Kč 15,– 5771 LEDEN 2011 ROČNÍK 73

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

TEVETŠEVAT

Lev s tiskařskými tampony. Signet tiskaře z vydání Slichot ke-seder bejt ha-kneset ha-ješana(Kajícné modlitby dle ritu Staré školy), Praha, 1605. K článku Pavla Sládka Židé a knihy na str. 8–9.

ZASEDÁNÍ RADY FŽO V ČRPoslední letošní zasedání Rady federace seuskutečnilo 7. 12. 2010 s následujícímprogramem: 1. Kontrola zápisu z poslednírady ze dne 13. 10. 2010 2. Setkání čes-kých a slovenských Židů. 3. Informaceo práci na židovském informačním servisu.4. Rozpočet FŽO na rok 2011: a) původnínávrh rozpočtu FŽO předložený 13. 10.;b) návrh paní Štixové; c) návrh ŽO Libe-rec; d) návrh rozpočtu FŽO upravenýpředsedou FŽO; e) dohoda přidruženýchorganizací, jak rozdělit 1 milion Kč v roce2011. 5. Režim pro finanční prostředky,ušetřené oproti původnímu návrhu rozpoč-tu. 6. Doporučení zástupců FŽO do správnía dozorčí rady NFOH. 7. Vyúčtování daruŽMP za rok 2010 a termíny pro předloženípoužití daru v rámci rozpočtů židovskýchobcí a přidružených organizací na rok2011. 8. Různé.

Bod 1/ Bez připomínek.

Bod 2/ Setkání českých a slovenských Ži-dů: Slovenská strana je připravena a ochot-na setkání v roce 2011 upořádat. Akce seuskuteční na Slovensku, česká strana se hobude účastnit. Prezidium doporučilo vy-členit v rozpočtu 100 tisíc Kč.

Usnesení: Rada schvaluje, aby částka100 tisíc Kč, která je součástí návrhu roz-počtu FŽO upraveného předsedou FŽO,v rozpočtu zůstala a byla použita pro úče-ly setkání.

Hlasování: přítomno 28, pro schválenínutno nejméně 15 hlasů.

Pro: 22, proti 3, zdržel se 3 – usneseníbylo přijato.

Bod 3/ Židovský informační servis: De-moverze webových stránek bude předsta-vena na příští radě (únor–březen 2011),v návrhu rozpočtu je pro tyto účely vyhra-zena částka 250 tisíc Kč.

Bod 4/ Rozpočet FŽO na rok 2011: Raděse k projednání předkládají dvě verze roz-počtu:

1/ původní návrh rozpočtu FŽO předlo-žený 13. 10. 2010 s připomínkami paníŠtixové;

2/ návrh rozpočtu FŽO předložený 13. 10.2010, upravený předsedou FŽO.

Prezidium oba návrhy projednalo a keschválení doporučuje návrh předsedy FŽO.Současně konstatovalo, že rozsah sníženírozpočtu navržený paní Štixovou by mohlznamenal ohrožení fungování FŽO.

Revizní komise se z podnětu minulérady zabývala možnostmi úspor v rozpo-čtu FŽO pro rok 2011. Dospěla k závěru,že snížení, která obsahuje návrh předsedyFŽO, jsou dostatečná a srozumitelně vy-světlená v komentáři, kterým je doplněn,

a doporučila ho ke schválení. Poté paníŠtixová se souhlasem ŽO stáhla svůj ná-vrh na změny v rozpočtu FŽO

Usnesení: Rada schvaluje předloženýrozpočet FŽO na rok 2011 ve verzi upra-vené předsedou FŽO a doporučené Prezi-diem FŽO i revizní komisí v celkové výši14 870 tisíc Kč.

Hlasování: přítomno 28, pro schválenínutno nejméně 15 hlasů.

Pro: 26, proti 0, zdrželi se 2 rozpočetFŽO byl schválen.

Bod 5/ Režim pro finanční prostředkyušetřené v rozpočtu FŽO: Z celkové část-ky 600 tisíc Kč, ušetřených oproti původ-nímu návrhu rozpočtu FŽO, navrhuje pre-zidium 170 tisíc Kč rozdělit mezi deset ŽO,430 tisíc Kč vrátit do rezervy uložené v praž-ském Židovském muzeu pro příští léta.

Oponentní názor: ušetřené finance roz-dělit mezi ŽO.

Usnesení: Rada rozhoduje, aby ušetře-né peníze byly použity následujícím způ-soben: 170 tisíc rozdělit do 10 ŽO stej-ným dílem, další ušetřené finance ve výši430 tisíc zůstanou v rezervě v ŽMP.

Hlasování: přítomno 27, pro schválenínutno nejméně 14 hlasů.

Pro 27, proti 0, zdržel se 0 – usneseníbylo přijato.

Bod 6 / Doporučení zástupců FŽO doSR a DR Nadačního fondu obětem holo-kaustu: Kandidáti na uvolněná místa vesprávní a dozorčí radě NFOH navrženíprezidiem (jiné návrhy nebyly ve vyhláše-ném termínu podány) byli radou schváleni.

Bod 7/ Vyúčtování daru ŽMP za rok2010: Na základě usnesení rady předložíkaždá ŽO sekretariátu FŽO svůj rozpočetna rok 2011, tak jak byl schválen vedenímŽO či PO. V tomto rozpočtu bude jasněvyznačeno, která položka a v jaké výšibude hrazena z daru ŽMP.

Termín pro předložení rozpočtu: 31. 1.2011.

Termín pro předložení vyúčtování zarok 2010: 15. 2. 2011

Bod 8/ Různé: Obnovené webové stránkyFŽO byly uvedeny do provozu;

dr. Kraus podal informaci o jednánícho navracení majetku církvím. Ministr kul-tury potvrdil odhodlání prosadit řešení,které předpokládá, že stát bude v budouc-nosti dotovat církve a náboženské společ-nosti konkrétní celkovou částkou a nebudeurčovat, na co ji lze či nelze použít. Přís-pěvek na platy duchovních ze strany MKby se v roce 2011 mohl snížit;

Den holokaustu v Senátu Parlamentu Čes-ké republiky se uskuteční 27. ledna 2011. jd

POMOC IZRAELIPočátkem prosince vypukl na severu Izrae-le, na svazích Karmelu oheň, který se roz-rostl v největší požár, jaký kdy země zažila.Trval čtyři dny a zdevastoval na 80 kmčtverečných s více než dvěma miliony stro-mů, v plamenech zahynulo dvaačtyřicetlidí, 17 tisíc jich muselo být evakuováno.Požár byl uhašen s mohutnou mezinárodnípomocí – na pomoc izraelským hasičůmpřijely záchranné jednotky a technikaz mnoha evropských zemí a z USA.

Pomoc posílají Židé z celého světa; pří-ležitost přispět k obnově mají i lidé v ČR:Prostřednictvím Keren Kajemet le-Jisrael,Židovského národního fondu, můžete za-platit výsadbu nových stromů. Jeden stromstojí 300 Kč. Peníze je možné složit v ho-tovosti v kanceláři KKL, Jáchymova 3,Praha 1 nebo na účet č: 153159004/2700či stejným způsobem v hotovosti na po-kladně ŽOP Maiselova 18, Praha 1. Neza-pomeňte uvést jméno a adresu, na kterouvám můžeme zaslat poděkování. Bližší in-formace podá Zoša Vyoralová, tel. 602703 653, e-mail: zosa@email.cz, www.kkl-jnf.cz.

Děkujeme, výbor KKL ČR a ŽO Praha

2 VĚSTNÍK 1/2011

AKTUALITY

OBSAH

Jak to chodí v Bruselu 3Sidry na tento měsíc 4–5Židovský racionalista rabi Jom Tov

Heller – rozhovor s americkýmhistorikem J. M. Davisem 6–7

Pavel Sládek: Židé a knihy 8–9Lev Rubinštejn: Rodokmen 10–11Židovská ročenka 5771 11Zmizelý svět Libně 12–13O filmech Amose Gitaje 14–15, 18Židovské památky Zlínského kraje 15Franz Wurm: Král na střeše 16Zemřel Jan Wiener 17Výběr z českého tisku 18Izrael: Ve světle WikiLeaks 19Kalendárium 20Zprávy z kultury, z obcí, zprávy,

inzerce 21–23Zprávy ze světa 24

Pokud se nezávislý pozorovatel dostane dosídel evropských institucí v Bruselu, zarazího hned několik skutečností – obrovské pro-sklené železobetonové masy, tyčící se nadmalebnými zbytky činžovních čtvrtí z pře-lomu 19. a 20. století, se od rána do nocihemží nejen politiky ze zemí evropské se-dmadvacítky, ale i obrovskou spoustou vše-možných úředníků, tlumočníků, technikůa dalších lidiček, jejichž poslání není zcelajasné. V tomhle mraveništi, jehož architektu-ra v lecčems připomíná pražské monstrumzvané Pakul (dříve Palác kultury, dnes Kon-gresové centrum), sevšak pohybují i nepře-hlédnutelné skupinkylidí, jejichž činnost jenaopak zcela evidentní– jsou to lobbisté. Tu-hle skutečnost ostatně přiznává i sám Evrop-ský parlament, na jehož oficiálních webo-vých stránkách se můžeme dočíst, že„spolupráce s lobbisty patří ke každodennímčinnostem europoslanců, bez jejich příspěv-ku by byla zákonodárná práce rozhodně slo-žitější... Je jich okolo 15 000 a sdružují se vevíce než 2500 organizacích. Parlament poža-duje přísnější pravidla pro jejich činnost…“

Příznivci spikleneckých teorií však mo-hou být zklamáni – v bruselských kuloá-rech se totiž nepohybují téměř žádní Židé.Rozhodně tu neuvidíte ani jednu kipu.Zato tu můžete narazit na poměrně dostskupin, které viditelně pocházejí z arab-ských zemí. Zlé jazyky dokonce tvrdí, ženěkterá levicová uskupení poslanců Ev-ropského parlamentu hlasují podle in-strukcí palestinských lobbistů.

HÁJÍ NÁS RAYA KALENOVÁZájmy židovské komunity tu ale nikdo ne-hájí. Na naprostý nedostatek koordinovanépolitiky vůči evropským institucím jiždávno upozorňovali někteří členové exe-kutivy Evropského židovského kongresu.Tahle situace byla dána mj. i tím, že hlavníkancelář EJC zůstává stále na prestižní pa-řížské adrese a v Bruselu se o případnouagendu doposud staral jen čas od času zá-stupce Světového židovského kongresu.To by se ale mělo teď změnit. Evropský ži-dovský kongres otevřel nedávno brusel-skou kancelář a do jejího čela postavilenergickou Rayu Kalenovou. Ta se sicenarodila v Moskvě, do Bruselu však ode-šla již jako dítě v rámci první vlny židov-ského exodu, povolené ještě MichailemGorbačovem za éry Sovětského svazu.Zdejší prostředí tedy velmi dobře zná.

Raya ve svém prvním novinovém inter-view přiznala, že „bylo třeba zařídit tolikvěcí a nevěděla jsem, že budou tak emo-cionálně náročné“. Zároveň zdůraznila, že

Evropský židovský kongres není organiza-cí, která jen lobbuje za Izrael. „Máme sa-mozřejmě úzké vztahy k Izraeli, někteříz nás tam mají i rodinné vazby. Ale nejsmeIzraelci, jsme především Evropané a chce-me jimi zůstat.“

A to je jedno z hlavních poslání brusel-ské kanceláře. Má za úkol monitorovat děnív Evropském parlamentu a dalších evrop-ských institucích, má nabízet informacea vzdělávací programy, týkající se evropskéžidovské komunity, a má v případě nutnostiaktivně prosazovat její zájmy. Nejčerstvěj-

ším příkladem je diskuse o rituální porážce.S návrhem na její regulaci přišli do Bruseluochránci zvířat. Přestože její iniciátoři mělipředevším na mysli zákaz porážek běhemněkterých muslimských svátků (probíhají-cích často doslova na ulici), dotkla by senavrhovaná úprava i šchity a prakticky by jiznemožnila na celém evropském konti-nentu. Byly sice vyjednány některé výjim-ky, nyní však hrozí spotřebitelské označenítakto vyrobeného masa, což je považovánoza diskriminující. Bude proto důležité, abyzástupci EJC přesvědčili evropské záko-nodárce o změnách v navrhované legis-lativě. Podle prvních signálů to vypadá, žese jim to podaří.

Brusel není jediným místem, kde se kon-gres snaží o navázání vztahů s politickýmiinstitucemi a s významnými osobnostmi.Nedávno předal jeho prezident Moše Kan-tor první Medaili tolerance španělskémukrálovi Juanu Carlosovi. Pod záštitou EJCse konal také významný summit politikůbývalé Jugoslávie v Dubrovníku, úspěchyna mezinárodní politické scéně zaznamena-lo i tzv. Lucemburské fórum, které sdružujeatomové fyziky a politiky, upozorňující nanebezpečí nukleárního Íránu.

PŘELOMOVÁ KONFERENCEAle vraťme se do Bruselu. Ten se stal ne-dávno dějištěm další významné konference,o níž mnozí mluví jako o přelomové – sešlise tu zástupci evropských židovskýcha muslimských obcí, včetně mnoha rabínůa imámů. Shodli se na několika důležitýchzásadách, např. na nutnosti rámcové doho-dy států EU, která by postavila mimo zákonprojevy rasismu, antisemitismu a xeno-fobie. „Dílčí úpravy platné v legislativáchjednotlivých zemí nestačí, měla by vznik-nout jedna právní norma, platící ve všechčlenských státech,“ prohlásil Kantor. Ten setaké sešel s předsedou Evropské rady Her-

manem Van Rompuyem, kterého upozornilna masivní nárůst antisemitismu v Evropě.Zmínil i ty nejkřiklavější případy, např. vý-roky starosty švédského Malmö, podle ně-hož se mají místní Židé veřejně distancovatod politiky Izraele, aby zabránili projevůmantisemitismu. To ostatně není názor nijakvýjimečný, zazněl dokonce z úst jednohoz nejvyšších představitelů Evropského par-lamentu v minulém funkčním období bě-hem soukromého rozhovoru s delegacíEJC. Její členové (včetně autora tohotočlánku) se tehdy proti tomu ostře ohradili

a onen politik velicerychle změnil názor.

„Boj proti antise-mitismu a rasismu jestejný pro všechny ži-dovské komunity

v Evropě,“ říká Raya Kalenová. „V někte-rých zemích máme však velmi pozitivnízkušenosti, například v České republicea v poslední době i v Polsku.“ To ostatnězaznělo i na semináři, který bruselská kan-celář Evropského židovského kongresuuspořádala v polovině listopadu. Prvotnímzáměrem bylo pozvat na takovéto setkáníeuroposlance ze zemí Visegrádské čtyřky.Seminář navázal na úspěšnou prezentacivýstavy Židovského muzea v Praze Zmize-lí sousedé, která byla představena přímov prostorách Evropského parlamentu,v sále Yehudi Menuhina. Její organizace seujal Ústecký kraj a spolupracoval na níi Evropský institut odkazu šoa (ESLI). Na-vazující seminář byl původně koncipovánjako prezentace, kde se představí židovskékomunity všech čtyř zemí Visegrádu, zá-měr se však podařil jen zčásti. Nakonecšlo spíše o komorní akci s několika desít-kami účastníků. Většina českých europo-slanců se omluvila s poukazem na datum –17. listopadu, tedy státní svátek. To siceorganizátoři věděli, avšak počítali s tím, žeeuroposlanci se řídí bruselským kalendá-řem, nikoli pražským. Dalším faktorembylo konání sjezdu frakce Evropskéhoparlamentu S & D (uskupení socialistůa demokratů v EP) v Budapešti.

UVIDÍME Přesto lze setkání považovat za velmi ús-pěšné. Vedle toho, že byl dán prostor proprezentaci FŽO, došlo i k mnoha osobnímsetkáním se zástupci administrativy Ev-ropského parlamentu a dalších institucí,sídlících v Bruselu. Bylo tu také několikeuroposlanců z Polska, kteří soukroměi veřejně vyjadřovali své sympatie vůči ži-dovské komunitě. Ostatně Polsko bude –po Maďarsku – v roce 2011 předsedat Ev-ropské unii. Tak uvidíme. TOMÁŠ KRAUS

(K EJC více na www.eurojewcong.org.)

VĚSTNÍK 1/2011 3

JAK TO CHODÍ V BRUSELUPříznivci spikleneckých teorií mohou být zklamáni

JITRO (2M 18,1–20,23)„A neprahni po ...“ (2M 20,14)

Vrcholem tohoto biblického oddílu je De-set přikázání, která i po 4000 letech zůstávajínejvýraznějším předpisem pro lidskou mo-rálku, jenž se na našem světě zrodil. Vzápětípo odměřených, ale majestátních příkazechnásleduje zdánlivě povrchnější dodatek. Pronaši dobu, již trápí ekonomické problémy, jevšak překvapivě aktuální: „Proto nedělejtežádné stříbrné božstvo, ani zlaté nedělejte semnou!“ (2M 20,19)

Modlářství lze definovat tak, že našínejvyšší hodnotou není Hospodin, pán lás-ky, trpělivosti a morálky (2M 34,6), alejiné ideály, které jsou nám konečným cí-lem a smyslem. Hospodin je „žárlivýbůh“, touha po zlatě a stříbře jako nejvyš-ším cíli se s věrností jemu nesnáší, i kdybyse „nevěrník“ modlil třikrát denně.

V dnešní době není problém mít něčeho„dostatek“, ale spíše s tím, že „dost“ nemá-me nikdy. Nejzajímavější lekci v ekonomicemi kdysi, v osmé třídě brooklynské ješivy,dal náš ředitel rav MenachemManus Mandel. Zeptal se nás:„Kdo je bohatší: ten, kdo má stodolarů, nebo dvě stě?“ „Dvě stě,“odpověděli jsme jednohlasně.„Nemusí to tak být,“ vysvětlilnám rabi. „Pamatujte si, že bo-hatství se bohužel neměří množ-stvím prostředků, které člověkmá, ale tím, kolik si myslí, že muschází. Většina lidí by ráda svůjmajetek zdvojnásobila; takžeten, kdo má sto dolarů, chce mítdvě stě, chybí mu tedy stovka.Ale ten, kdo má dvě stě, touží potom, aby měl čtyři sta, takže muchybí dvě stovky. Neznamená totedy, že člověk se stovkou je bo-hatší, protože se domnívá, že muchybí méně než tomu, kdo má dvě stovky?“

Mandelův postřeh o tom, že když mámeněčeho hodně, chceme mít ještě víc, byllekcí o chamtivosti. Tu definuje Websterůvvýkladový slovník jako „sobeckou a ne-přiměřenou touhu vlastnit čehosi (např.peněz) víc, než člověk potřebuje“. Součas-ný svět nám ukazuje, že přikázání „ne-prahni po...“ je trefou do černého. Chamti-vost vede k „madoffovské“ ztrátě morálky,protože nezřízená a stále silnější touha mítvíc umlčuje „tichý“ hlas Boha.

Nestačí jen vyhovět liteře zákona, nále-žitá služba Bohu potřebuje, aby člověk po-chopil ducha zákona. O rabim z Kotzku seříká, že jednou pravil: „Mitnagdim jsoumodláři, protože otrocky slouží soustavěžidovského zákona; zatímco my, chasidim,sloužíme Bohu lásky a pravdy.“ Kdyby senaše společenství soustředilo víc na hod-

noty, které vyznávali proroci, pak bychomnepodléhali hodnotám peněžního zisku.

Židovské „uctívání“ litery zákona –v kontrastu s věrností jeho vnitřnímu du-chu – se ukázalo například při skandálu,který vypukl loni v Izraeli. Zjistilo se, žena jatkách pracují ve zcela nelidskýchpodmínkách zahraniční dělníci a že se tam

nakládalo necitlivě se zvířaty určenýmik porážce. Situace si vyžádala zásah vládya jeden z nejváženějších odborníků na ka-šrut (a představitel agentury, která vydáváosvědčení o kašrutu) poté vydal prohláše-ní, že kašrut znamená vyhovět určitým ri-tuálním standardům týkajícím se masa.Jaké dělníky k tomu najmete a jak ses nimi zachází, to je jiná záležitost, kteroumusí řešit podle svých standardů policie.

Tento pohled naprosto nechápe smysl zá-konů kašrutu. Ignoruje skutečnost, že zákazjíst maso a mléko dohromady vyjadřujeBible v pojmech ohleduplnosti a citlivosti:„...nevař mládě v mléce jeho matky!“(2M 23,19) Podobně je definován příkaznasolovat maso, než je uvaříme: „Ale buďpevný, co se týče zákazu krve, protože krev,to je duše, a ty maso s duší nejez!“(5M 12,23) Bible se zcela jasně snaží cvičit

nás tak, abychom vnímali samotnou po-chybnost toho, že jíme maso. Snaží se, aby-chom byli citliví ke všem živým tvorům,hlavně k lidem, našim bližním.

Nesmíme připustit, aby bůžkové ze zlataa stříbra odsunuli na druhou kolej Bohaskromnosti a morálky. Teprve když se po-jem „pobožný Žid“ stane synonymem pro„eticky jednajícího člověka“, budeme mocinaplnit poslání naší smlouvy s Hospodinem.

MIŠPATIM (2M 21,1–24,18)„Služte Hospodinu, svému Bohu, aby že-hnal tvému chlebu a tvým vodám a odstra-nil z tvého nitra nemoci!“ (2M 23,25)

Moše Maimonides, významný sefardskýfilosof a halachista (11.–12. století), začínásvé dílo Zákony modlitby takto: „Modlit sekaždý den je kladným přikázáním, neboť jepsáno ,budeš sloužit Hospodinu, svémuBohu‘. Moudří učili podle tradice, že tato,služba‘ se týká modlitby, neboť je psáno,služte mu celým svým srdcem‘ (5M11,13). K tomu naši moudří učili: Co je

služba srdce? Modlitba!“ Biblic-ký pramen pro modlitbu se tedyodvozuje od naší sidry Mišpatim(doslova zákony).

Je zajímavé, že modlitba, kte-rá je tak zásadním náboženskýmprožitkem, se neodvozuje odpřesněji formulovaného zdroje,jenž by jasně pravil: „Budeš semodlit.“ V Bibli takové přikázá-ní nenaleznete. Navíc spoustalidí zjišťuje, že modlit se není takjednoduché, zvláště když to máčlověk činit každý den a tak, abyjeho modlitba měla smysl a účel(kavana).

Je zaznamenáno, že když serav Šneur Zalman z Ljady(1745–1812), zakladatel Chabad

chasidut, rozhodl vstoupit do chasidskéhoučiliště v Meziriči a nikoli do voložinskéješivy, vysvětlil svůj krok rozčilenémutchánovi takto: „Ve Voložinu mě naučí, jaksprávně studovat složité texty; ale v Meziri-či mě naučí, jak se modlit. Je mnohem těžšíučit se modlit než učit se, jak studovat.“

Řekl bych, že pokud si Maimonides vy-bral jako biblický zdroj pro modlitbu právěnáš verš, něco důležitého tím chtěl sdělit.Co to bylo? A jak bychom měli definovatmodlitbu? Jako činnost, při níž se člověkodevzdává Bohu, nebo spíše jako způsob,jímž hledá člověk u Boha sílu?

Rád bych ještě připomněl Rašiho složi-tou interpretaci verše, který jsme četliv synagoze před dvěma týdny: Egypťanépronásledují Izraelity, aby je donutili vrátitse do egyptského otroctví, před Židy serozkládá Rákosové moře. Ochromí je hrů-

4 VĚSTNÍK 1/2011

SIDRYPRO TENTO

MĚSÍC

Poté, co dokončila modlitbu, obléká se Júdit do šatů veselosti, aby ke slávě Božípřemohla Holoferna. Hans Holbein ml., 1523–1530.

za a modlí se k Bohu. Mojžíš se jim snažípomoci, a tak i on začne naříkat a volatHospodina. Dostane se mu překvapivé od-povědi: „Hospodin totiž řekl Mošemu: ,Cona mne křičíš? Pověz synům Jisraele, ať sedají na pochod.‘“ (2M 14,15) Raši dialogvysvětluje takto: „Svatý, Budiž požehnán,řekl (Mojžíšovi): Teď, když jsou Izraelitév takové nouzi, není čas na zdlouhavémodlitby.“ Ale kdy bychom se tedy mělipohroužit do „zdlouhavé“ modlitby – kdyžnám nic neschází? Co tím chtěl Raši říct?

Domnívám se, že když Raši psal svůjkomentář, myslel při tom na pozoruhod-nou agadickou pasáž. Odehrává se po zni-čení Druhého chrámu, rabi Josi vstupujemezi ruiny zbořené synagogy, aby se mod-lil za vykoupení; setká se tu s prorokemElijášem, který na něj spustí: „Měl sesmodlit za vykoupení, když se silo, stavělo,nebo když se vedla válka za vykoupení, neteď a tady, mezi beznadějnými troskami.“Když se člověk bojí nepřítele, pak se po-modlí krátkou modlitbu, ale měla by to býtmodlitba doprovázená lidským činem,jeho snahou. (BT Berachot 3a) A tohlepřesně říká Bůh Mojžíšovi: Teď není časna dlouhé modlitby, ať sebou Židé mrsk-nou a vstoupí do mořských vod. Až se Iz-raelité dají na pochod k vykoupení, Hos-podin jim určitě pomůže.

Z tohoto pohledu chápeme i Maimonidůvzdroj pro modlitbu, který je vrcholem části,jež začíná o pět veršů dřív: „Hleď, posílámpřed tebou posla, aby tě chránil na cestěa přivedl tě na místo, které jsem připravil.Střez se před jeho tváří a buď poslušen jehohlasu, nevzpírej se mu, protože mé jméno jev jeho nitru a neodpustí vám špatnost! Bu-deš-li poslušen jeho hlasu a konat, co po-vím, budu nepřítelem tvých nepřátel a tvéutiskovatele budu utiskovat. Neboť můj po-sel půjde před tebou, přivede tě k emorej-skému, chetitském, prizskému, kenaánské-mu, chivejskému a jevusejskému kmenia zničí je. Nekoř se jejich božstvům, neslužjim a ani nenapodobuj jejich kult, do po-sledního je rozmetej a zboř jejich pomníky!Služte Hospodinu, svému Bohu, aby žehnaltvému chlebu a tvým vodám a odstranilz tvého nitra nemoci!“ (2M 23,25) Z kon-textu posledního verše je jasné, že modlitbanemá vyjadřovat naprostou oddanost Bohu,bezmoc a závislost národa či člověka; je tospíše žádost o posílení a kuráž, touha dodatsi odvahy od staršího partnera, kterého vážesmlouva k tomu, aby s námi putoval nadlouhé a obtížné cestě k vykoupení.

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vy-brala a přeložila Alice Marxová. Biblickécitáty jsou převzaty z překladu rabihoE. K. Sidona.)

VĚSTNÍK 1/2011 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – leden 2011

Staronová synagoga31. 12. pátek začátek šabatu 15.51 hodin1. 1. sobota VAERA 2M 6,2–9,35

hf: Ez 28,25–29,21mincha 15.30 hodinkonec šabatu 17.05 hodin

6. 1. Roš chodeš ševat7. 1. pátek začátek šabatu 15.58 hodin8. 1. sobota BO 2M 10,1–13,16

hf: Jr 46,13–28mincha 15.45 hodinkonec šabatu 17.13 hodin

14. 1. pátek začátek šabatu 16.08 hodin15. 1. sobota BEŠALACH 2M 13,17–17,16

hf: Sd 4,4–5,31mincha 16.00 hodinkonec šabatu 17.21 hodin

20. 1. čtvrtek TU BI-ŠVAT

21. 1. pátek začátek šabatu 16.18 hodin22. 1. sobota JITRO 2M 18,1–20,23

hf: Iz 6,1–7,6; 9,5–6mincha 16.00 hodinkonec šabatu 17.31 hodin

27. 1. čtvrtek Den památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti

28. 1. pátek začátek šabatu 16.30 hodin29. 1. sobota MIŠPATIM 2M 21,1–24,18

hf: Jr 34,8–22; 33,25–26mincha 16.15 hodinkonec šabatu 17.41 hodin

V sobotu šachrit (ranní modlitba) od 9 hodin.Každý všední den maariv (večerní modlitba) od 19.30 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.30 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin.

Jeruzalémská synagogaBohoslužby se konají každou sobotu od 9 hodin.

V pátek večer se zde bohoslužby nekonají.

Bejt Simcha (Maiselova 4, Praha 1)

Kabalat šabat každý pátek od 18 hodin.

Český výbor KKL-JNPVás srdečně zve na společnou oslavu svátku Tu bi-švat,

která se bude konat dne 19. 1. 2011 v 18.00 hodin v jídelně ŽOP, Maiselova 18, Praha 1. Vstupenky k dostání v pokladně ŽOP.

Cena pro člena obce – 110 Kč, pro hosty 220 Kč.

Joseph M. Davis (nar. 1960) je profesoremžidovského myšlení na Gratz College v Mel-rose Park (Pensylvánie). Gratz College, kte-rou založil již roku 1895 židovský filantropHyman Gratz, je vysoká škola zaměřená najudaistiku a další související obory, napří-klad židovské vzdělávání. Klade důraz naotevřenost – vítá studenty ze všech existují-cích proudů současného judaismu a nevylu-čuje ani nežidovské zájemce. V nakladatel-ství Sefer brzy vyjde český překlad knihyprofesora Davise o rabim Jom Tov Lipman-nu Hellerovi (1578–1654), významnémučenci s fascinujícím životním příběhem,který strávil delší část svého života v Praze.

Pane profesore, jak jste se dostal k ději-nám židovského myšlení?Vyrostl jsem v rodině, která se zabývalajudaistikou natolik, že se snad dá říci, že jenám to vrozeno. Jeden z mých strýců, Ja-cob Katzenstein, byl biblista a sepsal ději-ny města Tyru. Jeden z prastrýců vydal ně-kolik knih o Josephu Flaviovi a o FilonoviAlexandrijském a jiný, Israel Friedlander,se věnoval dějinám Židů ve středověkua pod islámem. Také maminka se zajímalao historii, i když spíše o lokální dějinyNové Anglie. Napsala několik knih o his-torii mého rodného města Providence.Můj otec je matematik, a když jsem vyrů-stal, přátelil se s lidmi, kteří se zabývali naBrownově univerzitě dějinami matemati-ky, ale zajímali se i o jiné obory: někteřío astrologii nebo o arabskou magii, jinío klínopis a další témata. Jako kluk jsemtomu všemu s nadšením naslouchal.

Jaký jste měl vztah ke svému dědečkovi,Louisi Finkelsteinovi, který byl klíčovouosobností amerického judaismu?Dědeček mě hodně ovlivnil. Byl rabín,významný židovský učenec. Působil jakoředitel newyorského Jewish TheologicalSeminary (JTS) od čtyřicátých let až asido roku 1970, tedy v době, kdy JTS před-stavoval jedno ze světových center židov-ského vzdělání. Řada mých učitelů bylajeho žáky, například Jacob Neusner. Děde-ček mne povzbuzoval ve studiu judaismua také dějin. K jeho šabatovému stolu pra-videlně usedali židovští učenci, předevšímSaul Lieberman, který byl dědovým nej-bližším přítelem. Rozhovor se často stočilna židovské myslitele, třeba na Harryho

Wolfsona, kterého měli rádi, nebo na So-lomona Zeitlina, kterého rádi neměli.

Dědův newyorský byt byl od podlahy kestropu napěchován knihami. Když mi byloasi čtrnáct, všiml si, že čtu Židovskou válkuJosepha Flavia, a tak mi koupil můj vlastnívýtisk – zrcadlové vydání v řečtině a ang-ličtině, jako pro dospělého učence. Užpředtím, když mi bylo asi osm, mi koupildějiny Francie pro děti – ve francouzštině,kterou jsem se naučil až na gymnáziu. Alezase – mělo to vypadat dospěle.

Uvažoval jste někdy, že byste se od ro-dinné tradice odchýlil a věnoval se zcelajiné profesi?Nepamatuji si, že bych kdy chtěl být ně-čím jiným než historikem. Vyjma dějin

a judaismu vlastně nemám žádné další zá-jmy. K židovské historii jsem se dostalkrátce po zmíněné příhodě s francouzskouknížkou. Bylo mi devět a strávil jsem s ro-diči jaro v Izraeli. Bydleli jsme v Rechovotv bytě, ve kterém nebyly žádné anglickéknihy kromě Bible. První knihou o židov-ských dějinách se tak staly biblické knihyLetopisů. Byl jsem nadšený.

Kteří učitelé vás nejvíce ovlivnili?Měl jsem štěstí na množství vynikajícíchučitelů a nemohu ani všechny jmenovat.Profesor Philip Benedict na Brownověuniverzitě mne přivedl k zájmu o 16. a 17.století. Profesor Twersky na Harvardu vedlmoji dizertaci. Disponoval nesmírnou eru-

dicí, avšak byl velice náročný. Traduje sejeho následující výrok: „Poznámka pod ča-rou není něco, na co jste náhodou přišli. Jetím nejdůležitějším, co píšete.“ Co Twerské-ho polidšťovalo, byla jeho láska k judais-tům, kteří se zabývali středověkem. Hovořilo nich jako o svých „přátelích“ a spoustujich znal osobně. V jistém smyslu k nim cítilvětší náklonnost než k moderním Židům.

Zmínil jste Neusnera, o kterém se vy-práví řada historek. Zatímco Twerskybyl rezervovaný, Neusner je známý tím,že říká vše, co si myslí. Jsou si však po-dobní šíří svého záběru, svým veřejnýmpůsobením a přesvědčením, že jejichvýzkum se dotýká i současných Židů,a dokonce i Nežidů...Ještě bych rád zmínil rabiho WilliamaBraudeho, který mne učil na gymnáziu.Působil jako reformní rabín v Providence,kde jsem vyrůstal. Pracoval pro svou ži-dovskou obec a ve volném čase studoval.Vydal překlady některých midrašů a takéBialikovy Knihy legend. Rabi Braude bylpříkladným učencem. Přiváděl lidi k šílen-ství tím, že strávil několik týdnů překlademjediné věty. V jeho domě se scházela skupi-na, se kterou studoval Mišnu.

Kdo patřil k té skupině?V mé době ji tvořil rabi Braude, dva dalšíreformní rabíni, benediktinský mnich,penzionovaný katolický biskup ze Skandi-návie a já. Hebrejsky uměli o něco lépenež já, ale ne o mnoho. Nejlépe připravenýbyl vždycky benediktin, biskup hůře. Abynám rabi Braude mohl text Mišny vysvětlit,všímal si všech souvisejících komentářů.Rabi Heller, o kterém pojednává moje kni-ha, je znám především jako komentátorMišny. Všichni obdivovatelé Mišny, k nimžse počítám, k rabimu Hellerovi vzhlížejís úctou. Vlastně i můj dědeček milovalMišnu a znal ji celou zpaměti. Kdysi jsemse jej pokusil napodobit a naučil jsem seněkolik traktátů, ale to bylo vše a samo-zřejmě jsem je zase zapomněl. Můj děde-ček si Mišnu stále opakoval, aby ji neza-pomněl.

Jak jste se dostal k rabimu Hellerovi?Zmínil jsem již zájem o Mišnu. S Helle-rem jsem se nejprve setkal jako s jejím ko-mentátorem. Ale můj bližší zájem vzbudi-la následující příhoda, která se odehrála,když jsem chodil na gymnázium. Bylo topřed svátkem Díkůvzdání, který se slavív listopadu a připomíná první anglickéusedlíky v Americe. Kamarádi se bavilio plánech na oslavy, které tradičně vrcholívečeří, během níž se podává krocan. Jednaz učitelek, Marcia Kaunferová, zmínila, že

6 VĚSTNÍK 1/2011

ŽIDOVSKÝ RACIONALISTARABI JOM TOV HELLERRozhovor s americkým historikem Josephem M. Davisem

v její rodině se krůta nejí. Ptali jsme se,proč? Odpověděla, že v její rodině se tra-duje, že krůta není košer. Jak asi víte, krů-ta pochází z Nového světa a nikoli z Evro-py, jako brambory, rajčata nebo lamy.Někdy okolo roku 1600, jak tvrdila, přive-zl kdosi krůtu do Evropy a rabi Heller, kte-rý patřil k jejím předkům, byl dotázán, zdaje košer. Odpověděl, že nikoli. Od té dobyjejí rodina nejedla krůty, což samozřejměplatilo i o Díkůvzdání.

Dalším tématem, které se opakovaněobjevuje v knize o Hellerovi i ve vašichčláncích je problém racionalismu v ži-dovském myšlení.Právě židovský racionalismus mne rovněžpřivedl k Hellerovi. Ať už Heller krůtuspatřil, či nikoli, jisté je, že se silně zají-mal o přírodní vědy. Více než většina rabí-nů 16. století, a dokonce více než dnešnírabíni, i když srovnání není jednoduché.Nebyl sice přímo vědcem a žádný výzkumneprováděl, ale studoval astronomii a četlo ní tehdy dostupná díla v hebrejštině. Vesvé dizertaci jsem se věnoval racionalismua vědě mezi aškenázskými Židy v obdobímezi Rašim a osvícenstvím, tedy zhrubamezi lety 1050–1650. Heller představovalvynikající příklad významného aškenáz-ského talmudisty a halachisty, který sou-časně studoval přírodní vědy, Maimonidaa filosofii – v jistém smyslu byl tedy racio-nalista.

Je třeba zdůraznit, že tehdejší raciona-lismus se od toho dnešního lišil. Hellerůvracionalismus byl zbožný a dogmatický.Jako správný racionalista 17. století věřilHeller v magii a kabalu, v duchy a v zá-zraky. Myslel si, že svět je asi pět tisíc letstarý, že Slunce se otáčí okolo Země a žeteplotu nelze změřit. Nebyl tedy žádnýmžidovským Galileim (Galilei zkonstruovaljedny z prvních teploměrů).

Lze tedy Hellera vůbec označit za racio-nalistu? Rozhodně ano, ale je zapotřebí ur-čitého úsilí, abychom jeho racionalismusnalezli. Domníval se například, že židovštíchlapci by neměli studovat jen Bibli a Tal-mud, ale také přírodní vědy, především as-tronomii a geometrii. To je mezi ortodox-ními Židy diskutovaná otázka ještě dnes.Heller byl přesvědčen, že smí číst Euklei-da, jehož jméno zmiňuje, přestože nebylŽid. I to je velký problém z hlediska orto-doxie: Mohou Židé číst knihy sepsané Ne-židy? Souvisí s tím i skutečnost, že Hellerse domníval, že Nežidé jsou lidé. Můžetenamítnout, že to je snad samozřejmé, jsousnad kuřata? Avšak v dobové židovské te-ologii existovala silná neochota připustit,že Židé a Nežidé jsou svou podstatou stej-ní. A Heller to říká velmi otevřeně.

Souvisí téma židovského racionalismus vaším vlastním prožíváním judaismu?Do jisté míry ano. Žiji mezi ortodoxnímiŽidy, pro které, jak jsem zmínil, to jsouživé problémy. V jistém smyslu se jednáo otázky, jež si musí položit každý Žid,který se nad judaismem zamýšlí. Co simyslíme o Bibli? O rabínech? O mysticea kabale? Domnívám se (a zde navazuji naTwerského dědictví), že židovský raciona-lismus může mnohé napovědět modernímŽidům, a dokonce i Nežidům. Heller posu-nul kulturu svých současníků určitýmsměrem, a i když se jeho svět od našeho

liší, myšlenka, že máme odpovědnost zatvorbu naší kultury, je stále platná.

Z vašich článků mne vždy přitahovalastudie o Eliezeru Eilburgovi, kteréhojste pro dějiny židovského myšlení obje-vil jako osobu i jako autora. Jak jste najeho rukopisy narazil?Eilburga jsem nalezl, když jsem pracoval nasvé dizertaci. Pátral jsem po aškenázskýchŽidech, kteří studovali filosofii nebo přírodnívědy, a najednou se objevil Eilburg. Nepa-matuji si přesně, ve kterém katalogu jsem sivšiml, že měl kolem roku 1570 pořídit kopiiAvicenových spisů. Rozjel jsem se do NewYorku a příslušný rukopis vyhledal. Středo-věké rukopisy často obsahují spoustu věcísvázaných dohromady – části modlitebníknihy, soukromé dopisy, návod na výrobumýdla... Eilburgův svazek obsahoval něcoz arabské filosofie, kabalistické texty a takéčást zvanou „Deset otázek“, kterou měl pod-le katalogu sepsat sám Eilburg. Eilburg do tédoby nebyl vůbec znám a jeho texty nikdonečetl. Nedostal se ani do nejpodrobnějšíchencyklopedií. Přesto jsem si řekl, že se na ru-kopis podívám. Sedl jsem si ve studovněvzácných knih v JTS, začal číst a doslovajsem nadskočil na židli. Eilburg si totiž kladl

otázky jako: Proč bychom měli věřit v Tóru?Není snad pravda, že zmrtvýchvstání nedávážádný smysl? Jsou Židé skutečně vyvole-ným lidem? Neprošel snad judaismus odbiblických dob zásadními proměnami? Eil-burgův racionalismus byl jiný než Hellerův,nikoliv umírněný, ale radikální. Eilburg kladlotázky, které si běžně spojujeme s osvícen-stvím, avšak formuloval je nejméně o stoletídříve. Tím je zcela jedinečný. Eilburg byl na-víc německý Žid. Vyrostl v Braunschweigu,později žil v Polsku, v Itálii a poté – určitě veSlezsku, snad na Moravě, pak znovu v Itálii,asi se hodně přesouval. Otázky tohoto druhubychom snad čekali od španělského Židanebo od někoho, jako byl Spinoza, od někte-rého z conversos – marranů nebo snad oditalského Žida. A tady je najednou formulo-val aškenázský Žid z Německa.

Už nějakou dobu je známo, že aškenázštíŽidé 16. a možná již 15. století se k raciona-lismu stavěli spíše otevřeně. Povšimli si tohojiž mí učitelé, i když se dodnes jedná o sku-tečnost, která jde proti zavedeným stereoty-pům. Racionalismus byl pro aškenázskéŽidy fascinující a kontroverzní, jak dokládajíčasté polemiky. Situace se mění teprve ně-kdy po roce 1620, kdy začíná být racionalis-mus potlačován prosazujícím se protiracio-nalistickým proudem kabaly. V Hellerověpříběhu je to spíše smutná kapitola.

Lidé si často myslí, že každá následujícígenerace je vědě otevřenější než generacepředchozí. Po dlouhou dobu v 19. a 20. sto-letí tomu tak skutečně bylo, avšak neplatí tozcela obecně. Aškenázští Židé se od 20. let17. století na celé století vydali opačnýmsměrem. Samozřejmě lze namítnout, že ta-kový byl trend ve východní Evropě jako ta-kové a nejen mezi Židy. Skutečností všakzůstává, že v 16. století se odehrála jakásiaškenázská renesance, lze-li to tak nazvat,která se stavěla proti akademické ortodoxiia která byla později zapomenuta.

Pracujete v současnosti na nějakém za-jímavém tématu?Někdy v této době by měla vyjít má ediceEilburgových „Deseti otázek“ v periodikuHebrew Union College Annual. Ve stejnémperiodiku bych chtěl také vydat kratší Eil-burgův text, ve kterém píše o sobě. O Eil-burgovi bych chtěl následně napsat knihu.Zabývám se také souborem padesáti čtyř ji-diš dopisů z Prahy. Roku 1619 je napsali vestejný den pražští Židé svým příbuzným veVídni. Dokončuji o těchto dopisech článeka snad by z toho mohla být knížka s názvem„Praha roku 1619“. Doufám také, že sev roce 2013 podaří v Praze uskutečnit plá-novanou konferenci ke čtyřstému výročíúmrtí Davida Ganse a že se jí zúčastním.

PAVEL SLÁDEK

VĚSTNÍK 1/2011 7

Jom Tov Lipmann Heller: titulní list Megilat ejva.

Otevíráme na tomto místě sérii článků,věnovaných rabínským učencům, jejichspisům a publiku v období středověkua renesance. Budeme se zabývat myšle-ním a literárním odkazem židovských au-torů, které od nás dělí několik století. Jenněkolika z nich se podařilo vstoupit doobecného povědomí, a i tehdy je jejich ob-raz často nepřesný: Maharal nevytvořilgolema, Raši se neživil jako vinař, Ezechi-el Landau nebyl zapřisáhlým odpůrcemosvícenství. Naším cílem bude přiblížit ně-které méně známé rabínské osobnosti, spi-sy nebo debaty, které mezi sebou učencivedli někdy na vzdálenost mnoha tisíc mil,jindy napříč staletími. V úvodním dílu sebudeme zamýšlet nad vztahem mezi vzdě-láním, úctou ke knize a židovskou identi-tou. Toto téma mi připadá o to důležitějšínyní, v době, kdy se rozhoduje o zachová-ní, či zrušení jediného českého knihkupec-tví a antikvariátu specializujícího se na ži-dovskou literaturu.

JESTLIŽE NENÍ TÓRA,POKAZÍ SE I BĚH SVĚTAJistý učenec říká v Pirkej avot: „Jestliženení Tóra, pokazí se i běh světa, jestliže ne-funguje běh světa, naruší se i Tóra.“ A dodá-vá: „Jestliže není mouka, nebude ani Tóra,jestliže není Tóra, nebude ani mouka.“ Praž-ský Maharal si ve spise Derech chajim kladeotázku, proč druhý výrok zmiňuje moukua nikoli chléb, i dnes základní potravinu.Maharal odpovídá, že kdyby výrok dal dosouvislosti Tóru a chléb, znamenalo by topouze to, že člověk, který nepojedl chlebaa je hladový, nebude toho dne ani studovat.Podle Maharala, který ve svých spisechopakovaně zdůrazňoval blízkost chudýchTóře a vyzýval bohaté k jejich podpoře,má výrok obecnější a hlubší význam. Za-tímco chléb si člověk pořizuje každý den,mouku kupuje jednou za delší dobu. Člověktedy může mít dnes chléb, avšak nemá-li„mouku“, tedy jistotu obživy na delší čas,bude se strachovat o své přežití a studiumpřeruší, aby si je zajistil. Výrok tedy podleMaharala upozorňuje, že intelektuální ak-tivity nemohou přežívat jen ze dne na den,ale potřebují alespoň základní dlouhodobézázemí.

První výrok je neméně důležitý. Maharalvysvětluje, co přesně máme chápat pod ter-mínem „běh světa“ (derech erec): „Práce,kterou člověk koná, aby si zajistil obživua vše, čeho je mu ve světě třeba, sféra eko-nomiky a veškerý řád světa, podle kterého

se v něm člověk chová – to vše je obsaženove výrazu běh světa.“ Podle Maharala vý-rok říká, že navzdory tomu, že Tóra je zavr-šením stvořeného světa a stojí tedy výšenež derech erec, v jejich vztahu je přesto re-ciprocita a jeden bez druhého nemůže exi-stovat. Nikdo by si proto neměl myslet, ženarušení Tóry se jej nedotkne. Umenšenímvlivu nejvyššího intelektu, jímž je podleMaharala Tóra, dojde v našem hmotnémsvětě k porušení společenského řádu – lidénebudou dodržovat zákony a smlouvy, anise nebudou cítit vázáni společenskými pra-

vidly. Je tedy i v zájmu těch, kteří sami ne-studují a zabývají se světskými záležitost-mi, aby studium alespoň podporovali,neboť jeho úpadek by se v důsledcích dotkli jich samotných.

BOHATSTVÍ A STUDIUMMaharalovo porozumění oběma výrokůmodráží hodnoty a uspořádání židovské spo-lečnosti pozdního středověku a renesanceve střední a východní Evropě. Nejvýše naspolečenském žebříčku stáli příslušníciučeneckých elit. Jim náležela prestiž, vy-cházející ze vzdělání a náboženskoprávníautority. Vždyť právě příslušníci rabín-ských elit formulovali náboženskoprávnínormy a coby členové rabínských soudůdohlíželi na jejich dodržování. V aškenáz-ské oblasti byla zákonodárná funkce rabí-

nů pevně spojena se studiem Babylonské-ho talmudu a náboženskoprávních textův rabínských akademiích. Předseda rabín-ského soudu (av bejt din) byl často taképředstaveným místní ješivy (roš metivta).

V souladu s Maharalovou tezí o nezbyt-nosti podpory Tóry se na druhé místo spole-čenského žebříčku mohli dostat ti zámožníŽidé, kteří studium Tóry podporovali. Sicesami studovali jen málo, zajišťovali všakučencům podmínky, bez kterých by studiumnemohlo probíhat. Někteří zámožní Židépodporovali vzdělávací instituce (příklademmůže být podpora Maharalovy klausy Mor-dechajem Maiselem), ještě častější všakbylo spojení obchodnických a učeneckýchrodin sňatky. Otcové, kteří měli světské po-volání, usilovali o to, aby se jejich dcery

provdaly za syny významných rabínskýchučenců. Mladý pár se nejčastěji přestěhovaldo domu otce nevěsty, jejíž věno zajistilomuži možnost pokračovat ve studiu a zahájitrabínskou kariéru.

Izraelský badatel Jacob Katz ukázal, žepopsané spojení rabínských elit a vrstvyzámožných bylo do jisté míry motivovánopolitickou prospěšností. Je pravdou, žev mnoha konkrétních případech jsme ze-jména v renesanční době svědky vzájemnépodpory mezi rabínskými elitami a vrst-vou zámožných, někdy i na úkor méněmajetných. Z dlouhodobého hlediska všakmělo popsané uspořádání pro celou židov-skou společnost přínos, který jednotlivénedostatky vyvažoval. Zajišťovalo totiž re-lativní dlouhodobou stabilitu učeneckévrstvy navzdory vyháněním, přemrštěným

8 VĚSTNÍK 1/2011

ŽIDÉ A KNIHYÚvod k cyklu „Rabínské myšlení středověku a renesance“

Kresba Mark Podwal.

daním, epidemiím a pogromům, jimž muse-ly aškenázské židovské obce čelit. Naopakpřítomnost učenců a jejich intelektuální re-flexe dějinných událostí chránila židovskouspolečnost před duchovním vyprázdněním,zajišťovala integritu židovské identity a jejíkontinuitu v nejobtížnějších okamžicích.

LID KNIHŽidé jsou někdy nazýváni lidem knihy, ten-to přídomek je však nepřesný. Rabínský ju-daismus trvá na tom, že Mojžíšovi bylypředány na hoře Sinaj dvě části zjevení.Vedle Tóry psané také Tóra ústní ve formětradice, dále předávané z generace na gene-raci. I když část ústní Tóry existuje v zapsa-né podobě, její proud je z definice neuza-vřený a jeho nositeli jsou rabínští učenci. Jetedy zřejmé, že Židé nejsou lidem jedinéknihy, ale mnoha knih, z nichž některé ještěani nebyly napsány. Je však pravda, že stře-dověcí a renesanční Židé měli hebrejskouknihu ve zvláštní úctě a alespoň v tomtoohledu je přídomek oprávněný.

Nejvyšší posvátnost měl vždy svitekTóry. Již samotný jeho vznik doprovázelařada opatření, od pečlivého výběru perga-menu a inkoustu po rituální očistu písaře.Na svitek Tóry nebylo dovoleno sahat špi-navýma rukama a bylo zakázáno jej polí-bit bezprostředně po políbení manželkynebo dítěte. Naopak v okamžiku, kdy bylsvitek v synagoze vyňat ze svatostánku,bylo povinností povstat, při průchodu svit-ku jej pak každý věřící políbil.

Stejně tak ale mohly být svitek nebokniha použity jako ochranný amulet. Do-loženo je přikládání svitku k rodičce nebodítěti, jež nemohlo usnout nebo bylo ne-mocné, i když mnozí učenci takové chová-ní zakazovali. Sakralizace písma nemuselavždy knihy chránit, o čemž svědčí častávarování rabínů proti poškozování rukopi-sů vystřihováním volných listů nebo okra-jů stran pro psaní talismanů. Hebrejskýtext nesměl být jednoduše zahozen, ať užse jednalo o opotřebovanou knihu nebojejí část, heretický, avšak hebrejsky psanýtext, starou mezuzu, tfilin nebo i sekulárnítexty. Všechny takové předměty byly uklá-dány do tzv. genizy a teprve poté, co semateriál dostatečně rozpadl, příležitostněuloženy do země na hřbitově.

Patrně nejcharakterističtějším rysem ži-dovské knižní kultury je povinnost knihyzískávat, rozšiřovat, a především je půjčo-vat. I v dnešní době jsou například knihov-ny židovských univerzit v Izraeli i jindepřístupné nejen studentům, ale také veřej-nosti. V křesťanské společnosti středověkubránily volnému přístupu ke knihám zdiklášterů, které jediné vlastnily rozsáhlejšíknihovny. Ani později, kdy především

v souvislosti s rozvojem knihtisku začalyvznikat soukromé šlechtické nebo i měš-ťanské sbírky knih, neexistovala v křesťan-ském prostředí obecná morální povinnostknihy půjčovat.

CHASIDEJ AŠKENAZ A ÚCTA KE KNIZEPietistické hnutí Chasidej Aškenaz formu-lovalo na přelomu 12. a 13. století zvlášt-ní pravidla chování pro chasidim – zbož-né, kteří na sebe kromě běžných příkazůplatných pro všechny Židy uvalovali i doda-tečné povinnosti a omezení. Nejvýznamněj-ším spisem hnutí je Kniha zbožných (Seferchasidim), připisovaná Jehudovi benŠmuelovi he-Chasidovi (1140–1217),i když je zřejmé, že se na její redakci po-dílelo více autorů. Spis je nejdůležitějšímpramenem pro rekonstrukci nábožen-ských ideálů okruhu německých chasi-dim, v obecnější rovině je však cennýi pro studium lidové zbožnosti a zvykův židovských obcích střední Evropy. Kni-ha zbožných obsahuje mimo jiné řadu pa-sáží věnovaných knihám. Nalezneme zdevýroky nabádající k úctě ke knize:

Pokud člověk namočí nějaký list pergame-nu, ať jej nevkládá do knihy, aby jej usušil.

Spadne-li člověku pero současně na kni-hu a na oděv, musí nejprve očistit knihu.

Kdo drží v ruce knihu, nesmí tou rukouprojevit vztek tím, že by do knihy udeřilnebo někoho tou knihou uhodil. Zlobí-li seučitel na žáka, nesmí jej bít knihou ani žákse nesmí knihou bránit.

Pokud otec po sobě zanechal psa a kni-hu a má dva syny, není dovoleno, aby je-den ze synů řekl svému bratrovi: „Ty sivezmi knihu a já si vezmu psa.“ Člověk to-tiž nesmí použít knihu jako protihodnotu.

Kniha zbožných také často používá formumaasijot – mikropříběhů s morálním po-naučením, fungujících podobně jako stře-dověká křesťanská exempla. I v nich seopakovaně objevuje povinnost knihy roz-šiřovat a půjčovat:

Jistý chasid zemřel a zanechal po soběmnoho knih. Přišli dědicové a všechnyknihy prodali. A někteří zbožní lidé nadtím hořekovali. Jeden mudrc jim však řekl:„Nehořekujte. Povím vám, jakým hříchemsi zasloužil, že si dědicové knihy nenecha-li: Nepůjčoval totiž knihy lidem a tvrdil, žeje starý, a kdyby prý lidé knihy osahalia rozmazali text, nemohl by v nich číst.Člověk ale nemá takovýmto způsobemuvažovat. Pro člověka je dobré, pokud lidéstudují z jeho knih, i když v nich něco roz-mažou.“

KNIHY, ČTENÁŘI A MĚSTOOd sklonku středověku se v evropské kul-tuře četba stávala čím dál víc soukromouzáležitostí. Namísto těžkých foliantů, ře-tězy připoutaných ke čtecím pultům, seobjevují knihy kapesního formátu, kteréčtenáři umožnily skrýt se před zrakyostatních. V současné době se tento pro-ces završuje elektronickým prodejemknih přes internet a rozšířením elektro-nických edic, které jsou přes internet zá-kazníkovi obratem zaslány. Jakkoli mátento trend pozitivní stránky v rozšířenívýběru a někdy zlevnění, mohl by s se-bou nést i důsledky, jejichž dosah lze jenstěží odhadnout. Zmizí kniha postupněz veřejného prostoru? Jak by vypadaloměsto bez knihoven, knihkupectví a anti-kvariátů? Do jaké míry právě tato místačiní město něčím víc než jen dopravníkřižovatkou a v případě Prahy také životazbaveným turistickým panoptikem?

Židovská knižní kultura se dodnes odeuroamerické knižní kultury liší tím, žečetba a studium je stále ještě mnohem vícespolečenskou aktivitou. Talmud, který aš-kenázští učenci středověku položili docentra svého zájmu, je textem, který lzejen obtížně studovat potichu a o samotě.Obsahuje totiž jakoby stenografické záz-namy debat rabínských učenců, jejichžsmysl se ozřejmí jen tehdy, je-li text hlasi-tě předzpěvován a doplněn o slova, skrytámezi řádky. Velká část židovského píse-mnictví následujících století byla inspiro-vána právě studiem Talmudu a stejně jakoon se soukromé četbě vzpírá. I v dnešníchješivách studují Židé ve skupinách a na-hlas. Nejen o náboženské židovské knizei dnes platí, že nevede jen k další knize,ale také k lidem.

I na nás se proto vztahuje Maharalůvvýklad výroku z Pirkej avot. Nebudou-likolem nás knihy, projeví se to na celko-vém stavu naší společnosti. Město je pakmístem, kde se náš společenský životodehrává. Ulice, domy, obchody a institucejsou jakoby odrazem naší vlastní identity,na jejímž formování se současně podílejí.Když většina židovských představitelůpřed sto lety mlčela k asanaci bývaléhopražského ghetta, dávali tím tichý souhlass vymazáním části kolektivní paměti, kte-rá byla do zdí židovské čtvrti otištěna.Pomýšlí-li se dnes v Praze na StarémMěstě na zrušení knihkupectví s židov-skou tematikou, měli bychom si uvědo-mit, že tím měníme město „k obrazu své-mu“, a nejprve se tázat, co to vypovídáo našich společenských postojích a oče-káváních, o tom, čím jsme a čím chcemedo budoucna být.

PAVEL SLÁDEK

VĚSTNÍK 1/2011 9

1No ne! Abrahám zplodil Izáka! Tojsou věci!

2Strýčka Izáka si matně pamatuju. Byltenkrát voják.

3Zjama byl nepman. Svýho času ho za-vřeli. Slávabohu ne na dlouho.

4Jaša byl tlustý a pořád mlčel. A straš-ně moc jedl. Víc toho říct nemůžu.

5Bele se tenkrát podařilo sehnat místov optice na Sretěnce. Pracovala tampotom dlouho. Ostatně sehnala mipěkný obroučky. To si pamatuju.

6Mimochodem Moťkovi bude za měsícpadesát, ale blbec to byl a...

7A primářem v Grauermanově nemoc-nici byl tehdy jistej Boris Lvovič, je-jich vzdálenej příbuznej.

8Když Klára se Semjonem v jednačty-řicátym odjeli do Čeljabinsku, tak užtam taky zůstali.

9Ne, dopisy od Nauma už dávno ne-choděj. Nevím, jak se tam maj.

10Mosja všechno dělal sám. Měl zlatýruce.

11Myslím, že jí říkali Dora. Podle měnebyla tak docela normální.

12Klid, klid...

13Gesja celej den pila strašně silnej čaj,válela se neučesaná v županu,

kouřila jednu papirosu za druhou a čet-la romány. Doma měla pěknej chlívek!

14Dodík svejm dětem dělal mámu i tátui chůvu, zkrátka všechno.

15Bebě a Ráchel se odjíždět nechtělo.Zůstaly v Kyjevě. Řekly: „Kdo nás po-třebuje, takový starý báby.“ No a pak– však víte...

16Klid, klid...

17Solomon snad ještě žije. Jenom už todávno není Solomon, ale Semjon.

18A tak dozněly už písně...

19Matveje kupodivu v třiapadesátym ne-chali na pokoji. A to byl dost vysocepostavenej! Měl kliku...

20Abyste věděli, Marik se dožil dvaade-vadesáti let. A mimochodem – pálilomu to až do smrti.

21No ne! Dopis od Muly! To si hnedpřečtem...

22Všichni Goldmanovi zahynuli při aš-chabadském zemětřesení. Všichni doposledního. Ani nevím, kde je pohřbi-li. Možná dokonce nikde...

23A tak dozněly už písně, zbyl jen od-lesk ve tváři...

24Neříkejte nesmysly! Jednak se nejme-noval Jehuda, ale Jeremiáš. A Jehudabyl Ciljin příbuznej. Pamatujete siCilju?

25Oba prožili celý život v Žitomiru.

Nikdy nikam nejezdili. Jenom do eva-kuace. A hned zase zpátky. A tam takyumřeli.

26Gríša není jeho strýc, ale bratranec.Prostě velkej věkovej rozdíl.

27Klid, klid...

28Abyste věděli, Ráchel Lvovna vůbecvlastní děti neměla.

29Jeho první žena umřela už dávno.Myslím, že se jmenovala Berta. Nebotak nějak.

30Ljova nebyl vlastní, ale adoptovanej.Mimochodem ohromně schopnej kluk.

31Ze začátku chodily z Haify dopisy,potom přestali psát. No jo – každej másvůj život...

32Borjovi to bylo strašně líto. Strašně...

33A tak dozněly už písně, zbyl jen od-lesk ve tváři – na začátku byly řízné...

34No ne! Poslouchejte: „Ása zplodil Jo-šáfata.“ Lidi teda měli jména, jedenby si na tom zlámal jazyk.

35Nechali mu nějaký kroupy, konzervya odjeli na jih. Bože můj, co je to zaděti!

36Klid, klid...

37Prej jsou to vlastní sestry, a přitomStella je krasavice a Etja úplná opice.Jak je něco takovýho možný?

38Temočka neměla žádný vzdělání, alepálilo jí to jak ministrovi financí. Takyjí tak doma říkali.

10 VĚSTNÍK 1/2011

Lev Rubinštejn: RODOKMEN

39A tak dozněly už písně, zbyl jen od-lesk ve tváři – na začátku byly řízné,tklivé zase ve stáří.

40A jak všichni zpívali, jak tancovali!Jak měli doma vždycky veselo! Mys-lím Špicbergovy. Pamatujete si na ně?

41Ne, lepší to bude naopak: „Na začátkubyly tklivé, na konci zas měly říz.“Tak je to lepší, ne?

42Tak takhle... No a „Jákob pak zplodilJosefa, muže Marie, z níž se narodilJežíš zvaný Kristus“.

Z ruštiny přeložil JAN MACHONIN

Lev Rubinštejn (1947) se v poloviněsedmdesátých let proslavil jako autorunikátního literárního projektu: v sa-mizdatu vydal básně zaznamenané nastovkách kartotéčních lístků. „Vytvořiljsem svůj vlastní žánr – žánr kartoté-ky, který nejlépe odpovídal mým teh-dejším snahám vymanit se ze setrvač-nosti, z přitažlivosti plochého listupapíru,“ vzpomíná Rubinštejn na po-čátky toho, co bylo později nazváno li-terárním konceptualismem. Básně za-znamenané na kartotéčních lístcíchčasto sestávaly jen z krátkého souslovínebo dokonce jednoho slova vyjmuté-ho z kontextu. Důležitější než „básnic-ká síla slova“ pro něj vždy bylo slovojako takové a právě kontext, v kterémtoto slovo existuje – ať už jím v přípa-dě Rubinštejnovy poezie chápeme bílýprostor kartotéčního lístku, samotnoukartotéku nebo reálný životní prostor,v němž se čtenář kartotékou probírá.Tam všude lze hledat významy básní-kem minimalistou záměrně naznačené,nedořečené, zamlčené.

Za útržky rozhovorů, rozhovorů, kte-ré se zdají banální jako všechny ostat-ní, ale přesto se člověku bůhvíproč vry-jí do paměti, se rozprostírá daleko širšíkontext – zkušenost ne jedné, ale mno-ha generací, zkušenost celého jednoholidského života. Někdo potřebuje na se-psání memoárů tisíc stran, Rubinštejnsi vystačil s dvaačtyřiceti kartotéčnímilístky.

jm

Vedle Lva Rubinštejna, jehož text-kar-totéku jsme použili jako ukázku a sou-časně pozvánku k četbě, naleznete v le-tošní ročence příspěvky čtrnácti dalšíchautorů, domácích i zahraničních.

Polský spisovatel Stanisław Vincenz,narozený roku 1888 v karpatské vesniciSloboda Runguska a oceněný titulemSpravedlivý mezi národy světa, vzpomí-ná na východoevropské chasidy, jak jepotkal a poznal ve svém dětství. • Kate-řina Čapková se u příležitosti 85 let odzaložení spolku Brit Šalom zabývá čin-ností a cíli seskupení, do kterého patřiliGeršom Scholem, Martin Buber, HugoBergmann, Robert Weltsch a další aka-demici a intelektuálové tehdejší Palesti-ny. • Fritze Mauth-nera (1849–1923),rodáka z Hořic, spi-sovatele, filosofai novináře, připome-ne úryvek z jehovzpomínek Létapražského mládí. •O Židech, kteří žilina Kavkaze, píšeHana Kosejková vestudii Horští Židé. •Hana Ulmanová re-cenzuje v příspěvkuŽidé a černošiv Americe knihuJacka Salzmanaa Cornela WestaStřety v Zemi zaslí-bené: k historii černošsko-židovskýchvztahů ve Spojených státech, která vyšlav USA v roce 1997. • Americko-izrael-ská novinářka Donna Rosenthalová vě-novala izraelské operaci Solomon, bě-hem které bylo v roce 1991 do Izraelepřepraveno přes 14 000 etiopských Židů,kapitolu ve své knize Izraelci – Obyčejnílidé v neobyčejné zemi, kterou ročenkapřináší pod názvem Etiopští Židé v Zemizaslíbené. • Gerta Vrbová, původem zeSlovenska a žijící v Londýně, v osmde-sáti čtyřech letech dokončila druhou kni-hu vzpomínek. Ukázka z ní se jmenujeZrazená generace. • Z díla Ivana Klímyse v ročence objevují tři povídky: Čmou-ha, Vzkazy a Velmi krátká povídka o ba-lónku. Dvě z nich jsou věnovány období,které autor strávil převážně v koncen-tračním táboře Terezín. • Další autor zeSlovenska, který dnes žije v zahraničí(v Kanadě), je Chaim Cigan. V anglo-fonní oblasti si získal jisté renomé v žán-

ru sci-fi především anglicky psanou no-velou The Outsider. Jeho posledním dí-lem je dosud nevydaná trilogie Kde liškydávají dobrou noc. Ročenka otiskuje ka-pitolu Židovský pohřeb, odehrávající sev Praze a na Slovensku. • Básníky letoszastupuje Meir Wieseltier, současný iz-raelský básník narozený v Moskvě a žijí-cí v Tel Avivu. Toto město se ve Wiesel-tierových básních objevuje tolikrát a takvýrazným způsobem, že autor vstoupildo širokého povědomí jako skutečnýbásník Tel Avivu. • Také Alona Kimchise narodila roku 1966 v bývalém SSSR(ve Lvově), o šest let později se přistěho-vala společně s matkou do Izraele. Z jejíprvní sbírky povídek Já Anastázie se

v ročence objevujepříběh Zatmění mě-síce, který přesvěd-čivě dokládá její spi-sovatelské kvality. •Arnošt Goldflammá příspěvky hneddva: Přesně tak tobylo, doslova a Jed-nou tata rázně...V obou je hlavníosobou i zdrojempoučení autorůvotec, postava svéráz-ná i stereotypní zá-roveň, hovořící jazy-kem, jaký jsme oddob Karla Poláčkaneslyšeli. Oba příbě-

hy jsou součástí širšího cyklu, který pil-ný autor a dramatik jistě v dohlednédobě dokončí a vydá. • Jonathan Saf-ran Foer je pokládán za jednoho z nej-zajímavějších současných americkýchautorů. Povídka Základy interpunkcesrdeční nemoci pracuje vedle jazykai s grafickými symboly. • Jan VojtěchVolavka ve Vzpomínkách na matku píše:„Každý chlapec věří, že jeho matka jevýjimečný člověk. Tahle víra málokdypřetrvá pubertu. Ale můj obdiv k matcečasem jen rostl.“ Autor vzpomíná na his-toričku umění a poválečnou ředitelkupražského Židovského muzea Hanu Vo-lavkovou-Frankensteinovou. jd

Židovská ročenka 5771 /2010–2011/.Vydala Federace židovských obcí v ČR,272 stran, kresby Mark Podwal, na obál-ce detail vitráže Marca Chagalla. Dopo-ručená cena 195 Kč, cena v redakci Rch150 Kč.

VĚSTNÍK 1/2011 11

ŽIDOVSKÁ ROČENKA 5771

Nová výstava v Muzeu hlavního městaPrahy nazvaná Libeň – zmizelý svět náschce seznámit s historickým a kulturnímdědictvím svébytné pražské čtvrti, jejížmalebný kolorit s četnými vinicemi a used-lostmi byl přestavbami ve druhé polovině20. století již téměř úplně setřen. Zvláštnísekce výstavy je věnována dokumentacipamátek libeňského židovského města, kte-ré nás zajímají především.

Jméno Libeň je nejspíše odvozeno od pří-davného jména libý (krásný). Osada tohojména vnikla zřejmě ve 13.–14. stol. podélříčky Rokytky kolem dvou tvrzí, které stályna místě dnešního zámku a poněkud dálev Podviní. Do historie Libně se významnězapsali její majitelé z let 1520–1595 Bryk-narové z Brukštejna, kteří spojili panstvíLibeň a Podviní a přikoupili Kobylisy,Střížkov, Klecany a Brázdim. Do zdejší ži-dovské historie se zapsal hlavně královskýprokurátor Mikuláš Albrecht Bryknar, kterýse ujal Židů vypovězených z Prahy v letech1541 a 1557 a dovolil jim usadit se v Libni.

Židovské osídlení se značně rozrostlo popolovině 17. století, kdy tehdejší majitelhrabě Jan Hartvík udělil roku 1656 „svým“Židům privilegium samosprávy. O pět letpozději Libeň přešla do majetku StaréhoMěsta pražského a Libeňský zámek se stalsídlem staroměstských purkmistrů a pozdějiprimátorů. Po roce 1680 posílili libeňskoužidovskou obec Židé utíkající před morem,který zahubil jen v pražském ghettu tři a půltisíce obyvatel. V roce 1702 tvořili Židé již23 % obyvatel libeňského panství, další sempřicházeli z Prahy poté, co je vypovědělaMarie Terezie v březnu 1745: tehdy se ghet-to rozrostlo až na 766 osob. Podobné veli-

kosti dosáhlo židovské osídlení znovu až ve2. polovině 19. století: v roce 1860 Židé tvo-

řili 13 % (697 osob), roku 1880 dokonce22,9 % všech obyvatel Libně, pak však na-stal rychlý pokles: roku 1900 už pouze12,7 %. V roce 1898 byla Libeň povýšenana město, o tři roky později byla sloučenas Prahou jako její VIII. čtvrť.

Tehdy se již libeň-ské židovské městostalo příbytkem nej-chudších předměst-ských vrstev. Regu-lační plán z roku1922 počítal se zbo-řením ghetta a vý-stavbou činžovníchdomů. Od 30. let 20.století bylo židovskéměsto postupně bou-ráno, největší částpo roce 1952, v 60.a v 70. letech 20. stol.Donedávna zbývaloještě několik domův Koželužské ulici,tři z nich však zničilavelká povodeň v srp-nu 2002. Do dnešní-ho dne se tak z roz-sáhlého židovskéhoměsta dochoval jen dům s vnějším scho-dištěm a mansardovou střechou č. p. 561v Koželužské ulici a dva domy ve Voctářo-vě ulici – č. p. 595, kde míval hospoduAdolf Kohn (U Horkých), a č. p. 589 z po-loviny 18. stol. s pavlačí a zesílenýmizdmi proti povodním.

JUDENSTADT LIEBENŽidovská čtvrť se od 16. století vytvářelapostupně na jih od zámeckého areálu,

v prostoru oddělenémtokem Rokytky, kolemdnešní Koželužské,Vojenovy, Chocho-louškovy a Voctářovyulice. V roce 1661 jetu doloženo 12 židov-ských domů, které seběhem 18. století roz-rostly na celou čtvrťs 50 domy. Po zrušeníghetta patřila většinajeho území k admi-nistrativně samostat-né čtvrti ŽidovskáLibeň (Judenstadt),

která se v roce 1880 sloučila s osadouStará Libeň.

Židovské město se nacházelo v samotnémsrdci Staré Libně, v mírně klesajícím terénuod dnešní Zenklovy třídy kolem Koželužskéulice, která tvořila jeho hlavní osu. Při jejímzápadním ústí do Voctářovy stávaly také nej-cennější historické domy, především blokdvou až třípatrových domů č. p. 578–582.Zhruba uprostřed Koželužské stávala i původ-ní synagoga, údajně z konce 16. století. Z Ko-želužské vybíhala k severu Chocholouškovaa k jihu (k židovskému hřbitovu) Vojenova

ulice. Dále ke čtvrtipatřily dnes už zanik-lé uličky Jirchářskáa Kožní a domy na vý-chodní straně Voctářo-vy ulice, stojící původ-ně na břehu vedlejšíhovltavského ramene,které ze západu oblou-kem obtékalo celoučtvrť. Zástavbu tvořilyvětšinou patrové dom-ky, často s baroknímimansardovými stře-chami krytými šin-delem, dřevěnýmivnějšími schodištia pavlačemi, z nichžněkteré pocházelysnad ještě ze 17. století.

Vzhledem ke svépoloze při ústí Rokyt-ky do vedlejšího ra-

mene Vltavy byla židovská čtvrť pravidelněsužována povodněmi. K nejničivějším pat-řila povodeň v březnu 1845; zatopenou Li-beň tehdy navštívil i místodržitel arcivévo-da Štěpán a věnoval postiženým hojnoupodporu. Povodeň poškodila i starou syna-gogu tak těžce, že už se v ní konaly boho-služby jen výjimečně (zbořena byla údajněv roce 1862, později byl na jejím místě po-staven obytný dům, nedávno pak nevábnáadministrativní budova Metrostavu). V roce1874 bylo zasypáno rameno Vltavy obtéka-jící židovskou čtvrť, nebezpečí záplav všaknezmizelo: počátkem září 1890 postihla Li-beň další velká povodeň a nejvíce bylo opětpostiženo židovské město, v němž muselabýt řada domů stržena.

NOVÁ SYNAGOGA A STARÝ HŘBITOVPo katastrofě r. 1845 získali majitelé po-škozených domů v ghettu právo zakupovatnemovitosti ve výše položených oblastechLibně. Židé toho využili i ke koupi po-zemku pro novou synagogu v Ludmiliněulici (dnes Na Palmovce). Slavnostníhopoložení základního kamene se zúčastnilsám arcivévoda Štěpán z Vídně, pro nedo-statek finančních prostředků však byla

12 VĚSTNÍK 1/2011

ZMIZELÝ SVĚT LIBNĚZ ghetta zbyla jen synagoga a tři domy

Libeňská synagoga kolem roku 1910.

Plánek libeňského přístavu s ramenem Vltavy, které bylo zasypáno v r. 1874.

stavba dokončena až v roce 1858. Synago-ga stojí mimo území bývalého ghetta, zavýchodní stranou Zenklovy ulice (Primá-torské) na nároží ulic Na Žertvách a Lud-miliny. Mohutnou budovu v novoromán-ském slohu tvoří trojlodí s masivnímipilíři, valenou klenbou a ženskou galerií,vestavěnou do synagogy ze tří stran nadpředsíní a postraními loděmi, přístupnoudvěma postranními schodišti v západnímprůčelí.

Po roce 1941 byla budova využívánajako sklad konfiskovaného židovskéhomajetku, po válce jako skladiště, pozdějisklad kulis Divadla S. K. Neumanna (dnesDivadlo pod Palmovkou). V souvislostis výstavbou stanice metra Palmovka mělabýt synagoga v roce 1989 zbořena, v dů-sledku revolučních událostí byl však de-moliční výměr zrušen a libeňská synagogaje dnes nejstarší a nejlépe dochovanou sy-nagogou pražských předměstských čtvrtí.V roce 1994 byla vrácena ŽOP a svěřenado péče uměleckého sdružení Serpens,které ji od roku 1995 využívá jako výstav-ní a divadelní sál.

Starý libeňský hřbitov ležel jižně od ži-dovské čtvrti na táhlém stoupajícím po-zemku v prostoru mezi ulicí Vojenovou,Libeňským mostem a Dolním nádražím.Založen byl snad již koncem 16. stol.

(nejstarší náhrobek zjištěný v roce 1940měl prý dataci 1583), později byl několi-krát rozšiřován, pohřby zde byly ukládánydo 90. let 19. století (vedle Libně takéz Karlína a Holešovic), kdy byl roku 1893založen Nový libeňský hřbitov v Davíd-kově ulici. Poprvé byl starý hřbitov zmen-šen před rokem 1875 o jihovýchodní cíp,který zabrala nově budovaná železničnístanice, vstupní část hřbitova na severo-západě s obřadní síní a hrobnickýmdomkem zabrala ve 20. letech stavba Li-beňského mostu. Největší, střední částhřbitova s cennými náhrobky od 17. dokonce 19. století byla bezdůvodně zasypá-na několikametrovou navážkou při rozši-řování Libeňského mostu v roce 1965.Západní a jižní část hřbitovní zdi ještěstojí, zatravněný pozemek je označen po-

mníkem na památku obětí šoa libeňskéobce. Současné úvahy o jeho znovuodha-lení a rekonstrukci narážejí na nedostatekfinančních prostředků.

LIBEŇ ROSTEDevatenácté století je v dějinách Libněpřevratným obdobím – venkovská obec sepřeměnila v průmyslové předměstí, řada

viničních a zemědělských usedlostí sezměnila na továrny. Z Libně pocházelomnoho židovských řemeslníků a židovskérodiny přispěly ke vzniku řady zdejších to-váren. Několik podniků v židovském měs-tě pokračovalo v tradici jirchářství a kože-lužství. Největší z nich byla barvírna kůžíLibenia Ludwiga Jellinka č. p. 418, kterástávala mezi Voctářovou a Vojenovou ulicí(zbořena 2005); součástí podniku byla

chemická továrna,která vyráběla např.krémy na boty. Dal-ším kožedělným pod-nikem ve Vojenověulici byla jirchárnaS. Schönberger & synč. p. 112, která se spe-cializovala na výrobua barvení rukavičkář-ských kůží, rovněž ne-dávno zbořená. Najižním okraji ghetta

mezi Voctářovou a Vojenovou ulicí stávalataké Strojní přádelna, tkalcovna a barvírnaBratři Perutzové, od svého založení v roce1875 jeden z největších zdejších podniků.Na sever od ghetta v Povltavské ulici pra-covala barvírna a bělidlo na přízi Feitis &Kornfeld.

K libeňským zajímavostem patřila to-várna na dýmky Fritsch & Thein, zřízená1892 ve staré usedlosti Kotlaska č. p. 64;po první světové válce vystřídala luxusnísortiment výroba elektrotechnického por-celánu a elektroinstalačních potřeb. Zná-mým libeňským podnikem byla i továrnana chemické čištění Václava Jelínka č. p.406 v ulici Na Žertvách, založená roku1868 jako první svého druhu u nás.V roce 1912 měla Jelínkova prádelnaa čistírna v Praze 22 sběren a zaměstná-

vala 180 lidí. Na Sokolovské třídě bývalatovárna na krém Derby Otakara Bauman-na, továrna na knoflíky Ederer a továrnana výrobu lučebnin a tukových leštidelBratři Wurmové. Z dalších židovskýchpodniků v Libni uveďme podniky OttaKatze, Bohumila Hellera, bratří Fuchsů,Karla Weise, S. Kleina, dále firmy Orn-stein & Koppel, Sigmund Feigl, Knöpfler& spol., K. A. Wiesner, A. S. Engländerči Rudolf Holič.

VÝZNAMNÍ RODÁCIPodobně jako Praha, Hořovice, Slavkov(Austerlitz), Ústí (Aussig) či Třebíč dalai Libeň (Lieben) jméno mnoha zdejšímžidovským rodinám. Z přímých rodákůnemůžeme opomenout pedagoga a radi-kálního stoupence osvícenských reforemNaftaliho Herze Homberga (1749–1841),dále krajského rabína Prácheňska se síd-lem v Březnici (1840–1858) MarkusePollaka, dirigenta a zakladatele symfo-nického orchestru FOK Rudolfa Pekárka(1900–1974 Austrálie), spisovatele Arnoš-ta Lustiga (1926) či malířku Helgu Hoško-vou-Weissovou (1929). Asi nejznámějšíosobností spojenou s židovskou Libní ječeskožidovský spisovatel Vojtěch Rakous(1862–1935), který se tu usadil a provozo-val obchod s obuví na Primátorské ulici13, č. p. 252 (a je pohřben na Novém li-beňském hřbitově v Ďáblicích). V Libni žila pracoval rovněž spisovatel Bohumil Hra-bal, v jehož díle se objevují některé libeň-ské židovské motivy, např. svědectví o de-vastaci hřbitova a interiéru synagogyv memoárové próze Vita nuova (1991).

ARNO PAŘÍK

Výstava Libeň – Zmizelý svět, která jev hlavní budově Muzea hl. m. Prahy ote-vřena až do 20. 2. 2011, pokračuje v bu-dově ÚMČ Praha 8 (U Meteoru 6) – tzv.Bílém domě a na Libeňském zámku(Zenklova 35, otevřena do 14. 1. 2011).

K výstavě byla vydána obsáhlá publikaces reprodukcemi většiny vystavených foto-grafií.

VĚSTNÍK 1/2011 13

Židovský hřbitov o povodni v únoru 1920.

Továrna Otakara Baumanna, 1912.

Historicky nejcennější domy ghetta před asanací kon-cem 50. let 20. století.

Pokud si některý současný izraelský reži-sér zasluhuje přívlastek „evropský“, pak jeto zcela nepochybně Amos Gitaj. A to ne-jen proto, že část svého života prožil veFrancii, ale i pro jeho vyhraněný autorskýstyl, který má blízko k evropské umělecké

kinematografii. Jeho filmy, označovanékritikou za „vysoce konceptuální a stylizo-vané“, cílí na evropské intelektuální publi-kum a slaví zpravidla úspěch na zahranič-ních filmových festivalech. Naopak domav Izraeli jsou jeho filmy přijímány vlažně:vytýkáno je mu mimo jiné příliš jedno-stranné a zjednodušující podání izraelskéreality (Gitaj se angažuje na straně levico-vého tábora, což mu jistě přinejmenším veFrancii přidává body) a podbízivost evrop-skému vkusu. S určitou nadsázkou lze takpřirovnat jeho přijetí osudům díla MilanaKundery v Čechách, jenž se rovněž ve svévlasti cítí nedoceněn a svůj druhý domovnalezl ve Francii. Čtenáři po celém světěvnímali události v Československu na-mnoze optikou jeho knih – podobně jakose řada filmových nadšenců učí chápatdění na Blízkém východě očima AmoseGitaje.

Gitaje tak Francouzi považují trochu zasvého režiséra, a není divu, že se rozhodlizařadit na sklonku loňského listopadu jehoretrospektivu do programu pražského Fes-tivalu francouzského filmu. K vidění bylopět jeho snímků, čtyři hrané a jeden doku-mentární, z nichž film Kipur byl již v Rch4/2006 recenzován. Zde se zaměříme po-drobněji na tři snímky, nejprve se však slu-ší alespoň rámcově představit režisérovutvorbu jako celek.

REŽISÉR I NEZAUJATÝPOZOROVATELAmos Gitaj se narodil v Haifě v roce 1950a podobně jako otec, slavný architekt Bau-hausu původem z Německa, vystudoval

nejprve architekturu. Vojenská služba jejzastihla za jomkipurové války, které seúčastnil jako záchranář a kde také poprvévzal do ruky amatérskou kameru. Svůj pro-žitek tehdejších válečných hrůz vtělil o bez-mála třicet let později do svého částečně

autobiografického fil-mu Kipur (2000). Jehofilmařské počátky bylydokumentaristické. Napřelomu 70. a 80. letnatočil několik výraz-ných levicově angažo-vaných dokumentů,avšak poté, co izrael-ská televize odmítlavysílat jeho silně kri-tický dokument z prv-ní libanonské válkyDeník z bitevního pole

(1982), rozhodl se Gitaj odejít do Francie,kde setrval následujících deset let a začal sevěnovat také hrané tvorbě. K definitivnímunávratu do vlasti ho přesvědčily až politic-ké změny v Izraeli, podpis dohod v Oslua volební vítězství Jicchaka Rabina.

Gitajovy filmy mají snadno rozpoznatel-ný charakter: vyznačují se až hypnotickypomalým tempem a dlouhými nesestřiha-nými záběry, podbarvenými často výraznouhudbou. Náročná je jeho režisérská práces herci, které nezřídka zabírá v dlouhýchdetailech beze slov. Jako architekt profesí sidává záležet na kompozici a výtvarné slož-ce filmů, které někdy bývají vysoce esteti-zované. Soudržný pří-běh a dramatickávýstavba často ustupu-jí do pozadí, naopaksilný bývá v momen-tech, kdy z role vypra-věče přechází do rolenezaujatého pozorova-tele, jehož očima divákprožívá dění na plátně.Učebnicovým příkla-dem je bezmála osmi-minutový záběr z jižzmiňovaného filmuKipur, v němž sleduje-me úmorné, takřka nesnesitelné pachtění sevojáků blátivou krajinou posetou mrtvýmivojáky, mezi nimiž záchranáři hledají raně-né. Gitaj tu diváka nenechá vydechnout, nutíjej uvědomit si a spoluprožít v reálném časešedivou, ubíjející realitu války, která jev příkrém rozporu s běžným filmovým zpo-dobením, plným akce a hrdinství.

ZKOUMÁNÍ MINULOSTITematický záběr Gitajových filmů je širo-ký, jejich společným jmenovatelem jevšak zkoumání izraelské či obecněji ži-dovské minulosti a také aktuální společen-sko-politické situace, jejichž „autentickýa realistický obraz“ chce podat. Gitaj, kte-rý rád prohlašuje, že jednou z jeho klíčo-vých inspirací je „zkušenost exilu“, sesoučasně vždy pokouší o jakýsi pohledzvenčí, o neotřelou interpretaci historie.A tak podobně jako filmem Kipur zbavujeválku aury slávy a hrdinství, hledí ztvárnittaké odvrácenou tvář národních mýtůo válce za nezávislost ve filmu Kedma(2002). Jelikož Gitaje dlouhodobě zají-má také ženská problematika – neutěše-ným postavením ženy v ortodoxním ju-daismu se zabývá v úspěšném filmuKadoš (1999), promítaném svého časutaké v českých kinech – často bývají jehohrdinkami ženy, nejlépe ještě cizinky či Iz-raelky žijící delší dobu v zahraničí, z je-jichž perspektivy vnímá drtivou a ve svépodstatě absurdní realitu Blízkého výcho-du (viz filmy Free Zone z roku 2005 činíže diskutovaný snímek Stažení).

ZPRÁVY Z DOMUCelovečerní dokument Zprávy z domu(2006), první z filmů promítaných naFestivalu francouzského filmu, má ob-sáhlou historii: je vlastně koláží dvoustarších dokumentů, natočených postupněv letech 1980 a 1998, k nimž později re-žisér dotočil pokračování. Dokument sle-duje příběh jednoho jeruzalémskéhodomu a jeho židovských i původnícharabských obyvatel, kteří se postupně bě-hem desetiletí rozptýlili po arabském

i západním světě. Devadesátiminutovýfilm sestává z režisérových návštěv něko-lika hlavních protagonistů, kteří se s nímdělí o své politické názory, stěžují si naživotní těžkosti a listují rodinnými alby.

To vše je prokládáno režisérovým filo-sofujícím komentářem, v němž se mimojiné dozvíme, že podle Gitaje se dokumen-

14 VĚSTNÍK 1/2011

„EVROPSKÝ“ REŽISÉRO několika filmech izraelského autora Amose Gitaje

Scéna z filmu Alila. Foto archiv IFP.

Záběr z filmu Stažení. Foto archiv IFP.

ty podobají více archeologii, zatímco hra-né filmy mají blízko k architektuře. V ji-ném zamyšlení vypráví Gitaj známou cha-sidskou bajku o postupných generacíchcadiků, z nichž v každé další se vytrácíznalost magického působení na skuteč-nost, až nakonec v generaci poslední zbu-de jen ten, kdo vypravuje příběhy. Tou po-slední generací jsem já, míní Gitaj: škoda,že konkrétně v tomto filmu mu nelze takzcela dát za pravdu. Nejen že se divák ne-ustále ztrácí v ději, neboť ačkoli se jednáo dokument časosběrný, nic mu nepomáháorientovat se, kdo právě hovoří, v jakédobě a jakou má souvislost s „domem“,kolem něhož se vše točí. Navíc bohuželGitaj nedokáže ze svých „mluvících hlav“dostat žádnou skutečně zajímavou zpověď,příběh, nedaří se mu získat si důvěrusvých protagonistů. Vhled do individuál-ních osudů se tedy nakonec nekoná, a na-místo toho se režisér opájí nekonečnými,nic neříkajícími záběry beze slov, kterépůsobí spíše pseudoumělecky, než abyprohloubily divákovo poznání.

ALILAUrčitou vzdálenou příbuznost s předcho-zím dokumentem má i Gitajův hraný filmAlila (2003), natočený volně na motivy ro-mánu Jehošuy Kenaze. Ani ten nemá žád-nou ústřední postavu a jeho scénář opětvytváří jakousi mozaiku osudů obyvateljednoho nájemního domu na chudém po-mezí Tel Avivu a Jaffy. Zajímavý je v tom-to ohledu už sám název – alila znamenáhebrejsky „zápletka“, což je poněkud pa-radoxní v případě filmu, kterému zápletkav tradičním slova smyslu chybí, je to spíšespletenec více příběhů či pouhých výjevůizraelské každodennosti, který nemá žád-ný jasně daný dramatický počátek a končírovněž neuzavřeně, jako by byl jen výse-kem složité reality života.

Současně se jedná o Gitajův nejméněpolitický film, kde politiku překrývá zá-jem sociologický. Nejrůznější postavysoučasně režisérovi reprezentují všelijakéokrajové skupiny izraelské společnosti.A tak se tu objevuje dívka, která se tuv pronajaté garsonce schází s milencema hlasitým sexem ruší sousedy, dvojicerozvedených manželů, jejichž syn dezerto-val z armády, skupina gastarbeitrů z Číny,podivínský Rus či temperamentní maro-kánská policistka, jíž nemůže ve stísně-ném nájemním domě přijít na jméno starýpolský Žid, dosud pronásledovaný trauma-ty nacistických lágrů. Děj je sice zasazendoprostřed druhé intifády, která pronikádo některých scén skrze zprávy v rádiu,

(pokračování na str. 18)

K mnoha dosavadním publikacím brněnské-ho architekta J. Klenovského, který se už tři-cet let věnuje systematickému průzkumu,dokumentaci a rekonstrukci židovských pa-mátek na území Moravy a Slezska, přibylaknížka Židovské památky Zlínského kraje.

Dnešní Zlínský kraj byl vytvořen z částiValašska, části Slovácka a části Hané. Tétoetnologické různorodosti a historickým tradi-cím částečně odpovídá i vývoj zdejšíhožidovského osídlení. Nejstarší židovské obcese tu vytvořily ve 14. století v královském měs-tě Uherském Hradišti a v biskupské Kroměříži,o něco později vznikly významné náboženskéobce např. v poddanských městech Holešově,Koryčanech, Uherském Brodu a UherskémOstrohu. Většinou až v 18.–19. stol. pak rostlypočetnější židovské komunity i v hornatém

a lesnatém regionu Valašska, kde vzniklomnoho dalších náboženských obcí a modli-tebních spolků.

DOBRÝ PŘEHLEDŽidovskou historii jednotlivých lokalit zpracovalautor velmi přehledným způsobem v 19 abeced-ně řazených kapitolách, lišících se rozsahem pod-le množství a významu historických faktů i ne-movitých památek. (Kromě jmenovaných městjde dále o Brumov, Bystřici pod Hostýnem, Lu-hačovice, Napajedla, Nový Hrozenkov, Rožnovpod Radhoštěm, Slavičín, Valašské Klobouky,dvojměstí Valašské Meziříčí-Krásno nad Beč-vou, Velké Karlovice, Vizovice, Vsetín a Zlín.)

V „encyklopedických heslech“ jednotlivýchobcí najdeme např. popis důležitých historic-kých událostí, základní demografická data (po-čet a podíl židovských obyvatel), stručný vývojnáboženské obce s počtem zjištěných rabínůa přehled jejích institucí (mikve, špitál, ješiva,spolky), údaje o poloze, rozloze a stavebnímvývoji židovských ulic a čtvrtí, synagog, mod-liteben a hřbitovů s obřadními budovami.U nemovitých památek autor uvádí i jménaprojektantů, významné stavební detaily, dnešnívyužití budov, počet a typologii dochovanýchnáhrobků, údaje o devastacích i nedávných

opravách a rekonstrukcích. (Mezi významnýmiudálostmi, ke kterým došlo v jednotlivých ob-cích, by snad mohl být zaznamenán i první po-válečný československý sionistický sjezd, ko-naný roku 1946 v Luhačovicích.)

Jmenovitě jsou u jednotlivých obcí uvede-ni nejvýznamnější rodáci, včetně osobnostípůsobících v daleké cizině (více než 40jmen), ale také židovští podnikatelé a jejichzávody, které přispěly k ekonomickému roz-voji regionu (asi 40 jmen). Text knihy dopro-vází velké množstvím názorných ilustrací.Jde o reprodukce historických plánků ghettnebo vedut od 18. století, plánky dochova-ných židovských ulic a čtvrtí, archivní i novéplánky a architektonické nákresy synagoga dalších historických budov, situační plánkyhřbitovů, mnoho historických fotografiía kreseb dokumentujících někdejší stav pa-mátek i snímky jejich dnešního stavu.

MEZERY V ODKAZECHKnížku doplňuje velmi obsažný soupis litera-tury a pramenů o 102 položkách. Snad byl ten-to soupis sestaven už před několika lety, proto-že v něm chybí některé novější publikace(např. VI. svazek encyklopedie K. Kuči o měs-tech a městečkách z roku 2008 s texty o Uh.Hradišti, Uh. Brodu a Uh. Ostrohu). Autorvšak z neznámých důvodů neuvedl ani svouvlastní studii o židovské obci v Uherském Ost-rohu, která vyšla už v roce 2000. Soupis pra-menů by bylo možno doplnit i o upozornění nadůležité materiály v různých archivech. Např.ve fondech Moravského zemského archivu(prameny k nemovitým památkám v Brumově,Holešově, Kroměříži a Uh. Brodu), v Zem-ském archivu v Opavě (prameny ke Kromě-říži) nebo ve Státních okresních archivechKroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.Významné materiály jsou také součástí docho-vaných archivů kroměřížské a uherskoostrož-ské náboženské obce, uložených dnes v archi-vu Židovského muzea v Praze. Autor zřejměneuvádí archiválie mezi prameny záměrně,protože na ně pravděpodobně upozorňují užbibliografické odkazy v jednotlivých citova-ných knihách nebo tištěných studiích.

Součástí knížky je také přehledná mapkaZlínského kraje se zakreslením dochovanýchi zaniklých židovských památek. Pro úplnost byvšak neškodilo – v případě reedice – zobrazit namapce i další (v tomto vydání nezakreslené, alev textu knihy zmiňované) nedochované památ-ky, např. synagogy, hřbitovy a židovskou čtvrťv Holešově, Kroměříži, Uherském Hradišti,Uherském Brodu, Uherském Ostrohu a Valaš-ském Meziříčí. V každém případě však jdeo velmi informativní, potřebnou i graficky dob-ře zpracovanou publikaci, zaplňující další „regi-onální“ mezeru na našem knižním trhu.

Židovské památky Zlínského kraje (134stran, 150 ilustrací a mapka, vydala Krajskáknihovna Fr. Bartoše ve Zlíně jako 19. svazekvlastivědné edice Zlínský kraj). JIŘÍ FIEDLER

VĚSTNÍK 1/2011 15

ŽIDOVSKÉ PAMÁTKY ZLÍNSKÉHO KRAJEJaroslav Klenovský napsal potřebnou knížku

Kroměříž – separace žid. osídlení, 1727.

NAHOŘE Jistota? Ne,

recept nemám. A jistota umrtvuje,ta matka úzkosti. Společnost uťápláv kompromisy, nikdy živé stříbro. Nebezpečízklidňuje. Oči neotvírej,ať se otevřou samy; neboť všechno tu

ještě nikdy nebylo. Jisté je jen, co při zopakováníza stejných podmínek přivodístejný výsledek; já ale u snídanínejsem ten, kdo při vstávání,a dopravní ryk na Křižovnickém

náměstí, natožpak pohlavní styk, nikdy

dvakrát týž.Dej vlně v moři zakotvit...

Naproti tomu tenhle tvůrčí chlívek:Začínáme jako originál a končíme

co kopie.Opakovaně se brát jinak k sobě – rozumíš? Nebo se jí

z kalhotek vyklubekýlní pás a ty se vzbudíš předevčírem.Nikdy nejsi, kdos byl; jinak bys nebyla mohl bys bezdeše spát. Zatlučhřebík do paprsku! Však se poznám podle šatů – chyba lávky ještě tohle,ale pomůže ti stáhnout tvář z masky,kterou si nasazují druzí i navzájem;míní pak, že vládnou a vlastní,

zatímco musí(prolhaná preciznost), a vejce,z něhož vyklouzli, zítra by saminejradši ještě jednou snesli, aby si je rozklepli na pánvičku. Přijdou,spolehni se, přijdousi pro mne, dnes nebo zítra nebopozítří.

EPILOG Z NÁKLONNOSTINe že by nebyli, berani.

Kdo, když zabeklo, vposlouchal se mido ucha

trčivého? A i kdyby se ještě jednou vlna zapýřila a zvířila,překadeřila a zkroutila tišedo svých zhrzených prstýnků:

zahřála bypěšinu již nezřetelnou, zpustošenou, znovu k životu?

svedla byještě roznožmou chůzi skrze

obrácené,skrze do sebe vevrácené zrcadlo? –

Ach,třepeš kadeřemi; třepešhlavou na mých pohnutýchramenou, třepeš jí, jako byv ní něco obcházelo a bečelo, a tvéTy je nesvede svést ani k sobě,ani od sebe. „Zajisté“ (myslíš si)

„jsou důležitější věci než rozšířené panenkyv protějším pohledu; než záhada

rukavice; nežco napáchá hudba slovu; než vůněv hlase a tetelení v prstech u nohou;než srozumění úzkostiv rozpáleném nádechu k do-tknutí před krátkým spojením.“Ty si to myslíš, ale nevěříš, že to víš,a neproniká ti to váhavými údy.

Světlozdobilo stěny, mezi nimiž jsme seděli,křiklavou bělí a propastnou černí.

Avšak nám přijdou do cesty mnohem spíš louženež oceány, dává to našim loužím charakter hloubky jakosen, který se vyleje přes hranice spanía došplounává do ranního stolování;

jakoplamen, který prohloubí svůj vlastní

stín; jakoústa, která se rozevřou, aby splynula;

jako(necouvnu před žádným srovnáním)

ostříhanáhlava skopová.

Pro Barbaru

Franz Wurm strávil většinu života za hrani-cemi země, ve které se (v roce 1926) narodil.Ale tu část, jež ho zformovala především,prvních třináct let svého dětství, prožil v Pra-ze. V jeho poezii se to nedá přehlédnout, užjen když zapojuje česká slova do německéhotextu, jak to vůbec lze vídat u pražských ně-meckých literátů (Rilkův „pan Mráz“ z po-vídky Dlaň, Kafkův „Klamm“ z románu Zá-mek, Wurmova báseň „Smrt“). Nejde jeno kolorit, je v tom i lákavá možnost vyvolatnapětí mezi českým a německým význa-mem anebo prostě autora přitahuje strohýa rázný slovní tvar. „Mezijazykové napětí“hraje u Franze Wurma svou roli. V dětstvíslýchal i užíval celou škálu jazyků, vedleněmčiny i žargonové výrazy, vedle češtinyfrancouzštinu, v Oxfordu pak angličtinu a veŠvýcarech „schwyzerdütsch“. Nemluvěo operní italštině.

Když už jsme u hudby, ta je ve Wurmověpoezii jazykem základním. Především v tépoloze jeho básnění, která byla česky před-stavena knihou Rozevřená fuga (Prostor,2004). Nesmírná melodičnost veršů nesečasto záhadný význam, dokonce do té míry,že „nerozluštíme-li“ báseň, přesto nás jejímelodie u sebe podrží, takže básni rozumí-me už jen jako zpěvnému útvaru. Protožeale takový útvar nikdy není jen abstraktní,je na nás, zda vstoupíme i do nitra básně.Verše Rozevřené fugy jsou povahy smyslné,ve smyslu zcela konkrétním, dotykovém,tělesném. Franz Wurm psal ale ve stejnédobě, totiž brzy po svém druhém odjezduz Prahy, počátkem 70. let v Izraeli, docelajiné verše, z nichž dvě ukázky dnes uvádí-me. Druhá stránka jeho poetiky – chtělo byse říci: odvrácená – také pracuje s jazykem,ale daleko více reflektuje autorovo pobývá-ní ve světě. Na jeho kritickém pohledu sejistě podílejí i zkušenosti z normalizované-ho Československa.

Poéma Král na střeše (König auf demDach, 1997), z níž je naše ukázka, na plo-še více než osmnácti set veršů, nikoli ne-podobných hexametrům, především glosu-je a komentuje a zároveň citáty a aluzemivstřebává do sebe celek literatury. Osou jerozhovor dvou postav, které zjevně před-stavují různé póly uvnitř jediného člověka.Vedle kroužení kolem otázky po smysluživota se báseň dívá sarkasticky laděnýmpohledem na současný manipulovanýa o mnoho hodnot okleštěný svět. Spádřeči je rychlý, ba prudký, vtip se zbarvujedo černého humoru, nejjiskřivější verše setýkají toho, jak tu být jinak, jak stále zno-vu přicházet k sobě.

Překlad a text VĚRA KOUBOVÁ

(Franz Wurm zemřel 29. 9. 2010 ve švý-carské Asconě ve věku 84 let.)

16 VĚSTNÍK 1/2011

Franz Wurm

KRÁL NA STŘEŠE (úryvky)

Jsou životy větší než všechny příbě-hy, které se o nich mohou vyprávět.Na dveřích proti Janově nemocnič-nímu lůžku v pražské Ústřední vo-jenské nemocnici po dlouhé měsícevisel plakát s krásnou fotografií sedí-cího TGM. Říkal mu „dobrý Tomáš“a vedl s ním dlouhé rozhovory o dva-cátém století. Zažil z něj osmdesátdramatických let a ještě deset v dalšímtisíciletí. Teď odešel, a zbyl jenompříběh o klukovi z asimilované ži-dovské rodiny v česko-německé kul-turní střední Evropě, která v dobějeho dospívání zešílela. A on se jí po-stavil.

Historie se mu neděla. Neodehráva-la se mimo něj a on se nikdy necítiljako její předmět nebo nemohoucíoběť. Dějiny a události kolem něj bylyprostou, protože zákonitou součástíjeho vlastního svědomí a osobní spo-luzodpovědnosti. A také velmi osob-ní vzpoury proti davu, za kterýmvždy dokázal rozeznat velmi osobnízbabělosti, patolízalské čecháčkov-ství a tupé přitakávání moci. Pokudovšem v Československu či České re-publice vnímáte ohledy na „dav“,„dobu“, „režim“ a „dějiny“ jen jakovýmluvy za neochotu k zodpovědnos-ti a činu, musíte jít proti proudu –a nesmíte nenávidět. Činil tak s noble-sou a humorem. A s láskou k jazyku,v jehož používání byl mistrem. Říká-val, že jazyk odráží hodnoty, v něžvěří národ, který ho používá. Uměljich hned několik, a s laskavou po-ťouchlostí je míchal dohromady v no-vý jazyk rodiny a přátel zasvěcenců.„No kňaučing!“ zde bylo příkazemnejdůležitějším ze všech, a znamenaloNEKŇUČET! – nikdy a pro nic.

Zažil antisemitismus německýchnacistů, ale velmi zblízka i antisemi-tismus český. Česká policie vydala užšestnáctého března 1939 gestapu se-znamy všech vedoucích členů česko-slovenských organizací, pomáhajícíchna útěku německým antifašistům. Najednom z předních míst byla jeho ma-minka. Nepřežila koncentrační tábor.

Tatínek spáchal v Jugoslávii sebevraž-du, aby dal Janovi šanci a nezpomalo-val ho na útěku do Francie. Přežil věz-nění a mučení v Itálii. Dvakrát uteklz lágru. Podruhé se mu podařilo přejítfrontu, odmítl úřednické místo na Ba-hamách a místo toho jako dobrovol-ník prošel navigátorským výcvikema nastoupil k 311. československé

bombardovací peruti britského Krá-lovského letectva. Pět let komunistic-kého lágru, exil, kde pracoval v řaděmanuálních zaměstnání, aby se nako-nec stal i univerzitním profesorem,a nakonec devětaosmdesátý a návratdo Prahy.

S noblesou a humorem se stal sym-bolem všech, kdo se před zdivočeloudobou a jejími zbabělci nikdy nepoko-řili, a nikdy tak nemuseli hledat výmlu-vy. Když se pak hluboko po sedmdesát-ce dohodl s pražským rabínem KarolemSidonem, že by si mohl dát do pořádkusvé židovské kořeny, prošel všemi pře-depsanými přípravami a školením, do-stavil se na vlastní obřad bar micva, ur-čený třináctiletým chlapcům s omluvouza „drobné zpoždění“. Jeho urputnápřímost vzbuzovala respekt a z nějv posledních letech udělala žijící le-gendu. Neměla by být zapomenutajeho věta v televizní diskusi se slav-

ným spisovatelem, který se po válcestal zapáleným členem komunistickéstrany: „Vražda zůstane vraždou,i když jí spáchá komunista. A nikdovraždu nesmí omlouvat“.

Vzbuzoval respekt a lásku, a jakoučitel byl nepřekonatelný. Naslouchalijsme mu a diskutovali s ním – a chtělibýt lepší, než jsme, protože najednoubylo jasné, že to není tak obtížné, jakse říká či mohlo zdát. Jako by sev hlubokém sněhu před námi objevilaprošlápnutá stopa. Někdo neúnavnýa obětavý šel první, a ukázal cestu.

Na dveřích skříňky vedle DobréhoTomáše dlouho viselo i stařičké sakojeho uniformy britského Královskéholetectva. Kdysi, v šedesátých letech, sijeho krásná mladá žena vypůjčila dvablýskavé knoflíky, aby mohla jejichmalé dcerce zkrášlit doma ušitou suk-ni. Na chvíli se rozhněval, ale nikdypotom už se o tom nezmínil. A kam-koliv po světě šel, jeho památečnísako šlo s ním jen se dvěma namístočtyř knoflíků. Na jaře 2009 se v ne-mocnici probudil po několika dnechz bezvědomí jaksi naráz, otevřel očia s úsměvem se zeptal své ženy: „Zu-zanko, kdy mi vrátíš ty dva knoflíky?“Za několik týdnů přišla z Londýnaobálka od ctihodného Martina Arm-stronga, předsedy nadace, starající seo veterány RAF, a v ní dva chybějícíknoflíky.

Martin Armstrong přijel i do Prahya setkal se Janem v nemocnici. Kdyžse ho pak někdo ptal, proč se Králov-ské letectvo po pětašedesáti letech odválky ještě zajímá o nějakého veteránav Praze, nechápavě, a možná i trochuuraženě, opáčil: „Ti muži bojovali nanaší straně. A je jedno, jestli to bylovčera, nebo před sto lety.“ A když od-jížděl z Prahy, opakoval si přípitekdnes už téměř beze zbytku mrtvýchvojáků československé 311. bombar-dovací perutě, který se naučil od jed-noho z posledních z nich, nezlomné-ho, byť pomalu odcházejícího JanaWienera: „Never above, never below,never far aside – but always together.“Jde vlastně o vzájemný slib létat veskupině – a nikdy jinak. „Nikdy nad,nikdy pod, nikdy stranou – ale vždyc-ky pospolu.“ Leť s bohy, Janíku...

JAN URBAN

VĚSTNÍK 1/2011 17

SVĚDOMÍ DOBYVe věku devadesáti let zemřel 24. listopadu Jan Wiener

Jan Wiener. Foto Alan Pajer.

Pod působivým titulkem „I v temnýchdobách svítí světlo. Brundibár je toho dů-kazem“ píše Táborský deník (1. 12.)u příležitosti táborského představení, kterénastudovali „žáci pražské Přírodní školy“,o okolnostech vzniku „světoznámé dětskéopery“. ■■ Média nebývale vřele referovalao dvou židovských osobnostech, které ode-šly v průběhu listopadu a prosince. Taknapř. o Janu Wienerovi napsala Mladá fron-ta Dnes (26. 11.) pod titulkem „Hrdinovéjako Jan Wiener by se měli ordinovat stu-dentům jako obrana proti zlu“, o pamětechHedy Margoliové-Kovályové Na vlastníkůži napsaly Lidové noviny (10. 12.):„O málokteré knize se dá bez rozpakůa rizika zesměšnění říci, že by ji měl znátkaždý.“ Stejné noviny citují i pozoruhodnývýrok autorky: „Dnes se nám všem lehkosoudí a odsuzuje. Ale já vím jistě a nade všípochybnost, že úmysly Rudolfovy a lidíjemu podobných byly čisté a dobré. Chyby,kterých se dopustili, byly chyby v úsud-cích, snad i vady inteligence, ale rozhodněne charakteru. Bohužel svět soudí podle vý-sledků – úmysly nehrají roli... Dnes vím, žebychom byli všichni udělali stokrát líp, žebychom daleko míň ublížili sami soběa všem ostatním, kdybychom šmelili a tře-ba i kradli, nakupovali starožitnosti a zlatoa schráněli penízky pro zlé časy, dožebráva-li se podpory u známých v cizině anebo takjako mnozí a prozíraví a slušní lidé prostěfoukli přes kopečky...“ ■■ Naopak média(např. Rakovnický deník, 16. 12.) jenv krátkých nekrolozích připomínají „jedno-ho z posledních hrdinů bojů o Tobrúk, bri-gádního generála Josefa Hercze“, kterýzemřel ve věku 93 let. J. Hercz (dekorovanývysokými francouzskými a českými řádya zřejmě poslední český generál židovskéhopůvodu v naší armádě) po válce vystudovalmedicínu a jako chirurg působil v pražskénemocnici na Bulovce až do roku 1992. ■■

Recenzi knihy maďarské prozaičky YuditKiss (1956) Léto, kdy otec zemřel, kterouvydalo česky nakladatelství Dybbuk, otiskldeník Právo (26. 11.). ■■ Obsah příspěvkuiDnes (29. 11.) naznačuje už titulek: „Kryš-tof Kolumbus byl syn polského krále.“Podle jednoho portugalského historikavšechny ostatní teorie o jeho původu (včet-ně té, že byl Žid, resp. marran), jsou prý„lži, které byly schválně šířeny“. ■■ Pod ti-tulkem „Víc než jen kapří příběh“ přineslVíkend Dnes (27. 11.) obsáhlý text, v němžHugo Pavel vzpomíná na svůj život, pobytv koncentráku, na bratra Otu a rybaření.

Čas od času prý rybu, kterou chytil, pustí:„Úžasný pocit, jaký asi měli králové, kdyždávali milost. Po Otíkově smrti jsem si řekl,že nebudu brát parmy. Patří k velkým bo-jovníkům, ale je jich málo a my jsme jichna Berounce nachytali nejvíc.“ ■■ MfD(26. 11.) referovala o případu třetího nej-hledanějšího nacisty současnosti KlaaseFabera. Původně Holanďan, který se přihlá-sil dobrovolně do SS, byl odsouzen v rodnézemi k doživotí za vraždy Židů v koncent-račním táboře Westerborg, kterým prošlamj. Anne Franková. V bavorském Ingol-stadtu, kde žije, je chráněn, protože obdrželod Hitlera v r. 1943 německé občanstvía Německo své občany nevydává. Nizo-zemsko na něj vydalo v těchto dnech ev-ropský zatykač. ■■ Hospodářské noviny(3. 12.) recenzovaly nový román Jiřího Šul-ce (autora úspěšného románu o okolnostechatentátu na Heydricha Dva proti Říši) na-zvaný Mosty do Tel Avivu, který se odehrá-vá v Čechách a v Palestině; jedním z tématknihy je bricha, ilegální odchod bezprizor-ných židovských běženců z poválečné Ev-ropy. Recenzent přirovnává autorovo uměnípopisu k umění Hostovského, vyčítá muvšak „příliš koženou“ přímou řeč postav. ■■

Týdeník Instinkt (2. 12.) přinesl rozhovors hercem Jiřím Ornestem (1946), synemrežiséra a překladatele Oty Ornesta, sy-novcem herce Z. Ornesta a básníka JiříhoOrtena. Dlouhá léta účinkoval na festivaluOrtenova Kutná Hora, ale prý jen kvůliotci: „Mělo to pro mne vždycky jaksi hod-ně hřbitovní charakter. Nikdo k tomu nepři-stoupil svobodně, protože ten Jiřík, kterejumřel tak mladinkej, byl nedotknutelnej.A taky tam chodilo mnoho babiček se slzouv oku... pravděpodobně nějaké přítelkyněnebo platonické lásky Jiřího. A těm před-vést něco ostřejšího asi opravdu nešlo. Jed-nou mi nabídli prostor pro vlastní pořad,pracovně jsem ho nazval ,Co všechno jstese chtěli dozvědět o Jiřím Ortenovi a bálijste se na to zeptat‘. Rozhodl jsem se, že ro-zeberu jeho sexuální život... a oni pak po-chopitelně pozapomněli, že mě o něco po-žádali.“ ■■ Historií a stavebním vývojemsynagogy v Hranicích se zabýval Hranickýtýden (10. 12.). ■■ Sedmička (2. 12.) hlásí:hodonínský „židovský hřbitov zmizel, teďpustne park“. ■■ Noviny (např. týdeník Re-spekt č. 48 pod titulkem „Karel IV., jakýbyl“) psaly o povážlivé židovské politice„největšího Čecha“. ■■ Česká média zazna-menala, že „Začala Chanuka. Židé zapálilisvíce“ (Brněnský deník, 2. 12.). (tp)

„EVROPSKÝ“ REŽISÉR.

(dokončení ze str. 15)ale postavy onoho panoptika figurek, kterénám Gitaj předestírá, se jimi moc nevzru-šují – jsou příliš pohlceny vlastními staro-stmi. Snad je to tak trochu i odrazem du-cha doby, lhostejnosti k dění a celkovéúnavy z politiky, která v tomto obdobív Izraeli převládla.

Gitaj v tomto snímku opět ukazuje, žesi umí vyhrát s formou: dvouhodinovýfilm se skládá z pouhých čtyřiceti střihů,takže prakticky každá scéna je natočenana jediný záběr, kamera jako by procházíi zdmi z jednoho interiéru do druhého,z domu do ulice, nahlíží do oken. Přesjistou stylizovanost má film charakter re-alistické skici, Amos Gitaj provází divá-ka scénami plnými výbušnosti a potlačo-vaných vášní, jež sleduje zpovzdálí bezzbytečného moralizování jako nezávislýpozorovatel.

STAŽENÍA náš přehled můžeme uzavřít nejaktuál-nějším z Gitajových snímků uvedených nafestivalu, filmem Stažení (2008), který seodehrává na pozadí události poměrně ne-dávné: totiž vyklizení židovských osadv pásmu Gazy. Příznačně je však děj pře-sunut zčásti do francouzského Avignonua jeho hlavními hrdiny jsou dva nevlastnísourozenci, bratr se sestrou, kteří se schá-zejí ve Francii na pohřbu svého otce. Psy-chicky labilní sestra Anna – již hraje Ju-liette Binoche – se ze závěti dozvídá, žezesnulý otec byl v kontaktu s její dcerou,kterou v mládí porodila a odložila k adop-ci, a rozhoduje se ji v Izraeli navštívit. Jen-že Annina dcera, která mezitím už dospě-la, žije v jedné z osad v pásmu Gazy, kterémají být nyní vystěhovány – a na jejichvyklizení se podílí i Annin bratr Uli, poli-cejní důstojník.

Zdá se, že Gitaj se pokoušel tímto fil-mem zabít příliš mnoho much najednou:snaha skloubit psychologický příběho rozpadu rodinných vztahů s politickouvýpovědí o fanatismu, neřešitelných roz-porech (či možná spíše příběh o šílenstvíindividuálním a kolektivním) vyznívá ne-srozumitelně, pateticky a ve výsledku spí-še rozpačitě. Přesto film nepostrádá silnéscény: namátkou téměř surrealistický ob-raz černošky, zpívající nad ložem zesnulé-ho otce v přepychově vybaveném fran-couzském sídle německou operní árii,nebo naopak závěrečný výjev z dramatic-kého vyklizení osady se jistě divákům nadlouho vryje do paměti.

MAGDALENA KŘÍŽOVÁ

18 VĚSTNÍK 1/2011

KRÁLOVSKÝ POCIT ...a další události/Vybráno z českého tisku/

Není snad na světě člověka, který neznájméno Julian Assange. Blonďatý Austra-lan, jenž v červenci oslaví čtyřicítku, jepočítačový génius, což dnes není exotika.Ale jen on rozhýbal pomocí počítače svě-tovou politiku. Jeho webová stránka Wiki-Leaks (česky asi „průsaky“) se zaměřuje napublikaci důvěrných či utajených dokumen-tů. Po jakémsi nácviku, kdy Assange zveřej-nil americké depeše z válek v Afghánistánua Iráku, vyrukoval koncem listopadu se só-lokaprem: zveřejnil na 250 000 položekz korespondence americké diplomacie.

Svět už měsíc žasne, jako by netušil, žediplomacie je skutečně dvojjazyčným pro-středím. Nejde tu o rozdvojení mezi jazykyhostující a zastoupené země, ale mezi tím,co diplomaté říkají veřejně a co důvěrněhlásí svým centrálám. V prvním případě do-držují rituály, jsou nekritičtí a ultrazdvořilí –říká se tomu politicky korektní. Ve druhémpřípadě musí informovatsvé šéfy o skutečném sta-vu věcí, takže škraboškapolitické korektnostiodpadá. Julian Assangeukázal světu tvář diplo-macie bez škrabošky,čímž zadělal na skandály.

Až tady se dostávámek Izraeli. Izraelské reak-ce totiž byly o hodněslabší než třeba západo-evropské. Proč? ProtožeIzraelci se z důvěrnýchhlášení Američanů do-zvěděli převážně jen to,co už tušili na základěnepotvrzených zpráva spekulací v novinách.Namátkou: Pákistán sice neuznává židov-ský stát, ale při teroristické hrozbě jehotajné služby oslovily ty izraelské. Sýriesice udržuje přátelské styky s Íránem, alebojovat po jeho boku proti Izraeli odmít-la. To se přece dalo tušit, že arabské státymají své zájmy proti Íránu. Teď je toovšem černé na bílém.

Jestli Izrael něco překvapuje, pak snadjen to, proč se vláda Baracka Obamy přiznalosti skutečného stavu věcí (což doklá-dají depeše) k Blízkému východu chová,jako by se reálný svět řídil podle frázía floskulí. I proto není mezi izraelskýmimédii v hodnocení celé věci rozdíl.

UTNOUT HLAVU HADOVI„WikiLeaks očišťují Izrael, neškodí mu“nazval svůj článek Jaakov Katz v deníku

Jerusalem Post. Úvodem cituje pár údajů:Saúdský král Abdalláh – aniž by zmínilPalestince – vyzýval Spojené státy, aby za-útočily na Írán (aby „tomu hadovi uťalyhlavu“) a ukončily jeho program jader-ných zbraní. Totéž žádal bahrajnský králHamád („riziko jeho pokračování je většínež riziko při jeho zastavení“). Jordánskose zase bojí íránské podpory hnutím, jakoje Muslimské bratrstvo. Katz tvrdí: Z izrael-ského hlediska lze říci, že depeše zveřej-něné na WikiLeaks zemi posloužily. Tím,že arabské lídry a jejich výroky prezento-valy jako extrémnější než lídry izraelské,ukazují nesoulad v regionu a nebezpečíspjaté s tím, bude-li Írán v jaderném pro-gramu pokračovat.

Aluf Benn se v listu Ha’arec věnujetomu, co se prozradilo na samotné izrael-ské politiky. Píše, že ve výrocích ministraobrany Baraka, šéfů Mosadu Dagana a vo-

jenské rozvědky Jadlina – tedy mezi tím,co říkali veřejně na domácí půdě a co seobjevilo v důvěrných depeších americkédiplomacie – není významný rozpor. Užtento fakt představuje slušné izraelsképlus. Benn ovšem poctivě dodává, že naWikiLeaks byly publikovány pouze důvěr-né depeše z elektronické pošty. To skuteč-né „maso“ v korespondenci mezi Izraelema USA je pečlivě kódováno.

ÍRÁN, ÍRÁN A ÍRÁNO stupeň dále izraelská média pokročí,když zmíněné zprávy dávají do souvislos-tí. David Horovitz, šéfredaktor JerusalemPostu, hodnotí z dnešního pohledu prvníschůzku Baracka Obamy s Bibim Netanja-huem v květnu 2009: „Obama nebyl zajat-cem chybné koncepce, v dobré víře pře-

svědčeným o tom, že dodá-li na jednacístůl izraelské ústupky, bude mít šanci zís-kat na svou stranu proti Íránu Araby. Ne,důvěrné depeše doložily, že překážkou šir-ší arabské účasti není izraelsko-palestin-ský konflikt.“ Horovitz pak konstatuje:Jsme o rok a půl dál, mírový proces namrtvém bodě a Írán blíže jaderné bombě.A Obamova administrativa tlačí Izraelk dalšímu zmrazení osad, ačkoli to minuléAbbás promarnil a ačkoli Netanjahu de-monstrativně zlepšoval ekonomické klimana Západním břehu. Horovitz končí suše:„Co řekne americký prezident Izraeli teď?“

Podobně se na to – hlavně na roli Ame-riky – dívá i známý politolog Šlomo Avi-neri v listu Ha’arec. Uznává, že „průsak“tolika důvěrných dokumentů není ani ka-tastrofou pro Ameriku, ani koncem tajnédiplomacie, ale bude mít dozvuky. Obamase v politice vůči Blízkému východu sou-středil na dvě ohniska: Věřil, že klíčemk tomu, aby Amerika získala arabské spo-jence, je vyřešení izraelsko-palestinskéhokonfliktu. A věřil, že řešení íránské jader-

né hrozby bude spočívatv diplomacii. Po téměřdvou letech je podleAvineriho jasné, že Oba-mova víra selhalav obou bodech. Doku-menty odhalené na Wi-kiLeaks dokládají, že tapolitika spočívala navážných omylech v hod-nocení postojů arab-ských zemí. Ukazují, ževíce než konflikt s Izrae-lem těm zemím vadíÍrán.

A úplně tvrdě to v Ha-’arecu shrnul Ari Šavit:„Julian Assange je ne-bezpečný zločinec. Ten

podivný blonďák s výrazem mizantropa jenejen kyberteroristou nového druhu. Je ne-jen anarchistou ničícím jedinou supervel-moc. Je nejen megalomanem podkopávají-cím světový řád. Assange je nebezpečnýzločinec proto, že otřásl dogmatem o po-rozumění na Blízkém východě 21. stole-tí... Dokumenty zveřejněné na WikiLeaksdoložily, že hlavním problémem Blízkéhovýchodu nejsou ani osady, ani okupace,dokonce ani izraelsko-palestinský konfliktjako takový. Assange prokázal, že neexis-tuje souvislost mezi reálným Blízkým vý-chodem a Blízkým východem, o kterémpíší Washington Post, Le Monde či Guar-dian. Odhalil, že celý arabský svět se nynízabývá jen jedním problémem – a tím jeÍrán, Írán a Írán.“

ZBYNĚK PETRÁČEK

VĚSTNÍK 1/2011 19

IZRAEL: Ve světle WikiLeaks

Arabský svět se nyní zabývá jen jedním problémem – a tím je Írán, Írán a Írán. Foto archiv.

Kalendárium

Příběhy několika židovských emigrantůz českých zemí, rozdílné, jak jen mohoubýt, spojilo společné datum přelomu mi-nulého a tohoto roku. Lékař KAREL

STEINBACH (8. 6. 1894 Střebsko–31. 12.1990 New York) patřil k partě předníchintelektuálů a politiků první republiky,kteří se od roku 1925 scházeli na legen-dárních setkáních „pátečníků“ v Čapkověvile na pražských Vinohradech. PřítelK. Čapka a O. Scheinflugové (a mj. svě-dek na jejich svatbě), F. Peroutky a mno-ha dalších byl známým pražským gyne-kologem, který v letech 1922–27 přivedlna svět tisíce dětí v dnes už neexistujícíporodnici na pražském ostrově Štvanice,poté si otevřel soukromou ordinaci a zá-roveň působil jako divadelní lékař v Di-vadle na Vinohradech. V březnu 1939 semu podařilo odejít do USA. Zachránil sitím život a totéž se dá říci i o jeho druhéemigraci v březnu 1948. Za války působilv úřadu vojenského atašé ČSR ve Spoje-ných státech, po druhé emigraci se – aždo svých 88 let – živil jako civilní lékařv americké armádě.

„Karel Steinbach byl posledním z čap-kovské generace. Pamatoval osobně Anto-nína Dvořáka. Dožil se návratu demokra-cie ve své vlasti. Náš první rok svobodysledoval v plném psychickém zdraví, ne-ztráceje smysl pro humor,“ napsala v ne-krologu před 20 lety dnes již také zvěčnělánovinářka Irena Gerová (Rch 1/1991). Ste-inbachův smysl pro humor připomínajímnozí pamětníci, např. Julius Firt, druhýČapkův svatební svědek, před válkou šéfnakladatelského koncernu Lidových no-vin, po válce nakrátko politik a poté ředitelčeskoslovenského vysílání Svobodné Ev-ropy, ve své knize Knihy a osudy (Brno1990) nebo nezapomenutelně spisovatela politik Viktor Fischl v knize Svědek té-měř stoletý (Praha 1990).

Před 115 lety se narodil hudební sklada-tel JAROMÍR WEINBERGER (8. 1. 1896Praha–8. 8. 1967 St. Peterburg, USA).Studoval na pražské konzervatoři kompo-zici a klavír, studia si pak doplnil v Lip-sku u Maxe Regera. První desetiletí postudiu v ničem nenasvědčovala smutné-mu osudu, s nímž se potkal v americkémexilu po roce 1938. Naopak: bylo mu jenmálo před 30 let, když se jeho operaŠvanda dudák po premiéře v pražskémNárodním divadle pod taktovkou O. Ostr-čila (1927) vydala do světa: české libreto(M. Kareše podle hry J. K. Tyla) bylo

přeloženo do 17 jazyků (do němčiny ope-ru uvedl podobně jako třeba JanáčkovuJejí pastorkyni aj. Max Brod) a byla in-scenována na více než 150 operních scé-nách. Ostatní Weinbergerovy práce (ope-ry Valdštýn, Milovaný hlas, Lidé z PokerFlatu, populární operety Jarní bouře, Narůžích ustláno aj. či komorní skladby) užnedosáhly zdaleka takového uznání a ús-pěchu. Autor se postupně ocitl v kulturníizolaci, již ukončil dobrovolným odcho-dem ze života 8. srpna 1967.

„Fašismus a komunismus jsou dvě stranyjedné mince. Obě ideologie potlačují lid-skou svobodu. Komunismus je záludněj-ší, tváří se soucitně, i když vychází zesobectví. Je pohodlné obviňovat ze svéhoneúspěchu druhé,“ říká v jednom z roz-hovorů ke konci svého požehnaně dlou-hého života HEDA MARGOLIOVÁ-KO-VÁLYOVÁ (roz. BLOCHOVÁ, 15. 9. 1919Praha–5. 12. 2010 Praha). K tomuto po-znání došla cestou hodně trnitou. Přežilaghetto v Lodži, Osvětim, pochod smrti,chování přátel a sousedů po návratu.V roce 1947 se vdala za dávného přítele,ekonoma Rudolfa Margolia, který taképrošel Lodží (a Dachau) a s nímž sdílelapředstavy o ideální společnosti. R. M. sev roce 1952 stal jednou z obětí procesuse Slánským a spol., jeho ženu vyhodilize zaměstnání i z bytu a nechali ji s ma-lým synem živořit. Později se provdalaza filosofa Pavla Kovályho a syna Ivanadostala na studia do Londýna. Stala sevýznamnou překladatelkou moderní ang-lo-americké literatury (Steinbeck, Below,Chandler aj.). Po sovětské invazi 1968odešla s manželem do USA, kde působi-la jako knihovnice na Harvardově uni-verzitě; do vlasti se vrátila až v r. 1996.Téměř čtvrt století předtím vydala v na-kladatelství manželů Škvoreckých v To-rontu vzpomínkovou knihu Na vlastníkůži, která pak vyšla v řadě vydání i v pře-kladech; ne ve všem v ní došla k tak jas-nému a ostrému názoru jako v citovanémrozhovoru.

Z osobností, které mají výročí v lednu, sipřipomeneme ještě alespoň tři: astronom,matematik a historik, současník rabihoLöwa, DAVID BEN ŠELOMO AWZA, řečenýGANS (4. 1. 1541 Lippstadt–22. 8. 1613,Praha) – 470 let. ■■ Průmyslník a posla-nec v říšské radě EDUARD PORGES VON

PORTHEIM (12. 1. 1826 Praha–14. 2.1907 Opatije) – 185 let. ■■ Právník a pře-kladatel OTTO Z. EISNER (12. 1. 1911Šternberk–1. 7. 1975 Bradford, Anglie) –100 let.

(tp)

PŮVOD, MÍSTO, KRAJINA

V Galerii AMU (Malostranské náměstí 12,Praha 1) je do půlky ledna k vidění pozoru-hodná výstava. Jmenuje se Původ, místo,krajina. Pojetí prostoru v dílech česko-izra-elských fotografů a představuje snímky tříizraelských fotografů českého původu: Ru-diho Weissensteina (1910–1992), TomášeUngára (1946–1997) a Jana Tichého(1974).

O R. Weissensteinovi jsme v Rch jižpsali (viz 5/2009); připomeňme tedy jen,

že tento jihlavský rodák odešel z Česko-slovenska roku 1936, v Izraeli pracovaljako dokumentární a reklamní fotograf.Tři svazky Básní Tomáše Ungára, kterýpsal pod pseudonymem Čan, připravilok vydání nakl. Triáda (viz mj. Rch1/2009). Ungár emigroval roku 1968 doŠvýcarska, odtud odjel do Izraele, kdepůsobil jako jaderný fyzik a počítačovýodborník. Psal originální básně a fotogra-

foval, své snímky ale nezveřejňoval –přátelé mu před jeho předčasnou smrtístačili připravit jedinou výstavu. Jan Ti-chý odjel do Izraele roku 1993, absolvo-val studia fotografie v Jeruzalémě, Aka-demii výtvarných umění v Tel Avivua Školu uměleckého institutu v Chicagu,kde nyní žije. Má za sebou řadu samo-statných i kolektivních výstav.

20 VĚSTNÍK 1/2011

Rudi Weissenstein, Policista na náměstí Mugrabyv centru Tel Avivu, 1952. © Photo Prior.

Tomáš Ungár, Vzpomínky na region Šaron, 70. léta.

Izrael ve fotografii zobrazený různýmigeneracemi umělců se v Čechách stává za-jímavou tradicí: je tu publikace JindřichaMarca a Karla Cudlína Izrael 50 (Praha1998), předloňská výstava v Plzni a v Pra-ze Izrael objektivy tří generací fotografů,která představila snímky Bena Rothenber-ga, Magdalény Robinsonové a Karla Cud-lína (viz Rch 6/2008).

Čím se současný výběr od zmíněnýchděl odlišuje? Snad tím, že se nesnaží za-chytit izraelské dějiny, jejich velké oka-mžiky. Nevidíme tu explicitně ani boj zanezávislost, ani budování nového státu,ani významné generály-politiky. Chybějíi další obvyklé motivy, s Izraelem už no-toricky spjaté: ortodoxní Židy či záběrySvatého města a jeho památek. V tomtoohledu je výstava nanejvýš civilní, neoká-zalá a sympatická. Hlavním tématem jsoulidé, jejich výrazy a gesta, holá krajina čikrajina jen spoře obydlená, opuštěnédomy, stromy, cesty vedoucí k horizontu,jednotlivci a zvířata či zvířata samotná...

Tváře, krajina, domyI na snímcích Rudiho Weissensteina, ježpocházejí ze třicátých až šedesátých letdvacátého století a bezesporu svědectvímo vzniku nové společnosti jsou, nacházímekomornější záběry: opuštěnou postavu vo-jačky střežící základnu; palestinského ze-mědělce, který má do pluhu zapřaženéhovelblouda; rozmanité rysy v tvářích pracu-jících mužů, kteří mají přestávku na spo-lečný oběd a živě rozprávějí – lze se uha-dovat, z které evropské země ten či onenpo válce přijel, jaký byl jeho osud či osudjeho rodiny.

Tomáš Ungár je představen přírodnímia městskými zátišími. Jeho fotografie bymohly tvořit ilustrace k básním – vyjadřujínálady, pocity, melancholii. I něco tak ma-sivního a nepoetického, jako je nákladníauto, zobrazuje autor prostřednictvím svě-telných odrazů a protisvětla jako předměttéměř magický.

Jan Tichý, zástupce nejmladší generace,se věnuje novým médiím vycházejícímz konceptu fotografie. Je představen video-instalací: osmdesát promítaných záběrůnetopýrů a kaloňů, vznášejících se v tel-avivské noci před oprýskanými zdmi,okny a balkony funkcionalistických domů,působí přízračně i krásně.

Kurátorka PhDr. Eva Janáčová připravilak výstavě, která trvá do 14. ledna a je pří-stupna denně kromě pondělí od 10 do18.00, doprovodný program: 11. 1. v 17.00se v galerii koná komentovaná prohlídka;18. 1. od 17.00 vzpomínkový večer na po-čest Tomáše Ungara, na němž jako host vy-stoupí básníkův přítel Václav Trojan. am

ŽIDOVSKÁ OBEC V PRAZE(společenský sál, Maiselova 18)Káva o čtvrté■ Ve čtvrtek 13. ledna v 15.00 za námipřijde autorka rozhlasových pořadů Kni-hovnička, Nad věcí, nositelka Ceny Ferdi-nanda Peroutky Jana Klusáková.

Podvečer Yvonne Přenosilové■ Ve středu 26. ledna v 15.00 mezi nászavítá komentátor, novinář, publicista,signatář Charty 77, překladatel a textařJan Petránek.

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍCENTRUM ŽM V PRAZE(Maiselova 15, 3. patro) ■ Není-li uvedeno jinak, začínají pořadyv 18.00 a vstupné na ně činí 30 Kč.■ 12. 1.: Írán – Za tajemstvím Persie.Cestovatelská přednáška Ing. Jana Neu-bauera spojená s projekcí fotografií a au-tentickou hudbou. Vstupné 50 Kč.■ 13. 1.: Zaplaťpánbůh za fotbal. TV do-kument o fotbalu a fotbalistech v terezín-ském ghettu v letech 1943 a 1944. Ve filmuúčinkují hráči a diváci někdejších fotbalo-vých soutěží v terezínském ghettu: ArnoštLustig, Tommy Karas, Toman Brod, BedřichKorn, Miloš Dobrý, Felix Kolmer, TomášKosta, Petr Erben. Po projekci následuje be-seda Petra Broda s účastníky fotbalovýchutkání a Františkem Steinerem, autoremknihy Fotbal pod žlutou hvězdou, a Toma-nem Brodem. ■ 17. 1.: A teď mi tleskejte – příběh DoryPeškové. Krátký studentský film Gymná-zia Chomutov k devadesátinám Dory Peš-kové, která z Karlových Varů před henlei-novci utekla do Prahy. Přes Terezín sedostala do táborů v Osvětimi, Hamburkua Bergen-Belsenu. Režie Ladislav Klimeš,24 minut. ■ 18. 1.: Šalom z Izraele. Vernisáž foto-grafií z Izraele Jindřicha Buxbauma.Úvodní slovo Leo Pavlát.■ 20. 1.: Arménie – kolébka raného křes-

ťanství. Blízký východ včera a dnes. His-torie, současnost a souvislosti. Cykluspřednášek Ing. Jana Neubauera.■ 24. 1.: K čemu je slunce, když není den?Poselství naděje v básních dětí a mladýchautorů z terezínského ghetta zhudebnilDaniel Dobiáš. Účinkují Eva Horká, he-rečka, a hudební skladatel Daniel Dobiáš.Vstupné 60 Kč.■ Nedělní program pro děti a jejich ro-diče: 16. 1. ve 14.00: Lvíček Arje vyprávío událostech, které se již nesmí opakovat.Připomeneme si osudy židovských dětíběhem šoa, povíme si, co židovské děti ne-směly a co naopak musely, dozvíme sei o ghettu Terezín, o dětských kresbácha opeře Brundibár. Prohlídka: Pinkasovasynagoga. (Více o dílnách na www.jewishmuseum.cz/vkc.) Vstupné 50 Kč.

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍCENTRUM ŽM V BRNĚ(tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno) ■ 6. 1. v 16.30: Vzpomínka… – vernisážvýstavy fotografií Jindřicha Buxbaumauvede prof. Jindřich Štreit. Jedná se cyklusčernobílých fotografií vzniklých v kon-centračních táborech Osvětim-Březinkaa Treblinka. Touto výstavou bychom chtělipřipomenout Den památky obětí holokau-stu a předcházení zločinům proti lidskosti.Vstup volný. ■ 9. 1. ve 14.30: Tu bi-švat – jarní svátek,který oslavuje nově vznikající život. Dílnapro rodiče s dětmi od 6 let. Vstup 30 Kč.■ 11. 1. v 18.00: …kde zítra znamenádnes – přednáška brněnského rabína Šlo-mo Kučery. Otázku časových pásem a da-tové hranice řeší v sekulárním životě záko-ny a mezinárodní dohody – jak ale k těmtoproblémům přistupuje tradiční židovství?Vstupné 30 Kč. ■ 13. 1. v 18.00: Děti Ireny Sendlerové –český překlad knihy Anny Mieszkowskéo ženě, která pomohla zachránit dva a půltisíce židovských dětí, představí překlada-telka Markéta Páralová. Vstupné 30 Kč. ■ 19. 1. v 18.00: O židovské historii Lip-ska – přednáška dr. Thomase Krzencka,která vychází ze spolupráce mezi židov-skými obcemi v Brně a v Lipsku. Před-náška se uskuteční v českém jazyce. (Ná-hradní termín za zrušenou přednáškuz důvodu nemoci dne 20. 10. 2010.)Vstupné 30 Kč.■ 25. 1. v 18.00: Tu bi-švat – svátek stro-mů. O tradici svátku stromů a o organizaciKeren Kajemet le-Jisrael-Jewish NationalFund, která se stará nejen o výsadbu stro-mů a letos oslaví 110. výročí od svého za-ložení, nám poví Zoša Vyoralová, zástup-kyně KKL v České republice. Vstupné30 Kč.

VĚSTNÍK 1/2011 21

KULTURNÍPOŘADY

Jan Tichý, Netopýři, 2007. © J. T. a R. Gray Gallery.

LAUDEROVY ŠKOLY V PRAZE■ Srdečně zveme rodiče a budoucí studentyna 12. ledna, kdy se uskuteční den otevře-ných dveří na našem osmiletém gymnáziu.■ Zápis do 1. třídy ZŠ se koná 24. lednaa 9. února. Informace získáte na kontaktu:Lauderovy školy, Belgická 25, 120 00 Pra-ha 2, tel.: 246 080 784–5, fax: 246 080786, e-mail: skola@lauder.cz, www. lau-der.cz.

WIZO■ Zveme všechny členky na schůzi, kteráse bude konat ve středu 19. ledna v 15 ho-din v zasedací síni ve 3. patře ŽOP. Osla-víme společně Tu bi-švat. Výbor se sejde7. 1. v Jáchymově ulici. Těšíme se na vás!

SDRUŽENÍ ŽIDOVSKÝCHODBOJÁŘŮ A VOJÁKŮ ■ SŽOV zve své členy i příznivce na schů-zi ve čtvrtek 13. ledna do zasedací síně ve3. patře radnice ŽOP v Maiselově 18,v 10.00 hodin. Program: Přednáška prof.Kolomana Gajana, místopředsedy Masa-rykovy společnosti: President T. G. Ma-saryk a německá otázka; gratulace našimjubilantům; 27. leden: připomínka Pamět-ního dne obětí holokaustu. jp

PROGRAM BEJT SIMCHA■ 19. ledna od 19 hodin: Seder Tu bi-švat.■ Pravidelné akce: ivrit – hodiny hebrej-štiny pro mírně pokročilé a falešné začá-tečníky, každé úterý od 18.30. Úvod dojudaismu – každé úterý od 19.30. Kabalatšabat: každý pátek od 18 hodin.

Akce se konají v Bejt Simcha, Maiselo-va 4, Praha 1, tel. 724 027 929, e-mail: ke-hila@bejtsimcha.cz, www.bejtsimcha. cz.

mk

KULTURNÍ PROGRAM DSP HAGIBOR■ 11. ledna v 15.00: Poetické odpoledne– verše Jaroslava Rejdáka. 19. ledna ve14.30: Vernisáž výtvarné skupiny NoCe –Dvanáct izraelských kmenů. 19. lednav 15.00: Tu bi-švat – setkání s vrchnímzemským a pražským rabínem K. E. Sido-nem, účinkují děti z Bejachad. lp

SOUTĚŽ PAMÁTNÍKU TEREZÍN■ Téma dalšího ročníku literární a výtvarnésoutěže Památníku Terezín pro mládež zní:Tady se to nemůže stát. Jedná se o větu, kte-rou si ve třicátých letech minulého stoletíříkali mnozí, kteří i přes všechny varovnézprávy nevěřili, že demokratický systémČeskoslovenska zanikne a místo něj budenastolena nacistická diktatura. Proč řadaobětí holokaustu z českých zemí neodešlapřed blížícím se nebezpečím včas do emi-

grace? Je nějaký rozdíl mezi naším vnímá-ním současných možných nebezpečí, kteránás mohou časem ohrozit, a vnímáním na-cistického nebezpečí tehdejšími lidmi?Takto by se měly zamýšlet děti, které byse chtěly soutěže zúčastnit.

Výtvarná soutěž je vypsána pro dětia mládež od 1.–9. třídy ZŠ, studenty gym-názií a středních a odborných škol. Soutě-že literární se mohou zúčastnit žáci 6.–9.třídy ZŠ a studenti gymnázií, SŠ a SOU.Práce musí být předány nebo odeslány naníže uvedenou kontaktní adresu nejpozdějido 31. března 2011. U každé práce musíbýt uveden čitelně název díla, jméno auto-ra a jeho věk, kategorie, datum narození,adresa bydliště, adresa navštěvované ško-ly, ročník (třída) a jméno vedoucího peda-goga. Každý účastník zasílá pouze jednupráci do každé ze soutěží. Výherci získajířadu věcných cen i peněžní odměny. Kon-taktní adresa: Muzeum ghetta – vzdělávacíoddělení, Mgr. Pavel Straka, PamátníkTerezín, 411 55 Terezín, tel.: 416 782 576,e-mail: straka@pamatnik-terezin.cz ps

LITERÁRNÍ SOUTĚŽSPOLEČNOSTI FRANZE KAFKY■ Společnost Franze Kafky vyhlásila17. ročník studentské literární soutěžeo nejlepší esej Cena Maxe Broda. Byla vy-psána tato témata: Franz Kafka. Dopis otci– esej o výchově (téma č. 1); Rodiče a děti.Rodinné vztahy dnes a před sto lety (témač. 2); Můj dopis otci (téma č. 3). Kladya zápory sociálních sítí na internetu (témač. 4); Moje představa maturity (téma č. 5).Uzávěrka pro odevzdání soutěžních textůje 4. dubna 2011. Soutěž je určena promladé lidi do 20 let.

Kontakt: Společnost a Centrum FranzeKafky, Daniela Uherková, tel.: 224 227452, e-mail: uherkova@franzkafka-soc.czwww.franzkafka-soc. du

JIDIŠ VE TŘECH■ Divadlo v Dlouhé (Dlouhá 39, Praha 1)uvede dne 14. ledna v 19.00 pořad HanyFrejkové Jidiš ve třech s akordeonem a kla-rinetem. Účinkují H. Frejková (zpěv), Slá-vek Brabec (akordeon), Milan Potoček(klarinet) a Marianna Borecká (zpěv).

KRÁL DAVIDVE ŠPANĚLSKÉ SYNAGOZE Kdo se přes závěje dobrodil 6. prosince dopražské Španělské synagogy, byl mu od-měnou zajímavý a krásný koncert, kterýpořádal orchestr Berg ve spolupráci s Ži-dovským muzeem. Poté, co rabín K. E. Si-don zapálil chanukový svícen, zahájilakoncert světová premiéra Pinnas colum-bae od současného skladatele Víta Zouha-ra (*1966) pro kontratenor, cimbál a ko-morní orchestr.

Oratorium Král David skladatele Art-hura Honeggera (1892–1955) premiérounebylo, neuvádí se však v Česku častoa v komorní, původní verzi vůbec. Pro při-tažlivé poloscénické provedení snad aninemohl být vybrán lepší prostor než Špa-nělská synagoga, která oratoriu vhodnědokreslovala atmosféru. Vypravěč Vladi-mír Javorský recitoval z různých míst sy-nagogy a diváky tak neustále poutal k pří-běhu biblického krále. Ze sólistů pakvynikal především kontratenorista JanMikušek, který roli Davida zpíval. Barvakontratenoru podtrhovala archaičnostskladby a byla posluchačsky nezvykle za-jímavá, protože v této výšce zpívají větši-nou ženy altistky. Okouzlující, barevnýa čistý zvuk sboru Martinů Voices předčili některé sólisty a nelze opomenout ani ji-sté vedení dirigenta Petera Vrábela.

Arthur Honneger si v knize Jsem skla-datel postěžoval: „Pro obecenstvo se hu-dební umění omezuje na provádění klasic-kých a romantických děl. Proto je soudobýskladatel jako vetřelec, jenž se chce pro-tlačit ke stolu, k němuž nebyl pozván.“Kdyby mohl slyšet nekončící potlesk vezcela naplněné Španělské synagoze, mož-ná by své tvrzení změnil.

Anna Sedláková

KONCERT KE DNI HOLOKAUSTUŽidovské muzeum v Praze a Židovskáobec v Praze ve spolupráci s profesorkouZuzanou Růžičkovou si vás dovolují po-zvat na slavnostní koncert ve Španělskésynagoze v Praze, který se bude konat připříležitosti Mezinárodního dne památkyobětí holokaustu 27. ledna 2011 od 18hodin.

Na koncertě zazní skladby Ernsta Blo-cha, Leonarda Bernsteina, Ludwiga vanBeethovena a Viktora Kalabise v podáníMiroslava Vilímce, koncertního mistraČeské filharmonie, a klavíristy VladimíraVilímce, Kalabisova tria, klarinetisty Jiří-ho Hlaváče a klavíristy Ivana Klánského.Vstup volný.

Svou účast, prosím, potvrďte telefonic-ky na čísle 222 749 271 nebo e-mailemhana.sojkova@jewishmuseum.cz. hs

22 VĚSTNÍK 1/2011

VÝZVY ZPRÁVY

INZERCE

ŽNO BANSKÁ BYSTRICABlahoželáme našim členom: pán Dr. JúliusKoval, nar. 6.1. – 78 rokov, a pani ŠarlotaŠťastná, nar. 24.1. – 97 rokov. Ad mea ve-esrim šana!

ŽNO BRATISLAVAV januári blahoželáme: pán TomášAscher – 75 rokov; pani Zuzana Bartová –77 rokov; pani Božena Beerová – 85 ro-kov; pani Ing. Katarína Bendová – 82 ro-kov; pani Marta Dánayová – 65 rokov; pánMUDr. Vladimír Ferjenčík – 60 rokov;pani PhMr. Magda Frkalová – 86 rokov;pani Eva Fundárková – 77 rokov; pani Ag-neša Horská – 87 rokov; pán Imrich Hra-bovecký – 88 rokov; pani Hana Kardošová– 74 rokov; pán PhDr. Tomáš Kraus – 65rokov; pani Katarína Lajčiaková – 74 ro-kov; pani Denisa Nikodemová – 75 rokov;pán Ivan Novák – 68 rokov; pani ElenaPoriezová – 89 rokov; pani Magda Stančí-ková – 89 rokov; pani Edita Tauberová-Zámečníková – 88 rokov; pani Ing. Alžbe-ta Veselá – 92 rokov, a pani EleonóraVítková – 82 rokov. Ad mea veesrim šana!

ÚmrtieDňa 22. 11. 2010 zomrela vo veku 86 ro-kov naša členka pani Magda Sekajová.

ŽO BRNOV lednu oslavují narozeniny: pan TomášBalbinder, nar. 28.1. – 51 let; paní VěraDvorská, nar. 31.1. – 85 let; paní BedřiškaFelixová, nar. 17.1 – 76 let; pan Josef Fišer,nar. 7.1. – 75 let; pani Klára Hájková, nar.8.1 – 34 let; paní Jana Konvalinová, nar.17.1. – 28 let; paní Ruth Matiovská, nar.30.1. – 80 let; paní Lenka Neumanová, nar.7.1. – 30 let; paní Hedvika Rívalová, nar.12.1. – 86 let; pan Hanuš Rohan, nar. 4.1 –57 let; pan Richard Salzman, nar. 20.1. – 34let, a paní Zuzana Wachtlová, nar. 25.1 – 91let. Ad mea veesrim šana!

ŽO DĚČÍNV lednu oslavují: paní Libuše Šancová,nar. 6.1. – 58 let; paní Pavla Kroupová,nar. 7.1. – 32 let; pan Vasyl Tyrpak, nar.8.1. – 49 let; pan Martin Nezval, nar. 12.1.– 53 let; pan Petr Pechan, nar. 13.1. – 61let; paní Jana Polišenská, nar. 19.1. – 29let; paní Judita Kopřivová, nar. 19.1. – 60let; pan David Chod, nar. 20.1. – 32 let;pan Jiří Velden, nar. 22.1. – 67 let, a paníNadá Michálková, nar. 28.1. – 55 let. Admea veesrim šana!

ŽNO KARLOVY VARYBlahopřejeme paní Gabriele Brodské, nar.20.1. – 87 let, a paní Věře Sommerové,nar. 27.1. – 61 let. Ad mea veesrim šana!

ŽNO KOŠICEBlahoželáme: pani Blanka Sternová, nar.4.1. – 91 rokov; pán Koloman Martinovič,nar. 2.1. – 89 rokov; pani Deborah Gross-mannová, nar. 14.1. – 89 rokov, a paniMagdaléna Kmencová, nar. 28.1. – 86 ro-kov. Ad mea veesrim šana!

Oznamujeme, že vo veku 98 rokovzomrela pani Etela Rothsteinová. Pohrebmala 30. 11. Zichrona livracha!

ŽO LIBERECSrdečně blahopřejeme lednovým jubilan-tům: paní Eva Křepelová, nar. 26.1. – 59let, a pan JUDr. Petr Ptačovský, nar. 29.1.– 69 let. Ad mea veesrim šana!

ŽO OLOMOUCV lednu oslaví životní jubilea: pan RudolfBuxbaum, nar. 24.1. – 54 let; paní HanaCvrkálová, nar. 24.1. – 64 let; pan MilošDobrý, nar. 31.1. – 88 let; pan Jiří Fišer,nar. 7.1. – 75 let; paní Jarmila Látalová,nar. 19.1. – 67 let, a pan Petr Ritter, nar.20.1. – 61 let. Ad mea veesrim šana!

ŽO OSTRAVAV lednu oslaví narozeniny: paní IngeborgBorošová, nar. 27.1. – 78 let; pan JaromírFuks, nar. 11.1. – 64 let; paní Dagmar Pavlí-ková, nar. 4.1. – 73 let, a paní Mgr. Eva Strna-dová, nar. 6.1. – 69 let. Ad mea veesrim šana!

ŽO PLZEŇV lednu oslaví: pan Jiří Ornstein, nar.19.1. – 73 let, a paní Marcela Šimandlová,nar. 20.1. – 68 let. Ad mea veesrim šana!

V neděli 23. 1. od 14.00 se ve Velké syna-goze koná shromáždění u příležitosti 69.výročí lednových transportů.

ŽO PRAHAV lednu oslavují: pan Baruch Bernstein,nar. 22.1. – 87 let; pan Toman Brod, nar.18.1. – 82 let; pan Imrich Feller, nar.15.1. –83 let; paní Alžběta Franková, nar. 18.1. –

93 let; paní Miriam Fuksová, nar. 23.1. – 82let; pan Hanuš Gaertner, nar. 4.1. – 85 let;pan Zdeněk Herman, nar. 8.1. – 84 let; panJindřich Heřkovič, nar. 29.1. – 88 let; paníHana Hildová, nar. 11.1. – 83 let; paní Zuza-na Chaloupková, nar. 4.1. – 86 let; paní VěraJurečková, nar. 13.1. – 88 let; paní MartaKášová, nar. 21.1. – 89 let; paní Eva Krupič-ková, nar. 1.1. – 84 let; paní Veronika Krut-ká, nar. 7.1. – 88 let; paní Anna Kunstová,nar. 21.1. – 81 let; paní Marianna Langero-vá, nar. 6.1. – 91 let; paní Eva Macourková,nar. 27.1. – 80 let; paní Edita Markvartová,nar. 12.1. – 90 let; paní Lisa Miková, nar.31.1. – 89 let; pan Richard Müller, nar. 29.1.– 84 let; paní Markéta Pacovská, nar. 17.1. –90 let; paní Zuzana Růžičková, nar. 14.1. –84 let; paní Věra Schimmerlingová, nar.26.1. – 86 let; pan Gustav Singer, nar. 21.1.– 97 let, a pan Karel Weiss, nar. 10.1. – 75let. Ad mea veesrim šana!

ÚmrtíDne 9. 11. 2010 zemřela ve věku 92 letpaní Gizela Senderovičová.

Dne 24. 11. zemřel ve věku 90 let panJan Wiener.

Dne 25. 11. zemřela ve věku 99 let paníHilda Arnsteinová.

Dne 27. 11. zemřela ve věku 82 let paníRenata Zemplínerová.

Dne 5. 12. zemřela ve věku 91 let paníHeda Kovály. Zichrona livracha.

ŽNO PREŠOVV januári blahoželáme: pani Edita Tallo-vá, nar. 15.1. – 93 rokov; pani Magda Wei-sová, nar. 20.1. – 89 rokov; pán BronislavChudý, nar. 15.1. – 59 rokov, a pani Ing.Margita Eckhausová, nar. 20.1. – 53 rokov.Ad mea veesrim šana !

ŽNO RIMAVSKÁ SOBOTAV januári oslávia narodeniny: pani EditaBakonyová, nar. 8.1. – 85 rokov, a pánMUDr. Tibor Gábor, nar. 14.1. – 84 roky.Ad mea veesrim šana!

ŽO TEPLICEV lednu oslaví: slečna Martina Kirilako-vá, nar. 8.1. – 32 let; pan Jan Váňa, nar.14.1. – 35 let; paní Lucie Rolko-Nová, nar.5.1. – 46 let; pan Jiří Ryvola, nar. 16.1. –44 let; paní Anna Mertová, nar.17.1. – 43let; paní Dora Pešková, nar.15.1. – 90 let,a pan Tomáš Štěpnička, nar. 30.1. – 57 let.Ad mea veesrim šana!

ŽO ÚSTÍ NAD LABEMV lednu oslaví narozeniny: paní Eva Ma-tějíčková, paní Stanislava Hellerová, Ing.Klára Pocedičová a Ing. Miroslav Nebes-ký. Ad mea veesrim šana!

VĚSTNÍK 1/2011 23

ZPRÁVY Z OBCÍ

VE VHODNOU DOBUPři svém prosincovém zasedání prohlásilipředstavitelé zahraničního výboru EU, žeuznají palestinský stát, až k tomu bude„vhodná doba“. Sedmadvacet ministrů za-hraničních věcí tak reagovalo na výzvu, jižjim zaslal palestinský vyjednavač Saíb Iri-kát, aby podpořili jednostranné vyhlášenípalestinského státu v rámci jeho hranicz roku 1967. Zatím ho uznaly jen Argenti-na a Brazílie. Ministři EU prohlásili, ženejprve se musí vyřešit mírový proces naBlízkém východě: „Chceme vidět Stát Iz-rael a svrchovaný, nezávislý, demokratickýa životný Stát Palestinu, jak vedle sebe žijív míru a bezpečí. Nikdo nesmí zpochyb-ňovat legitimitu Státu Izrael ani právo Pa-lestinců na vlastní stát.“

ZEMŘEL RICHARD HOLBROOKEDne 13. prosince zemřel ve věku 69 let le-gendární americký diplomat a vyjednavačRichard Holbrooke. Pocházel z newyorskérodiny židovských imigrantů (matka po-cházela z Německa, otec z ruské rodiny veVaršavě). Diplomatickou kariéru zahájilv době války ve Vietnamu. V letech 1977až 1981 vykonával funkci tajemníka mi-nistra zahraničí pro východní Asii a Ticho-moří a v období 1994–1996 tutéž funkcipro Evropu. V letech 1993–1994 byl ame-rickým velvyslancem v Německu. Světovéproslulosti dosáhl roku 1995, kdy společ-ně se švédským ministrem zahraničí Car-lem Bildtem vyjednal Daytonskou míro-vou smlouvu mezi bojujícími frakcemiválky v Bosně. V letech 1999 až 2001 za-stával post velvyslance USA při OSN.Prezident Barack Obama ho jmenovalzvláštním vyslancem pro Afghánistána Pákistán. Za svou diplomatickou činnosti za to, že se důrazně angažoval v boji pro-ti AIDS, získal celkem sedm nominací naNobelovu cenu míru.

TURÍN VRÁTIL SVATOSTÁNEKPředstavitelé severoitalského města Turínvrátili židovské komunitě dřevěný, bohatězlacený a vyřezávaný aron ha-kodeš, jenžpochází zřejmě z 18. století a je pokládánza nejstarší ukázku vybavení synagog, kte-ré stávaly v turínském ghettu. Když roku1848 získali turínští Židé veškerá občan-ská práva, začali s plány na stavbu novévelké synagogy. Templ, který je užíván do-dnes, otevřeli roku 1884 a při této příleži-tosti darovali městu na znamení dobrýchvztahů s italským státem zmíněný sva-tostánek.

VRCHNÍ RABÍN V ALBÁNIISoučasný vrchní rabín v Soluni, vyslanecChabadu rabín Joel Kaplan, začal působit

též jako vrchní rabín pro nepočetnou ži-dovskou komunitu v Albánii. Před dvacetilety tu žilo na 300 Židů, velká část se vy-stěhovala do Izraele. Dnes se počet Židůodhaduje na 50 až 150.

Slavnosti, při které byl rabín uveden dofunkce, se v Tiraně zúčastnili zástupciChabadu a Evropského rabínského centrase sídlem v Bruselu.

UNIVERZITY A ANTISEMITISMUSVrchní britský rabín Jonathan Sacks obvi-nil vedení anglických univerzit, že přivíráoči nad stále častějšími projevy antisemi-tismu mezi studenty. Jako příklad uvedlpřednášku, která se nedávno konala v pro-storách prestižní London School of Eco-nomics. Pronesl ji editor arabského deníkuAl-Quds al-Arabi a její název zněl „Jakvelký vliv má sionistická lobby na zahra-niční politiky USA a Velké Británie?“. Ra-bín zdůraznil, že se nejedná o ojedinělouakci, ale o proces, který trvá téměř desetlet. J. Sacks vyzval vedení britských uni-verzit, aby zakročila v případech, kdy sekterákoli část studentů může cítit ponižo-vána, ať se jedná o hinduisty, homosexuá-ly, Židy či kohokoli jiného.

ÍRÁNSKÝ MRAMOR V IZRAELIDeník The Wall Street Journal zmiňuje pa-radoxní záležitost v souvislosti s izrael-

sko-íránskými vztahy: zatímco vůdce Írá-nu trvá na tom, že Izrael má být smetenz mapy světa a ohrožuje svět přípravou ja-derné zbraně, podílejí se na porušovánísankcí vůči této zemi i izraelští obchodní-ci. Dovážejí totiž do Izraele velmi oblíbe-ný íránský mramor, ceněný pro své kávovézabarvení, trvanlivost a příznivou cenu.Používá se na obklady nákladných veřej-ných budov (Avenue Conference Centeru Ben Gurionova letiště v Tel Avivu, tela-vivská Garden Tower od známého izrael-ského architekta Ilana Pivka) i v domác-nostech.

Vzhledem k tomu, že téměř veškeré ob-chodování s Íránem je v Izraeli zakázáno,importuje se kámen přes Turecko, kde jeopatřen falešným dokladem o původu.V roce 2009 dovezl Izrael z Turecka mramora vápenec v hodnotě 22,6 milionu dolarů.

LANZMANNŮV DOKUMENTŠOA – 25 LETŠoa, dokument francouzského režiséraClauda Lanzmanna, byl uveden do kin předpětadvaceti lety; u příležitosti tohoto výročízačíná nyní jeho „turné“ po americkýcha evropských kinech. Podle historičky holo-kaustu profesorky Deborah Lipstadtové jepozoruhodné, jak film obstál ve zkoušcečasu: „Síla tohoto dokumentu netkví v tom,co Lanzmann udělal, ale v tom, co neudě-lal. Film neobsahuje jediný archivní záběr.V Šoa neexistuje vizuální hrůza: žádné scé-ny, při kterých jsou Židé nakládáni do do-bytčáků, hnáni do ghett nebo do nich stříle-jí Einsatzgruppen. Namísto toho Lanzmannsplétá důmyslnou síť rozhovorů s přeživší-mi, pachateli a přihlížejícími. Protože kru-tost nevidíme, musí si divák to, co se stalo,představovat a svědky pak vnímá zcela od-lišným způsobem.“ am

Vydává Federace židovských obcí v ČR, Maiselova 18,110 01 Praha 1, IČO: 00438341, www.fzo.cz. Redakcea administrace: Izraelská 1, 130 00 Praha 3, telefon/fax226 235 218, e-mail: roschodes@sefer.cz. Redakce:Jiří Daníček, Alice Marxová, Tomáš Pěkný (šéfredak-tor). Sekretariát a výtvarná spolupráce: Anna Tomáš-ková. Vychází měsíčně, nevyžádané rukopisy se nevra-cejí. Číslo indexu 47 680. Distribuci pro předplatiteleprovádí v zastoupení vydavatele společnost Media ser-vis, s.r.o., Zákaznické centrum, Vídeňská 995/63, 659 51Brno, tel.: 541 233 232; fax: 541 616 160, e-mail:predplatne@mediaservis.cz, reklamace: 800 800 890.Předplatné pro Slovensko MAGNET press, Slovakia,s.r.o. P.O. Box 169, 830 00 Bratislava, tel.: 00421-2-67201931-33, fax: 00421-2-67201910 (20,30), e-mail:predplatne@press.sk. Předplatné do zahraničí vyřizujeadministrace Roš chodeš. MKČR E922, ISSN 12107468. Toto číslo vychází 23. 12. 2010.

Cena 15 Kč (0,90 ε)

24 VĚSTNÍK 1/2011

ZPRÁVY ZE

SVĚTA

Richard Holbrooke. Foto archiv.aa