č. 7, s. 623.

41

— Základní zásady zdokonalování systému státního řízení v oblasti cen stanovilo usnesení v lády Č S S R z 24. února 1972, č. 54. N a je j ich základě byl připraven společně Federálním c e n o v ý m úřadem a c e n o v ý m i úřady re-publik soubor n o v ý c h předpisů, které potřebnou právní f o r m o u stanoví základní principy státního řízení cen ve všech j e h o oblastech, to j e v plá-nování v ý v o j e , v tvorbě cen n o v ý c h v ý r o b k ů , v kontrole a evidenci cen a úpravě působnosti. (14) — N a odklon maloobchodních cen od ve lkoobchodních působí v sou-časné době i cenové rozdíly (nadtržky), které vznik ly ž i v e l n ý m v ý v o j e m maloobchodních cen v letech 1968-1969. V r. 1972 činily cca 2 . 2 % z malo-obchodního obratu příslušných organizací; j a k o složka maloobchodních cen j s o u nyní pod společenskou kontrolou. Jejich tvorbu určují cenové úřady a to podle usnesení předsednictva vlády C S S R č. 108-1971 a 109-1971. Jako systém se osvědčily při zajišťování cenové stability a při tlumení dopadu změn maloobchodních cen na státní rozpočet. Pozit ivně ov l ivňuj í i spole-čensky o d ů v o d n ě n ý rozsah pružné cenové pol i t iky ve sféře obchodu. (15)

Maloobchodní ceny neodpovídaj í skutečnému v ý v o j i v ý r o b n í c h nákladů, ani situaci na trhu a n e m o h o u sledovat nabídku a poptávku. Jsou to admi-nistrativně stanovené ceny, k je j ichž o b r o v s k é m u znetvoření přispívají obro-vské rozdíly z obratu, j a k o ž i inflační tendence zdražování zboží nebo služeb poc! o b v y k l ý m označením úpravy cen. Časté z m ě n y cen v y v o l á v a j í hro-madění zboží a nedůvěru k měně.

3. M Ě N O V É KURSY.

Československá koruna j e vnitrostátním platidlem, j e h o ž v ý v o z j e zakázán podle d e v i z o v ý c h předpisů, ( ió) . D e v i z o v á koruna není označení úřední, nýbrž technický v ý r a z pro přepočet cizí m ě n y na Kčs p o m o c í úřed-ního (oficiálního) kursu.

Oficiální kurs j e dán stanoveným obsahem zlata československé koruny v p o m ě r u ke zlatému obsahu příslušné m ě n y . Peněžní j e d n o t k o u na území Československé republiky j e počínajíc dnem 1. června 1953 československá

(14) Hugo Kysilka: Základní úkoly státního řízení cen. Plánované hospodářství, Praha, 1974, č. 2, s. 55. K novým předpisům, nabývajícím účinnosti od 1. ledna 1974 patří: Zákon Č N R č. 134-1973 Sb., o působeni orgánů Č S R v oblasti cen, zákon S N R č. 133-1973 Sb., o působnosti orgánů S S R v obla-sti cen. Nařízení vlády Č S S R č. 136-1973 Sb., o státním řízení v oblasti cen. Vyhláška Federálního

úřadu cenového č. 137-1973 Sb., která stanoví základní pravidla pro tvorbu a kontrolu cen a nahra-zuje vyhlášku Státní komise pro finance č. 47/1967 Sb., o cenách. Nařízen! vlády Č S S R £. 168/1969 Sb., o přechodném zákazu zvyšování cen, bylo zrušeno nařízením vlády Č S S R č. 136/1973 Sb.

(15) Vladislav A ppi: V ý v o j a tvorba maloobchodních cen. Plánované hospodářství, Praha, 1974, č. 3, str. 25.

42

koruna (Kčs), která se rovná 0,123426 g ryzího zlata. (17). Jelikož zlatý obsah dolaru j e 0,888671 g r a m u ryzího zlata, j e kursový poměr 1 Kčs k U S dolaru propočten 11a 7.20 Kčs. (18)

Oficiální (paritní) kurs takto propočtený j e však nereálný, neboť českoslo-venská hladina cenová není v souladu s vnitřními cenovými hladinami ostatních států. Ve lká cenová diference mezi československými a zahraničními v ý -robky a službami j e způsobena zejména odlišnou cenovou tvorbou: — »Este v roku 1948 neexistovala podstatná disparita mezi vnútornými a zahraničnými cenami. U ž v r. 1955 bola hladina ve lkoobchodných d e n o 5 0 % a v r. 1964 o 99-4% vyssia ako hladina cien docielovaných na zahra-ničných trhoch. « (19) — Mechanickou aplikací monopolu zahraničního obchodu a devizového m o n o p o l u j sme dokonale izolovali československé hospodářství od světového trhu a umožnil i relativně samostatný v ý v o j našich cen od cen světových. Kurs československé k o r u n y j sme v administrativně direktivním modelu zbavili j e h o základní ekonomické funkce, hodnotového měřítka, spojujícího naši e k o n o m i k u se zahraničím. Při měnové reformě v r . 1953 byl stanoven zlatý obsah československé k o r u n y neúměrně v y s o k o a neodpovídal reálné kupní síle československé měny. Kurs k o r u n y byl tak v y t v o ř e n uměle, bez při-hlédnutí k československým a zahraničním c e n o v ý m relacím. Přestože u nás existovaly o d r. 1945 silné inflační tendence, b y l o změněno hodnotové mě-řítko ve vnitřním hospodářství cca 1:5, zatímco ve vztahu k zahraničí by l poměr 1:7. Provedli j sme tedy vůči zahraničí podstatné zhodnocení československé koruny, ačkoliv ekonomický správný postup měl být právě opačný. Doš lo tedy k podstatnému zvýšení kursu Kčs vůči zahraničním měnám, které neodpovídalo reálným h o d n o t o v ý m vztahům.

— T o se samozřejmě muselo projevit ve všech ekonomických i kulturních vztazích s cizími státy. T é m ě ř při každé obchodní transakci sc zahraničím vznikaly značné rozdíly mezi vnitřními a zahraničními cenami, způsobené jednak československým odl išným c e n o v ý m v ý v o j e m , jednak nereálným

(16) Zákon, z 21. prosince 1970, č. 142 Sb., o devizovém hospodářství, §, 12. Vyhláška C ministerstva financí a federálního ministerstva zahraničního obchodu z 22. prosince 1970, č. 143 Sb., kterou se provádí zákon o devizovém hospodářství. Účinnost od 1. ledna 1971.

Z á k o n z 22. prosince 1953, č. 107 Sb., o devizovém hospodářství, ve znění zákona č. 64/1958 a vyhlášky ministerstva financí z I I . prosince 1958, £. 80 Sb., §§ 3, 6, byl zrušen.

(17) Z á k o n z 30. května 1953, č. 41 Sb., o peněžní reformě, ve znění zákonného opatření z 10. března 1961, č. 25 Sb.

(18) Vyhláška ministra financí z 15. listopadu 1954, č. 230 Úř. listu. Z á k o n z 21. prosince 1970, £. 144 Sb., o Státní bance československé, nabyí účinnosti dncni

i . ledna 1971, stanoví zejména: S B Č S - § 3 b) na pokladě stanoveném zákonem určuje poměr česko-slovenské koruny k cizím měnám, a stanoví ceny zlata v bankovních operacích s cizinou, k) plní funkce v devizové oblasti podle předpisů o devizovém hospodářství. Zrušen byl zákon z 10. listo-padu 1965, č. 11 7 Sb., o S B Č S , kterým b y l zrušen zákon z 9. března 1950, č. 31 Sb., podle něho S B Č S vydává kursovní lístek, vyjadřující poměry zlatých obsahů m i n .

(19) Plánované hospodářství, Praha, 1967, č. 11 , s. 11.

43

kursem koruny .Rozdí ly byly vyrovnávány státním rozpočtem. Ž e nikdy nešlo o malé částky, to například dokazují výsledky za rok 1967, k d y dotace ze státního rozpočtu na zahraniční obchodní operace činily 5.287 milio-nů Kčs. — Nereálně stanovený kurs koruny měl však velmi brzy negativní důsledky, které se veřejnosti bezprostředně dotýkaly u tzv. neobchodních platů. U značné části těchto platebních titulů dochází totiž ke srovnání československé a zahraniční maloobchodní cenové hladiny a tyto platy se dotýkají pře-devším soukromých osob. Jde zejména o zahraniční cestovní ruch, zahra-niční honoráře, úspory dědictví, clary apod. Vzhledem k v y s o k o stanovenému kursu Kčs dostal příjemce těchto platů u nás v korunách m n o h e m méně než odpovídalo hodnotě, která byla poukázána ze zahraničí. Rostoucí zahra-niční cestovní ruch a zvýšené kulturní styky s cizími zeměmi si brzy v y n u -tily řešení této rozdílnosti. — Proto od i . července 1957 byly u vybraných neobchodních platů za-vedeny příplatky ke kursům kapitalistických měn a Jugoslávie. Současně byl zřízen Tuzex, podnik zahraničního obchodu, pro prodej zboží v dro-bném. Úče lem obou opatření bylo odstranit chybu, k níž došlo v r. 1953, když byl stanoven kurs koruny nereálně vysoko. (20)

Československo má řadu devizových kursů, které slouží k v ý m ě n ě cizích valut a podle dostupných (často nepublikovaných) opatření se v y -víjely takto:

1. Úřední (paritní) kurs, který byl zaveden p o měnové reformě z 1. června 1953. činil za i U S dolar 7,20 Kčs. (18).

1974: Kursovní lístek Státní banky československé, od 1. do 30. září 1974, za i U S dolar: nákup 5.70 Kčs. prodej 6.00 Kčs. (21).

r.ooo ital. lir. 8,91 8.99 100 rak. šil. 31-54 31.86

2. Neobchodní kurs, který byl zaveden po zřízení podniku zahraničního obchodu T u z e x od 1. července 1957 a od 1. května 19Ó6 upraven opatřením ministerstva fmancítak, žc byla zrušena maximální hranice přídělu tuzexo-vých poukázek 25.000 T-Kčs. Při výměně zahraničních kapitalistických platidel při' úhradě z ciziny z určitých neobchodních titulů (dědictví, výž ivné, důchody atd.) a při neturistických cestách se obdrží 100% bonifikace k úřed-nímu kursu, takže 1 U S dolar činil 14.40 Kčs. (22).

(20) R u d o l f Zukal : Důsledky černých kursů čs. koruny. Plánované hospodářství, Praha, 1968, č. 12, s. 72-73.

(21) Hospodářské noviny, Praha, 1974, záři. (22) Finance a úvčr, Praha, 1967, č. 9, str. 601; č. u . , str. 765.

44

1974 : Podle kursovního lístku Státní banky československé by to melo být za i U S dolar ir.40 Kčs, nedošlo-li ke změně 100% bonifikace.

3. Turistický kurs, který byl zaveden od 1. ledna 19Ó5. Při výměně zahra-ničních platidel kapitalistických při úhradě z ciziny u turistických cost činila bonifikace 125%, takže zde byl poměr 1 U S dolar za 16.20 Kčs, rcsp. 16.08 Kčs. (23).

1974: Podle zahraničních zpráv (24) byla bonifikace snížena na 7 5 % pří-platku, takže i U S dolar činí 9,97 Kčs, od 1. ledna 1973, kdy byla také zvýšena povinná výměna za každý den pobytu na U S dolaru 7.00 s bonifikací 7 5 % (1957-3 dolary, 1965-4 dolary, 1970-5 dolarů),

4. Prodejní kurs, který zavedla Státní banka československá. Při nákupu dolarů pro soukromé cesty turistické do zahraničí činí přirážka 125% k úřed-nímu (paritnímu) kursu, k níž se vybírá 125% další přirážky jako správní poplatek ze součtu oficiálního kursu a přirážky, takže jde o zvýšení 400% čili pateronásobek úředního kursu. O d 1. června 1953 1 US dolar se prodával za 36.80 Kčs. (25).

1974: Státní banka československá prodává 1 US dolar za 22,80 Kčs (23 Kčs), to je 400% oficiálního (paritního) kursu.

5. Zvláštní kursy jsou stanoveny pro zvláštní účely, jako úřední cesty do zahraničí nebo pro zvláštní obchodní jednání při vývozu, pro nějž jsou pří-značné náklady, které vyplynuly z poslechů úpravy velkoobchodních cen: - Všeobecně se přešlo na tvorbu cen, která má svůj základ v reprodukčních nákladech ceny devizy, ta stojí na bázi zhruba 30 Kčs za dolar. Máme však velkou škálu vývozního zboží, které reprodukujeme značně nevýhodně. Zadržte export zboží, které reprodukuje dolar za 85 Kčs. (26).

Systém příplatků k oficiálnímu kursu koruny, jehož cílem bylo při-blížit československou maloobchodní cenovou hladinu k maloobchodním cenovým hladinám kapitalistických států, je ve skutečnosti přiznáním nc-reálnosti kursu koruny. Příplatky vytvářejí totiž kurs Kčs, který je podstatně nižší než kurs oficiální. Je to nepřímá vnitřní devalvace koruny (20).

N o v á úprava devizových kursů měla být reakcí na devalvaci americ-kého dolaru, o níž bylo prohlášeno:

(23) Plánované hospodářství. Praha, 1968, č. 12. str. 75. (24) Frankfurter Allgemeine Zeitung, 7. II. 1974.

Americké listy, 15. března 1974, s. 2. Katolík, Chicago, 1. II. 1974, 15. II. 1974, 22. II. 1974, 3. IV. 1974.

(25) Rudé právo, Praha, 30. září 19Ö9. (26) Lidová demokracie, Praha, 19. července 19(18.

45

- Zrušení směnitelnosti amerického dolaru za zlato z. 15 srpna 1971 před-stavuje nejhlubší zásah do m ě n o v é h o systému kapitalistického světa, v y t v o ř e -ného v r. 1944 d o h o d o u v Bretton W o o d s , v němž dolar vázaný na zlato tvořil základní a rezervní měnu (27). - T y t o de facto devalvace, revaluace nebo změny d e v i z o v ý c h kursů, vedoucí ke změně nebo tvořící de facto změnu oficiální ceny zlata, b y l y v e Spoje-n ý c h státech uskutečněny hodně opožděnou právní formalizací, uzákoněnou K o n g r e s e m a podepsanou presidentem N i x o n e m 3. dubna 1972, která z m ě -nila »úřední« poměr zlatého dolaru z 35 na 38 dolarů za unci a tak deval-vovala dolar v »úřední« ceně zlata o 7 . 8 9 % (28). - U S A snížily úřední cenu dolaru - provedly devalvaci, a to během 14 měsíců dvakrát (druhá z 13. dubna 1973: 1 0 % ) - celkem 1 7 . 1 % . U nás podle zákonné úpravy z r. 1953 1 Kčs má 0.123426 g zlata, americký dolar má nyní 0.73666 g r a m ů zlata (29).

R u s k ý rubl má úředně dále 0,987 412 g r a m ů zlata a podle kursovního lístku Státní banky československé měl v září 1974 hodnotu 8 Kčs (21). Je proto směnitelný jen při v z á j e m n é m v y ú č t o v á n í mezi státy R a d y v z á j e m -né hospodářské pomoci , kde v prvním roku činnosti Mezinárodní banky hospodářské spolupráce (1964) transakce dosáhly 35 miliard rublů (30).

N o v á úprava d e v i z o v ý c h kursů rozšířila a prohloubila propast mezi nadhodnocením nesměnitelné Kčs a podhodnocením směnitelných cizích měn, nebol! snížila devizové příplatky místo snížení obsahu zlata Kčs. Ztížila zejména turistický ruch, neboť turista v Československu se dostal do nůžek, je j ichž j e d n o rameno j e snížení bonifikací o 5 0 % (ze 125 11a 75) a druhé rameno j e zvýšení cen ubytování a stravování v hotelích o 5 0 % od 1. dubna 1973 (3i ) -

Československo uplatňuje proti S p o j e n ý m státům nárok na vydání 18.433,4735 k g (18 tun) zlata nalezeného p o skončení v á l k y v N ě m e c k u (32). Spojené státy americké uplatňují protinárok na náhradu znárodněného m a -

je tku podle zákona z r. 1949 (33), na základě něhož byla prostřednictvím Foreign Claims Settlement Commiss ion uhrazena nepatrná částka asi 4 % . Na IÓ. zasedání delegací Č S S R a U S A v Praze 10. června 1974, jednaj íc ím o otázkách spojených s vyřešením majetko-právních a finančních záleži-

(27) R u d é právo, Praha. 19. srpna 1971. (28) Charles Evan: Protection o f Value in Era o f Transformation o f Legal Concepts and N e w Domcstic-

Intcniational Groupings Reprint from 1971/72 Proceedings and Committee Reports o f American Branch o f International Law Association, p. 14.

(29) R u d é právo, Praha, 17. března 1973. (30) Pravda, Bratislava, 22. IV. 1970. (3rj Hospodářské noviny, Praha, 13. dubna 1973. (32) Práce, Praha, 9. listopadu 1968. (33) International Claims Settlement Act , Public Law 85-605.

tostí mezi Československem a U S A došlo k uzavření dohody (34). Finanční v ý b o r Senátu U S A zamítl však j a k o n e v ý h o d n ý předložený návrh na uzavření dohody, neboť zlato v hodnotě 72.5 mil. dolarů mělo být v y d á n o hned a náhrada činící 4 0 % h o d n o t y znárodněného majetku ve výši rovněž 72.5 mil. dolarů měla být vyplacena 2.Ó30 A m e r i č a n ů m za 12 let. Československo by tudíž nemusilo platit nic, k d y b y k náhradě za znárodněný majetek po-užilo úroků ze vkladu za zlato (35).

4. Ttizcxová koruna.

H l a v n í m d ů v o d e m zřízení podniku zahraničního obchodu T u z e x v r. 1957 byla snaha získat zahraniční » tvrdé « valuty. K t o m u cíli slouží zejména tuzexové p o u k á z k y (Tuzex Express Vouchors), které za oficiální (paritní) kurs v nominální hodnotě 10, 20, 50 dolarů lze nakoupit u zástupců T u z e x u v zahraničí nebo v domácích provozovnách. T u z e x o v o u poukázku lze v domácích p r o v o z o v n á c h T u z e x u nebo u Živnostenské banky v Praze (36) vyměnit za k u p o n y (bony), za něž pak lze koupit zboží v prodejnách T u z e x u , nebo za p o u k á z k y na benzin, který lze koupit v Čerpacích stanicích. Za cizí (kapitalistickou) m ě n u v úředním (paritním) kursu lze také v cizině zakoupit zboží podle katalogu T u z e x u , zejména, standardní balíky potravin, nebo jiné zboží spotřeby krátkodobé (látky, šatstvo) nebo dlouhodobé (domácí zažízení, stavební materiál, auta) a poslat potvrzení obdarovanému. Inflační zvýšení tuzexové hladiny cenové nejméně o jednu třetinu j e patrno zejména u p r ů m ě r n ý c h cen malého automobilu Škoda, který v r. 1:970 stál asi r.500 dolarů a v r. 1974 2.500 dolarů. T u z e x o v á poukázka platí j eden rok, není však v o l n ě převoditelná a nelze j i použít k placení j iných v ý l o h , zejména v hotelích nebo restauracích.

T u z e x už svou existencí v y t v o ř i l p o d m í n k y pro černý obchod s tuzexovými poukázkami nebo s t u z e x o v ý m i bony. D ů v o d y použité před devalvací amerického dolaru platí dále, neboť p o devalvaci dolaru v poměru ke koruně více než o i/ó cenová hladina T u z e x u stoupla více než o 1/3, takže rozdílnost c e n o v ý c h hladin se přiostřila:

- Odlišnost cenové hladiny v T u z e x u od vnitřních cen musí nutně vést k prodeji t u z e x o v ý c h poukázek za koruny. Průměrná černá cena korunové tuzexové p o u k á z k y se ustálila na 5 Kčs, což odpovídá zhruba relaci 1 U S dolar za 36 Kčs. T e n t o černý kurs se ustálil na uvedené výši proto, žc ještě

(34) R u d é právo, Praha, n . června 1974. (35) T h e Sunday Star-Ledger, Washington, D . C . , September 15, 1974. (36) Vyhláška ministerstva financí z 2. srpna 1956, č. 3<3Sb., kterou se ponechává Živnostenská banka,

národní podnik, v činnosti v nezměněné forme j a k o peněžní ústav se zvláštním zaměřením 11a ban-kovní službu pro soukromou zahraniční klientelu.

47

v teto relaci se vyplatí nakupovat v T u z e x u zboží, kde odlišnost o b o u ce-n o v ý c h hladin j e nejvyšší (tuzexová a vnitřní cenová hladina) a že j e zde možno koupit některé luxusní zboží, j e ž na vnitřním trhu neexistuje. N a stejné úrovni j a k o u tuzexových poukázek se pohybuje černý kurs česko-slovenské koruny v zahraničí, to je na úrovni i U S dolar za asi 40 Kčs. I tímto černým kursem se argumentuje při důkazech, že kurs Kčs j e asi pětkrát nadhodnocen. Zapomíná se však na to, že kurs měny j e v zahraničí nesmě-nitelný (37).

- Jeden z hlavních argumentů při zavádění monopolu zahraničního obchodu byl, že monopol nás má chránit před živelností kapitalistických trhů. Tento monopol však vědomě narušuje T u z e x . Uvnitř československého hospo-dářství necháváme působit zvláštní f o r m u platidel (tuzexové koruny) a odlišné ceny (tuzexové ceny). Na věci nic nemění, že použití těchto platidel

j e omezeno j e n 11a tuzexové prodejny (20).

- T u z e x o v á koruna v y p l ý v á ze skutečné hodnoty bonů T u z e x , které se dostanou za Vouchers znějící na j m é n o a cizí valutu u Živnostenské banky v Praze nebo v prodejnách T u z e x u (dříve v poměru 1 U S dolar za 7.15 bonu, nyní za 5,50-5.75 bonu). Tuzexová koruna slouží k vyrovnání česko-slovenské hladiny cenové se světovou úrovní cen a není proto shodná s vni-trostátní měnovou jednotkou koruny:

- Zřízením T u z e x u dochází k určitému narušení devizového monopolu, vytváří se zvláštní měnová enkláva. Je to proto, že unvitř svého řízeného hospodářství a řízených cen ponechává stát jiné, odlišné od maloobchodních cen. (38).

Narušování devizového monopolu bylo výsadou T u z e x u jen do té doby, než se rozšířil obchod s poukázkami či bony Tuzexu. D e v i z o v á pré-mie, která má sloužit ke zvýšení nákupu zboží v drobném v prodejnách Tuzexu, svádí k porušování devizového monopolu tak, že j e mocnější než trestní sankce:

- Cena tuzexové koruny se v průběhu doby ustálila na pětinásobku své oficiální hodnoty. (20, str. 74).

Podle dalších doznání sc černý kurs dolaru v r. 1968 pohyboval od 36 Kčs výše (20 .str. 79) a tuzexová kuruna byla pětkrát až šestkrát vyšší (39). V r. 1970 se za 1 U S dolar platilo až 80 Kčs. Devalvace dolaru neměla v l ivu na černý kurs, který se dále pohyboval od 36 Kčs výše za 1 U S dolar a činil více než šesteronásobek jak u dolaru tak u tuzexevé koruny.

(37) Ekonomická revue, Praha, 1966, i. 4. (3tí) Politická ekonomie, Praha, 1967, i . 6, s. 544. (39) Plánované hospodářství, Praha, 1968, ř. 12, s. 79,

Pravda, Bratislava, 7. července 1967. Mladá fronta, Praha, 31, řijna 1969.

48

Societas leonina se osvědčuje zvláště v m ě n o v ý c h transakcích, kde socialistickému státu připadá lví podíl, Nereálnost československé měny prokazuje prodejní kurs Státní banky československé, která prodává zahra-ničním turistům v omezeném počtu i U S dolar za 33 Kčs s přirážkou 4 0 0 % k úřednímu kursu. Z e skutečné hodnoty cizí m ě n y připadá v prodejním kursu na občana i/5 a na stát 4/5, v neobchodním kursu na občana 2/5 a na stát 3/5, v turistickém kursu na občana pod 2/5 a na stát nad 3/5. Při pře-vodu cizí měny na tuzexové poukázky (bony) se podíl na občana při-padající zmenšuje na 1 /3 a u státu zvyšuje na 2/3, neboť stát v obchodě, rea-lizuje ještě zisk ze zvýšené cenové hladiny Tuzexu.

5. Převody majetku

T u z e x slouží také k p ř e v o d ů m majetku z ciziny do Československa. Z počátku se však nemohl plně uplatnit, neboť nebyly stejně honorovány všechny platy v měnách kapitalistických států pocházející od devizových cizozemců v e prospěch d e v i z o v ý c h tuzemců. T a k zejména částky došlé do československa na základě neobchodních platů byly honorovány txv/.c-x o v ý m i poukazy jen d o určitého l imitu:

- Úhrady z realizace nemovitostí, cenných papírů a jejich výnosů, penze, výž ivné , autorské a j iné honoráře, dědictví (kromě U S A a Kanady) , jsou propláceny v p o m ě r u 4 0 % došlých částek v odběrních poukazech podniku zahraničního obchodu T u z e x až do výše 25,000 Kčs a zbývajících 6 0 % v Kčs se 1 0 0 % příplatkem. Naproti tomu (od x. září 19Ó3) úhrady z dědictví a o d -kazy z U S A a Kanady, vklady u zahraničních peněžních ústavů sjednané s podmínkou, že při úmrtí vkladatele bude vklad vyplácet) určité osobě, která byla v pojistce pojistníkem př ímo j m e n o v i t ě uvedena, úspory reemi-grantů a pracovníků v zahraničí a dary se proplácejí bez omezení v plné hodnotě za odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex . B y l y a jsou časté případy, že českoslovenští občané žádají svého plnomocníka v cizině, aby j i m dědictví bylo poukázáno j a k o dar prostřednictvím za-hraničních zástupců T u z e x u , čímž naše devizové hospodářství j e ochuzo-váno o částky rovnající se 1 2 % provize zahraničních zástupců T u z e x u z každého dědictví (40).

O m e z e n í T u z e x u a v ý m ě n a cizích peněz z neobchodních titulů (platů) za tuzexové poukázky byla nově upravena takto:

- Úhrady z neobchodních titulů, odpočtené československými peněžními

{40) Finance a úvěr, Praha, 1967, č. 9, str. 601.

49

ústavy, počínajíc i . k v ě t n e m 1966 se ve všech kapitalistických relacích ho-norují plně (100%) tuzexovými poukázkami. Dosavadní maximální hranice přídělu t u z e x o v ý c h poukázek 25.000 T - K č s byla zrušena. (22, 41).

T u z e x slouží zejména k převádění pozůstalostí z ciziny do Českoslo-venska. Podle zmocnění zákona může ministerstvo financí v dohodě s mi-nisterstvem spravedlnosti poskytnout osvobození od poplatku nebo po-skytnout úlevy. Podle ustanovení prováděcí vyhlášky o osvobození od notářského poplatku, která j e však kdykol iv odvolatelná správním úřadem, který j i vydal (43), platí v tomto směru toto ustanovení:

a) Byl- l i zůstavitel v době své smrti československým státním občanem, vybírá se poplatek z veškerého jeho movitého majetku, i k d y ž j e majatek v cizině. Ncbyl - l i zůstavitel v době své smrti československým státním obča-nem, vybírá se poplatek z j e h o movitého majetku, p o k u d j e v tuzemsku. (§ 8, odst. 4)

b) O d poplatku j sou osvobozeny cizozemské peníze a platební doku-menty znějící na cizí měnu, pokud jsou darovány do tuzemska a j sou pro-pláceny prostřednictvím podniku zahraničního obchodu T u z e x nebo v česko-slovenských korunách se stanoveným příplatkem k oficiálnímu kursu (§ 17).

T u z e x slouží dále k převádění j iného majetku z ciziny do Českoslo-venska podle k d y k o l i v odvolatelných Směrnic Federálního ministerstva f i -nancí z 28. dubna 1972 (44), které stanoví v § 2:

x) Odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu T u z e x se posky-tují d e v i z o v ý m t u z e m c ů m - f y z i c k ý m osobám za devizy nesocialistického státu a SFRJ (Jugoslávie), došlé:

- z úspor platů, mezd, diet, - z honorářů, z úspor honorářů, z palmáre, j a k o ž i z cen získaných v zahra-

ničních soutěžích, - z důchodů, penzí, rent, výživného, podpor a j iných platů sociální povahy, - z dědictví, testamentárních odkazů a přijatých darů, - z výnosu majetku v zahraničí, zejména z nájemného a pachtovného, ze

zahraničního nemovitého majetku devizových tuzemců, z úroků z vkladů v zahraničí, z úroků a dividend ze zahraničních cenných papírů,

(4.1) Finance a úvěr, Praha, 1967, č. 11, s. 765. (42) Zákon z 3r. ledna 1964, č. 24 Sb., o notářských poplatcích, § 36, odst. 3. (43) Vyhláška ministerstva financí z i r . února 19Ö4, č. 25 Sb., k provedení zákona o notářských poplat-

cích, § 8, odst. 4, § 17. v e znění vyhlášky ministerstva financí SSIV z 9. června 1972, č. 34 Sb. (44) Směrnice Federálního ministerstva financí o poskytováni odběrních poukazů podniku zahraničního

obchodu Tuzex u některých platů ze zahranič! v neobchodní oblasti. Směrnice byly registrovány ve Sbírce zákonů Č S S R z 16. V . 1972, s. 205, publikovány však

by ly ve Finančním zpravodaji ministerstva financí, 1972, č. 5, který j e těžce dostupný.

50

- z prodeje majetku, z výplat vkladů, - z úspor repatriantů a reemigrantů, - z odškodného za persekuci, - z výplat pojištění na ž ivot či na důchod a z výplat z úrazového pojištění, - z náhrad z j i n ý c h pojistných smluv uzavřených přímo se zahraniční poj i -

šťovnou v souladu s platnými d e v i z o v ý m i předpisy, - z úhrad f y z i c k ý m osobám (které nejsou v p r a c o v n í m p o m ě r u ke správě

hřbitova či příslušnému podniku) za udržování hrobů.

2) Odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu T u z e x se p o -skytují d e v i z o v ý m t u z e m c ů m - f y z i c k ý m osobám za valuty ncsocialistických států a SFRJ a za zlato při plnění nabídkové povinnosti podle § 15/r/b zákona č. 142/1970 o dev izovém hospodářství.

3) D e v i z o v ý m c izozemcům se poskytují na je j i ch přání odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu T u z e x za devizy či valuty ncsocia-listických států a SFRJ nebo za zlato, které Státní banka československá nakupuje.

Spisovatelé a umělci sc však musí dělit se státem o honoráře, neboť z autorských o d m ě n plynoucích československým o b č a n ů m ze zahraničí se odvádí kulturním f o n d ů m příspěvek ve výši 4 0 % h ubě o d m ě n y (45).

D ů c h o d y a penze se týkají j en důchodců jsoucích v Československu a je j ich nároků podle cizozemského pojištění. Českoslovenští občané j s o u c í legálně v cizině mají nárok 11a přiznání důchodu podle československého sociálního zabezpečení, jestli splní p o d m í n k y nároku (dosažení v ě k u 60 nebo 65 let a délku d o b y zaměstnání 25 nebo 10 let) v době trvání zaměstnání nebo nejdéle do d v o u let po skončení zaměstnání v Československu. N á r o k na výplatu přiznaného důchodu do ciziny mají j e n podle mezistátní s m l o u v y vylučující zákaz výplaty podle zákona o sociálním zabezpečení (46). Č e s k o -slovenští občané, kteří j s o u v cizině legálně déle než dva roky , promlčí svůj nárok na důchod přes opačné ustanovení zákona (§ 62), a kteří j sou v cizině ilegálně jsou z československého sociálního pojištění vyloučeni podle zvláštní-ho ustanovení zákona (47).

(+5) Nařízení ČSPL z 28. února 1973, č. 20 Sb., k t e r ý m se m í n í a doplňuje vládní nařízení Č S R č. 159/ 19Ö9 Sb., o kulturních fondech, § 14/2.

(46) Z á k o n z 4. června 1964, č. 101 Sb., o sociálním zabezpečení, v e znění v y h l á š k y č. 5/1972 Sb. , § § 1 1 , 12, óo, 62. D o h o d a mezi Č S S R a U S A z 20. června 19Ö8 o výplatě d ů c h o d ů . Alois R o z e h n a l : V z á j e m n o s t v d ů c h o d o v é m pojištění. N o v ý d o m o v , T o r o n t o , Canada, 28. července 1973.

(47) Z á k o n z 18. prosince 19Ö9, č. 161 Sb. , o některých důsledcích neoprávněného p o b y t u p r a c o v n í k ů v cizině.

51

6. Zánik Tuzexu?

T u z e x je kapitalistickým optřením v socialistickém řádu; má přednosti hospodářské, neboť opatřuje cizí valuty, ale zároveň působí škody v oblasti politické a mravní. Zř ízením T u z e x u se porušuje socialistická zásada: Každé-m u podle j e h o zásluh. Sebelepší pracovník, pokud nemá možnost si opatřit cizí valuty, nemůže j í t nakupovat do Tuzexu. T u z e x má celou řadu dalších nepříznivých důsledků:

- T í m , že j s m e u nás připustili dvě naprosto rozdílné cenové hladiny, tím j sme automaticky vytvoř i l i ž ivnou půdu pro spekulaci, pro černý trh. O b j e k -tivní zákony trhu, využívaj íc í nabídky a poptávky a cenové rozdílnosti, nutně v e d o u k tomu, že dochází k nelegálnímu obchodu t u z e x o v ý m i pou-kázkami. T u z e x o v é p o u k á z k y vzbuzuj í nedůvěru ve stabilitu naší měny. Lidé, kteří neznají uvedenou problematiku, rozeznávají » tvrdou « (tuzexo-v o u ) a » m ě k k o u « (vnitřní) korunu. Značná část různých melouchů se platí v t u z e x o v ý c h korunách, aby se rychleji docílilo žádaného výsledku. T u z e x názorně ukazuje nedostatek sortimentu zboží na vnitřním trhu. M á rovněž negativní vl iv v oblasti morální. V mnoha případech vede ke šmelině a pří-živnictví . Veřejnost zná dobře výraz » tuzexdáma«, což není nic j iného než označení prostitutky. (20, str. 75).

T í m ovšem nesrovnalosti na úseku československé koruny nejsou v y -čerpány. Existuje ještě černý kurs koruny, který v y p l ý v á z nelegálních ná-kupů valut za koruny jak v Československu tak v zahraničí. D ů v o d y těchto nelegálních transakcí se odvolávají na praksi Státní banky československé:

- Nedostatečné příděly zahraničních platidel a je j ich vysoká cena umožňují rozsáhlý černý obchod s Kčs. Čs. občan, který odjíždí do zahraničí nedosta-tečně finančně v y b a v e n , snaží se opatřit valuty za každou cenu. Pokouší se j e nakoupit od zahraničních návštěvníků a j e ochoten zaplatit nejméně o 4 0 0 % více než činí oficiální kurs, poněvadž za stejnou cenu by m u j e pro-dala banka, k d y b y měl povolení. T a k o v ý t o nelegální prodej valut j e pro zahraničního turistu neobyčejně v ý h o d n ý , neboť ve směnárně by dostal pouze 1 2 5 % příplatek (nyní j e n 7 5 % ) a zde se mu nabízí příplatek 400%. A nemusí v y m ě ň o v a t valuty v T u z e x u , prodávat tuzexové poukázky a tak získávat bonifikaci. (20, str. 76).

Č e r n ý obchod s cizími valutami nebo s poukázkami T u z e x u j e tak svůdný, že nedovedou o d něj odradit ani v y s o k é trestní sazby podle trestního zákona (48). Ohrožení devizového hospodářství (§ 146) se trestá odnětím s v o b o d y 11a tři, případně šest let, příživnictví (§ 203) až na tři leta. Odsuzující

(+8) Trestní zákon z 29. listopadu 196t, č. 140 Sb., ve znění vyhlášky předsednictva Federálního shro-máždění ř. 113/1973 Sb., §§ 146, 203.

52

rozsudky těchto sazeb plně používají, j ak prokazují zprávy československého tisku z počátku roku 1974, (49), ale přes to se nepodařilo vyvrát i t starou stížnost: - Obyvate ls tvo znepokojené poklesem kupní síly koruny se snaží co nej-

rychleji zbavovat svých peněz, kupovat všechno, co je 11a trhu k dostání. Rozrůstá se spekulace s nedostatkovým zbožím, podplácení lidí, kteří s ním manipulují, kvete černý obchod se zahraničními penězi,, o nichž se lidé domní-vají , že nebudou tak ztrácet na hodnotě j a k o naše koruna (50).

- Jak odstranit tuzexový kurs k o r u n y ? M n o h o lidí se domnívá, že nej-jednodušším způsobem b y bylo zrušení Tuzexu . C o by to však mělo za následek. P o k u d budou existovat tak velké cenové rozdíly mezi zahraniční a vnitřní československou cenovou hladinou, potud budou existovat d ů v o d y v y u ž í v a t cenového rozdílu. K d y ž nebude existovat T u z e x , bude se toto zboží převážet přes hranice v m n o h e m větším rozsahu než dosud a stát nebude mít ani ty valuty, které velmi efektivně v T u z e x u získává. K d y b y c h o m zvýšili ceny v T u z e x u , zmizel b y důvod zde nakupovat. Z b o ž í by bylo v zahraničí lacinější a tam by se především nakupovalo a vozi lo k nám. Zde pomůže j e n o m ekonomické řešení. K poklesu tuzexového kursu koruny může vést pouze snížení vnitřních cen maloobchodních u těch druhů zboží, kde rozdílnost proti cenám T u z e x u j e nejvyšší. (20, str. 78).

Pověsti o zrušení T u z e x u z n o v u v y p u k l y na sklonku r. 1973 a b y l y opět v y v r á c e n y československým tiskem: - » Fámy o zrušení T u z e x u jsou nesmyslné. K d y ž někdo stojí před tuzexo-v ý m i o b c h o d y frontu, nu nechť si j i stojí. T u z e x a vše, co z j eho existence v y p l ý v á , j e k o m p l e x složitých otázek. A le byť by j e d n o u v budoucnosti přišla na řadu otázka, zda T u z e x či ne - o je j í existenci nebude nikdy rozho-dovat šeptanda a zahraniční propaganda, ale náš stát« (51),

Stát však tyje z cizích valut, které mu přináší T u z e x , a proto j e j nemůže zrušit. T u z e x j e tak m o c n ý , že si vytvoř i l druhou měnu, ale T u z e x j e nutný, i k d y ž prodej v něm j e nemravný. I k d y b y j e j stát zrušil, tento prodej by šel dále i bez T u z e x u . Jen stát b y přišel o desítky milionů cizích valut, které jsou výs ledkem různých c e n o v ý c h hladin. A ty nelze řešit polit icky, n ý b r ž jen hospodářsky. Hospodářství není však j e n otázkou hmotnou, n ý b r ž po výtce mravní - j a k o j e v e svém závěru i T u z e x .

(+9) R u d é právo, Praha, z 31. ledna 1974, Krajský soud Ústí, n. L., 6 let. R u d é právo, Praha, z 23. března 1974, Okresní soud Most, 7 let i za podvod.

(50) R u d é právo, Praha, 9. září 1969. (51) R u d é právo, Praha, 12. prosince 1973.

N o v ý d o m o v , Toronto, Canada, 16. února 1974: Poslat nebo neposlat? Luděk Pacbman v úvaze o balíčku Tuzexu dává přednost chudým příbuzným před státním vydíráním.

53

J I Ř Í VESELÝ

D U C H N A D H M O T O U Cestou moderní parapsychologie

I. Úvodem.

Je historicky dokázáno, že j i ž předchůdce historického člověka věřil v posmrtný život. Jiří Neústupný ve svém Pravěku lidstva (cit. lit. z r. 1946) upozorni], že j i ž tak zvaný člověk neandcrtalský pochovával zesnulé, z čehož se dá usuzovat, že mě! jakousi představu o smrti a šetrnost k m r t v ý m . P o z -dější cromagnonský č lověk vstoupil do historie s c e l ý m systémem nábo-ženského kultu, do něhož zahrnoval i pohřbívání zesnulých. Přesto j e dosti obtížné v y v o z o v a t z historicky zjištěných fakt, jaká asi víra a jaké představy vedly k r ů z n ý m náboženským o b y č e j ů m a obřadům, zejména p o k u d se týkalo pohřbívání zesnulých.

M n o h d e zesnulému přidávali do hrobu různé životní potřeby i zbraně, j a k o by předpokládali, že se opět probudí a bude j i ch potřebovat. Okolnost , že ž i v ý m se často zdálo o zesnulých, podporovala víru, že zesnulý se j i ž probudil a za určitých okolností se vrací mezi živé, aby j i m dal nějaké po-naučení, napomenul či poradil. Č l o v ě k staré d o b y považoval sen za j i n ý typ skutečnosti a věřil v j e h o obsah, j a k o b y byl realitou. Okolnost , že sny se občas lidem plnily, ať j i ž náhodně či v důsledku nějaké neznámé záko-nitosti, ještě potvrzovala víru primitivního člověka v existenci duchů, kteří přežilí smrt svého těla a žijí v j i n é m prostředí. K tomu se připojovaly před-stavy, které se týkaly úkazů přírodních; č lověk promítal svou představu duchovních bytostí do přírody, od duchů, kteří kdysi žili v lidském těle, odlišoval duchy, kteří v těle nikdy nežili a měli pravděpodobně j inou funkci v ž ivotním systému než člověk sám.

V různých kulturních oblastech se vytvářely různé systémy náboženské. V e d l e systémů mnohobožských, j a k é se v y s k y t o v a l y např. v oblasti staré M e z o p o t a m i e a Egypta, existovaly systémy monotheistické, např. mezi l idem Izraelským, a na druhém konci tohoto pestrého ideového spektra existovala víra v celkovou neurčitost lidské existence, která třeba procházela různými formami reinkarnace, ale nakonec se rozplývala v nirváně (budhi-smus). Z d e nebylo žádného konkrétního boha a místo o lidské duši nebo duchu se hovoři lo spíše o duchovnu, obecných vesmírných principech, duchovní podstatě vesmíru atd.

V době příchodu Galilejského Mistra mel svět j i ž m n o h o náboženských a kulturních systémů i výkladů, jednotl ivé náboženské a filosofické školy

54

se překrývaly a mísily, existovala všeobecná víra v nadpřirozené j e v y a podle nich jednotl ivé směry dokazovaly svoji oprávněnost. B y l o však m n o h o tzv. nadpřirozených j e v ů a přitom se nezdálo, že by dávaly přednost j e d n o -m u systému před druhým. Galilejský Mistr přišel první s podstatnou m y -šlenkou, j iž světu předkládal j a k o » radostnou zvěst « (což j e překlad termínu »Evangel ium«): že totiž lidskou smrtí vše nekončí a že po smrti lidského těla přežívá lidský duch, který bude jednou zodpovídat za způsob svého života 11a zemi. I při myšlence tíživé zodpovědnosti v budoucnu šlo pořád o skutečně radostnou zvěst, neboť lidé měli příležitost vzpamatovat se z filosofické pestrosti a neurčitosti a měli možnost upnout oči k několika urči-tým b o d ů m učení, j e ž bylo později nazýváno křesťanským. Kladl se důraz 11a víru, pokání, křest a dar Ducha svatého, lásku k bližnímu a odpouštění. T a k é křesťanské hnutí by lo hned zpočátku doprovázeno j e v y , které b y bývalo m o ž n o tehdy označit za nadpřirozené. Galilejský Mistr sám, na rozdíl od předchozích učitelů a proroků, nepovažoval tyto j e v y za důkaz, že určité náboženské učení j e správné. Věděl předobře, že těmto skutkům j e m o ž n o se naučit bez ohledu na přesvědčení, a proto používal svých » činů sily «, jak se vyjadřuje jeho poetický životopisec Giovanni Papini, aby prospěl n e m o c n ý m a strádajícím. Nepřál si však, aby zvěsti o j e h o činech působily na lidskou mysl. Chtěl, aby člověk přijal j e h o učení prostě proto, že by lo správné a pocházelo »od Otce«, nikoli pod dojmem zázraků.

Křesťanství si neudrželo svoji celistvost, opět se dělilo na směry a různé školy, nauka se komplikovala, doplňovala, přetvářela, ale jak uvnitř křesťan-ství, tak mezi mírumilovnými mystiky mimokřesťanskými se za určitých podmínek, často v klášterním ústraní a leckdy až po těžkém a systemati-ckém v ý c v i k u jedinců k tomu určených, vyskytovaly j e v y , které současná společnost neuměla vysvětlit pomocí běžně známých přírodních zákonu a řadila tedy tyto j e v y dále mezi j e v y nadpřirozené.

T a k se pozvolna dostáváme k údobí, kdy skoro celým, světem p r o -bíhala vlna změny v lidském myšlení, se sociálními revolucemi se dosta-vovala údobí myšlenkového liberalismu, společnosti j i ž nestačily důkazy filosofické, ale rodily se nové systémy vědní a proto se požadovaly také nové vědecké důkazy pro nejrůznější hypothesy. Jednotlivé hypothesy ne-b y l y j i ž přijímány jen proto, že zněly logicky, ale pozvolna se rozvíjel sy-stém laboratorních pokusů a statistických v ý z k u m ů , a každá domněnka, p o k u d měla být přijata, musila být ověřena v laboratoři a později, pokud se týkala lidské společnosti, musila být též ověřena statisticky v určitém populačním vzorku.

Ú d o b í , které autoři knih o parapsychologii označovali za mythické a filosofické, ustupovalo údobí vědeckému. Ale kupodivu, i za nejdůslednější skepse se stále porůznu vyskytova ly úkazy, jej ichž existenci nebylo sice

55

m o ž n o v y v o l a t a ověřit v laboratorním prostředí, nicméně o nichž refe-rova lo tolik věrohodných svědků, že nebylo dosti dobře m o ž n o j e popřít. V té době existovala j i ž systematická psychologie j a k o věda o lidské mysli. Existence úkazů, o nichž j e všeobecně řeč, souvisela, j ak se zdálo, s lidskou mysl í , ale nedala se vysvětlit zákony, j i m i ž se lidská mysl řídí. Připustilo se tedy, že tyto j e v y v y p l ý v a j í ze zákonitosti, která dosud čeká na p r ů z k u m a která se sice týká lidské mysli a zejména jej í subjektivní kval i ty vědomí, ale s v ý m způsobem stojí nad lidskou myslí, j e širší a mocnější než lidská mysl a j e d n o u se snad i nad dosavadní vědu o lidské mysli povýší . T e d y různé theorie, které se zabývaly, ať j í ž rozumně či pověrečně, oněmi zvlá-štními úkazy, b y l y zařazeny pod kategorii jakési » nad-psychologie «, tedy parapsychologie.

Parapsychologie, dosud neuznaná za obor universitní, dosud nepřijatá j a k o skutečná věda, nicméně oblast nového typu výzkumnictv í , měla za úkol ověřovat , sledovat a dle možnosti individuálně či dokonce pomocí širší theorie vysvět lovat ony j e v y , které se nějak týkaly zákonů lidské psy-ch iky , ale přerůstaly j i a jaksi se v y v y š o v a l y nad ni samu. Hovoř i lo se o j e v e c h parapsychických a americká terminologie dala přednost termínu » E S P « , což znamená extra-sensory-perception, mimosmyslové vnímání, ač tento termín znamená zúžení.

Je nyní na čase, a b y c h o m si řekli, o jaké j e v y to tedy konkrétně jde, j e -stliže j s o u p o t v r z o v á n y četnými svědectvími i osobními zkušenostmi, ale zároveň j s o u tak obtížně zaregistrovatelné a vyskytuj í se tak nečekaně a nepravidelně, že j sou dosud pochybnosti už jen o je j ich samotné existenci?

Jde o různé j e v y a události, které b y m o h l y ukazovat na takové schop-nosti lidské mysli, že by se lidská mysl téměř úplně v y m k l a dosahu sou-časné v ě d y a vyžadovala by zcela n o v o u v ý z k u m n o u oblast, j e ž ovšem b y mohla vést až nebezpečně zpět, do pracoven starých mystiků, proroků a věštců, přírodních léčitelů, okultistů a magiků. T a k např. j d e o telepatii, j í ž se označuje tzv. přenos myšlenek z j ednoho v ě d o m í do druhého, aniž b y se použi lo běžného prostředku sdělovacího. N e b o jde o prekognici,

jasné zření clo budoucna, či o jasnozřivost v širším slova smyslu, podle níž j e č l o v ě k schopen dovídat se o událostech minulých nebo o vzdálených událostech př í tomných bez zprostředkování běžnou smyslovou cestou. N e b o j d e o schopnost léčit druhé lidi působením na jej ich mysl, aniž by se t a k o v ý či vůbec nějaký důraz kladl na běžné prostředky medicínské. N e b o j d e o schopnost p o h y b o v a t předměty na dálku, aniž b y se j i c h kdo-koli r u k o u dotkl. A j d e i o některé j e v y průvodní a podřadnější, j a k o např o to, č e m u se dříve říkávalo svatozář k o l e m lila v y světců a čemu moderní mystika říká prostě aura, nebo o různé j iné světelné a tepelné j e v y , které doprovázej í parapsychické experimenty a k t e r ý m se říká » j e v y fysikální

mediumity «. A konečně jde i o revoluční a zdánlivě absurdní myšlenku, buď svůdnou nebo hrůznou, j a k se na ni kdo dívá, že by totiž mysl nějakého vyspělého jedince působila na celou skupinu lidí nebo celý národ či více národů způsobeni neviditelným, odlišným od běžných prostředků k o m u -nikačních, že by lidská mysl dokázala v některých případech v y v i n o u t ta-k o v o u t o sílu.

Běžný lidský r o z u m se vzpírá už jen uznání existence toho všeho. A poněvadž existují t y p y duševní choroby či narušenosti, při níž si oběti choroby samy a bez důkazu tyto schopnosti rády připisují, není nic snadnějšího než odkázat tyto j e v y do oblasti halucinací a chorobných duševních stavu, jak na t o m dodnes trvá materialistická filosofie, zejména marxistická, která se n o v ý m i možnostmi lidské mysli cítí ve své suverenitě nejvíce ohrožena.

C o tedy odporuje takovéto paušalisaci, podporované i rů/.nýnii tá-bory pol i t ickými? Okolnost , že mnohé z uvedených jevů průkazně neby-ly provázeny ž á d n ý m trvalým ani přechodným duševním onemocněním, dále okolnost, že tyto j e v y , někdy neutrální a jen scnsacní, se jindy proje-vily lidstvu užitečnými, a konečně okolnost, že ve s v o b o d n é m světě, kde lidské bádání může třeba j í t i cestou pochybenou, ale přesto svobodně, se leckdy prokázalo, že mnohé předpovědi se plnily, že v malém a skromném měřítku bylo m o ž n o zapůsobit na malé a lehké předměty p o u h ý m soustře-děním mysli, nebo že na různé nemocné je m o ž n o působit koncentrací, cvičením mysli, pravidelnými obřady a podobně.

T o t o vše by lo nutné k tomu, aby člověk, který nebyl původně zainte-resován nebo nebyl vůbec informován, dostal jakýsi hodně kusý a neúplný přehled o tom, j a k se problematika určité oblasti, o níž bude řeč, vyvíjela. Skeptický čtenář nechť si laskavě všimne, že hovořím o vývoj i problému, nepředkládám tedy cokoli k uvěření apriori.

II. Od sugesce L> hypnose a průvodním jevům.

Poněvadž v úvodu, jakkol i snad dlouhém, ale přesto tak krátkém, j a k jen možno, b y l o nutno učiniti příliš dlouhý krok přes celé údobí historie, mohlo by se zdát, že autor snad jen lehkověrně a povrchně spojuje věci, j e ž spojovat nelze.

Ale v době, k d y k o l e m parapsychologie by lo ještě m n o h e m více p o -chybností než dnes (a tyto pochybnosti ovšem stále přetrvávají což je při-rozené) nebylo už pochybností o duševních stavech, které v slabší míře b y l y popisovány j a k o stavy navozené sugescí, a v e vyšším, obtížněji navo-ditelném stupni, b y l y označovány j a k o hypnosa, která se velice podobala

57

tomu, co náboženská a filosofická terminologie označovala s lovem trans. I naší nejstřízlivčjší psychologové uznávali důsledky sugesce: » U r č i t o u

technikou j e možné uvést druhého do stavu lehké sugesce, vsugerovati m u např., že má sevřené ruce a že je nedovede rozevříti. Všechno tu závisí na sugestibilitč zkoušencově oproti hypnotisérovi.. « (Kratina, cit. lit. 1947).

V době, kdy lidská společnost hledala dychtivě souvislost všech tako-v ý c h j e v ů s l idským m o z k e m , se používalo termínu magnet ických tahů či mesmerismu podle francouzského lékaře Mesmera, který věřil, že své nemocné léčí s v ý m osobním magnetismem, tedy jakousi neviditelnou h m o t -nou vibrací, j e ž z j e h o rukou na p o k y n mysli vyzařuje (Mesmer žil v létech 1734-1815). Poněvadž se tehdy žádnými ci t l ivými přístroji nepodařilo prokázat, že by existovala v hrubším smyslu slova m o z k o v á vibrace, ale-spoň taková, jaká by odpo vídala povaze skutečného magnetismu, pozornost zájemců se obrátila k síle a působivosti sugesce. A č k o l i stoupenci tzv. hmotné tbcoric vibrační hájili své posice dost neústupně (připomenu jen » m o z k o v é paprsky« prof. Cazzamaliho, nebo fluidární theorii prof. Alrutze z G r o -ningen, j a k je j cituje R u d o l f Souček, cit. lit. 1947), nakonec bylo nutno připustit, že theorie fluidární by i v případě, že by byla prokázána, mohla vysvětlit uspokojivě pouze některé j e v y z celé této široké oblasti, třeba te-lepatii a telekinesi, ale ne j i ž např. jasné zření do budoucna.

Seriosnější skupina mezi parapsychology i mnozí psychologové a lé-kaři obrátili pozornost k podrobnějšímu v ý z k u m u sugesce a hypnosy (dosti podrobný a seriosní systém lze najiti např. u Ludvíka Meyera , cit. lit. 1943) Z a t í m co psychoanalytický velebůh Sigmund Freud přiznával existenci telepatie z vlastních klinických zkušeností, ale houževnatě se vzpíral j i uznat, poněvadž nezapadala do j e h o velmi důmyslného, ale přesto poněkud j e d n o -stranného systému, jeho vzpurný žák Karel Gustav Jung vypracoval celou theorii »archetypů« a snažil se postavit mystiku na je j ich základ, a celá řada pozdějších psychoanalytiků prokazovala existenci telepatie, z vlastní kl i-nické zkušenosti (Ehrenwald, cit. lit. 1947, Eise bud, cit. lit. 1946).

Fakt, že přece jen existuje m o z k o v á vibrace, j i ž dnes m o ž n o zachytit a popsat pomocí elektro-encefalogramu, a další fakt, že různými typy v i -brace lze vysvětl i t hodně, ale ne vše z oblasti parapsychických j e v ů , způ-sobila, že stoupenci obou theorii uzavřeli jakýsi neformální smír, nepole-misují tolik mezi sebou, ale vytvoři l i j ednotnou frontu, která se oproti skep-tikům snaží prokázat existenci parapsychických j e v ů statisticky, zatím co sugesce a hypnosa přitom hraje důležitou roli.

Ž e sugescí a hypnosou je m o ž n o zapůsobit přes lidskou mysl i 11a stav organismu, j e h o ž mysl byla sugcsci nebo hypnose vystavena, j e dnes j i ž běžně známo. Příklad o tom, že experimentátor se dotkl p o k o ž k y hypnoti-sovaného knofl íkem, sdělil mu, že šlo o ž h a v ý uhlík, a na pokožce se ukázal

58

puchýř, j e úplně otřepaný a opakuji j e j skoro všecky příručky parapsycho-logie (Kronfeld, podle Součka, cit. lit. r. 1947). Rafinovanější jsou případy, kdy subjekt umí 11a své pokožce v y v o l a t j e v y hlubšího smyslu, na příklad pod v l i v e m sugesce se na pokožce objevují symbolické j e v y či psaná hesla (pokusy D r . Ostyho, podle K u c h y ň k y , cit. lit. 1947). V ě d e c k y ověřené v ý s k y t y stigmat, které se i v moderní době opakovaně vyskytuj í u jedinců nábožensky založených ( R . W . H y n e k , cit. lit. z r. 1927), nejsou j iž jen důsledkem autosugesce nebo jakékoli hypnosy, nýbrž souvisejí s hlubšími stavy p o d v ě d o m í a osoby, na níž se stigmata ukazují.

U v e d e n é j e v y nepopírá dnes žádný soudný kritik, byť by j e h o mate-rialistické svědomí bylo sebevíce pobouřeno. I v moderních příručkách americké psychologie se poukazuje na to, že m i m o ř á d n ý m i a dodnes ne zcela z n á m ý m i cestami může lidská mysl zapůsobit na svůj nervový systém do té míry , že v y v o l á i složité tělesné j e v y , kožní, smyslové či vegetativní. Američt í myst ikové i parapsychologové obyčejně komentují tento jev a j iné průvodní j e v y heslem » Mind over matter«, tj. duch nad hmotou.

D o této kapitoly patří ještě j iné j e v y , označované obyčejně j a k o j e v y fysikální mediumity . Někteří autoři konstatují, žc j i s t ý m jedincům sc při mystické koncentraci utvoří k o l e m hlavy a ramen světelný pás, označovaný j a k o aura. M n o h o mystiků a medií ujišťuje, že jsou schopni rozeznat auru a je j í barevný odstín u každého člověka a podle je j ího odstínu odhadnout jeho úroveň myšlení a cítění, zdraví či nemoc, či dokonce bezprostřední budoucnost. Z a t í m co pro tuto oblast chybí ovšem dostatek zcela přesvěd-č ivých v ý z k u m n ý c h experimentů, pořád ještě nelze popřít fakt,'že visuální j e v y fysikální mediumity se podařilo zachytit speciální fotografií (viz Souček, cit. lit. r. 1947). Jejich existence není pro zasvěceného vůbec j i ž pochybnou, i k d y ž ovšem o v ý z n a m a interpretaci těchto j e v ů je dosud možno se přít.

Dále se referuje běžně o jevech v z d u c h o v ý c h a tepelných. Při tzv. sean-cích, ale právě tak při seriosních pokusech v této oblasti se leckdy v místnosti nevysvětlitelně zvedne vítr nebo ochladí teplota vzduchu, která k přesunům vzduchu vede. Informace o těchto a příbuzných j e v e c h j sou rozsety po všech m o ž n ý c h odborných i populárních příručkách parapsychologie. Autor těchto řádek několikrát pozoroval p o d o b n ý j e v ve své pokusné místnosti, která byla p o d přísným v ě d e c k ý m dohledem, takže jakýkol i běžný »průvan« byl vy loučen.

T y t o j e v y mají ovšem j e d n u citelnou n e v ý h o d u : nelze j e v y v o l a t la-boratorně podle přání, nýbrž dostavují se jakožto vedlejší jen za určitých okolností, které nemusejí být moderní laboratorní technikou v ž d y úspěšně v y t v o ř e n y . A poněvadž tyto posledně uvedené j e v y , tedy nepřihlížeje k j e v ů m světelným, nelze zachytit žádnou technikou, která by odpovídala fotoaparátu, nezbývá než odvolávat se na zprávy spolehlivých svědků.

59

S e m spadá také parapsychologická obiast telekinese. Spočívá v tom, že schopnému subjektu se podaří pohnout urč i tým předmětem na dálku. Hned předem j e nutno varovat před populární a p oně k u d h u m o r n o u před-stavou, j a k o b y si někdo uměl p o u h o u » silou vůle « uvázat vázanku, aniž b y hnul prstem, jak se n ě k d y žertovalo v populárních časopisech. Experiment j e dvoj ího druhu. B u d j e m o ž n o vrhat kostky o d b o r n ý m přístrojem, j e h o ž techniku nelze citem a vůlí nikterak ovlivnit , ale před provedením pokusu si subjekt určitý součet nebo číslo přeje a zaznamená. Je pak m o ž n o zjišťo-vat, kolikrát m u padlo číslo podle j e h o přání a zda tento spoluvýskyt pře-sahuje tzv. počet pravděpodobnosti (viz později) . N e b o je m o ž n o připí-chnout stéblo špendlíkem ke k o r k u a snažit se v y v o l a t rotaci stébla j a k o u ručičky kompasu p o u h ý m přiblížením ruky. R ů z n é knihy uvádějí j inou techniku, tak např. experimentátoři se snaží působit na lehkou papírovou loďku, která pluje na hladině v o d y v laboratorní misce, nebo se může snažit uvést d o p o h y b u j e m n ý malý větrník. P o d m í n k o u je , aby odpor v y v o l a n ý třením byl co nejmenší. Existuje řada dokladů, že tento experiment se m ů ž e podařit se spolehl ivým v y l o u č e n í m vl ivu v z d u c h u nebo j i n ý c h rušivých činitelů. D o k l a d ů j e řada (např. Buckland-Carr ington, cit. lit. r. 1975, pří-ručka j e však značně okultně orientovaná).

T a k o v é j e v y se sice nedají provádět v ž d y laboratorně podle přání, ale mají přesto tu v ý h o d u , že experimentátor j e m ů ž e předvést před mnoha svědky, nevyžaduje se zaclonění místnosti, které j e často p o d m í n k o u u j i n ý c h mediálních j e v ů , a ani se nepožaduje, aby svědek či pozorovatel přistupoval k experimentu bez nedůvěry, která by » rušila« pokus. P o n ě v a d ž lepších podmínek se nepodařilo dosáhnout, nelze v ý s k y t těchto j e v ů ověřovat sta-tisticky, č ímž j e rigorosní věda vyřazuje z dosahu tzv. přísné m e t h o d i k y . T y t o j e v y b y snad bylo m o ž n o vysvět lovat theorií fluidární, o níž učiněna j iž zmínka.

A l e podstatná oblast parapsychologie se právě nezabývá těmito j e v y , nýbrž otázkou přenosu myšlenek a jasného zření, které taktéž m o h o u nějak souviset s myšlenkou sugesce a hypnosy, neboť podle R ý z l o v a důkazu j e subjekt uvedený clo hypnotického spánku schopnější pre-kognice než su-bjekt při bdělém stavu mysli ( R ý z l , obě citované studie z r. 1962). T y t o

j e v y , j a k se někteří optimisticky domnívaj í , b y m o h l y b ý t nacvičeny a č lo-věku prakticky nápomocny v j e h o denním životě. A zde se právě d o t ý k á m e nesmírně citlivého bodu: Je to v ů b e c m o ž n é ? A p o k u d to možné je, pro-spělo by to č lověku d o o p r a v d y ?

60

III. Statistika, přítel či odpůrce parapsychologie?

Jak u nás a v Evropě vůbec, tak i v U S A převážná většina knih zabý-vající se parapsychickými j e v y předkládá čtenáři víceméně kasuistiku, leckdy velmi ledabyle ověřenou, a tu a tam kusou, improvisovanou theorii. Ka-suistika není sama o sobě ničím špatným, mívali j sme kasuistiky sociálních případů, kl inických případů a j iných, a za účelem v ě d e c k ý m sloužila ka-suistika jakožto pramen informací a materiálu. Sama o sobě ovšem nebyla důkazem. T o h o si zřejmě nejsou vědomi Američane, kteří ntjrůznČjší ka-suistiky, velmi dobré vedle podezřelých a pochybených, vydávaj í s opti-mistickými chvalozpěvy, j a k o by to j iž stačilo pro důkaz.

Přesto b y kasuistika sama o sobě nebyla nesprávná, pokud by se na ní dále pracovalo. U nás katolický parapsycholog K a f k a (viz. cit. lit. 1946) vydal bohatou kasuistiku, o je j íž seriosnosti nebylo možno ani pochybovat, i když j i sám zbytečně zkomplikoval tím, že j i proložil citáty z thomistické filosofie, a dále j i obohatil problematickými odbornými termíny, jak inu je sdělili j e h o citliví subjekti.

Jako příklad poměrně seriosní americké kasuistiky 'možno uvésti knihu žurnalisty Pollacka, který spolupracoval s holandským profesorem parapsy-chologie Dr . W . H. C . Tenhaef fem a m i m o jiné sledoval úspěchy holand-ského paragnosta Croiseta (Pollack, cit. lit. r. 1964).

A l e tam, kde se klade otázka hodnověrnosti, j e nutno čelit námitce, že pokud nějaký j e v nenásleduje v ž d y určité příčině, jak j e tomu ve fysice nebo chemii, m o h o u případy positivního spoluvýskytu být pořád ještě jen důsledkem náhody. Moderní metodika má k disposici statistické vzorce, podle kterých j e m o ž n o propočítat, do jaké míry by při určitém počtu po-kusů mohl určitý počet úspěchů stále ještě odpovídat náhodě, jestliže po-čet úspěchů převyšuje tzv.hladinu pravděpodobnosti (želeje pravděpodobností míněna náhoda, j e n přestrojena do odborného termínu), pak se už nedá počítat s tím, že výs ledky pokusu byly ovl ivněny náhodným faktorem, a kritik, který nechce při jmout ani p o t o m v ý z k u m n í k o v u liypotesu jako doloženou, musí sám poukázat, že výsledky v ý z k u m u j e možno vysvětlit ještě j inak, ne však j a k o náhodné. Jestliže to nedokáže a přesto trvá na s vých námitkách, dá se j i ž hovořit o předpojatosti.

N y n í j e ovšem otázkou odborné dohody, jakého vzorce je možno použít. Statistikové nemají ke všem v z o r c ů m stejnou důvěru. R ý z l dlouho pracoval se vzorcem:

S ! P = . p a . q p

a . ß

ó i

S = úhrnná pravděpodobnost P = počet provedených pokusů a. = počet úspěšných pokusů [i = počet neúspěšných pokusů p = poměr počtu případů příznivých k počtu případů možných q = poměr počtu případů nepříznivých k počtu případům možných

T e d y :

q = m m

při čemž a plus b se rovná m, « plus ß se rovná S, p plus q se rovná i . D e j m e tomu, že pokusná osoba dostala za úkol vytáhnout z balíčku

dvaatřiceti zamíchaných karet určitou kartu. Pravděpodobnost úspěchu j e tedy :r : 32. Pokus byl proveden desetkrát, bylo zaznamenáno sedm úspě-chů a tři neúspěchy. Jaká je pravděpodobnost, že tohoto úspěchu bylo do-saženo náhodou?

10

7! • 3! (-)' • C ) P =

10.9.8.7.6.5.4.3.2.1. i 313

7.6.5.4.3.2.1. 32 3 2 3

I

P = 315,000.000

Interpretace: Spolehneme-li na náhodu, bylo by třeba provést asi 315 milionů takovýchto pokusů s hádáním karet, aby bylo možno očekávat, že v j ednom z nich bude náhodou sedm karet správně vytaženo.

Při nižším počtu pokusů j e možno použít vzorců z oblasti tzv. nepara-metrické statistiky neboli statistiky nízkých čísel. D e j m e tomu, že citlivý subjekt bude svému experimentátorovi hlásit obsah svých snů a pak budou oba sledovat, v kolika případech se zjistí, že sen nějak anticipoval pozdější skutečnost, tedy že byl jasnovidný. Napřed se budou musit dohodnout

62

na přesném hodnotíc ím kodu, tj. na způsobu, jak rozhodnout, kdv určitý sen doopravdy anticipoval pozdější událost. Jestliže z dvaceti zaznamenanvcii případů se sen pětkráte nesplní, za použití tzv. binomiálního vzorce nám ukáže příslušná statistická tabulka, žc počet pravděpodobnosti je v tomto případe o.021, totiž že pokud b y c h o m takovouto shodu mezi snem a pozdější skutečností chtěli vysvětlovat náhodou, mohlo by k rakové náhodné shodě dojít 21 x v tisíci případech, což j e velmi nepravděpodobné.

Těchto d v o u příkladů bylo použito jen za účelem vysvětlení čtenáři, jak může statistika prospět dnešní parapsychologii. O b a příklady jsou zjedno-dušené. Se tran)r odpůrců parapsychologie stoupají nároky a používá se složitějších a přísnějších statistických vzorců, aby platnost úspěchů v oblasti experimentální parapsychologie mohla být už jednou všeobecně přijata.

K d y b y hned zpočátku bývaly výsledky parapsychologické experimen-tologic ověřovány statistikou jen bídně, brzy by tuto oblast bývala 'zava-lila vlna skepse a parapsychologie by bývala zůstala doménou pohádek nebo prosté v íry , j í ž by se občas některý jedinec utěšoval. K d y b y naopak stati-stické výsledky bývaly hovořily jednoznačně ve prospěch parapsychologie, dnešní materialistický tábor by asi již neexistoval nebo by zoufale bojoval o poslední možnost, totiž snažil by .se najít vysvětlení těchto jovií, které by odpovídalo zákonům hmoty či lidského organismu, aniž by se musilo sahat po hypothese » D u c h nad hmotou « a zavádět tak činitele duchovního nad činitelem h m o t n ý m .

A l e jak se dalo v tak subtilní oblasti čekar, výsledky jsou sice positivní, ale ne tak drtivě přesvědčivé, jak by si parapsychologové přáli, Hxistuje dnes nepřehledná řada experimentů a souhrnně se dá konstatovat: Velká většina experimentů s telepatií vychází hodně nad počet pravděpodobnosli. A le úspěchy kolísají od experimentu k experimentu. Velká většina experi-mentů s prc-kognicí vychází značně nad počet pravděpodobnosti, ale me/.i úspěchy se občas objeví ochlazující neúspěch, který znovu budí pozornost skeptiků. Moderní parapsychologie ověřila experimentálně a statisticky i některé subtilní j e v y tclekincsc při poměrně malém počtu neúspěchů.

Ale tyto positivní výs ledky nejsou postačující, aby parapsychologie mohla b ý t přijata j a k o řádná disciplina psychologie clo moderního systému vědy, neboť moderní věda musí plnit několik podmínek: její pokusy musejí být za objektivních a měřitelných podmínek opakovatelné a musejí vždy dojít ke stejným výsledkům. O těchto postulátech, které prosadil tvrdošíjný protinábožensky a proti-intuitivně založený positivismus a později bez-duchý empirismus, by se dalo diskutovat o a jejich oprávněnosti právem pochybovat . Nicméně, oficiální stanovisko vědy se j i m i řídí.

Dále nejsou tyto výs ledky postačující ani tam, kde by praktičtí autoři chtěli použít těch faktorů mysli, j ež parapsychologie zkoumá, k dosažení

<53

praktických výsledků. Víme, j a k trpělivé a obtížné cvičení těla a mysli před-pokládá např. yóga, jej íž znalost a důsledná aplikace b ý v á leckdy úspěšná. A přece i mezi vyznavači tohoto směru dochází k střídavým úspěchům a neúspěchům. Totéž se dá říci o různých mystických školách, zmoderni-sované bílé magii, esoterickém učení dosud existujících klášterních řádů katol ických i budhistických v Tibetu, Indii atd.

V ý s l e d k y parapsychologických v ý z k u m ů mají především velký v ý z n a m noetický a působí otřesně všude tam, kde se střetává idealistický světový názor s materialistickým. These » D u c h nad h m o t o u « byla tak důrazně podepřena, že materialisté zejména marxistické orientace, p o k u d rozpozná-vají nedostatečnost fluidové theorie, j ež by mohla ještě materialistickou interpretaci zachránit, ale jej íž neúspěšnost rozpoznal i sovětský badatel Vasiljev, se znovu dovolávají Engelsovy zastaralé persifláže » Přírodověda ve světě duchů «, zařazené později do jeho Dialektiky přírody. Jak známo, Engels se j iž tehdy tak obával imposantnosti parapsychologických začátků, že j i ž předem varoval před přij ímáním » pouhých fakt« a trval na tom, že č lověk musí k t a k o v ý m t o choulost ivým oblastem přistupovat j iž s určitou fi losofickou erudicí, aby apriori mohl zamítnout cokoli, co by podstatu materialistického učení mohlo vyvrátit (tedy j i n ý m i s l o v y : j e nebezpečné přistupovat k parapsychologii bez předpojatosti).

IV. Vlastní výzkum

Moderní parapsychologie při všech těžkostech stojí na tom tak, že jedinec se s v ý m v ý z k u m e m nemůže mnoho potvrdit ani vyvrátit . P o ve lkých bojích by ly a jsou zakládány katedry parapsychologie na nejrůznějších uni-versitách a při moderních učilištích 11a různých kontinentech. Nestorem universitních učitelů parapsychologie je pravděpodobně Dr . W . H. C . T e n -hacfF, který působí při universitě v Utrechtu v Holandsku. Prof. Dr . Anton Ncuhacuslcr působí j a k o parapsycholog při universitě v Mnichově, v N ě -mecké Spolkové Republice. R ů z n é university v U S A zakládají katedry nebo semináře parapsychologie (v San José v Kalifornii působí náš nejlepší parapsycholog Dr . Milan R ý z l ) .

Autor těchto řádek sám nepatří mezi parapsychology, nýbrž j e kli-n i c k ý m psychologem. Ale poněvadž se jeden čas v ý z k u m e m parapsycho-chologie zabýval, snad prospěje čtenáři j eho studie, uvede-li stručně výsledky i vlastního v ý z k u m u . Onen v ý z k u m probíhal přísně důvěrně v k o m u n i -stickém Československu v létech 1954-19Ó4, kde, j a k známo, byla parapsy-chologie označována oficiálními mluvčími marxismu za nejnovější a nej-

Ó4

horší buržoasní pověru, jež byla » nastolena «, aby zachránila nebo vystřídala chátrající náboženství.

A u t o r těchto řádek neměl ovšem tak v y b a v e n o u parapsychologickou laboratoř, j a k é j s o u nyní parapsychologům k disposici v U S A . Nicméně, při velké pečlivosti mohl provést sérii pokusů v oblasti telepatie, preko-gnice a vlivu, nálady na reakci k j i s t ý m barvám bez smyslové kontroly .

V oblasti telepatie vypracoval i o o pokusů s dvěma cit l ivými subjekty v Praze. K e každému experimentu přizval svědka, obyčejně někoho, k d o sám byl proti parapsychologii mírně zaujat, aby jakákol i drobná neregu-lérnost nebo neopatrnost mohla b ý t napravena. Podstata pokusu: do obálky byl v ložen lístek s titulem knihy, j i ž experimentátor přečetl. Obálka byla zalepena ještě než experimentátor vstoupil do místnosti. Pokus spočíval v tom, že experimentátor ukázal subjektům obálku, sdělil j i m , že uvnitř j e název knihy, kterou předtím četl, a v y z v a l je, aby m u sdělili obsah knihy nebo čeho se obsah týká. Svědkovi byla kniha v ž d y také známa. Subjckti , aniž mohli nahlédnout do obálky nebo se snažit odhadnout nápis titulu průhledem, vypovídal i spontánně, jaké d o j m y mají ohledně dotyčné knihy. Experimentátor se svědkem pak hodnotil protokolované v ý p o v ě d i a oz-načil j e za úspěšné, k d y ž se shodovaly s knihou ve všech podstaných bo-dech, na nichž se experimentátor se svědkem před pokusem dohodli . Za částečný úspěch bylo označeno, k d y ž se subjckti shodovali s v y b r a n o u kni-hou v hrubé většině bodů. A l e p o k u d byla shoda poloviční nebo nižší, byl experiment prohlášen za neúspěšný.

P o dosažení sta pokusů zhodnotil experimentátor výs ledky v ý z k u m u a zjistil, že v 82 pokusech došlo k stoprocentnímu úspěchu, v pěti pokusech k částečnému a v třinácti pokusech k neúspěchu. Výsledek v y s o k o pře-važuje rovinu pravděpodobnosti, totiž: náhodnost. Dnes j e tento experiment jen podřadného v ý z n a m u , ale v té době to asi byl první případ statisticky ověřené experimentální telepatie u nás v Československu a snad i ve střední Evropě.

S pěti různými subjekty pracoval autor na experimentech v oblasti prekognice. A b y kvantitativní ohodnocení bylo snazší, používal experi-mentátor speciálních karetních symbolů s jednoznačnou interpretací. Ú h r n n ě došlo k 32 pokusům, z nichž 22 pokusů by lo m o ž n o ohodnotit j a k o plně úspěšné a zbylé částečné úspěšně nebo neúspěšné.

Konečně prováděl autor experimenty, které se poněkud též týkaly možnosti, jak b y nálada citlivého subjektu mohla ovl ivnit pre-kognici nebo mimosmyslové vnímání jakéhokol i druhu. A u t o r měl k disposici j en malý počet subjetů. K tomuto v ý z k u m u totiž potřeboval autor subjekty, kteří trpěli lehkou depresí. K pokusu patřilo, že autor subjektu zavázal oči a p o -žádal ho, aby poslepu rovnal j istý počet barevných kostek do různých vzorců.

6 5

K o s t k y měly barvy červenou, bílou, modrou a žlutou, každému subjektu by lo vysvětleno, aby se zaměřoval na tu barvu, která b y odpovídala j e h o náladě, bylo však dohodnuto, že žlutá bude platit za barvu smutně působící, červená za barvu vesele působící a zbylé budou neutrální. Po provedení pokusu autor zaznamenal barvy, podal subjektu neškodný stimulující pro-středek působící proti depresi a po nějakou dobu rozmlouval se subjektem o nejrůznějších věcech. N ě k d y i sejmul subjektu šátek a šli se projít, ale v ž d y tak za půl hodiny byl pokus za stejných podmínek opakován. Hypothesa zněla: je-li subjekt schopen mimosmyslového vnímání, bude i bez smyslové kontro ly pod v l ivem deprese dávat přednost kostkám žlutým, kdežto při euforii červeným. Tato hypothesa byla experimentálně a statisticky potvrzena, neboť výsledky převyšovaly středně, nikoli drtivě, počet pravděpodobnosti.

Pokus musil být doma tajen a v exilu o něm autor referoval jen velmi kuse a sporadicky občas v tisku, takže nebyla ani možnost, aby některý parapsycholog s dobře vybavenou experimentální laboratoří se myšlenky ujal a mnohonásobně j i prověřil.

V . Slovo mají odpůrci parapsychologie.

Stojí za to shrnout aspoň přehledně argumenty, j ichž b ý v á používáno proti parapsychologii. T a k moderní psychologie americká, která se tváří objektivně, tu a tam podotýká, že i k d y ž řada pokusů v parapsychologii byla úspěšná, pořád ještě z b ý v á ve lký populační vzorek, u něhož b y l y úspěchy střídavé nebo žádné. T o h o t o argumentu např. používá americký psycho-log Kendler v nejnovější populární psychologii.

Proti tomu se dá namítnout, že nesporně existuje intuice, umělecká inspirace a pod., u nadaných umělců se v l iv těchto faktorů dá prokázat sta-tisticky významně často, ale většinou nejsou lidé umělci a okolnost, že proti spisovatelům a hudebníkům stojí populační vzorek, který umělecky netvoří, nedokazuje, že by umění neexistovalo. Parapsychické j e v y nejsou asi obecné jak se domnívá R ý z l a já v tomto bodě s n ím nesouhlasím, j sou asi důsledkem mimořádné nervové a duševní disponovanosti, a proto lze sice konstatovat, že j e n určité procento populace bude mít v parapsychologickém experi-mentování úspěchy, kdežto většina laiků ne, zejména netrpělivých, ale to jen prokazuje, že existuje populační distribuce parapsychických schopností a nikoli že parapsychické j e v y j a k o takové neexistují vůbec.

T o t o j e nakonec jediná objektivní námitka, která se proti parapsycho-logii vyskytuje . Jinak však námitky proti parapsychologii bývaj í většinou f i losoficky nebo citově či dokonce osobně zahrocené.

66

T a k např. v U S A mezi psychology dnes převládají tzv. behavioristé, podobní psychologům orientovaným ruským Pavlovem, řízní materialisté. Ti namítají proti parapsychologii, že pokud by prokázala svá tvrzení, pře-vrátilo by to dosavadní vědecká měřítka, svět starých a uznaných (to jest: materiálních a biologických) hodnot by ztratil rovnováhu, ale přitom by převládala nejistota ohledně toho, jak by nová fakta měla být ohodnocena a zařazena mezi fakta dosavadní. Tento důvod ovšem obráží zcela jasnou zaujatost a strach konservative;!, kteří se bojí nového f iktoru, který by j im rozvrátil jejich ustrnulý systém, svět pouhých reřicxň a vitálních reakcí.

Badatelé orientovaní spíše fi losoficky se nestarají tolik o věcné důkazy, ale namítají, že např. uznáním parapsychologie by se udělalo místo myšlence předurčení nebo jiné myšlence analogické. D u c h nad h m o t o u ? V e d l o by to k úděsné revoluci, k celkovému pomatení, četl autor těchto řádek v jedné hostiím americké filosofii napsané tvrdošíjným materialistou, jakkol i vzdě-laným.

V oblasti náboženství se často poukazuje na to, že parapsychologové se nestarají o náboženská dogmata a snaží se prokázat určité j e v y bez ohledu na to, zda do dané dieologické soustavy budou zapadat. T o pak j e může zavádět až k neurčitému mysticismu či dokonce okultismu a spiritismu. Tato námitka má sice jisté oprávnění, ale jen tam, kde by některý parapsy-cholog překročil meze své kompetence a pokoušel se o ustavení nebo pod-poření nějakého nového a nekonformního naukového systému. Ten by pak pochopitelně vzbudil konkurenční napětí a možná i oprávněné o b a v y i křesťanských denominací, ať katolických či evangelických.

Ačkol iv má parapsychologie za sebou mnoho nečekaných a sensačních úspěchů, stále ještě naráží při snaze o oficiální uznání v U S A . T o se projevilo nedávno, k d y určitá skupina psychologů se snažila prosadit uznání parapsy-chologické sekce při Americké Psychologické Asociaci, ale nesehnala potřebný počet hlasů přes naprostou oprávněnost svého požadavku. Stále se ještě naráží na předsudky udržované v U S A zejména behavioristickou psycho-logií, která j e poměrně blízká psychologii orientované marxisticky, i k d y ž určité rozdíly jsou.

Tento stav, který se pomalu v y v í j í v jakousi stagnaci a ochabování, vede některé parapsychology k rozhodnému isolačnímu individualismu, asi ve smyslu: experimentuj, věř a prováděj své koncentrace. Přinesou ti úspěch, ale nic nesčítej a žádné statistické důkazy nesháněj. Zůstane to tvou věcí a budeš překvapen svými úspěchy (Manning, cit. lit. 1968). Je to reakce nejen na stále odpírané oficiální uznání, ale také na neúspěchy tam, p o k u d by se mělo parapsychologie použít za komerčním účelem. V U S A se to dnes hemží poměrně málo hodnotnými knížkami, které ve smyslu: Do it yourself (udělej to sám) podávají všemožné návody, jak se čtenář může naučit

67

té či oné parapsychické schopnosti. Jakkoli se m n o h o věřících bojí magie, okultismu a pohanské mystiky, autor těchto řádek se skromně domnívá, že na starých a vážných rituálech, koncentraci a kontemplaci, j í ž se občas zabýval i sv. František z Assisi, na všech těch tichých ústraních se svícemi nebo zpěvem ptactva, j e pořád více vkusné vážnosti než na komerčně opti-mistických publikacích, jež zaplavují americký knižní trh a právem v y v o -lávají kritiku, otřásajíce tak reputací skutečně vědecké parapsychologie.

Právě tak skutečnou překážkou j e okolnost, že o parapsychologii se m o h o u ve zvýšené míře zajímat i lidé duševně nevyvážení nebo dokonce choří, j i m ž nejde o vědecký zájem, nýbrž o rozvinutí jakési ilusorní moci nad ostatními. Okolnost, že i vynikající paragnosti m o h o u mít sklon k po-v a h o v ý m úchylkám a zvláštnostem, vedla prof. Tenhaeffa a jiné autory k za j ímavých v ý z k u m ů m , všímajícím si výskytu určitých p o v a h o v ý c h rysů u citl ivých subjektů (Tenhaeff, cit. lit. 19Ó2, Bloemsma).

/ VI . Závěry

T o , že parapsychologie neuspěla natolik, abychom z ní mohli načerpat receptů k úspěšnému životu j a k o máme předpisy k pečení chutného pečiva, nás mrzet nemusí. Houževnatá kritika ze strany marxistických materialistů a psychologických behavioristů nás může popuzovat, zejména pokud o p o -vážlivě ignoruje fakta a s neoprávněnou suverenitou prosazuje své pohodlné these. Filosoficky se dají výsledky parapsychologického bádání ohodnotit j a k o důležitý neotický přínos (Nouy, cit. lit. 1947).

T y čtenáře, kteří až doposud četli s pochopením nebo snad i se sympa-tiemi, bych rád varoval před nepřípadným optimismem: I k d y b y bývala parapsychologie měla ještě výraznější úspěchy a nakonec stoprocentně v ě -decky prokázala existenci »Ducha nad hmotou «, asi by V á m neposkytla takovou útěchu ve chvíli smutku, ztráty někoho milého, osobního poní-žení atch, j a k o u byste očekávali. Jen Hospodin j e slitovníkem. Parapsycho-logie j e jen neosobní soubor fakt a dieorií.

A l e tam, kde čtenáři mají úctu k idealistickému světovému názoru a dávají v ý r a z této úctě nějakým náboženským přesvědčením, vírou v mystiku, nadějí 11a přežití lidské duše po smrti těla, a až doposud byli rušeni věčnými šarvátkami mezi polem vědy a víry, skeptickými závěry materialistických f i losofů a nebo i osobními pochybnostmi, tam j i m m o j e pojednání může pomoci .

N e b o ť : ve světle moderní parapsychologie, podporované přísnou lo-g ikou i ušlechtilou intuicí, humánní theorií i praxí, pokud není zatížena

68

materialistickými předsudky, můžeme dnes bez nebezpečí, že by nás někdo informovaný obvinil z naivity či pověrčivosti, zcela oprávněně, rozumně a log icky připustit, že lidský duch se nekryje s pouhou lidskou myslí, nýbrž disponuje vlastnostmi, j ež přesahují možnosti a dimense lidského těla, pravdě-podobně přežívá smrt svého těla, ale žije dále v j iných a ušlechtilejších ži-votních dimensích, kde naše bolesti a strachy usnou v ě č n ý m snem a to, co odložíme do hrobu, zůstane j i ž v prachu země. S hlediska moderních v ý z k u -m ů není j i ž zapotřebí bát se rušivých rozporů mezi vírou a vědou, citem a rozumem, intuicí a empirií, poněvadž v moderním obraze světa mají vše-chny tyto hodnoty své oprávnění. Je mnoho ccst a některé vedou stínem lesa a tichem palouků, j iné vedou rušnými ulicemi měst a křiku, ale kdo překoná dočasnost podmínek, v nichž žije, může se propracovat k vnitřnímu míru a očekávat beze strachu poslední okamžik svého života.

POZNÁMKA REDAKCE: A b y sc vy louči la možnost některých nedorozumění , rcdakcc považuje za užitečné připojit dvě p o z n á m k y . Někteř í čtenáři, kteří jsou z v y k l í na zaužívanou terminologii naší teologie, b y mohl i být znepokojeni tím, j a k autor používá kategorie jako »nadpřirozeno« a »idealismus«. Jakmile si však u v ě d o m í v ý z n a m , který j e autorem (jenž j e psycholog a nikoli teolog) těmto s lovům dáván, veškeré nedorozumění by mysl íme mělo zmizet. D r u h o u poznámkou b y c h o m pak rádi upřesnili v ý k l a d slova evangel ium, j e ž autor na počátku podává. O b s a h e m evangelia neboli » radostné zvěsti « není ani tak to, že »l idskou smrtí vše nekončí a žc po smrti lidského těla přežívá l idský duch «. T o už tvrdila m n o h e m dřív před Ježíšem Kristem řecká filosofie - stačí pomyslet na Platonův dialog IviiV/ciw. O b -sahem radostné zvěsti spíš je , žc v tčlcsiiéin zmrtvýchvstání Ježíše, způsobeném Božím D u c h e m , počíná uvnitř našeho prvního stvoření žijícího v e stínu hříchu a smrti, přislíbené druhé ( v y -koupené) stvoření, j ež sc už nyní skrytě uskutečňuje v našich dějinách a j e ž v y v r c h o l í onou všeobecnou transformací prvního stvoření, o n ě m ž Písmo mluví j a k o o všcobccném z m r t -výchvstání a j e ž se uskutečňuje a bude dovršeno t ý m ž D u c h e m , který přetvořil v okamžiku zmrtvýchvstání Ježíšovo lidství. Prostě, obsahem evangelia není ani tak nauka o nesmrtel-nosti duše ( t a j e druhořadá), j a k o spíš skutečnost Ježíšova zmrtvýchvstalého lidství, j e ž j e před-chutí a příč inou všeobecného zmrtvýchvstání . Křesťanství není spiritualismus, a hmota a tělo nejsou pro něj zanedbatelné. T o l i k k vysvětlení m o ž n ý c h nedorozumění ze strany čtenáře.

S E Z N A M P O U Ž I T É L I T E R A T U R Y

( K potřebě čtenáře uvedeny i ty knihy , které autor zná a z nichž čerpal, i k d y ž p ř í m o necitoval)

BALCAR, OTAKAK: » Prameny náboženství v pojetí Henri Bergsona a v c světle ethnologic«. K r o m ě ř í ž 1948.

BERGSON, HENRI : » D v o j í p r a m e n mravnosti a náboženství, překl. Václava Černého «. Laichter, Praha 1936.

69

BLOEMSMA, B . : » R o r s c h a c h - o n d c r z o c k naar de personl i jkheidsstructuur v a n 40 p a r a g n o -

stcn «. T i jdsc l i r i f t v o o r P a r a p s y c h o l o g i e , 27, p. 162.

BUKLAND, B . CARRINGTON, H . : » A m a z i n g Secrets o f the P s y c h i c W o r l d «, Parker , N e w

Y o r k 1975 .

CAIIREL, ALEXIS: » Č l o v ě k t v o r n e z n á m ý , překl . V i . T ů m y « . A l b e r t , Praha 1948.

EHRENWALD, JAN: » T e l e p a t h y and M e d i c a l P s y c h o l o g y , G e o r g e A l l e n and U n w i n L t d . « .

L o n d o n 1947.

EISENBUD, JULE: » T e l e p a t h y and P r o b l e m s o f Psychoanalys is «. T h e P s y c h o a n a l y t i c Q u a r t e l y ,

V o l . X V . , 1946.

FREUD, SIGMUND: » T r a u m u n d T e l e p a t h i c « , I m a g o VIII , 1922.

HYNEK, R . W . : » S t i g m a t i s a v a n á z K o n n e r s r e u t u «. K u n č í ř , Praha 1927.

KAFKA, BŘETISLAV: » N o v é z á k l a d y e x p e r i m e n t á l n í p s y c h o l o g i e « , Č e r v e n ý K o s t e l e c 1946.

KRATINA, FERDINAND: » P s y c h o l o g i e , K o r n e n i u m « , B r n o 1947.

KUCHYŇKA, KAREL: » Z á h a d y l idské duše, W i n f u r t e r «. Praha 1947.

MANNING, A L : » H e l p i n g Y o u r s e l f w i t h P s y c h o - c o s m i c P o w e r «, Parker , N e w Y o r k 19Ó8.

MEYER, LUDWIG: » D i e T e d l m i k der H y p n o s e « , Berl in 1943.

NEÚSTUPNÝ, JIŘÍ: »Pravěk l idstva «. O r b i s , Praha 194Ó.

DU N O U Y , LECOMTE: » H u m a n D e s t i n y « . T h e N e w A m e r i c a n L i b r a r y , 1 . v y d . 1947.

POLLACK, JACK I-I.: » C r o i s e t the C l a i r v o y a n t « . D o u b l e d a y and C o . , N e w Y o r k 1964.

PRATT, J. GAITHER: » P a r a p s y c h o l o g y « . D111to 11 and C o . , N e w Y o r k , II. v y d . 1967.

RHINE, J. B.-PRATT, J. G . : » P a r a p s y c h o l o g y , Frontier Sc ience o f the M i n d «. T h o m a s , S p r i n g -

f ie ld , 111. 1957.

R Ý Z L , MILAN: » P a r a p s y c h o l o g i e , n e v y d a n ý rukopis , napsaný k o l e m r. 1950«. Praha.

R Ý Z L , MILAN-RÝZLOVÁ, JIŘINA: » A Case o f H i g h S c o r i n g E S P P e r f o r m a n c e in the H y p n o t i c

State«. Journal o f P a r a p s y c h o l o g y , V o l . 26, N o . 3, Sept. 1962.

R Ý z r . , MILAN-PIÍATT, J. G . : » C o n f i r m a t i o n o f E S P P e r f o r m a n c e in H y p n o t i c a l l y Prepared

S u b j e c t « . Journal o f P a r a p s y c h o l o g y , V o l . 26, N o . 4, D e c . 1962.

R Ý Z L , MILAN: » P a r a p s y c h o l o g y * . H a w t h o r n B o o k s , Inc., N e w Y o r k 1970.

SMITH, J. ALSON: » I m m o r t a l i t y « . Prent icc-Hal l , Sine., N e w Jersey, 1954.

SOUČEK, RUDOLF: » Z á h a d y d u š e v n í h o ž i v o t a v e světle v ě d y « . N o v á O s v ě t a , Praha 1947.

TENHACTP, W . H . C . : t O n the personality structure o f paragnosts«. P r o c e e d i n g s o f the P a -

rnpsychologica l Institute o f the State U n i v e r s i t y o f U t r e c h t , D e c . 1962.

TVRUULL, G . N . M . : » T h e Personal i ty o f M a n « . P e n g u i n B o o k s , m i d d l e s e x , E n g l a n d and

N e w Y o r k , 1946.

WITTENBERG, J. J . : » Dr i fd iagnost i sch ondcrzock: (vo lgers L . S z o n d i ) betref fende de p e r s o o n -

l i jkheidsstructur v o n 40 paragnosten«. T i j d s c h r i f t v o o r P a r a p s y c h o l o g i e , 26, p . 47.

70

Překlady

Juirus SEILER

P L A T N O S T P Ř Í R O D N Í C H Z Á K O N Ů A Z Á Z R A K Y aneb Hans Ki ing o zázraku.

Dlouholetá diskuse o poměru mezi přírodními vědami a náboženskou vírou nám tiž vícekrát ukázala, že mnoho problémů vzniklo vtahováním přírodovědeckých pojmií do teologických definic a tézi. Podaří-li se tyto pojmy kritickým přezkoumáním řádně osvětlit, ukáže se puk často, že dříve téměř neřešitelný problém byl jen zdánlivý. Jeden takový pseudoproblém vytvořila i iwvoscho-lasticka teze o zázraku jakožto »prolomení přírodního zákona zvláštním zásahem Božím «. Je s podivem, žc i značně »pokrokoví« teologové, jako prof.Hans Kiing, přebírají tuto zastaralou tézi bez kritického přezkoumání a na j e j í m základě pak docházejí k závěrům, které věřící katolík už nemůže přijmout. Když Kiing psal svou svou poslední knihu Christ sein, jistě znal Holandský katechizmus, který tézi o »prolomení přírodního zákona« už jednoznační odmítá. Úplné a pře-svědčivé vyvrácení této téže jsme vlak nalezli až v čísle 14/1975 časopisu Schweizerische K i r -chcuzcitung z pera Julia Seilera. Mírně zkrácené znění jeho článku zde podáváme v překladu P. Vojtěcha Engelharta O. S. B.

TEOLOGIE, PŘÍRODNÍ VÉDY A LOGIKA

Čtenáři evangelií j e jasné, žc Ježíš konal svá znamení a své zázraky 11a potvrzení svého učení a tak je i znovu a znovu sám o d ů v o d ň o v a l Popření historičuosti těchto zázraků ve svcni celku b y proto mělo dalekosáhlé následky pro křesťanské učení. V c své knize Být křesůni (Christ sein, M n i c h o v - C u r y c h 1974) zastává tiibingský teolog Hans K i i n g v této věci názor, který b y c h o m zde chtěli blíže osvětlit.

i. Zázraky — kámen úrazu

Novějš í katolická literatura většinou přijala názor, žc zázrak j e » prolomení přírodních zákonů zásahem B o ž í m « Tento názor přejímá i K i i n g . »Prolomení « nebo » porušení« při-rozené zákonitosti sc 11111 ovšem zdá nepřijatelné a proto se domnívá, že nemůže v y l o ž i t novozákonní zázraky j inak než m y t o l o g i c k y . Příslušná místa j sou roztroušena po celé knize. U v e d e m e jicl i zde alespoň, několik. Otázka zní, » zda Ježíšovy zázraky, které podle slovního znění (evangelií) porušují přírodní zákony, jsou historické skutečnosti nebo nikoli ... Z á -zraky ... v přísném n o v o d o b é m smyslu, tj. porušení přírodních zákonů B o h e m - j sou ta-kovéto nadpřirozené zásaliy vůbec myslitelné? M u s í m e jakožto křesťané věřit v takovéto zázraky?« (str. 217). »Je m o ž n o překonat dilema, na které j s m e zde poukázal i?« (str. 365). T a k o v é t o nadpřirozené zásahy prý neodporuj í j e n » všemu vědeckému myšlení «, ale i » všem u každodennímu přesvědčení a zkušenosti« (tak na dvou doslova stejných místech na str. 335 a 364). Ježíšovi současníci prý m o h l i považovat j e h o mocné skutky za zázraky j e n proto, že neměli zájem o přírodní v ě d y a proto nemuseli pociťovat takovéto mocné skutky j a k o »porušení kauzální souvislosti bez m e z e r « (str. 219). N a několika místech knihy se K i i n g odvolává na neporušitelnost přírodních zákonů, k d y ž pojímá m y t o l o g i c k y i panenské početí Ježíšovo (tak např. str. 335 n.).

Neoscholastická téže o zázraku j a k o ž t o porušení přírodních zákonů není v odborné literatuře nikde přesněji odůvodněna a i K ü n g j i převzal bez bližšího přezkoumání. Místo

71

a v ý z n a m tohoto učení ve scholastické teologi i už naznačuje b o h a t ý slovník, kterého užívá. M l u v í se tam o v ý j i m c e , zadržení, suspenzi, porušení, p r o l o m e n í n e b o d o k o n c e o zrušení přírodních zákonů, o »nadpřirozených zásazích« proti přírodním z á k o n ů m (takto častěji i K i i n g ) , o odporu k př i rozenému pořádku atd.

2. Přírodní zákon a logika

N á s vlastní postoj k teto otázce nezáleží v útěku z historie do říše m ý t ů , n ý b r ž v e f ron-tálním útoku na shora j m e n o v a n o u tezi o » prolomení přírodních zákonů«. U ž dávno totiž b y l o třeba odpovědět na dvoj í otázku: C o j e přírodní z á k o n ? A j a k ý j e j e h o p o m ě r k zázraku? Z o d p o v í m e tyto o tázky pomocí p o s u d k o v é l o g i k y , která d o v o l u j e osvětlit s dostatečnou jasností j a k povahu přírodního zákona, tak j e h o poměr k zázraku.

Zdají-Ii se čtenáři následující v ý v o d y příliš obtížné, pak ad uváží, že se log ik nespoléhá na pochopení v ě c i samé, n ý b r ž na formální správnost l o g i c k ý c h operací. T o není nikterak k o m i c k é . V ž d y ť každý z nás násobí vicemístná čísla v ž d y »> na papíře «, tedy formální operací, a n ikol i s v hlavě«, tj. pochopením věci .

N e n í zcela snadné definovat p o j e m přírodního zákona, j a k m u rozumí přírodní věda. Existuje celá »hierarchie« nejrůznějších druhů přírodních zákonů. Přesto si zde smíme svou úvahu zjednodušit . O m e z í m e se totiž především na ony zákony, které popisují přírodní po-chody, protože j e n takové zákony souvisí s naší otázkou. V e své j a z y k o v é formulaci j sou tyto přírodní zákony určitý druh v ý p o v ě d í , předem v y j á d ř e n ý c h rovnicí , a popisují poměr mezi příčinou (důvodem) a úč inkem (důsledkem). Ř e k l i j s m e »urč i tý druh v ý p o v ě d í « a mys l íme t ím, že přírodní zákony j e nutno chápat j a k o v ě t y podmínečné podle v z o r u : » V ž d y když . . . , pak.. .«. Smysl této f o r m y v ě t y podmínečné, které se v dnešní logice říká » i m p l i -kace«, popsali docela přesně už starověcí logici stoičtí. Z d e pro jednoduchost označíme slo-v e m » věta podmínečná « p o u z e tuto j e d n u f o r m u p o d m í n e č n ý c h vět , i k d y ž vedle ní e x i -stuje druhů víc. Podle obecného popisu přírodních zákonů v e f o r m ě rovnice tedy v y j á d ř í m e tuto p o d m í n e č n o u větu obecnou formul í : V ž d y k d y ž působí v p r a v o udaní činitelé sami (vý lučně) , stane se to, co stojí v rovnici v levo . Předvět í (P) této podmínečné věty , použité na určitý konkrétní případ, zní: V p r a v o udaní činitelé působí sami»; doplněk (D) pak zní: » Stane se to, co stojí v rovnici v l e v o «.

Jak j s m e už naznačili, j e třeba rozlišit p o c l m í n e č n o u j v ě t u j a k o ž t o obecnou v ý p o v ě ď o množství různých j e d n o t l i v ý c h případů na straně jedné, a tyto jednot l ivé př ípady na straně druhé. Které skupiny j e d n o t l i v ý c h případů spadají p o d v č t u p o d m í n e č n o u (a t ím p o d pří-rodní zákon) , vysvítá z níže podaného schématu, v n ě m ž jsou p o d á n y všechny myslitelné k o m b i n a c e správného nebo nesprávného předvětí se správným nebo nesprávným doplňkem. T a k o v é přehledné schéma, v logice nazývané » matrice «, nám ukazuje čtyři skupiny k o n k r é -tních případů, tj. a priori při jatých kombinací P - D , nebo chcete-li přírodních p o c h o d ů , které n á m jasně opisují smysl podmínečné v ě t y :

1. skupina: P správné a D správný 2. skupina: P správné a D nesprávný

3. skupina: P nesprávné a D správný 4. skupina: P nesprávné a D nesprávný

» Správný « zde znamená: shodující se v t o m t o k o n k r é t n í m případě se skutečností, » nesprá-v n ý « znamená: neshodující se v tomto případě se skutečností. Jak v y p l ý v á ze svrchu řeče-n é h o , neznamená věta podmínečná nic j i n é h o , n e ž : Neexistují konkrétní případy spadající pod 2. skupinu (naznačeno závorkami) . T í m j s m e opsali se vsí žádoucí jasností smysl v ě t y : » V ž d y k d y ž . . . , pak. . .« . Platnost v ě t y podmínečné j e tedy přesně totéž j a k o v y l o u č e n í 2. skupiny;

72

toto j e j e d e n z nejdůležitějších » l o g i c k ý c h zákonů«. Pozi t ivně b y se dal smysl v ě t y p o d m í -nečné opsat i takto: K a ž d ý konkrétní případ, v y h o v u j í c í včte podmínečné, patří b u d do i , , 3. n e b o do 4. skupiny (tzv. disjunkční forma) . Smysl toho všeho n á m osvětlí následující př íklad:

Podmínečná věta m ů ž e třeba znít: » V ž d y k d y ž někdo j e Hanák,, pak je M o r a v a n . * Č t y ř e m skupinám schématu pak odpovídaj í následující konkrétní př ípady:

1. A n t o n í n j e Hanák a j e také M o r a v a n .

2. Bedřich j e Hanák a není M o r a v a n .

3. C y r i l není Hanák, j e však M o r a v a n .

4. D i m i t r i j není Hanák a také není M o r a v a n .

Naše věta podmínečná popírá pouze větu č. 2, ostatní tři potvrzuje nebo alespoň nepopírá. P o d o b n é j e to i s podmínečnou větou, opisující přírodní zákon. Nepopírá totiž možnost, že j a k přcdvětí , tak doplněk m o h o u b ý t » nesprávné«. »To znamená, že m o h o u působit i př íč iny n e j m e n o v a n é v e větě podmínečné, aniž by tím byl porušen přírodní zákon.

Naše dosavadní ú v a h y se dají log icky přenést na pole b io log ie a tím na zilzručmí nzdiii-vcní, která nás zde především zajímají. Přírodní zákon j a k o ž t o věta podmínečná b y tli zněl asi t a k t o :

Přcdvětí: V ž d y , k d y ž působí pouze přirozené příčiny samy, doplněk: pak pokračuje uzdravení pomalu.

I z o l o v a n ě zní přcdvět í : Přirozené příčiny působí samy (vý lučně) ; doplněk zní: U z d r a v e n í pokračuje p o m a l u . Zázračná uzdravení j sou jen ta, u kterých b y b y l o nesprávné říci: » U z d r a -vení pokračuje p o m a l u «, u kterých tedy j c dovětek » nesprávný «. Zázračné uzdravení sc totiž - alespoň u některých nemocí - pozná právě podle náhlosti uzdravovacího procesu. Protože však v našem čtyřdí lném schématu není možná skupina 2., z b ý v á už jen skupina 4., v e které m á m e » n e s p r á v n ý « doplněk. V této skupině však nám naše schéma ukazuje i » nesprávné « přcdvětí . T o znamená, žc se věta: » Přirozené příčiny působí samy « nesho-duje se skutečností. (V našem příkladě: V ž d y , k d y ž j c někdo Hanák, j e také M o r a v a n . D i -mitri j není M o r a v a n , tedy také není Hanák.) Kauzální princip proto v daném případě v y -žaduje dodatečnou účinnou příčinu, ležící m i m o celek příčin přirozených. Z toho plyne, že zázračná uzdravení patří d o 4. skupiny událostí popsaných podmínečnou větou (tj. pří-slušným přírodním zákonem). Spadají tedy pod zákon. P a k ovšem není u zázraku m o ž n o m l u v i t ani o v ý j i m c e , natož pak o porušení, prolomení nebo dokonce o zrušení přírodního zákona.

Př í rodním z á k o n ů m se občas trochu neodborně připisuje naprostá, » nutná « platnost. T o však n e j v ý š znamená, žc udané faktory určují přírodní dění a j e h o výs ledek jistě a j e d n o -značně jen tehdy, když působí samy a výlučně. V j e d n o t l i v é m případě však jsou sotva k d y z n á m y všechny působící příčinné f a k t o r y ; k r o m ě toho m o h o u k d y k o l i během přírodního p o c h o d u vstoupit do hry další působivé příčiny. T o znamená, žc přírodní zákon zůstává zásadně ote-v ř e n ý i j i n ý m , n e j m e n o v a n ý m a n e z n á m ý m příčinám. Dňkaz o této otevřenosti je nejdůlcži-tčjší výsledek našich dosavadních úvah.

V z h l e d e m k této otevřenosti ztrácí všechen smysl tvrzení o tzv. » prolomení přírodního zákona «. P r o t o j e to také n e z o d p o v ě d n é , k d y ž n ě k d o odkazuje Ježíšovy zázraky do říše m ý t ů a p ř i t o m se stále o d v o l á v á na tvrzení, které samo o sobě nemá smysl a k r o m ě toho ani n e b y l o autorem kr i t i cky z k o u m á n o . Jak p a k má ncudržitelnost této téže prohlédnout prostý čtenář?

73

3- Přírodní zákon a každodenní zkušenost

Kc stejnému výsledku o otevřenosti přírodních zákonů lze dojít i cestou pohodlnější, totiž cestou každodenní zkušenosti a názorných příkladů.

Podle zákonů ballstiky opisuje dráha vrženého předmětu parabolickou křivku. Kol ik otevřeného prostoru tento zákon ponechává v jednotl ivém případě, ukazuje např. dráha vrženého bumerangu. Tuto dráhu totiž mezí j i n ý m spoluurčuje i otáčivý pohyb a sklon, libovolně určený vrhacem. N i k d o nebude tvrdit, že vrhač nebo dráha bumerangu »poru-šuje « zákon balistiky. Všichni vědí, že parabolická dráha je v tomto případě j e n »překryta « dodatečnými faktory.

Jak známo padá kapka deště k zemi stejnoměrnou rychlostí a často šikmo. » Porušuje « tím snad zákon gravitace, který přece padajícímu předmětu » předepisuje « pád stejnoměrně zrychlený a kolmo k zemskému povrchu?

K d o si pak nevzpomíná na káču, kterou jsme jako děti s rozkoší honili a která neupadla ani v šikmé poloze? A jak nás to fascinovalo, když úspěšně vzdorovala všem našim pokusům porazit j i ! Dokud jsme byli dětmi nás tato podivná tančící hračka nikterak neznepokojovala. Dnes však jsme » přírodovědecky vzděláni« a vrtá nám snad hlavou problém, proč vlastně káča neupadne, když přece víme, že podle přírodních zákonů musí padnout předmět, pode-přený v jediném bodě ležícím níže než těžiště, které nadto ještě j e vyšinuté. Takto však mů-žeme uvažovat jen dokud přece jen ještě nejsme dostatečně »přírodovědecky vzděláni«, Vzpomeňme si zde na oněm citát z knihy Hanse Kiinga (str. 219), podle kterého Ježíšovi současníci mohl i uvěřit ve skutečnost zázraků jen proto, že ještě nebyli přírodovědecky vzdě-láni, kdežto nám, » lépe osvíceným «, činí problém zázraků nemalé potíže. Jsme však opravdu » lépe osvíceni « než Ježíšovi současníci, k d y ž uvažujeme takhle? Tajemství, které nám obestírá podivné chování dětské káči, okamžitě zmizí, když nám odborník vy lož í zákon tzv. precese a my jeho výkladu porozumíme.

Nejve lko lepě j i příklad pro otevřenost přírodních zákonů vůči dodatečným příčinám však je příklad životních pochodit biologických.Vc všem biologickém dění platí zákony fyz iky a chemie zásadně a neomezeně dále. Podbiologická zákonitost tu však stojí přímo ve službách tajemných vyšších sil. Příroda jakoby si tu dělala blázny z lidské inteligence. Přesc všechny dosažené vědecké poznatky nakonec vždy jen poznáváme, £e fyzikálně-chcmické pochody jsou po-drobeny službě sféry psychické; nikcly však nepochopíme jak a j a k ý m i prostředky. Tato skutečnost je tak úchvatná a zároveň tak všední a zdánlivě samozřejmá, že dosud nikoho nenapadlo i jen pomyslit 11a » porušení « nebo » zrušení« přírodních zákonů. N i k o h o také nenapadne kazit si umělecký požitek z poslechu Beethovenovy t Deváté « úvahami, zda a jak démon hudby » porušuje« přírodní zákonitost pohybu vzdušných molekul. Tento služební poměr přírodních zákonů vůči silám vyšším nepociťujeme v životní zkušenosti nijak jako něco výjimečného, naopak nám připadá jako pevná instituce. Nemusí nás tedy znepokojovat ani v případě zázraků, i když sc zázraky nedějí zrovna každý den. Působí zde proseč vyšší síla samotného Boha, který stvořil přírodní zákony a který j e postavil do služebního poměru k silám vyšším.

Všechny tyto příklady a úvahy nás znovu vedou k poznání, že přírodní zákony nejsou totožni' se zákazem působení jiných a vyšších příčin. Teologie, která musí opírat své téže o před-poklad takového zákazu, stojí v podivném poměru k přírodní vědě a nutně sc vystavuje kritice logiky .

4. Příminí v&la a zázmk

Kiing mluví na několika místech své knihy o »napětí« mezi přírodní vědou a vírou v zázraky. Znamená to, že přírodní vědci zázraky odmítají? Odpovídáme: Pokud teologové

74

prezentují zázraky j a k o ž t o porušení přírodních zákonů, musí j e přírodovědec nutně a zcela odmítnout , a to p l n ý m právem. Z d e platí dodnes v ý r o k slavného fyzika M a x e Plancka. (1S58-1947): »Stá lý postup poznání přírody způsobil, že j e nám naprosto nemožno ještě dnes uznat za pravdivé početné zprávy o událostech, odporujících přírodním zákonům « (Ntí-bo ženstvi a věda, Lipsko 193,8, str. 5). Nikterak se takovému postoji nedivíme, k d y ž uvážíme že cílem příroJních v ě d j c právě p r o z k o u m á m přírodních zákonů.

V í m e však také, že dějiny vědeckých v ý z k u m ů naučily přírodovědce mimořádné opa-trnosti ve všech v ý r o c í c h , které přesahují rámec dnešního stavu poznání. A110, můžeme tvrdit, že v ě d e c k ý v ý z k u m z této zdrženlivosti přímo žije. Proto si exaktní vědec nikdv n e m ů ž e dovol i t mluv i t vc svých publikacích o nemožnosti zázraků. T é m ě ř se zdá, že se zástupci exaktních včd cítí př írodovědecky méně »osvíceni « než někteří teologové. Zní to proto dost nepromyšleně, prezcntujc-li K i i n g bez důkazů tzv. »nadpřirozené zásahy «

j a k o něco, co »odporuje všemu vědeckému myšlení« (str. 335 a 365).

5. Co Hans Kiing překl mlčením

Je nápadné, že prof. K i i n g nikde nezaujímá postoj ke zprávám o zázračných uzdraveních d o b y nejnovější. B y l i b y c h o m mu vděční, k d y b y se byl vyjádři l třebas i nagativně. T o by alespoň posloužilo j a k o základ pro věcnou diskusi. ]\íká~li se 11a str. 217, žc » z rozpaků nad zázraky vůbec « musíme cítit i zábrany »vzhledem k zázrakům dnešním«, nepoznal K i i n g , oč vlastně jde . C o t i ibingský profesor říká 11a str. 45r o » Marianismu a papalismu «, osvětluje z a j í m a v ý m způsobem j e h o způsob myšlení. O zázracích třeba v Lurdech m á m e dnes v e l m i spolehlivé publikace, které zkoumají zázračná uzdravení podle nejpřísnějších. krit ických měřítek. Jmenujeme zde alespoň knihu německého lékaře Franze E. Schleyora Die Heilungen von Lourdes, Eine kritische Untersuchung* (Bonn 1949), která patří k ncjlepšíni o t o m t o předmětu.

Jc zbytečné ztrácet zde slova o principielní souvislosti lurdských uzdravení se zázraky Ježíšovými. Prof . K i i n g opětovně lituje, žc se zázraky N o v é h o zákona udály už před téměř 2000 lety a žc sc proto v y m y k a j í vědeckému historickému přezkoumání. U » m o d e l o v ý c h případů« lurdských však podobná těžkost neexistuje. N e v y p a d á to tak, že nám Bůh schválně strčil př ímo p o d nos - dovolíte-l i tento v ý r a z - takové podobné případy, a to v plném světle moderní empirie a se všemi možnostmi vědecko-kri t ickcho přezkoumání, a b y c h o m si zů-stali v ě d o m i své zodpovědnosti:,, k d y ž posuzujeme mocné skutky Ježíšovy ? Každý pokus, uniknout s p o u k a z e m 11a porušené přírodní zákony do říše m ý t ů , se zde musí rozbít o pevnou skálu skutečnosti. Dnes už j e j e n o m m o ž n o tuto skutečnost bucT uznat - nebo j i prostě igno-rovat. O d p o v í d á však tento postoj titulu K i i n g o v y knihy » B ý t křesťan « ?

6. Závěrem

V y v r á c e n í h y p o t é z y o »pro lomení přírodních z á k o n ů « ovšem ještě neřeší všechny p r o b l é m y , související s b i b l i c k ý m i zázraky. Exegctc mají i nadále za úkol rozvážně a pečlivě p r o z k o u m á v a t literární druhy všech částí celého Písma svatého, tedy i jednot l ivých kon-krétních v y p r a v o v á n í o zázracích. Z d e nám šlo o otázku zásadní. Důležitost úkolu exegeze zdůrazňují i d o k u m e n t y rozhodujících církevních institucí, j a k o např. encyklika Divino affiante Spiritu (1943) a dogmat ická konstituce II. Vatikánského konci lu o B o ž í m zjeven; (1965).

(přeložil Vojtěch Engellmrt)

75

C O N T E N T S N o 45

Studies and articles:

JAROSLAV PECHÁČEK: P O L I T I C A L C A T H O L I C I S M I N P A L I A M E N T A R Y D E M O C R A C Y

FRANTIŠEK PINĎÁK: E C O N O M I C R E F O R M S I N E U R O P E A N C O M M U N I S T C O U N T R I E S

ALOIS ROZEHNAL: T U Z E X A N D F I N A N C E

JIŘÍ VESELÝ: M I N D O V E R M A T T E R (011 the methods o f m o d e r n parapsychology)

Translat ions:

JULIUS SEILER: V A L I D I T Y O F T H E N A T U R A L L A W A N D M I R A C L E S or Hans K i i n g on miracles

I N H A L T N o 45

Studien und A r t i k e l n :

JAROSLAV PECHXČEK: P O L I T I S C H E R K A T H O L I Z I S M U S I N E I N E R P A R L A M E N T A R I -S C H E N D E M O K R A T I E

FRANTIŠEK PINĎAK: E K O N O M I S C H E R E F O R M E N I N D E N K O M U N i S T i S C H C N L Ä N -D E R N E U R O P A S

ALOIS ROZEHNAL: T U Z E X U N D W Ä H R U N G

Jifef VESELÝ: G E I S T Ü B E R M A T E R I E (auf den W e g e n moderner Parapsychologie)

Ü b e r s e t z u n g e n

JULIUS SEILER: D I E G E L T U N G V O N N A T U R G E S E T Z E N U N D D I E W U N D E R oder Hans K i i n g über das W u n d e r

C O N T E N U N o 45

Etudes et articles

JAROSLAV PECHÁČEK: L E C A T H O L I C I S M E P O L I T I Q U E D A N S L A D E M O C R A C I E P A R -L A M E N T A I R E

FRANTIŠEK PINĎAK: L E S R E F O R M E S E C O N O M I Q U E S D A N S L E S P A Y S C O M M U -N 1 S T E S E U R O P E E N S

ALOIS ROZENHAL: T U Z E X E T L A M O N N A I E

JISÍ VESELÝ: L ' E S P R I T A U - D E S S U S D E L A M A T I E R E (sur Jcs voies de la para-psycholog ie m o d e m e )

T r a d u c t i o n s :

JULIUS SEILER: L A V A L I D I T Ě D E S L O I S N A T U R E L L E S E T L E S M I R A C L E S on Hans K i i n g au. sujet du miracle

Studí e articoli

JAHOST.AV Pv.CHÁče.K

FKANTISEK PINDÁK :

ALOIS ROZEHNAL:

Jiiií VISRL-Í:

S O M M A R I O N o 45

IL C A T T O L I C I S M O P O L I T I C O N E L L A D E M O C R A Z I A P A R L A -M E N T Ä R E

LE R I F O R M E E C O N O M I C H E N E I P A E S I C O M U N I S T I E U R O P E !

T U Z E X E L A M O N E T A

L O S P I R T T O S O P R A L A M A T E R I A (sulle v ie della parapsicologia m o d e r n a )

Překlady

J u n us SUILEK: L A V A L I D I T Á D E L L E L E G G i N A T U R A L I E I M I R A C O L I ossia Hans K l i n g sul miracolo